Královské letectvo používalo coby identifikační symbol pro osádky svých strojů různé varianty nášivek s křídly. Každá odbornost – od navigátora po palubního střelce – dostala specifickou podobu tohoto odznaku. Během druhé světové války, zejména po vítězné bitvě o Británii, se letci stali pro civilní obyvatelstvo doslova národními hrdiny. Jejich portréty se objevovaly v novinách, na plakátech i ve filmových záběrech a „křidélka“ na jejich uniformách se dostala i do povědomí širší veřejnosti. A po stupně začala reprezentovat nejen jednotlivé letce, ale i službu v RAF jako takovou.

Hedvábné vyšívání

Nejikoničtějším symbolem se stala nášivka pilotní. Tvořila ji roztažená ptačí křídla vyrůstající z vavřínových snítek, v jejichž středu se nacházela písmena RAF zvýrazněná královskou korunou. V nejčastějším provedení se křídla vyšívala bílým hedvábím, zatímco zbytek prvků bronzovým. Pracovníci ministerstva letectví dbali na to, aby se o tomto symbolu hojně  psalo a aby o něm piloti mluvili při rozhovorech s novináři. 

V důsledku těchto snah se odznakům s křídly dostalo všeobecného uznání. Stíhací eso a pozdější slavný spisovatel Roald Dahl ve svých pamětech Going Solo popsal dva případy z jediné noci roku 1941, kdy v Londýně křidélka na jeho saku zafungovala jako „skvělý pas“. V prvním případě díky nášivce zapůsobil na majitelku  jistého hotelu, která pak i přes pozdní hodinu svolila s použitím svého telefonu. A ve druhém pomohla křídla Dahlovi „odradit skupinku opilých pěšáků, již hledali důstojníka, kterého by mohli zmlátit“. Také jiní letci po válce vzpomínali, že jejich „wings“  se díky masivní popularizaci staly jakýmsi průkazem, jenž jim otevřel nejedny dveře. 

Přes všechna tato pozitiva některým pilotům na křidélkách jedna věc vadila: Šlo „jen“ o textilní nášivku. A ta v jejich očích nepředstavovala dostatečně reprezentativní způsob, jak dávat příslušnost k leteckým silám najevo. K takovému postoji mohlo přispívat i setkávání s příslušníky RAF z jiných zemí včetně Čechoslováků. Naši piloti si totiž do Británie často přivezli letecké odznaky, které získali ještě před okupací ve vlasti, nebo během bojů nad Francií. Československé odznaky se mohly chlubit krásným uměleckým provedením i značnými rozměry. A také ušlechtilým materiálem, neboť je společnost Provazník a spol. (1923–1936) i Státní mincovna v Kremnici (1936–1939) razily ze stříbra o ryzosti 800/1 000. 

Snaha vystoupit z řady

Tato tradice zůstala zachována též v Británii a naše exilová vláda zadala produkci londýnské firmě Spink & Son, která odznaky dělala z takzvaného sterlingového stříbra (slitina obsahující 92,5 % ryzího stříbra a 7,5 % příměsi – obvykle mědi, díky čemuž se jedná o mnohem odolnější materiál vhodný pro výrobu šperků k běžnému nošení). I na základě takových vlivů zatoužili britští piloti po křidélkách z drahého kovu. Státní pokladna ovšem na sebeprezentaci nepřispěla ani libru, a tak jim nezbylo než sáhnut do vlastní kapsy. Kdo pocházel z movitějších poměrů, mohl si dovolit těžší a okázalejší kousek od prestižního výrobce, méně majetní letci se museli spokojit s drobnějším a jen základně zdobeným provedením. Jelikož se jednalo o zakázkovou produkci hrazenou ze soukromých zdrojů, neexistovala standardizace a během války vznikly tisíce broží v nejrůznějších verzích. Jejich autory se stávali zlatníci, existovala standardizace a během války vznikly tisíce broží v nejrůznějších verzích. Jejich autory se  šperkaři, hodináři a optici, tedy zruční řemeslníci zvyklí pracovat s drahými materiály a zdobnými detaily.

Pro letce se brože stávaly vyjádřením statusu a výjimečnosti. Při společenských událostech si je hrdě připínali na uniformu, ovšem nosili je i při běžných návštěvách hostinců a tančíren, kde křidélka ukazovali námořníkům, pěšákům a hlavně děvčatům. Lesknoucí se brož dokazovala, že daný muž nasazuje život při boji proti nacismu a zároveň má dost peněz, aby si mohl takovou věc nechat vyrobit. Brože si svou přitažlivost zachovávají i dekády po konci války a nejen na ostrovech se staly předmětem zájmu sběratelů. A také atraktivní investicí, neboť jejich cena díky obsahu drahého kovu, historické hodnotě a popularitě druhoválečných artefaktů RAF stále roste. Navíc se k nim mnohdy pojí pohnuté příběhy. 

Zlato i stříbro

Ať už měly brože jakékoliv provedení, jejich vzhled respektoval původní hedvábnou nášivku. Ty nejobyčejnější se dělaly čistě ze sterlingového stříbra bez jakýchkoliv dalších úprav  a zdobení. Nejmenší exempláře vážily méně než dva gramy a jejich křidélka měla rozpětí do tří centimetrů, takže na prsou nositele byly sotva vidět. V závislosti na příjmu a také vkusu pilota mohla brož narůst až na průměr šest centimetrů při váze kolem šesti gramů. Při takových proporcích už se umělec mohl pustit do větších detailů a u některých kousků lze obdivovat třeba precizně zpracovaná jednotlivá pírka obou křídel.

Zajímavou různorodostí se vyznačoval samotný text RAF uprostřed brože. Zatímco někdy postrádal podklad a písmena RAF byla k broži uchycena jako její samostatná partie, jinde šlo o součást podkladové destičky, z níž zkratka plasticky vystupovala. Samostatnou kapitolu představovaly barvy i způsob jejich nanesení. Pokud chtěl pilot stříbrný povrch ozvláštnit dalšími odstíny, avšak nehodlal moc utratit, nechal šperkaře vybrané prvky „jen“ ručně kolorovat: Typicky se objevuje červená koruna, tmavě modrý nápis RAF, zelené vavřínové lístky nebo světle modré pozadí textu. Movitější letci si nechali barevné prvky vytvořit pomocí emailu neboli smaltu: křemičité tavenině příbuzné sklu,  jež po zahřátí na vysokou teplotu vytvoří na kovu hladký a lesklý povlak. V řadách Královského letectva sloužili též aristokraté, kteří mnohdy volili provedení z devítikarátového zlata. Ti nejbohatší neváhali zaplatit za 18karátový kov nebo si nechali křídla osadit diamanty.

Cena broží na současném trhu se odvíjí nejen od aktuálního kursu stříbra a zlata, ale i dalších faktorů. Nejběžnější stříbrné kousky, u nichž se nedochovala krabička s označením výrobce, vyjdou asi na 2 000 Kč. Přítomnost krabičky zdvihá hodnotu (podle proslulosti šperkařské firmy) na 3 000–5 000 korun. Zlatá křidélka v krabičce se pohybují kolem 8 500 Kč a top exempláře s diamanty od nejlepších mistrů atakují 19 000 korun. Když se pomocí fotografií či dokumentů podaří dokázat, kterému pilotu brož patřila, může se cena zmnohonásobit. 

