Na chilské hoře Cerro Pachón se právě rozhlíží nový král noční oblohy – Observatoř Very C. Rubinové. Tento přelomový vědecký projekt spustil testovací provoz a ukazuje, že vesmír už nikdy neuvidíme stejně. Během následující dekády má nová observatoř objevit až 20 miliard nových galaxií, mapovat vývoj vesmíru v reálném čase a poskytnout data o milionech objektů každý den.

Největší oko lidstva

Středobodem observatoře je Simonyi Survey Telescope, vybavený 3 200megapixelovou kamerou – největší svého druhu v historii. Kamera váží přes 2,7 tuny a její zorné pole zabírá oblast odpovídající 40 až 45 úplňkům Měsíce. Nový snímek oblohy pořídí každých 30 sekund. Během pouhých tří nocí tak zvládne zmapovat celou jižní oblohu, to vše v nevídaném rozlišení.

Projekt s názvem Legacy Survey of Space and Time (LSST) je desetiletý časosběrný průzkum vesmíru. Cílem je nejen získat „snímky“, ale především vytvořit dynamickou mapu, tedy jakýsi film vesmíru v reálném čase. Observatoř Very Rubinové bude sledovat proměny galaxií a výbuchy supernov, pohyb planetek a spousty dalších vesmírných jevů. První výsledky ukazují, že během pouhých 10 hodin testovacího provozu teleskop odhalil přes 2 000 nových asteroidů, včetně sedmi blízkozemních.

První zveřejněné snímky spojují více než tisíc záběrů do dechberoucího pohledu na mlhovinu Laguna a mlhovinu Trifid, vzdálené přes 4 000 světelných let. Další snímky zachycují Kupu galaxií v Panně, která je domovem více než 1300 známých galaxií a podle odhadů i nejméně 700 zatím neznámých.

Datová lavina pod dohledem algoritmů

Observatoř Very Rubinové bude každou noc generovat přibližně 20 terabajtů dat – to je objem, který by člověk nedokázal zpracovat ručně. Zpracování proto dostane na starost umělá inteligence a pokročilé algoritmy, které automaticky vyhodnotí každý objekt, změny a výjimečné události.

Přestože jde o ryze vědecký projekt, nabídne nová observatoř i pořádnou porci zábavy široké veřejnosti – prostřednictvím aplikace SkyViewer může každý nakouknout do vesmíru „očima“ nového teleskopu.

Nová éra astronomie

Vědci si od novinky slibují mnohé – Observatoř Very Rubinové by mohla přinést odpovědi na některé z největších záhad fyziky – například jaká je podstata temné hmoty a temné energie. Díky šesti barevným filtrům její kamera rozliší různé typy světla, což vědcům umožní zkoumat i gravitační účinky jinak neviditelných sil. Nový teleskop bude také sledovat optické projevy gravitačních vln – extrémních událostí, jako jsou srážky černých děr nebo neutronových hvězd.

Observatoř Very Rubinové představuje zásadní skok vpřed v našem poznání vesmíru. Každou sekundu pořídí stovky nových datových bodů, každou noc miliony. Vědcům poskytne nejen ohromující snímky, ale i nový pohled na samotnou podstatu vesmírné reality. A nám ostatním dává šanci sledovat ten největší příběh vůbec – příběh živého, měnícího se vesmíru – v přímém přenosu.

Image

Čtěte také

Oko lidstva roste: Stavba největšího teleskopu světa je již v polovině

Začátek roku 1968 se pro severovietnamský komunistický režim nesl v nepříznivém duchu. V jižní části země nový prezident Nguyen Van Thieu pokračoval v demokratizačních reformách, díky nimž rostla jeho domácí i zahraniční popularita. Hanoj se dostávala do defenzivy nejen diplomaticky, ale také vojensky. V předešlém roce velitel amerických sil ve Vietnamu (Military Assistance Command, Vietnam – MACV) William Westmoreland přesvědčil saigonskou vládu k rozšíření operací proti levicovým gerilám. 

Přestože mezi US Army a Ústřední zpravodajskou službou (CIA) vládly spory ohledně předpokládané síly a struktury nepřátelských jednotek, panovala shoda v tom, že velké bojové ztráty mohou samy o sobě vést ke kolapsu povstaleckého vojska. Šéf CIA Richard Helms se domníval, že na jihu operuje 430 000 bojovníků Vietkongu a dalších paramilitárních skupin. Armáda odhadovala o třetinu menší počet.

Úsilí jihovietnamských a amerických sil kromě nedostatečné informovanosti limitovaly také domácí politické spory. Ve Spojených státech v rozmezí let 1965 a 1967 vzrostl počet lidí nesouhlasících s vojenskou intervencí ve Vietnamu z 25 na 45 %. Sílila rovněž kritika „pacifikačních“ metod, používaných proti rebelům a jejich podporovatelům na venkově. Navzdory těžkostem generalita hýřila optimismem a Westmoreland v listopadu 1967 sdělil tisku, že „komunisté už nejsou schopni rozpoutat větší ofenzivu“.

Plán generála Tanha

V Hanoji mezitím za přísného utajení probíhaly přípravy rozsáhlé útočné operace. Podrobnosti ohledně průběhu plánování dodnes zůstávají nejasné. Původní návrh vznikl nejpozději v dubnu 1967 ve štábu generála Nguyễna Chí Thanha. Na počátku července záměr schválilo politbyro. Samotný Thanh se realizace nedožil, pár dní po uvedeném jednání zemřel na infarkt.

Ve stranickém vedení v té době získali převahu zastánci nekompromisního sjednocení Vietnamu silou, kteří odmítali jakoukoliv dohodu nebo vyjednávání se Saigonem či s USA. Spolu se svými čínskými podporovateli tato vedoucí frakce prosazovala plnohodnotnou ofenzivu namísto dosud převažujících limitovaných partyzánských útoků. Prezident Ho Či Min coby zastánce vyjednávání se dostával do stále citelnější izolace a zůstával spíše politickým symbolem s omezeným reálným vlivem. Ačkoliv Čína, stejně jako Sovětský svaz, severní Vietnam materiálně podporovala, v Pekingu panovaly obavy z eskalace, která by vedla k přímému zapojení čínských jednotek. Tomu se chtěl Mao Ce-tung po zkušenosti z korejské války vyhnout.

Slib příměří

Připravovaná operace později dostala jméno podle svátku nového roku Tet Nguyen Dan, jenž v roce 1968 připadl na 30. ledna. Útočníci správně předpokládali, že na nejdůležitější vietnamský svátek bude část jižních vojáků na dovolené nebo kvůli oslavám poleví v ostražitosti. Vláda v Hanoji během podzimu 1967 oznámila, že hodlá tradičně respektovat týdenní novoroční příměří.  

