Pozoruhodný nález z Tikalu mění pohled na starověký mayský převrat
Objev tajemného oltáře v ruinách Tikalu poodhaluje příběh dávného převratu, který navždy změnil osud jednoho z nejmocnějších mayských měst.
V tropickém pralese na severu Guatemaly se nacházejí ruiny mayského města Tikal. Ve své době šlo o jedno z nejvýznamnějších měst Mayů. Mezinárodní tým archeologů na místě někdejšího města objevil zvláštní oltář, který poodhaluje zajímavou minulost tohoto důležitého mayského střediska.
Oltář byl podle vědců postaven někdy kolem roku 300 našeho letopočtu. Je zdobený čtyřmi panely s malbami v červené, černé a žluté barvě a znázorňuje osobu s opeřenou čelenkou, která je podobná vyobrazování božstva bouře v centrálním Mexiku.
Spletitý vztah dvou mocností
Badatelé jsou přesvědčeni, že tento oltář není dílem mayského umělce. Podle nich ho vytvořil velmi zručný tvůrce či tvůrci z Teotihuacánu, mocného města, jehož pozůstatky se nacházejí na území dnešního Mexika, na periferii metropole Mexico City. Závěry studie, zveřejněné odborným časopisem Antiquity, zásadním způsobem otřásají dosavadní představou o kulturní izolaci mayského světa.
Tikal byl osídlen už kolem roku 850 př. n. l., ale skutečného rozkvětu se dočkal až po roce 100 n. l. Právě tehdy začal navazovat kontakty s Teotihuacánem – tehdy mnohem větší a mocnější civilizací. Nejprve šlo pravděpodobně o obchodní styky, ale zhruba o dvě století později se vzájemné vztahy vyhrotily. „Tikal zřejmě trochu dráždil draka a získal si tím až přílišnou pozornost Teotihuacánu,“ přibližuje tehdejší situaci profesor Stephen Houston z Brownovy univerzity.
Archeologické nálezy potvrzují, že v roce 378 n. l. došlo v Tikalu k převratu. Stávající panovník byl svržen a nahrazen „loutkovým vládcem“, oddaným Teotihuacánu. Tento zásah připomíná imperiální taktiku známou z mnohem pozdějších dějin.
Pohřbená minulost
Díky moderní technologii LiDAR se podařilo objevit i další důkazy o hlubokém vlivu Teotihuacánu. Těsně za centrem Tikalu se ukrývala miniatura citadely, typické pro středomexické město – po staletí skrytá pod tím, co se považovalo za přírodní terén. Oltář samotný navíc ukrýval překvapivý nález: ostatky dítěte v sedící poloze – pro Teotihuacán běžný pohřební rituál, v Tikalu však naprosto výjimečný. Nedaleko ležel také dospělý jedinec s hrotem z obsidiánu typického právě pro centrální Mexiko.
Oltář i přilehlé stavby byly později pohřbeny a nikdy znovu nevyužity. „Mayské stavby se běžně znovu využívaly – pohřbily se a stavělo se na nich. Ale tady jako by to místo zakonzervovali a nechali být. To naznačuje silný a možná až rozporuplný vztah k událostem, které se zde odehrály,“ vysvětluje profesor Andrew Scherer.
Cesta k velkolepé dynastii
Ačkoliv zásah Teotihuacánu představoval dramatický zlom, Tikal z něj paradoxně vyšel silnější. V následujících staletích dosáhl vrcholu své moci a stal se dominantní silou v oblasti – až do svého úpadku kolem roku 900 n. l. „Mayové se k této éře zřejmě vraceli s jistou nostalgií,“ míní Houston. „Byla to doba kontaktu s velmocí, která je sice otřásla, ale zároveň inspirovala. I během pozdějšího úpadku o tom stále přemýšleli.“
Příběh Tikalu a Teotihuacánu má zajímavý nadčasový rozměr. „Všichni známe osud Aztéků po příchodu Španělů,“ připomíná Houston. „Ale tohle ukazuje, že podobné příběhy se odehrávaly i dávno předtím. Mocnosti ze středu Mexika viděly v mayské oblasti bohatství – vzácné peří, jadeit, čokoládu. V jejich očích to byl ráj, který chtěli ovládnout.“ Z pohledu historie tak nejde jen o objev krásně malovaného oltáře. Jde o důkaz dávného geopolitického střetu, který navždy změnil osud jednoho z nejmocnějších mayských měst.
Další články v sekci
Ve znamení pěti kruhů: Pierre de Coubertin vzkřísil pořádání olympijských her
„Důležitou věcí v životě není vítězství, ale zápas. Základem není to, že někdo zvítězil, ale že bojoval dobře,“ prohlásil Pierre de Coubertin, muž, který vzkřísil myšlenku olympijských her.
Je pátek 25. listopadu 1892 a slavnostně vyzdobená přednášková aula pařížské Sorbonny hostí Unii francouzských svazů atletických sportů (U.S.F.S.A.). Oslavuje se tu jubilejní výročí jejího založení. Slova se ujme mladý muž s úhledným knírkem. Je to devětadvacetiletý Pierre de Coubertin, generální tajemník organizace. „Vyvážejme do zahraničí veslaře, šermíře a běžce, a hle, uvedeme tím do pohybu svobodný styk, s jehož pomocí zavedeme do krevního oběhu stařičké Evropy myšlenku míru a spolupráce lidstva.“ Coubertinův projev směřoval k jedinému: k návrhu na obnovení olympijských her postavených na starobylých antických ideálech a zásadách.
Zásadní inspiraci načerpal během svých návštěv Řecka. Německá archeologická expedice zde vykopala rozsáhlé trosky antické Olympie. „Německo vyneslo na světlo dne trosky Olympie, proč by Francie nemohla vzkřísit její starou slávu,“ napsal Pierre de Coubertin. Shromáždění v Sorbonně sice ocenilo Coubertinův projev potleskem, ale nepochopilo pravý smysl jeho myšlenek: „Olympijské hry nebudou pojaty jen jako pouhý soubor světových šampionátů. Půjde o velkou, každé čtyři roky se opakující slavnost lidského jara, vášnivého úsilí, ctižádostivých a vzepjatých tužeb a všech činností každé generace, jež se objevuje na prahu života.“
Myšlenka na obnovu antických olympijských her kolovala v hlavách nejrůznějších lidí. Jenže ačkoliv všechny návrhy vycházely z antických ideálů a základů, jejich zasazení do moderního světa selhávalo. Naproti tomu Coubertin dokázal oprostit ideu od podružností. Novodobé olympijské hry v jeho podání figurovaly jako mezinárodní akce, neboť i Coubertin vnímal sport jako aktivitu překračující hranice. Dále trval na tom, aby se hry vyvarovaly náboženských motivů a byly brány jako událost ryze světská.