Image

Čtěte také

Jen krůček od Medaile cti: Americké vyznamenání Distinguished Service Cross

Podle vědců z Freiburské univerzity oplývají mravenci pozoruhodnou schopností učení, jež jim pomáhá rozpoznat členy kolonií, které je dřív napadly, a agresivněji na ně reagovat. Studie se zaměřila na běžný druh Lasius niger, tedy mravence obecného, jenž se vyskytuje po celé Evropě. Žije přitom v koloniích, které se často střetávají se sousedními skupinami při shánění potravy a obraně svého území. Každé hnízdo proto využívá jedinečný chemický „podpis“ neboli pach sloužící k odlišení protivníků. Při setkání s nepřáteli pak začnou mravenci výhružně rozevírat čelisti, kousat, či dokonce stříkat kyselinu ve snaze konkurenty zahubit. 

Nepříjemný soused

V sérii experimentů vystavili vědci jednotlivé mravence krátkému setkání s příslušníky jiných kolonií a pečlivě sledovali jejich případné agresivní projevy. Ukázalo se, že mravenci byli stále útočnější vůči jedincům z kolonií, s nimiž už dřív bojovali. A naopak vůči zástupcům skupin, se kterými se nikdy nesetkali, projevovali menší nepřátelství. Uvedený vzorec naznačuje, že si mohou mravenci vytvářet specifické vzpomínky na protivníky a přizpůsobovat tomu své chování. Podrobnosti zveřejnil vědecký časopis Current Biology.

Za nejzajímavější pak badatelé považují „efekt nepříjemného souseda“: Nejvyšší míru agrese mravenci projevovali vůči koloniím v okruhu svého potravního teritoria. Intenzivnější nepřátelství k blízkým soupeřům má přitom nepochybně evoluční význam, neboť sousední kolonie přímo soutěží o zdroje a představují bezprostřednější hrozbu.

Paměť jako mravenec

Zdá se, že proces mravenčího učení staví na vytváření asociací – podobně jako se Pavlovovi psi naučili spojovat zvonek s potravou. Mravenci si takto dávají do souvislosti chemické znaky konkurenčních kolonií s agresivními střety, které zažívají. Když vědci útočným interakcím zabránili, efekt učení zmizel. Potvrdilo se tak, že fyzická konfrontace funguje jako klíčový spouštěč pro formování hmyzí paměti.

Popsaný mechanismus rovněž vysvětluje, proč jsou starší dělnice – zejména „krmiváři“ trávící víc času mimo hnízdo – agresivnější než jejich mladší kolegové: Častější vystavení soupeřícím koloniím jim poskytuje víc příležitostí zapamatovat si potenciální hrozby, načež se stávají efektivnějšími obránci. „Často se setkáváme s představou, že zástupci hmyzu fungují jako naprogramovaní roboti,“ dodává Volker Nehring z Freiburské univerzity. „Naše studie však přináší nové důkazy, že se i mravenci dokážou učit ze zkušeností.“ 

Image

Čtěte také

Sleduju tě, pánečku! Proč se vyplatí nepodceňovat psí paměť

Světlo, tedy elektromagnetické záření, obvykle vnímáme jako proud částic, které rozhodně nepůsobí dojmem pevné hmoty. Přesto nedávno mezinárodní výzkumný tým objevil postup, kterým je možné udělat ze světla suprapevnou hmotu. Jejich objev, publikovaný ve vědeckém časopisu Nature, by mohl změnit způsob, jakým chápeme chování světla.

Suprapevná látka je relativně nedávno objeveným a velmi speciálním skupenstvím hmoty, která je zároveň krystalická a současně supratekutá. Vědci takový materiál doposud viděli jen u plynů zmrazených na teplotu blízkou absolutní nule. Teď se ukazuje, že podobně může fungovat i světlo.

Suprapevné světlo

K původnímu objevu v roce 2017 vědci využili v dnešní době velmi populární Bose-Einsteinův kondenzát (BEC), tedy další extrémní skupenství hmoty, v němž jsou všechny částice extrémně zmrazené a v totožném kvantovém stavu a chovají se jako jediná superčástice. Smícháním dvou různých BEC vznikla suprapevná látka.

Antonio Gianfrate z italského Institutu nanotechnologie a jeho kolegové chtěli nedávno vyzkoušet, zda bude možné vytvořit suprapevnou látku s přispěním světla. Použili k tomu fotonickou polovodičovou platformu, ve které se fotony chovají podobně jako elektrony a mohou vytvořit suprapevnou látku.

Jejich úsilí se vyplatilo a podařilo se jim vytvořit hmotu v suprapevném stavu, tedy struktuře podobné krystalu a zároveň supratekuté. Pozoruhodný objev poskytuje vědcům nový přístup ke studiu záření a mohl by vést k pokroku v kvantové fyzice i ve kvantových aplikacích.

Image

Čtěte také

Má světlo povahu částice, nebo vlnění?

V roce 1198 vyhlásil papež Inocenc III. čtvrtou křížovou výpravu. Znovudobytím Svatého města měla zastínit neúspěch předešlých dvou kruciát a navázat na tu první a jedinou úspěšnou. Historie se však neopakovala, naopak, dopadlo to mnohem hůř. Křižáci nejenže nedobyli Svatou zem, ale ani do ní nedoputovali! Papežův velkolepý plán skončil katastrofou. Křižáci nezměřili své síly s muslimy, nýbrž poprvé v dějinách pozvedli ostří svých mečů proti souvěrcům! 

Po moři do Zámoří 

Blížilo se výročí sta let od první kruciáty, která křesťanům na krátký čas zajistila vládu ve Svaté zemi. Jenže od té doby se vše změnilo. Druhá a třetí křížová výprava skončily fiaskem. Ta čtvrtá měla evropskému křesťanstvu napravit reputaci. Propagace se chopil zkušený řečník a kazatel Fulko z Neuilly. První šlechtici přijali kříž na rytířském turnaji v Champagni v roce 1199, kde si také jednomyslně zvolili hlavního vůdce výpravy Theobalda III. z Champagne. Jejich příkladu následovali další nadšení francouzští rytíři, ale i rytíři z Flander a z částí Říše.

Když Theobald nečekaně zemřel, novým vůdcem byl zvolen Bonifác z Montferratu. To už se psal rok 1201. Vůdcové výpravy se dohodli, že z vojenského hlediska bude nejlépe zaútočit nejprve na Egypt a teprve poté na Svatou zemi. Do Zámoří, jak se tehdy obecně nazývala oblast Předního východu, se chtěli vydat po moři. K tomu ovšem potřebovali velké loďstvo, a proto se obrátili na italská města. V úvahu připadala Janov, Pisa či Benátky, ale jen to posledně jmenované disponovalo dostatečným počtem lodí. Křižáčtí vyslali své posly právě tam. 

