V současnosti známe už přes pět tisíc planet mimo náš solární systém. A je přirozené se ptát, zda se mezi nimi nevyskytují takové, které by byly jednak podobné Zemi a jednak potenciálně obyvatelné. Vědci jsou v dané souvislosti omezeni potenciální obyvatelností, kterou definují zkušenosti z naší planety. Exobiologové však zvažují rovněž extrémní živé formy, jež by se do uvedené definice nevešly.

Jako potenciálně obyvatelné proto označujeme planety splňující kritéria výskytu kapalné vody na povrchu. V takovém případě je nutné, aby daná oběžnice kroužila v tzv. obyvatelné zóně mateřské hvězdy a aby šlo o těleso terestrického typu – tedy v principu kamenné a velikostně nepříliš odlišné od Země. 

Astronomové také definovali tzv. Earth Similarity Index (ESI) neboli index podobnosti Zemi, podle nějž mimo jiné potenciální obyvatelnost vyhodnocují. Pro naši planetu má ESI hodnotu 1, u Venuše jde o 0,44 a u Marsu o 0,64. Katalogy v současnosti zahrnují méně než sto kandidátů na potenciálně obyvatelné planety: Patří mezi ně například Proxima Centauri b s ESI 0,87, dále tři oběžnice v systému TRAPPIST-1, kde planetě d odpovídá index 0,9, nebo dvě členky soustavy Teegarden, kde se u planety b jedná o hodnotu 0,95.

Výpočet ESI vychází z několika parametrů: poloměru, hustoty, únikové rychlosti a povrchové teploty. U exoplanet bere v potaz hvězdný tok (množství zářivé energie, která dopadá na určitou plochu za jednotku času), poloměr exoplanety a její hmotnost.

Image

Čtěte také

Labyrint cizích světů: Kde hledat planety, které by mohly hostit život?

Každý z nás přijímá potravu, a tím i energii. Ta se využívá na procesy ovlivnitelné vůlí, včetně chůze, cvičení nebo práce vyžadující dlouhou koncentraci – ale také na děje probíhající samovolně, například trávení či dýchání. Proto všichni neustále spalujeme kalorie. Jejich množství spotřebované pro pohánění základních metabolických funkcí v klidovém režimu je přitom individuální a označuje se jako tzv. bazální rychlost metabolismu, anglicky Basal Metabolic Rate či BMR.

Náš mozek sice tvoří zhruba pouze 2 % tělesné hmotnosti, ale téměř za všech okolností spotřebovává největší množství energie: V klidovém režimu se jedná až o 20 % BMR. Činnosti, které děláme vědomě, skutečně vyžadují velkou spotřebu kalorií nad rámec BMR. Jejich počet však závisí nejen na konkrétním člověku, ale také na vykonávané činnosti. 

I když se tedy při mentálním zatížení kalorie spalují, jejich množství je ve srovnání s fyzickou námahou výrazně nižší a pohybuje se pouze v jednotkách procent.

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. Andrea Áčová, Ústav organické chemie a biochemie AV ČR; 1. lékařská fakulta UK 

Image

Čtěte také

Má dáti, dal: Kolik energie tělo získá z jedné mrkve?

Ve světě vážek se rozmnožování neobejde bez dramatických soubojů, přesné koordinace a propracované anatomie. Pohlavní akt vážek tak může připomínat představení akrobatů.

Sameček vážky, který si vybojuje právo páření, se na svou vyvolenou okamžitě vrhne a zadečkovými přívěsky ji uchopí za hlavou. Samička poté musí vystrčit břicho dopředu a připojit se zadečkem ke hrudi partnera, kde se nacházejí jeho druhotné vnější pohlavní orgány se spermatem. Uvedený spletenec těl pak může připomínat srdce.

Pomocí jakéhosi bičíku na konci penisu dokáže sameček zároveň seškrábat případné spermie z předchozího páření partnerky a zajistit si tak, že se otcem jejích potomků stane právě on. Po aktu je potom v jeho zájmu, aby samička co nejrychleji nakladla vajíčka, a aby tedy celé jeho snažení nemohl zhatit konkurent. Popsaným způsobem se přitom vážky umějí pářit jak usazené na stéble, tak „akrobaticky“ za letu.

Image

Čtěte také

Ďáblovy jehly: Vážky jsou skvělými lovci s dokonalým zrakem

V polské jeskyni Obłazowa se před 40 lety našel podivně zahnutý předmět z mamutího klu. Až nyní se vědcům podařilo potvrdit, že jde o nejstarší bumerang nalezený v Evropě – a možná i vůbec nejstarší na světě.

Jeskyně plná překvapení

Podle archeologa Pawła Valde-Nowaka z Jagellonské univerzity v Krakově má nalezený artefakt všechny znaky nevracejícího se bumerangu, jaké dnes používají například australští Aboriginci: má zakřivený tvar, plochý a konvexní profil a délku asi 72 cm. Tyto typy bumerangů slouží především k lovu – nejčastěji k omračování menších zvířat. 

Jeskyně Obłazowa, kde byl bumerang nalezen, je významné archeologické naleziště. Spolu s nástrojem zde vědci objevili také lidské kosti, přívěšky z liščích zubů a kamenné nástroje – vše pokryté červeným okrem, což naznačuje rituální nebo symbolické užití. Podle výzkumu zde v průběhu času pobývali jak neandertálci, tak raní Homo sapiens. Právě rozdíly mezi nálezy v různých vrstvách umožnily vědcům sledovat vývoj lidského chování.

