Historický milník: Bionické srdce BiVACOR umožnilo pacientovi návrat domů
Průlomová technologie bionického srdce BiVACOR umožnila pacientovi přežít rekordních 105 dní bez transplantace a poprvé fungovala i mimo nemocnici.
Loni v červenci bylo jednomu pacientovi v americkém Texas Heart Institute implantováno umělé srdce poháněné magnetickou levitací (maglev). Bylo to poprvé, kdy bylo toto zařízení z odolného titanu použito u člověka. Cílem unikátní operace bylo poskytnout pacientovi dočasnou podporu, než získá dárcovské srdce. Osm dní po operaci byl přístroj nahrazen lidským srdcem a pacient propuštěn. Od té doby využili stejnou podporu další čtyři pacienti, přičemž nejdelší čekání na transplantaci trvalo 27 dnů.
Přelom v transplantacích?
Letos v únoru fungovalo bionické srdce BiVACOR Total Artificial Heart u čtyřicetiletého Australana dokonce 105 dnů. Pacient z Nového Jižního Walesu podstoupil operaci 22. listopadu 2024 a dárcovské srdce mu lékaři implantovali 6. března 2025. Podstatnou část této doby navíc Australan strávil v domácí péči mimo nemocniční prostředí.
Bionické srdce BiVACOR se liší od jiných umělých srdcí tím, že využívá elektromechanické rotační čerpadlo a magnetickou levitaci namísto běžnějších pružných polymerových membrán. Díky minimálnímu počtu pohyblivých částí a absenci tření je zařízení extrémně odolné.
Ačkoli zatím není jasné, zda může představovat trvalou náhradou srdce, jeho úspěch ukazuje, že může sloužit jako životně důležitá přechodná podpora pacientů čekajících na transplantaci. Podle odborníků by se v příštím desetiletí mohl stát plnohodnotnou alternativou pro pacienty, kteří nemají k dispozici dárcovské srdce.
Další články v sekci
První investigativní novinářka: Nellie Bly se kvůli reportáži nechala zavřít do blázince
Musela to být mimořádně schopná a také odvážná žena! Nechat se zavřít do blázince? Objet celý svět? Svým neortodoxním přístupem se Elizabeth Jane Cochranová zapsala do dějin žurnalistiky.
Aby udělala pravdivou reportáž o praktikách newyorského ústavu pro choromyslné, nechala se tam Nellie Bly dobrovolně zavřít! Po přečtení románu Julese Vernea se zase rozhodla, že se vydá na cestu kolem světa, a to dokonce bez mužského doprovodu. Do všeho šla naplno. Snila o tom, že se stane učitelkou, ale osud rozhodl jinak a ona se proslavila v jiné branži.
Otcova smrt
Narodila se v roce 1864 v Pensylvánii jako Elizabeth Jane Cochranová a vypadalo to, že prožije celkem bezstarostné dětství. Otec sice začínal jako dělník, ale později se úspěšně věnoval obchodu a kromě toho to dotáhl až na soudce. Jenže zemřel, když bylo Elizabeth šest let. Protože měl celkem ze dvou manželství patnáct dětí – Elizabeth byla třináctá v pořadí – na nějaké dědictví to nevypadalo. Matka se tedy znovu vdala, ale tentokrát šlápla notně vedle. Z nového manžela se vyklubal notorický pijan a násilník, a tak jí nezbylo než se s ním rozvést.
Nadaná Elizabeth sice začala studovat, ale protože rodina šetřila každou korunu, byla donucena studia brzy ukončit. Měla literární talent. Už od šestnácti let psala básně a povídky, začala proto pracovat v novinách. K této práci se prý dostala zajímavým způsobem. Rozlítil ji totiž sexistický článek s názvem „K čemu jsou dívky dobré“, který vyšel v Pittsburgh Dispatch. Podle něj se dívky a ženy hodily pouze k udržování rodinného krbu a rození dětí. Elizabeth na to zareagovala rázným dopisem, v němž si nebrala servítky a který podepsala Lonely Orphan Girl (tedy Osamělý sirotek).
Šéfredaktor listu George Madden byl její reakcí ohromen. Její dopis nejen zveřejnil, ale ihned po ní začal pátrat. Když se mu představila, okamžitě ji zaměstnal ve svých novinách. Z ochranných důvodů bylo tehdy zvykem psát pod pseudonymem, a tak od této chvíle známe Elizabeth jako Nellie Bly.
Móda ji nebavila
Okamžitě na sebe upozornila sérií článků o nesnadném životě dělníků v místní konzervárně. Jenže její kritické texty se nelíbily továrníkům, a tak ji přeřadili do neškodné rubriky o módě, společnosti a zahradničení. A to se zase nelíbilo jí. Odjela tedy do Mexika, kde strávila půl roku jako zahraniční zpravodajka. Za kritiku tehdejší diktátorské vlády jí hrozilo dokonce vězení, a proto z Mexika raději uprchla. Psát ale znovu o módě? To raději sbalila kufry a zamířila hledat štěstí do New Yorku. Jenže to nešlo zdaleka tak jednoduše, jak si malovala. Marně hledala práci v několika newyorských redakcích. O ženy-redaktorky nikdo nestál. Nakonec uspěla až po čtyřech měsících v kanceláři Josepha Pulitzera a jeho listu New York World.
Jako novinářka tu dostala tajný úkol – infiltrovat se do ženského blázince a sepsat odtud sérii článků. Přistupovala k tomu víc než zodpovědně. Doma si před zrcadlem nacvičovala nepříčetné výrazy a různé grimasy, ačkoli se nikdy s žádným duševně chorým člověkem nepotkala. Dokonce se přestala mýt a čistit si zuby. Přesto stále pochybovala o tom, zda se jí podaří delikátní úkol splnit. Nakonec se pod jménem Nelly Brown nechala nejdříve zapsat do ženské ubytovny. Tady sehrála tak „šílenou“ etudu, že na ni museli přivolat policii. Uznali ji za dementní a odvezli do ženského ústavu pro choromyslné Women's Lunatic Asylum na Blackwell's Island. Experiment mohl začít.
