Severoamerické klíště jelení (Ixodes scapularis) je nechvalně známé tím, že přenáší celou řadu nepříjemných infekcí, včetně například lymské boreliózy. Repelenty jako DEET (diethyltoluamid) a permethrin sice klíšťata poměrně spolehlivě odpuzují, jde ale o chemikálie, které byť jsou sice oficiálně bezpečné, mohou vyvolávat podráždění kůže a další nežádoucí reakce.

Existují sice i přírodní repelenty, jako olej australského stromu korymbie citroníkové (Corymbia citriodora), ty ale zpravidla nejsou tak účinné jako DEET, ani nepůsobí dostatečně dlouho. Vědci proto dál pátrají po dalších vhodných látkách, které by účinně chránily před klíšťaty, a přitom by byly šetrnější než DEET.

Oslí repelent

Nedávno se do hledáčku badatelů zájmu dostali osli. Ukázalo se totiž, že oslí kůže výjimečně dobře odpuzuje klíšťata. Výzkumný tým Massachusettské univerzity toho využil a vyvinul přírodní repelent, založený na látce z oslí kůže. Podle vědců funguje skvěle a lidskou pokožku chrání před klíšťaty minimálně stejně dobře jako DEET.

Základem nového repelentu je látka vylučovaná mazovými žlázami osla, která nese označení (E)-2-oktenal. Ta má pro klíšťata zřejmě odpudivý zápach nebo jiný biologický účinek, protože se ukázalo, že klíšťata osly nenapadají – na rozdíl od koní, kteří s nimi sdíleli stejný výběh.

Výsledky výzkumu, publikované v odborném časopise PLOS One, ukazují obrovský potenciál této látky. Vědci nyní zkoumají, jak přesně oktenal klíšťata odpuzuje – cílem je vyvinout účinný ekologický repelent, který nebude založený na syntetických chemikáliích. Oslí repelent by navíc podle vědců mohl posloužit nejen jako ochrana kůže, dal by se využít i jako přírodní pesticid proti klíšťatům ve volné přírodě.

Image

Čtěte také

Užitečná klíšťata: Sliny nepříjemného parazita mohou zachraňovat životy

Na hřišti v Myrtle Beach v Jižní Karolíně se odehrála scéna jako z bláznivého přírodopisného dokumentu. Jonathan Marlowe, místní hráč discgolfu, byl svědkem vskutku nevšední podívané – orlovec říční (Pandion haliaetus), dravec specializovaný na lov ryb, byl během letu napaden dvěma vranami, které ho donutily zbavit se své kořisti. Nešlo ale o ledajaký úlovek – rybou, kterou orlovec nesl ve svých drápech, byl malý žralok kladivoun.

Potrava orlovců říčních se skládá téměř výhradně z ryb, které loví těsně pod vodní hladinou. Tento specializovaný dravec má zakřivené drápy, které se zachytí z rybí šupiny jako háčky. Jeho obvyklou kořistí jsou 150–300 gramů vážící ryby, obvykle menší než 30 cm, někdy se ale pustí i do křížku s větší kořistí a jeho cílem se mohou stát i například králíci nebo zajíci.

Lidské, ale i zvířecí organismy jsou stavěny na to, aby čelily stresu pouze krátkodobě. V přírodě to funguje zcela ukázkově: Živočichové čelí hrozbám v podobě predátorů vždy jen dočasně, například zajíc se ocitá v extrémním stresu ve chvíli, kdy jej honí šelma. V tu chvíli adrenalin vybičuje jeho svaly k maximálnímu výkonu a on má sílu k útěku. Ten ale netrvá déle než pár minut, a podaří-li se mu před lovcem uprchnout, záhy se hladina stresových hormonů vrací do původního stavu. Lidé sice nemusejí utíkat před nepřáteli a nebezpečí, která na ně číhají, jsou mnohem méně „dramatická“, o to zákeřnější však mohou být, jestliže přerostou v chronickou formu.

Organismus totiž veškerý stav diskomfortu vnímá jako život ohrožující a spustí příslušné reakce, jež jsou přitom z racionálního hlediska zbytečné. Jestliže studenta čeká důležitá zkouška, je přirozené, že je před ní nervózní a hladina stresových hormonů u něj vystoupá do nezvyklých výšek – jakmile však má test za sebou, mělo by se mu opět ulevit. Jenže ve chvíli, kdy nastoupí do zaměstnání a podobné výzvy zde nastupují jedna za druhou, dlouhodobé vystavení stresu se začne podepisovat na zdravotním stavu.

Od adaptace k vyčerpání

Kanadský lékař Hans Selye, považovaný za zakladatele moderního výzkumu stresu, popsal tři fáze následného adaptačního procesu. Zatímco v té první se člověk pokouší stres zvládnout pomocí výše popsaných přirozených obranných reakcí, pokud stresory nepřestávají působit, nastává pomalá adaptace. Čím déle však taková situace trvá, tím jsou tělesné zdroje vyčerpanější, až adaptivní reakce začne selhávat a tělo se ocitá v krizi. Právě tehdy se začínají objevovat různé choroby s psychosomatickým základem.

Například nadměrně časté uvolňování zásob glukózy může vést ke vzniku cukrovky druhého typu (tedy získané, nikoliv vrozené), dlouhodobě zvýšený krevní tlak nezřídka vede k rozvoji hypertenze a odtud už není daleko ke vzniku srdečních chorob a zvýšenému riziku infarktu. K dalším následkům chronického působení stresu patří i žaludeční vředy (ne nadarmo se říká, že mi něco „leží v žaludku“), a to z toho důvodu, že vlivem sníženého prokrvení trávicího traktu se žaludeční sliznici nedostává potřebných živin.

Stres může být i prospěšný

Hormon kortizol vyplavovaný ve stresových situacích plní v organismu nezastupitelnou roli zejména pro metabolismus a obecně zvyšuje odolnost při zátěžových situacích. V praxi to znamená, že krátkodobě zvyšuje motivaci a výkonnost, a to jak fyzickou (například při závodu), tak psychickou (před důležitou zkouškou nebo před termínem odevzdání úkolu). Mnozí lidé navíc tvrdí, že se jim lépe pracuje pod tlakem.

Pokud se vyhneme tomu, aby stres přerostl do chronické fáze, může dokonce zlepšit funkci kardiovaskulárního systému a imunity. Hranice mezi prospěšným a škodlivým stresem nicméně zůstává velmi tenká. Ve chvíli, kdy se překlopí do své negativní fáze, začnou převažovat nepříjemné vedlejší účinky: objeví se například zvýšená chuť k jídlu (tendence kompenzovat si úzkost jídlem), únava, bolesti hlavy, zažívací problémy, nespavost, ale třeba i snížená chuť na sex a obecně sklony k depresím.

Šance na změnu

Často citovaná studie z roku 2013 se zabývala mentálním přístupem k prožívanému stresu. Ukázalo se, že pokud dokážeme svou psychickou nepohodu vnímat s pozitivním náhledem a považovat ji například za výzvu, pak se potenciální negativní následky zmírňují. Jednou z možností je vidět ve stresu šanci nebo příležitost – dlouhodobý diskomfort nás upozorňuje na to, že něco není v pořádku a je třeba v životě provést změnu k lepšímu, ať už malou, nebo významnější.

Nejčastěji se popsaným způsobem, tedy zdravotními problémy souvisejícími s přemírou stresu, manifestuje potřeba zpomalení a celkového přehodnocení životního postoje. Syndrom vyhoření, nespavost nebo únava bez zjevné příčiny patří k charakteristickým symptomům a řešení někdy může spočívat v tak zásadním životním kroku, jako je nalezení nového zaměstnání nebo ukončení nefunkčního vztahu.

Nezanedbávejte prevenci

Předcházet stresu je tou nejúčinnější metodou, jak s ním bojovat. Nezanedbávejte tedy prevenci v podobě správné životosprávy, zdravého jídelníčku a dostatku spánku i pohybu. Platí za dobře známý fakt, že endorfiny přezdívané hormony štěstí, tedy protipól těch stresových, se vyplavují právě při sportovní aktivitě a jejich vliv se někdy srovnává s účinky antidepresiv.

