V druhohorách žila celá řada savců, kteří byli společníky neptačích dinosaurů. Naše znalosti o nich jsou stále jen omezené, podobně jako fosilní záznam, který o těchto savcích máme k dispozici. Mezinárodní tým paleontologů, geovědců a biologů se nedávno rozhodl prozkoumat melanozomy dnešních savců a srovnat je s několika fosilními druhy.

Melanozomy jsou buněčné organely odpovědné za pigmentaci. Dřívější výzkumy ukázaly, že analýza melanozomů v peří a kůži fosilizovaných dinosaurů umožňuje určit jejich původní zbarvení. Tento přístup se osvědčil u různých druhů dinosaurů, vědci se proto rozhodli zjistit, zda by mohl být aplikován i na savce žijící ve stejném období.

Černí jako noc

Ruoshuang Liová z Čínské univerzity geologických věd v Pekingu a její kolegové nejprve analyzovali uspořádání melanozomů u 116 žijících druhů savců pomocí elektronové mikroskopie a spektroskopie. Získaná data poté použili k vytvoření prediktivního modelu a následně stejným způsobem analyzovali i šest fosilizovaných savčích exemplářů z mezozoika. Výsledek ukázal, že všichni tito dávní savci měli pravděpodobně matnou tmavou srst.

Závěr je podle vědců logický, protože se předpokládá, že savci v době dinosaurů byli malí a převážně noční tvorové. Dnes žijící drobní noční savci, jako krtci či hraboši, mají často také tmavé zbarvení, což jim pomáhá splynout s okolím a chránit se před predátory.

Po vyhynutí dinosaurů se savci diverzifikovali a začali obývat rozmanitější prostředí, což vedlo k vývoji různých barev srsti a kůže. Vědci také naznačují, že vysoký obsah melaninu ve srsti dávných savců mohl mít i další výhody, například jim mohl pomáhat s termoregulací nebo posilovat mechanickou odolnost srsti.

Image

Čtěte také

V nejpestřejším oblečení: Fascinující barvy přírodní palety

Barnardova šipka, nebo též Barnardova hvězda, je po trojici stálic systému Alfa Centauri, čtvrtou Slunci nejbližší hvězdou. Nachází se jen šest světelných let od nás a jde tak po Slunci nejbližší samostatnou hvězdu. 

Po dlouhou dobu byl tento červený trpaslík spektrální třídy M vděčným objektem lovců exoplanet, kteří se u něj snažili nalézt cizí světy. Několikrát dokonce došlo k oznámení objevu exoplanet, potvrdit jejich existenci se ale nepodařilo. Změnu možná přináší nová pozorování zařízení MAROON-X na teleskopu Gemini a zařízení ESPRESSO na soustavě teleskopů Very Large Telescope. 

Čtveřice planet

Ritvik Basant z Chicagské univerzity a jeho spolupracovníci analyzovali data z více než stovky pozorování zařízení MAROON-X, uskutečněných během tří let a ukázalo se, že u Barnardovy šipky se nacházejí tři exoplanety. Když vědci tato data zkombinovali s údaji zařízení ESPRESSO, identifikovali čtvrtou exoplanetu. Závěry do značné míry potvrzují zjištění astronomů Evropské jižní observatoře z loňského podzimu, kteří identifikovali jednu exoplanetu a tři potenciální kandidáty.

Hmotnost objevených exoplanet se podle vědců pohybuje od zhruba 0,19 až 0,34 hmotnosti Země a s velkou pravděpodobností se jedná o kamenné planety. Všechny se ale pravděpodobně nacházejí mimo obyvatelnou zónu mateřské hvězdy – jeden rok na objevených světech trvá jen kolem 2,3 až 6,7 pozemského dne, což znamená, že se exoplanety nacházejí velmi blízko mateřské hvězdě a půjde tak zřejmě o velmi horké světy. Podobnosti vědci zveřejnili v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters.

„Je to skutečně vzrušující objev. Barnardova šipka je náš vesmírný soused a přesto toho o něm víme tak málo,“ prozrazuje Basant. „Výsledky naší práce jsou pro nás signálem že došlo k průlomu v přesnosti zařízení, která pozorují okolní vesmír. Ty jsou mnohem podrobnější a přesnější, než tomu bývalo v minulosti.“

Image

Čtěte také

U jedné z nejbližších hvězd objevili vědci exoplanetu

Americké vinice stále ve větší míře ohrožují čínské svítilky (Lycorma delicatula). Tento hmyz, který pochází z jižní a jihovýchodní Asie, se v roce 2006 poprvé objevil ve větší míře v Jižní Koreji a o tři roky také v Japonsku. Tím ale jeho tažení světem neskončilo. V roce 2014 byly svítilky poprvé zaznamenány také v Pensylvánii a následně se rozšířily po celé východní a střední části USA.

Největší hrozbu představují svítilky pro vinice, kde ničí vinnou révu. Jedinou účinnou zbraní vinařů je zachycení jejich šíření v počáteční fázi, nejlépe ještě v době kladení vajíček. Ta jsou ale obtížně rozpoznatelná kvůli své světle hnědé barvě splývající s okolím.

Čich jako zbraň proti škůdcům

Ekoložka Angela K. Fullerová z Cornellovy univerzity v nové studii, publikované v časopise Ecosphere, porovnávala efektivitu psů a lidí při hledání vajíček svítilek. Badatelé vycvičili labradorského retrívra a belgického ovčáka a testovali jejich schopnosti na 20 vinicích v Pensylvánii a New Jersey.

