V roce 1572 zemřel Zikmund II. August, poslední polský král z rodu Jagellonců. Pro polsko-litevský stát nastal čas volby nového panovníka a do Varšavy se sjel velký volební sněm, který měl rozhodnout, kdo bude novým králem. V úvahu připadali hlavně dva kandidáti: arcivévoda Arnošt Habsburský a Jindřich z Anjou, mladší bratr francouzského krále Karla IX. z rodu Valois. 

Protože mezi polskou šlechtou panovala obava z náboženské netolerance a rozpínavosti Habsburků, dala při volbě přednost francouzskému kandidátovi. 1. května 1573 bylo rozhodnuto a vzápětí se rozjeli kurýři do všech světových stran se zprávou, že novým polským králem byl zvolen Jindřich z Valois.

Dvaadvacetiletý princ byl muž štíhlé urostlé postavy, příjemných způsobů, inteligentní a vzdělaný. Oblékal se výstředně jako většina módních hejsků u francouzského dvora a byl samá krajka, perly, drahokamy a parfémy. Prošel školou dvorských intrik a dobře si osvojil umění přetvářky. Vědělo se o něm, že je bisexuál a v jeho vystupování bylo cosi ženského. Svým budoucím polským poddaným se však při setkání snažil ukázat jen tu nejlaskavější tvář.

Dopisy psané krví

Mladý král do Polska nespěchal. Teprve 2. prosince vyrazil na dlouhou pouť přes Německo do Krakova obklopen obrovskou družinou 1 200 Francouzů, kteří věřili, že je v nové zemi čeká bohatství a velká kariéra. Cestovalo se pomalu. Každá zastávka byla spojena s  uvítacími ceremoniemi, oficiálními návštěvami a audiencemi, takže do sídelního města polských králů dojel tento houf nafintěných dvořanů až 15. února následujícího roku.

Mladý král byl při vjezdu do královského zámku na Wawelu přivítán třicetitisícovým davem. Tři dny po vjezdu se konala korunovace, za níž král znovu odpřisáhl požadované stavovské svobody. Od té chvíle se z Jindřicha z Valois stal pro Poláky král Henryk Walezy.  

Královská hodnost neudělala na Jindřicha žádný velký dojem. Cítil, že není tak mocný, jak si představoval, že v očích polské šlechty je jen primus inter pares, tedy „první mezi rovnými“. Začal toužit po Paříži, po přátelích a francouzských dámách, s nimiž ho pojilo něžné pouto. Izoloval se od Poláků, kterým nerozuměl a s nimiž se mohl domlouvat jen latinsky, a obklopil se svými francouzskými dvořany. Dokonce předstíral nemoc a dva týdny strávil v posteli. V té době psal desítky dopisů do Francie, některé dokonce vlastní krví. Netrpělivě čekal na každý dopis královny-matky Kateřiny Medicejské, která svého oblíbeného syna zásobovala novinkami od pařížského dvora. Navenek však demonstroval svou vstřícnost vůči novým poddaným, a dokonce se přemohl a naučil se pít s Poláky jejich pivo a medovinu. 

Jindřichovo selhání

Na druhé straně Poláky dráždili Francouzi z králova okruhu svými módními výstřelky, necudnými tanečními figurami a nakonec vším, co je odlišovalo od tradičního polského prostředí. Prvotní nadšení pro mladého krále a jeho krajany rychle vyprchalo. 

Uprostřed korunovačních slavností se konal na nádvoří královského zámku velký turnaj, během kterého došlo k tragické epizodě, jež mladého krále hluboce zasáhla. Příslušník vlivného magnátského rodu Samuel Zborowski v závěru turnaje bez zjevné příčiny napadl a smrtelně zranil jiného šlechtice. Stalo se tak před královýma očima. Protože však rodina Zborowských patřila k těm, které krále přivedly do Polska, a byla mu oporou, zločin zůstal nepotrestán. Polská šlechtická společnost v tom viděla královo velké selhání.

Jindřich měl špatné rádce a navíc byl z Francie zvyklý intrikovat mezi katolíky a hugenoty a obě strany tak rozeštvávat proti sobě. Stejnou taktiku teď uplatňoval v Polsku v naději, že tak posílí svou mocenskou pozici. Vedlo to jen k tomu, že den za dnem ztrácel důvěru Poláků. Naštěstí pro něj vzaly věci prudký obrat.

Král plánuje útěk

Od konce května přinášeli kurýři královny-matky do Krakova znepokojivé zprávy o horšícím se zdravotním stavu francouzského krále Karla IX. Ty ovšem u Jindřicha vyvolávaly naděje na bratrovu brzkou smrt a s tím i na francouzskou korunu. Když Karel 30. května skutečně zemřel, byl bratr definitivně rozhodnut opustit „zemi barbarů“.  Přípravy k útěku však musely probíhat potají. Aby byl polský dvůr ukolébán v bdělosti, neměnil král nic z dosavadních zvyklostí, objevoval se co nejčastěji na veřejnosti a dal ještě 14. června uspořádat velký ples a po něm rytířský turnaj. 

Mezitím jeho družina nelenila. Mnozí z králových nejbližších už dříve opustili pod různými záminkami Krakov, aby při cestě zajistili přípřeže a vozy a pak se k urozené suitě připojili v Osvětimi a v Pszczyně. Útěk byl naplánován na pátek 18. června. Vládce se večer stáhl do svých pokojů a za přítomnosti mnoha svědků se uložil ke spánku. Když všechno utichlo, opustil s několika nejbližšími dvořany zadním vchodem zámek a spěchal na místo, kde na ně čekali koně.

Sbohem barbarský národe

Jindřichův únik z Wawelu se povedl jen o vlas. Kastelán Jan Tęczyński totiž brzy objevil, že panovník zmizel. Sebral skupinu jezdců a vydal se po uprchlíkově stopě. Po dlouhém bloudění nocí dorazil král se svou suitou do Osvětimi, Zatímco město opouštěl jednou branou, vjel do něj pan Tęczyński druhou. Při přechodu řeky panovníka málem dohonil. Po kolena ve vodě volal na svého vládce: „Cur fugis, serenissima Maiestas?“ (Proč prcháš, nejjasnější Veličenstvo?). Jindřich, aniž odpověděl, pobídl svého koně a byl pryč.

Toho dne překročil se svým doprovodem hranice těšínského Slezska a ocitl se na císařském území. 19. června večer dorazil na nocleh do Fryštátu, který byl tehdy majetkem pana Cikána ze Slupska. Když následujícího dne přijela královská družina do Ostravy, čekaly zde na krále četné povozy, které pro něj připravil pan Pompone de Belliévre, jeden z členů jeho suity.