Blackwellův ostrov
Skutečnost předčila novinářčino očekávání. Personál se k pacientkám choval nelidsky a přímo brutálně! Ženy byly pravidelně bity a ty, které dostaly nálepku jako obzvláště nebezpečné, byly přivazovány k posteli. Neměly dostatečné oblečení, takže se stále třásly zimou. Otřesné bylo jídlo a ještě horší hygiena. Tu představovala vana s ledovou vodou, v níž se ženy koupaly postupně po sobě, případně kbelíky s ledovou vodou, kterými dozorkyně polévaly pacientky. Čtyřiceti pěti ženám musely stačit dva ručníky. Vlastní oblečení musely odevzdat, a to erární se měnilo jednou za měsíc. Častěji jen v případě, že hrozila nějaká kontrola.
Brzy po příchodu do ústavu přestala Nellie předstírat šílenství a snažila se lékaře i sestry-dozorkyně přesvědčit, že je při smyslech a že ji mohou propustit. Nevěřili jí! Naopak! Musela tam tedy zůstat celých deset dní, jak bylo původně naplánováno. Její propuštění pak zajistil právník, kterého do ústavu poslala redakce New York World.
Vše nakonec proběhlo relativně hladce, protože léčebna neměla zájem přitáhnout nežádoucí pozornost. Pobyt, byť jen desetidenní, Nellie poznamenal do konce života. Její reportáž, stejně jako později kniha Deset dnů v šíleném domě, vyvolala senzaci a Nellie přinesla trvalou slávu. A nejen to! Především přispěla k tomu, že se o tuto problematiku konečně začala zajímat jak veřejnost, tak i soud, který se nakonec zasloužil o zlepšení podmínek v ústavech pro choromyslné.
V roce 1888 Nellie navrhla v redakci New York World, že podnikne cestu kolem světa. Inspirovala se knihou Julese Vernea Cesta kolem světa za osmdesát dní. Doufala, že hlavního hrdinu Philease Fogga trumfne. Nakonec dobrodružnou cestu, dlouhou 24 898 mil (tedy 40 070 kilometrů), na níž se setkala v Amiens i s autorem knihy, zvládla za neuvěřitelných 72 dní, 6 hodin a 11 minut. Z rekordu se ale neradovala dlouho. Držela ho jen několik měsíců. Brzy ji překonal cestovatel Francis Train, kterému cesta trvala 67 dní.
Nová profese
V roce 1895 se jedenatřicetiletá Nellie provdala za milionáře Roberta Seamana, kterému bylo už 73 let. Kvůli jeho chatrnému zdraví opustila žurnalistiku a pečovala o něj. Zároveň ho na jeho žádost nahradila v čele jeho společnosti, která vyráběla ocelové nádoby. A opět byla úspěšná! Podařilo se jí dokonce pod jménem Elizabeth Cochrane Seaman získat dva americké patenty: na novou plechovku na mléko a na stohovací popelnici.
Po manželově smrti v roce 1904 zavedla ve firmě systém sociální péče. Zaměstnancům poskytovala různé sociální a zdravotní výhody a úlevy a nechala pro ně postavit rekreační zařízení. Vděku se však nedočkala. Nakonec kvůli zpronevěře ze strany manažera továrny firma zbankrotovala a Nellie přišla o všechno.
Za první světové války se opět vrátila k žurnalistice a byla jednou z prvních, kteří navštívili válečnou zónu mezi Srbskem a Rakouskem. Dokonce ji tam zatkli, protože ji považovali za britskou špiónku. Jejím velkým tématem se pak stalo i volební právo žen a péče o děti. Zasloužila se především o vznik dětských domovů, kde se rovněž zajímala o umísťování dětí cizích národností. Za svůj nepříliš dlouhý život toho dokázala hodně. Zemřela na zápal plic v lednu 1922 ve věku nedožitých padesáti osmi let…
Další články v sekci
Astronomická revoluce se odkládá: Dalekohled ELT zahájí vědeckou činnost až v roce 2030
Na vrcholu chilské hory Cerro Armazones roste největší pozemský dalekohled ELT, který slibuje revoluci v astronomii. První snímky ale nabídne později, než se původně plánovalo.
Již osmým rokem vzniká na vrcholu hory Cerro Armazones v chilské poušti Atacama obří dalekohled, který má ambici změnit astronomii. Revoluční Extrémně velký teleskop (ELT) pro pozorování vesmíru z povrchu Země bude největším dalekohledem na světě pro viditelné světlo a infračervené záření. Dalekohled ELT bude mít inovativní pětizrcadlovou optickou konstrukci, jejímž ústředním prvkem se má stát obří hlavní zrcadlo s průměrem 39 metrů, složené ze 798 šestiúhelníkových segmentů.
Podle původních plánů měl ELT zahájit první vědecká pozorování v roce 2028. Podle čerstvé zprávy Evropské jižní observatoře se tak ale stane později. První zkušební pozorování se podle zástupců ESO uskuteční v březnu 2029. Poté budou nainstalovány a uvedeny do provozu první přístroje, což povede k prvním vědeckým pozorováním v prosinci 2030. Zpoždění projektu je podle ESO zapříčiněno průtahy při stavbě a komplikacemi při vývoji.
Extrémně velký teleskop má přinést odpovědi na základní otázky vesmíru a života. Očekává se, že dramaticky změní pohled na vesmír a donutí nás přehodnotit představy o našem místě v něm. Vědci věří, že ELT bude představovat klíčový přínos v oblastech, jako je objevování obyvatelných exoplanet, formování galaxií nebo studium temné energie a temné hmoty.