Experimenty ukázaly, že zatímco lidé byli úspěšnější při hledání vajíček přímo na vinicích díky systematickému prohledávání řad révy, psi byli více než třikrát úspěšnější při pátrání po vajíčcích škůdců v okolních lesích. Podle Nathaniela Halla, odborníka na chování zvířat z Texaské technické univerzity, je tento výzkum důležitým krokem k širšímu využití psů v monitoringu invazivních druhů.

Podle kynoložky a forenzní ekoložky z Floridské univerzity Ngaio Richardsové podobné projekty probíhají po celém světě – psi pomáhají odhalovat invazivní hmyz, rostliny, ryby i savce. V Severní Americe jsou využíváni například ke kontrole lodí, aby zabránili šíření invazivních slávek. Testují se také v hledání dlouhorožců, pstruhů potočních a nutrií. V Montaně psi identifikují také boryt barvířský (Isatis tinctoria), který je zde považován za invazní plevel, ohrožující původní vegetaci. Pro lidi je tato rostlina zejména v rané fázi vývoje obtížně rozpoznatelná.

Image

Čtěte také

Mají na to nos: Šestice živočichů s výjimečným čichem

Ideální výchozí bod pro objevování Rádžasthánu představuje jeho hlavní město Džajpur, ležící asi 250 kilometrů jižně od Dillí. Společně s Tádž Mahalem v Agře přitom utvářejí tzv. zlatý trojúhelník tří nejnavštěvovanějších míst Indie. 

Pětimilionové sídlo si díky stavbám z netradičně zabarveného pískovce vysloužilo přídomek „růžové“ a nabízí plejádu majestátních děl slavných mahárádžů. K nejznámějším patří pětipatrový palác Hawa Mahal, největší budova světa postavená bez základů. Zmíněný harém vybudovaný z červených cihel nabízel ženám z královské rodiny skrytý výhled na dění na ulici. Mezi další chlouby města patří velkolepá pevnost Amber či tři sta let stará observatoř Jantar Mantar, zapsaná na seznam UNESCO.

Barvou druhé největší metropole státu, Džódpuru, je modrá. Spatříte ji na budovách starého města, kde najdete nespočet muzeí i slavná pohřebiště šlechty. Město Džajsalmér v Thárské poušti pro změnu v poledním slunci září jako ze zlata a jeho perlou se stala pevnost, v níž se nachází Mahárádžův palác. Vůbec největší palácový komplex Rádžasthánu se však tyčí v Udajpuru, ve městě jezer: Ukrývá se mezi kopci na břehu jezera Pičola a tamní paláce nabízejí přehlídku stylů i architektury nejen tradiční, nýbrž také čínské a evropské. 

Zvířata nade vše

Kromě všudypřítomných posvátných krav, jež se volně procházejí ulicemi, mají v Rádžasthánu svou svatyni také opice, a dokonce i krysy. Například chrám Karni Mata v Bikaneru je útočištěm asi deseti tisíc hlodavců, kteří podle legendy ztělesňují členy rodiny bohyně Karni. Pokud by se vám ve svatostánku některou z krys nedopatřením podařilo usmrtit, můžete se vykoupit pouze věrnou replikou tvora ze zlata…  

Puškar, prominentní hinduistické poutní místo a jedno z nejstarších nepřetržitě existujících indických měst, zas každoročně hostí největší prodejní trh velbloudů. Majitelé zvířatům ke speciální příležitosti upravují srst složitými ornamenty, zdobí je a předvádějí s nimi kousky, nad nimiž leckdy zůstává rozum stát.

Poklady přírody

Země ovšem nabízí také řadu příležitostí pozorovat zvířata v jejich přirozeném prostředí: V národním parku Ranthambhór například uvidíte tygry indické, zatímco rezervace Keoladeo láká ornitology z celého světa, neboť jde o každoroční zimoviště pro stovky ptačích druhů – včetně volavky bílé. Pokud byste však toužili navštívit poušť, neuděláte chybu výletem do okolí již zmíněného Džajsalméru. Tamní průvodci se totiž rádi přizpůsobí přáním návštěvníků a dokážou jim zajistit třeba noc pod hvězdami, svezení na velbloudech či divokou vyjížďku do písečných dun. 

Image

Čtěte také

Indický Džajpur: V ulicích růžového města

Falcon 9 představuje nejúspěšnější kosmickou raketu současnosti a bez diskuse i jednu z nejúspěšnějších v dějinách. Už nyní jí patří několik primátů, a to nejen kvantitativních, ale také kvalitativních: Loni letěla 134krát (v roce 2023 to bylo 96 startů), což se žádnému jinému nosiči v historii nepodařilo, a aktuálně má za sebou přes 440 startů bez nehody, čímž se rovněž vymyká.

Cesta k devítce

K její stávající podobě ovšem vedla dlouhá cesta. První verze měřila na výšku 54,9 metru a její startovní hmotnost činila 333 tun. Dnes se oproti tomu jedná o 70 metrů, respektive 549 tun, a také nosnost je víc než dvojnásobná – konkrétně 10,4 tuny versus 22,8 tuny na nízkou dráhu. První stupeň nese devět motorů Merlin 1D (původně 1C) a druhý dostal do vínku jeden stejného typu, upravený pro práci ve vakuu. 