Ulehčení, které pocítil uprchlík i jeho doprovod poté, co opustili Polsko, vyjádřil ve verších králův sekretář a básník Filip Desportes: „Sbohem Polsko, sbohem pusté pláně stále pokryté sněhem a ledem, barbarský národe, nadutý a nestálý, žvanivý a neznající nic než svůj jazyk, jenž ve dne v noci ve své zatuchlé špeluňce se sklenkou v ruce nacházíš své potěšení (…).“

Sladká Francie

Králova cesta pak pokračovala do Vésky u Příbora, kde všichni přespali. Dalšího dne dospěli do Velké Bystřice u Olomouce. Tady napsal král památný dopis do Paříže Kateřině Medicejské. V něm jí děkuje za rady a pomoc ohledně jeho cesty a sděluje jí svůj úmysl cestovat za pomoci císařského pasu přes Vídeň do Benátek, kam matka poukázala k jeho potřebě směnku na sto tisíc livrů. Jindřich současně žádá, aby byl při návratu do Francie očekáván a uvítán zástupci francouzské šlechty v Lyonu. List je výrazem hluboké úcty a oddanosti ženě, která pro nejoblíbenějšího ze svých čtyř synů učinila vše potřebné pro hladký návrat do Francie. „Francie a Vy máte pro mne větší cenu než Polsko,“ píše v závěru svého dopisu. 

Po zastávce ve Wolkersdorfu, vzdáleném tři míle od Vídně, vjel uprchlík do císařské rezidence, kde byl přijat u dvora císařem Maxmiliánem II. už jako budoucí francouzský král Jindřich III. Následovaly veselé Benátky a Turín. V městečku Bourgoing na hranicích mezi vévodstvím savojským a francouzským Dauphiné, kde ho očekávala královna-matka, vstoupil Jindřich 5. září znovu na půdu Francie. Tehdy definitivně skončilo jeho polské dobrodružství.

Čekalo ho trudné panování provázené náboženskou válkou. Vládl patnáct let, aby nakonec ve věku 38 let skončil zavražděn dýkou fanatického mnicha. Zemřel bezdětný a jím tak odešla z francouzského trůnu dynastie rodu Valois. Svou smrtí umožnil nástup „dobrého krále“ Jindřicha IV., prvního krále z rodu Bourbonů.

Image

Čtěte také

Všude samý zápach a ohyzdnost: Vyslanci neměli o vlasti Karla IV. vysoké mínění

Americký bombardér Boeing B-29 Superfortress nepochybně patří mezi nejslavnější letadla druhé světové války, na čemž má nemalý podíl i fakt, že dva tyto stroje shodily atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki. Stovky „devětadvacítek“ ovšem už předtím rozpoutaly ohnivé bouře nad mnoha jinými japonskými městy, čemuž císařské letectvo prakticky nemohlo zabránit. 

Oproti Německu, kde vznikla relativně účinná síť protivzdušné obrany, Japonci disponovali daleko menšími kapacitami. Mezi hlavní příčiny patřila konstrukční filozofie japonských stíhaček, ve které se tradičně preferovala maximální obratnost ve vzdušných soubojích, jenže pro efektivní boj s výškovými bombardéry byly třeba jiné parametry. Správnou cestu ukazoval například stíhací letoun Ki-44 Šóki, který však přišel příliš pozdě.

Složitý vznik slavného stroje

Plánovači amerického letectva se již od poloviny 30. let zabývali myšlenkami na bombardér, který by nad cíl pronikal ve velkých výškách, což nevyhnutelně vyžadovalo také jeden tehdy revoluční prvek, a sice přetlakový trup. Konkrétní specifikace čtyřmotorového stroje se začaly rodit v létě 1938, přičemž výsledný stroj měl mít maximální rychlost 400 mil za hodinu (640 km/h) a dolet 5 333 mil  (asi 8 540 km). Nejdříve se mluvilo o dopravě 2 000 liber (900 kg) pum, později však letectvo dramaticky upravilo své představy a začalo poptávat možnost nést dokonce desetkrát tolik, tedy devět tun bomb. Vedle toho se ve specifikacích objevila operační výška až 40 000 stop, tedy 12 000 metrů. 

Do soutěže se přihlásily firmy Boeing, Consolidated, Lockheed a Douglas, ale dvě poslední pak účast vzdaly a v létě 1940 byly přiděleny prostředky na stavbu a zkoušky prototypů letounů Boeing XB-29 a Consolidated XB-32. 

Málokdo pochyboval o tom, že se blíží válka, a letectvo tolik spěchalo, že se rozhodlo objednat 250 kusů B-29 již v květnu 1941, tedy dlouho před startem prototypu. Záhy po útoku na Pearl Harbor se objednávka zvýšila na 500 a na jaře 1942 na 1 644 kusů. Vzdušné síly dokonce pro jistotu objednaly i sériovou výrobu letadel B-32 Dominator pro případ, že by se programu B-29 nedařilo. 

V některých momentech se to jevilo jako celkem prozíravé, protože vývoj stroje značky Boeing se dlouho potýkal s vážnými problémy. Mnohé se týkaly motorů Wright R-3350, jež kvůli snaze o úsporu hmotnosti obsahovaly také součásti z extrémně hořlavé hořčíkové slitiny. 

První prototyp XB-29 se vznesl 21. září 1942, jenže 18. února 1943 byl ztracen druhý prototyp, a to právě kvůli požáru motoru. Krátce řečeno, typ B-29 Superfortress představoval potenciálně skvělou základní konstrukci, která  ale před svým zařazením do služby vyžadovala ohromné množství změn, než vznikl opravdu vyladěný stroj. Ostatně i proto se B-29 stal vůbec nejdražším zbrojním projektem v celé válce: daňové poplatníky přišel na asi tři miliardy dolarů (při dnešní cenové hladině okolo 51 miliard), a tudíž byl mnohem dražší než atomový projekt Manhattan.

Pokrokové řešení výzbroje

První sériové letouny B-29 se dostaly do služby v květnu 1944. Vedle svých obřích rozměrů a přetlakového trupu zaujaly také dalším velice progresivním řešením, a sice systémem obranné výzbroje. Stroj obdržel čtyři kulometné věžičky, jež se v zájmu aerodynamické čistoty musely zkonstruovat jako výsuvné, takže klasické ruční ovládání nepřipadalo v úvahu. Výsledkem tak byl ve své době supermoderní systém dálkového ovládání s elektromechanickými počítači, jež pomáhaly trojici střelců sledovat a zaměřovat rychlé cíle a „předávat“ si je. 

V každé z věžiček se nalézal pár 12,7mm kulometů, ale v horním předním střeleckém stanoviště se později objevil ještě druhý pár. Kromě toho nesl B-29 i ocasní palpost, které obsluhoval čtvrtý střelec a kde se kromě dvojice kulometů nacházel kanon ráže 20 mm. Oba typy zbraní však měly úplně odlišnou balistiku, a tudíž cíl se nedal účinně postřelovat kulomety i kanonem současně. 

Pozdější verze B-29A proto kanon nenesla a tyto zbraně se odstraňovaly také z již vyrobených strojů, takže pak ochranu zajišťoval tucet „půlpalcových“ kulometů. Kromě toho vznikla mimo jiné i verze B-29B, která nenesla věžičky a sloužila k operacím v malých výškách v noci nebo za špatného počasí. Zmínit můžeme též průzkumnou verzi F-13 (později RB-29) a pochopitelně 46 strojů Silverplate B-29, jak zněl krycí název modifikace pro dopravu atomových pum. 