Dohoda 

V Benátkách je přivítal dóže Enrico Dandolo. Shromáždil radu měšťanů, které vyslanci přednesli svou výzvu ke křížové výpravě a zároveň prosbu o poskytnutí lodí a válečného námořnictva. Slovy kronikáře, očitého svědka a jednoho z předních vyslanců Geoffroye z Villehardouinu jim Dandolo odpověděl, že potřebuje týdenní lhůtu na rozmyšlenou. Po jejím uběhnutí předestřel křižákům obchodní podmínky: „Dáme postavit nákladní lodě na převoz 4 500 koní a 9 000 panošů. V korábech pak převezeme 4 500 rytířů a 20 000 pěších seržantů. Všichni koně a všichni lidé budou mít smluvně zajištěné zásoby na 9 měsíců. Toto vám tedy poskytneme s tím, že za koně dostaneme čtyři marky a za muže dvě… Výše stanovená peněžní částka dosahuje tedy 85 000 marek. A nabízíme ještě víc: pro lásku Boží přidáme 50 ozbrojených galér s tím, že dokud bude naše spojenectví trvat, veškerou kořist získanou na moři či na souši si rozdělíme na půl. Přemýšlejte tedy nyní, zda je to pro vás přijatelné.“ 

Bylo. Lhůta byla stanovena na jeden rok, během něhož měli Benátčané vybudovat slíbenou flotilu a křižáci sehnat peníze a náležitě se na výpravu připravit. 

Křižácké počty 

Uběhl rok a po Velikonocích začaly do Benátek přijíždět první houfy ozbrojených poutníků. Většina z plánovaných účastníků však z různých důvodů nedorazila. Například rytíři z Flander, kteří jako jediní disponovali vlastní flotilou, se navzdory domluvě vydali rovnou do Sýrie. To vzbudilo nemalé pohoršení a stalo se i příčinou vážných problémů. Ty nastaly v den vyúčtování. Zatímco Benátčané, jak připomíná Villehardouin, „naprosto dodrželi, a to velmi štědře, všechny své dohody“, křižáci zjistili, že stanovenou částku zdaleka nemají. Neodhadli správně množství rytířů, kteří se výpravy zúčastní… 

Místo původně plánovaných čtyř a půl tisíce křižáků (nepočítaje v to pěší bojovníky) dorazila sotva jedna tisícovka. Ve snaze získat prostředky začali vybírat peníze za převoz mezi sebou a zároveň vybídli přítomné šlechtice, aby odevzdali zbytek svého jmění, „než abychom ztratili, co jsme do toho vložili a porušili naše dohody“. Z toho všichni nebyli dvakrát nadšení a část z nich na to nepřistoupila vůbec. 

Přes všechnu snahu křižákům chybělo zhruba 34 000 marek. Rozhořčení Benátčané odmítli poskytnout byť jen jedinou loď a hrozilo, že celá těžce plánovaná výprava ztroskotá. Nebyl by to ale Enrico Dandolo, zkušený a ostřílený obchodník, aby na pohled nepříznivou situaci náležitě nevyužil! Dobře si uvědomoval, že jde o svatou věc a Benátky by mohly sklidit potupu za zmaření velikého cíle. Poté, co nechal křižáky tápat ve vlastní bezradnosti, jako blesk z čistého nebe navrhl řešení uspokojivé pro všechny. 

Zadar musí být zničen 

„Nedaleko odtud leží město jménem Zadar. Jeho obyvatelé nám značně uškodili a já i moji muži se jim chceme pomstít, bude-li to možné. Dáte-li na mě, vydáme se tam tuto zimu a zůstaneme tam až do Velikonoc,“ řekl prý Dandolo dle očitého svědka, křižáckého kronikáře Roberta z Clari. Villehardouin k tomu přidává i vysvětlení. „Uherský král nám odňal Zadar ve Slavonii, který je jedním z nejpevnějších měst na světě, a my je nikdy vlastními silami nedobudeme zpět, leda s tímto vojskem,“ tvrdil Dandolo. 

Pokud by křižáci na Benátčanův návrh přistoupili, odpustil by jim dluh. Dandolo jistě nepředpokládal, že jeho plán bude přijat všemi, tak naivní nebyl. Přesto se zdá, že poněkud přecenil lidskou touhu po penězích a zároveň podcenil ochotu platit dluhy. Jako obchodník vůbec neodhadl víru křižáka v křesťanský ideál. Část vojska se totiž postavila rozhodně proti jeho návrhu. Zadar bylo nejen město patřící uherskému králi, který se na křížovou výpravu také chystal, ale zároveň bylo městem křesťanským, katolickým! Křižáci, kteří jedou bojovat proti muslimům, aby osvobodili nejsvětější místo všech křesťanů, mají napadnout město stejné víry? To byla představa naprosto neslučitelná s ideou rytíře Kristova, představa, která byla sama o sobě hříchem a ani mocný papež by ji nemohl schválit. 

V rozpacích byli nejen prostí rytíři, ale i značná části velení, nemluvě o církevních představitelích. Mezi horlivé kritiky Dandolova návrhu patřil např. cisterciácký opat Guy z Vaux, který se všemožně snažil křižáky od útoku na Zadar odvrátit. Nicméně většina křižáků chápala, že nemají na vybranou. Potřebovali se prostě dostat do Zámoří a bez Benátek to už nešlo. Ať se jim to líbilo či ne, nezbývalo jim nic jiného, než na Dandolovu podmínku přistoupit. Vychytralý benátský dóže to dobře věděl. Aby alespoň částečně uklidnil nespokojené, obřadně přijal kříž a ve svých 95 letech se stal pravděpodobně nejstarším a zároveň jedním z nejaktivnějších účastníků výpravy. 

Na Zadar! 

Dne 15. října 1202 vypluli křižáci s nestorem Dandolem a s polovinou Benátčanů na zbrusu nových lodích k Dalmácii. Už 10. listopadu flotila doplula k Zadaru. Samotné město bylo ohniskem vleklých svárů mezi Benátkami a uherským královstvím. Jejich důvodem byla kontrola nad Dalmácií. V roce 1183 se Zadaru podařilo vymanit z benátské moci a připojit se k uherskému království. Následovaly tři benátské trestné výpravy, které však skončily neúspěšně. Čtvrtá křížová výprava se tak vlastně na čas stala čtvrtou benátskou trestnou výpravou. 

Křižákům se podařilo bez větších obtíží dobýt vylidněný přístav a dostat se na pevninu před vlastní město. Stále nervóznější Zadarští pozorovali, jak před jejich branami vyrůstá stanové městečko plné všelijakých zbraní, obléhacích strojů, katapultů či dřevěných věží. Na den rytířského patrona svatého Martina byl Zadar zcela obležen. Poslední naděje, že křižáci nenapadnou křesťanské město, se rychle ztrácela. A to i přesto, že ochranu nad Zadarem převzal sám papež. 