Premiérová verze Falconu 9 neboli Block 1 (též v1.0) se uplatnila jen pětkrát, v letech 2010–2013. Motory prvního stupně měla uspořádané v mřížce 3 × 3, kdežto ostatní verze mají jeden středový a osm rovnoměrně rozmístěných na kružnici kolem něj. U navazujícího Blocku 2 (v1.1) narostla výška na 68,4 metru a hmotnost na 506 tun, zatímco tah prvního stupně se díky Merlinům 1D zvýšil o 60 %. Daná verze létala od září 2013 do ledna 2016.

Block 3 alias FT, Full Thrust, měl první stupeň optimalizovaný pro vícenásobné použití a raketa už získala finální rozměrové, hmotnostní a kapacitní parametry zmíněné výše. U popsané verze se mimo jiné poprvé tankovalo palivo i okysličovadlo při snížené teplotě, například kerosin podchlazený na −4 °C namísto obvyklých „pokojových“ 20 °C. Hustší směs přitom dovolila jen do prvního stupně natankovat o 17 % pohonných látek víc. Verze Block 4 se vyznačovala pouze drobnými změnami v konstrukci nebo avionice; Block 5 se pak používá od roku 2018 a jde o raketu orientovanou na zjednodušení vícenásobné použitelnosti. Dřívější Block 3 a 4 mohly letět jen dvakrát či třikrát, kdežto Block 5 měl původně umožnit až desetinásobné použití. Rekordman mezi raketami má přitom dnes na kontě už přes dvě desítky startů a SpaceX hovoří o tom, že míří k počtu 40 misí s jedním nosičem – načež se uvidí.

Znovu a znovu na start

Právě opakovaná použitelnost tvoří charakteristický znak Falconu 9. Dnes už všechno vypadá rutinně, ale zdání klame. Jak uvedl Musk před premiérou verze Block 5: „Každému, kdo rozumí raketám, je jasné, že se jedná o neskutečně obtížnou věc. My jsme na ní pracovali od roku 2002. To je šestnáct let extrémní práce a mnoha, mnoha opakování. Šlo o tisíce malých, ale důležitých vývojových změn, které nás přivedly až sem, kdy si myslíme, že je něco podobného možné. Ovšem bylo to strašně těžké.“

A co ony „tisíce změn“ v případě Falconu 9 Block 9 znamenaly? Začněme u přistávacího podvozku, který se dal dřív použít pouze jednou. Jeho demontáž po přistání, nezbytná i pro transport stupně, byla navíc časově náročná. Nový podvozek disponuje lepší tepelnou ochranou a jeho konstrukce také dovoluje opakované použití. „Interní západka se nyní může snadno otevírat a zavírat,“ vysvětlil Musk. Podvozek je tudíž možné po startu sklopit a bez další kontroly použít znovu.

Jiná inovace spočívá v pozměněném tvaru roštových kormidel na prvním stupni, jež jsou navíc vyrobena z titanu a umožňují lepší ovladatelnost i přesnější dosednutí. Dřívější hliníková kormidla byla sice výrazně levnější, ale při přistání se poškozovala, a jejich vlastnosti se tak měnily – tudíž se nedala použít podruhé. Titanová verze dovoluje stupni při návratu letět i s vyšším úhlem náběhu: Znamená to delší aerodynamické brzdění a šetření pohonných hmot při přistání, jež pak mohou posloužit ke zvýšení výkonu, potažmo nosnosti rakety.

Spojit tři k sobě? Jak prosté…

Speciální případ Falconu 9 reprezentuje Falcon Heavy, raketa s trojicí spřažených prvních stupňů. Přestože se na první pohled může zdát, že jde právě o tři spojené „devítky“, je to pravda jen z poloviny. Dva boční bloky skutečně představují Falcony 9, nicméně středový stupeň má úplně jinou konstrukci. Pro představu: Zatímco vývoj Falconu 9 stál zhruba 300 milionů dolarů, do Falconu Heavy musela SpaceX investovat 500 milionů – a to už zdánlivě měla podstatnou část hotovou.

Falcon Heavy měří na výšku 70 metrů, startovní hmotnost činí 1 421 tun a jeho kapacita dosahuje až 63,8 tun nákladu na nízkou dráhu, 26,7 tun na dráhu přechodovou ke stacionární nebo 16,8 tuny k Marsu. Jedná se o údaje platné pro jednorázově použitelnou verzi; při nasazení vícenásobně využitelné trojice prvních stupňů – kdy musejí mít přistávací podvozek, stabilizační kormidla pro manévrování v atmosféře, rezervy pohonných látek na dosednutí apod. – by měla klesnout o 20–30 %. Každý ze tří prvních stupňů nese devět motorů Merlin 1D, dohromady tedy 27 pohonných jednotek.

Raketa poprvé vzlétla v únoru 2018 a Musk neskrýval nadšení z jejího úspěchu: „Když jsem ji viděl startovat, napadlo mě, že teď přichází tisíc věcí, které se mohou pokazit. Překvapilo mě, že fungovaly.“ Falcon Heavy dosud letěl 11krát a vždy úspěšně. Doposud poslední start této rakety se uskutečnil loni v říjnu, kdy do vesmíru vynesla sondu Europa Clipper.

Opuštěné projekty

V prosinci 2011 představil jeden ze zakladatelů Microsoftu investor Paul Allen firmu Stratolaunch Systems, která chtěla vytvořit zcela nový kosmický dopravní systém. První stupeň v podobě letadla s rozpětím křídel 117 metrů, se dvěma trupy a s šesti motory z Boeingu 747 by vynášel raketu Falcon 9 Air, odvozenou z Falconu 9. Disponovala by však jen pěti motory v prvním stupni, tudíž by připomínala opuštěný projekt Falcon 5. Druhý stupeň měl být standardní, z „devítky“, a při startovní hmotnosti 220 tun se počítalo s nosností okolo 6,1 tuny na nízkou oběžnou dráhu.

