Cyklické změny oběžné dráhy Země a její rotace souvisejí nejen s cykly ledových dob, ale také s tím, že se Sahara, masivní poušť na severu Afriky, opakovaně stává na určitou dobu mnohem vlhčí a zarůstá vegetací. Toto období „zelené Sahary“ zatím naposledy nastalo zhruba před 14 500 až 5 000 lety.

Nada Salemová z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku a její kolegové analyzovali DNA dvou přírodně mumifikovaných žen, které byly pohřbené ve skalním převisu Takarkori, který se nachází v pustině na jihozápadě Libye. Obě ženy zde žily před necelými 7 000 lety, tedy v době, kdy Sahara zažívala mnohem přívětivější klima a tamní krajina byla zelená a plná jezer.

Lidé ze Sahary

Genetické analýzy ukázaly, že obě ženy do značné míry sdílejí DNA dávných lovců a sběračů, kteří asi před 15 000 lety obývali dnešní Maroko. Společně a archeologickými nálezy ze zaniklých jezer i dalších míst tyto analýzy potvrzují, že na území „zelené Sahary“ (a nejspíš i před ní) stabilně a dlouho žila lidská populace. Podrobnosti výzkumu uveřejnil v těchto dnech vědecký časopis Nature.

Vše nasvědčuje tomu, že asi před 50 000 lety došlo k odštěpení populace lidí v oblasti dnešní Sahary od lidí v subsaharské Africe. Od té doby tam lidé žili do značné míry izolovaně, až na občasné průniky genů z Levanty a genů neandertálců.

Archeologické nálezy z Takarkori naznačují, že lidé, kteří tam žili, byli jedněmi z prvních pastevců dobytka. „Ukazuje se, jak se vlastně v oblasti zelené Sahary šířilo pastevectví,“ popisuje Salemová. „Pravděpodobně šlo spíše o kulturní výměny než o rozsáhlé migrace obyvatelstva.“

Image

Čtěte také

Skalní malby objevené v Súdánu ukazují, že Sahara bývala v minulosti úrodnou zelenou krajinou

Ve dvě hodiny v noci se z jedné petrohradské luxusní restaurace ozývá lomoz a křik. Policie se marně snaží podnapilou společnost uklidnit. Jeden z hulákajících opilců se chystá po policejním prefektovi hodit mísu s kaviárem. Muži v uniformách brání svého nadřízeného, zatímco silně společensky unavení pánové se chápou svých kordů. Vypadá to na pořádnou bitku. Kdo to v pozdních hodinách tak bezohledně ruší noční klid? Nikdo menší než výkvět ruské aristokracie v čele s carevičem Mikulášem. Svým nezřízeným životem nepředstavoval mezi následníky trůnu přelomu 19. a 20. století žádnou výjimku. Podobně žili i další evropští princové. Jejich skandály plnily přední stránky novin a stávaly se předmětem drbů. Kteří dědicové trůnu by se mohli ucházet o titul největšího zhýralce roku? 

Líní budižkničemové 

Britská královna Viktorie vůči svému synovi Albertu Eduardovi zvanému Bertie nikdy nešetřila kritikou. „Absolutně se nehodí stát se jednoho dne králem,“ nechala se například slyšet. Možná proto vládla více než 63 let a následník trůnu si na korunu musel počkat dlouhá čtyři desetiletí! Nelichotivým způsobem se o svých synech vyjadřovali i další evropští panovníci. Například černohorský král Nikola I. označil svého syna prince Danila za lenocha. Když se ekonomický poradce hrabě Sergej Witte odvážil ruského cara Alexandra III. zeptat, zda nenadešel čas k zasvěcení careviče do státních záležitostí, vládce se ho udiveně zeptal: „Povězte mi, už jste někdy s jeho císařskou výsostí, velkoknížetem carevičem mluvil?“ Hrabě přiznal, že měl tu čest. „Tak mi neříkejte, že jste si nikdy nevšiml toho, jaký je velkokníže hlupák!“ 

Královští rodiče sledovali, jak jejich potomci tráví čas pitkami, hraním hazardních her a oddáváním se tělesným rozkoším, a proto se třásli hrůzou při pomyšlení, že by měli jednoho dne předat korunním princům trůn. Jenže sami na rozmařilém životě svých potomků nesli vinu! Již od útlého věku se dědicové trůnu účastnili důkladného vzdělávacího programu. Učili se cizím jazykům, dějinám, diplomacii i základům přírodních věd. Jen co dospěli, jejich výuka skončila a mnozí z nich očekávali, že nyní je jejich otec či matka zasvětí do vládních záležitostí. 