Neklaďte na sebe zbytečně vysoké nároky a dávejte si pouze malé cíle. Po náročném dni si dopřejte odpočinek a nebojte se říkat „ne“, jste-li unavení. Klišé „buďte na sebe hodní“ je v tomto případě zcela namístě. Ostatně pokud jde o pracovní stres, podle nedávného průzkumu společnosti Grafton Recruitment se až 86 % Čechů obává právě toho, že v zaměstnání do budoucna budou zažívat vyšší tlak na výkon a s tím související nárůst psychické zátěže.

Pocit přemíry práce a toho, že před sebou valíme narůstající množství úkolů, patří k hlavním stresovým faktorům. Nicméně domněnka, že všechno se vrátí do správných kolejí, pokud je všechny splníme, je mylná. Podle vědců jde ve skutečnosti o jeden z nejhorších možných způsobů, jak se stresu bránit. Dostáváme se tak totiž do začarovaného kruhu, neboť situace, kdy budeme mít „všechno hotové“, nenastane téměř nikdy.

Žijte okamžikem

Zkuste si upřímně odpovědět na otázku, jak často během dne myslíte na minulost nebo budoucnost – ať už blízkou, či vzdálenou. Přitom jediné, na čem právě záleží, je daný okamžik – tedy chvíle právě teď. Obavy, co přinese zítřek, nejsou relevantní v případě, že to nemůžeme nějak ovlivnit, proto se vyplatí soustředit se na přítomnost. K tomu slouží tzv. techniky všímavosti, anglicky mindfulness.

Jejich cílem je zaměřit svou pozornost na aktuální smyslové a další vjemy, a vytlačit z ní všechny nechtěné myšlenky. Vhodnou pomůckou, jak začít, je postupně v duchu vyjmenovat všechno, co právě vidíme, slyšíme, cítíme či čeho se dotýkáme – v podstatě popsat své okolí a to, co se v něm děje. Takové krátké zpomalení lze provozovat při řadě činností, například během pití šálku kávy. Namísto přemýšlení o dalším úkolu se na chvíli soustřeďte pouze na její vůni, barvu a chuť, všímejte si, jak její doušky kloužou vaším hrdlem, nebo mentálně utečte ještě dál a představujte si, jak se zralá kávová zrna mění v horký nápoj.

Dýchejte

Během stresu se naše dýchání přirozeně mění na krátké a povrchní, přitom je prokázáno, že zklidnění přináší naopak dlouhé a procítěné nádechy a výdechy. Na ty je ovšem třeba se vědomě soustředit. Vůbec nejužitečnější typ dýchání připomíná hluboký povzdech: Provádí se tak, že nejprve nasajeme vzduch nosem, a to do maximální možné kapacity, poté na okamžik zadržíme dech a následně se znovu krátce nadechneme, je-li to ještě možné. Cílem je naplnit plíce natolik, že víc vzduchu už se do nich pocitově nevejde. Následně zahájíme pomalé vydechování ústy se rty ve tvaru písmene O. Už po třech opakováních by se měla dostavit znatelná úleva od stresu a úzkosti.

Utečte před hlukem

Konstantní vystavení hluku ohrožuje ve vyspělých zemích zejména obyvatele velkých měst. Světová zdravotnická organizace už v roce 2011 dospěla ve své zprávě k výsledku, že nadměrný hluk související s dopravou je u obyvatel západní Evropy zodpovědný za „roční ztrátu v součtu 1,6 milionu let zdravého života“. A přidejme další těžko uvěřitelná čísla: Evropská agentura pro životní prostředí v roce 2015 zveřejnila zprávu, podle níž hluk způsobený dopravními prostředky, tedy automobily, vlaky a letadly, v Evropě každý rok nepřímo zapříčiní 1,7 milionu případů hypertenze, přispěje k 80 000 hospitalizacím a stojí za 18 000 případy předčasného úmrtí na ischemickou chorobu srdeční či mrtvici. Zvláště rizikový je hluk během noci, který narušuje zdravý spánek, a to i v případě, že nás přímo nevzbudí.

Smích je nejlepší lék

Dospělý člověk se zasměje v průměru sedmnáctkrát denně. Je prokázáno, že pohyb bránice nahoru a dolů vyplavuje do těla endorfiny a snižuje množství stresových hormonů: U kortizolu to je o 39 procent, u dopaminu o 38 procent, a u adrenalinu až o 70 procent. Podle jedné ze studií se veselejší lidé cítí méně ovlivněni stresovými faktory. Ideální je samozřejmě smích upřímný, ale dokonce i ten falešný má alespoň minimální účinek – stačí, když zvednete koutky, aby se v mozku zapojením příslušných obličejových svalů spustila chemická reakce k potlačení napětí.

K vhodným cestám, jak se uvolnit prostřednictvím zábavy, patří i zdánlivě obyčejná hra. Ta není vyhrazena jen pro děti, jak si mnozí myslí – ani s dosažením dospělosti bychom na ni neměli zapomínat. Stačí se jen přesunout od jednodušších ke složitějším. Zkuste dát šanci i hrám počítačovým, jež mnozí odsuzují jako nevhodný typ trávení volného času. Ve skutečnosti platí, že málokterá činnost dokáže natolik odreagovat mysl jako správně zvolená počítačová hra.

Image

Čtěte také

Nebezpečné vyhoření: Jak najít rovnováhu mezi prací a osobním životem

Bestie z Belsenu

Jeden z největších řezníků nacistického režimu Josef Kramer (1906–1945) se dlouho o politiku vůbec nezajímal. Vyučil se elektrikářem, kvůli špatné ekonomické situaci Německa však živořil a nemohl najít slušné uplatnění. Teprve roku 1932 vstoupil do NSDAP a následně také do SS, aby se o dvě léta později stal dozorcem v koncentračním táboře Dachau. 

Pro práci v represivním aparátu projevil očividně talent, protože následovalo rychlé povyšování a různé pozice ve vedení táborů Esterwegen, Sachsenhausen a Mauthausen. V roce 1940 působil jako pobočník Rudolfa Hösse v nově založené Osvětimi, aby roku 1942 konečně převzal velení „vlastního“ lágru Natzweiler-Struthof na území okupované Francie. Tam dohlížel na zbudování plynové komory, která měla sloužit pro pokusy s likvidací nepřátel Říše.

Osobně také vedl a pozoroval zplynování prvních 87 židovských vězňů, jejichž ostatky měly doplnit sbírku kostí a lebek nacistického anatoma Augusta Hirta. Za vzorné fungování tábora pak Kramer obdržel Válečný záslužný kříž II. třídy s meči. 

Spokojenost nadřízených jej na jaře 1944 přivedla zpět do Osvětimi, kde se stal velitelem tábora č. II – Březinky, který sloužil jako hlavní centrum vyhlazovacích procesů. Svědkové později vzpomínali, že Kramer se osobně účastnil selekce vězňů, sám je také bil a trestal. Velmi tvrdý však měl být také vůči svým podřízeným, kteří tváří v tvář hrozivým úkolům projevili slabost. Na podzim téhož roku pak zamířil do Bergen-Belsenu, kde rozpoutal pravé peklo. 

V táboře panovaly dlouhodobě hrozivé podmínky, které se po Kramerově příchodu ještě zhoršily – důkazy předložené soudnímu tribunálu jej mimo jiné vinily z kšeftování s potravinami určenými vězňům. Tábor však především nevyhovoval kapacitně a přeplněné baráky plné podvyživených lidí se staly semeništěm nemocí; jednu dobu údajně v Belsenu umíralo až 300 vězňů denně na skvrnitý tyfus. 

Také tady se měl Kramer osobně účastnit bití a týrání vězněných osob a vysloužit si přezdívku „Bestie z Belsenu“. Krátce před koncem války pak nechal zlikvidovat veškerou dokumentaci spojenou s vedením tábora a také odklidit většinu mrtvých těl.