Vývoj rozplánovaný na pět roků měl stát 200 milionů dolarů. Hlavní výhoda systému pak spočívala v eliminaci pozemního komplexu a v možnosti startovat na dráhu prakticky s jakýmkoliv sklonem, a to odkudkoliv na světě. Jenže rok se s rokem sešel, a SpaceX z projektu „létajícího kosmodromu“ odstoupila. Důvody nikdy oficiálně neuvedla, takže můžeme jen spekulovat, že nechtěla tříštit síly na raketu, jež by nebyla opakovaně použitelná.

A když jsme u nerealizovaných plánů, kdo si dnes ještě vzpomene na projekty Falcon X či Falcon XX, prezentované v roce 2010? V prvním případě šlo o nosič s průměrem 6 metrů a s kapacitou až 38 tun nákladu, s třemi motory Merlin 2 na prvním stupni a s jedním Raptorem na druhém. Merlin 2 však nikdy nevznikl, a co se týká Raptoru, nejednalo se o ten, který v současnosti známe ze Starship: Měl být na kapalný kyslík a vodík! Dále SpaceX vyvíjela také Falcon X Heavy, s trojicí spřažených prvních stupňů a s nosností 125 tun nákladu. U Falconu XX se pak počítalo až se 140 tun a jeho první stupeň o průměru 10 metrů měl dostat do vínku šest Merlinů 2, zatímco druhý by disponoval zcela novou jednotkou – nukleárním motorem. V podstatě šlo o hledání cesty k ultimátnímu cíli v podobě vybudování kolonie na Marsu.

Než přišla Starship

Ačkoliv ke kolonizaci Marsu směřuje SpaceX v podstatě od svého založení, teprve v roce 2013 představil Musk raketu Mars Colonial Transporter neboli MCT. Oficiálně nebyly parametry zamýšleného obra zveřejněny, takže se jeho možná podoba odvozuje pouze z náznaků: S průměrem 15 metrů, výškou 180 metrů, startovní hmotností okolo 15 000 tun a s oběma stupni opakovaně použitelnými šlo o pradědečka dnešní Starship.

V roce 2016 podnikatel poprvé veřejně prezentoval svoji „raketu pro Mars“, tedy Interplanetary Transport System alias ITS. První stupeň nosiče se označoval jako Interplanetary Booster, zatímco druhý mohla tvořit dopravní loď Interplanetary Spaceship nebo zásobovací Tanker. Raketa měla mít výšku 122 metrů a startovní hmotnost 10 500 tun, přičemž šlo o stejný koncept jako u dnešní Starship. Druhý z obou opakovaně použitelných stupňů by pro lety k Měsíci či Marsu doplňoval pohonné hmoty na oběžné dráze Země. Nosnost mohla dosahovat 300 tun v opakovaně použitelné verzi nebo 550 tun v jednorázové. A jako pohonné látky se poprvé představily kapalný kyslík a metan, na který padla volba z několika důvodů – mimo jiné proto, že se dá získávat z marsovské atmosféry.

Jenže už v roce 2017 bylo zase všechno jinak a SpaceX prezentovala koncept pojmenovaný BFR. Zmíněná zkratka se v kosmonautice používá dlouhé roky a odkazuje ke spojení Big Fat Rocket neboli „velká bachratá raketa“, označujícímu obří nosiče (viz Zatraceně velká raketa). Muskova BFR byla podstatně menší než MCT nebo ITS, oba její stupně měly na výšku měřit 106 metrů, vzletová hmotnost by dosahovala 4 400 tun a nosnost by činila 150 tun nákladu. Výroba však měla být dostatečně levná, aby se vyplatila. S podobnými raketami se počítalo třeba pro vynášení pohonných látek, zásob vody, materiálu pro kosmické továrny apod. 

Větší, větší, ještě větší...

Na podzim roku 2018 se vývoj ustálil a světlo světa spatřil projekt Starship. Původně se u něj počítalo s uhlíkovými kompozity, poté s nerezem bez tepelného štítu a s aktivním chlazením odpařovaným metanem, a nakonec s nerezem a s tepelným štítem. Následovaly různé vývojové verze, ale dnes se Starship každopádně skládá ze dvou stupňů: První z nich, Booster, měří 71 metrů na výšku, 9 metrů v průměru a jeho prázdná hmotnost činí asi 200 tun. Do nádrží pojme 3 300 tun kapalného kyslíku a metanu, přičemž využívá 33 motorů Raptor, jež mají ve druhé generaci jednotkový tah 2,26 MN. 

Druhý stupeň Ship s výškou 50 metrů a průměrem 9 metrů má prázdnou hmotnost také zhruba 200 tun, do budoucna by se však měla významně snížit. Pojme asi 1 200 tun kapalného kyslíku a metanu, který spaluje šest motorů Raptor, konkrétně tři standardní a tři s prodlouženou tryskou optimalizovanou pro práci ve vakuu. Ocasní i kachní stabilizační plochy řídí průlet atmosférou a v dané fázi letu stupeň spoléhá na 19 tisíc keramických destiček tepelné ochrany. Booster i Ship mají přistávat zpět na startovací rampu, kde je bude v letu – byť při minimální rychlosti – zachytávat dvojice mohutných manipulátorů neboli Mechazilla. První úspěšný „záchyt“ se uskutečnil loni v říjnu.