Moderní metody, starověké odpovědi

Původní datování bumerangu pomocí radiokarbonové metody z 90. let minulého století ho překvapivě zařadilo jen do doby před 18 000 lety. Později se ale ukázalo, že výsledky byly zkreslené chemickým ošetřením materiálu. 

Nová studie, publikovaná v časopisu PLOS One, využila nepřímé metody: radiokarbonové datování kostí zvířat a lidských kůstek nalezených ve stejné vrstvě. Výsledky ukázaly, že artefakt musel vzniknout před více než 40 000 lety.

Nález takto starého bumerangu ukazuje, že raní moderní lidé v Evropě byli technicky i mentálně mnohem vyspělejší, než se dříve myslelo. Výroba zakřiveného nástroje z tvrdého klu vyžadovala nejen sílu, ale i precizní znalosti materiálu a aerodynamiky.

Nejstarší bumerangy jsou tradičně spojovány především s Austrálií, kde se podobné nástroje objevily přibližně před 20 000 lety. Obłazowský bumerang tak možná přepisuje dějiny těchto nástrojů nejen časově, ale i geograficky.

Image

Čtěte také

Pravěcí obyvatelé naší krajiny: Co víme o neandertálcích, kteří žili na našem území?

Napětí mezi Irákem a Íránem se ve druhé polovině 70. let stupňovalo každým dnem. Vyostřovaly se národnostní spory mezi Peršany a Araby i tahanice o sporná území – zejména řečiště Šatt al-Arab a ostrůvky v Hormuzském průlivu. Poté, co v Íránu na přelomu let 1978–1979 zvítězila šíitská islámská revoluce ajatolláha Chomejního, se konflikt rozšířil i do náboženské roviny. Saddám Husajn se totiž obával, že dění v sousední zemi zaktivizuje šíitskou většinu iráckého obyvatelstva, která žila v područí menšinových sunnitů. 

Náboženské i územní spory 

Od ledna 1980 docházelo k pohraničním šarvátkám a Bagdád vyzval íránskou vládu, aby udělila autonomii obyvatelstvu sporného Chúzistánu. Obě strany přestaly dodržovat pět let starou alžírskou smlouvu, jež stanovovala vzájemnou hranici, a Husajnovy divize 22. září 1980 zahájily invazi. V prvních měsících se Iráčanům dařilo a obsadili rozsáhlá území. Už v této fázi války se cílem stávala i zařízení na zpracování ropy – hlavní obchodní komodity obou států. Chomejního letectvo kupříkladu dokázalo tak těžce poškodit těžební a průmyslové kapacity kolem Basry, že Irák musel zastavit export z jižních ropných polí. Navíc na jaře 1982 uskutečnily íránské divize protiútok, jenž nepřítele zatlačil zpět, a boje se přenesly do Iráku. 

Oboustranné vyčerpání nakonec vyústilo v patovou situaci, načež se Husajnova vláda rozhodla srazit protivníka na kolena ekonomicky. Tak se začátkem roku 1984 zrodila takzvaná tankerová válka, při níž Irák nejprve napadl ropné terminály a tankery kotvící u ostrova Kharg. Iráčané se prostřednictvím úderů na lodní dopravu snažili vyprovokovat Teherán k extrémním odvetným opatřením v čele s uzavřením Hormuzského průlivu pro mezinárodní plavbu. Takový počin by totiž vedl k intervenci Spojených států, jejichž představitelé už několikrát prohlásili, že v případě zablokování úžiny US Navy zasáhne silou. Chomejního generálové si však byli výbušnosti situace vědomi, a tak zprvu odvetné akce omezili na minimum. 

První irácké údery 

Saddám Husajn tedy musel spor vyhrotit jinak a prohlásil, že veškerá obchodní plavidla směřující z nebo do vybraných íránských přístavů se stanou cílem jeho letectva. K útokům na tankery použili Iráčané pestrou směsici strojů – od francouzských stíhaček Mirage F1 a úderných Super Étendardů po sovětské MiG-23 a Su-20/22. Obávanou zbraň představovaly hlavně protilodní rakety Exocet, jež dosahovaly rychlosti 1 130 km/h a nesly 165 kg výbušniny.

Nechyběly ani střely sovětské provenience či letecké pumy včetně padákových. Nejčastějším cílem se opět stávaly rafinerie a přístavy na ostrově Kharg. Íránci poprvé odpověděli 13. května 1984, kdy jejich letectvo napadlo kuvajtský tanker přepravující iráckou ropu. O tři dny později si Chomejního piloti vzali na mušku i saúdský tanker, byť se právě pohyboval ve výsostných vodách Saúdské Arábie. Volba plavidel zmíněných států byla záměrná – v důsledku posunu fronty totiž Irák dočasně ztratil přístup k moři a Husajnův režim se stal závislým na svých arabských spojencích ohledně vývozu své vytěžené ropy.

Nakonec však obě znepřátelené země bez skrupulí napadaly lodě plující pod libovolnou vlajkou, pokud generálové vyhodnotili, že by jejich zničení mohlo protivníka oslabit. Tato taktika vedla k dramatickému zvýšení napětí v oblasti a kupříkladu Saúdové se za přepad svého tankeru pomstili už 5. června, když jejich stíhačky F-15 sestřelily dva íránské letouny F-4 Phantom II. 

