Biotechnologická společnost Colossal Biosciences oznámila, že se jí podařilo vytvořit tři štěňata pravěkého pravlka obrovského (Aenocyon dirus). Tento druh vyhynul přibližně před 12 500 lety, ale díky kombinaci klonování, genového inženýrství a starověké DNA se jej podařilo zčásti navrátit k životu.

Vlk z doby ledové

Vědci použili DNA získanou ze zubu starého 13 000 let a lebky staré 72 000 let. Pomocí technologie CRISPR upravili geny šedého vlka – nejbližšího žijícího příbuzného – a vytvořili hybridní organismus, který se vzhledem i chováním podobá vyhynulému druhu. Vznikla tak první mláďata „funkčně oživeného“ pravěkého dravce.

Pravlci obrovští byli větší než dnešní vlci, měli širší lebku, silnější čelisti a hustší srst. Vědci z Colossalu identifikovali genetické varianty zodpovědné za tyto rysy a následně provedli 20 úprav ve 14 genech šedého vlka, aby tyto znaky obnovili. Z celkového pohledu šlo o relativně malý zásah do genomu – vlci mají přibližně 19 000 až 21 000 protein-kódujících genů (člověk jich má zhruba 20 000 až 22 000).

Od buňky ke klonovanému mláděti

Upravená DNA byla vložena do oocytů domácích psů, kteří pak sloužili jako náhradní matky. Z osmi pokusů o přenos vznikla tři životaschopná štěňata: dva samci Romulus a Remus narození v říjnu 2024 a samička Khaleesi, která se narodila letos v lednu.

Zvířata jsou nyní chována v rezervaci na utajovaném místě s vysokým bezpečnostním standardem, kde je sledují drony i kamery. Jsou zvyklá na přítomnost lidí, ale zůstávají plachá. Podle vědců se zatím chovají jako mladí vlci, s dospíváním by se ale jejich chování mělo přiblížit původním predátorům.

Oživení vyhynulých druhů i šance pro ohrožené

Podle odborníků sdílí nový hybrid asi 99,5 % DNA se šedým vlkem. Přestože se jedná o hybrid a ne o 100% genetickou kopii, vědci tvrdí, že jde o funkční obnovení fenotypu – tedy vzhledu a chování – pravěkého vlka. „Nejde o přesné genetické zrcadlo, ale o zachování klíčových vlastností vyhynulého druhu,“ říká Beth Shapirová, vědecká šéfka Colossalu.

Společnost Colossal vznikla v roce 2021 a od té doby se věnuje snaze oživit několik dávno vyhynulých druhů – například mamuta, blbouna nejapného nebo vakovlka. Získané poznatky mají i nezanedbatelný praktický dopad: díky nim se podařilo vytvořit i dvě nové populace klonovaných vlků rudohnědých (Canis rufus) – nejohroženějšího druhu vlka v USA. Technologie de-extinkce by tak mohla pomoci zvýšit genetickou rozmanitost a posílit programy na ochranu ohrožených druhů.

Přestože projekt vzbuzuje nadšení, odborníci upozorňují i na možná úskalí. Není jisté, jaký ekologický význam by mohli pravlci mít, pokud by se někdy vrátili do přírody. Mnozí kritici také upozorňují, že obrovské investice (přes 435 milionů dolarů) by možná bylo vhodnější věnovat na ochranu současných druhů a jejich prostředí.

Sacharin je umělé sladidlo, které je asi pětsetkrát sladší než cukr. Součástí lidské stravy už více než 100 let a jeho bezpečnost pro člověka byla opakovaně a důkladně prověřena. O jeho vlivu na bakterie se však dosud mnoho nevědělo.

Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Ronan McCarthy z Brunelovy univerzity v Londýně prozkoumal vliv sacharinu na bakterie. Ukázalo se, že sacharin nejen zastavuje růst bakterií, ale také narušuje jejich replikaci DNA a zabraňuje tvorbě biofilmů – lepkavých ochranných vrstev, které bakteriím pomáhají přežít i antibiotickou léčbu. Výsledky McCarthyho týmu nedávno zveřejnil odborný časopis EMBO Molecular Medicine.

Sladidlo proti bakteriím

„Během našeho vzrušujícího výzkumu jsme překvapivě odhalili sacharin jako antimikrobiální prostředek,“ líčí McCarthy. „Zjistili jsme, že sacharin ničí stěny bakteriálních patogenů, což vede k jejich zhroucení a zániku bakteriální buňky. Úžasné je, že takové narušení stěny bakterie umožní, aby dovnitř pronikla antibiotika. Lze tedy říct, že sacharin může prolomit systémy bakteriální rezistence.“

Vědci také vyrobili hydrogelové obvazy, které obsahovaly sacharin, a otestovali jejich schopnosti v ochraně a hojení poranění. Experimenty jasně ukázaly, že takto upravený materiál předčí komerční antimikrobiální obvazy se stříbrem, které jsou dnes nejčastější na trhu s podobnými medicínskými materiály.

WHO varuje, že se blížíme k éře „postantibiotické“, kdy by i běžné infekce mohly být opět smrtelné. Nadměrné používání antibiotik v lékařství i zemědělství totiž urychlilo rozvoj rezistence a nové antibiotické léky přicházejí pomalu. 