Ovšem většina panovníků nechtěla svěřit svým potomků jediný důležitý dokument či funkci. Vymlouvali se na jejich nevyzrálost, pravděpodobně se však obávali, že by jim mladí princové příliš mluvili do vládnutí, dokonce že by je předčasně připravili o trůn. A tak svým následníkům přenechávali pouze reprezentativní úkoly, jako navštěvování svateb, pohřbů a korunovací cizích panovníků či provozování charity. Čím tedy měli princové zaplnit svůj čas? Ocitli se v obležení dvořanů, kteří je vodili na zábavy, lichotili jim a dohazovali jim milenky. Z mnohých následníků se tak stali namyšlení floutkové! 

Nenapravitelní sukničkáři 

Britská královská rodina se svými věrnými si vychutnává slavnostní večeři. Princ Albert Eduard si zálibně prohlíží jednu z dvorních dam. „Mohu vás navštívit ve vašem pokoji?“ obrátí se na ni s otázkou. Žena mu dá svolení, ačkoliv ji jeho dotaz vyděsil. Dobře ví, o co následníkovi trůnu jde! Rychle přemýšlí, jak by ho mohla zdvořile odmítnout. Ve své ložnici se obleče do svých nejnádhernějších šatů a ozdobí se nejdražšími šperky. Takto ustrojena přivítá dychtivého prince. Bertie se nad jejím vzhledem pozastaví: „Bylo opravdu nutné se takto obléknout na čistě soukromou konverzaci?“ Odpoví mu s vážným výrazem ve tváři: „Když mi vaše královská výsost prokázala tu čest a navštívila mě, je přece samozřejmé, že si obléknu šaty, které se pro takovou událost hodí.“ Princ pochopí její narážku a se zamumláním dobré noci se vzdálí. Dotyčná dáma tak svou dobrou pověst uhájila! Většina žen však princovým svodům s radostí podlehla. 

Bertie dobýval ženy svobodné i vdané, urozené i prosté, Britky i cizinky. Velkou vybíravostí v tomto ohledu netrpěl. Vše prý začalo, když roku 1855 ve svých čtrnácti letech navštívil s rodiči Paříž. Zatímco na britském královském dvoře vládla přísná morálka, v Paříži se princ setkal s poněkud volnějšími mravy. Ženy tam nosily hluboké výstřihy, které přitahovaly pozornost pubertálního mladíčka. Od té chvíle ženským půvabům zcela propadl. 

To samé platí i o dalších princích. Budoucí car Mikuláš II. vyhledával společnost baletek, četnými milostnými aférami proslul také rakouský korunní princ Rudolf.  Holandský následník trůnu Vilém přišel do Paříže se svou milenkou hraběnkou Mathildou van Limburg Stirum. S tou se chtěl původně oženit, avšak jeho otec král Vilém III. se postavil proti. Roli prý mohla hrát i skutečnost, že záletný panovník měl pletky s Mathildinou matkou a hrozilo, že by se princ oženil s nevlastní sestrou. Následník trůnu tedy na protest uprchl do Paříže. Tam však jeho láska brzy vzala za své a on našel útěchu v náručí četných milenek. 

Hluční opilci 

Následníci trůnu také milovali večírky a alkoholem se snažili zaplnit prázdnotu ve svém nitru. Někdy se však jejich bujaré večírky zvrtly v mezinárodní skandál. Carevič Mikuláš jednoho dne popíjel se svými přáteli a milenkou v luxusním petrohradském podniku. Kolem druhé hodiny ráno se je hostinský odvážil poníženě poprosit, zda by neukončili svou oslavu, že by rád restauraci zavřel. Avšak panstvo ho jen odbylo, ať si hledí svého, a veselilo se dál. Hluk linoucí se z budovy přilákal strážníka na obchůzce. Ten nepoznal následníka trůnu ani nikoho z urozených pánů, a tak je požádal, aby večírek okamžitě ukončili a nerušili dál noční klid.

