Muž mnoha lásek: Korunnímu princi Rudolfovi padaly ženy k nohám

Korunní princ Rudolf se jako správný císařský kavalír vydal do světa na cestu na zkušenou, kterou ukončil povolávací rozkaz do Čech. V Praze se ocitl jako mladý muž, který si přes všechnu práci, jež na něj čekala, mohl užívat relativní volnosti. A také si jí užíval...

09.05.2021 - Josef Veselý



Korunní princ Rudolf měl podle povolávacího rozkazu nastoupit v hodnosti plukovníka c. k. armády k 36. pěšímu pluku do Prahy. Ubytoval se rovnou na Hradčanech. 

Češi si od pobytu mladého korunního prince slibovali, že by si Praha mohla s Vídní víc porozumět. Rudolf se tu věnoval vojenským povinnostem, psaní politických spisů a také korespondenci. V jednom dopise, adresovaném někdejšímu vychovateli Latourovi, napsal o svém otci tato slova: „Náš císař nemá žádného přítele. Jeho charakter, jeho bytost to nepřipouštějí. Stojí opuštěn na své výšině, se svými úředníky mluví o příslušných úředních záležitostech, ale jakémukoli rozhovoru se přímo úzkostlivě vyhýbá. Proto také tak málo ví o myšlenkách a citech člověka, o názorech a postojích lidu. Myslí si, že jsme teď v jedné z nejšťastnějších epoch Rakouska, oficiálně se mu to také říká, v novinách čte jen červeně zatržená místa, a tak je odloučen od jakéhokoli prostého lidského styku a od nestranné, skutečně dobře míněné rady.“

Muž mnoha lásek

V Praze se korunní princ ocitl jako mladý muž, který si přes všechnu práci, jež na něj čekala, mohl užívat relativní volnosti. A také si jí užíval. Zejména na různých zábavách, pitkách a na dobývání ženských srdcí měl účast, což mělo za následek různé aférky. Když se zamiloval do jedné mladičké Židovky, poslal ji její otec na venkov, v hrůze, že mu Veličenstvo chce svést dceru. Dívku zasáhlo nejprve neskutečné štěstí, které jí ovšem okamžitě vzali, ona se psychicky zhroutila a zemřela na nervovou horečku (pod čímž se skrýval břišní tyfus). Před smrtí blouznila jen o korunním princi. Rudolf na její pohřeb jít nemohl, navštěvoval její hrob na pražském židovském hřbitově a trávil tam hodiny v žalu, až ho jednou přistihli hřbitovní hlídači. 

Z této více či méně přikrášlené epizodky nám vyvstává na povrch Rudolfova vlastnost trápit se výčitkami a jen s obtížemi je překonávat. Tento příběh nebyl ani zdaleka první v Rudolfově osobní historii. Jedno poblouznění princ ostatně prožil již v době dospívání vůči krásné arcivévodkyni Marii Terezii, manželce otcova mladšího bratra Karla Ludvíka.

Jeho první „školitelkou“ v milostném životě byla hezká, zkušená plavovláska, vídeňská dvorní herečka Johanna Busková. Rudolf na ni nikdy nezapomněl – v jeho pozůstalosti se našla její portrétní miniatura v sametovém pouzdře. Nastal kolotoč chvilkových lásek a rozptýlení, který se nezastavil, ani když se princ oženil. Jeho náručí prošly ženy každého věku, od hraběnek po služtičky. Podle odhadů po sobě Rudolf kromě své jediné legitimní dcery zanechal na třicet levobočků

Díky svému osobnímu kouzlu (a atraktivní pozici korunního prince) nemusel hnout ani malíčkem. Ženy mu prostě nadbíhaly, kdekoli se objevil. Asi měl vskutku osobní kouzlo, ale na druhé straně z něj zrovna velký krasavec nevyrostl. Své švagrové jednou domýšlivě řekl: „Neexistuje žena, která by mi odolala!“ Co na to říct. Mnohé vysvětluje povzdych jedné hraběnky: „Je roztomilý, ale nezná míru. Má tolik dobrodružství, že na člověka padá tíseň.“

Do Vídně za svatbou

Ve městě nad Vltavou sloužil korunní princ celých pět let. Nikoliv však jen jako „pouhý“ plukovník. Už ve čtyřiadvaceti letech byl povýšen na polního podmaršálka, a za rok nato už velel 25. pěší divizi se sídlem ve Vídni. V té době se také oženil. „Chudák žena, která si ho vezme,“ tato věta prý u dvora kolovala o korunním princi. Leč nevěsta pro Rudolfa se našla, a byla to podle tehdejšího mínění svatba století. Konala se ve Vídni 10. května roku 1881.