„Vývoj nového antibiotika obvykle stojí miliardy dolarů a trvá desetiletí. My jsme ale objevili sloučeninu, která je už běžně využívána, a nejenže ničí odolné bakterie, ale také zvyšuje účinnost existujících antibiotik,“ pochvaluje si Ronan McCarthy.

Po porážce Napoleona zůstávala Evropa poměrně dlouho stabilní. Konstruktéři tehdejšího politického uspořádání založili takzvaný Německý spolek. Ten zahrnoval nejen rozdrobené státy budoucího Německa, ale důležitou roli v něm hrálo také Rakousko. To v roce 1864 bojovalo po boku Pruska s Dánskem o Šlesvicko a Holštýnsko. 

Boj o dominanci 

Rakušané a Prusové však měli jinou představu o budoucnosti získaných území. Rakušané rozhodně nesouhlasili s jejich připojením k Prusku. Prusko se stejně jako Rakousko pokoušelo získat na svou stranu menší členy Německého spolku. Tento pilíř tehdejší střední Evropy tak vlastně přestal fungovat. Když 21. června 1866 překročili Prusové hranice, bylo jasné, že válka mezi Rakouskem a Pruskem rozdá karty znovu – jenže jak? K Hradci Králové mířily před krvavým 3. červencem 1866 statisíce vojáků. Na jedné straně Prusové, na druhé Rakušané a Sasové. Ve válce šlo o hegemonii v německém a středoevropském prostoru. Prusové nehodlali ustoupit a své ambice chtěli ukojit třeba i železem a krví. 

V předchozích dnech došlo na řadě míst k ostrým srážkám s postupujícími Prusy – například poblíž Jičína, Náchoda či Trutnova. Hrůzné válečné divadlo tím však nabídlo pouze předehru. Rakouské velení se snažilo rozhodujícímu střetu u Hradce Králové (či u Sadové nebo Chlumu, jak se někdy uvádí) vyhnout, přesto se na ně pro všechny případy připravovalo. Stopy po opevnění na návrší kolem Chlumu můžeme v terénu vystopovat dodnes. 

Očima vojáků 

Vyhlídky před bitvou nevypadaly růžově a ani jedna strana si nemohla být ničím jistá. Přesto realita předčila očekávání. Skutečnost, že před sebou mají nejkrvavější řež, jaká se dodnes na našem území odehrála, nemohl pravděpodobně předvídat ani největší pesimista. Nastal předvečer osudové bitvy. Rakušané unavení nočními ústupy posledních dnů nebo kopáním opevnění se snad alespoň vyspali, ačkoli pršelo. Pruští vojáci na druhé straně pochodovali dlouhou nocí vstříc k bojišti skrze rozbahněná pole. 

Osudného rána se nad krajem vznášela mlha. Množství zbraní na obou stranách znepřátelených táborů vyvolávalo husí kůži. Za svítání začalo peklo. Bojovalo se na polích, na zahrádkách uprostřed vesnic, kde pobíhala vyděšená domácí zvířata, dokonce i uvnitř hořících venkovských usedlostí. Bitva zuřila i mezi stromy. Jméno jednoho lesa se však mělo stát děsivou legendou: Svíb. 

Co asi táhlo myslí vojáků, kterým přikázali obsadit kousek lesa? Snad se jim ulevilo. V lese se přece skýtala možnost schovat se za stromy a nebýt tolik „na ráně“ jako při boji v otevřeném prostoru. Opak se ale stal pravdou. Situace v lese se měnila doslova každou vteřinou. Postup útočících jednotek se mohl brzy proměnit v obklíčení. Útok se rozpadl. Nešlo to dopředu, ale ani zpět. Ustupující jednotlivci, kteří dosud zůstali naživu, se probíjeli skrze pozice nepřítele a překračovali při ústupu padlé v uniformách obou stran. Ve vlnitém terénu vojákům brzy docházel dech. Ale zastavit se znamenalo stát se snadným cílem nepřátelských pušek. 

Střílí do svých 

Bojišť ze starších i nedávných válečných konfliktů existuje mnoho. Tohle u Sadové se přesto liší. V malém lese o rozměrech asi jeden krát dva kilometry a v těsném okolí Svíbu padlo během šesti hodin asi pět tisíc mladých a zdravých mužů. A to nepočítáme raněné a zajaté. Takzvaná Alej mrtvých kopíruje hřeben vyvýšeniny přetínající les. Po jejích stranách pak najdeme nejvíce pomníčků. Nachází se zde také kóta 338 – vyvýšený bod, o nějž se jako o strategické místo tvrdě bojovalo. 

Vojáci se v nelístostné řeži muže proti muži marně schovávali za složenými kládami, kterých tehdy v lese ležela spousta. V dýmu ze všudypřítomné palby vládl takový chaos, že vojáci nezřídka stříleli i po vlastních. Doslova peklem se Svíb stal i kvůli svému členitému terénu plnému roklí a poměrně prudkých svahů, které se stávaly pastí pro útočící vojáky. Ti nakonec překonávali nejen terén a houštinu, ale i hromady mrtvých a raněných, kteří v některých úsecích klesali doslova na sebe. 