„Ale pane strážníku, nebuďte tak přísný. Nechte nás ještě chvíli oslavovat,“ přátelsky vyzval značně ovíněný Mikuláš muže v uniformě. „To nejde. Předpisy se musí dodržovat,“ vrtěl hlavou policista. To už se na něj vrhli alkoholem posilnění šlechtici. Dal se proto raději na ústup, avšak ihned poté zamířil na policejní prefekturu, kde incident nahlásil. Prefekt městské policie vzápětí na místo dorazil s posilami. Vedoucí policie následníka trůnu poznal. Věděl, že ho čekají pořádné nepříjemnosti!

Pokoušel se careviči mírně domlouvat, jenže opilec mu nepopřál sluchu. Mikuláš dokonce popadl mísu s kaviárem a chtěl ji po policejním prefektovi hodit. Policisté se pokoušeli svého nadřízeného bránit. Panští synkové tasili své kordy a rozzuřený následník trůnu se sápal po veliteli zásahu. Nejhoršímu naštěstí zabránila Mikulášova milenka, která se mezi oba muže vrhla. O tomto incidentu si brzy vyprávěl nejen celý Petrohrad a Rusko, ale historku s potěšením líčili také zahraniční diplomaté. Od nich se o carevičově flámování dozvěděla prakticky celá tehdejší Evropa! To vskutku na ruskou monarchii nevrhalo to nejlepší světlo… 

Vášniví hráči 

Britský následník trůnu Albert Eduard si umí užívat života. Pro jeho schopnost pořádně to roztočit se mu dokonce přezdívá „princ večírků“. Kromě alkoholu a ženám propadne podobně jako ostatní dědicové trůnu hazardu. Za jeden večer dokáže utratit obrovské sumy. Jeho matka královna Viktorie přitom dál stříhá staré noviny na čtverce, aby ušetřila za toaletní papír! Bertie však vypadá jako pouhý břídil vedle jiného evropského následníka trůnu, holandského prince Viléma. Jeho život stále více připomíná tragédii… 

Vilém již odmalička trpí nenávistí, která panuje mezi jeho královskými rodiči Vilémem III. a jeho ženou Žofií. Matka se mu však postará o dobré vzdělání a chvíli to vypadá, že se princ stane novou nadějí holandského království. Na rozdíl od jiných monarchů by na něj jeho otec velmi rád přenesl co nejvíce svých vladařských povinností. Jenže princ o to, jak se zdá, vůbec nestojí. Proč? S otcem má velmi složitý vztah a poslední ránu mu zřejmě zasadí skutečnost, že Vilém III. mu nedovolí oženit se s jeho velkou láskou, výše zmiňovanou hraběnkou van Limburg Stirum. Proto princ se svou milenkou uprchne do Paříže. 

Zde se velmi rychle promění v bezduchého konzumenta rozkoší. Věnuje se také hazardním hrám. Pařížané ho znají pod posměšným přízviskem princ de citron – jedná se o narážku na jeho oficiální titul princ d'Oranje. Ještě většímu hýření propadne Vilém po smrti své matky Žofie v roce 1877. Tehdy prohraje a prohýří veškerý svůj majetek. O dva roky později v pouhých devětatřiceti letech umírá. 

Oficiálně se mluví o náhlém zápalu plic či „úplném vyčerpání“, mezi lidmi však kolují pověsti, že zemřel při souboji. Každopádně osud prince oranžského křiklavě vypovídá o neutěšených rodinných poměrech, které vládly v 19. století v evropských panovnických dynastiích…

Image

Čtěte také

Muž mnoha lásek: Korunnímu princi Rudolfovi padaly ženy k nohám

Pokud se budeme zajímat o nejmenší svítící hvězdy, které jsou stále aktivní jako stálice hlavní posloupnosti, musíme se zaměřit na červené trpaslíky. Hmotnost nejmenších z nich odpovídá zhruba 0,08násobku Slunce, což zřejmě představuje minimum, při kterém může hvězda udržovat termonukleární fúzi vodíku v jádře. Takové objekty dosahují přibližně 0,1 slunečního poloměru, jsou velmi málo zářivé, a jejich pozorování tudíž vůbec neznamená snadný úkol. Přesto jich známe hned několik.

Mluvíme-li však o nejmenších stálicích obecně, včetně pozdních fází jejich životního cyklu, musíme se podívat na bílé trpaslíky. Jedná se o pozůstatky hvězd, které vyčerpaly jaderné palivo a prošly stadiem rudého obra. Zůstalo po nich gravitačně zkolabované jádro, jsou velmi husté a již neuskutečňují jadernou fúzi, ale stále září díky zbytkovému teplu. Typičtí bílí trpaslíci dosahují zhruba 0,6–1,4násobku hmotnosti Slunce a díky gravitační kompresi mají rozměry srovnatelné se Zemí. 