V dubnu 1945 osvobodili tábor vojáci britské 11. obrněné divize, kteří Kramera zatkli. Fotografie vykrmeného esesáka vedeného v okovech po táboře, v němž tisíce lidí zemřely na podvýživu, následně pobouřily západní veřejnost. Soudní tribunál uznal „Bestii z Belsenu“ vinnou ze zločinů proti lidskosti a odsoudil ji k smrti oběšením. Kramer ještě napsal dopis maršálu Bernardu Montgomerymu, v němž žádal o milost a všechnu vinu sváděl na své nadřízené a podřízené. Tvrdil, že se naopak snažil minimalizovat utrpení vězňů a tajně pro ně sháněl jídlo. Argumentoval také tím, že jako jiní táboroví velitelé neutekl, ale nechal se zatknout, neboť se ničeho zlého nedopustil. S žádostí pochopitelně neuspěl a rozsudek byl 15. prosince 1945 vykonán ve věznici v Hamelin.

Zabíjení bylo snadné

Pozdější velitel koncentračního tábora v Osvětimi podplukovník SS Rudolf Höss (1900–1947) získal bojové zkušenosti již v první světové válce. Ačkoliv z něj otec chtěl mít kněze, mladík si zvolil jiný osud. Ve 14 letech dobrovolně narukoval k pomocným oddílům a pomáhal pečovat o raněné vojáky v domovském Baden-Badenu. Po otcově smrti o rok později pak odešel z domova a díky pomoci důstojníka, s nímž se seznámil v lazaretu, narukoval k frontovému útvaru. 

Po krátkém výcviku jej poslali do osmanské říše, kde se podílel na bojích ve Svaté zemi a Mezopotámii. Tehdy se také podle jeho vlastních vzpomínek po setkání s tamní židovskou komunitou zrodil Hössův celoživotní antisemitismus. Mladík však na sebe upozornil i svou bojovností a statečností. Za odvahu získal mimo jiné Železný kříž I. a II. stupně a dvakrát utrpěl střelné zranění.

Válka pro něj s podpisem příměří ale nekončila. Po návratu do Německa se připojil k Freikorpsu a v roce 1923 s kumpány ubil k smrti učitele Walthera Kadowa, o němž si mysleli, že donáší francouzským okupačním úřadům. Za tento zločin si Höss odseděl pět let vězení (propuštěn byl na všeobecnou amnestii) a po návratu na svobodu roku 1928 žil krátce na venkově. 

Již v té době byl zapáleným nacistou a poté, co se Hitler dostal k moci jej čekala děsivá kariéra. V roce 1933 vstoupil do SS a následujícího roku se stal vedoucím bloku (Blockfüher) v koncentračním táboře Dachau, později působil jako zástupce velitele Sachsenhausenu Hermanna Baranowského. Roli věznitele si patřičně užíval a osobně se účastnil poprav a mučení. V lednu 1940 například nařídil nástup skupiny vězňů postrádajících zimní oblečení v šestadvacetistupňovém mraze – téměř 150 z nich v důsledku krutého příkazu zemřelo.

Hössova hvězda na nacistickém nebi vystoupala na vrchol na jaře 1940, kdy byl pověřen vybudováním  nového koncentračního tábora na území okupovaného Polska. Volba padla na komplex někdejších rakousko-uherských kasáren u městečka Osvětim. Ty se rychle změnily v obří věznici pro odpůrce režimu, válečné zajatce a především Židy svážené z celé Evropy. 

Podle Hössova vlastního svědectví před norimberským tribunálem měl tábor od roku 1941 na Himmlerův rozkaz sloužit především k masovému vraždění – v časech největšího vytížení přijížděly do Osvětimi denně vlaky s tisíci vězni. Ti byli rozděleni na fyzicky zdatné, které čekaly otrocké práce, zatímco ostatní putovali přímo do plynových komor. „Technicky to nebylo tak těžké. (...) Samotné zabíjení trvalo nejméně času. Mohli jsme zlikvidovat 2 000 lidí za půl hodiny, co nás ale zdržovalo, bylo pálení těl. Zabíjení bylo snadné; nepotřebovali jsme ani stráže, aby je zahnaly do komor; prostě vešli s očekáváním, že se osprchují, a místo vody jsme pustili jedovatý plyn. Celá věc probíhala velmi rychle,“ popsal proces Höss. On sám pak byl průkopníkem co nejefektivnějších metod zabíjení – experimentoval s různými plyny a chemikáliemi, aby masové vraždění co nejvíce zdokonalil.

V roce 1943 byl v čele Osvětimi vystřídán Arthurem Liebehenschelem a poté krátce vykonával různé funkce v rámci nacistické hierarchie. Jeho posledním válečným působištěm se stal ženský koncentrační tábor Ravensbrück. Po skončení války se v prvním okamžiku vyhnul zatčení a vrátil se k civilnímu životu.

Už na jaře 1946 jej odhalil lovec nacistů Hanns Alexander a Höss stanul před norimberským tribunálem. Tam vypověděl, že pod jeho velením došlo v Osvětimi k zavraždění asi 3 000 000 osob. V květnu téhož roku byl vydán do Polska, kde nad ním soud vyřkl trest smrti oběšením. Rudolfa Hösse popravili 16. dubna 1947 vedle krematoria v Osvětimi.

Krvavý Pinďa

Budoucí velitel Malé pevnosti v Terezíně Heinrich Jöckel (1899–1946) prý vždy chtěl pracovat u policie. Omezené schopnosti a inteligence mu však dlouhý čas v jeho vysněné kariéře bránily. Vyučil se jako písmomalíř a autonatěrač a po první světové válce se protloukal, jak se dalo. Během hospodářské krize vstoupil v roce 1931 do nacistické strany a konečně našel uplatnění, které mu vyhovovalo – nejdříve u pořádkové policie a později u gestapa. Svědci vzpomínali, že se měl chlubit také zkušenostmi dozorce v koncentračním táboře Oranienburg. 

Důležitý zlom v Jöckelově kariéře znamenal rok 1939, kdy byl převelen do protektorátu Čechy a Morava. Nejprve jako šéf vězeňského tábora ve Skrochovicích na severní Moravě, od června 1940 potom coby velitel Malé pevnosti v Terezíně. Tímto koncentračním táborem prošlo mezi lety 1940–1945 na 33 000 vězňů, především odbojářů, politických odpůrců režimu či nepohodlných osob. Zhruba 10 % vězněných osob představovali cizinci, zejména Rusové, ale také Francouzi a další národnosti. Odhadem 2 600 lidí v pevnosti zahynulo, většinou v důsledku podvýživy či nakažlivých nemocí, především skvrnitého tyfu. Od roku 1943 se v Terezíně také popravovalo, odhady hovoří asi o 300 obětech.

Velitel tábora, který si pro svou údajnou nevysokou inteligenci vysloužil přezdívku „Pinďa“ (přezdívka byla odvozena od postavy „strýce Pindala“ z humoristické přílohy pražských novin), proslul svou bezohledností a krutostí. Osobně vězně bil a mučil, případně na ně poštvával své německé ovčáky. 

„Jöckel nařídil, aby nám bachaři udělali takzvané cvičení. To znamená, že jsme na dvoře museli v prachu válet sudy a oni mezi námi skákali v okovaných bagančatech. Kam šlápli, tam šlápli. Někomu rozšlápli třeba ruku, někomu hlavu,“ vzpomínal pro Paměť národa jeden z vězňů Robert Bardfeld. 

Několik lidí měl také osobně zabít, když jim dupl na krční páteř nebo rozdrtil hrudní koš. Týrání vězňů se údajně účastnily také Jöckelovy dcery, které žily s otcem v pevnosti. Jedna z nich podle pamětníků tloukla vybrané nešťastníky bičíkem nebo na ně střílela z valů pevnosti.