Jak již bylo zmíněno, superfortress se stal vůbec prvním nukleárním bombardérem v dějinách. V této roli pokračoval i v prvních letech studené války, jako konvenční bombardér se zapojil též do konfliktu v Koreji a některé speciální verze zůstaly ve službě až do 60. let. 

Kromě USAAF provozovalo B-29 také britské letectvo, kde se tento typ nazýval Washington B.1. O dodání superfortressu velmi usiloval i Josif Stalin, na což Američané nikdy nekývli, avšak SSSR i přesto získal tři stroje, které na jeho území nouzově přistály a jejichž zkopírováním vznikl bombardér Tu-4. O kvalitě konstrukce B-29 hodně vypovídá fakt, že v čínském letectvu Tu-4 dosloužily až v roce 1988.

Změna konstrukční filozofie

Podobně jako v Německu se pro císařské armádní letectvo předpokládala téměř výhradně taktická role. Jeho bojové letouny měly získat vzdušnou převahu nad bojištěm a zajišťovat podporu pozemních sil. Strategické nálety se příliš nezamýšlely a stejně tak se moc nepočítalo s nutností střežit vzdušný prostor japonských ostrovů. Generálové totiž zkrátka kalkulovali s tím, že díky úspěšným válečným tažením se nikde v okolí Japonska nebude nalézat místo, ze kterého by nepřátelské bombardéry mohly císařství napadnout. 

Útok strojů B-25 Mitchell, které v dubnu 1942 odstartovaly z letadlové lodě a jež vedl plukovník Doolittle, znamenal v tomto smyslu šok. Nálet sice způsobil jen malé škody, ale císařovy generály konečně donutil začít se seriózně zabývat otázkou přepadových stíhaček, jež by měly chránit nebe nad domovskými ostrovy. To však vyžadovalo fundamentální změnu konstrukční filozofie, protože za klíčovou schopnost stíhačky se v Japonsku tradičně považovala obratnost ve vzdušném souboji, jíž se podřizovalo vše. Výsledkem byly lehké, avšak málo odolné stroje, jako námořní Micubiši A6M „Zero“ či armádní Nakadžima Ki-27 „Nate“. 

Právě firma Nakadžima ovšem už od poloviny 30. let pracovala nejen na náhradě posledně zmíněného stroje, jíž se stal typ Ki-43 Hajabusa alias „Oscar“, ale navíc na těžší variantě, která by mohla zastat roli přepadové stíhačky. Prototyp stroje, který dostal název Ki-44 a bojové jméno Šoki (jež odkazuje na démona z taoistické mytologie), poprvé vzlétl v srpnu 1940, zpočátku si však nevedl příliš dobře. Zaostával totiž v rychlosti i stoupavosti, tedy přesně v těch vlastnostech, jež byly pro přepadovou stíhačku hlavní. Teprve po řadě změn dosáhl prototyp bez výzbroje rychlosti přes 620 km/h a přišel pokyn zahájit sériovou výrobu. 

Stroje verze Ki-44-I poháněné motory Nakadžima Ha-41 ovšem opět způsobily spíše zklamání, protože už na rozdíl od prototypu nesly zbraně, což se odrazilo ve výrazně horších výkonech.

Ve znamení úprav

Ostatně také výzbroj zahrnující dva kulomety ráže 7,7 mm a dva ráže  12,7 mm se v době stále častějšího užívání kanonů jevila jako nevyhovující. Inženýři firmy Nakadžima se tedy pustili do rekonstrukce Ki-44 a výsledkem se stalo provedení Ki-44-II, které dostalo motor Ha-109 o podstatně vyšším výkonu. Rozměrnější agregát si vynutil i změny v přední část draku, ale tato námaha se vyplatila, protože výsledný stroj se z hlediska rychlosti a stoupavosti řadil mezi tehdy nejvýkonnější stíhačky na světě.

První sériová varianta Ki-44-II Ko (v západní literatuře známá i jako Ki-44-IIa) sice nesla stejnou výzbroj jako Ki-44-I, ale následně se objevily verze Ki-44-II Otsu a Ki-44-II Hei (čili Ki-44-IIb a Ki-44-IIc), jejichž arzenál tvořily čtyři kulomety kalibru 12,7 mm. Poslední uvedená varianta obdržela také moderní reflexní zaměřovač. 

Vedle toho se testovaly i jiné typy výzbroje, z nichž technicky nepochybně nejzajímavější byl kanon Ha-301 ráže 40 mm. Část letounů nesla v křídle dvojici těchto zvláštních zbraní na munici, jež neměla nábojnice a disponovala obrovskou ničivou silou, kvůli nízké úsťové  rychlosti se však s těmito kanony velmi obtížně mířilo. 

Sériová výroba stíhaček Ki-44-II se rozběhla na přelomu let 1942 a 1943 a začaly též práce na podobě Ki-44-III, která měla dostat ještě výkonnější agregát Nakadžima Ha-145 a pro niž se zamýšlela výzbroj zahrnující mimo jiné 37mm kanony. Tato verze ale nakonec nepřekročila fázi prototypu. 

Navzdory povědomí o amerických bombardérech byl navíc Ki-44 nadále pokládán spíše za vedlejší záležitost a priorita patřila lehčímu typu Ki-43, byť je velmi příznačné, že američtí odborníci hodnotili daleko výše právě Ki-44, kterému dali jméno „Tojo“. Příchod této výkonné přepadové stíhačky pokládali za vážnou hrozbu vůči B-29, ovšem naštěstí pro USAAF vznikl jen malý počet Ki-44, jejichž bojovou hodnotu ještě srážela nevyhovující výzbroj. Některé z těchto letounů pak bojovaly i v čínské občanské válce, neboť je provozovaly nacionalistické i komunistické síly.

Image

Čtěte také

Ve stopách legendy: Japonská stíhačka Micubiši A7M Reppú

Na jihu Nového Mexika se nachází pozoruhodný národní park White Sands. Není úplně snadno dostupný, protože jeho unikátní bílé duny, které tvoří krystaly sádrovce, ze všech stran obklopuje raketová střelnice White Sands Missile Range, největší vojenské zařízení Spojených států.

Přesto zde v roce 2009 došlo k významnému objevu, který od té doby budí bouřlivé kontroverze. Na břehu Lake Otero – bývalého jezera z doby ledové, bylo nalezeno celkem 61 jednoznačně lidských stop. Spory se vedou o to, jak jsou tyto stopy staré. Ve hře je možnost, že představují daleko nejstarší doklad lidské přítomnosti na amerických kontinentech, mnohem starší, než se dnes vědci domnívají. Přesné určení stáří stop je ale poměrně složité.