Další články v sekci
Smaragdoví mořeplavci: Genetická analýza odhalila překvapivý původ fidžijských leguánů
Fidžijští leguáni patrně urazili před miliony let neuvěřitelnou cestu přes oceán z jihozápadu Severní Ameriky, čímž vytvořili jeden z nejdelších zaznamenaných případů přirozené migrace suchozemských obratlovců.
Zelenomodří leguáni fidžijští (Brachylophus fasciatus) vypadají jako přirození obyvatelé tropických ostrovů Fidži. Vědci však dlouho nechápali, jak se tito velcí ještěři dostali na toto odlehlé místo v jižním Pacifiku.
Nová genetická studie publikovaná v časopise PNAS potvrzuje teorii, že leguáni zřejmě urazili ohromnou vzdálenost přes oceán – více než 8 000 km – z jihozápadu Severní Ameriky, čímž vytvořili jeden z nejdelších zaznamenaných případů přirozené migrace po moři. Leguáni kolonizovali mnoho ostrovů v Karibském moři a na Galapágách, ale žádná z těchto cest se nevyrovná jejich neuvěřitelné migraci na Fidži.
Stopy vedou do Severní Ameriky
O původu fidžijských leguánů existovalo několik teorií. Část vědců se přikláněla k tomu, že leguáni dosáhli Fidži díky pevninským mostům během rozpadu superkontinentu Gondwana. Další badatelé pracovali s teorií, že se leguáni na Fidži dostali z Jižní Ameriky na plovoucích kusech vegetace. Tato cesta jim měla zabrat několik měsíců.
V nové studii vědci porovnali genetický profil jednoho ze čtyř druhů fidžijských leguánů rodu Brachylophus s genomy několika druhů z Ameriky. Výsledky ukázaly, že fidžijští leguáni jsou nejbližšími příbuznými pouštním leguánům rodu Dipsosaurus z jihozápadu Severní Ameriky – vzdáleným přes 8 000 km.
Zjištění bylo pro vědce překvapením. Všeobecně se předpokládalo, že fidžijští leguáni budou spíše příbuzní leguánům zeleným (Iguana iguana), obývajícím lesní oblasti tropické Střední a Jižní Ameriky nebo mořským leguánům z Galapág (Amblyrhynchus cristatus).
Tisíce kilometrů na vorech
Výzkumníci odhadují, že fidžijští leguáni se oddělili od svých severoamerických příbuzných před 34–31 miliony let – tedy dlouho po rozpadu Gondwany. To znamená, že nemohli využít k přesunu na Fidži pevninské mosty. Vzhledem k obrovské vzdálenosti mezi Severní Amerikou a Fidži se leguáni museli dostat na tropický ostrov na plovoucích kusech vegetace unášených mořskými proudy. Pokud se podaří tuto hypotézu potvrdit, šlo by o doklad nejdelší známé přirozené migrace suchozemského obratlovce přes oceán.
Podle spoluautora studie Simona Scarpetty z University of San Francisco mají leguáni několik přirozených vlastností, které jim mohly pomoci přežít tuto extrémní cestu. Jsou mimořádně odolní vůči hladu a horku – díky svému pomalému metabolismu dokážou dlouho vydržet bez potravy. Podle Scarpetty to sice neznamená, že fidžijští leguáni skutečně na ostrov připluli na „vorech“, pokud by ale měl jakýkoliv obratlovec přežít tisíce kilometrů dlouhou cestu přes oceán na kusu plovoucí vegetace, leguáni by podle něj byli jedním z nejpravděpodobnějších kandidátů.
Další články v sekci
Katastrofa, která měla zničit lidstvo: Jak pravěcí lidé přežili výbuch supervulkánu Toba?
Největší sopečná erupce za poslední dva miliony let měla srazit lidstvo do kolen. Opravdu nechybělo mnoho, aby naši předci vymřeli? Nálezy z Indie dokazují, že pravěcí lidé se s katastrofou vypořádali nečekaně úspěšně.
Před 74 tisíci lety explodovala na indonéském ostrově Sumatra sopka, která vyvrhla na dva tisíce kubických kilometrů magmatu a osm set kubických kilometrů sopečného popela. Erupce byla dvanáctkrát mocnější než největší historicky zaznamenaný výbuch sopky Tambora, ke kterému došlo v roce 1815 na indonéském ostrově Sumbawa. Tehdy exploze Tambory zastínila prachem a popelem vychrleným do atmosféry zemský povrch natolik, že se rok 1816 zapsal do historie severní polokoule jako „rok bez léta“.
Výbuch supervulkánu Toby je považován za jednu z největších zkoušek, jakým kdy lidstvo čelilo. Má se za to, že bezprostředně po explozi následovalo šest až deset roků „vulkanické zimy“ a citelné ochlazení pozemského klimatu se pak táhlo další tisíciletí. Bezprostředně po výbuchu mohla průměrná teplota klesnout i o 15 °C. Dlouhodobý pokles teplot se pohyboval minimálně kolem 4 °C. Pravděpodobně však byl ještě výraznější. Podle některých odborníků odstartoval výbuch Toby dobu ledovou čili glaciál.
Vymírání
Vegetace tropů takové ochlazení nepřežila. Rozsáhlé škody vznikly i na lesích mírného pásu. Oblasti závislé na monzunových deštích trpěly suchem a měnily se na pouště a polopouště. Pro lidi znamenala tak razantní změna zemského klimatu těžkou zkoušku. V Asii, kde byly dopady výbuchu sopky nejtěžší, měli spolu s mnoha druhy zvířat vyhynout i lidé. Lidstvo mělo balancovat na pokraji vymření a přeživších mohlo být kolem tří až deseti tisíc. Celé lidstvo by se tehdy vešlo na jeden menší sportovní stadion.