Myšlenka ožívá
Poté, co neuspěl na Sorbonně, objel půl světa, aby olympijskou ideu prosadil. Nešlo totiž pouze o vzkříšení dávné tradice. Dalším problémem bylo samotné nahlížení sportovců na olympiádu. V roce 1892 fungovaly na mezinárodní úrovni pouze veslařská a bruslařská sportovní federace. Proto se nápad pro propojení různých sportovních odvětví v rámci jedné celosvětové soutěže zdál prakticky neproveditelný. Coubertin ale na svou stranu získal Američany a Angličany.
V roce 1894 svolal jako generální tajemník U.S.F.S.A. do Paříže mezinárodní kongres. Olympijské hnutí tu představil jako cestu k mravní ušlechtilosti a k odstranění rozporů a válek mezi státy a národy. Sportovci podle něj budou vyslanci olympijských myšlenek, hry pak událostí, která přináší olympijské poselství do celého světa. „Sport je zdravé opojení krve. Radost z žití nikde neexistuje v tak intenzivní míře, jako při provádění sportu,“ hlásal přesvědčeně.
A účastníci kongresu dali Coubertinovi za pravdu. Získal jejich souhlas jak v otázkách technických, tak v nenáboženském, výrazně novodobém programu soutěží. Byla schválena zásada, že olympijské hry budou pořádány jednou za čtyři roky, a to na různých místech světa, protože tak vysoké náklady by opakovaně „neutáhla“ žádná země. Vznikl též Mezinárodní olympijský výbor jako stálý orgán, který měl řídit veškeré záležitosti olympismu.
Mládí v armádě
Olympiádu tedy máme, vraťme se ale k jejímu zakladateli. Pierre de Coubertin se narodil 1. ledna 1863 v Paříži. Byl potomkem staré italské šlechty, která ve 14. století našla výhodné uplatnění ve službách francouzského krále. Jeho otec byl úspěšným malířem a od roku 1865 nositelem Řádu čestné legie.
Svému synovi Pierrovi chystal kariéru u armády. Chlapec však jevil větší zájem o čtení a vyrůstal v odporu k válkám. Coubertin nejprve studoval na elitní škole Saint-Cyr pro důstojníky, poté navštěvoval školu politických věd v Paříži a nakonec studoval filozofii na Sorbonně.
Ale studium kultury, dějin lidského myšlení a historie ho stále víc přitahovalo k pedagogice. Brzy si uvědomil, že francouzský výchovný systém je již ve světě překonaný. Jeho vzorem se stal školní systém, který prosazoval v Anglii pedagog a historik Thomas Arnold. A tak se v roce 1883 vydal do anglických škol. Právě zde poznal, jak se dá šikovně kombinovat vzdělání se sportem. Provozování sportu mělo posílit osobní zodpovědnost, fair play a kamarádství.
Pierre de Coubertin následně navštívil Spojené státy, Skandinávii, Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko a Řecko. Cesty ho ještě více utvrdily o důležitosti sportu ve výchově mládeže. Za jeden ze svých cílů si vytkl reformu školství a výchovy mládeže na francouzských středních školách. Navrhoval třináct hodin tělesné výchovy týdně, prodloužení prázdnin, výstavbu hřišť, organizování sportovních spolků a soutěží v rámci škol.
První hry
Vraťme se ale k olympiádě. První ročník se měl symbolicky uskutečnit v Řecku. Nebylo to vůbec jednoduché, ale Coubertinovi se nakonec podařilo pro své záměry získat tehdejšího řeckého krále a hlavně korunního prince. Královská rodina vyhlásila ve prospěch obnovení dávných tradic celonárodní sbírku. Coubertinova myšlenka přitáhla také podporu tehdy nejbohatšího Řeka, bankéře Jorga Averose. Ten se zavázal použít svůj kapitál na rekonstrukci athénského stadionu z roku 330 př. n. l. A tak první moderní olympijské hry vypukly 6. dubna 1896 v Athénách. Coubertin o tom ve své knize Olympijské paměti píše: „Konečně nadešel okamžik, kdy do obnoveného, bělostí zářícího stadionu začaly proudit davy diváků. Král Jiří pak zpečetil obnovení olympijských her posvátnou formulí: „Prohlašuji hry první olympiády nové doby za zahájeny!“ Nato zaduněla dělová salva, houf vypouštěných holubů se radostně zatřepal nad stadionem, mužské sbory zapěly kantátu a soutěže začaly. Dílo vstoupilo do historie.“
Samotných her se zúčastnilo 311 závodníků z 13 zemí a soutěžili v devíti disciplínách. Nejpočetnější výpravu vyslala Francie a Německo – po devatenácti lidech. Další hojně zastoupené týmy měla reprezentace Maďarska a Velké Británie, která se skládala z osmi lidí. Maďaři navíc vystupovali ve stejných dresech se slaměnými klobouky, čímž se stali průkopníky jednotných sportovních oděvů. Naopak čeští sportovci neměli výpravu žádnou, zastupoval je pouze jako člen olympijského výboru Jiří Guth-Jarkovský.
Další olympiády
Po řeckém triumfu přišlo zklamání. Druhá olympiáda se konala roku 1900 v Paříži jen coby druhořadá událost. Navíc ji přiřadili k Pařížské univerzitní výstavě. Jiří Guth Jarkovský to okomentoval slovy: „Druhé hry olympijské v Paříži vlastně ztroskotaly.“ Poprvé se jich však zúčastnila i česká výprava, která přivezla historický první, byť pomyslnou medaili. Atlet František Janda Suk totiž získal druhé místo za hod diskem, a to i díky přelomové technice, kdy jako první použil při hodu otočku.