Po válce Jöckel i s rodinou uprchl do Německa a krátce se živil jako čeledín na statku. Již 1. července 1945 jej však nedaleko Offenbachu zatkli příslušníci americké CIC a záhy jej čekalo vydání zpět do Československa. Mimořádný lidový soud v Litoměřicích Heinricha Jöckela podle očekávání odsoudil k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 26. října 1946.

Pěšák vraždící mašinerie

Jedním z velitelů vyhlazovacích táborů, kterým se dařilo dlouhá léta utíkat spravedlnosti, byl i Franz Stangl (1908–1971). Ten pocházel z Rakouska a ve 30. letech zahájil svou kariéru u policie. Po anšlusu roku 1938 jeho hvězda jakožto člena nacistické strany rychle stoupala: nejprve pracoval na Židovském oddělení Schutzpolizei v Linci a zároveň vstoupil i do SS, později se podílel na vraždění postižených osob v rámci akce T4. 

K zásadnímu zlomu v jeho kariéře došlo roku 1942, kdy jej Himmler jmenoval prvním velitelem nově vznikajícího tábora Sobibor. Stangla údajně zarazilo, když zjistil, že zařízení má sloužit k masovému vyvražďování Židů, a dle jeho vlastních vzpomínek dokonce uvažoval o dezerci. Pak ovšem pozici přijal s tím, že je pouze „pěšákem“ poslouchajícím rozkazy shora. Ve vedení Sobiboru se rychle osvědčil, urychlil jeho výstavbu a v květnu 1942 začal tábor plnit  své strašlivé poslání. Odhaduje se, že jen do září, kdy na místě Stangl působil, tam Němci zavraždili na 100 000 lidí.

Na podzim 1942 se přesunul do Treblinky, kde měl zjednat pořádek po předchozím veliteli Irmfriedu Eberlovi, jemuž se situace vymykala z rukou. Stangl před soudem vzpomínal na svůj příjezd na místo: „Bylo to Dantovo peklo. (…) Zápach byl nepopsatelný; všude se válely stovky, ne, tisíce mrtvol, rozkládaly se, hnily. Za náměstím byly stany a plály otevřené ohně obklopené ukrajinskými dozorci a děvkami, které pocházely, jak jsem později zjistil, z celého okolí. Všechno pilo, tancovalo, zpívalo a hrálo. (...) Odevšad se ozývala střelba.“ 

Novému veliteli se podařilo rychle situaci napravit a proměnit Treblinku v děsivě efektivní nástroj na smrt. V září tam vyrostly plynové komory a díky zefektivnění procesů mohlo být zavražděno až 15 000 lidí denně. 

Stangl na rozdíl od řady jiných velitelů koncentračních táborů podle všeho nebyl sadistou. Nejsou známy případy, kdy by osobně někoho mučil nebo se aktivně podílel na vraždění. Šlo spíše o zcela cynického administrátora a manažera, který byl pyšný na výkonnost svého díla – v tomto případě vyhlazovacího tábora. Podobně jako řada jiných však své svědomí utápěl v alkoholu. Po vypuknutí povstání v Treblince  v srpnu 1943 byl Stangl odvolán a převelen na Balkán, aby se podílel na boji proti partyzánům – on sám toto opatření interpretoval jako snahu odklidit svědky nacistických zvěrstev. „Chtěli najít způsob, jak nás tady zpopelnit. Tak nás posílali na nejnebezpečnější posty,“ uváděl s odstupem. 

Po válce byl vyšetřován a krátce vězněn, podařilo se mu ale uprchnout a odjet do Sýrie, kde se k němu připojila i jeho rodina. Na začátku 50. let pak Stanglovi pokračovali do Brazílie. Teprve v souvislosti s odhalováním dalších zločinů nacistického režimu se začala rozkrýval někdejší role velitele Treblinky a Sobiboru. V roce 1960 na něj Německo vydalo zatykač a o sedm let později byl v Jižní Americe vypátrán a zatčen. Po předání do Spolkové republiky stanul před soudem v Düsseldorfu, který jej roku 1970 odsoudil k trestu doživotního vězení. Rok nato Franz Stangl zemřel na selhání srdce.

Peníze, sex a alkohol

Jedním z velitelů koncentračních táborů, který využíval nacistický aparát především pro vlastní obohacení, byl Karl-Otto Koch (1897–1945). Ten vedl problematický život ještě před svým vstupem do NSDAP, když byl v roce 1930 poprvé odsouzen za zpronevěru a padělání. Záhy pochopil, odkud vítr vane, a vstoupil jak do nacistické strany, tak i do SS. 

Díky svým nepochybným schopnostem rychle stoupal na kariérním žebříčku a v roce 1934 se stal velitelem koncentračního tábora Sachsenburg. Poté vystřídal různé velitelské funkce v Dachau a Sachsenhausenu a od 1. srpna 1937 velel koncentračnímu táboru Buchenwald. Na této pozici vydržel až do září 1941, kdy náhle přišlo převelení do tábora pro vojenské zajatce v Majdanku. Důvodem bylo vyšetřování zločinů, kterých se měl Koch v Buchenwaldu dopustit.

První impulz přišel od SS-Gruppenführera generála policie Josiase, dědičného prince z Waldecku a Pyrmontu. Ten si v roce 1941 na seznamu popravených v Buchenwaldu všiml i jména Walthera Krämera. Šlo o někdejšího komunistického politika (a mimo jiné držitele titulu Spravedlivý mezi národy), který v táboře pracoval jako sanitář a Kocha léčil se syfilidou. Aby velitel svou pohlavní nemoc ututlal, nechal Krämera následně popravit. Josias nařídil vyšetřování praktik v Buchenwaldu a postupně začaly na povrch vyplouvat další a další případy svévole. Kromě řady vražd nepohodlných osob se ukázalo, že Koch ve velkém zpronevěřoval zabavený majetek vězňů – vyšetřovatelé odhadli jejich hodnotu na minimálně 200 000 říšských marek. Dopouštěl se i sexuálních deliktů a opakovaných případů opilství. V roce 1944 proto stanul před soudem, který jej uznal vinným a za zneuctění uniformy SS jej odsoudil k smrti. Někdejší velitel tábora Buchenwald byl zastřelen 5. dubna 1945.

Před nacistickým soudem stanula také Kochova žena Ilse, která měla údajně zpronevěřit majetek ve výši 25 000 marek. Tuto krádež se však prokázat nepodařilo a v prosinci 1944 byla propuštěna na svobodu. Už asi za půl roku však stanula před soudem znovu – tentokrát před americkým vojenským tribunálem, který ji vinil z podílu na vraždách a mučení vězňů. „Čarodějnice z Buchenwaldu“, jak Ilse překřtili vězni, nakonec dostala doživotní trest a zbytek svých dní strávila ve vězení. Tam také roku 1967 spáchala sebevraždu.

Image

Čtěte také

Konec továrny na smrt: Jaký pohled se naskytl vojákům při osvobození Osvětimi?

V ohromné Tarimské pánvi, která se dnes nalézá jižně od pohoří Ťan-šan, v západočínské autonomní oblasti Sin-ťiang, žili zhruba v letech 1950 až 1400 před naším letopočtem lidé kultury Siao-che (Xiaohe). Lidé této kultury žili na okraji pouště, kde se nacházely sezónní oázy napájené letními dešti. Tento kontrast – voda uprostřed vyprahlého světa – formoval celý způsob života, založený na zemědělství, chovu dobytka a hlubokém vztahu k přírodním cyklům. 

Čluny na poušti

Jedním z nejvýraznějších rysů hrobů kultury Siao-che jsou rakve tvarované jako čluny – zčásti rovné, zčásti zakřivené, připomínající obrácené kánoe. Některé byly pokryté hovězí kůží, což by mohlo mít symbolický význam, ale možná i praktickou funkci.