Už dnes chystá Elon Musk Starship druhé a třetí generace. Oba stupně se prodlouží, tah prvního z nich se zvýší asi o 50 % a stejně tak poroste nosnost, snad až na 400 tun u jednorázové verze. Ve třetí generaci pak získá Ship ještě jednu trojici Raptorů upravených pro práci ve vakuu. A především chce šéf SpaceX postavit opravdu hodně zmíněných kosmických plavidel. Svoji vizi popsal následovně: „Abychom mohli dosáhnout kolonizace Marsu v následujících třech dekádách, budeme potřebovat ročně vyrobit sto lodí. Ale ideálně víc, až ke třem stovkám.“ 

Image

Čtěte také

Raketová revoluce Made in SpaceX: Jak se rodil sen o dobývání vesmíru

Říkalo se jim Močikové a do dějin se zapsali především svou přenádhernou zdobenou keramikou. Tou chválou se taktně obchází fakt, že skutečně nejvýznamnější počin této domorodé kultury zůstal až trestuhodně dlouho opomíjený. Lidé etnika Moche, jak bývají též nazýváni, totiž někdy v rozpětí let 50 až 700 začali s cíleným šlechtěním brambor. 

Když v 16. století dorazili na jih Ameriky španělští conquistadoři, zajímalo je téměř výhradně zlato. Pro odpudivě vypadající a nechutné „zemní boule“ pochopení neměli. Proto také do pevninské Evropy dorazily se značným zpožděním za mnohem blyštivějšími poklady. Teprve v roce 1588 získal několik exemplářů od španělských obchodníků Philippe de Sivry, prefekt francouzského města Mons. A protože nevěděl, co vlastně s nimi, daroval je vlámskému botanikovi.

Zmíněný botanik, Carolus Clusius, je poté – nejspíš jako první na evropské pevnině – cíleně vypěstoval. Pravda, slávu za to o rok později sklízel švýcarský botanik Caspar Bauhin, který jim jako první přiřkl latinské pojmenování Solanum tuberosum. Značí to lilek a ještě k tomu hlíznatý. Už od poslechu to zní jedovatě. Však se také vzdělaní a civilizovaní Evropané téhle podivné plodiny štítivě zříkali. 

Ani pes to nežere 

Její listy byly hořké, nať nevonná, syrové hlízy nechutné a vodnaté. Nedalo se to kouřit, nemělo to žádnou chuť, ani dobytek to nechtěl. Vařit se s nimi, aby se mohly dát alespoň prasatům? To bylo zbytečně pracné. Na první pohled z brambor prostě neplynul žádný užitek. A nedobrou pověst nevylepšovaly ani četné – a docela pravdivé zkazky o jedovatosti klíčků, potažmo celých nazelenalých syrových hlíz. 

Močická rostlina, jež dala vyrůst Inkům, a na starý kontinent ji přivezli Španělé, tak uvízla v Evropě v limbu všeobecného nezájmu až nevraživosti. V roce 1748 bylo například ve Francii zvláštním výnosem uzákoněno, že brambory se už nikde pěstovat nesmějí, protože jsou jedovaté. A půda, v níž rostou, je pak zdrojem nákazy malomocenství. Lepry. Jakmile něco takového vyhlásila země, které byla považována za středobod světové gastronomie, bylo jasno. Brambory jsou možná tak dobré k tomu, aby jimi Angličané živili nepoddajné Iry a Belgičané či Španělé vykrmovali vepře, ale jinak je to naprostý odpad. 

Asi jediný, kdo v těch neradostných dobách ještě v bramborách viděl nějaký potenciál, byl pruský král Fridrich Veliký. Přišlo mu, že by tahle jihoamerická rostlina – pokud by byla pěstována ve velkém – jednou třeba dokázala odvrátit hladomor. Na jeho pokyn se lilky bramboru pěstovaly v braniborských zámeckých zahradách. Jen mu k tomu chyběli nějací dobrovolní strávníci. Fridrich je našel až ve francouzských vojácích, kteří v průběhu Sedmileté války (1756–1763) padli do pruského zajetí. Ano, v době vzdálené nějakým ženevským konvencím nikomu nepřišlo závadné krmit zajaté nepřátele něčím, co se mělo za napůl jedovaté a jinak by to ani pes nejedl. 

Podivné chutě 

Jak se ukázalo, zajatci na té škrobnaté dietě z vařených brambor vůbec nestrádali, ale spokojeně přibývali na váze. Jedním z nich byl Antoine-Augustin Parmentier, mladý lékárník z městečka Montdidier. Když se ve svých šestadvaceti letech vrátil ze zajetí domů, byl bohatší o zkušenost, že brambory u něj malomocenství nevyvolaly. A rovněž, že jsou nejen jedlé, ale i docela chutné. Jen se musejí umět připravit. 

Tuhle svou libůstku si musel nechat pro sebe. Vyrukovat s ní mohl teprve, až dosáhl významnějšího společenského postavení. Nejprve si udělal jméno coby průkopník tzv. nutriční chemie. V roce 1772 dokázal, že konzumace brambor může posloužit jako podpůrný prostředek při léčbě nakažených úplavicí. Sice ho to stálo místo ředitele v Invalidovně, ale vrátilo se mu to v podobě ceny Akademie. 