Nový velitel severovietnamské lidové armády (PAVN) Tran Van Tra akci rozdělil do tří fází. První z nich měla začít v den vietnamského nového roku 30. ledna útokem Vietkongu na klíčová města. Pokud by útok nevedl ke kolapsu nepřátelské obrany, měly v květnu a srpnu následovat další dva nápory, provedené regulérními vojenskými jednotkami. Primárním cílem první etapy byla úplná likvidace jihovietnamské suverenity a vytlačení Američanů ze země. V případě neúspěchu měly operace druhé a třetí etapy alespoň přivést protivníky k jednacímu stolu. Počítalo se, že průběh ofenzivy také ovlivní nadcházející prezidentské volby v USA.

Oddíly Vietkongu operující v týlu protivníka nově dostaly sovětské útočné pušky AK-47 a protitankové zbraně. Na výchozí pozice bylo od léta 1967 postupně v tichosti přesunuto přes 200 000 bojovníků a přes 80 000 tun zbrojního, zdravotnického a dalšího materiálu.

Podceněné varování

Zpravodajci v Saigonu a Washingtonu během podzimu 1967 získali množství kusých informací o nepřátelských přípravách. Jak ale zpětně konstatoval plukovník jihovietnamské armády (ARVN) Hoang Ngoc Lung, tajné služby tehdy vyhodnocovaly primárně početnost a výzbroj protivníků, aniž by dokázaly posoudit jejich strategické a politické cíle. Mimo to vázla výměna poznatků mezi Američany a ARVN. 

Westmoreland se během ledna 1968 soustředil na obranu napadené základny námořní pěchoty (USMC) v Khe Sanh. Tamní diverzi považoval za začátek limitované ofenzivy podél frontové linie, k jejímuž zastavení vyslal část sil určených k obraně Saigonu. 

Proti danému kroku marně protestoval velitel III. sboru Frederick Weyand. Zkušený zpravodajec z druhé světové války správně tušil, že „přichází něco velkého“. Varoval, že kromě dílčích operací na frontě může dojít také k rozsáhlým útokům Vietkongu v týlu. Vedení však nepovažovalo partyzány za plnohodnotnou bojovou sílu a předpokládalo, že od nich může očekávat pouze drobné diverzní a zpravodajské operace.

Image

Čtěte také

Triumf komunistické revoluce: Pád jihovietnamského Saigonu (1)

Evropané zažívali ve druhé polovině 80. let 19. století neklidné časy. Na jedné straně opět sílilo tradiční napětí mezi Německem a Francií, na straně druhé se vyostřovaly spory o vliv na Balkáně mezi Rakouskem a Ruskem. Panovaly proto vážné obavy, že může brzy vypuknout další velká evropská válka. Jenže právě Rakousko na ni nebylo příliš připraveno, protože se zmítalo v celé řadě vnitřních problémů. Jako zvláště citlivý byl vnímán konfliktní vztah mezi Čechy a českými Němci, který bedlivě sledovalo i sousední Německo. 

Situace se vyostřila na konci roku 1886, kdy němečtí poslanci demonstrativně opustili český zemský sněm do doby, dokud nebudou brány v potaz jejich národnostní požadavky. Císař František Josef I. (1848–1916) si přál situaci v zemi uklidnit, a proto na jeho podnět rakouská vláda vedená premiérem Eduardem Taaffem iniciovala schůzku představitelů českého i německého tábora. Ti se měli sejít na začátku roku 1890 ve Vídni, aby se pokusili dosáhnout dohody mezi oběma národy.

Cesta ke smíru? 

Plánovaných jednání se měli kromě zástupců vlády účastnit také představitelé konzervativní (pročeské) a ústavověrné (proněmecké) šlechty. Německou delegaci vedli vůdci českých Němců Franz Schmeykal a Ernst von Plener, za Čechy byli pozváni předáci staročeské strany (oficiálně Národní strany) František Ladislav Rieger, Karel Mattuš a Antonín Otakar Zeithammer. 

Jako osudné se později ukázalo, že ke schůzce nebyli přizváni rovněž představitelé radikálnější mladočeské strany, která již v létě roku 1889 uspěla ve volbách do českého zemského sněmu a od jejíchž vůdců se dalo očekávat, že budou jakoukoli dohodu uzavřenou bez jejich účasti ostře kritizovat. Důvodem jejich „opomenutí“ byla zřejmě vůle samotného císaře, který v mladočeších spatřoval neloajální rebelanty. Naopak Plener i Rieger považovali absenci mladočeských zástupců při jednání za chybu, přesto se ale rozhodli vídeňských konferencí účastnit. 

Plener doufal, že se vláda bude snažit vyjít vstříc německým požadavkům kvůli potřebě udržet dobré vztahy se spojeneckým Německem, Rieger zase hodlal projevit ochotu k dohodě mezi Čechy a českými Němci, o kterou po celé svoje působení ve vrcholné politice marně usiloval. Žádný z účastníků jednání včetně ministerského předsedy Taaffeho v tu chvíli ale příliš nevěřil, že by ve Vídni nakonec mohla vzniknout dohoda přijatelná pro všechny zúčastněné strany.

Jednání v rakouské metropoli probíhala od 4. do 19. ledna 1890. Uskutečnilo se celkem 14 schůzek, na kterých se probírala jednotlivá sporná témata. Vyjednávání byla velmi náročná a účastníci se často přeli i o význam jednotlivých pojmů. Mnohé body dohody byly nakonec formulovány jen obecně, takže by ve výsledku záleželo na přesném znění zákonů, kterými by byla dohoda uvedena ve skutek a které měl přijmout český zemský sněm. Obě strany proto doufaly, že některé problematické otázky se ještě budou moct vyřešit v jejich prospěch později. Čeští delegáti ze začátku ve sporných bodech spíše ustupovali s nadějí, že jim to pomůže získat převahu v zásadnějších otázkách. 

Sporný výsledek 

Němci tak nakonec uspěli například se svým klíčovým požadavkem provést nové ohraničení soudních okresů, aby se v nich nacházely co nejmenší národnostní menšiny, a němečtí soudci tak nemuseli vyřizovat podání v češtině. Vyjednávači Národní strany naopak dosáhli toho, aby byla provedena úprava volebního řádu do zemského sněmu, podle které by v něm Češi měli trvale zajištěnou většinu. 

Tento úspěch ale poněkud relativizovalo zavedení národních kurií, které požadovali Němci a které by mohly mít v národnostních otázkách právo veta. Pro Čechy byl ovšem klíčový požadavek, aby byla povolena čeština jako vnitřní úřadovací jazyk u soudů. Doposud totiž spolu museli i čeští soudci při vyřizování případů českých stran jednat pouze německy a také vést německou dokumentaci. Pokud by se podařilo v této symbolické otázce dosáhnout úspěchu, vyvážily by se tím ústupky v jiných bodech. 