Velký neúspěch her nezlepšila ani rostoucí sportovní úroveň a také první start žen. Výbor si však uvědomil, že organizaci vskutku nemůže podcenit. I tak ale ještě dvakrát, a to v roce 1904 v Saint Louis a 1908 v Londýně, musely být olympiády z rozpočtových důvodů spojeny s výstavami. I tak se ale v Londýně započal nový směr, který nezastavily ani dvě světové války. Na podobném principu fungují olympijské hry dodnes.
Odstoupení
Jako předseda výboru věnoval Coubertin olympijskému hnutí nejen svůj čas, ale také finanční prostředky. Až do roku 1914 financoval většinu jeho akcí. Vymyslel například olympijský ceremoniál nebo olympijskou vlajku, která poprvé zavlála v roce 1920 v Antverpách. Byl také autorem Olympijské charty, jejíž první verze vznikla už v roce 1894 ve spolupráci s Jiřím Stanislavem Guth-Jarkovským. Roku 1925 se tak v Praze konal VIII. olympijský kongres, kde se například rozhodlo o konání zimní verze olympiády – zpětně byl za ni označen Týden zimních sportů v Chamonix z předcházejícího roku. Coubertin se tu také vzdal předsednictví v olympijském hnutí. Jmenovali jej alespoň doživotním čestným předsedou olympijských her – tato pocta poté už neměla být nikdy nikomu prokázána.
Proč Coubertin odešel? Chtěl se věnovat novému pedagogickému systému. V roce 1926 vyhlásil „právo na sport“ za jedno ze základních lidských práv: „Ať každý jednotlivec nalézá v místním sousedství takový druh tělesné činnosti, jaký si přeje. Nestačí, aby se slavily každé čtyři roky s elitou okázalé olympijské hry. Je důležitější, aby ve skromnosti a rovnoměrnosti denního života každý bez rozdílu užíval blahodárnosti olympijské kultury.“
Navrhl, aby se v každém městě na útraty obce a státu zřizovala takzvaná antická gymnázia. V nich by podle Coubertina mohl každý zdarma a podle své vůle cvičit a sportovat. Rovněž navrhl zřizování dělnických univerzit, které měly dělníkům poskytnout základní znalosti z historie, přírodních věd a filozofie. Coubertin byl přesvědčený, že pouze pedagogika dokáže dělníky připravit na situaci, kdy budou nuceni převzít klidnou cestou vládnoucí postavení ve společnosti.
Další válka
Hospodářská krize ve třicátých letech zhoršila Coubertinovu finanční situaci. Žil se svou rodinou ve švýcarském Lausanne v nouzi a ve svých dvaasedmdesáti letech si musel hledat placené zaměstnání. Mezinárodní olympijský výbor na jeho podporu vyhlásil sbírku, výnos však dostala až jeho vdova. Coubertin zemřel náhle v Ženevě při procházce v parku 2. září 1937. Pohřben je v Lausanne, jeho srdce však odpočívá ve starověké Olympii.
Pierre de Coubertin ani přes problémy, které ho v posledních letech života provázely, nepropadl pesimismu či poraženectví. Naplnil tak svoje slova: „Dobrý zápasník sice ustoupí, ale nepoddává se. Povolí, ale nevzdává se. Život je krásný, protože zápas je krásný. Nikoliv zápas krvavý, plod tyranie a špatných vášní, jejž plodí nevědomost a rutina, ale zdravý zápas duší, hledajících pravdu, světlo a spravedlnost.“ Olympijské hry díky Coubertinovi žijí dál a jeho myšlenka, že „lidé spolu mohou žít ve vzájemném respektu, soutěži a spolupráci“, neztratila nic ze svého významu.
Další články v sekci
Saúdové chystají věž, která překoná Burdž Chalífu i Jeddah Tower
Saúdská Arábie představila projekt The North Pole – futuristického města na severu Rijádu, jehož dominantou se má stát nejvyšší mrakodrap světa – dva kilometry vysoká věž Rise Tower.
Saúdská Arábie opět posouvá hranice možného. Nejnovější oznámený megaprojekt, The North Pole, má v sobě spojovat futuristickou architekturu, technologický pokrok i ekologickou udržitelnost. Nacházet se má na severu Rijádu a jeho dominantou se má stát Rise Tower – budova, která by měla dosáhnout výšky až dvou kilometrů.
Věž, která zastíní všechno dosavadní
Projekt The North Pole představil generální ředitel společnosti Saudi Arabia Holding Co. Mohammed AlQahtani. Plánovaná Rise Tower má přerůst jak současného rekordmana – dubajský mrakodrap Burdž Chalífa (828 metrů), tak i dosud nedokončenou Jeddah Tower (1 000 metrů). Na návrhu věže pracuje renomované britské architektonické studio Foster + Partners.
Náklady na výstavbu se mají pohybovat kolem 5 miliard dolarů (v přepočtu přibližně 118 miliard korun), ale finální cena bude záviset na výsledné podobě. Věž má být úzká, elegantní a „mířit rovnou do nebe“, jak naznačuje vizualizace. Sloužit má jako centrální bod nové obchodní čtvrti v okrajové části Rijádu. Výstavba je součástí vládního programu Vision 2030, který má za cíl modernizovat a diverzifikovat saúdskou ekonomiku.
Město budoucnosti na severu Rijádu
The North Pole ale nebude pouze o výšce – má se stát plnohodnotným městem budoucnosti. Významný důraz je kladen na udržitelnost a konektivitu. Projekt zahrnuje využití solární energie a dalších obnovitelných zdrojů, cyklostezky, pěší zóny a propojení s přírodou. Plány počítají také s vertikálním bydlením – moderními domy, kancelářemi a obchodními prostory umístěnými ve výškových strukturách. Cílem je podle architektů vytvořit prostor, kde se snoubí technologie, komfort a příroda.
Termín zahájení výstavby zatím nebyl oficiálně oznámen, s dokončením se počítá někdy do roku 2060. Jisté je pouze to, že pokud se plány uskuteční, The North Pole se zapíše do dějin jako technologický i architektonický milník.
Další články v sekci
Elitní tankoví velitelé: Creighton Abrams a Zinovij Kolobanov
Vysoká hodnocení velitelů si během války vysloužila celá řada spojeneckých tankistů. Nepříliš známí jsou například Američan Creighton Abrams a Rus Zinovij Kolobanov. Čím vynikali nad svými spolubojovníky?