Vedle těchto rakví často stojí vztyčené dřevěné tyče, které byly dříve interpretovány jako symboly pohlaví – rudě malované „falické“ tyče a oválné tmavé „vulvovité“ sloupy. Nový výzkum archeologa Gino Caspariho z Institutu Maxe Plancka pro geoantropologii v německé Jeně ale ukazuje, že tyto tyče neodpovídají pohlaví pohřbených. Místo sexuálních symbolů se proto domnívá, že by mohlo jít o pádla a kůly pro uvázání lodí, které symbolicky vedou a kotví duši zemřelého v posmrtném světě.

Poslední plavba

Symbolika vody se podle vědců promítla i do smutečního rituálu – loď, jako prostředek přechodu, mohla sloužit k převozu duše přes „vodní hranici“ mezi životem a smrtí. Zrcadlení ve vodní hladině pak mohlo symbolizovat zrcadlovou podobu záhrobí.

S podobným přístupem „zrcadlení“ se lze setkat i u kultur doby bronzové ve Skandinávii, v prehistorických skalních malbách na Sahaře nebo třeba v dávných egyptských textech. Zrcadlení ve vodě se přitom nabízí jako častá zkušenost, která mohla lidi k takovým představám inspirovat, dokonce i v pouštní krajině.

Oázy života a smrti

Na nalezišti Siao-che archeologové odkryli přes 170 hrobů, ve kterých objevili lebky skotu a hovězí kůži, což ukazuje, že krávy hrály nejen hospodářskou, ale i duchovní roli. Nejčastější typem „plovoucích rakví“ jsou jednoduché dřevěné konstrukce zapuštěné do písku. Druhý typ tvoří pouze čtyři hroby s ženskými těly zabalené v jílu. Třetí typ představuje vyloženou záhadu – jde o obdélníkovou strukturu s trojúhelníkovým vstupem, pokrytou kůží a lebkami skotu, ale bez jakýchkoli lidských ostatků. Šlo o symbolický hrob, svatyni, nebo něco jiného?

Výzkum kultury Siao-che zůstává nedokončenou mozaikou – plnou symbolů, vodních metafor a zrcadlových světů. Vztyčené sloupy jako pádla do záhrobí, loď-rakev jako prostředek poslední plavby a skot jako průvodce do jiného světa – to vše vytváří dojem kultury, která dokázala spojit každodenní život s hlubokou duchovní krajinou.

Image

Čtěte také

Mayská kánoe se spoustou kostí objevená v cenote je obětí u brány podsvětí

Počasí bylo v pondělí 9. března roku 1422 na svátek svatých Crhy a Strachoty dost nevlídné. Prahou se proháněl nepříjemný studený vítr, sníh se usazoval na doškových a šindelových střechách patricijských domů na Starém i Novém Městě pražském i na děravých stříškách barabizen, v nichž bydlela pražská chudina. Zkrátka počasí, do kterého bys psa nevyhnal. 

Přesto se v Praze chystalo něco velkolepého, jedno z těch velkých, takřka divadelních představení, při nichž po oněch pověstných jevištních prknech tekly potoky krve. A hlavním, nicméně tragickým hrdinou tohoto „dramatu“ se měl stát snad nejradikálnější pražský husita té doby, „direktor exercitus“ pražského vojska Jan Želivský. Jeho činnost v Praze nijak dlouho netrvala, o to však byla intenzivnější. 

Z venkova do Prahy 

Ačkoli patří mezi nejznámější osobnosti husitství, o jeho „předpražském“ působení a aktivitách máme jen kusé informace. V Praze se objevil zřejmě v roce 1419, kdy se stal kazatelem u karmelitánů v kostele Panny Marie Sněžné. Lze se domnívat, že se narodil v Humpolci a působil v klášteře v Želivi – odtud zřejmě pochází i jeho přízvisko. Místo poklidného klášterního života dal přednost přímé akci.

 V době jeho příchodu do Prahy to ve společnosti začalo vřít, revoluční nálady krystalizovaly zejména mezi pražskou chudinou. Po rozhodnutí krále Václava IV., který nařídil, že z kalicha je možno podávat jen ve třech kostelích, se situace ještě vyhrotila. Více se zradikalizoval i venkov, kde desítky potulných kazatelů vyzývaly k jakýmsi demonstračním akcím, namířeným proti stávajícím praktikám „velkých ryb“ v církvi. V letních měsících 1419 bylo již jasné, že zde proti sobě stojí dva tábory (strana katolická a podobojí), které se odlišují nejen věroučnými idejemi, ale také způsobem jejich bránění a prosazování. 

Zastrašený Václav IV. byl na začátku roku 1419 dotlačen k obnovení novoměstského konšelského sboru, který obsadil protihusitsky orientovanými lidmi. Došlo i k dalším záminkám, jak omezit husitské aktivity. Všechna tato opatření ještě více radikalizovala Želivského. Dne 30. července zorganizoval před chrámem Panny Marie Sněžné velké procesí, které směřovalo ke kostelu svatého Štěpána. Ten však konšelé před davem uzavřeli. Rozlícení lidé vzali dveře kostela útokem, vylomili je a vhrnuli se dovnitř. Tady Želivský odsloužil mši a po jejím skončení se všichni vraceli přes tehdejší Dobytčí trh (dnes Karlovo náměstí) a zastavili se u novoměstské radnice. 

Želivský zde dav zadržel a vyžádal si, že chce mluvit s purkmistrem. Žádal ho, aby propustil na svobodu všechny vězně, které kvůli přijímání z kalicha nedávno zajali. To však purkmistr ani konšelé nechtěli dopustit. Z obavy před rozlíceným davem se „zabarikádovali“ a z oken radnice házeli po lidech stojících pod radnicí různé předměty a strefovali se především do svátostí nesených Želivským. 

To vydrážděný dav husitů rozlítilo na nejvyšší míru a vzali radnici útokem. Odpor konšelů brzy překonali a ti největší zuřivci se vedrali dovnitř, kde ničili vše, co jim přišlo pod ruku. Některým konšelům se v nastálém zmatku sice podařilo utéct, ale sedm z nich mělo smůlu. Vyvlekli je k oknům a všechny včetně purkmistra Mikuláše z Podviní a rychtáře Nikláska svrhli dolů. Pouhé vyhození by pravděpodobně způsobilo jen menší zdravotní újmy, ale ozbrojený dav nastavil proti oknům své sudlice, kopí a vidle, na něž se milí páni konšelé z obou měst pražských nabodli. Odveta pražského podkomořího přišla už s „křížkem po funuse“. První pražská defenestrace byla skončena… 

Král je mrtev, co dál? 

Ihned po tomto incidentu se po Praze rozhořely pouliční boje. Lidé hromadně bořili všechny symboly nenáviděného papežství. Tato událost také tragicky ukončila život krále Václava IV. Panovník se nepříčetně rozčílil a prodělal těžký mrtviční kolaps, kterému krátce nato podlehl. 

Celkem nešťastně do toho vstoupil Zikmund Lucemburský, usilující po bratrově smrti o český královský stolec. A právě proti němu radikálně vystupoval Želivský, který ho veřejně nazýval sedmihlavým a sedmikorunným drakem ryšavým. Plamenným hlasem volal po tom, že proti této lišce ryšavé je třeba bojovat, a to nejen silou idejí, ale se zbraní v ruce. 

Želivský velice slušně ovládal principy manipulace s davovou psychózou a volil nejrůznější podobenství z apokalyptických vizí svatého Jana. Kázal česky a srozumitelně, maloval svým posluchačům vize lepšího a spravedlivějšího života. Jeho charismatem zmanipulovaný dav dával o sobě vědět tak mocně, že si nikdo netroufal veřejně mu oponovat. Mnozí jeho posluchači doslova nasákli jeho fanatismem a hořeli touhou nasadit pro novou víru vlastní životy. Nechyběly přímé výzvy k ozbrojenému boji, o němž se dalo předpokládat, že při něm na obou stranách poteče krev. 

Mezitím Želivského stoupenci sesadili katolické konšely na staroměstské radnici. V Praze zavládla atmosféra strachu a nečekané záludnosti. Želivský, zřejmě zaslepený svým postavením a dřívější oblibou, nepostřehl, že se proti němu začíná ozývat stále více nespokojených hlasů. Dělal chyby a nařizoval popravy. V této chvíli se ještě o jeho násilném odstranění neuvažovalo, nicméně stavidla byla již spuštěna a věci v jeho okolí se začaly posunovat. 