Jenže právě na zachování němčiny jako jednotné vnitřní úřední řeči v Rakousku trval jak císař, tak i vláda. Změna v této oblasti by totiž podle jejich mínění ohrozila fungování mnohonárodnostní říše. Když Češi argumentovali tím, že v praxi spolu stejně čeští soudci komunikují svou mateřštinou, ministr spravedlnosti Friedrich Schönborn přislíbil, že by v takovém případě mohl svým nařízením pouze schválit již existující stav, což českou delegaci uspokojilo. Krátce poté však ministr svůj slib odvolal s tím, že z pražského vrchního soudu dostal zprávu, že na soudech se česky rozhodně nejedná. 

Rieger v tu chvíli ovšem nebyl přítomen a ostatní delegáti se jej rozhodli o změně Schönbornova stanoviska raději neinformovat, protože se báli, že by pak odmítl podepsat již hotový a pracně dosáhnutý kompromis. Rieger tak nakonec učinil a punktace byly všemi účastníky jednání schváleny. 

Krach dohod 

Zatímco Němci oslavovali punktace jako svoje vítězství, Rieger svým kolegům dohodu prezentoval jako rozumný kompromis, který českým národním snahám v některých ohledech prospěje. Domácí poslanci se ale na dojednanou úmluvu dívali s rozpaky. Staročechy dokázal Rieger uklidnit důvěrným sdělením, že má od ministra spravedlnosti příslib prosazení češtiny jako vnitřního úředního jazyka u soudů, mladočeši oproti tomu začali podle očekávání punktace tvrdě kritizovat. Vídeňskou dohodou se podle nich předznamenával rozpad Českého království a odtržení německých pohraničních krajů a také se jí popíral princip rovnoprávnosti obou národů, na němž čeští politici trvali už od 60. let 19. století. 

Mladočeské agitaci na sněmu i v tisku napomohl triumfalismus Němců, ale také neobratnost vlády, která začala jako první českému sněmu předkládat návrhy zákonů výhodných pro Němce, a naopak odkládala ty důležité pro Čechy. Proti punktacím se proto vzedmula vlna nevole, ke sněmu přicházely mnohé protipunktační petice a delegace. 

Pod tlakem veřejného mínění začala řada staročeských poslanců skládat mandáty, a vídeňské úmluvy začaly otevřeně kritizovat dokonce i některé staročeské deníky. Rieger, který byl mladočechy veřejně ostouzen jako „zrádce“ a „hrobař“ národa, se následně dostal do sporu i s ministrem Schönbornem, který odmítl, že by byl slíbil zavedení češtiny jako vnitřního úředního jazyka u soudů. 

Vůdce Národní strany, který si uvědomoval vážnost situace, se vícekrát pokoušel apelovat na vládu, aby právě ve věci českého úředního jazyka učinila ústupek, jinak podle něj hrozil rozpad provládní staročeské strany, vítězství mladočechů i zmaření celých punktací. Vláda se sice odhodlala učinit některé vstřícné kroky vůči Čechům, ale ty byly spíše symbolické, a navíc přišly příliš pozdě. O češtině jako vnitřním úředním jazyku se navíc odmítla bavit. Vzhledem k tomuto vývoji vídeňskou dohodu nedokázali hájit už ani staročeši, a nakonec ani samotný Rieger. Na sněmu se proto nenašel dostatek hlasů na schválení hlavních bodů punktací a vše bylo završeno porážkou staročechů ve volbách do říšské rady na začátku roku 1891. 

Důsledky nezdaru dohody 

Punktace nakonec neznamenaly nový začátek česko-německých vztahů, protože se z nich kvůli odporu české veřejnosti i velké části politiků podařilo uskutečnit jen málo. Daleko větší otřes vídeňská dohoda způsobila na politické scéně, protože přispěla k definitivnímu pádu staročeské strany, která ve volbách do vídeňské říšské rady na začátku roku 1891 získala pouze jediný mandát. Nejsilnější českou stranou se tak stali mladočeši. Porážka Národní strany byla o to více ponižující, že ve volbách propadl i její vůdce František Ladislav Rieger. Ten až do konce života vnímal tehdejší neúspěch i kritiku punktací jako osobní křivdu. 

Podle jeho mínění byly vídeňské úmluvy i přes některé problematické stránky výhodné, protože by se skrze ně zabezpečilo postavení českého národa při případných geopolitických otřesech. 

Po vypuknutí první světové války, kdy výrazně zesílil tlak na germanizaci veřejného prostoru v Čechách, se mohlo zdát, že Riegrovy obavy byly oprávněné. Oproti tomu mladočeši vnímali zmaření punktací jako zdroj legitimity svého nového vůdčího postavení v národě a jako svoji historickou zásluhu, protože tím měli zachránit celistvost českých zemí. Později se však ukázalo, že i novým předákům české politiky jejich někdejší zápas proti punktacím přinášel některé těžkosti. 

Dlouhé stíny punktací 

Nezdařený pokus o česko-německé vyrovnání měl totiž dlouhodobější důsledky. Punktace se v české politice staly veskrze negativně chápaným pojmem a synonymem přílišného ustupování požadavkům českých Němců. Jakékoli další pokusy o dorozumění mezi Čechy a jejich německými spoluobčany se proto odehrávaly ve stínu vídeňských úmluv. 

Mladočeši při jakémkoli jednání s Němci museli vždy čelit tlaku veřejnosti a tisku, aby si počínali sebevědomě a neodsouhlasili „druhé punktace“. Není překvapivé, že v takovéto atmosféře se jednáním příliš nedařilo a zřejmě i z toho důvodu až do zániku monarchie už nikdy nevznikla tak konkrétní dohoda, jakou představovaly vídeňské úmluvy z roku 1890. 

Podoba soužití Čechů a Němců v jednom státě prošla zásadní změnou teprve se vznikem samostatného Československého státu v roce 1918. Tehdy se český, respektive československý národ stal tím privilegovaným a Němci pouhou menšinou. Pod dojmem tohoto vývoje začaly být nově nahlíženy i punktace. 

Například básník a politik Viktor Dyk soudil, že pokud by se vídeňský kompromis podařilo ve své době realizovat, Němci by tím získali zbytečně více, než jim náleželo a než jim nakonec také připadlo, a že by se tak možná i předešlo rozpadu Rakouska a vzniku nezávislé Československé republiky po světové válce. Podle spisovatele bylo tedy štěstí, že k dohodě nedošlo a že se dějiny ubíraly jiným směrem.