Bitva vědců

Podle většinového názoru se lidé dostali do Ameriky zhruba před 16 až 13 tisíci lety. V roce 2021 ale byly stopy ve White Sands datovány 23 až 21 tisíc let do minulosti, což by podstatně posunulo dobu příchodu lidí do Ameriky. K uvedenému stáří vědci dospěli na základě radiokarbonového datování semen z rostlin, které se nacházejí v sedimentu u stop. O rok později jiní vědci ale tyto závěry zpochybnili. 

V roce 2023 byly stopy datovány pomocí pylu a luminiscence minerálů a výsledky opět naznačily, že stopy vznikly před 23 až 21 tisíci lety. I tento výzkum se ale setkal s kritikou části vědecké obce.

Výzkumný tým, který vedl Vance Holliday z Arizonské univerzity, nedávno provedl další datování stop z White Sands. Vědci tentokrát použili radiokarbonové datování bláta, které provedla nezávislá laboratoř. I tento třetí výzkum, zveřejněný v odborném časopisu Science Advances, ukázal, že stáří stop ve White Sands je zhruba 23 až 21 tisíc let.

Význam stop ve White Sands přesahuje hranice vědy. Pokud opravdu vznikly před 23 až 21 tisíci lety, znamenalo by to, že historie lidstva v Americe je podstatně starší, než jsme mysleli. Podle Hollidaye teď bude obtížnější závěry odmítnout. „Je to mimořádně konzistentní soubor důkazů,“ je přesvědčený Holliday. „Byla by to extrémní náhoda, kdyby všechna ta data dávala stejný výsledek – a přesto byla chybná.“

Image

Čtěte také

Děti doby ledové dováděly ve šlápotách velkých lenochodů

Pytláctví a pašeráctví znamená v afrických státech dlouhodobý problém. Kvůli cenným klům a rohům zbytečně umírají ohrožení sloni a nosorožci, přičemž jsou na černém trhu žádané i šupiny luskounů či nelegálně těžené dřevo. Přesně na uvedené komodity se proto zaměřili vědci z Duke University v Severní Karolíně, kteří se rozhodli vycvičit k odhalování pašovaného zboží krysy.

Důkladný trénink

Zvířata zvolená ke speciálnímu výcviku však nepředstavují běžné krysy, na jaké můžete při troše smůly narazit u přeplněných popelnic. Africké krysy obrovské dorůstají i velikosti kočky a váží až 2,5 kilogramu. S „našimi“ krysami jsou přitom příbuzné jen vzdáleně a patří mezi všežravce.

Jejich důmyslný trénink zahrnoval nejprve cílené rozpoznávání žádoucích pachů, kdy je odborníci pomocí pamlsků motivovali k hledání konkrétních objektů. Následně se krysí detektivové museli v rámci tzv. diskriminační metody naopak naučit nereagovat na věci, které se nenacházejí na seznamu. Pytláci totiž k zamaskování pachu klů a rohů běžně využívají výrazné vůně, například mleté kávy či prášku na praní. 

Letištní kontrola?

Vedoucí výzkumu Kate Webbová z Duke University uvedla, že její tým zvládl vycvičit osm z jedenácti krys. Hlodavci obstáli v laboratorních podmínkách, když dokázali identifikovat cílové předměty mezi více než 150 dalšími. Brzy je tak čeká velký test na letišti v tanzanském Dar es Salaamu. A jakmile ukážou, že umějí správně identifikovat exotický kontraband v rozsáhlém prostředí se spoustou konkurenčních pachů, měli by být připraveni k nasazení v terénu.

Image

Čtěte také

Krysí archeologie: Kterak hlodavci přispěli k výzkumu historie

Sluneční bouře se pojí s mohutnými výrony energie v atmosféře hvězdy, které mají vliv na blízké okolí Země. Z historie víme, že popsané události mohou ovlivňovat například rádiové spojení či elektrické rozvody. Silné sluneční bouře se odehrály již v instrumentální minulosti a často zmiňovaným „prototypem“ se stala Carringtonova událost z roku 1859. Telegrafní spojení tehdy zasáhly velmi výrazné výpadky a poruchy na vedení způsobily řadu požárů. Novodobější událost z března 1989 pak vedla k rozsáhlému velkoplošnému výpadku elektřiny v kanadské provincii Quebec.

Doklady o silných bouřích z dávnější minulosti se uchovaly například v letokruzích stromů, v podobě výkyvů koncentrace radioaktivního uhlíku-14. Víme tudíž, že kdysi došlo i k mnohem extrémnějším bouřím, a to opakovaně v preindustriální době. 

Odborníci hovoří o tzv. událostech Miyakeové, pojmenovaných podle japonské vědkyně Fusy Miyake, která si jich v radiouhlíkových řadách jako první všimla. Dnes by přitom vedly k významným ztrátám na klíčových technologiích na Zemi i v její těsné blízkosti. 

Z pouhých stop v letokruzích je sice těžké odvodit sílu sluneční erupce, jako vodítko však může posloužit fakt, že Carringtonova událost v nich jednoznačně patrná není. Některé studie ji detekovaly v úrovni pouze dvakrát převyšující náhodné změny, zatímco u událostí Miyakeové šlo asi o dvacetinásobek.

Image

Čtěte také

Příští sluneční bouře by mohla přinést internetovou apokalypsu, varuje vědkyně

Stovky evangelíků prchají ze svých domovů v naději na svobodný život. Muži, ženy i děti. S sebou nesou jen to nejnutnější, veškerý majetek nechávají na místě. Jinak jim hrozí vězení, mučení nebo i smrt. Pokud se nepřidají k víře svých pronásledovatelů. Co je jejich cílem? Bezpečí obce Ochranov. Kdo je jejich zachránce? Božský tesař nebo také moravský Mojžíš. Tak dodnes nazývají Kristiána Davida (1692-1751). 

Modlení pro smích 

Narodil se 17. února 1692 v Ženklavě nedaleko Nového Jičína na Moravě v katolické rodině. Kdo by tušil, jak důležitou osobou se jednou stane pro členy jednoty bratrské?! Už od bitvy na Bílé hoře je tato reformační církev zakázána a jakékoliv projevy její víry se tvrdě trestají. Přesto existuje. Tajně. A stále má dost příznivců, především v oblasti moravského Fulneku, který leží jen kousek od Kristiánova rodiště. 

Jeho otec se hlásí k české národnosti, matka k německé. Kristián v dětství jako mnoho dětí své doby pase krávy a ovce. Později se vyučí tesařem. Rodiče jej pošlou z rodné Ženklavy do Holešova, kde působí jejich příbuzný, tesařský mistr Ranofrej. 

Tady se chlapec ocitne v úplně jiném světě, který nejdřív vůbec nechápe. Rodiče jej vychovali v přísně katolické víře. Co to v každodenním životě znamená? Pilně se modlí vkleče na kolenou ke všem svatým, třikrát denně kleká před mariánský obraz, účastní se poutí a procesí. Sám sebe považuje za vzorného katolíka. U svého nového mistra se však setkává s posměchem. Ranofrej je evangelík a ti modlení ke světcům neuznávají, modlí se jen k Bohu. 