Kostky jsou vrženy 

„Ovšem lidé ze Zadaru dobře věděli, že je Benátčané nenávidějí,“ poznamenává Robert z Clari. Proto se nakonec rozhodli vyslat posly s kapitulací a odevzdat „na milost a nemilost celé město a všechny své věci vyjma sebe samých“. Když je benátský dóže vyslechl, šel se poradit s křižáckými veliteli. Toho využili odpůrci napadení, kterých bylo ve vojsku stále dost, aby posly za zády dóžete ubezpečili, že se vzdávat nemusejí, neboť přece nebudou napadeni křesťany. 

Poslové tomu uvěřili, a než stačil Enrico Dandolo vyřknout rozhodnutí, stáhli svou žádost a vrátili se zpět do města. Křižácká rada byla míněna upřímně. Mnozí vojáci totiž stále projevovali nesouhlas a vybízeli k odjezdu. Zmíněný opat z Vaux vystoupil s papežským listem hrozícím exkomunikací každému, kdo by křesťanské město napadl. „Pánové, jménem papeže vám zakazuji napadnout toto město, neboť patří křesťanům a vy jste poutníci,“ stálo v něm. 

Zneklidněný dóže však neztratil hlavu. Neúnavně připomínal křižákům jednou dané sliby, apeloval na jejich čest ohledně splacení dluhu a neopomněl připomenout fakt, že Benátky smlouvu ve všem dodržely. Většina křižáků, mezi něž patřili i naši kronikáři, uznávala Dandolovy námitky. Nepomohlo upozornění na to, že jedou válčit proti Saracénům, že město je křesťanské, patří uherskému králi – křižáckému spojenci, nepomohl ani výhružný papežský list. Kostky byly vrženy. Je třeba dobýt Zadar! Část výpravy se proto rozhodla odjet – jako třeba významný šlechtic Šimon z Montfortu, jenž raději zamířil k uherskému králi. 

Dobytí města 

Křižáci na Zadar zaútočili 13. listopadu. Ačkoli někteří křesťanští rytíři lačnili po kořisti, hlavním motorem byla benátská touha po pomstě. Hradební zdi se tříštily pod zásahy kamenů metaných z katapultů. Město přesto odolávalo. Když se však pátého dne kopáčům podařilo prokopat pod jednu městskou zeď, obránci pochopili, že se již dlouho neubrání. Kapitulovali a požádali o stejnou dohodu, jakou přednesli před obléháním. 

Dandolo slavil triumf. Nejen že Zadar opět spadal pod benátskou kontrolu, ale ještě navíc se křižáci rozhodli, že v něm přečkají zimu. Město, které nebylo ušetřeno pomsty, hněvu a lačnosti dobyvatelů, si křižáci a Benátčané rozdělili napůl. Měšťané byli vyhnáni ze svých domovů. Mnozí byli zabiti, nebo donuceni opustit město. Sám dóže se usadil v Zadarském paláci. Třetího dne plenění dokonce došlo mezi neukojitelnými Benátčany a „drobným lidem z řad poutníků“ k potyčce. „Bylo málo ulic, kde by se nebojovalo meči a kopími,“ píše kronikář. „Mnoho vznešených šlechticů bylo zabito.“ Až po týdnu se podařilo rozvášněné strany uklidnit. Příčina šarvátky sice není nikde výslovně uvedená, ale nepochybně šlo o boj o kořist. 

Papež zuřil a neváhal boží bojovníky exkomunikovat. Později se jej sice křižákům podařilo obměkčit, ovšem vůči Benátčanům zůstala hlava církve neoblomná. Ti si z toho ale moc nedělali. Měli vlastní plány. Zadar nebyl jediným křesťanským městem, které mělo podlehnout zkáze čtvrté křížové výpravy. Na řadě teď byla Konstantinopol…

Image

Čtěte také

Ve stínu slavných kruciát: Dětská tažení se stala smutnou kapitolou křížových výprav

Na rozdíl od Země, Jupiteru či Saturnu, kde se polární záře objevují převážně v polárních oblastech kvůli relativně dobře zarovnaným magnetickým pólům, má Neptun výrazně vychýlené a nesymetrické magnetické pole. Díky tomu se jeho záře objevují i v nečekaných místech, například ve středních zeměpisných šířkách.

Potvrzují to nová pozorování Vesmírného teleskopu Jamese Webba, které vůbec poprvé odhalují doposud pouze předpokládané polární záře na tomto ledovém obru. Pozorování byla umožněna přístrojem NIRSpec (Near-Infrared Spectrograph) dalekohledu JWST, který analyzuje světlo emitované nebo absorbované vesmírnými objekty. 

Neptun v novém světle

NIRSpec přinesl detailní snímky ionosféry Neptunu – vrstvy atmosféry, kde polární záře vznikají. V datech byla objevena emise iontu trihydrogen kationtu (H₃⁺), což je zásadní indikátor aurorální aktivity na plynných obrech. Tento iont byl dříve detekován na Jupiteru, Saturnu a Uranu, jeho přímé pozorování na Neptunu se ale podařilo potvrdit až nyní.

Dalším významným zjištěním je výrazný pokles teploty v horní části atmosféry Neptunu. Tu jako poslední zaznamenala sonda Voyager 2 během svého průletu v roce 1989. Teplota se podle nových zjištění v roce 2023 pohybovala jen na polovině hodnot, které naměřila sonda Voyager 2. Právě ohromující pokles teploty mohl podle vědců přispět k až doposud neúspěšnému pozorování neptunských polárních září. Nižší teplota totiž znamená méně energetických částic a slabší emise světla, což snižuje viditelnost tohoto jevu.

Astronomové plánují další pozorování Neptunu pomocí JWST s cílem lépe pochopit tento vzdálený ledový svět a jeho atmosférické procesy. Výzkum také potvrzuje důležitost infračervených přístrojů pro budoucí mise k Uranu a Neptunu.

Image

Čtěte také

Astronomové zaznamenali překvapivé změny teploty v atmosféře Neptunu

Pokus o násilné obsazení kasáren v červenci 1953 skončil pro bratry Castrovy fiaskem a před šibenicí je uchránily jen přátelské rodinné vazby s kubánským prezidentem Fulgencio Batistou. Po necelých dvou letech strávených ve vězení se Fidel Castro přesunul do Mexika, kde se seznámil s Argentincem Ernestem Che Guevarou.

Babička a 82 vnuků

Už po roce se zdálo, že nastal vhodný okamžik k návratu a zahájení ozbrojeného boje. Problémem bylo, jak se na Kubu dostat. Pak ale Castro objevil na řece Pontepec jachtu pro 12 osob jménem Granma (Babička). Nevelká a pomalá loď o délce 19 metrů a výtlaku 55 tun měla přepravit revolucionáře zpět do vlasti. Peníze  na její nákup pomohl získat i na Floridě žijící exprezident Socarrás.