Image

Čtěte také

Rodící se Československo muselo v roce 1918 bojovat s německými separatisty

Mikroplasty – drobné, často okem neviditelné částečky plastu – jsou dnes prakticky všudypřítomné: nacházejí se ve vzduchu, který dýcháme, v potravinách, které konzumujeme, a dokonce i v lidských tělech. Přestože zatím chybí jednoznačný důkaz o jejich vlivu na lidské zdraví, vědecký zájem o ně roste.

Tým Francouzské agentury pro bezpečnost potravin ANSES nedávno prostudoval množství částic mikroplastů v různých typech nápojů, které se prodávají ve Francii. Zaměřili se mimo jiné i na to, jaký vliv má na obsah mikroplastů materiál, z něhož jsou vyrobeny láhve pro tyto nápoje.

Mikroplasty v nápojích

Výsledky výzkumu přinesly velké překvapení. Odborníci rozhodně nečekali, že voda, limonády, pivo nebo třeba víno ve skleněných lahvích budou obsahovat více částic mikroplastů než nápoje v plastových lahvích nebo v plechovkách. Vědci, kteří se na tomto výzkumu podíleli, přiznávají, že by si vsadili na opačný výsledek.

Tým ANSES zjistil, že se ve skleněných lahvích s nealkoholickými i alkoholickými nápoji nachází zhruba 100 částic mikroplastů na litr nápoje. To je asi pětkrát až padesátkrát větší množství, než jaké vědci detekovali v plastových lahvích nebo v plechovkách.

Ukázalo se, že ve skleněných lahvích byly částice mikroplastů ve většině případů totožné s plastem, který je součástí barvy na vnější straně kovového uzávěru. Jedním z testovaných řešení bylo čištění uzávěrů proudem vzduchu a oplachem vodou a alkoholem, které snížilo množství mikroplastů až o 60 %.

Celkově nejméně částic mikroplastů se nacházelo v lahvích s vínem (s korkovými uzávěry) a poměrně dobře si vedly i láhve s perlivou a neperlivou vodou. Ve skleněných lahvích s vodou vědci identifikovali 4,5 částice v jednom litru vody, v plastových 1,6 částic. Hůře si vedly limonády a další nealkoholické nápoje (30 až 40 částic na litr) a nejhůře pivo (60 částic na litr).

Studie francouzských vědců ukazuje, že přechod ke skleněným obalům – často vnímaným jako ekologičtější alternativa – může mít své nečekané stinné stránky. Nejde jen o materiál samotný, ale i o doplňkové komponenty, jako jsou uzávěry a jejich povrchovou úpravu.

Image

Čtěte také

Toxické mikroplasty se mohou uvolňovat i z papírových kelímků

Učitel Txema Escorsa žije v barcelonské čtvrti Gràcia, kdysi klidné komunitě s malebnými náměstíčky. Dnes má ale pocit, že je jediným stálým obyvatelem ve svém domě – kolem něj se střídají turisté, kteří pořádají večírky, a nájemné letí vzhůru.

Oběť vlastního úspěchu

Španělský učitel si klade otázku, zda by jeho odchod neznamenal další krok k tomu, že Barcelona ztratí svou místní identitu. A není sám. Stále více místních má pocit, že turistický ruch, který do města přivádí miliony lidí z celého světa, naráží na limity únosnosti. Proslulá Sagrada Familia, Las Ramblas i místní pláže sice přinášejí ekonomický zisk, ale za cenu narušeného každodenního života místních.

Jižní Evropu drtí turisté

Barcelona ale není výjimkou – obdobné problémy řeší Lisabon, Benátky, Janov, Mallorca či Ibiza. Všude tam narůstá odpor proti „nadměrnému turismu“ a především proti platformám pro krátkodobé pronájmy typu Airbnb, které podle kritiků zhoršují dostupnost bydlení.

Protesty se staly běžnou součástí veřejného života – a někdy i velmi symbolické. Loni na jaře protestující v Barceloně mířili vodními pistolemi na turisty, což obletělo svět. Tato forma odporu se možná zopakuje i letos. Nápisy jako „Vyžeňte Airbnb z našich čtvrtí!“ se objevují nejen na demonstracích, ale i na ulicích. 

Španělsko v roce 2024 navštívilo rekordních 94 milionů zahraničních turistů – téměř dvojnásobek počtu obyvatel. A v roce 2025 se čeká překročení hranice 100 milionů. Turismus přitom tvoří přibližně 12 % španělského HDP, což z něj činí klíčový sektor ekonomiky. To ale zároveň ztěžuje politická rozhodnutí, která by mohla omezit jeho negativní dopady.

Dvě strany jedné mince

Barcelonské úřady se odhodlaly k odvážnému kroku – radní oznámili, že do roku 2028 zruší všech 10 000 licencí na krátkodobé pronájmy. Kromě toho přijala španělská vláda opatření, která vlastníkům bytů usnadňují blokování turistických pronájmů v jejich domech. Vznikla i legislativa pro omezení nájemného ve vybraných městech.

Minulý měsíc dostala společnost Airbnb příkaz odstranit ze své platformy téměř 66 000 nabídek, které nevyhovují pravidlům. Až 77 % respondentů v průzkumech podporuje přísnější regulaci tohoto typu ubytování.

Zástupci odvětví krátkodobých pronájmů se brání. Podle ředitele Airbnb pro Španělsko a Portugalsko jsou terčem nespravedlivé kritiky a hlavní příčinou krize je dlouhodobá nečinnost politiků v oblasti bydlení. Připomínají, že většina turistů stejně míří do hotelů – v roce 2024 to bylo 20 milionů hotelových hostů proti 12 milionům v krátkodobých pronájmech. Ukazují i na určitou rozporuplnost přístupu města – například podporu rozšíření mezinárodního letiště, které nepochybně přinese další tisíce turistů.

Image

Čtěte také

Odvrácená strana slávy: Jak vypadají známé památky ve skutečnosti

Po mnoha týdnech dešťů vykouklo slunce z mraků a ozářilo svahy strže, kterou si prorazila ve skalní hradbě And řeka Apurímac. Ze vsí na obou březích se blíží k soutěsce zástupy vedené kněžími. Muži jdou krok co krok a na ramenou nesou dlouhá, silná lana spletená z travin. Už před nástupem dešťů nařezali indiáni bezmála metr dlouhá stébla kavylu ichu a pak je opakovaně máčeli a sušili, aby travina získala na pevnosti. Ženy kroutily stébla do šňůr a provazců a z těch pak muži splétali lana silná jako trup dospělého člověka. Každé lano během výroby opakovaně kontrolovali. 