Poslední pravěcí Homo sapiens měli přežívat v Africe. I tam ale čelili existenčním problémům. Vyřešili je ovšem dokonalejší organizací, upevněním společenských vazeb a rozvojem abstraktního myšlení. V duchu zásady, že co člověka nezabije, to ho posílí, vyšel Homo sapiens jako druh z klimatické krize silnější, než byl na jejím počátku. Právě vymoženosti zrozené v těžkých časech po výbuchu Toby měly člověku otevřít nové možnosti.
Když se lidstvo z katastrofy vzpamatovalo, umožnily mu četné inovace populační explozi. Rychle expandovalo mimo Afriku a nakonec osídlilo zbytek světa. Do Asie měli tito lidé proniknout podél pobřeží Indického oceánu v masivní migrační vlně někdy před 60 tisíci roků. Výsledky nejnovějších výzkumů z jižní a severní Indie ale odhalují zcela odlišný běh událostí. Homo sapiens zřejmě žil v Indii už před výbuchem Toby a katastrofu tam přežil.
Homo sapiens v Indii
Pravěký Homo sapiens se pokoušel odejít ze své africké evoluční kolébky mnohokrát. Většina jeho pokusů však končila nezdarem. Jednu takovou neúspěšnou misi dokumentuje nález lebky pravěkého Homo sapiens staré 210 tisíc let v jeskyni Apidima na jihu Řecka. Tito lidé sice pronikli na evropský kontinent, ale neudrželi se tu, a my je proto nemůžeme zařadit do svého rodokmenu. Přímí předci dnešních Evropanů dorazili na náš kontinent teprve před 50 tisíci roků. Nikdo dnes nemá nejmenší tušení, kolik podobných neúspěšných pokusů o invazi z Afriky do Evropy se před jejich příchodem odehrálo.
Podobně se zřejmě pokoušel osídlit pravěký Homo sapiens i Asii. Vykopávky v jihoindické lokalitě Jwalapuram odhalily v roce 2007 stopy po přítomnosti Homo sapiens, které jsou starší než migrační vlna po katastrofě vyvolané erupcí sopky Toba. V Jwalapuramu a dalších indických lokalitách se nedochovaly ostatky pravěkých lidí. Zbyly tu po nich pouze kamenné nástroje. Ty byly vyráběny stejnou technikou, jakou v té době používali lidé druhu Homo sapiens v Africe. To dokazuje, že i do Asie vyrazil Homo sapiens z Afriky hned několikrát.
Z nálezů v Jwalapuramu není jasné, co se s tamějšími pravěkými lidmi stalo po katastrofě vyvolané obřím výbuchem sopky na Sumatře před 74 tisíci roky. Odpověď na tuto otázku nabídl výzkum v severoindické lokalitě Dhaba, kam se výzkumný tým indických, německých, britských a australských vědců vedený Chrisem Clarksonem z australské University of Queensland přesunul z Jwalapuramu. Výsledky vykopávek v Dhabě zveřejnil před časem přední vědecký časopis Nature Communications.
Údolí řeky Son
Dhaba leží v údolí středního toku řeky Son, jež patří k významným jižním přítokům veletoku Gangy. Ani tady se nedochovaly ostatky pravěkých lidí. Jejich přítomnost opět dokládají nálezy kamenných nástrojů vyráběných tzv. levalloiskou technikou z rohovce, vápence a jílovce. Lidé si tak zhotovovali třeba hroty, nože nebo škrabky. Pro objasnění osudů lidí žijících v této oblasti má klíčový význam fakt, že se nástroje nacházejí ve vrstvách starých 80 tisíc až 65 tisíc roků. Vědci je našli jak pod, tak i nad vrstvou sopečného popela pocházejícího z Toby. Lidé tu tedy žili před i po explozi sopky. Nástroje z pozdějšího období nacházené ve vrstvách nad stopami po sopečné erupci jsou stejné jako nástroje z doby před sopečnou erupcí. Vědci z toho vyvozují, že lidé v Dhabě následky erupce Toby přežili.
„Lidé v Dhabě vyráběli nástroje podobné nástrojům používaným v té době lidmi Homo sapiens v Africe. Skutečnost, že tento typ nástrojů v době superexploze vulkánu Toba nevymizel ani se dramaticky nezměnil, dokazuje, že tu lidé tak zvanou katastrofu přežili, pokračovali ve výrobě nástrojů a měnili zdejší prostředí,“ říká Chris Clarkson.
Mírnější následky
Objevy z údolí řeky Son přispěly ke korekci názorů na následky exploze sopky Toba i na historii osídlení Země. Nahlodaly teorii o „vulkanické zimě“, kterou dnes zastává stále méně odborníků. Řada vědců se nyní kloní k názoru, že následky výbuchu vulkánu nebyly tak drastické a nezpůsobily dramatické ochlazení. Do zemského klimatu se zcela jistě promítly, ale s vysokou pravděpodobností nenastartovaly glaciál. Lidé Homo sapiens, kteří někdy před 100 tisíci roky opustili Afriku a vydali se podél pobřeží Indického oceánu do Asie, v důsledku sopečné katastrofy nevyhynuli. Jejich malé tlupy se změně klimatu přizpůsobily a přežily. Nelze vyloučit, že pronikly až do Austrálie.
V dědičné informaci současných obyvatel Asie, Indonésie či Austrálie však genetici žádné stopy po aktérech této dávné migrační vlny nenašli. Znamená to, že tito lidé sice přežili katastrofu vyvolanou výbuchem Toby, ale neodolali tvrdým zkouškám, jež na ně čekaly v následujících tisíciletích. Pomalu, ale jistě mizeli. Můžeme jen spekulovat, zda k jejich potomkům nepatřily trpasličí druhy pravěkých lidí žijících na indonéském ostrově Flores či na filipínském ostrově Luzon. Homo sapiens však definitivně osídlil Asii, Indonésii i Austrálii až v další mohutné migrační vlně před 60 tisíci roky.