Legendární americký generál George Patton v roce 1944 pronesl následující slova: „Říkají o mně, že jsem nejlepší tankový velitel naší armády. Jednoho sobě rovného ale mám – Abe Abrams. Ten je světový šampion.“ Od muže Pattonova kalibru jde nepochybně o nejvyšší z možných komplimentů a Creighton Abrams (1914–1974) si tuto chválu rozhodně zasloužil díky svým mimořádným vůdčím schopnostem i agresivitě na bojišti.
Rodák ze Springfieldu ve státě Massachusetts projevoval již od dětství velké charisma i ambice a v útlém věku se rozhodl hledat slávu v armádě. V roce 1936 absolvoval prestižní vojenskou akademii West Point a ještě ten rok nastoupil službu u 1. jízdní divize. Hned zkraje si získal respekt nadřízených i podřízených svým zodpovědným přístupem a velitelskými schopnostmi. V roce 1940 se pak stal příslušníkem nově vznikající 1. obrněné divize, kde začínal v čele tankové roty. O rok později byl převelen ke 4. tankové divizi, které měl zůstat věrný po celou dobu druhé světové války.
Vždy v první linii
Právě v řadách této formace se již coby podplukovník v září 1943 ujal velení nad 37. tankovým praporem. Když se spojenecké síly o rok později vylodily v Normandii, prodělal Abramsův útvar křest ohněm. V řadách americké 1. armády se na konci července zapojil do průlomu z Normandie (operace Cobra), kde si Abramsova osádka připsala svůj první zničený nepřátelský tank. Během následných operací i rychlého postupu k Seině na podzim 1944 byl Abrams i jeho tankisté vždy v centru dění coby útočný hrot Pattonovy 3. armády. Abramsův velitelský tank Sherman s přezdívkou Thunderbolt (blesk) se nikdy nenacházel daleko od frontové linie a od přírody bojovný Abrams nevynechal příležitost vyrazit do bitvy. Ačkoliv pak sice do konce války vystřídal sedm shermanů (všechny pojmenované rovněž Thunderbolt), ani o jeden nepřišel v boji.
To ovšem neznamená, že by Abrams při svém bojovém zápalu zapomínal na taktiku. Jeho nadřízení jej po válce vysoce oceňovali pro schopnost mít vždy a všude dokonalý přehled o poloze vozidel, kterým velel. To mu umožňovalo vymanévrovat a porazit i početnějšího a lépe vyzbrojeného nepřítele. U Arracourtu, kde se v září 1944 udála jedna z největších tankových bitev na západní frontě, hrál Abramsův prapor klíčovou roli při odražení německého protiútoku a jeho osádky si tam i díky taktickému umu svého velitele nárokovaly 55 zničených německých tanků za cenu ztráty 14 shermanů. Velkou část vyřazených nepřátel přitom tvořily obávané tanky PzKpfw V Panther.
Při plánování postupu Francií prokázal Abrams i výjimečný intelekt a paměť, když dokázal spatra a bez psaných rozkazů rozdávat svým důstojníkům přesné a detailně rozpracované instrukce. Jeho nejslavnější moment ale přišel až v závěru roku 1944 během bitvy v Ardenách. Byl to právě Abramsův tankový prapor, který 26. prosince 1944 po tuhých bojích prolomil obklíčení Bastogne a v čele se slavným tankem M4 Sherman Jumbo pojmenovaným Cobra King vysvobodil příslušníky 101. výsadkové divize.
Až do Československa
Po porážce německé ofenzivy a prolomení Siegfriedovy linie se pak Abrams v čele svého praporu hnal Německem a 6. května 1945 překročil společně s ostatními útvary 3. armády hranice Československa; později byl za své zásluhy při osvobození západních Čech vyznamenán Čs. válečným křížem. Ačkoliv mu na konci války bylo sotva 31 let, zakončil ji jako jeden z nejvěhlasnějších a nejlepších amerických tankových velitelů.
Když celosvětový konflikt skončil, sloužil Creighton Abrams na různých štábních pozicích, zúčastnil se korejské války a v roce 1968 se ujal velení všech amerických sil ve Vietnamu, kde prokázal daleko lepší pochopení povahy tamější války než jeho předchůdci. Později byl jmenován náčelníkem generálního štábu US Army v hodnosti generála a v této funkci sloužil do roku 1974, kdy se mu tak stala osudnou rakovina plic. Na počest nezdolného velitele byl pak pojmenován tank M1 Abrams.
Proti Finům
Zinovij Kolobanov (1910–1994), který se narodil ve vesnici Arefino ležící zhruba 80 km západně od Nižného Novgorodu, vzešel ze skromných poměrů. Do armády vstoupil v roce 1933 a původně sloužil v řadách pěchoty, později se ale rozhodl pro dráhu tankisty a v květnu 1936 absolvoval Orlovské tankové učiliště. Když pak o tři roky později SSSR zaútočil na Finsko, Kolobanov se do konfliktu zapojil v hodnosti poručíka coby velitel roty středních tanků T-28.
V řadách 2. tankové brigády následně Kolobanov bojoval na Karelské šíji od začátku války až do prolomení Mannerheimovy linie a dobytí Viipuri. Během bojů musel mladý poručík třikrát opouštět hořící tank a pokaždé utrpěl bolestivé popáleniny. Vždy se však brzy vrátil do služby a za svou statečnost se nakonec dočkal Leninova řádu a povýšení o dvě hodnosti na kapitána. Poté ale doplatil na jednání svých mužů a za sbratřování se s nepřítelem byl degradován zpět na poručíka. Rovněž přišel o zmíněné vyznamenání.
Před německou invazí Kolobanov vystřídal několik útvarů a v květnu 1941 se stal velitelem roty těžkých tanků KV-1 v řadách 49. tankové divize. Když pak o měsíc později začala operace Barbarossa, byl Kolobanov coby zkušený velitel převelen do 1. tankové divize bojující na leningradské frontě. Tanky KV-1 v té době překonávaly své německé soupeře výzbrojí i pancířem, přesto ale utrpěly těžké ztráty. Kolobanov patřil mezi ty šťastnější a po dalším ústupu k těžce opevněnému Krasnogvardějsku (dnes Gatčina) byl přidělen k 1. tankovému praporu pod velením kapitána Josifa Spillera. Právě ten Kolobanově četě pěti tanků KV-1 svěřil 18. srpna úkol bránit předměstí Krasnogvardějsku před postupující 6. tankovou divizí (podle jiných zdrojů ale šlo o 1. nebo 8. divizi).