Noví konšelé považovali své pozice za nejisté, dokud bude onen věčný rebel a podněcovač Želivský naživu. Bylo nasnadě, že komplot je na spadnutí, že je třeba mnicha i jeho stoupence fyzicky zlikvidovat. Konec příběhu pražského radikála se začal definitivně psát druhou postní neděli před Velikonocemi, 8. března roku 1422. 

Ortel a následky 

Vyzvali Želivského, aby se dostavil na staroměstskou radnici, že s ním konšelé potřebují něco projednat. Dostavil se tedy v ranních hodinách, přítomní radní na jeho počest povstali a vřele ho uvítali. Konšel Petr Věžecký se k němu obrátil se slovy: „Vítej mezi námi, milý Jane. Prosíme tě, zda bys nám mohl být nápomocen radou, máme- li se obrátit o pomoc k bratrům moravským, či táborským?“ Jan netuše nic nekalého, doporučil konšelům obou měst obrátit se k táborským. Za to mu purkmistr poděkoval a poslíčka poslal pro hejtmana Haška. Ten se skutečně za chvíli dostavil, a protože na radnici nebyli přítomni všichni radní, okamžitě pro chybějící poslal, neboť potřeboval pro vynesení ortelu nad Želivským stoprocentní souhlas. Ne všichni však se postavili na jeho stranu. Hejtman proto nechal odpůrce výkonu zatknout, ale rozhodl, že jako první přijde na řadu Želivský. Zradu konšelů obou měst Želivský okamžitě pochopil. „Probůh, pane purkmistře, zadrž. Já sice smrt postoupím, ale nebudu sám. Dočkáte se, co z toho všechno vzejde…“ 

O tom, že celá akce byla dopředu připravena, svědčila i přítomnost kata. Pozorovatel události doložil, že „Jan beze všeho strachu pod meč hlavu sklonil“. Nato k němu kat promluvil: „Milý Jene, pomoz mé ruce, ať je svěží a jistá, abys při tomto hrozném ortelu netrpěl…“ Pak mu svázal ruce a přesnou ranou mu sťal hlavu a o chvíli později i jeho zastáncům. 

Poprava se odehrála uvnitř radnice, krev popravených však vytekla strouhou na náměstí a tím se vše prozradilo. Okamžitě se seběhli kazatelovi stoupenci, ale uvnitř už našli jen mrtvolu svého vůdce. Konšelé, vědomi si toho, co by je mohlo potkat, se okamžitě zadním vchodem vytratili. Rozdivočelí lidé začal ničit vše, co jim přišlo pod ruce. Janovu hlavu prý potom položili na talíř a nosili ji ulicemi města. To, co následovalo, lze shrnout do jedné věty: drancování, vybíjení kostelů, násilí, loupežná anarchie, zabíjení, pogromy na Židy a pálení cenných univerzitních rukopisů… 

Janovo tělo druhý den oblékli a uložili do míst, kde kázal, tedy do kostela Panny Marie Sněžné. Pak jeden z kněží vyzdvihl Janovu hlavu, pro hrozné kvílení davů však nemohl promluvit. Máme-li věřit „očitým“ dobovým informacím, mnoho lidí prý omdlévalo, jiné museli polomrtvé vynést z kostela, někteří se snad dokonce i zbláznili a řada dalších musela nemocná ulehnout na lože...

Image

Čtěte také

Než přišli husité: Středověkou Prahou zněly hlasy učených „kacířů“

Astronomové pořídili velmi detailní snímek, který odhaluje dosud neviděné rysy v galaxii Sochař. Pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře (ESO) pozorovali tuto blízkou galaxii v tisících barvách současně. Pořízením obrovského množství dat na každém jednotlivém místě vytvořili snímek života hvězd v galaxii Sochař.

„Galaxie jsou neuvěřitelně složité systémy, kterým se stále snažíme porozumět,“ říká výzkumný pracovník ESO Enrico Congiu, který vedl novou studii časopisu Astronomy & Astrophysics o galaxii Sochař. Galaxie dosahující stovek tisíc světelných let napříč jsou extrémně velké, ale jejich vývoj závisí na tom, co se děje na mnohem menších škálách.

„Galaxie Sochař se nachází na ideálním místě,“ vysvětluje Congiu. „Je dostatečně blízko, abychom mohli rozlišit její vnitřní strukturu a studovat její stavební kameny s neuvěřitelnými detaily, ale zároveň dostatečně velká, abychom ji stále mohli pozorovat jako celý systém.“

Galaxie v tisíci barvách

Stavební prvky galaxie – hvězdy, plyn a prach – vyzařují světlo různých barev. Proto čím více barevných odstínů je na snímku galaxie, tím více se můžeme dozvědět o jejím vnitřním uspořádání. Zatímco běžné snímky obsahují jen několik barev, nová mapa Sochaře jich obsahuje tisíce. To astronomům prozradí vše, co potřebují vědět o hvězdách, plynu a prachu uvnitř galaxie, například o jejich stáří, složení a pohybu.

Aby vědci vytvořili tuto galaktickou mapu, která je od nás vzdálená 11 milionů světelných let a je známá také jako NGC 253, pozorovali ji více než 50 hodin pomocí přístroje MUSE (Multi Unit Spectroscopic Explorer) na dalekohledu VLT ESO. Tým musel spojit více než 100 expozic, aby pokryl oblast galaxie o šířce asi 65 000 světelných let.

Podle spoluautorky Kathryn Kreckelové z Heidelberské univerzity v Německu to z mapy činí silný nástroj: „Můžeme si přiblížit jednotlivé oblasti, kde se tvoří hvězdy, téměř v měřítku jednotlivých hvězd, ale můžeme také studovat galaxii jako celek.“

Při první analýze dat tým odhalil v galaxii Sochař přibližně 500 planetárních mlhovin, oblastí plynu a prachu vyvržených z umírajících hvězd podobných Slunci. Vzhledem k vlastnostem planetárních mlhovin je lze použít jako ukazatele vzdálenosti k hostitelským galaxiím. „Nalezení planetárních mlhovin nám umožňuje ověřit vzdálenost galaxie, což je zásadní informace, na které závisí další studium galaxie,“ říká Adam Leroy, profesor na Ohio State University v USA a spoluautor studie.

Budoucí projekty využívající tuto mapu budou zkoumat, jak plyn proudí, mění své složení a tvoří hvězdy v celé této galaxii. „Jak mohou mít tak malé procesy tak velký vliv na galaxii, jejíž celá velikost je tisíckrát větší, je stále záhadou,“ říká Congiu.

Image

Čtěte také

Osmdesát milionů pixelů: Úžasný snímek hvězdokupy RCW 38

Vědci vytvořili výjimečně účinný protijed proti hadímu uštknutí – jeho základem je krev muže, který se nechal úmyslně opakovaně kousnout smrtelně jedovatými hady. Nová léčba dokáže ochránit před jedem 19 druhů hadů, včetně obávané kobry královské (Ophiophagus hannah). Přestože výsledek vyvolává velké naděje, otevírá také otázky etiky a bezpečnosti.

Muž s jedem v žilách

Tim Friede, americký chovatel hadů, se v posledních 20 letech nechal zhruba 200× kousnout jedovatými hady. Kromě toho si sám aplikoval přes 600 dávek nejrůznějších hadích jedů. Jeho cílem bylo vybudovat si imunitu. Tento odvážný (či podle některých šílený) pokus nyní pomohl vědcům získat z jeho krve unikátní protilátky, které tvoří základ nové experimentální léčby.

Nová terapie je kombinací tří složek: experimentálního léku, který blokuje enzymy v hadím jedu, jež poškozují svaly a nervy a dvou monoklonálních protilátek – laboratorní kopie lidských protilátek, izolovaných z Friedeho krve. Jedna z těchto protilátek cílí na long-chain neurotoxiny (LNX), zatímco druhá na short-chain neurotoxiny (SNX).