Další články v sekci
Zkažené beneficie: Církevní obchod s funkcemi spustil bouři reformace
Mezi hlavní „prohřešky“ pozdně středověké církve, které podnítily jak husitství, tak pozdější evropskou reformaci, patřily tučné výplaty pro hodnostáře. K největšímu církevnímu otřesu v dějinách tak parodoxně vedly peníze, nikoliv jen otázky víry.
Ve 13. století dosáhla církev plné autonomie a současně se výrazně centralizovala. Byrokratický aparát však vyžadoval ohromné finanční prostředky, a těch nikdy nebylo dost. Podle názoru části historiků dokonce k přestěhování papežské kurie do Avignonu přispěla i potřeba nacházet se blízko hlavního zdroje příjmů, když francouzský král zakázal vývoz zlata z Francie. Staré feudální dávky farnostem nepostačovaly, a navíc se k papeži jen zřídka dostaly v požadované výši. Řešení se ovšem našlo – a sice prodej církevních pozic.
Začátek konce
Některé církevní úřady, především posty biskupů a kanovníků, zajišťovaly držiteli nemalý příjem. Záhy se tedy rozmohl výnosný prodej rezervací na jednotlivé funkce a nejednou docházelo k trapným situacím, kdy měly na téže místo nárok posvěcený papežem dvě osoby. Řadu tzv. obročí – neboli důchodů, latinsky beneficií – zajišťoval panovník, přičemž benefity zřízené Karlem IV. bývaly obzvlášť bohaté. V Čechách v důsledku toho většinu církevních úřadů obsazovali cizinci či osoby neschopné pozici zastávat, jako třeba nezletilí šlechtičtí synkové.
Místa v domácí církevní správě byla natolik výnosná, že se je téměř vždy podařilo bez problémů prodat u papežské kurie. Řadu beneficií si pro sebe rezervovali úředníci papežského dvora, kteří z výnosů těžili, aniž by byli v úřadu přítomni. Jelikož Karel IV. bohatě obdaroval i farnosti, stala se také obyčejná místa v Čechách lukrativními posty, následkem čehož začala farní správa kolabovat.
Církevní outsourcing
Zodpovědnější majitelé beneficií si obvykle z příjmu platili zástupce, tzv. střídníka, který za ně předepsané povinnosti plnil. Jeho plat samozřejmě ukrajoval z výnosu držitele postu, proto dotyční hromadili o to víc úřadů. Vyhlášený příklad „mnohoobročníka“ představoval kardinál Guido z Boloně: Jen v Čechách byl proboštem svatovítské kapituly a kanovníkem vyšehradským. Když mu vyčítali, že zabírá i malé farnosti, jež měly sloužit k obživě chudým klerikům, odpovídal, že všechny funkce potřebuje – neboť z jedné fary platí své kaštany, z jiné zase sůl a ze třetí víno.
Výsledkem se stal naprostý rozklad fungování církve. V samotném pražském arcibiskupství bylo obtížné vynucovat i běžná nařízení, protože na klíčových pozicích prostě chyběli úředníci. Vše uvedené pak obratem nesmírně posílilo volání po reformně a svržení zkorumpované církevní byrokracie.
Další články v sekci
Do boje v sukni: Desátník pluku Argyll and Sutherland Highlanders
Prvky kroje či podobného národního oděvu se stávaly poměrně často součástí vojenských uniforem. Podobné privilegium měli také příslušníci některých skotských regimentů v rámci britské armády, kteří tak šli v létě 1914 do boje v kiltech.
Pluk Argyll and Sutherland Highlanders vznikl 1. června roku 1881 sloučením 91. pěšího (Princess Louise’s Argyllshire Highlanders) s 93. plukem (Sutherland Highlanders), který si vydobyl slávu během krymské války (1853–1856). Ve starších pramenech se regiment někdy objevuje také pod názvem Princess Louise’s – na základě pojmenování jednoho z jeho předchůdců. Znak formace tvoří kančí hlava a kočka hledící vlevo. Pluk navíc dostal přidělen tartan (vzor tkanin), který byl určen pro zhotovení kiltů příslušníků této jednotky.
Ve víru válek
Na přelomu 19. a 20. století se části pluku účastnily bojů s Búry v Jižní Africe a po vypuknutí první světové války se jako první z regimentu dostali na území Francie příslušníci 2. praporu. V průběhu srpna 1914 tvořili součást samostatné 19. brigády britské armády. Horalé pokračovali ve své bojové tradici i v meziválečném období a aktivně zasáhli také do dalšího globálního konfliktu, v němž jednotlivé bataliony působily na všech hlavních bojištích, kde působily pozemní jednotky britské armády. Později došlo k nasazení v korejské válce (1950–1953) a tradice samostatného pluku skončila až 28. března 2006, kdy byl sloučen se skotskými jednotkami do Royal Regiment of Scotland.
Pestrobarevní horalé
V době vypuknutí první světové války měla britská armáda zavedenou uniformu v barvě khaki. Ta byla daleko méně nápadná na rozdíl například od francouzských stejnokrojů, jejichž součást tvořily v létě 1914 rudé kalhoty a rudo-tmavomodrá čepice, takzvaná képi. Většina pěších jednotek Jeho Veličenstva měla standardizované uniformy a prakticky se od sebe nelišila – pluky z jednotlivých oblastí odlišovaly pouze insignie. Z ujednoceného vzhledu vystupovali na první pohled příslušníci skotských Highlanders (horalů). Ti se odlišovali především barevností stejnokrojů, která se ale v závislosti na bojových zkušenostech začala ztrácet a zůstala pouze pro slavnostní příležitosti. Uniforma skotského vojáka vycházela z národního kroje.