Když podmaršálek Festetics viděl urputný boj o Svíb, rozhodl se vzít věci do vlastních rukou. Neřídil se rozkazy a přispěchal se svými muži na pomoc. Nebyl sám. V důsledku zbrklosti či přílišné horlivosti ale rakouské síly oslabily své pozice na citlivých místech. I to přispělo k finální porážce. Hrabě Festetics za svou horkou hlavu tvrdě zaplatil o pár chvil později. Když mu výbuch granátu utrhl kus levé nohy, musel předat velení. Už během probíhající bitvy podstoupil na obvazišti částečnou amputaci. Svého zděšeného sluhu při operaci napomínal: „Co řveš? Vždyť odteďka budeš čistit o jednu botu míň.“ 

Okradači mrtvol 

Na většinu hrobů dnes upozorní kamenná pyramida nebo železný kříž. Po válce však řada horečně vyhloubených děr zůstávala dlouho bez pořádného označení. Kříže vytvořené provizorně z toho, co bylo po ruce, se rychle rozpadaly. Asi ve stovce hromadných hrobů leží tisíce obětí, největší jámy musely pojmout i přes sto padlých! Většinou však vojáci odpočívají pouhý půlmetr pod povrchem, často Rakušané po boku Prusů. 

O nepietnosti pohřbívání svědčí skutečnost, že některé muže uložili do země neoblečené. Okradači mrtvol je často připravili o osobní věci a s nimi i o důstojnost. Vykopat v krátké době tolik jam se zdálo nemožné, do práce se tak museli zapojit i civilisté. Díky svědectví obyvatel okolních vesnic zůstaly podrobnosti o pohřbíváni zaznamenány dodnes. Ukládání těl zabralo skoro tři týdny. Les se systematicky prohledával. Přesto se stávalo, že i po několika měsících lidé v lese narazili na nepohřbené ostatky vojáka, který zemřel v tichosti v křoví. 

Les mrtvých 

Jako smutného hrdinu si dějiny pamatují velitele rakouské Severní armády polního zbrojmistra Ludvíka Benedeka. Naopak jeho konkurent, vrchní velitel generál Helmuth von Moltke, se na věky zapsal coby vítěz. A to i přesto, že se toho dne ukázal jako velký hazardér. Ačkoli vedl pruské síly do fatální bitvy, neměl tušení, proti jak velké síle nepřítele vlastně stojí. Víra ve vítězství, nebo nezodpovědnost? K tragické a vlastně nesmyslné bitvě přitom vůbec nemuselo dojít. Do střetu u Hradce Králové chyběly dva dny, když Benedek varoval před katastrofou. Spočítal si, že za daných okolností nemůže vyhrát. Na naléhavý telegram s žádostí o uzavření míru, který Benedek poslal do Vídně, však císař Františe Josef I. odpověděl jízlivou otázkou: „Došlo snad k bitvě?“ 

Habsburský trůn odmítl ustoupit. Rakousko se tak samo řítilo do katastrofy a nešťastný Benedek tušil, že své vojenské renomé už nezachrání. A od jisté smrti neochránil ani své vojáky. Bitva u Hradce Králové zuřila celý den. Kolem čtvrté hodiny odpoledne však Prusové donutili nepřítele k ústupu a po páté hodině se i rakouské velení vzdalo veškerých nadějí. Přesto se i v dalších dnech střílelo. Válka rozhodla o dominantním postavení Pruska v rámci německého prostoru a tím do značné míry předznamenala dějiny Evropy ve 20. století včetně obou světových válek. 

Svíb dnes připomíná takřka mytické místo. Vojenské hřbitovy s nekonečnými řadami křížů vždy působí šokujícím dojmem. Genius loci tohoto památného bojiště má o to větší sílu, že pomníky padlých se nacházejí přímo na místě jejich smrti. Stromy zde doslova vyrůstají z hrobů. Slovo les jako by zde získávalo jiný význam. Alej mrtvých, název cesty lemované mohylami, se pro návštěvníka stane něčím víc než jen slovním spojením. Svíb představuje tragédii, na kterou si lze doslova sáhnout a uvidět ji na vlastní oči. 

Velkolepé tryzny 

Místo masakru, který přesahuje lidskou představivost, se od prvních výročí bojů stalo předmětem zvláštní úcty. Pozůstalí i bývalí bratři ve zbrani stavěli svým hrdinům pomníky, vznikaly spolky na budování a později údržbu kamenných mohyl a železných křížů, konaly se ceremonie, přijížděli duchovní. Jeden z největších pomníků najdeme na nejvyšším místě Svíbského lesa, na krví prosycené kótě 338. Dosahuje výšky pěti metrů a stojí zde teprve od roku 1902. Připomíná 13 důstojníků a 266 vojínů pěšího pluku č. 51 arcivevódy Karla Ferdinanda. Po bocích mohyly najdeme kamenné pyramidy, které na paměť padlým vojínům obou stran zřídil pruský řád johanitů. 