Krátce po půlnoci 25. listopadu 1956 se v přístavu Tuxpan na Granmu nalodilo 82 členů hnutí včetně Fidela, Raúla a Che Guevary, aby vyrazili na dlouhou plavbu. Čekalo je špatné počasí, mořská nemoc i neustálá hrozba potopení přetížené lodě, nakonec ale 2. prosince dopluli k Playa Las Coloradas. Castrův plán však rozhodně dobrý nebyl. Původně měla Granma přistát už 30. listopadu a podpořit povstání, které toho dne vypuklo v Santiagu, plavba se ale protáhla a vojáci vzpouru mezitím potlačili. Tím ztratili revolucionáři moment překvapení. Loď navíc během přistání uvízla na písčině, takže se výsadek s veškerým vybavením musel brodit na pevninu. Brzy ho vládní vojáci odhalili a napadli jak letecky, tak z moře. Terén na pobřeží neposkytoval úkryt, a proto se povstalci stáhli do vnitrozemí.

Vousáči ze Sierra Maestra

Jejich pohyb ale jeden z místních rolníků (který jim dosud dělal průvodce) vyzradil a odpoledne 5. prosince 1956 padli Castrovi muži u Alegría de Pío do léčky. Zaskočení a unavení povstalci kladli jen chaotický odpor a byli rychle rozprášeni. Z původních 82 mužů zůstaly jen dvě desítky. Castro spolu s dalšími muži našel úkryt u farmáře Ramóna Peréze a pak se všichni přeživší, mezi nimi i Raúl a Che Guevara, přesunuli do hor. Kolem Vánoc s několika místními mladíky zahájili v těžko přístupném pohoří Sierra Maestra partyzánskou válku a prostřednictvím vysílačky šíření propagandistických relací. Tehdy vznikla i jejich přezdívka Barbudos, jelikož se v drsných horských podmínkách nemohli holit. 

První úspěšný střet s vládními vojáky svedli Castrovi partyzáni 17. ledna 1957. Cílem útoku se stala vojenská stanice v La Platě. I když nešlo o velkou akci, země se dozvěděla, že Castro a jeho přívrženci jsou naživu a bojují. Ke Kubě se brzy začala obracet pozornost světových médií. V únoru New  York Times otiskly interview, které s Castrem vedl Herbert Matthews. Význam veřejného mínění si Barbudos dobře uvědomovali: „Přítomnost zahraničního novináře, nejlépe amerického, pro nás byla důležitější než vojenské vítězství,“ přiznal později Che Guevara.

... a nejen oni

K významné události ale došlo 13. března 1957 i v Havaně. Radikální studenti tam podnikli útok na prezidentský palác s cílem zabít Batistu. Podařilo se jim sice proniknout až do jeho kanceláře, ale prezidenta v ní nenašli a stráž poté většinu útočníků zlikvidovala. Jiná skupina se mezitím dočasně zmocnila Rádia Reloj a předseda studentské federace José Echeverría v něm přečetl výzvu k revoluci. Krátce nato byl i on zabit. 

Ačkoliv si Castro později přisvojoval na této akci zásluhy, neměl s ní nic společného. Z Echeverríi a dalších studentů se ale stali mučedníci a 13. březen je považován za mezník v historii revoluce. 

K dalšímu pokusu o protibatistovské povstání došlo 5. září 1957 na námořní základně v Cienfuegos. Vzbouření námořníci rozdali zbraně lidem z okolí a doufali, že dojde k povstání. To se nestalo a vládním silám se nakonec podařilo vzpouru potlačit. Bylo však zřejmé, že režim stojí na vratkých nohou. Během jediného roku se buňky Castrova Hnutí 26. července rozšířily do všech koutů země. Organizovaly protesty, sabotáže, a dokonce popravy policejních informátorů.

Místo partyzánů armáda

Mezitím také partyzáni v horách získávali další příznivce. I když neměl Castro dlouho více než 300 mužů s chatrnou výzbrojí, jejich počty přece jen postupně rostly. V únoru 1958 už si povstalci troufli na útok několika kolon na vojenský tábor v Pino del Agua, proti němuž musela „armáda tyranie“, jak ji Castro nazýval, nasadit celý prapor. Z partyzánů se zvolna stávala povstalecká armáda (Ejército Rebelde) s propracovaným systémem velení, spojení i zásobování. Důkazem bylo i otevření několika nových „front“ pod velením Juana Almeidy, Raúla Castra a Camila Cienfuegose na sever a na západ od Santiaga de Cuba. 

Dne 26. března 1958 k tomu všemu USA pod tlakem veřejného mínění uvalily zbrojní embargo na Batistův režim. Ten ve snaze zvládnout stále složitější situaci nabídl povstalcům 3. dubna 1958 amnestii, odpovědí mu byla jen výzva ke generální stávce. Tu ještě Batista v zárodku potlačil, uvědomoval si však rostoucí nebezpečí, a proto se v květnu rozhodl pro úplnou likvidaci partyzánů.

Konec, který nenastal

Na rozkaz náčelníka generálního štábu Pedra Rodrígueze vypracoval plukovník Carlos San Martín „Plán FF“. (Fin de Fidel – Fidelův konec). Castrovu vzpouru mělo rozdrtit devět praporů s dalšími podpůrnými jednotkami. Původně šlo o 7 000 mužů, jejich počet ale s povolanými záložníky stoupl až na 10 000.  Nevýhodou těžce vyzbrojených Batistových jednotek ovšem byla nízká mobilita, která neumožňovala malé povstalecké kolony včas obklíčit a zničit. Castro také začal uplatňovat účinnou psychologickou taktiku: zatímco vládní síly zacházely s rebely velmi brutálně, Castro zajaté vojáky propouštěl a staral se o ty, kteří utrpěli zranění. Samozřejmě o tom informoval na vlnách Radia Rebelde: „Jen co se zmocníme vojákovy zbraně, on sám nás přestává zajímat. Takový muž sotva touží bojovat proti těm, co se k němu chovali šlechetně, a propuštěný zajatec nejlépe vyvrací propagandu tyranského režimu…“ 

Že jde o správnou taktiku dokázal například několikadenní střet na soutoku řek Jigüe a La  Plata v červenci 1958. Přes vládní vzdušné údery, zahrnující i bombardování napalmem, podporu dělostřelectva a také jedné z fregat se výsledkem regulérní bitvy stala kapitulace 18. praporu a zajetí asi 240 vojáků, přičemž dalších 41 padlo. Povstalci měli údajně pouze tři padlé. 

Už v srpnu bylo jasné, že ofenziva selhala, a Batista nařídil stažení sil ze Sierra Maestra. Castro se pak rozhodl rozšířit válku i na zbytek Kuby. Che Guevaru a Camila Cienfuegose vyslal do centrální oblasti země, aby připravili útok na strategické město Santa Clara, jehož ovládnutí představovalo klíč k Havaně. Fidel s Raúlem zůstali na východě, aby zaútočili na Santiago de Cuba.

Šťastný Nový rok 1959?

Kolony Che Guevary a Camila Cienfuegose se šest týdnů prodíraly bažinatým terénem na západ ostrova, dokud nedosáhly hornaté oblasti Escambray. Vládní síly se je ještě v listopadu pokusily porazit, ale už 4. prosince přešli povstalci do protiútoku. Hlavní silnice a železniční trať v té době na několika místech přerušili, ostrov fakticky rozdělili na dvě části a vládní vojska na východě šlo zásobovat pouze ze vzduchu. Koncem roku 1958 byl už pád Batistovy diktatury nevyhnutelný. 