Odpověď Teheránu

Aby ochránil své exportní kapacity, přesunul Teherán hlavní obchodní přístav z Khargu na ostrov Larak. Zároveň íránské fregaty zahájily blokádu Iráku a jejich posádky kontrolovaly kteroukoliv loď podezřelou z obchodních styků s Bagdádem. Chomejního námořníci si mohli počínat téměř beztrestně, neboť iráčtí piloti měli jen chabý výcvik v útocích proti ozbrojeným plavidlům. Ajatolláhovy lodě napadaly tankery protilodními střelami, případně pomocí radarů naváděly na cíl rakety odpalované z pozemních základen.

Záhy se akcí zúčastňovaly i stíhačky F-4 a vrtulníky vyzbrojené střelami AGM-65 Maverick, stejně jako rychlé pobřežní čluny zvané boghammar osazené těžkými kulomety a raketomety. Proti bezbranným tankerům si malé loďky, ovládané příslušníky revolučních gard, připsaly značné úspěchy.  Iráčané byli po celou tankerovou válku aktivnější a uskutečnili trojnásobný počet útoků než nepřítel. Paradoxně to však byly právě akce íránských boghammarů proti kuvajtským lodím, které způsobily internacionalizaci konfliktu.

Kuvajťané totiž neměli dost sil k odvracení úderů, a tak koncem roku 1986 požádali velmoci o ochranu svých obchodních plavidel. Zatímco Sovětský svaz si začal alespoň pronajímat tankery, představitelé Spojených států se rozhodli pro ozbrojenou intervenci nazvanou operace Earnest Will. Americké zákony zakazovaly US Navy eskortovat civilní plavidla jiných zemí, a tak se kuvajtské tankery musely přeregistrovat pod vlajkou USA. Lodě ostatních států plující do Íránu ovšem Američané nebránili, což snížilo objem dopravy do Laraku, a Chomejní obvinil Washington z podpory Iráku.

Konvojové operace 

Zodpovědnost za Earnest Will převzala 7. flotila v Perském zálivu a zapojily se i lodě pacifické 3. flotily a 6. flotily ve Středozemním moři – operace totiž představovala největší konvojovou akci od druhé světové války. Informace o blížících se útočnících předávaly námořníkům letouny včasného varování a řízení AWACS. Ještě předtím, než Američané stihli začít konvoje organizovat, se ukázala nebezpečnost tohoto úkolu – 17. května 1987 totiž irácká Mirage F1 odpálila dva exocety na fregatu Stark.

Pilot vypustil střely v okamžiku, kdy posádka lodi vysílala rádiem varování určené pro všechny irácké i íránské letce v oblasti. Palubní radary nedokázaly nízko letící rakety zaznamenat, a tak je námořníci spatřili vlastníma očima až pár vteřin před zásahem. Jeden exocet explodoval v ubytovacích prostorách, zabil 37 osob a 21 dalších zranil. Irácké úřady posléze uvedly, že šlo o nešťastnou náhodu. Pentagon přesto reagoval rozkazem, jenž americkým plavidlům povoloval zahájit palbu, kdykoliv se posádky budou cítit ohroženy.

Speciální oddíly na scéně

Samotná operace začala 24. července 1987 a US Navy poskytla kuvajtským tankerům tak odstrašující eskortu, že se íránské loďstvo neodhodlalo k přímému střetu. Nadále ovšem pokračovaly údery rychlých člunů a Teherán též nechal plavební trasy zaminovat. Když brzo po zahájení eskort najel kuvajtský tanker Bridgeton plující pod americkou vlajkou na minu, americko-íránské vztahy se ocitly na bodu mrazu. Do konfliktu se vložilo velitelství speciálních operací USSOCOM, jež v srpnu 1987 spustilo operaci Prime Chance. Na rozdíl od Earnest Will šlo o přísně tajnou akci, které se zúčastnila námořní zásahovka Navy SEALs, oddíl SWCC (Special Warfare Combatant-craft Crewmen) vycvičený pro diverzní akce malých člunů a 160. letecký pluk zvláštních operací (výsadkový).

Aktivity Amerického velitelství pro speciální operace USSOCOM měly Íráncům zarazit pokládání minových polí i nájezdy boghammarů. Z palub fregat, torpédoborců i dvojice mobilních námořních základen vzlétaly vrtulníky MH-6 a pátraly po potenciálních hrozbách.

Ve snaze o utajení působily pod rouškou tmy, což si od osádek – létajících pouhých 9 m nad hladinou – vyžádalo vůbec první operační nasazení brýlí pro noční vidění v dějinách. Pokud piloti cíl nalezli, přivolali k jeho zničení lépe vyzbrojené vrtulníky AH-6. Podobně pracovaly obsluhy radarů válečných lodí, které na cíle naváděly helikoptéry SH-60 Seahawk, v lednu 1988 pak vrtulníkové jednotky posílily i stroje OH-58D Kiowa Warrior. 