Mistr obrněné léčky
Kolobanov důkladně prozkoumal terén a za svou pozici si vybral křižovatku silnic vedoucích do Lugy a Kingiseppu. Cesta tam procházela močálem, což postupujícím tankovým oddílům Wehrmachtu zabránilo rozvinout se do šířky. Sovětský velitel následně svých pět tanků rozdělil po dvou do každého směru, zatímco vlastní KV-1 umístil přímo ke křižovatce. Osádky instruoval, aby své stroje důkladně zakopaly a zamaskovaly, a v očekávání střetu s nepřátelskými obrněnci každému tanku přidělil dvojnásobnou zásobu protipancéřové munice.
Hodina pravdy nastala ráno 19. srpna, kdy Kolobanovi přímo na mušku vjela kolona německých tanků a podpůrných vozidel. Střelec velitelského KV-1 dvěma rychlými ranami vyřadil první a poslední obrněnec v řadě a zablokoval tak celý konvoj. Němečtí tankisté se pokusili rozvinout a opětovat palbu, mimo cestu ale jejich stroje zapadaly do bahna. Kolobanovův střelec následně začal likvidovat jeden panzer za druhým a pokračoval ve střelbě až do vyčerpání munice. Celkem si Kolobanov se svou osádkou připsal 22 zničených tanků a dvě samohybná děla. O dalších zhruba 20 německých strojů se postaral zbytek čety.
Během jediné hodiny tak divize Wehrmachtu přišla o více než 40 vozidel beze ztrát na sovětské straně. Velitelský KV-1 v boji inkasoval přes 130 zásahů, ani jeden ale pancířem neprošel. Kolobanov tak perfektně využil výhodné pozice i technologické převahy a s pouhými pěti obrněnci dočasně zastavil postup celé německé divize. Sovětský tankista byl za svou perfektní léčku vyznamenán Leninovým řádem, kvůli jeho dřívějšímu prohřešku ale nakonec obdržel jen Řád rudého praporu. V září 1941 jej pak vážně ranila střepina a zbytek války strávil v nemocnici. Po válce Kolobanov sloužil v okupovaném Německu a v roce 1952 se dočkal povýšení na podplukovníka, do výslužby odešel v roce 1958. Zbytek života strávil v Minsku, kde také zemřel ve věku 83 let.
Další články v sekci
Historický let: Blue Origin vyslala do vesmíru první čistě ženskou posádku
Americká společnost Blue Origin uskutečnila první vesmírný let s ryze ženskou posádkou. Za Kármánovu hranici se podívala zpěvačka Katy Perry, snoubenka zakladatele firmy Jeffa Bezose, novinářka, filmová producentka i vědkyně.
Americká popová zpěvačka Katy Perry a snoubenka amerického miliardáře Jeffa Bezose Lauren Sánchezová s dalšími členkami ryze ženské posádky vzlétly do vesmíru v rámci mise společnosti Blue Origin. Let suborbitální rakety New Shepard společnosti Blue Origin do výšky 106 kilometrů trval i s návratem pomocí padáku deset minut a 22 sekund.
Posádku tvořilo šest žen – vedle Katy Perry a Sánchezové, která je pilotkou vrtulníků a bývalou televizní novinářkou, byly na palubě televizní novinářka Gayle Kingová, filmová producentka Kerianne Flynnová, bývalá inženýrka americké NASA Aisha Boweová a Amanda Nguyenová – vědkyně, která studovala planety kolem hvězd a nyní se věnuje pomoci obětem sexuálního násilí.
✨ Weightless and limitless. pic.twitter.com/GQgHd0aw7i
— Blue Origin (@blueorigin) April 14, 2025
Šlo o první americký vesmírný let s ryze ženskou posádkou a celkově o 11. posádkovou misi Blue Origin. Zároveň to byla první výhradně ženská mise od roku 1963, kdy do vesmíru letěla sovětská kosmonautka Valentina Těreškovová. I tak ale představují ženy sotva 15 procent z více než 700 lidí, kteří se vydali do vesmíru.
Další články v sekci
Nakloněný zázrak: Co zachránilo šikmou věž v Pise?
Ani Koloseum, ani Benátky. Ikonickou památkou, jež se proměnila v symbol celé Itálie, se stala šikmá věž v Pise. Zvonice z bílého mramoru se naklání takřka od svého vzniku a nebýt nejrůznějších opatření, zřejmě by se již dávno zřítila.
Turisty z celého světa zasáhla v roce 1990 nemilá zpráva: Toskánské úřady oznámily, že proslulou památku dočasně uzavřou, aby mohly provést rekonstrukci a zabránit nejhoršímu. Kdo se tak těšil na obligátní fotografii, na níž pózuje s rukou symbolicky podpírající naklánějící se stavbu, musel si počkat celých jedenáct let. Tak dlouho totiž speciálnímu týmu stavebních inženýrů trvalo, než našel vhodný způsob, jak věž stabilizovat – a to přinejmenším na několik příštích staletí.
Stoletá pauza
Proč se však legendární stavba vůbec naklání? Jisté je, že nešlo o záměr. Budování zvonice pro katedrálu v Pise, asi tři sta kilometrů severozápadně od Říma, započalo v roce 1173. A její architekti mohli tehdy asi jen stěží předvídat, že si ji o osm století později bude chtít prohlédnout na pět milionů lidí ročně. Neměli však tušení ještě o něčem mnohem závažnějším – a sice že město spočívá na značně nestabilním podloží. Přibližně před jedním až dvěma miliony let se v lokalitě nacházela delta řeky vlévající se do Ligurského moře a se zvedáním a poklesem jeho hladiny se na pobřeží ukládaly nánosy jílu a písku. Když potom stavitelé vybírali vhodnou lokalitu, nešťastnou náhodou zvolili snad nejhorší možné místo: Svrchní písek tam spočívá na vrstvě jílu, která se směrem k jihu ztenčuje. Každý z materiálů se však pod tlakem a při styku s vodou chová jinak, což se stalo jádrem všech pozdějších problémů.