Tyto dva typy neurotoxinů v jedech hadů z čeledi korálovcovitých (Elapidae) napadají nervovou soustavu a mohou vést k ochrnutí a zástavě dechu. Testy na myších ukázaly, že tato trojkombinace dokáže zachránit život i po vystavení jinak smrtelné dávce jedu od některého z 19 druhů hadů z čeledi korálovcovitých. Patří mezi ně například mamby, kobry či taipani.

Konec zastaralým protijedům?

Vyrobit hadí protijed je složité. I v době chemické syntézy se k výrobě protijedů stále využívají živí hadi. Odborníci je nechávají prokousnout fóliové víčko nádoby, do které jed sbírají. Jed potom naočkují větším zvířatům, např. koním nebo ovcím. Zvířata dávka hadího jedu neusmrtí, v jejich krvi se ale vytvoří protilátky a z odebraného krevní séra těchto zvířat se pak vyrábí protijed pro lidi. 

Zmíněný postup má svá omezení – protijed obvykle funguje jen proti několika málo druhům hadů a relativně časté jsou i nežádoucí reakce.

Mezi hrdinstvím a hazardem

Vědci, kteří se na vývoji nového protijedu podíleli, zdůrazňují, že žádným způsobem nenabádali Friedeho k sebezraňujícím experimentům. Jeho účast byla dobrovolná, formálně schválená a před odběrem krve se mu dostalo všech relevantních varování. „Nikdo další už nemusí dělat to, co Friede. Máme všechny potřebné molekuly,“ zdůrazňuje imunolog Jacob Glanville z biotechnologické firmy Centivax.

Dalším krokem výzkumu budou terénní testy v Austrálii. Jako první vyzkoušejí účinnost nového širokospektrálního protijedu uštknutí psi. Pokud by snad novinka neúčinkovala dostatečně rychle, budou mít vědci k dispozici stávající protijedy. Cílem experimentů je ověřit, zda léčba funguje i mimo laboratoř.

Vědci také hledají způsoby, jak nový protijed vyrábět levně a v přenosné formě, aby byl dostupný i v rozvojových oblastech, kde hadí uštknutí způsobují tisíce úmrtí ročně.

Nová léčba ukazuje, že spojení moderní medicíny a lidské odvahy (či možná pošetilosti) může občas přinášet nečekané výsledky. Upozorňuje ale také na potřebu jasných etických hranic a odpovědnosti. Ačkoliv výjimečný počin Tima Friedeho zřejmě zachrání mnoho životů, není to cesta, kterou by bylo možné doporučit komukoli dalšímu.

Image

Čtěte také

Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

Podle Václava Hájka z Libočan předvídala slávu Kutné Hory již legendární kněžna Libuše: „Vidím Horu třihřbetou, ona stříbro z sebe vydává: tu hojnost jeho bude bez míry. Ale že má tři hřbety, třikrát stříbro sejde, a zase třikrát vzejde. Mědi krásné přitom vidím oblohu. Vám to všecko, i budoucím vaším zaslíbiti mohu.“ 

Stříbro bylo s danou lokalitou pevně spjato již od 10. století. Slavníkovci, rivalové vládnoucích Přemyslovců, tehdy zahájili v Malíně ražbu denárů. Existence slavníkovské mincovny zatím nebyla archeologicky doložena a záhadou je i původ malínského mincovního stříbra. 

Stříbrné město 

Vzestup Malína, který je dnes již součástí Kutné Hory, byl spojen s expanzí českého státu a byl také s největší pravděpodobností vázán na zapojení malínského hradiště do systému kontroly dálkového a domácího obchodu. Na konci 10. století ale dochází k přenesení důležitých obchodních tras a po vyvraždění Slavníkovců v roce 995 pak hradiště postupně ztrácí svůj význam. 

Povědomí o výskytu drahého kovu ale přetrvává. Bývá s ním spojováno i založení cisterciáckého kláštera v Sedlci roku 1142. Klášter založil významný dvořan budoucího krále Vladislava II. Miroslav z Cimburka a osadil ho mnichy z Waldsassen v Horní Falci. Podle pověsti si tamní mnich Antoš unavený po dlouhé práci na chvíli zdříml, a když se probudil, zjistil, že mu u hlavy vyrostly tři stříbrné pruty. Nejdříve se hned chtěl rozběhnout a co nejrychleji všem ukázat vzácný nález, ale pak ho napadlo, že by už stejné místo nemusel najít, a tak ho označil svou kutnou. A odtud prý pochází název města. Ať již stříbro při založení Sedlce figurovalo nebo ne, pověst o něm se lavinovitě šířila. 

To, co řeč pramenů střízlivě nazývá „sběhem ke Kutně“, můžeme bez obav nazývat stříbrnou horečkou ne zcela nepodobnou té zlaté. Představa rychlého zisku lákala a hornické osady vznikaly rychle a překotně, takže v prvních letech neměly žádná práva a veškeré právní záležitosti řešila města Čáslav a Kolín. Osadám se původně říkalo pouze Mons (latinsky hora), s názvem Mons Cuthna se setkáváme až v roce 1289. Skutečný přelom přišel až o pár let později, kdy vzniká tzv. Ius regale montanorum. 

Tento unikátní zákoník je snad dílem italského právníka Gozzia z Orvieta a představuje nejstarší sbírku báňsko-právních zásad, předpisů a nařízení o těžbě na území státu. Brzy byl přeložen do češtiny a němčiny a zanedlouho si získal respekt v celé střední Evropě, aby se nakonec stal základem horního zákonodárství v celé řadě evropských zemí. 

V téže době provedl Václav II. i mincovní reformu a nahradil různorodé denárové mince tzv. pražským grošem. Ten se stal chloubou města a ukázkou bohatství a významu Kutné Hory. Zrod města uspíšilo i vybudování provizorních městských hradeb postavených na ochranu dolů před vpády římského krále Albrechta I., který se chtěl Kutné Hory zmocnit při svých taženích v letech 1304 a 1307. 

Bohatství a zbožnost 

Rostoucí město nabízelo možnost rychlého, nikoli však snadného zisku, protože drahý kov bylo nejprve zapotřebí vyrvat hlubinám země. Tehdejší znalci z náznaků vypozorovali místo pravděpodobného výskytu rudy a pak povolali měřiče, neboli maršejdníka. Ten určil, kde byla žíla nejmocnější, a vytyčil místa pro kopání šachet a štol. Pak už se pustili do díla horníci. Za pomoci nejprimitivnějších nástrojů vytrvale bušili do skály a plní naděje čekali, že snad zaslechnou vytoužený kovový zvuk. Prokopání některých štol ale trvalo i několik generací a dnes je již těžké určit, kolik z horníků zde nalezlo smrt. 

K urychlení práce se později začala užívat technika, které se říkalo sázení ohně. Na konec štoly se nanosilo dříví, to se zapálilo a žár pak způsobil, že se kámen snáze rozbíjel. Každý havíř měl k dispozici pacholka, který naložil náklad běhači. Běhač náklad odnesl štrejchýři, štrejchýř poslal materiál hašplovníkům a ti ho za pomoci rumpálu vytáhli nahoru. Pak se pustili do práce prejtýři, kteří rudu rozbíjeli palicemi, a puchýři, kteří ji drtili na prach. Dalšími důležitými profesemi byli důlní kováři a cimrmani, kteří měli na starost práci se dřevem. 

Horníka ale vedle zbohatnutí mohla snadno potkat i rychlá smrt a jejich ženy se stávaly třeba i sedminásobnými vdovami. Vedle rostoucího bohatství se proto projevila ve městě i mimořádná zbožnost podporovaná vědomím neustálého nebezpečí. Postupně začala stavba dnešního kostela sv. Jakuba a posléze i Panny Marie. Neustávaly ale spory se sedleckým klášterem, které nakonec dravé město vyřešilo rozhodnutím vystavět vlastní katedrálu, a to mimo dosah klášterní jurisdikce. 