Tragédie zasáhla tolik českých rodin, že se bitva stala dlouho přežívajícím traumatem a našla svůj odraz i v národní literatuře. O šachtách s mrtvými se srdceryvně mluví např. ve Stroupežnického Našich furiantech. Příběh veterána, jenž po ztrátě vojenských druhů není schopen dalšího života, zpracoval Vladimír Körner v novele Svíbský les. I děti dodnes znají morbidní píseň o Kanonýru Jabůrkovi.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba pořizuje fantastické snímky velmi vzdáleného i blízkého vesmíru. Nejlepší z nich se stávají snímky měsíce, které uveřejňuje Evropská kosmická agentura (ESA). Letos v březnu uspěl snímek zachycující působivý Einsteinův prstenec.

Už samotný tento fenomén je vzácný a přitahuje pozornost odborníků i veřejnosti. Gravitační čočka funguje podobně jako optická čočka a zvětšuje obraz čočkovaného objektu. Einsteinův prstenec může mít tvar částečného nebo úplného kruhu, podle toho, jak přesný je zákryt obou objektů. Pro astronomy jsou Einsteinovy prstence požehnáním, protože jim zvětšují obraz vzdálených objektů, které bychom v řadě případů prakticky nebyli schopni pozorovat.

V tomto případě se čočkujícím objektem stala masivní eliptická galaxie z kupy galaxií SMACSJ0028.2-7537. Na snímku Webbova dalekohledu je patrná uprostřed. Kolem ní se v soustředných kruzích Einsteinova prstence „obtáčí“ obraz podstatně vzdálenější spirální galaxie, kterou díky šťastné souhře okolností pozorujeme za eliptickou galaxií.

Snímek vznikl v rámci programu pozorování SLICE (Strong Lensing and Cluster Evolution), který vede Guillaume Mahler z belgické Univerzity v Lutychu. Program je založený na pozorování 182 vybraných kup galaxií, které Webbův dalekohled sleduje pomocí zařízení NIRCam (Near-Infrared Camera).

Národní park Mesa Verde se rozkládá nedaleko oblasti „čtyřmezí“ neboli Four Corners, kde se setkávají hranice Colorada, Utahu, Arizony a Nového Mexika. V 7. století se lokalita stala domovem původních indiánských kmenů amerického jihozápadu, pueblanských předků, někdy také označovaných jako Anasaziové. Šlo o lovce, zemědělce a zručné řemeslníky, kteří si pod skalními převisy Koloradské plošiny začali budovat jednoduché a později i složitější vícepodlažní příbytky.

Šest set domovů

Dnes park ochraňuje pozoruhodně dobře zachovalou prehistorickou sídelní krajinu, kde archeologové na pěti tisících nalezišť objevili tři miliony artefaktů – včetně 600 obydlí vybudovaných pod skalními převisy. Zmíněné komplexy přitom kromě obytných místností zahrnovaly také menší skladiště potravin i podzemní ceremoniální prostory okrouhlého tvaru. Největší komplex pak představuje Cliff Palace se 150 místnostmi, kde žila asi stovka lidí. V oblasti se nacházejí rovněž sídliště s jámovými domy a různě rozlehlé zděné vesnice, zahrnující zemědělské terasy, nádrže, příkopy, hráze či svatyně. A k archeologickým pokladům patří i skalní umění. 

Počátkem 13. století sídlilo ve zmíněných „přírodních“ městech až 22 tisíc lidí. Poté však začali obyvatelé z Mesa Verde odcházet. Přesné důvody dodnes neznáme, ale podle vědců mohlo jít o kombinaci klimatických změn, vyčerpání přírodních zdrojů a možná i mezikmenových konfliktů. Domorodci se postupně přesunuli na území dnešního Mexika a Arizony, kde jejich potomci žijí dodnes. 

Zelený stůl

Národní park Mesa Verde leží na náhorní plošině porostlé bujnou vegetací, v nadmořské výšce až 2 600 metrů. Jako „zelený stůl“ oblast pojmenovali v 18. století Španělé, kteří tudy procházeli při hledání cesty ze Santa Fé do Kalifornie. V roce 1906 vyhlásil prezident Theodor Roosevelt zmíněný region jako národní park za účelem ochrany lidských výtvorů a o sedm dekád později se rezervace dostala na seznam UNESCO. A přestože její hlavní poslání spočívá v ochraně a výzkumu sídel dávných obyvatel, velká pozornost se věnuje rovněž tamní přírodě. V jižní části parku pak odborníci studují lokální ekosystémy a monitorují ekologické změny. 

Na přelomu 40. a 50. let tvořila páteřní stíhací typ čs. letectva Avia S-199, která v sobě spojovala drak Messerschmittu Bf 109G a motor Jumo 211 původně určený pro bombardéry. Šlo o stroj vzniklý z nouze, který se nemohl srovnávat s proudovými letouny F-80 Shooting Star nebo F-84 Thunderjet používanými americkým letectvem na druhé straně železné opony.