Ještě menší zkolabované stálice pak reprezentují neutronové hvězdy, které ovšem prakticky nezáří. Dají se tedy detekovat buď díky přítomnosti v binárním systému, nebo díky rádiovému záření, jež plyne z interakce s magnetickým polem v pulzaru.

Image

Čtěte také

Největší z největších: Jak maximálně velká může být hvězda?

Ačkoliv se často vyprávějí dobrodružné příběhy o tom, jak někoho ve světě sežrali lidojedi, z českého prostředí máme takových případů doložených pramálo, vlastně jen jediný. Ani jezuitské misionáře zabité domorodci, jako byli například Jindřich Richter v Peru či Augustin Strobach na Marianách, pokud víme, nikdo nesnědl.

Jediným českým nešťastníkem, jenž skončil v žaludku divochů, se stal Gustav Chaloupka (1875 až 1896). Pocházel z Rokycan, kde se podle matriky jeho otec živil jako malíř pokojů, ale již v sedmnácti letech se rozhodl pro službu u námořnictva. Na několik let se se mu stal domovem přístav v dnes chorvatském městě Pula, které tehdy sloužilo jako základna rakouské c. a k. mariny. 

Z Austrálie na Guadalcanal 

Na svou první (a bohužel i poslední) větší plavbu se Chaloupka dostal v roce 1895. Byl tehdy plavčíkem na lodi Albatros, která byla přidělena pro výpravu na tichomořské ostrovy. Dne 2. října 1895 vyplula z Puly, v dubnu 1896 pak v Sydney přijala na palubu velitele, geologa Heinricha Foullona von Norbeeck, v té době působícího v Austrálii. Ten byl specialistou na hledání ložisek rud barevných kovů, zejména niklu. Ostatně proto také na rakousko-uherskou tichomořskou expedici finančně přispěl i známý německý koncern Krupp. 

Po krátkých zastávkách na několika menších ostrovech zakotvil Albatros počátkem srpna 1896 u Guadalcanalu. S nepočetným doprovodem, v němž byl i Chaloupka, se Foullon vydal na průzkum ostrova. Ráno 10. srpna zamířili „dobýt“ nejbližší výrazný vrchol, horu Mount Tatuve, vysokou 1 530 m n. m. Fakt, že pro domorodce je hora posvátná, nebrali ke své škodě na vědomí. 

Domorodci využili toho, že se expedice rozdělila na dvě skupiny. K vrcholu Evropané postupovali necelou hodinu, když je napadla skupina ozbrojených obyvatel ostrova. V krátkém boji byl zabit sekerou velitel Foullon a těžce zraněn Čech Peter Maras (Mařas), jenž nedlouho poté zemřel. Při přepadení základního tábora byli pobiti oštěpy kadet Armand de Beaufort a dva námořníci – Jakob Doković a náš Gustav Chaloupka. Expedici před dalšími útoky nezbylo než ustoupit. Přeživším se nepodařilo dopravit mrtvá těla na loď a jeden z předních rakouských geologů se tak stal i se svým pobitým doprovodem obětí kanibalů. 

Smutný návrat 

Dne 1. září 1896 zvedl Albatros kotvy a zamířil do Austrálie. Po delším pobytu na pátém kontinentu se v březnu 1898 vrátil neslavně do Puly. Nepočetné sbírky shromážděné tragickou výpravou jsou dnes v expozici vídeňského Etnografického muzea. Na místě neštěstí byl v roce 1901 vztyčen kříž. Ostatky tří zabitých se asi po deseti letech podařilo získat britským misionářům a nakonec byly se všemi poctami pohřbeny v námořním kostele v Pule. Chaloupkovy mezi nimi bohužel chyběly.

Image

Čtěte také

Africká expedice Emila Holuba: Výprava bojovala s domorodci o holý život

Vědci a lékaři se již dlouho snaží vyvinout metodu, která by umožnila komunikovat lidem, kteří toho nejsou schopní kvůli poškození mozku. V poslední době se do tohoto výzkumu stále častěji zapojují umělé inteligence, které dovedou porozumět mozkovým vlnám pacienta a překládají je do srozumitelné řeči.