Námořní část operace Prime Chance zahrnovala nasazení šesti ozbrojených hlídkových člunů PB Mark III s operátory speciálních jednotek. Nejčastější kořistí elitních lovců se stávaly boghammary a kupříkladu 8. října 1987 helikoptéry rozstřílely hned tři z nich. Zdaleka největšího úlovku Američané dosáhli 21. září téhož roku, kdy se do jejich hledáčku dostala výsadková loď Iran Ajr o výtlaku 614 t používaná jako minonoska. Po spatření plavidla vyslala fregata Jarrett své vrtulníky, aby cíl nepozorovaně sledovaly. Jakmile letci vizuálně potvrdili přítomnost min na palubě, zasypali Iran Ajr raketami i kulometnou palbou. Pět námořníků zahynulo, jiní raději naskákali do vody. Tým Navy SEALs zadržel 26 přeživších a pyrotechnici poslali loď ke dnu. 

V dubnu následujícího roku americká fregata Samuel B. Roberts najela na minu, která vyrvala v trupu otvor o délce 4,5 m a málem loď potopila. Námořníci z vody vylovili několik nevybuchlých min a zbrojní experti zjistili, že jejich výrobní čísla navazují na exempláře z Iran Ajr. Šlo o přímý doklad íránského podílu na poškození Samuela B. Robertse a Američané jej pojali jako záminku k úderu, který 18. dubna 1988 vyústil v mohutnou námořní bitvu.

Zkáza íránské flotily   

Nejprve uskupení složené z fregat, torpédoborců a letadlové lodi Enterprise napadlo íránské těžební plošiny, na což Teherán zareagoval vysláním skupiny útočných člunů proti tankerům. Tento záměr zmařil nálet palubních letounů A-6E Intruder, jejichž pumy poslaly většinu boghammarů ke dnu. Rozzuření Íránci vrhli raketový člun Jošan do útoku na křižník Wainwright, avšak proti lépe vyzbrojené lodi neměl šanci a po zásazích raket Standard se potopil. Katastrofou skončil také nájezd dvou nejmodernějších íránských fregat.

Zatímco Sahand zničily letecké rakety a střely z torpédoborce Joseph Strauss, na zádi fregaty Sabalan explodovala laserem naváděná puma a Íránci hořící loď jen s vypětím všech sil odtáhli do přístavu. Během jediného dne Chomejního loďstvo přišlo o polovinu své síly a v Teheránu pochopili, že USA – byť oficiálně deklarující neutralitu – budou v této válce vždy stát na straně Iráku. Podle některých historiků právě tento fakt přiměl ajatolláha jednat o příměří, jež 20. srpna ukončilo osm let trvající válku. Američané završili operaci Earnest Will pět týdnů poté, ovšem jedna z mobilních námořních základen v Perském zálivu zůstala a její čluny vyrážely k hlídkovým plavbám až do června 1989. 

Válka bez vítězů 

Taktika napadání tankerů představovala pro námořníky smrtelné riziko a řada společností pro plavbu Perským zálivem najímala zvláštní posádky, které dostávaly nadstandardní honoráře. Mnoha mužům se ale vidina rychlého zisku nevyplatila – britská pojišťovna Lloyd's odhadla, že poškození utrpělo 546 obchodních plavidel a o život přišlo 430 námořníků. Vzhledem k tomu, že Irák a Írán napadaly primárně obří supertankery se značným objemem ropy na palubě, nad zálivem se též několik let vznášelo nebezpečí ekologické katastrofy nevídaných rozměrů.

Jen shodou okolností k takové tragédii nedošlo, i tak měla válka tankerů na životní prostředí v regionu dlouhodobé dopady.  Zcela pozitivně nelze hodnotit ani americkou účast. Přes přítomnost US Navy se útoky vystupňovaly právě během roku 1987, kdy jim čelilo minimálně 152 obchodních lodí. Zpráva generálního tajemníka OSN Javiera Péreze pak konstatovala, že v roce 1987 se množství přepadů meziročně navýšilo minimálně o polovinu. Spojené státy si z Perského zálivu navíc odnesly i diplomatické šrámy – jednak kvůli smrti cestujících na palubě omylem sestřeleného letounu společnosti Iran Air, jednak pro zjevné stranění Iráku a zostření politiky vůči Teheránu.

Americký tisk dokonce psal o koloniální válce prezidenta Reagana a Kongres požadoval přijetí zákona, jenž by trvale omezil přítomnost vojenských sil USA v oblasti. Dodejme, že tankerová válka žádné ze znesvářených stran k vítězství nepomohla, naopak drasticky oslabila jejich hospodářství. Zatímco Chomejního režim se poté ještě více zatvrdil vůči Spojeným státům, Bagdád obrátil pozornost proti dosud spojeneckému Kuvajtu a začal se připravovat na další invazi.

Image

Čtěte také

Operace Ohnivý meč: První nálet na irácký jaderný reaktor 1980

Poprvé se Joe Roman s velrybími výkaly setkal téměř před třiceti lety v kanadském zálivu Fundy, kde se účastnil výzkumného projektu zaměřeného na velryby černé. Vzpomíná na obrovské množství trusu páchnoucího po síře, který plaval na hladině a vypadal jako hromada červených cihel. Velrybí exkrementy jsou podle badatele natolik agresivní, že pokud se dostanou do kontaktu s oblečením, nezbývá než jej vyhodit.

Od té doby se však biolog naučil, že nám trus zmíněných kytovců může poskytnout cenné informace nejen o jejich stravě: Analýzou výkalů lze rovněž odhalit úroveň stresu zvířete i stav jeho střevního mikrobiomu – a dokonce zjistit množství rtuti v oceánech či míru jejich znečištění, ať už nás zajímají paraziti, nebo mikroplasty.