Od vrtulí k rourám

Ochranu vzdušného prostoru znesnadňovala též absence radarů, jež by stíhače před narušiteli varovaly a po vzletu je k nim navedly. Přítomnost „imperialistických“ strojů nad Československem tak zjišťovaly takřka výhradně vidové hlásky rozmístěné podél hranic, které však mohly pracovat jen za jasného počasí. Vzhledem ke kombinaci zastaralé techniky a nedostatečného varovného systému docházelo k průnikům letounů NATO nad naše území – ať už záměrným, nebo způsobeným navigačními chybami – takřka denně. 

První náznak změny k lepšímu znamenala dodávka jedenácti proudových stíhaček Jak-23 z prosince 1950. Počítalo se i s jejich licenční výrobou a tuzemští konstruktéři se na ni začali připravovat, jenže „třiadvacítka“ velmi rychle zastarala. Její drak se podobal druhoválečným vrtulovým strojům a měla přímé křídlo, což ji v porovnání s nejlepšími stroji západního i východního bloku – tedy F-86 Sabre a MiG-15 – výrazně znevýhodňovalo. To si uvědomovali i v Moskvě a SSSR přispěchal s nabídkou vybavení čs. stíhacích pluků právě legendární „patnáctkou“.

Migy z úvodní dodávky převzalo naše letectvo už na jaře 1951 a kvalitativní výhoda se přehoupla na naši stranu. Američané vzlétající ze západoněmeckých základen dosud F-86 neobdrželi a usedali do kokpitů thunderjetů. Ty dosahovaly nejen nižší rychlosti a stoupavosti než MiG-15, ale nesly také slabší výzbroj šesti 12,7mm kulometů oproti trojici kanonů ráže 23 a 37 mm u „patnáctky“. Pokročilé sovětské stroje nicméně vyžadovaly dlouhý výcvik pilotů, a proto se do protivzdušné obrany zapojily teprve během roku 1952. Zároveň naše vláda pořídila ze SSSR přehledové radiolokátory P-3A a obsluhy se učily s jejich pomocí navádět migy na cíl. 

Střelba nad Domažlickem

Všechny změny se projevily v praxi 10. března 1953, kdy kolem 10.45 odstartovala z Líní u Dobřan ke cvičnému letu dvojice MiGů-15 bis. Za  kniply seděli poručíci Jaroslav Šrámek a Milan Forst z 2. letky 5. stíhacího leteckého pluku, kteří měli v prostoru jihozápadních Čech procvičovat vzdušné útoky. Nad Merklínem narazili v 10.59 na dvě stíhačky F-84E Thunderjet z 53. Fighter Bomber Squadron letící o něco níže. 

Šrámek o narušitelích podal hlášení a dostal rozkaz vypálit výstražnou dávku, aby Američany přiměl k přistání na československém letišti. Poručík převedl letoun do sestupné pravé zatáčky. Než stihl splnit rozkaz, piloti thunderjetů Čechoslováky spatřili a reagovali rozdělením své dvojice. Šrámek později vzpomínal: „Začali se bránit – vedoucí provedl ostrou zatáčku doleva, vedený ostrou doprava. Drželi jsme se vedoucího.“ 

V kokpitu pronásledovaného F-84 seděl poručík Warren Brown, veterán korejské války a zkušený pilot. Rozhodl se obrátit k německé hranici a uprchnout, načež z řídícího střediska přišel nový rozkaz: „Sestřelit!“

Během několika desítek vteřin se Šrámkova stíhačka dostala do výhodné pozice pro zteč a poručík nezaváhal. Dávka z 23mm kanonů šla do křídla a zasáhla přídavnou nádrž, z níž se vyvalil bílý dým. Americký stíhač se otočil na záda a zahájil klesavou zatáčku. Na zbytek souboje vzpomínal Šrámek po letech následovně: „Zvedl jsem letoun nahoru a díval jsem se, co bude dělat. Otočil směrem na jih a začal utíkat. Pro mne nebylo nic snazšího než se dát za ním. Přiblížil jsem se k němu blíž než minule a druhou dávkou tentokrát z 37mm kanonu jsem zasáhl trup. Z thunderjetu se vyvalil černý kouř a pak i plameny.“ Dvojice dokončila útok a vybrala stoupavou zatáčku doleva, při níž nad „patnáctkami“ s převýšením asi 100 m proletěl druhý F–84. Forst jej začal pronásledovat, jenže Američan se ukryl v mracích a tím celý souboj skončil. 

Diplomatická dohra

Prostřílený F-84 přelétl nad německé území, kde Brownovi nezbylo než se 58 km od hranic katapultovat. Souboj vyvolal diplomatickou i vojenskou aktivitu na obou stranách, neboť Američané tvrdili, že piloti MiGů-15 stříleli nad Německem. V tamním tisku vyšla následující zpráva: „Americký proudový stíhací letoun byl v úterý nad spolkovým územím napaden a sestřelen dvěma proudovými letouny sovětského typu MiG-15. Jak bylo oznámeno americkou stranou, pocházely obě dvě stíhačky z Československa. Americký stíhací letoun, který se při cvičném letu nacházel nad Bavorským lesem, spadl v blízkosti Falkensteinu, u statku Hundessen. Pilotovi se podařilo stroj včas opustit a na padáku přistál v jedlovém lese. Kromě kožních oděrek neutrpěl žádná zranění. Letoun se při nárazu zabořil hluboko do země a zcela shořel. Explodující munice nedovolovala celou hodinu se k němu přiblížit.“

Zároveň předal americký velvyslanec v Československu George Wadsworth našim politikům oficiální protest. Při následné diplomatické přestřelce obě strany použily zkreslené či nepravdivé informace, aby podpořily svou verzi příběhu. Dnes můžeme s jistotou říct, že k souboji došlo nad naším územím a Šrámek tedy střílel legitimně. Na základě studia dobových dokumentů však někteří historici soudí, že se provinili též oba naši letci – pravděpodobně totiž během odpoutání od nepřítele opravdu přelétli nad německé území.