Není to ale vůbec snadné. Problém je hlavně v tom, že smysluplná a přirozená komunikace musí být pohotová. Pokud v ní dochází k prodlevám delším než pár sekund, lidé s paralýzou se cítí izolovaní. Proto se výzkumné týmy soustředí na to, aby technologie, které takovou komunikaci umožňují, pracovaly co nejrychleji.

Generování řeči v reálném čase

Gopala Anumanchipalli z Kalifornské univerzity v Berkeley s početným týmem spolupracovníků vyvinul technologii založenou na umělé inteligenci, která umožňuje paralyzovaným pacientům převádět mozkové vlny do počítačem generované přirozené řeči prakticky v reálném čase. Závěry výzkumu Anumanchipalliho týmu publikoval vědecký časopis Nature Neuroscience.

„Použili jsme podobný algoritmus pro práci s řečí, jaký využívají zařízení typu Alexa a Siri,“ vysvětluje Anumanchipalli. „Zjistili jsme, že je naše technologie dokáže dekódovat neurální data z mozku a téměř současně vytvářet lidský hlas. Výsledkem je velmi přirozeně působící řeč.“

Velkou výhodou nové technologie je, že funguje s celou řadou různých metod detekce mozkových vln pacienta. Může využívat soustavy hustě uspořádaných elektrod, které čtou signály přímo z povrchu mozku, stejně jako mikroelektrody pronikající povrchem mozku anebo třeba neinvazivní senzory povrchové elektromyografie, které měří aktivitu svalů. Samotný hlas vychází z hlasových nahrávek pacienta před jeho ochrnutím. Díky tomu vzniká přirozený hlasový výstup. 

Výzkum má podle vědců potenciál výrazně zlepšit kvalitu života lidí s paralýzou nebo neurodegenerativními nemocemi, jako je Amyotrofická laterální skleróza. Pomůže jim přirozeněji komunikovat s okolím, vyjadřovat složitější myšlenky a prohloubit tak sociální vazby. Další vývoj se zaměří na zrychlení zpracování řeči a vylepšení výrazu hlasu, aby komunikace působila ještě přirozeněji.

Image

Čtěte také

Nová technologie překládá mozkové vlny do textu s minimem chyb

V říjnu 1938 poprvé vzlétl prototyp celokovového dolnoplošníku se zatahovacím podvozkem, který ve společnosti Curtiss-Wright vytvořil tým hlavního konstruktéra Dona Berlina. Stroj poháněný kapalinou chlazeným řadovým motorem překonal rychlost 500 km/h a také další jeho výkony ho předurčovaly pro roli obratného stíhače v malých a středních výškách. Dobře snášel náročné klima a díky jednoduché a účelné konstrukci se snadno opravoval v polních podmínkách.

Z dravce tomahawk

Letoun si objednala Francie, ale dříve, než dorazily, kapitulovala a vyrobené curtissy převzalo RAF pod označením Tomahawk I. Na Blízkém východě bojoval od května 1941 a ukázalo se, že jde o skutečně odolný a obratný stíhač – například Australan Clive Caldwell s ním sestřelil 22 protivníků. Dalšího nasazení se warhawky dočkaly v Barmě, kde s nimi létali američtí dobrovolníci – takzvaní Flying Tigers s charakteristickou tygří tlamou na přídi.

Kromě verze D, která nesla v každém křídle dva 12,7mm kulomety zavedlo americké letectvo v roce 1942 i variantu E s šesti těmito zbraněmi. Přes pouze nepatrná vylepšení oproti starším verzím se tato varianta dočkala širokého nasazení v leteckých silách Británie (kde nesla označení Kittyhawk), Austrálie, Kanady, Svobodné Francie, SSSR i USA. Další snahy o zdokonalení konstrukce vyvrcholily v masově vyráběné variantě P-40N, poslední stíhačce firmy Curtiss-Wright, která v roce 1948 s výrobou letadel skončila. 

Image

Čtěte také

Jak-7 a Jak-9: Nejmasověji vyráběné sovětské stíhačky 2. světové války

Bonobové, naši nejbližší příbuzní, podle vědců vykazují pokročilou formu komunikačního systému, který sdílí některé vlastnosti s lidským jazykem. Studie publikovaná v časopise Science ukazuje, že bonobové používají princip tzv. kompozicionality, tedy skládání jednotlivých zvuků do složitějších struktur s novými významy.

Lingvisté rozlišují dva typy kompozicionality – triviální a netriviální. V případě triviální kompozicionality nesou jednotlivé prvky specifický význam a jejich skládáním vzniká komplexnější sdělení (např. „upéct koláč“). V netriviální kompozicionalitě jeden prvek mění význam jiného (např. „dýňový koláč“, kdy „dýňový“ specifikuje druh koláče).