Velrybí pumpa

Trus velryb hraje podle Romana důležitou roli v podpoře biologické rozmanitosti moří. Kytovci se totiž v hloubce krmí krilem neboli malými mořskými korýši, načež ovšem vyměšují u hladiny. Tudíž vynášejí na povrch důležité živiny jako dusík, fosfor a železo, kterými pak doslova pohnojí fytoplankton a mimo jiné tak přispívají k fungování oceánského ekosystému.

Koncept „velrybí pumpy“, jak Roman celý proces nazval, znamená zásadní argument proti lovení velryb. Mezi odůvodnění jejich lovu v Japonsku, Norsku či na Islandu totiž patří, že pojídají ryby a ohrožují tím rybolov. Objev principu zmíněné pumpy však ukazuje na větší složitost systému, kdy může velrybí trus naopak napomáhat zdravějším populacím ryb a pozitivně tím ovlivňovat rozmanitost podvodního života, potažmo i samotné mořské hospodářství. Roman se proto domnívá, že pokud dokážeme stavy velryb navýšit a využít „živnou cestu“ jejich výměšků, můžeme významně podpořit biodiverzitu oceánů.

Image

Čtěte také

Námluvy světa pod hladinou: Rozbouřené vášně keporkaků

Oceány naší planety jsou protkány sítí mořských proudů s různě teplou a různě slanou vodou, které se souhrnně označují jako termohalinní výměník. V Atlantickém oceánu je jeho součástí Atlantická meridionální cirkulace (AMOC, Atlantic meridional overturning circulation), v rámci které proudí teplá, slaná voda v horních vrstvách Atlantiku směrem na sever a v hlubokých vrstvách se na jih vrací chladná méně slaná voda.

Vědce už dlouho zneklidňuje záhadná oblast Atlantiku jižně od Grónska, která po celou tu dobu, na rozdíl od okolních vod, odolává postupujícímu oteplování. Teplota mořské vody se tam za poslední století nezvýšila, spíše naopak. Vysvětlení této záhady nedávno nabídl vědecký tým Kalifornské univerzity v Riverside, jejichž výzkum zveřejnil odborný časopis Communications Earth & Environment.

Změny proudění v oceánu

Wei Liu a Kai-Yuan Li jsou přesvědčeni, že nejlepším vysvětlením, které zahrnuje pozorované vlastnosti mořské vody v této části Atlantiku, je zpomalování zmíněné Atlantické meridionální cirkulace. Když tento ohromný výměník, který přepravuje teplou a slanou vodu z tropů na sever Atlantiku zpomalí, znamená to, že se na sever dostává méně tepla. V oblasti jižně od Grónska se pokles množství tepla projevuje v největší míře.

Liu a Li své závěry stavějí na analýze klimatických dat sesbíraných během posledního století, spolu s přímým pozorováním proudění AMOC, které je k dispozici zhruba za posledních 20 let. Badatelé rekonstruovali změny v systému mořské proudění a pak je porovnali s téměř 100 různými klimatickými modely.

Vědci dospěli k jednoznačnému závěru, že pozorované ochlazení na jihu Grónska může vysvětlit jedině oslabení mořského proudění AMOC, které v této oblasti způsobuje ochlazování oceánu. Tento proces může mít dalekosáhlé důsledky. AMOC ovlivňuje počasí ve velké části Evropy, mění uspořádání srážek i tryskového proudění ve vyšších vrstvách atmosféry a zasahuje i mořské ekosystémy.

Trpasličí galaxie NGC 4449 se nachází ve vzdálenosti asi 12,5 milionu světelných let, v souhvězdí Honicích psů. Trpasličí galaxie bývají podstatně menší než Mléčná dráha a také obsahují mnohem méně hvězd. V případě galaxie NGC 4449 bychom se ale neměli nechat ošálit malou velikostí, která činí asi 29 400 světelných let.

Minimálně v jedné věci Mléčnou dráhu rozhodně předčí – v intenzitě tvorby nových hvězd. Jak potvrzují i nová pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu, v galaxii NGC 4449 se teď rodí hvězdy mnohem intenzivněji, než bychom čekali u galaxie této velikosti. 

Výjimečný trpaslík

Zatímco většina podobných galaxií se soustředí na tvorbu hvězd v centrální oblasti, NGC 4449 září mladými hvězdami po celé své délce. Astronomové se domnívají, že za tímto galaktickým „hvězdným ohňostrojem“ stojí gravitační interakce s okolními galaxiemi – pravděpodobně s dalšími členy galaktické skupiny M94, do které NGC 4449 patří.

NGC 4449 není pro Hubbleův teleskop žádnou neznámou. První snímek této galaxie byl zveřejněn už v roce 2007. Nyní se však vědci k objektu vrátili s novými pozorovacími kampaněmi a využili širší škálu vlnových délek. Díky tomu získali detailnější obraz, který odhaluje mnohem víc o vnitřní struktuře galaxie i jejím hvězdném životě. Tato pozorování zahrnují vše od mapování nejjasnějších a nejhmotnějších hvězd v desítkách blízkých galaxií až po rekonstrukci hvězdné historie NGC 4449.

NGC 4449 je pro astronomy ideální laboratoří. Je dostatečně blízko, aby bylo možné zkoumat detaily, a zároveň vykazuje dynamické procesy typické pro vzdálenější a méně přístupné hvězdotvorné galaxie. Studium tohoto galaktického „trpaslíka“ tak pomáhá odhalit klíčové mechanismy formování hvězd – a tím i porozumět vývoji galaxií jako celku.