Inženýři navíc umístili základy do hloubky pouhých tří metrů, což by možná bylo vhodné u pevných hornin dál na severu Itálie, ale zdaleka to nedostačovalo v nestabilní půdě přímořského regionu. Věž se tak neodvratně začala odchylovat od svislé osy, a to již během svého vzniku. V roce 1178 stavbu přerušily válečné konflikty a pokračovala až o století později. Tehdy už si přitom dělníci povšimli mírného náklonu. Během zmíněné přestávky se ovšem stihla zemina pod základy usadit, přičemž je takřka jisté, že jinak by se nedokončená věž zřítila.
Zakřivená pýcha
Z dochovaných záznamů plyne, že 12. dubna 1264 se mistr stavitel Tommaso di Ser Giovanni s třiadvaceti dělníky vydal do hor poblíž Pisy, aby vytěžili mramor. O osm let později pak v roli architekta obnovil stavební práce a rozhodl se, že další část stavby provede záměrně s mírně opačným sklonem, aby vyrovnal její těžiště. Roku 1278 už věž zahrnovala zamýšlených sedm říms a chyběla pouze zvonice na vrcholu. Její dokončení však opět zhatila napjatá politická situace a ozbrojená střetnutí. V součtu trvalo dlouhých 199 let, než stavba vysoká necelých šedesát metrů vyrostla.
Poslední mistr architekt nařídil zvonici vystavět tak, aby o čtrnáct centimetrů korigovala stávající šikmý sklon. Zatímco se tedy na jižní straně věže nachází 296 schodů, na severu je jich o dva méně. Danému rozdílu odpovídá i různá výška v závislosti na místě měření: V nejvyšším bodě se zvonice tyčí do 56,67 metru, kdežto na opačné straně ji dělí od země 55,83 metru. Bez nadsázky lze tedy říct, že věž v Pise není šikmá, ale technicky vzato zakřivená.
Vteřiny do kolapsu
První zaznamenané měření sklonu se uskutečnilo roku 1817 a zjistilo se, že se věž vychyluje o 4,9°. Na konci 20. století se však už jednalo o 5,5° a nedalo se vyloučit zřícení. Italská vláda proto ustavila odbornou komisi, která měla najít řešení, jak zabránit zkáze jedné z nejslavnějších staveb planety. Mimochodem, s podobným záměrem přišel Řím již v roce 1964, tehdy však státní představitelé považovali za primární zachovat sklon památky vzhledem k roli, jakou hrála při propagaci turistického ruchu v zemi.
Tým badatelů každopádně nejprve odebral vzorky zeminy a následně pomocí počítačových modelů zjišťoval, jak dlouho může ještě stavba na základě vlastností půdy vydržet. Vyšlo přitom najevo, že se tou dobou nacházela mimořádně blízko kolapsu: V roce 1993 se ukázalo, že by půda pod jižní stranou unesla už jen o necelých 7 % větší váhu. Nezbývala tedy téměř žádná rezerva a bylo třeba jednat rychle. K bleskové akci pak vědce přimělo mimo jiné zhroucení Občanské věže v Pavii v roce 1989.
Šachty, kotvy, závaží
Odborná komise tedy rozhodla přistoupit k okamžitým, nicméně dočasným opatřením. Pro urychlenou stabilizaci věže byl okolo její základny vylit betonový věnec a na severní straně se na něj coby protiváha upevnilo olověné závaží o celkové hmotnosti 500 tun. A zabralo to: Věž se ustálila, a její sklon se dokonce o setinu stupně snížil. Poprvé v historii se začala naklánět správným směrem.
Jenže desítky olověných bloků okolo základů nevypadaly právě líbivě, což u turistické atrakce zajišťující městské pokladně stamiliony eur ročně znamenalo problém. Inženýři se proto rozhodli závaží odstranit a místo něj do země vyvrtat šachty, zapustit dovnitř kotvy a propojit je s věncem. Nic ovšem nešlo podle plánu: Při odstraňování zeminy se ukázalo, že se jižní základy opírají o kamennou cestu, která kdysi vedla okolo. A aby se dal pod zem umístit mohutný betonový blok, musela se zčásti odstranit – načež se věž začala opět naklánět.
Tři možnosti záchranyVědci tudíž od plánu okamžitě upustili a na severní stranu přidali dalších 350 tun olova. V tu chvíli existovaly tři možnosti, jak postupovat dál, přičemž první varianta zahrnovala odčerpání podzemní vody z vrstvy písku na severu. Nedalo se však předvídat, jak stavba zareaguje v dlouhodobém horizontu. Druhá možnost spočívala ve využití tzv. elektroosmózy, kdy by se separací pomocí elektrod odstranila voda z jílu, takže by se zpevnil a náklon stavby by se snížil. Praktický test ovšem zcela selhal, a jako ideální se tak nakonec ukázala třetí metoda, tedy odebrání části okolní zeminy.
Vědci vše nejprve odzkoušeli na maketě: Nedaleko věže vytvořili obří betonovou konstrukci a pomocí vrtáků nakloněných ve vhodném úhlu zpod ní odebrali půdu. Zpočátku se zdálo, že se beton v reakci na zásah začíná naklánět nevhodným směrem. S pokračujícím vrtáním se však ukázalo, že lze jeho pohyb dokonce řídit. I přes četná rizika tedy odborníci nakonec přistoupili k „ostré“ realizaci.
Hotovo na tři sta let
Akce obnášela řadu bezpečnostních opatření. Inženýři věž pomocí lan ukotvili k masivním betonovým blokům. V roce 1999 pak pod ni zavedli dvanáct vrtáků a začali odebírat zeminu. K velké úlevě všech zúčastněných se práce odvíjely nad očekávání dobře a během pěti měsíců se sklon stavby snížil o čtyři setiny stupně. V roce 2000 už se pod ní nacházelo 41 vyvrtaných děr, jimiž dělníci odstranili 38 metrů krychlových půdy – dohromady asi 70 tun materiálu. Věž stála natolik pevně, že bylo bezpečné odebrat i provizorní olověné protizávaží ze severu. Specialisté navíc okolo nainstalovali odvodňovací systém, aby podklad nenasakoval tolik vlhkosti. Výsledkem náročné a nákladné akce se stalo snížení sklonu věže o 45 centimetrů na současných 3,97°, což by mělo podle inženýrů zajistit její stabilitu na více než tři století.