Kněží zastaví procesí u visutého mostu. Spojuje směle prohnutou křivkou protější břehy vzdálené dobrých čtyřicet metrů. Ve větru se celá stavba rytmicky kývá. Z hlubiny pod mostem doléhá burácení rozbouřených vod. Kněží zapalují listy koky a kouř letí k nebi společně s modlitbami k Matce Zemi i k Matce Vodě, protože právě tato božstva budou nad mostem držet ochrannou ruku. Kameny na obou stranách mostu zkropí krev obětovaných morčat a lam. I tyto oběti patří božstvům, která se mají postarat, aby most vydržel a dobře sloužil. Stavba nového mostu, který má nahradit starý, opotřebený a prověšený, má přesná pravidla. 

Muži natáhnou čtyři silná lana vedle sebe a tím získají základ nové lávky. Potom spojí oba břehy ještě dvěma lany nataženými o něco výš. Ta budou tvořit zábradlí. Všechna lana jsou důkladně ukotvena ke skaliskům na okrajích strže. Vlastní most pokrývají jeho stavitelé rohožemi spletenými z trávy a vyztužují jej kusy dřeva. Pak přistoupí muži k lanům mostu, který postavili vloni. Zasviští kamenné sekyry a most se řítí do zpěněných vod Apurímacu bouřících kdesi v hlubinách soutěsky. Na zbrusu nový most pomalým obřadním krokem vstupují z každé strany náčelníci vsí. „Skončili jsme!“ vykřiknou nakonec jako jeden muž. 

Tráva překonala kámen 

Visutý most z travin čili queshuachaca vynalezli Inkové před více než sedmi staletími. Tato úžasná stavba se stala nejen klíčovým bodem dopravního systému incké říše, ale dovolila sjednotit indiánské kmeny na rozsáhlém území od dnešní Kolumbie na severu až po střední Chile na jihu. Odhaduje se, že říše Inků měla asi 40 000 kilometrů pravidelně udržovaných silnic dlážděných kameny. Silnice byly chráněny před sesuvy půdy opěrnými zdmi. Kde to nešlo jinak, zařezávaly se do horských úbočí. Dříve nepřekročitelné propasti se naučili Inkové překonávat právě visutými mosty queshuachaca.

Přestože byly mosty stavěny ze zdánlivě chabého materiálu, jako jsou stébla kavylu ichu, dosahovaly úctyhodných rozměrů i nosnosti. Ty největší byly dlouhé i padesát metrů a snadno unesly zátěž dvou a půl tuny. Vedle sebe po nich mohli jít pohodlně až tři lidé. 

Dokonce i španělské conquistadory visuté stezky Inků ohromily. V jejich vlasti měřil nejdelší most pouhých 35 metrů. Španělské mosty ctily stavební postupy tradované v Evropě od dob starověkého Říma. Byly budovány z kamenných kvádrů za využití klenutého oblouku. Inckým lávkám z trávy proto Španělé nedůvěřovali. Dochovala se svědectví, že první conquistadoři je přelézali po čtyřech. Brzy ale Španělé poznali, že snadno unesou koně i s jezdcem a čile je využívali ke svým přesunům. Incký vynález se tak obrátil proti svým tvůrcům, protože dobytí říše Inků usnadnil Pizarrovi a jeho kumpánům kromě jiného i dokonalý systém inckých silnic a mostů. 

Marná snaha o náhradu 

Velkou nevýhodou inckých mostů queshuachaca byla jejich dočasnost. Rostlinný materiál rychle chátral a most nesměl zůstat v užívání déle než rok nebo dva. I proto španělští conquistadoři technologii stavby mostů z travin nepřevzali. Nechtělo se jim každý rok stavět nový. Už na sklonku 16. století se pokusili některé incké mosty nahradit evropskými kamennými stavbami. K tomu ale museli nejprve nad propastí zbudovat dřevěné lešení, které by uneslo váhu nehotového kamenného mostního oblouku. A to se ukázalo jako neřešitelný problém. 

Španělé utratili na výstavbu mostů v horách obrovské částky, ale jediným výsledkem byly havárie, při kterých se stavby zřítily a zahynulo mnoho lidí. Dobyvatelé snahu o zbudování evropských mostů v Andách nakonec vzdali. Moderní technologie nahradily tradiční incké stavby z trávy až o několik staletí později, když se rozšířila stavba visutých mostů s použitím pevných ocelových lan. 

Dnes už je v Peru k vidění jen pár queshuachaca. Jeden z nich stojí poblíž Huinchiri v peruánské provincii Canas. Místní indiáni ho obnovují rok co rok. Už více než pět staletí opakují stále stejný postup při výrobě lan z trávy. A už půl tisíciletí provádějí jedny a tytéž obřady, kterými si snaží naklonit přízeň Matky Země a Matky Vody. 

Incké silnice 

Všechny silnice zbudované Inky by obkroužili po rovníku celou Zemi. Zajišťovaly dopravu na ploše neuvěřitelných 3 000 000 km². Část silnic převzali Inkové od svých předchůdců indiánů kultury Wari, Tíwanako a Chima. Sami ale tyto silnice zdokonalili a na mnoha místech zbudovali úplně nové. Incké cesty sahaly za hranice říše. 

Inkové nestavěli silniční síť u sousedů pro nic za nic. Usnadňovali si tím obchod s cizími kmeny a v neposlední řadě si tak připravili nástupní prostor pro vojenské operace a anexe nových území. Incké silnice se nevyhýbaly pouštím, horským hřebenům, propastem či řekám. Svahy zdolávaly stupňovitými schodišti. V pouštích chránily cestu před zavátím pískem dlouhé zídky. Proti poškození přívalovými dešti jistil silnice systém stružek a odvodňovacích kanálků. Údržbu silnic včetně každoroční obnovy mostů měli za povinnost místní obyvatelé. 

Páteř celého systému tvořily dvě paralelní cesty. Jedna vedla při pacifickém pobřeží z dnešní Kolumbie až do dnešního Chile. Druhá sledovala hřebeny And z Kolumbie až do Argentiny. Obě cesty byly dlouhé kolem 6 000 kilometrů. V příhodném terénu byly široké patnáct až dvacet metrů! Silnice, které šplhaly vysoko do hor a překonávaly i sedla v nadmořské výšce kolem 5 000 metrů, byly mnohem skromnější a dosahovaly šířky od jednoho do čtyř metrů. 

Dvě hlavní tepny inckého silničního systému propojovalo dvacet větších silnic, ze kterých vybíhal systém bezpočtu menších silniček. Na významnějších dopravních tepnách stály na okrajích „milníky“. Ty ukazovaly vzdálenosti v inckých jednotkách „topo“ (jeden měřil asi 7 km). 