Typickou pokrývku hlavy tvořila skotská lodička (takzvaná Glengarry). V případě pluku Argyll and Sutherland Highlanders měla tmavomodrou barvu s bílo-červenou šachovnicí, doplněnou velkým plukovním odznakem umístěným nad levým okem a podloženým černou pentlí. Příslušníci Higlanders nosili sako téměř totožné s ostatními jednotkami britského impéria, na předním dolním okraji však bylo opatřené čtvrtkruhovým vykrojením. Tuto úpravu si totiž vyžádalo nošení takzvaného Sporranu – kožené kapsy nošené okolo pasu na ose postavy.
Specifická výstroj
Výrazný prvek uniformy tvoří vlněný kilt z tartanu Government No.2A. Od příslušníků pluku The Black Watch se kilty „Argyllů“ liší například sklady řasení v zadní části. Praktickou součástí byl spínací špendlík pro případ, že by došlo k nějaké nehodě a nositel kilt potřeboval sepnout. Na holeních vojáci nosili vlněné štulpny, bílo-červená barva byla přiřazena vždy pluku Argyll and Sutherland Highlanders. Před sklouznutím je zajišťovaly podvazkové stuhy, jejichž tvar a sklady se též u jednotlivých regimentů lišily.
Důležitý prvek výstroje tvořil nosný plátěný systém Webbing model 1908 skládající se ze širokých nosných popruhů pro lepší rozložení váhy. Doplněn je širokým opaskem s provlékacími mosaznými přezkami. Na nosném systému jsou zavěšeny párové pětisumky na střelivo a další závěsníky na výstroj a výzbroj. Na zádech je umístěna malá polní, v níž měl voják uložen takzvaný Wash Roll – balíček s příborem, ručníkem, holicími potřebami, mýdlem, náhradními tkaničkami a dalšími potřebami.
Argyll and Sutherland Highlanders
- Mosazný plukovní odznak se zkratkou regimentu (A&SH). Někteří vojáci si jej podkládali rudým vlněným suknem
- Nosný plátěný systém Webbing model 1908 s pětisumkou na střelivo
- Párové hodnostní distinkce, takzvané Chevrons, určující hodnost desátníka (corporal)
- Mosazné knoflíky s lisovaným velkým heraldickým znakem Spojeného království
- Prýmky označující délesloužícího příslušníka. Lze z nich poznat, že se jedná o vojáka, který má odsloužené roky bez kázeňského provinění
- Vlněný kilt z tartanu Government No.2A charakteristický pro pluk Argyll and Sutherland Highlanders
- Kamaše v pískové barvě se podpínaly pod botou a na boku se zapínaly na knoflíky
- Běžné armádní okované celokožené pěchotní boty
- Skotská lodička (Glengarry) v tmavomodré barvě s oranžovou bambulí. Spodní okraj čepice je opatřen bílo-červenou šachovnicí v zadní části zakončenou černými stuhami
- Sako model 1903 v barvě khaki určené pro skotské jednotky
- Dlouhý bodák k pušce
- Vlněné štulpny v bílo-červených barvách – charakteristické pro daný regiment
- Násada k polní motyčce, jejíž hlavní část je zavěšena pod malou polní
- Desetiranná opakovací puška Lee-Enfi eld No. 1 Mk III – SMLE v ráži .303 British (7,7 mm)
- Čepicový odznak pluku, na němž je zachycena hlava kance a kočka
Další články v sekci
Rychleji než se čekalo: Hladina světového oceánu loni stoupla o 5,9 milimetru
Rok 2024 byl nejen nejteplejším rokem v historii měření, ale také přinesl nečekaně rychlý nárůst hladiny oceánů, což potvrzuje i čerstvá analýza NASA.
Loňský rok 2024 byl rekordně horký, alespoň pokud jde o údaje od roku 1850, kdy byla zahájena moderní měření teploty klimatu. Už to je samo o sobě varující. Současně se ale k rekordním teplotám přidružují další neblahé dopady globálního oteplování, jak potvrzuje i nedávno zveřejněná analýza americké vesmírné agentury (NASA).
Z měření NASA totiž vyplynulo, že hladina oceánu, která stoupá v důsledku nárůstu globální teploty, se v loňském roce zvýšila podstatně víc, než jak předpovídaly už tak dost pesimistické vědecké modely. Podle analýz satelitních snímků stoupla hladina oceánu za loňský rok o 5,9 milimetrů. To je zhruba o 37 procent více ne kolik předpovídaly klimatické modely.
Předpověď: oceán bude stoupat
„Rok od roku se to liší,“ vysvětluje Josh Wills z Laboratoře tryskového pohonu NASA. „Je ale jasně patrný trend vzestupu hladiny oceánu, která stoupá rychleji a rychleji.“ Podle NASA došlo během posledních tří desetiletí, v letech 1993 až 2023, k vzestupu hladiny celkem o zhruba 10 centimetrů.
Na nárůstu hladiny světového oceánu kvůli oteplování se podílejí dva hlavní faktory. Jde o tání ledovců a polárních čepiček, z nichž vytéká ohromné množství dříve zmrzlé vody do oceánu, a také fyzikální jev teplotní roztažnosti, při němž se v důsledku ohřátí mírně zvětšuje objem mořské vody.
Podle NASA došlo k pozoruhodné změně situace. V nedávných letech byl vzestup oceánu způsoben především táním ledovců, zatímco teplotní roztažnost hrála spíše podružnou roli. V loňském roce se ale dramaticky narostl význam teplotní roztažnosti, která přispěla k nárůstu hladiny oceánu ze dvou třetin. Předpověď je podle odborníků NASA jasná: vzestup hladiny oceánů bude pokračovat.
Další články v sekci
Vyřešení záhady zdroje dlouhých pulzů: Vysílá je bílý a červený trpaslík
Astronomové poprvé spolehlivě identifikovali zdroj záhadných rádiových pulzů z Mléčné dráhy – jejich nečekaným zdrojem je dvojice bílého a červeného trpaslíka.