Castro měl nyní pod svým velením asi 3 000 mužů a přidávali se k nim další a další včetně některých armádních jednotek. Dne 28. prosince zahájila kolona Che Guevary útok na Santa Claru. Když ji na Silvestra povstalci dobyli, rozhodl se Batista k útěku. Castro vstoupil 1. ledna 1959 triumfálně do Santiaga de Cuba a ihned rázně odmítl vytvoření nějaké další vojenské junty. Vyzval ke generální stávce a nařídil Che Guevarovi a Cienfuegosovi, aby pokračovali v postupu na Havanu, kam dorazili 2. ledna 1959. O šest dnů později přijel do Havany i Castro a již 13. ledna vynesl revoluční tribunál první rozsudky nad aktivisty bývalého režimu. 

V té době ještě USA hodnotily povstání na Kubě vcelku pozitivně. Ostatně v první vládě po převratu Fidel nezasedl. Opoziční právník José Cardona do ní nominoval především umírněné členy Hnutí 26. července a prozatímním prezidentem se stal soudce Manuel Urrutia. I proto nový režim ihned uznaly nejen země Latinské Ameriky, ale i USA. Hlasy, které varovaly, že skutečné moci se co nevidět chopí Castro, který má diktátorské sklony, byly považovány za přehnané.

Vývoj na Kubě jim však dal za pravdu. V únoru první vládu vystřídala jiná, tentokrát s Fidelem Castrem v čele. Ta záhy vyhlásila zákon o pozemkové reformě a novou hlavou státu se pak v červenci stal radikál Osvaldo Dorticós Torrado. Premiér Castro si mezitím našel nového spojence v Sovětském svazu a jeho východním bloku. Na Kubě mělo dojít k vlně znárodňování, což zároveň znamenalo, že éra nadstandardních vztahů s USA skončila a obě země rychle spěly k otevřené konfrontaci. Že se při ní svět ocitne na pokraji jaderné války, však ještě nikdo netušil.

Image

Čtěte také

Téměř nesmrtelný Fidel: Kdo se pokoušel zlikvidovat kubánského diktátora?

Faraon Ramesse III. byl druhým vládcem 20. dynastie starověkého Egypta. Přestože vládl v poměrně komplikované době, plné ekonomických problémů a bojů s nájezdníky, známými jako „mořské národy“, v čele říše vydržel úctyhodných 30 let (1186 až 1155 př. n. l.), než ho zavraždili spiklenci z řad vlastní rodiny a služebnictva.

Hrob z neklidných časů

Archeologové v Egyptě nedávno objevili přibližně 3 200 let starý hrob, ve kterém byl podle všeho pohřbený vojenský velitel, který sloužil za vlády Ramesseho III. Naznačují to alespoň nalezené artefakty – slonovinová skříňka, bronzové hroty šípů a především zlatý prsten s vyrytým jménem faraona Ramesse III.

Hrob byl odkryt na lokalitě Tell el-Maschúta v oblasti Vádí Tumilat v severovýchodní části Egypta. Ve starověku tudy procházela klíčová obchodní cesta pro karavany, která spojovala Egypt se zeměmi na východě. Hrob je postavený z vepřovic, nepálených cihel a kromě hlavní pohřební komory se v něm nacházejí i další tři přilehlé místnosti.

Kromě toho v hrobě archeologové objevili i několik keramických nádob, z nichž některé obsahují jméno faraona Haremheba. Ten ale vládl zhruba 100 let před Ramessem III. coby poslední zástupce 18. dynastie. 

Jak se dostaly keramické nádoby do hrobu není jasné. Jedním z možných vysvětlení je, že hrob byl původně vybudován již za vlády faraona Haremheba a později byl (možná i opakovaně) „recyklován“. Jistota nepanuje ani otázce identity pohřbeného muže. Například egyptolog David Warburton poukazuje na skutečnost, že nebyly nalezeny žádné indicie identity zemřelého, což komplikuje identifikaci jeho postavení.

Image

Čtěte také

Palácové spiknutí: Kdo stál za smrtí egyptského faraona Ramesse III.

Rychlá a účinná úleva od bolesti

Žába pralesnička a její pestrobarevné jihoamerické příbuzné disponují hned osmadvaceti nejrůznějšími alkaloidy, schopnými uspat člověka doslova na dotek. Často až na věčnost. A právě efektu rychlého znecitlivění si povšimli lékaři, kteří z jedu těchto žab začali syntetizovat ty nejefektivnější uspávací látky a anestetika.

Epibatidin, který má chemicky blízko ke smrtícímu koktejlu kurare, je totiž 200× silnější než morfium. Nejsilnější jedovaté anestetikum však není k nalezení v pralesích, ale na dně oceánů. Disponuje jím mořský plž zvaný homolice a z něj získaný lék zikonotid je ještě pětkrát silnější. Široce užívané jedy z říše žab a mlžů fungují také jako svalové relaxanty (D-tubokurarin) a srdeční stimulanty. Potkáte se s nimi třeba u svého zubaře.

Jed na krysy

Sotva v třicátých letech minulého století odezněla ve Spojených státech ekonomická krize, museli se farmáři poprat s dalším problémem. Jejich úrodu totiž plenili nenechaví hlodavci. Na pomoc jim tým amerického biochemika Karla Paula Linka dodal velmi spolehlivý rodenticid. Hubitel potkanů, odvozený od přírodního jedu dikumarolu, způsobil hlodavcům smrtelné vnitřní krvácení.

O deset let později se po vlně neúspěšných sebevražd ukázalo, že dokonale funguje jen na hlodavce. Lidem, kteří mají v dietě dostatečně zastoupený vitamin K, jen efektivně ředí krev. Světlo světa tak spatřil warfarin: lék odvozený z jedu na krysy, schopný dramaticky snížit riziko pooperačních trombóz.

Nejoblíbenější smrtící bylina

Podle střízlivých odhadů se počet jedovatých živočichů na Zemi pohybuje kolem sta tisíc. Jedovatých rostlin, obsahujících ve svých květech, plodech, listech či kořenech látky s určitým toxickým účinkem, je však násobně více. A protože se jejich konzumací lidstvo zaobírá už od počátků své existence, je efekt řady z nich dobře probádán a široce využíván v medicíně.

Překrásný náprstník, nápadný svými zvonkovitými květy, vás může zabít. Ale jako digitalin, využívající schopností specifických glykosidů, představuje jeden z nejefektivnějších srdečních léků. Podáván je zejména při chronické srdeční nedostatečnosti, kdy zvyšuje stažlivost srdce a zároveň zpomaluje srdeční frekvenci.