Image

Čtěte také

Hubbleův dalekohled pozoroval vypuzenou trpasličí galaxii Tukan

Všechny velké rebelie otroků, s jejichž potlačením měli Římané obrovské problémy, zastiňuje Spartakovo povstání (73–71 př. n. l.). To se nesmazatelně zapsalo do historie a stalo se legendou, která dala vzniknout řadě literárních, filmových i seriálových adaptací. 

Pro Řím ale byla možná ještě nebezpečnější vzpoura, která začala v roce 135 př. n. l. na Sicílii. Tamějším povstalcům se podařilo ovládnout celý ostrov, a dokonce tu vyhlásili vlastní království. Jejich vůdce Eunus měl prý božská vidění, díky nimž dokázal porážet i slavné římské legie. O závažnosti celé situace podávají svědectví antičtí historici Diodoros Sicilský (90–27 př. n. l.) a Lucius Annaeus Florus (asi 74–130 n. l.). 

Krutá obilnice Říma 

Sicílie byla k Římské říši připojena na konci první punské války v roce 241 př. n. l. Na základě rozhodnutí senátu se z ostrova stala první římská provincie. Obyvatelstvo zůstalo veskrze řecké, přičemž Římané se na ostrov zprvu stěhovali jen jako majitelé velkých latifundií, úředníci či obchodníci. Až mnohem později sem přicházeli italští rolníci a řemeslníci. 

Sicílie proslula velkou produkcí ovoce a obilí, na jehož dodávkách bylo impérium závislé. Výpadek mohl mít nedozírné následky pro zajištění zásob mnoha obyvatel zejména nižších vrstev. Během 2. století př. n. l. díky obchodu s touto komoditou římští majitelé sicilských velkostatků značně zbohatli. Zvyšující se poptávka po obilí nutila velkostatkáře pořizovat další a další otroky na obhospodařování rozšiřujících se lánů. Vlivem velkého množství válek, které republika ve 2. století př. n. l. vedla, i značné aktivitě pirátů z Kilíkie, byl počet otroků na trhu enormní a jejich cena nízká. 

Majitelé si proto zvykli s nimi zacházet velmi krutě. Tvrdá práce na polích, mizivé příděly jídla a nedostatek základního ošacení stál mnoho z nich život. Za sebemenší prohřešek se trestalo buď smrtí, nebo vyhnanstvím. Po ostrově se tak toulaly skupiny vyhnaných otroků, kteří kradli, rabovali a vraždili. Pohybovat se po sicilských cestách v noci se prý rovnalo hazardu se životem.

Římští správci neměli možnosti a ani vůli problém řešit. Jakýkoli zásah proti množství otroků vzbuzoval nevoli jejich pánů, kteří díky římskému občanství a často i značnému politickému vlivu měli možnost podat žalobu na nařízení správců. Úbytek počtu nesvobodných obyvatel na ostrově by totiž vedl ke snížení produkce obilí. Napjatá situace nakonec vygradovala v bezprecedentní vzpouru.

Popravy v amfiteátru 

Rozbuškou se stalo chování římského patricije Damofila a jeho ženy Megallis z města Enna v centrální části Sicílie. Antičtí historikové se shodují v tom, že jejich krutost vůči otrokům se vymykala i tehdejším měřítkům. 

V Enně žil také jistý otrok jménem Eunus, který prý pocházel ze syrského města Apameia a do otroctví se dostal jako válečný zajatec. V širokém okolí byl známý svými okultními schopnostmi. Sám o sobě prohlašoval, že k němu promlouvají bohové, kteří mu umožňují vidět budoucnost. Otroci si ho předcházeli a mnoho z nich k němu chodilo pro radu. Patricijové z Enny ho však považovali za obyčejného kejklíře a nechávali ho vystupovat na hostinách jako baviče. 

Při jedné z nich měl Eunus prohlásit, že se velmi brzy role ve společnosti obrátí. Otroci se stanou pány a patricijové budou zotročeni. On pak bude korunován králem Sicílie. Možná se jedná o výmysl pozdějších literátů, jisté ovšem je, že skupina vzbouřených Damofilových otroků požádala Euna, aby je vedl, a naplnil tak jejich touhu po pomstě. 

Během několika dní shromáždil pod hradbami Enny armádu asi 400 mužů, kteří byli sice chabě vyzbrojeni, nedostatek zbraní však vyvážili svým odhodláním. V nečekaném nočním útoku se jim podařilo obsadit hradby a pobít jejich obránce. Poté se valili ulicemi Enny, rabovali domy patricijů a osvobozovali jejich otroky. Do rána se počet vzbouřenců zvýšil na několik tisíc. Zámožné obyvatele města odvedli do místního divadla, kde mnoho z nich popravili. Ti, co brutální řádění přežili, mohli odejít z města. Nejkrutější osud si otroci připravili pro Damofila a jeho ženu, kteří museli před smrtí vytrpět dlouhé mučení. 