Následně z hlediska procesů přípravy a výživnosti reformoval sféru královských pekáren, přičemž otevřel první pekařskou školu ve Francii. Že zajistil čerstvý chleba všem Pařížanům, mu pochopitelně vydobylo nemalou chválu. Takže mu ve vší tichosti prošel i nápad na výrobu chleba bez mouky: z brambor. Jím bylo možné lacině sytit masy nemajetných chudáků. Na sklonku 80. let 18. století se pak potvrdilo to, co se o Parmentierovi šeptalo už dlouho. Že ty své brambory jen nepředepisuje nemocným a chudým, ale sám je také ve velkém užívá. Už byl někdo, takže s tím totiž nemusel dělat tajnosti: na bankety zval vážené hosty – například Antoine Lavoisiera nebo Benjamina Franklina – a hostil je bramborovými specialitami. Zkrátka podivín. 

Evropa s bramborem 

Snažil se také ovlivnit francouzskou aristokracii, včetně krále Ludvíka XVI., aby se i oni vydali bramborovou cestou. Ale marně. Král se brambor zříkal. Zato velkoryse podaroval Parmentiera osmnácti hektary zemědělské půdy u Neuilly a udělil mu výjimku ze zákazu o pěstování brambor, aby mohl dál pro blaho země experimentovat s jejich pěstováním. Jen opatrně! To už byla větším přínosem pro bramborovou osvětu i Madame Mérigot, která v roce 1794 „odvážně“ zahrnula do výtisku své nové kuchařky několik receptů z brambor. 

To už se ale Francie topila v revolučních bouřích, které nakonec vynesly do čela země Napoleona Bonaparta. Ten je coby historická celebrita prezentován jako veleúspěšný vojevůdce a vítěz mnoha bitev napříč celou Evropou. Ale i na domácím poli dokázal cosi změnit k lepšímu: silnice, mlýny, fabriky… Vůči Parmentierovi zprvu netrpěl žádným zvláštním sentimentem. Ostatně jako k nikomu. Lidi kolem sebe totiž vnímal jako figurky na šachovnici. Zajímali ho jen ti, kteří ho mohli ohrozit nebo mu posloužit. 

A k čemu by mu mohl být dobrý lékárník s praxí výživáře a uznávaného odborníka přes pečivo? Dokáže snad nějak zázračně nasytit jeho armády nebo předcházet hladomorům v zázemí? Antoine-Augustin Parmentier měl štěstí, tohle totiž náhodou uměl. Docela nepřekvapivě se před Napoleonem vytasil s řešením v podobě brambor. První konzul a pozdější císař Francouzů, zvyklý uvažovat s vojenskou přímostí, proti tomu nic nenamítal. 

Zakázané chutná nejlépe

Zbývá vyřešit jediné: jak po padesáti letech od zákazu pěstování brambor ve Francii – po důsledné informační masáži o tom, že jsou jedovaté a půda po nich čpí leprou – napravit jejich špatnou reputaci mezi laickou veřejností. I s tím si ale Parmentier věděl rady. Ze své úrody sklizené v Neuilly rozvezl sadbu na desítky polností v celé Francii a nechal je tam vysadit. S pověřením od Napoleona ale brambořiště hlídali vojáci. Ovšem velmi špatně. Měli být nepozorní, nedůslední a úplatní, jak jen to šlo. Co že to byl za nezvyklý nápad? Šlo vlastně o chytře vymyšlenou kampaň. 

Sedláci z venkova se totiž okamžitě snažili dovtípit, proč se ta pole ježí ozbrojenci. Jaká vzácnost se to na nich asi musí pěstovat, že musí být střežena? Velmi si hleděli toho, aby si pár těch rostlinek po nocích vykopali, sehnali od strážných pod rukou hlízy ze sadby anebo se nějak jinak k té císařské specialitě dostali. A sázeli ji ve velkém na svých záhumencích. Stačí pár sezon, a brambory pěstoval každý zemědělec ve Francii. Parmentier splnil to, co vojevůdci slíbil. Potlačil hlad, zajistil výživu národa. Napoleon ho za to jmenoval vrchním apatykářem, poctil ho titulem nejvyššího farmaceutika armády. A spolupracoval s ním i později, třeba při prvním velkém „plošném“ očkování proti neštovicím.

Jeden šťouchaný?

Ve stínu velkého Napoleona se Parmentier nadále věnoval především „národní výživě“. Pozvedl pravidla pro provozování sýpek; nastavil standardy výroby sýra a vín, zajistil zásobování námořnictva kvalitními suchary. Francouzi mu dopřáli i trochu slávy. Na jeho počest po něm pojmenovali mnoho pokrmů. Například polévka z brambor a pórku se tehdy jmenovala hachis Parmentier, slaná treska rozmačkaná s olivovým olejem a brambory garniture Parmentier. Ten ohlas se ale brzy vytratil s tím, jak brambory přestaly být exotickou nebo zavrhovanou součástí jídelníčků. 

V odstupu pár dekád si už na lékárníka, kterému v pruském zajetí brambory zachránily život a on s nimi pak zachránil celou Francii od strašáka hladomoru, nikdo nevzpomněl. Historie zkrátka preferuje vojevůdce před průkopníky zdravé stravy. Ale až si příště budete dávat salade Parmentier (bramborový salát), nebo purée Parmentier (bramborovou kaši), třeba si na něj vzpomenete.

Image

Čtěte také

Jezte zemčata: Ještě před 300 lety u nás byly brambory exotickou pochoutkou

Usmrcení elektrickým proudem se sice obejde bez potoků krve, rozhodně se však nejedná o nějak mírumilovnou záležitost. Na hlavu a nohy odsouzence přivázaného ke dřevěnému křeslu lékaři připojí elektrody navlhčené slaným roztokem, do nichž se pustí střídavý elektrický proud o napětí 500–2 300 voltů (každý stát má jiná pravidla). 