Čarodějné byliny

Oměj od vašich vrat nezažene vlkodlaka, jak se ve středověku často věřilo, ale může vám pomoci odvrátit hrozící infarkt. Účinná látka akonitin totiž výrazně zpomaluje činnost srdce a zklidňuje oběhový systém. Ostatní byliny z čarodějnických sabatů, blín, durman, mandragora a rulík zlomocný, sice obsahují řadu alkaloidů, ale asi nejvýraznější potenciál pro medicínu představuje atropin. Ten se využívá v chirurgii, anesteziologii, kardiologii a především v očním lékařství. Způsobuje totiž výrazné rozšíření zornic, což napomáhá diagnóze očních chorob.

Image

Čtěte také

Jak je možné, že se jedovatá zvířata neotráví vlastním jedem?

Willem Barents se narodil kolem roku 1550 na jedné z farem ve vsi Formerum na západofríském ostrově Terschelling. Jeho jméno existuje v různých přepisech (Barentsz, Barentz), nejvíce je asi známo v anglicizované verzi Barents. 

O jeho dětství nevíme téměř nic. Zjevně nebyl prvorozeným synem, neboť nepřevzal po otci grunt, jak bylo v této době u nejstaršího mužského dědice zvykem. Naopak jej potkal osud mladších synů, kteří museli odejít na moře jako rybáři nebo lodníci. Tak se Willem Barents vydal do Amsterdamu, kde se vyučil kormidelníkem. Byl jedním z mála lodníků, jenž dokázal vypočítat polohu lodi podle hvězd. Uměl také kreslit mapy. Jeho mapová kniha středomořských zemí byla vydána v roce 1594 v atlasu Lucase Janszoona Waghenaera. O dva roky později vytvořil mapy Irska a severního Norska. O Barentsově soukromém životě víme pouze tolik, že byl ženatý a měl pět dětí. 

Hledá se severovýchodní průjezd 

Barents nastoupil svou kariéru v přelomovém období konce 16. století, kdy se nizozemští obchodníci živě zajímali o alternativní námořní cestu na Dálný východ. Jediná známá trasa kolem Afriky byla dlouhá a nebezpečná a mořeplavci zde čelili útokům jiných námořních mocností. Nizozemci proto vysílali expedice, hledající cestu k lukrativním trhům Číny a Japonska na severovýchodě, v arktických vodách. Jejich kartografové byli totiž přesvědčeni, že musí existovat průliv, který by umožnil bezpečný přístup do Asie podél severního pobřeží evropského Ruska a Sibiře. V zásadě měli pravdu, netušili ale, že kvůli malé době ledové byl severovýchodní průjezd v 16. a 17. století uzavřen ledem. 

Z iniciativy antverpských kupců Gillise Hooftmana a Balthasara de Moucheron byla v roce 1584 vystrojena první výprava pod vedením Oliviera Brunela, o níž se dochovalo jen velmi málo zpráv. Možná doplula až k ústí řeky Ob, ztroskotala však v roce 1585 při zpáteční cestě z Karského moře v ústí Pečory. 

Hledání průjezdu bylo opět obnoveno v roce 1594, tentokrát již ze severního Nizozemí. Balthasar de Moucheron, který mezitím přesunul své podnikání do Middelburgu, se spojil s kazatelem a kartografem Peterem Planciem a navrhl novou expedici, jež se měla „plavit do severních moří a objevit království Kathaj (Čínu) severně od Norska, Moskovie a Tartárie“. 

Písemné svědectví o výpravě podal Jan Huyghen van Linschoten, který se jí účastnil jako faktor. Pro plavbu byly k dispozici tři lodě: Mercurius pod velením Willema Barentse, De Zwaan pod velením Cornelise Naye a Enkhuizen pod velením Brandta Tetgalese. Expedice vyplula 6. června 1594. Na ostrově Kildin se posádka poprvé setkala s ledním medvědem. Pokusila se jej chytit, ale zvíře bylo příliš divoké a muselo být zabito. 

Výprava se později rozdělila. Barents se měl pokusit obeplout ostrov Nová země ze severu, zatímco Cornelis Nay a Brandt Tetgales měli zamířit na jih do Jugorského průlivu a dále do Karského moře. Novou zemi spatřil Barents poprvé 4. července a určil její zeměpisnou šířku na 73° 25ʹ. Dosáhl mysu, který nazval Langeneß (dnes Suchoj Nos) a pokračoval v plavbě podél západního a severního pobřeží ostrova, dokud mu 30. července nezabránil v cestě led. Nay s Tetgalesem mezitím dosáhli Karského moře, což současníci vnímali jako nalezení přístupu k severovýchodní cestě. Barents se znovu setkal se svými krajany u ostrova Vajgač 16. srpna. 

Další marný pokus 

Expedice se vrátila do Nizozemí 16. září 1594 a byla obecně považována za úspěšnou, proto byla v roce 1595 sestavena flotila sedmi lodí, jejichž náklad tvořilo obchodní zboží, proviant a munice. Kromě nalezení průlivu bylo cílem také prodat nejrůznější zboží. Na výpravě se opět podílel Jan Huyghen van Linschoten, tentokrát jako vrchní faktor, který expedici vylíčil ve své zprávě. Vedle té se zachovala ještě zpráva Gerrita de Veer. 

Velení výpravy převzal Cornelis Nay. Barents se plavil jako hlavní kormidelník a navigátor lodi Greyhound pod kapitánem Jacobem van Heemskerk. Výprava odplula 2. července a Severní mys se podařilo obeplout 10. srpna. O devět dní později našli Nizozemci Jugorský průliv plný ledu, a aby toho nebylo málo, museli čelit silnému protivětru. 

Koncem srpna se mořeplavci setkali s dvaceti Samojedy, lidmi, kteří jsou součástí uralské jazykové skupiny. Posádka je nazývala divokými muži, přestože, jak pravil de Veer „nejsou divocí, protože jsou rozumného úsudku“. Samojedi konverzovali s jedním rusky mluvícím členem Barentsovy posádky, kterému poskytli cenné informace o okolních mořích. 

Dne 2. září výprava pronikla do Karského moře, kde došlo k tragédii: „6. září někteří z našich mužů vyšli na pobřeží, aby hledali kameny, které jsou druhem diamantu (pravděpodobně horský křišťál), a proto bylo mnoho z nich na ostrově. Jak hledali kameny, dva z nich leželi na stejném místě, když najednou přišel velký hubený bílý medvěd krást a chytil rychle jednoho z nich za krk, a ten nevěda co ho chytlo za krk, křičel: ‚Kdo je ten, co mě táhne za krk?‘ Mezitím ten druhý, který ležel nedaleko od něj, zdvihl hlavu, viděl, co se stalo, a když viděl, že je to obrovský medvěd, křičel: ‚O, kamaráde, to je medvěd!‘ A ihned vyskočil a utíkal pryč. Medvěd se nejprve svalil na muže, rozbil mu hlavu a sál jeho krev, a proto zbytek mužů, kteří byli na zemi, celkem asi dvacet, sem přiběhlo, buď aby zachránili muže, nebo spíše svalili medvěda z jeho mrtvoly, nabíjeli své pušky a ohýbali své hroty, posadili se na něj, dokud ještě požíral muže, ale když je přiměl, aby k němu přišli, rychle a krutě je napadl, vytrhl dalšího z okruhu ostatních a roztrhal ho na kusy, zatímco ostatní utekli.“ 

Barents naléhal na Naye, aby umožnil alespoň několika lodím strávit zimu v Karském moři. Zatímco ten váhal, 8. září vypukla vzpoura posádky. Podařilo se ji potlačit, pět rebelů bylo pro výstrahu popraveno. Lodě se poté pokusily dostat dále na východ, ale marně. Nay vše vzdal 15. září a zamířil zpět do Nizozemí, kam expedice dorazila 18. listopadu. 