První a jediný

Jaroslav Šrámek se každopádně stal prvním (a oficiálně dodnes jediným) tuzemským pilotem, který dokázal v souboji poslat k zemi proudové letadlo. Zatímco na Západě by se z „lovce na tryskáči“ stala legenda, komunistický režim se snažil takové události tutlat. O Šrámkově husarském kousku se moc nemluvilo, přičemž jedním z důvodů mohla být snaha zamlčet zmíněné přelétnutí hranice po souboji. 

Ať tak či tak, stíhač pokračoval v kariéře, létal i na MiGu-23 a do penze odešel teprve v roce 1989. Tehdy už se mu horšil zrak, takže směl „sedlat“ pouze cvičný L-29, přesto se s více než 2 500 hodinami ve vzduchu zařadil mezi nejdéle sloužící piloty poválečného letectva. Plukovník ve výslužbě se stal jedním z patronů Historické letky Republiky československé a zemřel roku 2015 ve věku 85 let.

Image

Čtěte také

Žhavé výstřely studené války: Sestřely narušitelů nad Československem (1)

Před 27 lety se na konferenci Asociace pro vědecké studium vědomí (ASSC) potkali neurovědec Christof Koch a filozof David Chalmers. Samo o sobě by to tak zajímavé nebylo. Zajímavý příběh se začal odehrávat poté, co se šli staří kamarádi po konferenci posilnit do jednoho německého baru. Po několika skleničkách se Koch se svým přítelem vsadil o bednu dobrého vína, že vědci do 25 let objeví v mozku podpis vědomí. 

Neurovědec měl důvod být optimistický. Byl to právě on, kdo pracoval v týmu s Francisem Crickem, jenž stál za objevem struktury DNA. Na základě tohoto převratného objevu doufal, že by se právě jim a jejich týmu mohlo podařit objevit v určitých neuronech aktivitu, která souvisí s jejich vědomým používáním.

Na falešné stopě

Pánové sázku uzavřeli v roce 1998 a mohla být dávno zapomenuta. Minimálně vinnému sklepu Christofa Kocha by se tato varianta zamlouvala. O sázce ale věděl novinář Per Snaprud a po dvaceti letech od jejího uzavření oba vědce vypátral, aby zjistil, kdo je na cestě k vítězství.

Koch s Crickem tehdy působili na Allenově institutu pro vědu o mozku v Seattlu a zpočátku si mysleli, že našli snadnou odpověď. Zaměřili se na část mozku, jíž se odborně říká claustrum. Jde o tenkou vrstvu šedé hmoty mozkové, o níž se tehdy vědělo jen velmi málo. Kromě toho, že si vyměňuje signály s mnoha oblastmi mozkové kůry, které jsou zodpovědné za vyšší kognitivní funkce a komplexní myšlení, měla stimulace claustra u pacientů s epilepsií neobvyklý účinek na jejich duševní stav bez negativních vedlejších účinků.

Bohužel pro Kocha další výzkum ukázal, že u pacientů s poškozením této oblasti dochází jen k malé změně vědomého myšlení. Detailnějšímu vztahu claustra a vědomí se později věnoval i vědecký tým pod vedením Briana Mathura. Na experimentu, kdy díky modernímu neurovědeckému přístupu dokázal myším vypnout funkci claustra, dokázal, že myši rozhodně neztratily vědomí a v klidu pobíhaly dál. Jediný rozdíl u vypnutých myší byla schopnost řešit náročnější úkoly. Myši se zablokovaným claustrem dokázaly vyřešit jen jednoduché úkoly, na ty složité jim nezbývala mozková kapacita.

Jak vzniká vědomí?

Jednoduché řešení se tedy nekonalo, a tak Koch i Chalmers v dalších letech pracovali na alternativních hypotézách. Dvěma hlavními teoriemi o tom, jak vzniká vědomí, o nichž se diskutovalo na setkání obou na zasedání ASSC, jsou teorie integrované informace (IIT) a teorie globálního síťového pracovního prostoru (GNWT).

Naneštěstí pro Kocha i studie, které se touto problematikou zabývaly, nepotvrdily ani jednu z hypotéz. Dodnes tedy nevíme, kde přesně v centrální nervové soustavě vědomí jako celek sídlí, ale víme aspoň, že ve vinném sklepě filozofa Davida Chalmerse je o jednu krabici kvalitního vína více než před 25 lety. Pokud Kochovo víno ještě nevypil. 

Image

Čtěte také

Poslední okamžiky mozku: Jak se lidský organismus brání na hraně smrti?