Vzbouřená Sicílie 

Současně s Eunovým povstáním došlo ještě k jedné rebelii. V jižní části Sicílie asi 5 000 vzbouřenců obsadilo pod vedením Kleona z Kilíkie velké město Agrigentum. Římané zprvu doufali, že by se obě vojska otroků mohla eliminovat sama. Jenže Kleón učinil zcela nečekaný tah, když se podřídil Eunovi a se všemi svými muži přešel do jeho služeb. Eunus se poté nechal korunovat králem Sicílie, přijal jméno Antiochos a Kleona učinil vrchním velitelem armády. 

Římský správce provincie praetor Lucius Plautius Hypsaeus rychle shromáždil vojsko několika tisíc domobranců a vytáhl na Ennu. Otroci nečekali, až Hypsaeus přitáhne k nim. Překvapivým útokem zaskočili praetorovy jednotky během přesunu a rozdrtili je. Po porážce římského správce padalo do rukou vzbouřenců jedno sicilské město za druhým. Kromě několika přístavů se do konce roku 135 př. n. l. podařilo povstalcům ovládnout celý ostrov. Eunus prohlásil Ennu za své sídelní město a nechal tu dokonce razit i vlastní mince. 

Odhady velikosti otrocké armády se u starověkých autorů značně liší. Spojením Kleonových a Eunových povstalců vzniklo uskupení o přibližně 10 000 lidech, postupně se toto číslo zvýšilo na 70 000, a podle Diodora dokonce až na 200 000 lidí – do toho počtu jsou však pravděpodobně zahrnuti nejen bojeschopní muži, ale i ženy a děti. Zpráva o povstání na Sicílii se brzy rozšířila do všech koutů říše a podnítila řadu dalších revolt. Nepokoje se objevily v Římě, kde se asi dvě stovky otroků pokusily zabít několik místních patricijů, v Attice, kde přes tisíc otroků chtělo svrhnout zdejšího správce, na ostrově Délos i na jiných místech. Všechny však byly utopeny v krvi.

Římu hrozí hlad 

Pád tak velkého a strategického území do rukou otroků vzbudil v Římě zděšení. Impériu hrozil akutní nedostatek obilí. Většina polí na ostrově ležela ladem a zbytky jejich výnosů si přerozdělovali povstalci. Senát proto musel tomuto problému věnovat náležitou pozornost. Již následujícího roku byl řešením situace pověřen konzul Gaius Fulvius Flaccus. O jeho kampani není známo mnoho podrobností. Jisté je, že nedosáhl žádných velkých úspěchů. Podařilo se mu nejspíše obsadit přístav Messana (dnes Messina), odkud byl však nedlouho poté vypuzen a musel se s vojskem stáhnout zpět do Říma. Vzbouřencům se také podařilo porazit vojsko pod vedením nového správce provincie praetora Manlia. 

V roce 133 př. n. l. se tažení na Sicílii ujal konzul Lucius Calpurnius Piso Frugi, který zaznamenal větší úspěchy než jeho předchůdce. Znovu se mu podařilo ovládnout Messanu, kde zajal přes 8 000 vzbouřenců, načež je všechny nechal popravit. Poté vytáhl k jihu na pevnost Tauromenium, která se díky své pozici i masivním hradbám stala opěrným bodem povstalecké expanze. Konzul město oblehl, avšak kvůli nedostatečnému zásobování a neustálým výpadům nepřátel byl nucen se stáhnout. 

Pád Enny 

Roku 132 př. n. l. navázal na Pisonovy úspěchy konzul Publius Rupilius, který obnovil obležení Tauromenia. Místo přímého útoku zahájil blokádu města z pevniny i z moře a pokusil se obránce vyhladovět. To se mu skutečně podařilo. Po několika týdnech obležení došlo otrokům jídlo. Diodoros tvrdí, že povstalci v pevnosti byli tak zoufalí hlady, že se údajně začali pojídat navzájem. Římané proto neměli mnoho práce najít mezi nimi zrádce, který by jim za příslib ušetření života otevřel brány. 

Syřan Sarapion, snad dokonce jeden z velitelů, zradil své druhy a vydal celou pevnost do rukou legií. Římané vtrhli do města, kde většinu vzbouřenců pobili a zbytek popravili shozením z útesu. Povzbuzen tímto vítězstvím se Rupilius krátce poté vydal na pochod přímo na Ennu bráněnou Kleonem. 

Stejně jako v případě Tauromenia se rozhodl město obléhat a počkat, až otrokům dojdou zásoby. Tentokrát se však jednalo o zdlouhavou záležitost. Obránci Enny při výpadech způsobovali Římanům nemalé škody. Rupiliovi se nakonec podařilo s vypětím všech sil veškerým pokusům o proražení blokády odolat. Po několika měsících se zásoby v Enně začaly povážlivě tenčit a Kleon se rozhodl pro poslední velký výpad. Římané byli tentokrát připraveni a útočníky zmasakrovali. Padl také Kleon a město tak zůstalo bez velitele i bez jídla. 

I zde se v řadách obležených otroků objevil zrádce, který vpustil legionáře do vyhladovělého města. Ti ho krutě vyplenili a zajali snad až 20 000 vzbouřenců. Rupilius poté nechal mnoho z nich ukřižovat. Pádem Enny však povstání neskončilo. Skupinky povstalců i nadále terorizovaly Sicílii a Římané měli s jejich pronásledováním ještě mnoho starostí. Poslední ohniska odporu zlikvidovali až v roce 131 př. n. l. 