Zboží, armády i depeše 

Silnice sloužily Inkům jako dopravní tepny, po kterých se převáželo nejrůznější zboží. I když Inkové nikdy nevynalezli kolo a neměli k dispozici vozy, dokázali na velké vzdálenosti přepravit impozantní náklady. Lidé nosili zboží na zádech nebo hřbetech lam. Obchod vzkvétal, i když Inkové nikdy nevynalezli peníze. Po silnicích se vydávali na inspekce královští úředníci, aby si udrželi přehled o dění v říši. Vládce Inků tak měl dokonalou evidenci počtu obyvatel, stavů zvířat, sklizně na polích i vytěžených kovů. Úředníci mohli snadno a rychle navštívit i vzdálené končiny říše a zajistit tam výkon práva na stejné úrovni jako ve velkých městech. To vše posilovalo vnitřní jednotu říše. Silnice využívala k rychlým přesunům i armáda. Usnadňovalo to dobývání nových území i potlačování nepokojů a povstání. 

Po silnicích putovaly také informace. Přenášeli je běžci označovaní jako chasquis, kteří si je předávali jako štafetu. Aby nedošlo ke zkomolení obsahu „depeše“, vyměňovali si poslové její obsah zaznamenaný pomocí uzlíků na šňůrkách – tzv. kipu. Poslové nosili i lehké náklady. Inka si například dával z pobřeží prostřednictvím chasquis doručit do svého vysokohorského sídla čerstvé ryby. Zpráva či náklad urazily za jediný den kolem 240 kilometrů! Silnice lemovala síť stanic, tzv. tamas. V nich našli lidé místo k přespání a odpočinku. Ve stanicích se také střídali poslové. Tamas ležely od sebe zhruba každých 20 kilometrů. 

Most jako psychologická zbraň 

Inkové na silnicích nešetřili a budovali je se zjevnou okázalostí. Nešlo jim zdaleka jen o vytvoření funkční dopravní sítě. Ve hře byla i prestiž, kterou silnice u návštěvníků říše budily. Byly součástí incké propagandy a zaručovaly svým stavitelům psychologickou převahu nad konkurenty z okolních kmenů. Respekt budily i visuté mosty. Ty se v místech s rušným provozem stavěly ve dvojicích. Po jednom chodili řadoví obyvatelé, druhý byl určen incké šlechtě. 

Dochovala se dobová svědectví o tom, že některé kmeny se Inkům podvolily dobrovolně bez boje poté, co jejich lidé na vlastní oči spatřili mosty queshuachaca a podlehli dojmu, že stavitelé musejí být ve spojení s bohy. Rychle došli k závěru, že tak mocným soupeřům nemá cenu vzdorovat a je lepší stát na jejich straně. 

Silnice měly i duchovní význam. Na jejich okrajích byla zbudována obětiště. Nikdo si například nedovolil vstoupit do incké metropole Cuzco bez toho, aby před jeho branami neobětoval aspoň pár listů koky.

Image

Čtěte také

Poklad na jezeře Titicaca: Jak se žije na „pradávných“ ostrovech z rákosí?

Vědcům se podařil výjimečný objev: pomocí výkonného radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v Chile zaznamenali molekulární aktivitu u obří komety C/2014 UN271 (Bernardinelli-Bernstein). Astronomové vlsatici zaznamenali v okamžiku, kdy se stále nacházela na obrovské vzdálenosti od Slunce – více než 16,6 astronomických jednotek, tedy přes 2,5 miliardy kilometrů, což je více než polovina vzdálenosti k Neptunu.

Obr mezi kometami

Kometa C/2014 UN271 je skutečný vesmírný kolos. Její jádro měří přibližně 140 kilometrů v průměru – tedy více než desetinásobek velikosti běžných komet. Její velikost i vzdálenost z ní činí největší a druhou nejvzdálenější aktivní kometu, jaká kdy byla z Oortova oblaku pozorována.

Dosud jsme o takto chladných a vzdálených tělesech věděli jen velmi málo. Díky ALMA se však nyní podařilo zachytit první přímé důkazy o její aktivitě: výtrysky oxidu uhelnatého, které vyvěrají z nitra komety a vytvářejí komplexní, dynamické gejzíry plynu.

„Tato měření nám umožňují nahlédnout, jak tento obrovský ledový svět funguje. Pozorujeme exploze plynu, které vyvolávají nové otázky ohledně dalšího vývoje komety při jejím přiblížení ke Slunci,“ popisuje hlavní autor nové studie, Nathan Roth z American University a NASA Goddard Space Flight Center.

Díky vysoké citlivosti a rozlišení ALMA bylo možné zachytit i slabé záření z oxidu uhelnatého v plynném obalu komety a jeho tepelné vyzařování. Tato data vědcům umožnila nejen potvrdit velikost jádra, ale odhadnout i množství prachu, který jej obklopuje. Nová měření tak navazují na předchozí studii z roku 2022 a potvrzují, že jde o největší dosud objevenou kometu z Oortova oblaku.

Cesta k pochopení vzniku života?

Detekce molekulární aktivity v takto vzdálené kometě představuje výjimečnou příležitost pro výzkum chemických procesů v tělesech pocházejících z nejvzdálenějších koutů naší Sluneční soustavy. Jak se kometa bude přibližovat ke Slunci, očekává se, že další zamrzlé plyny začnou sublimovat (měnit se z ledu na plyn) – a odhalí tak ještě více o jejím původu i chemickém složení.

Takové objevy nejsou zajímavé jen z hlediska astronomie – pomáhají vědcům zodpovědět zásadní otázky: Odkud pochází voda na Zemi? Jak vznikly podmínky vhodné pro život? A mohly se podobné scénáře odehrát i jinde ve vesmíru? Kometa Bernardinelli-Bernstein tak není jen vesmírným obrem – je také klíčem k minulosti naší sluneční soustavy. A možná i k pochopení našich vlastních počátků.

Image

Čtěte také

Rekordní vlasatice: Ohon komety 153P/Ikeya-Zhang měřil více než miliardu kilometrů

Svícník Sandersonův (Ceropegia sandersonii) patří do příbuzenstva amerických klejich (Asclepias), ale doma je ve východní Africe. Plazivé stonky rostliny s tlustými listy napovídají, že sucho nepředstavuje pro svícník nepřekonatelnou výzvu. Na jinak celkem nenápadné rostlině upoutají pozornost květy. Nehýří pestrými barvami, neomamují vůněmi.

Zaujmou tvarem, který vysloužil svícníku Saundersonovu přezdívku „padáková“ nebo také „lucernová květina“. Pětiboký květ kryje svrchu „stříška“. Pohled do jeho nitra nabízí pětice „okének“ na bocích. Právě jimi vlétají do květu svícníku Sandersonova opylovači. 

Jako okna do lucerny

Svícníky z rodu Ceropegia jsou opylovány zástupci dvoukřídlého hmyzu (Diptera). To není v přírodě nic neobvyklého a už vůbec to není africká specialita. V našich zeměpisných šířkách patří ke zdatným opylovačům například pestřenky (Syrphidae), které sice na první pohled připomínají malé vosičky, ale ve skutečnosti jsou příbuznými much a komárů. Další opylovače z řad dvoukřídlých najdeme mezi kuklicemi (Tachinidae), květilkami (Anthomyiidae) či muchnicemi (Bibionidae).