V posledních letech se zlepšily metody detekce a analýzy rádiových vln z vesmíru. Radioastronomové se najednou setkali s doposud nevídanými signály, s nimiž si nevěděli rady. Jsou mezi nimi i pulzy, které jsou dlouhé až minuty a jejich intervaly se pohybují v minutách, ale i hodinách. Přitom je jasné, že pocházejí z Mléčné dráhy. Už se objevila celá řada hypotéz, ale žádná z nich zatím nebyla podpořená důkazy.
Mezinárodní tým astronomů nyní přichází s průlomovým zjištěním. Podařilo se jim identifikovat jako původce asi minutových rádiových pulzů se zhruba dvouhodinovým intervalem podivuhodný „páreček, “ dvojici bílého a červeného trpaslíka. Je to poprvé, kdy spolehlivě známe původce takových signálů.
Neutronové hvězdy nemají monopol
Iris de Ruiterová z australské Univerzity v Sydney a nizozemské Amsterdamské univerzity se svými kolegy vypátrala zdroj zmíněných zvláštních rádiových pulzů, který dostal jméno ILT J1101 + 5521. Jde o dvojhvězdu, kterou tvoří bílý trpaslík, tedy pozůstatek jádra vyhořelé hvězdy, s červeným trpaslíkem spektrální třídy M. Pozoruhodný objev uveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.
Bílý trpaslík s červeným trpaslíkem se nacházejí ve vzdálenosti zhruba 1 600 světelných let od Sluneční soustavy. Tato exotická dvojice se navzájem oběhne za 125 minut, což určuje periodu pozorovaných rádiových pulzů. Podle vědců tyto rádiové pulzy vznikají, když se tato dvě tělesa navzájem přiblíží a dojde k interakci červeného trpaslíka s magnetickým polem bílého trpaslíka.
Podle de Ruiterové je tato dvojice velmi slibným objektem pro pozorování i do budoucna. S kolegy plánují detailně studovat záření systému ILT J1101 + 5521 také v ultrafialové oblasti. Velmi důležitým přínosem tohoto výzkumu je odhalení, že neutronové hvězdy jako vesmírné objekty nemají „monopol“ na intenzivní rádiové pulzy. Přispěje to k dalšímu rozvoji radioastronomie.
Další články v sekci
Palácové spiknutí: Kdo stál za smrtí egyptského faraona Ramesse III.
Ramesse III. bývá právem považován za posledního významného egyptského vládce z doby Nové říše, respektive celého 2. tisíciletí př. n. l. O jeho původu a mládí nevíme téměř nic, zato tragický závěr jeho života dodnes budí velkou pozornost.
Ramesse III., který vládl přes třicet let přibližně mezi lety 1185–1153 př. n. l., nebyl jediným faraonem zavražděným při palácovém spiknutí. Stejný osud možná potkal vládce Tetiho ze 6. dynastie kolem roku 2300 př. n. l., a zcela určitě zemřel touto smrtí na začátku 20. století př. n. l. zakladatel 12. dynastie Amenemhet I. známý z příběhu o Sinuhetovi z pera finského spisovatele Miky Waltariho.
Role nástupnictví
Mezi problémy, jimž musel Ramesse III. a jeho okolí na konci jeho panování čelit, se neřadily pouze obtíže bezpečnostního a ekonomického rázu. Vzhledem k věku minimálně šedesáti let a narůstajícím zdravotním obtížím (podle zkoumání mumie trpěl silnou arteriosklerózou a dalšími chorobami) ve stále větší míře vyvstával i problém s nástupnictvím. Tomu přispíval poměrně vysoký počet možných uchazečů o trůn.
Ramesse III. měl tři hlavní manželky, královnu Titi, což byla možná jeho sestra, Eset Ta-Hemdžert a Tije. Se všemi ženami měl mužského potomka, ale za následníka trůnu byl určen Titin syn, budoucí Ramesse IV. ( asi 1155–1149 př. n. l.). Nejmenší šance na to stát se faraonem měl zřejmě syn královny Tije, jež se rozhodla zvrátit situaci ve svůj prospěch.
O celé záležitosti jsme poměrně podrobně zpraveni díky několika dochovaným pramenům. Zásadní je takzvaný Turinský soudní papyrus uložený v Turinském muzeu, který obsahuje shrnutí celého procesu a je sepsaný jakoby přímo jménem Ramesse III. Podle některých názorů představuje určitou formu obrany zemřelého panovníka proti negativnímu magickému působení spiklenců. Dalšími písemnými doklady jsou papyrus Lee, papyrus Rollin, papyrus Varzy a papyry Rifaud I a II. Na základě těchto obsáhlých pramenů lze poměrně detailně rekonstruovat průběh celého spiknutí, následující soudní procesy a také z nich vyplývající tresty.
Nápad z harému
Není jisté, zda iniciátorkou spolčení byla přímo Tije, nebo někdo z jejího okolí, je ale pravděpodobné, že celá myšlenka vznikla v královském harému uvnitř paláce. Do zásahu proti faraonovi bylo podle soudních protokolů nakonec zapojeno 31 osob z různých částí paláce, včetně personálu, který bychom dnes označili za bezpečnostní složky. Konkrétně se jednalo o 11 služebníků z harému, 13 dvořanů, 5 strážců a 2 kněží. Harém, v podstatě soukromý prostor faraona, byl sice poměrně uzavřený vůči okolnímu světu, nicméně kontakt s ním zprostředkovali rodinní příslušníci tam sloužících osob. Obviněno bylo celkem šest manželek hodnostářů, podílejících se na spiknutí.
První fáze konspirace měla za cíl zavraždit Ramesse III. V souladu s dobovými zvyklostmi v tom hrála zřejmě značnou roli i magie, která měla negativně ovlivnit faraonovo uvadající zdraví a urychlit jeho, i tak nejspíš v nedaleké budoucnosti očekávanou smrt. Teprve když tato metoda nevedla k výsledku, nebo naopak hrozilo, že panovník záhy zemře přirozenou smrtí a na trůn nastoupí určený nástupce, sáhli spiklenci patrně k přímé akci.