Evangelíci se však v této době musejí skrývat, což vzbudí v mladíkovi velkou zvědavost. Do paměti se mu obzvlášť vryje následující příhoda, kterou později popsal ve svém životopise: „Ve městě žili také počestní, poctiví lidé, kteří celým svým srdcem hledali Boha, ctili jej a shromažďovali se tajně ke svým pobožnostem. Pro tato tajná shromáždění a pro zakázané knihy, které ukrývali, byli vyzrazeni a dvanáct mužů uvězněno ve sklepě radnice. Ve svém vězení ale zůstávali radostné a dobré mysli, zpívajíce a modlíce se k živému Bohu dny i noci tak srdečně, že mnoho lidí bylo velice pohnuto, protože je mohli sklepní dírou dobře poslouchati. Stále se tam shromažďovalo mnoho lidí, kteří jim naslouchali, někteří je proklínali, ale většina byla dojata k slzám.“ 

A protože Kristián David patřil k této početné skupině dojatých, začne se o evangelickou víru zajímat víc. A také se poprvé v životě dostane ke čtení Bible. Jako katolík se do ní do té doby nemohl podívat, byla určena výhradně kněžím. To oni určovali, jaké pasáže prostému lidu přečtou a vyloží. Kristiána Davida podrobné čtení Bible natolik nadchne, že se rozhodne stát evangelíkem. 

Strastiplná cesta za vírou 

Hned po vyučení zamíří Kristián David do Uher, které jsou podle jeho mínění k různým odnožím křesťanské víry podstatně liberálnější. Projde řadu míst, ale nikde se nesetká s pochopením. V katolickém klášteře, kde si nakrátko najde práci, jej dokonce chtějí místní mniši nechat upálit, když se dozvědí o jeho záměru konvertovat k jiné církvi. Vydá se proto jinam, do Lipska a také do Berlína, kde všude působí luteráni. Jejich víra se mu však tolik nezamlouvá, je příliš striktní. A navíc o něj stejně nikde nestojí, pochází přece z nepřátelských habsburských zemí. 

Cestou se Kristián živí různě. Mimo jiné se uchytí jako čeledín u proviantního vojenského vozu a absolvuje tak jednu z bitev Severní války u Stralsundu koncem roku 1715. Teprve po těchto četných útrapách konečně nachází místo, kde praktikují víru podle jeho představ. 

Tím místem je Zhořelec v Lužici. Tady se usadí. Jenže těžkostem stále není konec. Krátce nato vážně onemocní. Ruce i nohy mu ochrnou na dlouhých dvacet týdnů! Ujme se jej místní evangelický kněz a ošetřuje jej, dokud se neuzdraví. Tato zkušenost jej ještě více utvrdí v přesvědčení, že našel místo, kde není duchovní bratrství a pomoc jen planá fráze. 

Po uzdravení se vydá zpět na rodnou Moravu a mezi svými krajany vypráví o kraji, kde je možné svobodně praktikovat protestantskou víru. Když mu hrozí prozrazení, prchá zpátky do Saska. Na Moravu se však v následujících letech ještě několikrát vrátí a získává stále více nadšených posluchačů. Slíbí jim také, že se pokusí najít místo, kam by mohli přesídlit a žít svobodně ve své víře. To se mu skutečně podaří v roce 1722. 

Pod ochranou Ochranova 

Tehdy se Kristián David setká s hrabětem Mikulášem Ludvíkem Zinzendorfem, majitelem panství Berthelsdorf v saské Horní Lužici. Hrabě je horlivý evangelík, a když mu Kristián David vypráví o pronásledování nekatolíků ve své zemi, velmi jej to dojme. Slíbí, že těmto lidem poskytne azyl na svých pozemcích. Nadšený Kristián David se s touto radostnou novinou hned vydá ke svým krajanům. Jako první pro svou věc získá bratry Augustina a Jakuba Neisserovy. Oba jsou nožíři a žijí v Žilině u Nového Jičína. 

Už 8. června 1722 se vypraví s manželkami, dětmi a dalším příbuzenstvem pod vedením Kristiána Davida do „země zaslíbené“, do Saska. Místo, kde mohou založit svou svobodnou obec, leží v lese u cesty mezi Löbau a Zittau, pod kopcem, který se nazýval Hutberg. Kristián David tu společně s nimi 15. června svou tesařskou sekerou označí stromy, které se mohou pokácet na stavbu domů. Za dva dny je začínají porážet. Datum 17. června 1722 se na počest této události stává památným dnem obnovené jednoty bratrské. Už o dva roky později získává nově vybudovaná osada jméno Hernhut neboli Ochranov. 

V následujících letech se Kristián David na Moravu ještě desetkrát vrátí a káže ve městech i vesnicích o místě, kde mohou evangelíci svobodně praktikovat svou víru. Nabízí jim také možnost přestěhování. 

Činnost Kristiána Davida je v jeho domovině trnem v oku katolickým úřadům. Stává se jedním z nejhledanějších zločinců! Do vězení se jej však dostat nepodaří, svůj rodný kraj dobře zná a má v něm dostatek příznivců. Neprozradí ho ani na mučidlech. Přitom jeho popis mají drábové široko daleko. Zajímavý je i pro nás. Dozvídáme se z něj, že Kristián David měl střední postavu, prořídlé vlasy a nebylo na něm nic nápadného. Oblečený chodil skromně, dokonce bylo možné jej považovat za potulného žebráka. 

Do Saska převede desítky osob i celých rodin. A že cesta není vůbec jednoduchá. Měří tři sta padesát kilometrů! Musel ji tedy ujít tam i zpátky, ještě navíc se skupinou uprchlíků. Pro ty je toto cestování ještě obtížnější. Celou trasu musejí zvládnout za deset dnů. Leckdy se starými rodiči a malými dětmi, za každého počasí. 

Z domova prchali v noci, aby snížili nebezpečí prozrazení. Doma nechali veškeré majetky, které leckdy nebyly zanedbatelné. Opouštěli i třicetihektarové statky! Koho chytili, ten bez milosti skončil v žaláři. Dopadení trpěli v hladomornách, v okovech, po kotníky ve studené vodě. Umírali hlady a na podchlazení. Sám Kristián David nikdy dopaden nebyl. Další jeho pomocníci však takové štěstí neměli. Někteří z nich zemřeli na popravišti. Mezitím se obec Ochranov úspěšně rozrůstala. V roce 1730 zde žilo už sto dvacet dva mužů a z nichž devadesát pocházelo z Moravy či z Čech...

Image

Čtěte také

Naši předci luteráni: Lutherovo učení mělo v českých zemích velký ohlas

V souvislosti s hospodářskou kriminalitou a podivnými transakcemi ve vysoké politice se ve zprávách často objevovalo jméno Jiřího Stříbrného. Ke spekulacím přispívala i náhlá proměna jeho majetkových poměrů po vzniku republiky, kdy se jako jeden z vedoucích osobností Československé strany národně socialistické dostal do nejvyšších pater tuzemské politiky. Vděčný cíl pozornosti tisku z něj učinilo i několik nectností, které dokázal stěží skrývat. Jako vášnivý karbaník údajně prohrál i služební vůz. Ovšem tyto hříchy byly ve srovnání s aférou vynesenou na světlo v roce 1931 malicherné. 