K hlavním opylovačům svícníku Sandersonova patří mouchy zavalitky z rodu Desmometopa. Ty vlétají „okénky“ do lucernovitého květu a zanoří tam své ústní ústrojí mezi prašníky. Po chvíli odlétají s pylem nalepeným na hlavě. Při návštěvě květů jiných svícníků nalepí jinde posbíraný pyl na bliznu a tím svou opylovací misi úspěšně zakončí.

Zavalitky jsou samy o sobě velmi zajímavý hmyz. Ještě zajímavější je ale evoluční léčka, kterou na ně svícník Sandersonův nastražil, aby je nalákal na své květy.

Pach včelí smrti 

Zavalitky Desmometopa jsou profesionální zloději a odborníci je označují jako kleptoparazity. To znamená, že kradou kořist úspěšným lovcům. V přírodě jsou nejčastěji vidět při hodech na včelách ulovených některými pavouky, například běžníky (Thomisidae). Těmto často jen milimetr dlouhým muškám to v jejich domovině vysloužilo lidový název „šakalí mouchy“ nebo také „muší vyžírkové“. K hostině se dostaví záhy poté, co pavouk svou kořist zdolá. Přilétne jich obvykle hned několik a sají z těla včely tělní tekutiny vytékající z poraněných míst.

Někdy prorážejí kutikulu kryjící tělo včely a pak sají tekutinu vzniklou z včelích tkání působením pavoučího jedu. V drtivé většině se na úlovku pavouků přiživují samičky zavalitek, které tak získávají potřebnou porci bílkovin pro tvorbu vajíček. 

Výkřik posledního varování

Tým vedený německým botanikem Stefanem Dötterlem z univerzity v rakouském Salzburgu se zajímal o to, jak se zavalitky o pavoukově úlovku dozvědí. Ukázalo se, že marně vzdorující včela vystrčí žihadlo, po kterém stéká kapénka včelího jedu. Jed obsahuje kromě mnoha jiných látek i vysoce těkavé feromonové molekuly, které na včely působí jako poplachový signál. Skon jediné včely násilnou smrtí tak provází chemické varování všech včel v blízkém okolí. Včelstvo se pak postaví útočníkovi v jednotném šiku a často ho dokáže zahnat na útěk. Komu se někdy podařilo „rozzuřit“ včely, ten má o účinnosti této kolektivní obrany nastartované poplachovými feromony celkem jasnou představu. 

Zavalitky dokážou poplachovou zprávu včely polapené pavoukem zachytit a identifikovat. Snadno také určí, odkud feromony vzduchem přicházejí. To, co včelám slouží jako výstraha, představuje pro zavalitky Desmometopa pozvánku k prostřenému stolu. Zavalitky vděčí za svůj úspěch „odposlechu“ nouzové komunikace mezi včelami. 

Neodolatelná pachová imitace

Velkou záhadu představovalo opylení svícníku Sanderonova zavalitkami Desmometopa. Co na lucernovitých květech vůbec hledají? Co je k nim přitahuje? Fakt, že se jak na svícníky, tak i k polapeným včelám slétají přednostně samičky zavalitek, napovídal, že rostlina může vylučovat látky, které včely využívají k vyvolání poplachové reakce. 

Dötterl a jeho spolupracovníci analyzovali pestrou směsku molekul, které květy svícníků vylučují do okolí. Řada z nich se vyskytuje zcela běžně i v květech jiných rostlin. Mnohé látky však byly specialitou svícníku a v rostlinné říši nemají obdobu. V hmyzí říši však nejsou žádnou vzácností.

Asi 60 % všech látek vylučovaných květem svícníku se shoduje s molekulami, jimiž šíří alarm polapená či poraněná včela. Platí to i o klíčových poplachových molekulách, jako je geraniol, 2-heptanon, 2-nonanol a (E)-2-okten-1-yl acetát. Směs, kterou z těchto látek „míchají“ včely, je pro tento hmyz zcela specifická. Neznáme žádný jiný druh hmyzu, který by disponoval podobnou feromonovou poplachovou zprávou. Svícník je zase jediná známá rostlina, která dokázala tuto směs úspěšně napodobit. 

O účinku čtyř základních komponent včelího „pachu smrti“ se vědci z Dötterlova týmu přesvědčili, když z nich připravili v laboratoři směs a tu nabídli zavalitkám rodu Desmometopa. Mouchy pach neodolatelně přitahoval a přilétaly, i když polapená včela ani rozkvetlý svícník nebyli v dohledu. 

Image

Čtěte také

Nesnesitelní smraďoši: Pětice živočichů využívajících zápach jako obranu

Už zhruba půl století létáme na oběžnou dráhu Země a občas i do vzdálenějšího kosmu. Během té doby vyšlo najevo, že je poměrně snadné dělat ve vesmíru nepořádek a zároveň nesmírně obtížné vyhozené „odpadky“ uklízet. Ve výsledku se kosmický odpad velmi rychle hromadí a stává se závažnou hrozbou.

Prostor kolem naší planety se plní pozůstatky nosných raket a satelitů, ať už vyřazených z provozu, nebo nefunkčních, které již nemají pod kontrolou pozemní operátoři. Z mnoha různých důvodů se jedná o závažný problém, přičemž zmíněný odpad mimo jiné ohrožuje vesmírnou ekonomiku, jež se stále ještě nachází v plenkách. Nastal tedy nejvyšší čas, aby se kosmické agentury i soukromé společnosti pustily do úklidu – a to především na nízké oběžné dráze. 

Nebezpečně rychlý

Americké letectvo sleduje přes 25 tisíc kusů kosmického odpadu o rozměrech větších než 10 cm a o celkové hmotnosti asi 9 000 tun. Jde o velmi nebezpečné objekty, svištící kolem Země rychlostí okolo 10 km/s, takže katastrofu může vyvolat i srážka s relativně malým předmětem. V dnešní době do satelitů běžně narážejí milimetrové kousky odpadu, někdy se závažnými důsledky. Takové kolize stojí provozovatele družic asi 86–106 milionů dolarů ročně, a navíc obvykle dál zvyšují množství odpadu na orbitě.

Související rizika se však neomezují na kosmický prostor. V posledních letech se totiž množí případy, kdy kusy vesmírného smetí dopadnou na zemský povrch. Studie zveřejněná předloni ve vědeckém časopise Nature Astronomy odhadla, že při současném množství odpadu na oběžné dráze dojde během jednoho desetiletí k usmrcení člověka kosmickým smetím s pravděpodobností asi 10 %.