Pravěké jeskynní malby představují fascinující umění, které nám poskytuje unikátní vhled do mysli dávných lidí. Do dnešní doby bylo objeveno asi 400 jeskyní s takovými malbami, především ve Francii a ve Španělsku, kde tyto malby vznikaly před zhruba 40 000 až 12 000 lety. 

Kromě pozoruhodných maleb ale vědci narazili i na množství důkazů o účasti dětí – od otisků rukou po prstové malby provedené dětmi ve věku dvou až dvanácti let. Kromě toho byly v některých jeskyních nalezeny také dětské stopy vedle stop dospělých.

Cesta do tmy

Naši předci nebyli hloupí. Na dětech jim nejspíš záleželo stejně jako nám. Přesto brali malé děti na místa v hloubi jeskyní, kam se vůbec nebylo snadné dostat. V jeskyních byla často naprostá tma a nedostávalo se tam kyslíku. Místy bylo nutné riskantně se plazit nebo lézt po skalních srázech. Muselo být náročné tam děti dostat. Přesto to naši předkové podstupovali.

Dosavadní výklady přítomnosti dětí v jeskyních se soustředily zejména na jejich vzdělávání – předávání tradic a kulturních vzorců. Výzkumný tým Telavivské univerzity však nyní přichází s novou interpretací: děti nebyly pouze pasivními svědky nebo žáky, ale samy měly duchovní a kulturní roli. Podle autorů studie, kterou uveřejnil odborný časopis Arts, byly děti vnímány jako prostředníci mezi tímto světem a duchovním světem „z hlubin“. 

„Věříme, že děti hrály v těchto jeskyních jedinečnou kulturní roli: byly považovány za bytosti se zvláštními schopnostmi ve spirituálním světě,“ vysvětlují vědci.

Děti jako liminální bytosti

Autoři studie navazují na poznatky z etnografie domorodých společností, které děti často považují za „liminální bytosti“ – stojící na hranici mezi světy. Jako takové byly děti ideálními médii pro komunikaci s duchy přírody, předky či nadpřirozenými silami. Také jeskyně samotné hrály ve spirituálním životě důležitou roli – byly chápány jako brány do podsvětí, místa kontaktu s jinými světy. Rituály prováděné v jejich hlubinách, včetně maleb, mohly být určeny k řešení existenčních problémů nebo posílení vztahů s nadpřirozenými silami.

Hypotéza izraelských vědců přináší nový způsob uvažování o duchovním životě pravěkých komunit a roli dětí v tehdejší společnosti. Spojením archeologických poznatků, etnografických paralel a analýz jeskynních maleb vytváří badatelé komplexní model, v němž jsou děti nejen součástí rituálů, ale jejich klíčovými aktéry.

Image

Čtěte také

Malí hrnčíři: Část keramiky z Levanty je dílem osmiletých dětí

Pokud lidstvo plánuje dlouhodobý pobyt na Měsíci či Marsu, neobejde se bez robustní infrastruktury – ať už jde o dodávky energie nebo komunikační sítě. Britské architektonické studio Foster + Partners, ve spolupráci s americkou firmou Branch Technology a NASA, nyní navrhuje zajímavé řešení: 50 metrů vysokou solární věž, kterou bude možné vyrobit přímo na povrchu Měsíce pomocí 3D tisku.

Energie, komunikace, soběstačnost

Solární věž má být trvalým zdrojem energie pro měsíční základny, vědecké mise i budoucí kolonie. Zároveň má zajišťovat i komunikační spojení. Celý koncept je součástí širší vize lunární infrastruktury od Foster + Partners, která kromě věží zahrnuje i obytné měsíční moduly vytvořené pomocí 3D tisku. 

Navrhovaná věž má spirálový tvar a z její vrchní plošiny se rozkládají výklopné solární panely. Nejzajímavější je však způsob její výstavby – byla navržena tak, aby ji bylo možné postavit zcela autonomně, bez přítomnosti člověka. To je pro stavby ve vesmíru zásadní výhoda.

Dalším klíčovým prvkem je využití lunárního regolitu, tedy prachu a hornin přímo z Měsíce, jakožto stavebního materiálu. To dramaticky snižuje náklady na dopravu surovin ze Země.

Architekt Norman Foster, zakladatel Foster + Partners, vnímá projekty jako přímou odpověď na výzvy současnosti – nejen v kosmu, ale i na Zemi. „Vědeckofantastické sny mého mládí se stávají realitou. Technologie a materiály vyvinuté pro průzkum vesmíru mohou změnit způsob, jak stavíme a žijeme i na Zemi – zejména v extrémních podmínkách,“ popisuje architekt.

Dlouhodobý výzkum těchto struktur má podle Fostera potenciál přinést nejen soběstačný život mimo planetu, ale i ekologicky šetrná řešení pro výstavbu na Zemi.

Image

Čtěte také

Kde by měla vzniknout základna na Měsíci? NASA vytipovává nejvhodnější lokality

Empedoklés, filozof předsokratického období, básník, propagátor vegetariánství, veřejný činitel a politik… O jeho životě se ví jen málo. A o jeho dětství a dospívání ještě méně. 