Výhoda z nevýhody
Střední Itálii zasáhla od roku 1280 přinejmenším čtyři silná zemětřesení, vratká stavba však vždy vydržela. Jak je to možné? Inženýrská studie z roku 2018 dospěla k závěru, že otřesům odolala díky dynamické interakci mezi půdou a konstrukcí: Výška a pevnost věže v kombinaci s měkkostí základové zeminy jednoduše ovlivňují vibrační charakteristiky zvonice tak, že nerezonuje s pohybem půdy při otřesech. S využitím stejného principu se dnes v Japonsku stavějí velké budovy, kde se mezi základy a hlavní konstrukcí nacházejí masivní pružiny či vrstva gumy.
Další články v sekci
Katastrofa, která zamrazila čas: Co zubní sklovina říká o pravěkých nosorožcích z Nebrasky
Před 12 miliony let pohřbil výbuch supervulkánu v Idahu stádo pravěkých nosorožců, jejichž fosilie nyní odhalují překvapivě usedlý způsob života.
Zhruba před 12 miliony let, v období středního miocénu, došlo v dnešním jihozápadním Idahu k erupci supervulkánu, který v naší době známe jako kalderu v Yellowstone. Při této erupci, kterou geologové označují jako Bruneau-Jarbidge, superulkán vychrlil značné množství popela. Ten mimo jiné ve vzdálenosti asi 1 600 kilometrů v dnešní severní Nebrasce pohřbil množství tehdejších zvířat a vytvořil tím fosilní naleziště s příznačným názvem Ashfall Fossil Beds.
Popel supervulkánu na tomto místě zasypal celý ekosystém, v němž žili pravěcí koně, velbloudi, a také až čtyřmetroví pravěcí nosorožci druhu Teleoceras major, kteří se stavbou těla podobali spíše dnešním hrochům s krátkým rohem na čenichu. Fosilií těchto nosorožců se tam nachází více než stovka a hlavní oblasti Ashfall Fossil Beds se kvůli tomu přezdívá „Rhino Barn“ (Stodola nosorožců).
Historie vepsaná v izotopech
Vědce vždy zajímalo, zda nosorožci zasypaní popelem na Ashfall Fossil Bed představují jen skupinu samostatných zvířat, která se náhodně sešla u zdroje vody, nebo o velké společně putující stádo. Student americké Univerzity v Cincinnati Clark Ward a jeho spolupracovníci věří, že se jim podařilo nalézt odpověď díky analýze izotopů uhlíku, kyslíku a stroncia ze zubní skloviny zmíněných fosilií nosorožců. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili ve vědeckém časopisu Scientific Reports.
Díky izotopovým analýzám je možné až s překvapující přesností určit, jak se dotyční živočichové pohybovali krajinou. Nejde přitom jen o fosilie. Vědci je používají například i k ochraně dnešních ohrožených druhů živočichů. Mohou s jejich pomocí odhalit migrační trasy velkých býložravců nebo třeba zmapovat areály šelem.
Analýzy zubů celkem 13 fosilií nosorožců z Ashfall Fossil Bed přesvědčivě ukázaly, že se nosorožci pohřbení po popelem supervulkánu pohybovali po krajině jen málo. Žili po celý život v dané oblasti a vytvářeli tam velké stádo. Pravděpodobně byli vázáni na prostředí mokřadů, což omezovalo jejich pohyb na velké vzdálenosti.
Další články v sekci
Řeč vůní a arzenál pachů: Tajemství komunikace zvířat
Pro mnoho zvířat je čich prvořadým orientačním smyslem a má pro ně stejný význam jako pro lidi zrak a sluch. Některé druhy dokážou svůj pach využívat i k boji.
Navzdory oblibě parfémů, deodorantů a dalších produktů kosmetického průmyslu nehraje čich v našich životech tak významnou roli, jako zrak nebo sluch. Zřejmě i proto si jen těžko dokážeme představit, že pro mnoho zvířat je pachový signál stejně nápadný jako pro nás záblesk světla majáku nebo zahřmění dělového výstřelu.
Pachy vodního světa
Ačkoli voda nám asi sotva bude připadat jako prostředí, kde by něco mohlo vonět nebo páchnout, opak je pravdou. Například mihule (Petromyzontidae), jež patří mezi primitivní kruhoústé živočichy, se na svých vodních toulkách řídí téměř výhradně podle pachových signálů.
Mihule mořská (Petromyzon marinus) pronikla v první polovině 19. století nově zbudovanými průplavy z moře do Velkých jezer na americko-kanadském pomezí. Dnes si hledá místa k tření v potocích ústících do jezer. Zdaleka ne všechny potoky jsou ale pro tření a vývoj larev mihulí vhodné a dospělá mihule musí umět identifikovat, kam se vyplatí plout a kterým potokům se vyhnout. To dokáže zjistit díky již vyvíjejícím se larvám jiných jedinců, které vylučují do vody směs signálních látek. Voda odnáší pachové signály do jezera a pro dospělé mihule je jednoznačným poselstvím, že v daném potoce vládnou pro vývoj larev příhodné podmínky.
I ryby samozřejmě vnímají ve vodě rozpuštěné látky a poznají tak chuť a vůni typickou pro řeku, ve které přišly na svět a kde se vyvíjely. Například lososi se při svých tazích z moří do trdlišť na horních tocích řek řídí nejen podle vnitřního kompasu, který mají uložený v blízkosti nozder, ale také podle typické vůně a chuti vody. Zatímco pachové molekuly vnímají čichovou sliznicí v nosní dutině, pro chuť vody mají „antény“ na celém povrchu těla. Vynikající čich mají i další ryby migrující na velké vzdálenosti, například úhoři.
Pachy mateřské i poplašné
Rybky koljušky tříostné (Gasterosteus aculeatus) si vybírají partnery i na základě molekul, které tělo nápadníka vylučuje do okolí. Samice posuzují samce podle spektra jím vylučovaných krátkých řetězců aminokyselin, tzv. peptidů. Tyto aminokyseliny vznikají „rozdrobením“ molekul důležitých pro funkci imunitní obrany a velmi spolehlivě vypovídají o dědičném základu odolnosti konkrétního samce k chorobám. Samička si tedy podle jejich „kvality“ hledá takového partnera, s nímž zplodí co nejodolnější potomky. Někteří samci ji neodolatelně lákají, jiní ji naopak nevhodným složením peptidů odpuzují.