Hledáček císařských dohazovačů zamířil do Belgie, přímo ke královskému dvoru, a na něm ke druhé dceři belgického krále Leopolda II. Jmenovala Stéphanie Clotilde Louise Hermine Marie Charlotte de Belgique, ale my jí budeme říkat Štěpánka. Ti dva se vzali až čtrnáct měsíců po zásnubách. Tak dlouho se čekalo oficiálně kvůli zdraví. Podle pravdy kvůli pomalému dospívání – čekalo se, až dítě dozraje v ženu. V době svatby chybělo Štěpánce jedenáct dní do sedmnáctých narozenin, zatímco Rudolf měl 23 let. 

Svým zjevem Rudolf na svatbě imponoval, zato princezna nikterak neoslnila. Máme na to svědectví dvorní dámy císařovny Alžběty, hraběnky Marie Festeticsové. „Korunní princ nevypadal na své svatbě příliš šťastně, a jeho nevěsta byla velmi mladá, velmi vysoká, samá ruka, samá noha. Její žluté vlasy začínaly až uprostřed hlavy (ty vpředu, co je dnes nosí, je příčesek, který tehdy neměla). Vypadala jako albín, její malé oči byly červeně orámované, a příjemná byla jenom její krásná bílá pokožka.“   

Neveselé líbánky

Rudolf si Štěpánku vzal, protože mu byla vybrána, předtím se vlastně ani neznali. Ostatně, když se konaly zásnuby, Rudolf si přivezl do Bruselu i jednu ze svých mnoha přítelkyň. Přesto se překvapivě o Štěpánce vyjádřil docela kladně: „Našel jsem, co jsem hledal. Štěpánka je hezká, dobrá, chytrá, velice ušlechtilá.“ Hraběnka Festeticsová si ale neodpustila poznámku: „Není vůbec plachá, je velice všední a tak podivně vychovaná. Rozhodně to není kráska, a oblečená je draze, ale bez vkusu.“

Po svatbě se ti dva odebrali do nevytopených místností Laxenburgu. Zámek už dávno nebyl obýván. „Zatuchlý, nedýchatelný, ledový sklepní vzduch,“ vyjádřila se Štěpánka. A do svého deníčku si ještě zapsala: „Sama s mužem, kterého jsem sotva znala [...]. Neměli jsme si co říci, byli jsme si úplně cizí. V Laxenburgu od porodu císařovny Alžběty nic nezlepšili. Peřiny, matrace a záclony tady pocházejí podle všeho z té doby. Ke všemu mne ještě přijala stará, sprostě vyhlížející komorná, která mluvila děsivou, mně úplně nesrozumitelnou němčinou. Podobala se čarodějnici.“

Tady měla korunní princezna Štěpánka prožít svatební noc. „Jaká muka, jaký hnus! Já jsem nic nevěděla, dovedli mě k oltáři jako nic netušící děcko. Myslela jsem, že samým zklamáním zemřu!“ 

Po týdnu žalostné líbánky skončily, korunní pár se jel představit do Budapešti. Následovala cesta do Prahy, kde hekticky dostavovali Národní divadlo, aby se na počest novomanželů stihlo slavnostně otevřít. 11. června 1881 se kvůli nim v budově ještě ne zcela dokončené konala galapremiéra Smetanovy Libuše. Uštvaní organizátoři se dočkali pohrdavé lekce: Rudolf zůstal jen na první jednání a pak odešel. Štěpánka se vymluvila na nemoc a nepřišla vůbec.

Světla a stíny manželství

Navzdory tomu, co Štěpánka prožila o svatební noci, se zklamání vytratilo. „Rudi je opravdu vzorný manžel,“ psala rok po svatbě sestře. Císař se ke své snaše choval se lhostejnou zdvořilostí, zatímco tchyně jí nemohla přijít na jméno: „Ten belgický cumploch! Škaredý velbloud!“

Přitom manželé císařskému páru nešli příliš na oči. Žili v Praze, než se po dvou letech (před nastávajícím porodem svého potomka) přestěhovali do Vídně. Kdyby se narodil syn, měl se jmenovat po patronu české země Václav. Jenomže na svět přišla Alžběta Marie – po maďarsku Erzsi.

TIP: Byl arcivévoda Rudolf skutečně bigamista? Soudy souhlasí, testy DNA to vylučují

Jestliže si ve Štěpánce Rudolf bral nevinnost samu, belgická princezna překvapivě brzo dozrála z dítěte v ženu. „Je velice změněná, vypadá téměř sprostě,“ komentovala její vzhled manželka belgického velvyslance ve Vídni. „Strašně nabrala na rozměrech a přetéká tukem.“ A Rudolf? „Každým rokem jsem starší, méně svěží a méně výkonný, neboť nezbytná každodenní práce, věčné přípravy a neustálé očekávání velkých, změněných časů, otupují tvůrčí síly.“

Rudolfa ale otupovalo ještě něco jiného. Někdy na jaře 1886 náhle a vážně onemocněl. Diagnóza se tajila skoro úzkostlivě, leč podle všech známek šlo o pohlavní chorobu. Nebyla to syfilis, jak se někdy uvádí, ale kapavka. Jak se Rudolf nakazil, o tom není třeba příliš spekulovat.


Další články v sekci