Po dobrém to nejde

Smlouva Outer Space Treaty z roku 1967 předpokládá, že za škody způsobené vesmírným odpadem zodpovídají národní vlády, i když jde o objekty původně vypuštěné soukromými společnostmi. Náklady by tedy měli automaticky nést daňoví poplatníci, což u kosmických velmocí nevzbuzuje přílišné nadšení. Není proto divu, že popsaný mechanismus nefunguje. V důsledku tak stále schází prakticky použitelná mezinárodní smlouva, jež by zaváděla pravidla a standardy pro nakládání s kosmickým odpadem a také stanovila zodpovědnost i případné pokuty pro viníky.

Jak je v podobných případech obvyklé, dokud je správný postup víceméně dobrovolný, a přitom nákladný, mnozí aktéři ho obcházejí. Jen málo zemí a firem dnes navrhuje nosné rakety a satelity tak, aby zvládly kompletní „životní cyklus“ – tedy aby měly dost paliva a potřebné technologie pro bezpečný zánik v dolních vrstvách atmosféry. Státy a společnosti, které by taková pravidla nedodržovaly, by měly pocítit bolestivé finanční i jiné sankce.

Obávaný Kesslerův syndrom

Proč taková přísnost? Fyzika kosmického odpadu je neúprosná. Na orbitách ve výšce mezi 775 a 975 km se opuštěné satelity míjejí ve vzdálenosti menší než 1 000 metrů asi tisíckrát ročně. V případě srážky dramaticky naroste množství odpadu o velikosti nad 10 cm, stejně jako malých, ale stále nebezpečných kousků. A ty pak „prší“ na satelity obíhající pod dráhou, na níž ke kolizi došlo.

Závažnou hrozbu věrohodně ukazuje film Gravitace režiséra Alfonsa Cuaróna z roku 2013, v němž roj trosek z vyřazeného ruského satelitu zničí americký raketoplán. Jde o fiktivní příběh, ale chování kosmického smetí v něm do značné míry odpovídá reálným poznatkům. Donald Kessler v roce 1978 předpověděl, že odpad může zemskou orbitu zaplnit do té míry, že už nebude možné létat do vesmíru bez rizika poškození kosmické lodi.

Americký vědec mluvil o situaci, kterou dnes označujeme jako Kesslerův syndrom: Při určité hustotě objektů na nízkých oběžných dráhách by mohlo docházet ke kolizím a vzniklé trosky by okamžitě vyvolávaly další srážky a uvolnění bezpočtu trosek. Taková situace by nebyla nepodobná štěpné reakci v jaderném reaktoru, kdy neutrony rozbíjejí atomy, z nichž se následně opět uvolňují neutrony a rozbíjejí velké množství dalších atomů. Pokud by Kesslerův syndrom do­opravdy nastal, mohlo by to znamenat konec letů do vesmíru na dlouhou dobu.

Na orbitě není k hnutí

Podle studie z roku 2023, zveřejněné odborným časopisem Ecological Economy, se může na nízkých oběžných dráhách Země pohybovat maximálně asi 72 tisíc satelitů. A při překročení uvedené meze budeme čelit bezprostřednímu riziku Kesslerova syndromu. K osudovému limitu jsme přitom blíž, než lidé obvykle tuší. Soukromé společnosti se snaží zabrat maximum prostoru na oběžné dráze. Za poslední tři roky vzrostl počet satelitů na orbitě asi z 6 500 zhruba na deset tisíc. Víc než polovinu z nich, téměř 6 500 zařízení konstelace Starlink, vypustila firma SpaceX. Do budoucna jich ovšem plánuje provozovat několikanásobně víc a podobných megakonstelací by mělo v dohledné době vzniknout nejméně šest.

Sloty pro satelity na orbitě přiděluje Mezinárodní telekomunikační unie ITU se sídlem v Ženevě a roli hrají i pravidla jednotlivých zemí. Regulátor se stará především o to, aby se jednotlivé družice a konstelace navzájem nerušily na frekvencích rádiového vysílání. Nekontroluje však, zda se nacházejí na přidělených dráhách. Výbor Inter-Agency Space Debris Coordination Committee, tvořený zástupci 13 kosmických agentur, vydal v roce 2020 pokyny pro omezování kosmického odpadu, a to především formou jeho navádění zpět do atmosféry. Podle odborníků jde o krok správným směrem, zbývá však ještě udělat spoustu dalších.

Image

Čtěte také

Odpadky na oběžné dráze Země: Jak vznikají a co s nimi můžeme dělat?

Na pobřeží severoanglického hrabství Cumbria čekalo na britské geology překvapivé zjištění. V oblasti zvané Derwent Howe vědci prozkoumali tzv. struskové útesy, které vznikají z průmyslového odpadu dnes již zaniklých železáren a oceláren.

Analýza vzorků z Derwent Howe ukázala, že se průmyslový odpad mění na horninu rychlostí, kterou geologové považují za raketovou. Pokud jde o vznik tradičních hornin přírodními procesy, obvykle jde o proces trvající tisíce nebo i miliony let. Průmyslový odpad podobnou proměnu zvládá během několika desítek let.

Hornina z průmyslové strusky

Amanda Owenová z Glasgowské univerzity a její tým prozkoumali materiál ze struskových útesů pokročilými analytickými metodami, včetně například elektronové mikroskopie a rentgenové difrakce. Výsledky ukazují, že se z průmyslového odpadu stává hornina za pouhopouhých 35 let. Tento objev, který zveřejnil vědecký časopis Geology, mění pohled odborníků na vznik nových hornin. Badatelé na základě svého výzkumu popisují doposud neznámý „antropoklastický horninový cyklus.“

Podle Owenové a jejích kolegů je zásadní, že jde o průmyslový odpad v oblasti mořského pobřeží. Působením mořské vody a vzduchu dochází k aktivaci chemických látek ve strusce, jako například sloučenin vápníku a hořčíku. Díky těmto chemickým reakcím dochází ke tvrdnutí materiálu a ke vzniku horniny mnohem rychleji než v přírodních sedimentech.

Vědci se domnívají, že podobné procesy mohly probíhat i v jiných přímořských lokalitách, které jsou vystaveny podobným podmínkám, tedy na pobřežích s odpadem z průmyslové výroby a silným vlnobitím. 

Pro geology jde o fascinující zkušenost, která ukazuje, jak mohou samovolné přírodní procesy navázat na ryze lidskou činnost, jakou je třeba průmyslová výroba a vytvářet nové typy hornin. Zároveň je to ale špatná zpráva pro průmyslové podniky, které musejí řešit ukládání strusky a podobných průmyslových odpadů. Ukazuje se, že tento odpad se může relativně rychle přeměnit na horninu, se kterou se pak manipuluje mnohem obtížněji.