257 vagonů uhlí 

Toho roku byl Stříbrný s předloženými důkazy veřejně obviněn z machinací s dodávkami uhlí nakupovaného pro lokomotivy státních drah. S bratrem Františkem, jenž byl ředitelem Československé diskontní banky a její obchodní společnosti pro prodej uhlí, se mu totiž v srpnu 1923 vychytralým způsobem povedlo profitovat na důsledcích stávky horníků v Mutějovicích na Rakovnicku. 

Bratři vyjednali se stávkovým výborem kompromis, že těžba bude obnovena, avšak uhlí nebude určeno pro domácí trh, nýbrž pro export, aby nebyly narušeny cíle stávkujících. I to byl za dané situace úspěch. Bratři Stříbrní obratně využili situaci, kdy stát nutně potřeboval pro provoz železniční dopravy uhlí. V kritické situaci se také dala omluvit i poněkud navýšená cena při jeho nákupu. Tuzemské uhlí dorazilo do Rakouska, jak bylo ujednáno, avšak tam bylo přeznačeno na uhlí dovezené z Velké Británie a přeceněno se všemi možnými celními přirážkami. Toto domnělé „anglické“ uhlí nakupovalo Československo za velké peníze zpět a o rozdíl v ceně se dělili bratři Stříbrní. 

Při 257 vagonech nebyl jejich zisk bezvýznamný. Odhadovalo se, že si mohli přijít až na 22 milionů, což v době, kdy se plat bankovního úředníka pohyboval kolem 1 500 korun, byla mimořádně velká suma. 

Proces intenzivně sledovala veřejnost, přestože byl spuštěn dlouho poté, co se měl Stříbrný této nekalosti dopustit. Obhajoba prezentovala ministrovo počínání jako státotvorné, neboť touto lstí se mu podařilo saturovat státní potřeby uhlí a tím vlastně omezit dopad stávky na dopravu. Stříbrný byl nakonec zproštěn obvinění. Neznamenalo to však, že by jinak mohl mít čisté svědomí. Se svým bratrem projevili k podobně pochybným machinacím a podnikům mimořádný talent. 

Předražený armádní benzin 

Tuzemská armáda sháněla začátkem dvacátých let dodavatele paliva. Ačkoliv byla původně vybrána rumunská firma, zakázku nakonec díky úplatkům a kontaktům získali pražští továrníci, bratři Otto a Evžen Kolbenovi. K nim se v roce 1923 přidal Štefánikův švagr Bohumil Benoni a jeho firma Naftaspol. Šlo o velkou zakázku, kterou zprostředkoval lev salonů, doktor práv Josef Jan Svátek, jenž disponoval kontakty na ministerstvu obrany. Na úplatcích se nešetřilo, však dodaný benzin byl také dvojnásobně dražší než ten na volném trhu. Zprostředkovatelé „obchodu“ dostali darem vkladní knížky na 200 000 Kč. Podplaceni byli i chemici, aby napsali „správný“ posudek o jakosti benzinu. 

Právě jeho podřadná kvalita zapříčinila letecké neštěstí, na což vyšetřovací komise upozornila policii. V civilním procesu zahájeném v červnu 1924 bylo odsouzeno 13 a ve vojenském 9 lidí zapletených do této kauzy, přičemž největší trest činil čtyři roky odnětí svobody. Ty vyfasoval štábní kapitán ministerstva vnitra Milan Boubela, Benoni dostal dva roky, Otto Kolben 20 měsíců (jeho bratr mezitím zemřel při autonehodě) a Svátek 13 měsíců. 

Leteckou havárii, která stála život několika lidí, nemohli soudci zahrnout do obžaloby, protože neexistoval přímý důkaz potvrzující souvislost mezi špatným benzinem a tragédií.

Puč, nebo intriky nepřátel? 

Generál Radola Gajda byl muž s poněkud avanturistickými sklony, převelikými ambicemi a dostatečnou odvahou nutnou k pokusům je naplňovat. Jeho život v některých etapách připomíná spíše dobrodružný román a nutno říct, že právě Gajdovy charakterové rysy by se do něj byly hodily lépe než do prostředí a časů křehké a mladé československé demokracie, kterou se snažil k obrazu svému vypěstovat „tatíček“ Masaryk. 

Gajda si z divokých poměrů za občanské války v Rusku přinesl poněkud autoritářské návyky, jež mohly být jen obtížně slučitelné s jeho novým postavením v Československu. Od prosince 1924 byl zástupcem náčelníka Hlavního štábu československé armády a 20. března 1926 byl jmenován jeho náčelníkem. V této pozici se údajně chystal v červenci toho roku v průběhu Všesokolského sletu provést pravicový puč. Když se zvěsti roznesly po Hradě, Masaryka, který tak žárlivě opatroval českou politiku a aktivně do ní vstupoval, to pochopitelně nemohlo nechat klidným. Obával se, že Gajda má podobné diktátorské choutky jako Mussolini v Itálii. Přestože nic nebylo dokázáno, stal se TGM přinejmenším nepřímým inspirátorem aféry, která měla předcházet Gajdovu pádu. 

Když přišla příležitost, lidé naklonění Hradu se ochotně chytili klepů, které o Gajdovi roznášel jeho osobní nepřítel spisovatel Jaroslav Kratochvíl. Ten tvrdil, že ví od svého přítele pracujícího pro Sověty, že Gajda předával za úplatu tajné vojenské materiály Rusům. Již na první pohled znělo obvinění zcela absurdně – Gajda proti bolševikům urputně bojoval již na válečných polích a i v nové republice se projevoval výrazně pravicově. Nicméně mašinérie, která měla Gajdu vyřadit z armády, se rozjela. 

Přestože generálská komise obvinění proti němu označila za falešná, byl degradován a v srpnu 1926 z armády propuštěn. Přestal skrývat své vazby k Národní obci fašistické, která ho tak mohla veřejně prohlásit za svého vůdce. Generál Gajda přestal být vojákem a začal být politikem. S Gajdou byla spojována řada afér, dokonce i Židenický puč z roku 1933, o jehož přípravě s určitostí nevěděl a měl s ním společné jen to, že projížděl toho času Brnem. Byl však odsouzen k nepodmíněnému šestiměsíčnímu vězení, které si zčásti odseděl v brněnské věznici na Cejlu.

Hříšní lidé (nejen) města pražského 

I v první republice bylo možné narazit na hochštaplery a podvodníky těžkého kalibru. Čelné místo mezi nimi zaujal Harry Jelínek (1905–1986). Člověk s téměř bezbřehou drzostí, kterému po dlouhé roky solidně kvetl obchod s padělanými uměleckými díly francouzských mistrů. Kromě toho si přilepšoval i jako gigolo, nicméně jeho největším kouskem byl dozajista prodej Karlštejna. 