Až dosud byla netriviální kompozicionalita považována za unikátní pro lidský jazyk, ale nová zjištění vědců naznačují, že ji využívají i bonobové, byť v omezené míře.

Výzkum v pralesích Konga

Vědci vedení Mélissou Berthetovou nahráli během pěti měsíců v rezervaci Kokolopori v Demokratické republice Kongo 700 různých volání bonobů. Zaznamenali širokou škálu zvuků a analyzovali jejich kontext – například zda bonobové jedli, komunikovali s ostatními nebo se připravovali na konflikt.

Pomocí lingvistických metod poté vědci vytvořili jakýsi „slovník“ bonobí komunikace a zkoumali kombinace jednotlivých zvuků. Ukázalo se, že některé z těchto kombinací mají významy, které přesahují pouhý součet významů jednotlivých částí, což ukazuje na netriviální kompozicionalitu. Některé kombinace hlasových projevů se vyskytovaly například v citlivých sociálních situacích, jako je páření nebo projevy dominance.

Podle Simona Townsenda z Curyšské univerzity sice bonobí kompozicionalita není tak sofistikovaná jako lidská, představuje další krok k pochopení evoluce jazyka. Pokud tuto vlastnost sdílí i další primáti, mohla by být klíčovým prvkem ve vývoji komunikace předchůdců moderního člověka.

Jazyk bonobů

Ne všichni ale s uvedenými závěry souhlasí. Podle Shana Steinert-Threlkelda z Washingtonské univerzity, by bonobí kombinace mohly představovat spíše idiomy než skutečné kompozice s novými významy. Idiomy představují ustálená spojení, jejichž celkový význam ale nelze odvodit z významů jednotlivých slov (např. „mít máslo na hlavě“).

Ještě rezervovanější postoj k závěrům curyšských vědců vyjádřil kognitivní vědec Thom Scott-Phillips ze Středoevropské univerzity, podle kterého bychom podobných výsledků mohli se stejnou metodou dosáhnout i u bakterií, což podle něj zpochybňuje samotnou definici netriviální kompozice. Phillips sice považuje práci Berthetové za velmi působivou, nicméně je podle něj otázkou, zda vyvozované závěry skutečně odpovídají jejím zjištěním.

Image

Čtěte také

Nové poznatky o komunikaci lidoopů: Šimpanzí rodina si předává vlastní signál

Lišejníky nejsou jediným organismem, ale symbiotickým společenstvím hub, která má velmi těsný vztah s řasami a sinicemi. Díky spojení různých ekologických strategií jsou lišejníky velmi odolné vůči některým faktorům prostředí. Rostou i v místech, kde to zvládají jen málokteré organismy, jako jsou pouště nebo tundra. Bývají to pionýrské organismy v nově vzniklých prostředích a po nějakou dobu vydrží i podmínky vesmírného prostoru.

Kaja Skubałová z polské Jagellonské univerzity v Krakově a její tým jako první uspořádali s experiment, v němž prokázali, že lišejníky mohou přežívat v podmínkách, které odpovídají Marsu, včetně ionizujícího záření, a přitom zůstávají v metabolicky aktivním stavu. To znamená, že lišejníky mohou na Marsu žít a stát se součástí případných ekosystémů.

Lišejníky na Marsu

Výzkum, jehož výsledky zveřejnil odborný časopis IMA Fungus, prokázal, že lišejníky mají slušný potenciál růst na povrchu Marsu. Až doposud byl přitom nechráněný povrch rudé planety považován za v podstatě neobyvatelný pro pozemské organismy. Nyní se ale zdá, že by lišejníky mohly sehrát zajímavou roli osídlování cizích světů.

Výzkum týmu Skubałové se soustředil na dva druhy lišejníků, džbánovku mechovou (Diploschistes muscorum) a pukléřku pichlavou (Cetraria aculeata). Vědci je vystavili simulovaným podmínkám povrchu Marsu pod dobu pěti hodin. Lišejníky musely zvládnout specifické složení atmosféry a její tlak, kolísání teplot, a také rentgenové záření.