Eunova smrt 

Jaký byl osud krále otroků Euna i jeho skutečná role v povstání, není jasné. Antičtí historikové se v těchto ohledech rozcházejí. Nevíme, zda stál vždy v čele své armády, nebo v bitvách velel jeho generál Kleon. Dokonce nelze ani říct, jestli skutečně sídlil v Enně, nebo vládl z jiného dobytého města. Otroci ho považovali za mága, ale podle starověkých autorů používal důmyslný trik, který dodával jeho proroctvím na přesvědčivosti. Do úst si prý vkládal skořápku vlašského ořechu s dvěma otvory, vyplněnou jakousi hořlavou směsí. Při výdechu ze skořápky vyletovaly jiskry, nebo snad i plamínky. Ostatní si ho proto velmi vážili a pravděpodobně se ho i obávali, což je nejspíše jeden z důvodů, proč si dokázal udržet moc po celou dobu povstání. 

Římanům se ho nakonec roku 132 př. n. l. podařilo zajmout a uvěznit v pevnosti Morgantina. Podle všeho byl přítomen v Tauromeniu při jeho obléhání konzulem Rupiliem. Z pevnosti se mu však muselo podařit uprchnout, protože mezi zajatými otroky nebyl. Kam se uchýlil, není jasné. Do Enny určitě ne, protože při obléhání města velel povstalcům jen Kleon a Eunus v jeho zdech téměř jistě nebyl. Ať tak či onak, zajetí neunikl, ale než mohl být Římany exemplárně potrestán, zemřel ve vězení.

Image

Čtěte také

Vzpoura bezmocných: Spartakovo povstání ohrožovalo samotný Řím

Když archeologové ve dvacátých letech minulého století s velkým očekáváním otevřeli hrobku faraona Tutanchamona, mezi lidmi podílejícími se na vykopávkách došlo k několika předčasným úmrtím. Vznikla tak legenda o „faraonově kletbě“, která zabíjí ty, kdo ruší jeho klid. 

Zhruba o 50 let později se podobná katastrofa zopakovala v Polsku. Do hrobky Kazimíra IV. Jagellonského v Katedrále na Wawelu vstoupil tým 12 vědců a brzy poté 10 z nich zemřelo. V obou případech byly zřejmě viníkem spory plísně kropidláka žlutého (Aspergillus flavus), které obsahují toxické látky a mohou vyvolat alergické reakce i smrtící infekce, hlavně u lidí s narušenou imunitou.

Plíseň proti leukemii

Vědcům z Pensylvánské univerzity se v souvislosti s touto toxickou plísňovou houbu nedávno podařil mimořádný objev: přetvořili ji nečekaný zdroj slibného protinádorového léčiva. Aspergillus flavus se nyní díky genetickému a chemickému inženýrství ukazuje jako potenciální pomocník v léčbě leukémie. 

Objev vědců se točí kolem unikátní třídy molekul zvaných RiPP – což jsou ribozomálně syntetizované a posttranslačně modifikované peptidy. Tato složitá označení znamenají, že látky vznikají v buňce na základě genetické informace, a poté jsou chemicky upravovány pro zvýšení své biologické účinnosti.

Ačkoliv bakterie produkují tisíce těchto látek, u hub byly dosud téměř neznámé. Vědci analyzovali několik kmenů rodu Aspergillus a právě Aspergillus flavus se ukázala jako nositel nového typu RiPP – zcela dosud nepopsané látky, které vědci pojmenovali asperigymiciny. Podrobnosti vědci popisují v nové studii, publikované ve vědeckém časopisu Nature Chemical Biology.

Po chemickém očištění čtyř různých variant asperigymicinů vědci zjistili, že dvě z nich mají silné účinky proti leukemickým buňkám. Ještě zajímavější výsledky přinesla molekula upravená přidáním lipidové složky – tukové molekuly podobné těm, které se nacházejí v mateří kašičce včel. Tato varianta byla stejně účinná jako běžně používané léky proti leukémii: cytarabin a daunorubicin.

Naděje onkologie

Klíčem k účinnosti těchto látek je transport do nitra nádorových buněk. Vědci zjistili, že u leukemických buněk je pro vstup asperigymicinů zásadní gen SLC46A3, který řídí přenos látek z tzv. lysozomů – buněčných „odpadkových košů“ – do zbytku buňky. Lipidová modifikace zřejmě pomáhá látkám tento „genetický portál“ efektivně využít.

Tento poznatek by mohl být užitečný i pro další látky podobného typu (tzv. cyklické peptidy), které se využívají v léčbě například rakoviny či autoimunitních nemocí.

Další výzkumy naznačují, že asperigymiciny zabraňují rakovinným buňkám ve správném dělení. Děje se tak pravděpodobně blokací tvorby mikrotubulů, které tvoří „kostru“ buňky během dělení. Zajímavé je, že tyto látky neovlivňují buňky jiných typů rakoviny (např. prsu, plic nebo jater), ani bakterie či houby. To je pro vývoj cílené terapie klíčové – čím méně vedlejších účinků, tím lépe.

Vědci kromě samotných asperigymicinů objevili i další genové klastry v jiných druzích hub, které mohou produkovat podobně silné RiPP. Znamená to, že v říši hub se stále skrývá množství neprobádaných látek s léčebným potenciálem. Příštím krokem je testování asperigymicinů na zvířecích modelech a v případě úspěchu i vstup do klinických studií.

Image

Čtěte také

V hrobce krále Tutanchamona: Před sto lety spatřil svět nejslavnější sarkofág dějin