Aristokratickým vzhledem a vystupováním se mu povedlo přesvědčit jistého amerického milionáře, že by byl ochoten prodat své rodové sídlo. Prodej se nakonec neuskutečnil, ale i tak Harry dokázal ze zámožného pána vymámit 30 000 dolarů jako zálohu a během jejich dalšího setkání u Jadranu mu prodal půjčenou jachtu. Američan kvůli hrozící ostudě ani nepodal trestní oznámení, a tak Harrymu jeho nekalosti procházely. Československo na něj vydalo zatykač až dva roky po konci druhé světové války a za úplně jiné věci. Ale to už si Harry Jelínek užíval plodů své dřívější „práce“ v zahraničí. 

Kromě těchto velkoformátových podvodů však prvorepublikovou společnost značně vzrušila i vražda Otýlie Vranské, a to především kvůli způsobu, jakým bylo odklizeno její tělo. Vrah ho rozřezal a jednotlivé kusy poslal vlaky na různá místa. Klid veřejnosti nedodával ani fakt, že policii v čele se slavným radou Josefem Vaňáskem se nepodařilo vraha Vranské lapit.

Image

Čtěte také

Hříšní lidé města pražského: Skutečný příběh rady Vacátka a jeho detektivů

Sluneční soustava a její okolí vypadá na první pohled velmi stabilně. Planety v poklidu obíhají kolem Slunce po stabilních drahách a ostatní hvězdy jsou dostatečně daleko. Zdání ale klame – hvězdy v Mléčné dráze se neustále pohybují, a týká se to i oblasti Sluneční soustavy. Změnila by se křehká rovnováha Sluneční soustavy, pokud by do ní zavítala jiná hvězda? A jaký vliv by taková návštěva měla pro klima na Zemi?

Blízké setkání s cizí hvězdou

Jedním z nejdiskutovanějších klimatických zlomů v geologické historii je paleocénně-eocénní teplotní maximum (PETM) před 56 miliony let. Tehdy se teplota na Zemi zvýšila o 5 až 8 °C, planeta se dusila v obrovském množství uvolněného uhlíku a došlo k masivním ekologickým změnám – některé mořské organismy vyhynuly, tropické pásmo se rozšířilo směrem k pólům a objevili se první zástupci primátů.

O příčinách tohoto zlomového oteplení se vědci přou dodnes. Ve hře jsou vulkanismus, metan-hydrátové výbuchy, dopady komet nebo i změny oběžné dráhy způsobené gravitací jiných planet. Podle jedné z hypotéz mohly hrát roli hvězdy prolétající blízko Sluneční soustavy, které svou gravitací narušily oběžné dráhy planet.

Hvězdné průlety jsou vzácné, ale skutečné. Slavný případ tzv. Scholzovy hvězdy ukázal, že před 70 000 lety prošla naší Oortovou oblakem – vzdálenou zásobárnou komet. I když neovlivnila přímo Zemi, mohla „nakopnout“ komety směrem k vnitřní Sluneční soustavě. Někteří vědci v minulosti simulovali tyto události a podle jejich názoru mohou opakované průlety hvězd dlouhodobě měnit chování planet – včetně Země.

Hvězdy na obzoru

Nová studie Richarda Zeebeho a Davida Hernandeze ale nyní přichází s jiným pohledem. Vědci vytvořili vysoce přesný model Sluneční soustavy, který zahrnoval i dříve často opomíjené faktory – například gravitaci Měsíce, jeho stabilizační vliv, a také tzv. kvadrupólové momenty Slunce a Měsíce (J2). 

Na základě 400 simulací, v nichž proběhlo celkem 1800 hypotetických průletů hvězd, vědci zjistili, že ani ty nejbližší a nejintenzivnější události neměly měřitelný vliv na klimatické výkyvy Země za posledních 56 milionů let. Dokonce i extrémní scénář průletu, kdy se Slunci podobná hvězda HD 7977 mohla před 2,8 miliony let přiblížit až na pouhých 3 900 AU, by se na klimatu Země prakticky neprojevil.

Ačkoliv studie zpochybňuje minulý vliv hvězdných průletů na klimatickou historii, otázka budoucnosti zůstává otevřená. Například oranžový trpaslík Gliese 710 má za 1,3 milionu let projít Oortovým oblakem ve vzdálenosti pouhých 0,17 světelných let. Někteří astronomové varují, že by mohl vyvolat „déšť komet“, který by zasáhl vnitřní části Sluneční soustavy – a tím i potenciálně Zemi.

Studie Zeebeho a Hernandeze je důležitým připomenutím, že v planetární vědě záleží na každém detailu. Bez důkladných modelů, které zohlední i zdánlivé nuance, je obtížné hodnotit komplexní jevy jako klimatické změny v hluboké minulosti. A hvězdné průlety – ač fascinující – zatím zřejmě nevystupují z pozice pozoruhodných, ale klimaticky nevinných vesmírných návštěvníků.

Image

Čtěte také

Sluneční soustava před 14 miliony let prošla hustým mračnem. Ovlivnilo to pozemské klima?

Úspěch německé taktiky blitzkriegu v počáteční fázi války ukázal zranitelnost leteckých základen před útoky vysoce mobilního nepřítele. Jednotky RAF, které se pokoušely uniknout před postupujícím Wehrmachtem během bitvy o Francii na jaře 1940, utrpěly vážné ztráty od pozemních a leteckých sil nepřítele. Následné intenzivní letecké útoky na letiště RAF během bitvy o Británii  dále posílily argument, že královské letectvo by se mělo více snažit o jejich ochranu. Pád Kréty v roce 1941 byl pro RAF obzvlášť katastrofální, přičemž hlavní operační základna v Maleme byla prakticky okamžitě dobyta německými výsadkáři a následně využita Luftwaffe k podpoře vlastních sil bojujících na ostrově.

Jak ubránit letiště?

Britská armáda se v té době nacházela pod značným tlakem protivníka a nebylo snadné najít a vyčlenit síly pro obranu letišť. Po ztrátě Kréty byl vytvořen výbor pod vedením státního podsekretáře pro Indii a Barmu lorda Cavendishe, který měl za úkol najít řešení problému. Výbor doporučil, aby se v rámci RAF zformoval sbor (Royal Air Force Aerodrome Defence Corps), který měl velitelům letectva zajistit obranu základen a uvolnit dosavadní strážní jednotky pro armádu.

Nový sbor, který dostal jméno Královský letecký pluk (RAF Regiment), byl založen královským rozkazem 1. února 1942. Základnu měl v Belton Parku v Granthamu v hrabství Lincolnshire. Jeho motto znělo „Per Ardua“ („Přes překážky“) a znak tvořily zkřížené pušky Lee-Enfield Mk 4 v hvězdnaté koruně. 