Narodil se roku 490 před naším letopočtem do významné rodiny v sicilském městě Akragantu (dnešním Agrigentu). Ostrov byl tehdy řeckou kolonií a v době před Empedoklovým narozením v tomto poměrně dosti významném městě vládl tyran Thrasydeus. Tyranie, tedy uzurpování moci jedincem, stála v ostrém protikladu k principům demokratické společnosti. S tímto nebezpečným odchýlením se od zavedené a prověřené normy bylo nutné skoncovat. Postavit se proti tyranovi! To také udělal Empedoklův otec, který pomáhal Thrasydea svrhnout. 

Jablko zřejmě nepadlo daleko od stromu, a tak i Empedoklés později svrhl agrigentskou oligarchickou vládu. Demokracie a rovnost pro něj byly nejvyšším zákonem. Přestože pocházel z bohaté rodiny, vždy se zastával chudých. Soucit sehrával v jeho životě významnou roli. Empedoklés věřil v sílu lásky a milosrdenství a snažil se dobrými skutky pomáhat ostatním a zlepšovat tak společnost, v níž žil. 

Občan, politik a vědec 

Pohrdal majetkem, ale údajně si užíval krásné a nápadné oblečení. Hodně cestoval, do jižní Itálie, do Atén a snad ještě dál na východ. Navzdory své kritice vládnoucí aristokracie v Akragantu, při níž si nebral servítky, byl oblíbeným politikem. Prosazoval demokracii a rovnost všech. Svou politickou kariéru zahájil trestním řízením proti dvěma státním úředníkům, kteří se vůči cizincům chovali arogantně, tyransky, a tedy nedemokraticky. Pro Empedokla byli zkrátka nežádoucí. Jeho popularita rostla, obyčejní lidé ho milovali. Dokonce mu nabídli, aby v Akragantu vládl. On samozřejmě odmítl. Povinnosti správce a vládce? To nebylo nic pro něj. 

Byl skvělým řečníkem, ale raději se věnoval jiným věcem. Rozsah jeho znalostí omezovaly jen limity tehdejšího vědění. Například v oblasti medicíny patřil k naprosté špičce a jeho schopnosti někteří dokonce považovali za magii. Tomu se Empedoklés ani moc nebránil, dokonce podobné výmysly podporoval. Sám o sobě tvrdil, že má božské schopnosti. S genialitou zřejmě přichází i jistá forma exhibicionismu a sebevědomí hraničícího s nekritickou samolibostí… 

Stát se bohem 

Ale dost už o jeho životě. Jak to bylo s onou tajemstvím obestřenou smrtí? Prošedivělý muž v jednoduché říze stoupá k vrcholu Etny. Sandály se mu boří do sopečného prachu, slunce stojící vysoko na obloze ho nemilosrdně spaluje svými paprsky. Ale on se nevzdává a vytrvale postupuje vpřed, ke svému cíli, ke svému konci. Už se přiblížil až ke kráteru. Stoupá z něj dým a zakrývá mu pohled na oblohu. Opírá se o svou hůl a zhluboka dýchá. Cesta na vrchol byla náročná, ale on ví, že byla jeho poslední. 

Namísto únavy ho zalévá slastný pocit překonání sama sebe. Pozoruje svět pod sebou. Chtěl by se naposledy rozhlédnout po tom, co opouští, ale cáry dýmu to nedovolují. Neuvidí nic, co by ho mohlo odradit od jeho velkého záměru. „Teď přestanu být člověkem, zbavím se těla a osvobodím svou duši, stanu se bohem!“ Usměje se, hůl odhodí do prachu a bez sebemenšího zaváhání vykročí do prázdna před sebou. Jeho tělo se řítí do útrob sopky. 

Podle Aristotela zemřel v šedesáti letech. Jiné zdroje mu však připisují dlouhověkost, údajně se dožil celých sto devíti let. Konec jeho života je každopádně jednou velkou záhadou. Dva a půl tisíce let po jeho smrti máme co do činění spíše s legendou. A podle ní Empedoklés vystoupal na sopku Etnu a vrhl se do útrob jejího kráteru. Proč? Chtěl dokázat, že pro něj smrt neexistuje a je vlastně nesmrtelný. Snad věřil, že se poté, co jeho tělo pohltí plameny, vrátí na zem v božské podobě. 

Právo zničit sám sebe 

Horatius se o Empedoklově smrti zmiňuje ve svém díle Ars Poetica. „Skutečný básník má právo zničit sám sebe,“ napsal o něm a vůbec nepochyboval o způsobu jeho sebevraždy. Sicilskému filozofovi vyjádřil svůj obdiv a přiznal mu právo na jakkoliv velkolepý závěr života. 

Kromě již legendárního skoku se ale v souvislosti s Empedoklovou smrtí mluvilo i o utonutí, pádu z kočáru nebo oběšení. Empedoklés zmizel jako člověk a nezjevil se jako bůh, jak si to představoval. Nesmrtelným ale zůstal – pro historii. Možná právě pro jeho názory na smrt se o jeho činu dodnes tolik mluví.

Image

Čtěte také

Bizarní úmrtí slavných: Komu rozbila hlavu želva a kdo se zadusil hruškou?