Zhruba po třiceti sekundách se zdroj vypne a celý postup se opakuje tak dlouho, dokud popravčí tým neprohlásí odsouzeného za mrtvého. Elektrody uškvaří holou kůži a v místnosti je cítit spálená tkáň, vězeň může začít i celý hořet. Může zvracet, krvácet z obličejových otvorů, nebo mu dokonce vypadnou oční bulvy. 

Tři kroky ke smrti

Smrtící injekce, kterou stejně jako elektrické křeslo zavedly Spojené státy, obvykle obsahuje trojici chemických látek: nejprve se odsouzenci aplikuje anestetikum pentobarbital nebo thiopental sodný, po němž v řádu několika sekund usne. Následuje vstříknutí pankuronium-bromidu, aminosteroidu, jenž způsobí totální ochromení kosterního svalstva a dýchání. K závěrečnému zastavení srdce pak slouží chlorid draselný. 

V různých státech se ale konkrétní složení smrtící směsi může lišit, například Arizona a Ohio nahrazují thiopental kombinací dvou látek: sedativa midazolamu a analgetika hydromorfonu.

Image

Čtěte také

Přežili trest smrti: Příběhy odsouzenců, kteří přežili vlastní popravu

Během příprav na válku s Československem se německé velení muselo vážně zabývat otázkou, jak si poradit s moderním pohraničním opevněním, které mladá republika budovala na svých hranicích. Wehrmachtu přitom pro tento úkol chyběly zkušenosti i speciální zbraně.

Image

Čtěte také

Poprvé proti pevnostem: Německé plány na dobývání československého opevnění

Dobrým příkladem směrnice pro boj s čs. opevněním je dokument, který vypracovali důstojníci německé 10. pěší divize, jejíž „cvičné jednotky“ měly prorážet obranné linie na Klatovsku. Ten popisuje nasazení jednotlivých zbraní počínaje pěchotou a tanky konče. Následující řádky jsou tak volným přepisem nejdůležitějších bodů tohoto doposud nepublikovaného dokumentu. 

Pěchota vpřed!

Pěchotní úderná skupina sestávala ze střelecké roty členěné do dvou standardních čet a jedné úderné čety, která se skládala ze tří úderných skupin. Pokud byli k dispozici ženisté, působili jako „trhací roj“ u úderné skupiny, ke své činnosti přitom měli používat zejména táhlé nálože k odstřelu drátěných překážek a ničení střílen. V případě, že mělo příslušné velitelství k dispozici dostatečný počet ženistů, mohlo je použít i jako samostatnou jednotku v boji proti opevňovacím objektům.

Jelikož všichni vojáci úderné skupiny nemohli nést pušky, vyžadovalo se nasazení odstřelovačů, kteří měli obdržet zvláštní munici, se kterou by stříleli pokud možno ze vzdálenosti nižší než 150 m na pancéřové desky opevněných objektů. Důležité bylo také použití zamlžovací munice včetně takzvaných zamlžovacích svíček (dýmovnic), které se upevňovaly na prkno a házely stejně jako ruční granát. Na rozdíl od zamlžovacích ručních granátů mohly útočící jednotky házet takovéto svíčky opakovaně, avšak nadměrné po užití zadýmovacích prostředků nesmělo ohrozit provádění úkolů svěřených těžkým zbraním, zejména dělostřelectvu. Co se týče vrhání zápalných lahví, účinek samotné hořlaviny v podobě benzolu se považoval za mizivý, a tak se spíše doporučovalo zapálit u střílny čisticí bavlnu předem napuštěnou benzinem nebo benzolem.

Po zahájení samotného útoku měly doposud nenasazené úderné skupiny zůstávat v pohotovosti, aby mohly v případě potřeby přinášet další ruční granáty, trhaviny, vybavení, munici a tak dále. Plány dále počítaly s tím, že útok úderné skupiny by se neměl zastavit pracemi u samotného bunkru, neboť utěsnění, odstřel a úplná likvidace posádky spadaly do kompetencí speciálního roje nebo následujících částí úderné čety. 

Kulomety proti betonu

Během útoku na opevněnou linii měla být jedna kulometná poločeta podřízena úderné skupině, která prováděla napadení. Úkol obsluhy kulometů spočíval v co možná největším přiblížení k cíli a následném působení z otevřeného palebného stanoviště proti střílně, čímž podporovala postup úderné skupiny směrem k bunkru. Pokud se v mezipolí nacházely cíle, které působily bezprostředně proti útoku úderných skupin, pak měly být těžké kulomety nasazeny proti nim.

Úkol kulometů nasazených v týlu spočíval zejména v ochraně boků útočících formací, v ničení nepřátelských cílů v mezipolí a v odříznutí místa průlomu od přisunutých záloh čs. armády. Tyto kulomety přitom často působily společně s takzvanou krycí četou, která plnila podobné úkoly. Zbytek kulometné roty umístěný ve skrytém postavení mohl velitel používat k umlčování cílů v hloubce bojiště a na bocích.

Použití těžkých zbraní

Protitankové kanóny měly být nasazeny ze skrytého postavení k postřelování střílen pevností, přičemž by působily ze střední vzdálenosti, maximálně však ze 600 m. Jejich obsluhy však byly instruovány, aby se k cílům snažily dostat co nejblíže. Naproti tomu lehká pěchotní děla neměla být používána proti střílnám objektů, ale k rozbíjení protipěchotních a protitankových překážek v jejich předpolí.