Střelci i dělostřelci

Po celé Velké Británii rychle vznikala výcviková střediska pluku RAF pro důstojníky a střelce, kteří byli cvičeni jako pěchota, osádky obrněných vozidel a obsluhy protiletadlových děl. Pluk nakonec obsahoval dva typy operačních jednotek: polní eskadrony (field squadron) a eskadrony protiletadlového dělostřelectva (anti-aircraft squadrons). Vzniklo také několik výsadkových eskadron, které měly pomáhat při dobývání a zajištění letišť nepřítele. Všichni příslušníci pluku však byli nejprve vycvičeni jako řadová pěchota. Toto uspořádání existuje dodnes. Ve výzbroji měly jednotky především obrněná auta, lehké kulomety a kanony Oerlikon ráže 20 mm, později přibyly i 40mm kanony Bofors.

Od počátku čítal pluk 66 000 osob, během války jejich počet narostl až na 80 000 vojáků, kteří sloužili v 280 squadronách po 185 mužích. Každá squadrona se skládala z několika letek (flight) – velitelské, protiletadlové, obrněných aut a tří střeleckých. Letky byly dle potřeby seskupovány do křídel (wing). Na konci června 1944, kdy britská armáda sváděla urputné boje v Normandii, bylo rozhodnuto převést 25 000 mužů a důstojníků z pluku RAF k pozemní armádě, kde většinou sloužili jako pěchota.

Tvrdé boje v džungli 

Na bojišti v severní Barmě a severovýchodní Indii, kde horský terén a neprostupná džungle znemožňovaly pozemní zásobování, byly vytvořeny takzvané „obranné boxy“, území, bráněná jednotkami, jejichž zásobování se uskutečňovalo leteckou cestou. Z toho důvodu byla jejich letiště nesmírně významná, a protože je mohl snadno napadat nepřítel, bylo nutné tyto základny silně střežit. Výcviková základna a skladiště vznikly v indickém městě Secunderabad, v říjnu 1942 došlo k přeškolení pozemního obranného personálu.

Původně bylo vytvořeno šest polních eskadron a 70 protiletadlových eskadron, které čítaly dohromady 160 důstojníků a čtyři tisíce poddůstojníků a příslušníků mužstva. Příslušníci pluku hájili letiště a předsunutá radarová stanoviště při arakanské kampani na přelomu let 1942–1943. Během bojů o Imphál na jaře a v létě 1944 také zajišťovali životně důležitou obranu letišť. Po neúspěchu japonské operace U-Go bylo rozhodnuto, že během období monzunů mají být zničeny zbytky japonské 15. armády v Barmě. Polní eskadrony tehdy postupovaly pralesem spolu s indickými a východoafrickými jednotkami, aby získaly zkušenosti s bojem v džungli.

Jednotky křídla 1307 byly 1. března 1945 letecky přepraveny na právě dobyté a strategicky významné letiště Meiktila, které pak po tři týdny hájily před zuřivými japonskými pokusy je znovu dobýt. Příslušníci regimentu tak přispěli k vítězství v bitvě, která znamenala konec japonské okupace severní Barmy.

Vojáci Regimentu RAF bojovali také v severní Africe, v Itálii u Monte Cassina, na Balkáně či v severní Evropě. V Británii pomáhalo 68 lehkých protiletadlových letek sestřelovat německé létající střely V-1. Během vylodění v Normandii patřila křídla pluku mezi první jednotky, které se dostaly na pláž Juno. Muži z pluku patřili k prvním britským jednotkám, které vstoupily do osvobozené Paříže, mezi prvními vjeli do Bruselu a oddíl velitele eskadrony Marka Hobdena dokonce zajal Hitlerova nástupce Karla Dönitze v jeho sídle ve Flensburgu.

Nové konflikty 

Rozpad britské koloniální říše doprovázela řada vojenských konfliktů, v nichž mnohdy zasahovali i muži z Regimentu RAF. Šlo například o Palestinu, Kypr, Suez, Malajsko, Indonésii či Omán. Jednotky pluku se ale také podílely na vnitřních bezpečnostních úkolech, když byly od roku 1969 nasazeny v Severním Irsku. V roce 1974 dostaly čtyři eskadrony střežící letiště RAF v západním Německu do výzbroje protiletadlový raketový systém Rapier. Tato moderní zbraň byla nasazena i ve válce o Falklandy v roce 1982 jako protiletadlová obrana při vyloďování v zátoce San Carlos. Rapiery pak oblohu nad Falklandami střežily až do roku 2008.

K největšímu nasazení Regimentu RAF došlo za války v Zálivu v roce 1991, kdy při operaci Granby, osvobození Kuvajtu okupovaného iráckými vojsky, představoval personál pluku celých 19 % všech britských sil nasazených v této kampani. Některé jednotky postupovaly do Kuvajtu spolu s dalšími spojeneckými útvary v čele útoku. V posledních letech se pluk RAF podílel také na operacích na Balkáně, v Sieře Leoně či v Afghánistánu. V roce 2003 se obránci letišť vrátili do pouště, když byla většina eskader nasazena při invazi do Iráku. 

Výcvik a organizace 

V současnosti trvá výcvik příslušníka squadrony 29 týdnů – poté je připraven jak k obraně letišť, tak ke školení ostatního personálu RAF ve vojenských dovednostech. Příslušníkům pluku se v rámci RAF přezdívá skalní opice nebo skály. Početní stav eskadrony činí obvykle 171 příslušníků mužstva a důstojníků. Jejich služba nepředstavuje pouze pasivní střežení obranného perimetru kolem letiště, ale může zahrnovat také hlídky do okolí. K výzbroji patří průzkumná vozidla pěchoty Jackal MWMI, bojová vozidla Land Rover WMIK, těžké kulomety L1A1 ráže 12,7 mm, univerzální kulomety L7A2 ráže 7,62 mm a 81mm minomety.

Mezi další role RAF Regimentu patří vytváření skupin řízení taktického letectva (Tactical Air Control Party, TACP), které jsou určené jako styčné skupiny letectva u pozemních sil a pro řízení letadel. Dále mají vybrané squadrony na starosti detekci a dekontaminaci látek CBRN (chemických, biologických, radioaktivních a nukleárních), pátrací a záchranné operace a podporu speciálních operací. Polní eskadrona č. 2 se základnou v Honingtonu v Suffolku patří navíc k jednotkám, které mají elitní výsadkářský výcvik a jsou připravené k seskoku padákem a obsazení letiště.

Z řad příslušníků 2. eskadrony se také rekrutují asi čtyři desítky vojáků do Jednotky podpory speciálních sil (Special Forces Support Group, SFSG), která poskytuje podporu speciálním jednotkám jako SAS či SBS. Jejich úkolem v rámci SFSG je poskytování ochrany sil a zajištění skupin řízení taktického letectva a týmů odstřelovačů. Mottem 2. eskadrony je Nunquam Non Paratus (Nikdy nepřipraveni). Od roku 2007 do současnosti padlo při bojích v Iráku a Afghánistánu deset příslušníků RAF Regimentu, řada dalších byla zraněna. Ve stejném období byli tři vojáci vyznamenáni za statečnost Vojenským křížem (Military Cross).

Image

Čtěte také

Britští SAS: Koncepce legendární jednotky vznikla na nemocničním lůžku