Vězni ledu 

Protože se obě výpravy vrátily, aniž by čehokoli dosáhly, nizozemští stavové přestali projekt podporovat. Plancius a Barents přesto neztráceli optimismus. Nakonec nový podnik podpořilo město Amsterdam. Za tímto účelem byly v roce 1596 vypraveny dvě lodě, kterým veleli Jan Corneliszoon de Rijp a Jacob Heemskerk, sám Willem Barents byl hlavním kormidelníkem a navigátorem pod Heemskerkovým velením. Expedice vyplula 10. května 1596 a již 5. června objevila Medvědí ostrov (Bjørnøya) – jeho název byl odvozen od ledního medvěda, s nímž se tam posádky obou lodí setkaly. Námořníci netušili, že jde o nejjižnější část souostroví Špicberky (Svalbard). Oblast je zaujala strmými horami, po kterých dostal jméno největší z ostrovů, jehož název se vžil pro označení celého souostroví. Byl objeven 17. června. 

Výprava se poté obrátila opět na jih, avšak u Medvědího ostrova se cesty posádek rozešly. Heemskerk s Barentsem se rozhodli vydat se svou lodí Windhond (původně Witte Swaen) směrem k Nové zemi, zatímco de Rijp se se svými muži po dalších toulkách Špicberky vrátil do Amsterdamu. Windhond proplula v červenci kolem severního cípu skupiny ostrovů Nové země na východ, ale záhy ji zastavil mořský led. Poté zamířila podél západního pobřeží na jih, ale i tam jí cestu zastoupily kry. Ani plavba zpět na západ nebyla úspěšná a koncem srpna loď zcela uvízla v ledu, který ji rozmačkal. 

Přezimování v Arktidě 

Sedmnáct námořníků v čele s Heemskerkem a Barentsem rychle vylodilo všechny své zásoby na ostrov a troubením na trubku přitom zahánělo lední medvědy. Jak napsal účastník výpravy Gerrit de Veer ve své zprávě, která vešla v širokou známost: „Byli jsme donuceni strávit tuto zimu v hrozném chladu, bídě, utrpení a strádání.“ Trosečníci využili dřevo ze ztroskotané lodi a 11. září našli navíc naplavené dřevo, což dle Veera považovali za dar v nouzi: „(…) bylo asi vrženo na břeh z Tartarie, Moskovie či odjinud, neboť v této zemi žádné nebylo (…), posloužilo nám ke stavbě domu, ale také k otopu po celou dlouhou zimu, (bez něj) bychom nepochybně zahynuli strašlivým chladem.“ 

Tento úkryt se stal později známý jako Dům záchrany. Uprostřed příbytku byl komín a pod ním ohniště. Trosečníci měli uhlí z lodi a naplavené dřevo. V noci je zahřívaly rozžhavené dělové koule pod postelemi. Při teplotách klesajících pod 40 nebo i 50 stupňů pod nulu mrzlo sice i uvnitř chaty, ale alespoň tam nefoukalo. Od konce listopadu strávila posádka v chatě dva měsíce v temnotě polární noci, až 24. ledna 1597 spatřila znovu slunce. Tato informace ve Veerově zprávě vyvolala později údiv astronomů, neboť k jevu došlo o dva týdny dříve oproti jejich očekávání. Vysvětlení se našlo až o mnoho let později. Byla to arktická fata morgána jinak známá jako efekt Nové země. 

Boj o přežití 

Po celou dobu ohrožovali trosečníky lední medvědi. Když se k nim šelmy dobývaly do chaty, odráželi jejich útoky mušketami. Poté, co medvěda námořníci zabili, „rozpárali (…) jeho břicho, opekli jeho játra a snědli“. Následující gastronomický zážitek popsal de Veer slovy: „(…) nám chutnalo dobře, ale udělalo se nám z toho všem špatně, zvláště tři z nás byli velmi nemocní.“ 

Šlo o první popis hypervitaminózy A. Po této zkušenosti již trosečníci používali pouze medvědí kůže a tuk (do olejových lamp). Co je však opravdu udrželo při životě, byly polární lišky, které chytali do pastí. Liščí maso bylo bohaté na vitamín C, a to je dlouho chránilo před kurdějemi. Pivo a chléb měla posádka na příděl. Na tříkrálový večer si námořníci dopřáli palačinky. 

Co nedokázali medvědi, dokázaly nemoci. Než byly vztyčeny první trámy domu, zemřel lodní tesař. V květnu 1597 trosečníci připravili na odjezd dva otevřené čluny a v červnu vyrazili z ostrova přes nynější Barentsovo moře na jih. Šest dní po odjezdu, 20. června, zemřel na palubě šalupy nezdolný Willem Barents. Pro výpravu znamenal jeho odchod velkou ztrátu, neboť, jak napsal de Veer, „byl velitelem a jediným kormidelníkem, za kterého bychom se hned po Bohu postavili“. Pohřben byl pravděpodobně do moře, jeho hrob se nikdy nenašel. 

Následovali jej další tři členové expedice. Koncem července se na jižním cípu ostrova Nová země námořníci setkali s Rusy. Po plavbě spojené s občasným veslováním, která byla dlouhá 2 160 kilometrů, se dvanáct přeživších dostalo 2. září na poloostrov Kola. Zde je vyzvedla nizozemská obchodní loď pod vedením Jana Corneliszoona de Rijpa, na jejíž palubě k jejich zotavení přispěl „sud silného švédského piva, lososi a cukr“. Dne 30. října 1597 dorazili do přístavu Maassluis. Tak skončil poslední pokus najít severovýchodní cestu do Asie. 

Neúspěšná expedice? 

Expedice však nebyla zcela neúspěšná, neboť se z ní dochovalo kartografické dílo Willema Barentse: mapa ostrova Špicberky, Nové země a také mapa Arktidy, která poprvé zobrazovala severní pól v moři, obklopený kontinenty. Tyto mapy se používaly několik staletí, polohu obou ostrovů Barents určil velmi přesně. 

Když se Cornelisi de Houtmanovi na konci 16. století podařilo dokončit první nizozemskou plavbu kolem mysu Dobré naděje, nizozemští obchodníci ztratili zájem financovat další plavby na severovýchod. Barentsova výprava nicméně způsobila, že na Špicberkách se od devadesátých let 17. století úspěšně rozvíjel nizozemský lov velryb.

Image

Čtěte také

Carův Kolumbus: Vedením americké expedice pověřil car mořeplavce Beringa