Významné bylo především zjištění, že lišejníky, zejména džbánovka, přežijí v podmínkách Marsu i při intenzivním rentgenovém záření, které souvisí s aktivitou Slunce. Výsledky Skubałové a jejích kolegů vyvracejí představy, podle nichž je ionizující záření nepřekonatelnou překážkou pro život pozemského typu na povrchu Marsu, což je dobrou zprávou pro případné projekty osídlování rudé planety pozemskými organismy.

Image

Čtěte také

Jak si vedly pozemské plodiny v simulované půdě Měsíce a Marsu?

Majáky se pro mnohé staly symbolem samoty. Místem, kde se člověk utkává s drsným počasím a s krutou sílou moře. Ale také zdrojem naděje, neboť jejich světlo pomáhá lodím proplout skrz zrádné bouře a bezpečně zakotvit v přístavu. Málokteré povolání navíc opřádá tolik romantických představ jako právě správce majáku. Jaký život však tito muži doopravdy vedli? Sžírala je samota natolik, aby se nakonec uchýlili k dobrovolné smrti nebo v lepším případě skončili v ústavu pro duševně choré? A jsou vůbec majáky a jejich správci v době, kdy se celý svět spoléhá na GPS navigaci, ještě potřeba?

Vítejte v přístavu

Ve starověku se původně na kopcích zapalovaly ohně, aby mořeplavcům ukazovaly směr. Postupem času však lodní doprava zhoustla a obří vatry vystřídaly vysoké věže. Zřejmě nejznámější příklad z období před přelomem letopočtu nabízí maják, jenž se tyčil na ostrově Faros u vjezdu do alexandrijského přístavu. Zhruba stometrový obr vznikal mezi roky 280 a 247 př. n. l. a na dlouhá staletí představoval nejen div světa, ale také jeho nejvyšší stavbu. Koncem 1. a začátkem 2. století jej však zásadně poničila zemětřesení. Nadále sice fungoval jako denní maják, ale časem ztratil na významu a lidé jeho konstrukci postupně rozebrali na stavební materiál.

Alexandrijský maják a jeho tehdejší protějšky nicméně neplnily stejnou funkci jako podobné stavby dnes. Jednalo se spíš o orientační body a většinou značily vjezd do přístavů. V zařízení upozorňující na nebezpečí pod hladinou či na útesy se majáky proměnily až na sklonku 18. století, k čemuž přispěla také pokročilejší technologie: Zdrojem světla se postupem času stala tzv. Argandova lampa využívající velrybí, tulení, či dokonce olivový olej, jenž se samospádem doplňoval z nedalekého rezervoáru. Oheň pak v roce 1843 ustoupil elektřině, která poprvé v historii rozsvítila maják v oblasti South Foreland na jihovýchodě Británie.

V rodinném kruhu

Aby bylo světlo vidět z co největší dálky, musel se jeho paprsek usměrnit, k čemuž se používala složitá soustrojí a čočky. Adekvátní výkon však vyžadoval velmi rozměrnou a těžkou optiku. O změnu se v roce 1822 postaral francouzský fyzik Augustin-Jean Fresnel: Klasickou čočku zbavil částí, které se přímo nepodílejí na lomu paprsků, a tenčí i lehčí výsledek zvýšil viditelnost světla na desítky kilometrů. S vylepšenou technologií se tedy majáky staly nedílnou součástí mořeplavby a bezpečnostním prvkem, který zachránil mnohé životy. Jejich správná funkce se ovšem v minulosti nedala automatizovat, takže se zrodilo povolání, jež některé lidi děsilo, zatímco jiné přitahovalo.

Když se řekne „správce majáku“, většině z nás se nejspíš vybaví drsný a zarostlý samotář, který v osamění čelil divokým živlům. Realita se však značně lišila. Práce na majáku byla velmi namáhavá a tvrdá: Zahrnovala nejen doplňování paliva do lamp a jejich otáčení, ale také údržbu věže, kterou neustále narušovalo slané ovzduší a nevlídné počasí. Správce také musel být připravený ihned zasáhnout, pokud se stal svědkem námořního neštěstí, a v neposlední řadě se potýkal s tíživou samotou. Hlídači si s sebou proto brávali manželku, a dokonce i děti. Ani rodina, jež s prací pomáhala, však nemohla zabránit následkům vyčerpání. Vstávalo se brzy ráno, spát se chodilo pozdě a žádné volno neexistovalo. Obyvatelé majáků navíc žili s trvalým vědomím, že v případě nouze pomoc nedorazí okamžitě – zvlášť pokud šlo o věže stojící na odlehlých ostrovech.