Rozhodnutí padlo kolem roku 1380 a bylo projevem emancipace založené na zdánlivě nevysychajícím prameni životodárného stříbra. Čtyři roky nato vzniklo bratrstvo pro stavbu tzv. „horního“ chrámu sv. Barbory a zanedlouho se začalo se stavbou podporovanou nebývalým bohatstvím kutnohorských patricijů. 

Těžké časy 

V té době už se ale na město valily katastrofy. První z nich bylo vyčerpání povrchových zdrojů stříbra. Sestup do větších hloubek vyžadoval náročnější postupy a složitější zařízení. Produkce stříbra tak na nějakou dobu klesla, což okamžitě vedlo ke snížení kvality mince. Horečná stavební aktivita ale pokračovala a král Václav IV. dal rozšířit Vlašský dvůr, kde také roku 1409 podepsal Dekret kutnohorský o novém rozdělení pravomocí na pražské univerzitě. 

Roku 1413 horníci přepadli Malín a pobili obyvatele, protože jim bránili v dolování. Tři roky nato dokonce zavraždili královského vyslance a ve městě se rozhořely národnostní a náboženské spory, jaké Kutná Hora nepamatovala. Smutné události té doby byly však jen krátkým prologem k tragickým husitským válkám.

V běhu husitských válek přivedla převaha německého patriciátu město na stranu císaře Zikmunda a zanedlouho již bylo jasné, že Kutná Hora rozhodně nebude ušetřena válečných útrap. 8. prosince roku 1421 táhl ke Kutné Hoře Jan Žižka a navzdory jeho úplné slepotě a několikanásobné převaze nepřítele se husitům podařilo Zikmundovu armádu odrazit. Katoličtí obyvatelé Kutné Hory však vpustili část císařského vojska do města a tím také husitům do zad, čímž se situace radikálně změnila. Husité se ale dostali z obležení a zaujali výhodnější pozici na úpatí hory Kaňk, kde byli znovu obklíčeni. 

Ze složité situace je dostal až nečekaný noční úder, který byl v dané době nevídanou taktikou. Táborité se utábořili v Kolíně a Žižka začal chystat úder, který následně zasadil s nečekanou silou. Zdaleka ale nešlo o největší překvapení oněch dnů. Prchající žoldácké vojsko totiž Kutnou Horu zapálilo a husitští bojovníci se proti svému zvyku ujali role dobrodějů a hasičů. 

Vrchol za vlády Jagellonců 

Přes všechny tragédie neztratilo stříbrné město svůj význam. Roku 1471 se k městu opět obracely zraky celé země, protože zde probíhala jednání o novém králi. Jako vítěz nakonec vyšel Vladislav z rodu Jagellonců a Kutné Hoře se znovu otevřela doba rozkvětu. V plném rozsahu se obnovilo dolování a mincovní produkce stačila i na velké investice do stavby Pražského hradu a Karlštejna. 

Důlní konjunktura uvedla v život nový, tentokrát český, podnikatelský patriciát a ten zanedlouho ovládly veškerý život města. Mimořádné postavení Kutné Hory zdobily časté pobyty panovníka a konání sněmů, z nichž nejdůležitější se udál roku 1485. Kutnohorský náboženský mír byl z historického hlediska událostí prvořadého významu. Nejdůležitější pasáž tohoto dokumentu, týkající se svobody vyznání, praví jednoznačně, že věřícího nikdo nesmí nutit ke změně konfese „tajně ani zjevně“. Poddaní v Čechách a na Moravě konečně nemuseli vyznávat víru své vrchnosti. 

V letech 1494–1496 vyvolalo špatné hospodaření královských úředníků napětí, které vyvrcholilo ozbrojeným konfliktem. Nespokojení havíři se se svými rodinami opevnili na vrchu Špimberk, kde byli obklíčeni. Tváří v tvář přesile se vzdali a vyslali deset hlavních představitelů, aby se s radou dohodli. V té době si již král udělal obrázek o situaci, deset poslů vůbec nevyslechl a dal je rovnou popravit. 

Podle legendy prosili nešťastníci nebesa, aby smyla jejich nevinnou krev, a po dlouhém suchu se v té chvíli náhle setmělo a spustil se prudký liják. Celou událost připomíná pozdější nápis na votivní tabuli: „Stůj poutníče, zde! Ach, léta krutého 1496 odsouzeno ku stětí hrdla 10 věrných havéřů….. Pozůstalé kosti jsou zde uložené, Kutná (Hora) ví, kteříž byli a kteříž trpěli! Divy, jež se staly, vypravují. Stříbro Hoře jest žehnáno…“ 

Do prvních desetiletí 16. století vstupovala Kutná Hora opět jako kvetoucí město se zdánlivě nevyčerpatelným bohatstvím. Důlní pásma přinášela značný výnos, ale horníci již postupovali do hloubek na hranici pěti set metrů s velkým nebezpečím spodních vod a ubývající mocností ložisek. Tyto krizové příznaky zesílily od třicátých let a vedly k omezení těžby na hlavních pásmech. 

Místní obyvatele doslova šokovalo uzavření nejslavnějšího důlního pásma, ke kterému došlo roku 1543. Kutná Hora viděla možnost nápravy v masivnějším přísunu finančních prostředků, kterých se však trvale nedostávalo. Situace se neustále horšila. Roku 1547 byla ukončena ražba pražského groše, který Kutná Hora po staletí považovala za svou chloubu. Úpadek pak rychle pokračoval, protože přísun stříbra z Jižní Ameriky srazil jeho cenu a dolování se přestalo vyplácet. Životodárná míza v žilách města vyschla…

Image

Čtěte také

Horník tvrdý chleba má: Jak se žilo kovkopům v dobách Otce vlasti?

V poslední době se dramaticky rozšiřují naše poznatky o tom, že mikrobiální obyvatelé našich těl nejsou jenom pasivními nájemníky, ale že svou přítomností ovlivňují snad úplně všechny aspekty naší biologie, od působení na paměť a další mozkové pochody, přes mnoho metabolických procesů v těle, až po expresi genů a dění na molekulární úrovni.

Netýká se to přitom ale jen mikrobiomu ve střevech, který je nejznámější. Nový výzkum týmu odborníků, který vedla Bei Wuová z Newyorské univerzity, dospěl k závěru, že existuje těsný vztah mezi depresí a mikrobiomem ústní dutiny dotyčného člověka. Tento mikrobiom je přitom u lidí druhý největší, hned po střevech.

Ústa a deprese

„Lepší pochopení vztahu mezi ústním mikrobiomem a depresí nám pomůže odhalit mechanismy, které vedou ke vzniku deprese,“ je přesvědčená Wuová. „Současně ale také mohou přispět k vývoji nových biomarkerů nebo léčebných postupů, které bude možné využít v diagnostice a léčbě depresí a podobných psychických poruch.“

Wuová a její kolegové zjistili, že, podobně jako v případě mikrobiomu střev, je méně pestrý mikrobiom úst známkou větší náchylnosti k depresím. Dospěli rovněž k tomu, že biologickou diverzitu mikrobiomu úst snižuje přílišné pití alkoholu a kouření, stejně jako nedostatečná ústní a zubní hygiena. Výzkum ústního mikrobiomu a jeho vztahu k depresím, založený na datech více než 15 tisíc dospělých Američanů, uveřejnil odborný časopis BMC Oral Health.

Jak je v podobných případech obvyklé, autoři studie upozorňují, že odhalili pouze korelaci, nikoliv kauzální vztah. Není tedy jasné, zda se nižší diverzita mikrobiomu úst podílí na rozvoji depresí nebo zda spíše depresivní chování vede ke snížení diverzity mikrobiomu úst. Ale i samotná tato souvislost je velmi zajímavá a stojí za další výzkum.

Image

Čtěte také

Láska s vedlejšími účinky? Intimní kontakt může přenášet i úzkost a depresi