Působily by přitom z vyčkávacího stanoviště a jejich obsluhy by sledovaly křídla a hloubku operačního pásma, aby případně zabránily v činnosti nepříteli nacházejícímu se v mezipolí. Stejné úkoly dostala také těžká pěchotní děla, velitelé však museli mít na paměti, že kvůli mizivým zásobám munice je mohou nasadit pouze v nejnutnějších případech. 

Dělostřelecké ostřelování

Wehrmacht měl na základě vlastních zkoušek hrubou představu o tom, jaké dělostřelecké zbraně je třeba nasadit proti různě silným stěnám čs. pevností. Střelba na betonové objeky se měla provádět z krytého palpostu, přičemž se doporučovalo souběžné nasazení alespoň dvou děl na jeden bunkr. Podle aktuální potřeby na daném úseku mohli dělostřelci vést dva základní typy střeleb: ničivou a zadržovací.

V prvním případě šlo primárně o zničení objektu a vyřazení jeho osádky, zatímco druhý typ měl nepřítele v bojových objektech především oslepit, otřást jeho morálkou a donutit ho případně k opuštění stanoviště. Kromě toho se jednotlivá děla dala využít také při podpoře postupující pěchoty, například při vytváření trychtýřů a průchodů v překážkách, i když lehká artilerie k tomu potřebovala značné množství munice.

Nasazení obrněnců

Možnosti nasazení tanků proti objektům lehkého a především těžkého opevnění byly v roce 1938 velmi omezené a výrazněji se mohly uplatnit zřejmě jen střední obrněnce s kanónovou výzbrojí, kterých však Wehrmacht dosud neměl mnoho. Obecně spočíval úkol tanků v postřelování střílen protipancéřovými a zamlžovacími granáty, v čištění mezipolí a palebné ochraně úderného družstva při útoku zblízka. Palba z vhodného polokrytého postavení přitom byla preferována před střelbou během jízdy. Kromě toho mohly obrněnce svými pásy vytvářet pěšákům úderných skupin průchody drátěnými překážkami.

Výše uvedené informace z dobové německé směrnice poskytují velmi dobrou představu o plánovaných technikách boje a možnostech nasazení jednotlivých typů zbraní, které měly běžné útvary Wehrmachtu k dispozici v září 1938. Ačkoliv německá armáda nedostala na podzim 1938 příležitost k „ostrému“ bojovému nasazení, mohla již běhen října téhož roku provést řadu testů odolnosti objektů čs. opevnění. Došlo také na zkoušky účinnosti zbraní a munice na pevnostních objektech a získané zkušenosti pak Němci s úspěchem zúročili při dalších taženích na západní i východní frontě. 

Nový výzkum z Arizonské státní univerzity ukazuje, že lidé často nesprávně interpretují emoce svých psů. Důvodem je především to, že při hodnocení psích pocitů se spoléhají spíše na okolní kontext než na skutečné chování zvířete. Studie také odhalila, že lidé mají tendenci promítat své vlastní emoce na psy, což dále zkresluje vnímání jejich skutečných pocitů.

Jak nečíst emoce

Psycholožka Holly Molinaroová a odborník na chování psů Clive Wynne provedli dva experimenty, ve kterých testovali, jak lidé vnímají emoce psů. V experimentech nejprve natočili psy v různých situacích – například při obdržení pamlsku (pozitivní situace) nebo při setkání s vysavačem (negativní situace). Následně tyto videa prezentovali dvěma skupinám diváků: jedné s původním vizuálním pozadím a druhé s upravenými videi, kde byl pes zobrazen v jiném kontextu, než ve kterém byl původně natočen.

Výsledky ukázaly, že lidé téměř výhradně posuzovali emoce psů podle okolností, ve kterých se zdáli být, místo toho, aby sledovali jejich skutečné chování. Například pes, který reagoval na vysavač a pes, který reagoval na vodítko, měli v obou případech stejný výraz a chování. Přesto lidé prvního psa považovali za vystresovaného a druhého za šťastného. Podobnosti výzkumu zveřejnil odborný časopis Anthrozoös.

Jak lépe porozumět psím emocím?

Molinarová a Wynne identifikovali dvě hlavní příčiny tohoto zkreslení: lidé mají podle vědců tendence posuzovat psí emoce podle situace, nikoli podle jejich skutečných výrazů a chování. Lidé také do chování psů promítají své vlastní emoce a předpokládají, že psi prožívají pocity stejným způsobem jako lidé.

Podle Molinarové jde ale o chybu, neboť i mezi lidmi se vnímání emocí liší podle kulturního kontextu nebo nálady pozorovatele. Zda tomu tak je i u zvířat, není jasné, neboť v současnosti neexistuje žádný systematický výzkum na toto téma.

Pokud chceme lépe porozumět emocím psů, je podle psycholožky nutné snažit se vědomě překonat své předsudky a více se zaměřit na individuální signály psa. Každý pes má jedinečnou osobnost a jeho emoční projevy mohou být odlišné. Pokud se například pes po napomenutí tváří „provinile“, nemusí to znamenat, že si je vědom své chyby – může se pouze bát eventuálního trestu. Větší pozornost věnovaná skutečným signálům může pomoci majitelům lépe porozumět psím emocím a posílit vzájemné pouto. „Naši psi se s námi usilovně snaží komunikovat,“ vysvětluje Molinarová. „Lidé se ale dívají na všechno možné kolem, kromě samotného psa.“

Image

Čtěte také

Podle studie rakouských vědců dokážou psi odhadnout, kdy jim lidé lžou