Zpátky do léčebny

Kromě všech popsaných obtíží pracovali správci také v blízkosti nebezpečných látek. Fresnelovy čočky se totiž musely v pravidelném tempu otáčet, a aby se s rozměrným a těžkým soustrojím snáz manipulovalo, umísťovalo se do nádrží naplněných rtutí. V 19. století se přitom ještě nevědělo, že jsou rtuťové výpary jedovaté a mají neblahý vliv i na psychiku. Předpokládá se proto, že za řadu případů, kdy správci majáků zešíleli, nebo dokonce spáchali sebevraždu, mohla právě otrava tekutým kovem.

Například jistý William Brown, jenž se staral o maják na kanadském ostrově Ballenas, se v květnu 1905 ocitl v léčebně pro choromyslné poté, co kolegovi na pevnině poslal prazvláštní telegram. Jeho žena si navíc stěžovala na manželovo podivné násilnické chování. Během června však Browna z léčebny propustili, protože se takřka zázračně uzdravil. Záhy se tedy vrátil k původní práci na majáku, ale jeho stav se opět zhoršil, takže v dubnu 1906 už byl v léčebně zpátky… Ačkoliv nelze s jistotou tvrdit, že za jeho potíže mohla výhradně rtuť, podle odborníků sehrála nejspíš v narušení jeho duševního zdraví významnou roli.

Počítače na scéně

Osamělí správci, zničení každodenní dřinou a odkázaní sami na sebe, si navíc připadali odtržení od světa. Každé vrznutí, zaskřípění či bouchnutí v nich tak vyvolávalo paranoidní představy a řada z nich si údajně stěžovala, že je někdo sleduje. Není tedy divu, že mnozí hlídači na zmíněném postu zemřeli, nebo jej časem nedokázali zastávat. Ke slovu se pak nezřídka dostávaly jejich ženy, případně dcery. Pokud totiž bydlely se svými choti a otci u majáku, pomáhaly se o jeho chod starat a v každodenních povinnostech se vyznaly. A než zaučovat novou sílu, bylo zkrátka mnohem snazší využít tu, jež se nacházela přímo na místě. Strážkyně majáku tudíž už v polovině 19. století představovala jednu z prvních ženských pozic v americké státní správě mimo kancelářské profese.

Časem však technologie pokročily a správce či správkyně nahradily automatizované systémy, přičemž prvním případem se stal již roku 1894 skotský maják Oxcars (viz Lidé nejsou potřeba). Dnes tedy drtivou většinu zmíněných zařízení kontrolují počítače a člověk zasahuje pouze při údržbě či v případě potíží. Ve Spojených státech dosud stojí 779 majáků a jen jediný spravují lidé – jedná se o Boston Light v bostonském přístavu, jehož „lidský prvek“ je dán zákonem. Podobná situace panuje i ve zbytku světa, kdy pouze minimum ze současných zhruba dvaceti tisíc věží zabezpečují na denní bázi správci. Majáky navíc často využívají solární panely, takže jsou zcela soběstačné. Moderní doba ovšem změnila nejen jejich chod, ale také funkci.

Hladina stoupá

V současnosti, kdy je povrch planety do detailů zmapovaný a můžeme využívat výhody GPS navigace, se majáky zdají být takřka zbytečné. Pro jejich zachování přesto existuje nemálo argumentů: V první řadě nejsou náchylné k výpadkům systému a jejich navigace zůstává spolehlivá takřka za všech okolností. Navíc představují okamžitou vizuální pomůcku k orientaci v jednotvárných vodách oceánů a moří. Systém GPS je tedy z mapy nevymazal, ale spíš se zařadil vedle nich: Obzvlášť v pobřežních oblastech s hustším provozem se proto kapitáni rádi spoléhají nejen na informace z elektroniky, ale také na záři majáků.

V neposlední řadě pak světelné věže skýtají cenné informace výzkumníkům a meteorologům, kteří je osazují vybavením například pro měření síly větru či odparu vody. Majáky navíc nepracují samostatně, ale spojují se do sítí, a podávají tak ucelený obraz o povětrnostních podmínkách v rozsáhlých oblastech. A koneckonců slouží i jako ukazatele globálního oteplování a stoupání hladiny moří: Mnohé z nich se totiž vinou klimatické změny ocitají mnohem blíž hladině…

Image

Čtěte také

Poustevníci moře: Jak se žilo strážcům a strážkyním majáků (1)