Úmrtí Ramesse III. bylo dlouho považováno za přirozené. Jeho mumie byla objevena v roce 1881 ve skrýši, označované jako TT 320, ve skalách západně od dnešního Luxoru, do níž bylo na počátku 10. století př. n. l. přeneseno několik desítek mumií faraonů a členů jejich rodin. Dnes jsou pozůstatky Ramesse III. uloženy v Národním muzeu egyptské civilizace v Káhiře. Teprve detailní zkoumání pomocí počítačové tomografie, poprvé uskutečněné v roce 2012 týmem pod vedením Zahi Hawwáse, opakovaně prokázalo, že příčinou smrti je hluboký řez ostrým nástrojem v oblasti krku, který proťal průdušnici, jícen a cévy až po krční obratle a nutně vedl k rychlému skonu. Podle některých názorů ale tato vražda uspíšila faraonovo úmrtí jen o krátkou dobu, možná několik měsíců nebo snad jen týdnů.
Početná spoluúčast
Spiklencům se tedy podařilo dokončit první fázi plánu, ale nedosáhli hlavního záměru, a sice dosazení syna královny Tije na trůn namísto stanoveného následníka, pozdějšího Ramesse IV. O totožnosti Tijina potomka se vedou debaty, protože v soudních protokolech je uváděn pouze pod označením Pentaveret, doslova Ten (od) Velké, což zcela určitě není jeho původní jméno. Do jaké míry byl on sám zapleten do spiknutí nebo se ho účastnil, není známo, ale jelikož byl královským princem, asi poté nedošlo přímo k jeho popravě, nýbrž dostal možnost ukončit svůj život sám.
Poměrně záhy od faraonovy smrti se spiklencům nejspíš povedlo získat na svou stranu řadu důležitých spojenců, mezi nimi například správce harému, uvedeného v soudních spisech jako Zloduch, dále jeho písaře a další pomocníky. O spolčení se zřejmě dozvěděli i jiní hodnostáři, ale nic proti němu nepodnikli. Za pasivitu v této věci nakonec zástupce správce harému Amenchau, písař Pajiri a šest nižších hodnostářů zaplatilo životem.
Pomoc hledali spiklenci i mimo harém. Naklonili si správce pokladnice, rovněž Pajiriho a správce královského dobytka, označovaného jménem Penhuybin, tedy Tento špatný Huy. Ještě významnější bylo zapojení představeného všech palácových služebníků, uváděného jako Pajbakkamen neboli Tento slepý služebník. Jedna z harémových dam do spiknutí uvedla též svého bratra, který byl velitelem egyptských vojsk v Núbii a v protokolech je nazván Binemvaset, což znamená Zloduch z Vesetu. Mezi podporovatele Pentavereta pravděpodobně náležel také generál Pahemnečer, označovaný jako Pajis, tedy Holohlavý, jenž zastával i kněžské funkce, a proto měl oholenou hlavu. Ten se během soudního jednání nejspíš zčásti úspěšně pokusil podplatit členy tribunálu. Na svou stranu získali spiklenci rovněž několik významných kněží, kteří jim měli zajistit magickou ochranu a přispět k dosažení kýženého cíle.
Konečné zahlazení bytostí
Při tak velkém počtu zúčastněných osob není divu, že spiknutí bylo nakonec prozrazeno a určený nástupce Ramesse IV. převzal pravděpodobně bez větších obtíží vládu. K vyšetřování spiknutí a odsouzení jeho účastníků byl sestaven tribunál z dvanácti významných hodnostářů dvora, mezi něž patřili dva správci královské pokladnice, nosič vějíře po pravici krále, 5 číšníků, 2 písaři z oddělení zpráv a praporečník. Tři z těchto hodnostářů se během vyšetřování nechali podplatit obviněnými, a sami pak byli vyslýcháni a souzeni. Na tento neúspěšný pokus doplatili i strážci obviněných, kteří byli potrestáni uříznutím nosu a uší. Podle podrobných záznamů v Turinském soudním papyru, jehož první stránka, kde byl zřejmě popsán vlastní zločin, se bohužel nedochovala, soudní tribunál pro každého obviněného napřed popsal skutek a k němu se vztahující možný trest. Teprve pak vynesl rozsudek.
Část odsouzenců byla okamžitě popravena, ale jedenácti nejvýznamnějším z nich (včetně zmiňovaného Pentavereta) bylo dovoleno, aby život ukončili vlastní rukou. Osud královny Tije coby údajné hlavy spiknutí není znám. Je možné, že také ona si mohla vybrat způsob smrti. Součástí trestu bylo i zahlazení vlastního jména, které podle představ starých Egypťanů tvořilo nedílnou součást lidské existence navěky. Jeho odstranění nastalo buď uvedením obviněného nově vytvořeným označením s výrazně negativními konotacemi, nebo skutečným stesáním z existujících památek – v případě spiklenců došlo ke zničení jejich hrobek připravovaných dávno před jejich smrtí. Daným způsobem lidská bytost definitivně zanikla.
Sám Ramesse IV., kterému v době nástupu na trůn bylo zřejmě kolem jednadvaceti let, si ale vládu příliš neužil, protože zemřel už šest let nato. Za jeho nástupců, nesoucích rovněž jméno Ramesse (V.–XI.), nadále královská moc oslabovala a stále větší vliv získávalo kněžstvo hlavního chrámu boha Amona v dnešním Karnaku. Tento vývoj nakonec za dlouhé vlády Ramesse XI. ( asi 1105–1078 př. n. l.), posledního vládce 20. dynastie, vedl k faktickému rozdělení země na dva víceméně samostatné celky. V Horním Egyptě vládla kněžská oligarchie spojená s Amonovým chrámem a moc faraonů 21. dynastie se omezovala jen na nilskou deltu.