Další obyvatel vodního světa, rybka perlovka červená (Hemichromis bimaculatus) vnímá pach svých mláďat a pozná je od cizích potomků. Zároveň jí pachové molekuly prozradí, jak jsou mláďata stará a jak dlouho je ještě třeba se o ně starat. Když vědci podstrčili perlovkám mladší mláďata, ryby to poznaly po čichu a péči o potomstvo náležitě prodloužily. A naopak, při podstrčení starších mláďat se o potomky staraly kratší dobu.
Ryby si posílají i pachové výstražné signály. Poraněná kůže kaprovitých nebo sumcovitých ryb uvolňuje do vody poplašnou molekulu a ostatní příslušníci hejna reagují i na velmi slabou koncentraci této látky úprkem na všechny strany. Účel takového poselství je zřejmý. Po útoku dravce a poranění jednoho z členů hejna se ostatní ryby rozprchnou, aby útočníka zmátly a ztížily mu další atak.
Pachy psané na zemi
Zatímco ryby vnímají pachy „rozpuštěné“ ve vodě, suchozemští tvorové si pachové zprávy posílají vzduchem, nebo je „píšou“ na pevnou zem. Například samci severoamerických užovek pruhovaných (Thamnophis sirtalis) vyhledávají samici podle pachové stopy, kterou za sebou samička nechává na všem, čeho se při plazení terénem dotkne. Samec využívá pověstný hadí rozeklaný jazyk k odběru vzorků pachových molekul a zjevně je schopen určit, kterým směrem se samice plazila. Jako kdyby pro něj na zemi zůstal pachový vzkaz: „Byla jsem tady a šla jsem támhle.“
Hadi využívají rozeklaného jazyka k nabrání pachových molekul z prostředí a jejich vnesení do tzv. Jakobsonova (či vomeronasálního) orgánu, který je vystlaný molekulami pro vazbu různých chemických látek. Po vazbě molekuly dojde k podráždění nervů tohoto citlivého orgánu a vzruchy putují do příslušných center v mozku.
Podobně rozeklaný jazyk jako hadi mají i další plazi – varani, tejuové nebo korovci – a slouží jim ke stejným účelům. Tenhle „vynález“ se objevil mezi plazy nezávisle na sobě nejméně dvakrát a možná i čtyřikrát v historii přírodního vývoje. I to dokazuje, že jde o velmi úspěšné „konstrukční řešení“.
Všichni plazi potřebují Jakobsonův orgán k vyhledávání kořisti. Plazi s hluboce rozeklaným jazykem při tom mají jeden trumf navíc. Dokážou určit směr pohybu sledovaného zvířete nejen tak, že postupně odebírají pachové vzorky ze země. Stačí jim i jediné přiložení jazyka ke stopě. Rozeklaný konec jim totiž dovoluje nabrat najednou vzorky ze dvou odlišných míst stopy a jejich neomylný kompas je schopen určit, kde je stopa silnější a tedy i čerstvější. Především hadi se naučili používat rozeklaný jazyk i ke čtení pachových zpráv „napsaných“ příslušníky jejich vlastního druhu, zejména k vyhledávání pohlavních partnerů. Zřejmě i tato schopnost přispěla k tomu, že patří na Zemi k evolučně velmi úspěšným živočichům.
Mistři pachové komunikace
Není pochyby o tom, že i savci jsou velice úspěšnou vývojovou větví a zřejmě ne náhodou vládnou i jedním z nejbohatších pachových slovníků. Systémy pachové komunikace jsou velmi dobře prozkoumány u hlodavců a v poslední době začali vědci pronikat do tajů úchvatné pachové komunikace madagaskarských lemurů kata (Lemur catta). U samců těchto poloopic výzkumníky zaujaly především pachové souboje, při nichž si soupeři navoní dlouhé huňaté ocasy sekretem pachových žláz a pak proti sobě těmito „pachovými zbraněmi“ mávají. Lemuři citlivým čichem velmi dobře poznají, kdo má v takovém zápolení navrch a kdo tedy vyhrál.
Spektrum pachových látek produkovaných lemury kata čítá stovky položek. Samci mají pachové žlázy v oblasti genitálií, na ramenou a na zápěstí. Právě sekret ze zápěstních žláz používají při přípravě oháňky na pachový souboj, když chlupy ocasu zuřivě valchují mezi zápěstími obou předních končetin.
Pachový arzenál doplňují i sekretem ze žláz na ramenou, přičemž sekrety žláz se už na první pohled liší. Zápěstní žláza vylučuje malé množství čiré kapaliny, zatímco sekret žlázy na rameni má konzistenci husté hnědé pasty. Pachové žlázy ústící na šourku vylučují černou hmotu, kterou samci natírají v období námluv na kmeny stromů a inzerují tak své kvality samicím. Celý proces vypadá na první pohled dost nezvykle, protože samec udělá stojku na předních končetinách, aby dosáhl rozkrokem co nejvýše, a pak natírá sekret ze šourkové žlázy přímo na stromovou kůru.
Samice mají pachové žlázy jen v oblasti genitálií, ale jejich černý hustý sekret je na pachové látky ještě bohatší než kompletní sortiment pachů samců. Samice navíc mísí tento sekret s močí, která podobně jako trus nese další pachové signální molekuly. Samice dávají svým pachem najevo, zda jsou připraveny k páření. Březí samice signalizují nejen svůj stav, ale dokonce i to, jak dlouho už jsou březí.
Pachová slova a věty
Lemuři patří bezkonkurenčně mezi primáty s nejbohatším pachovým slovníkem. Ten se mění v průběhu života zvířete i během roku. Záleží i na konkrétní situaci. Zatímco navoněný ohon je pro střet se samci bojovou zbraní, při střetnutí se samicemi slouží jako „valentýnka“. Je to jakýsi vzkaz: „Milé dámy, tady jsem!“ Zvířata čichem bezpečně poznají své blízké příbuzné To u samců zabrání zbytečným bratrovražedným bojům a mezi samci a samicemi zajistí vyloučení nepřijatelného partnera, který patří k okruhu blízkých příbuzných. Osobní pach lemura se mění i v závislosti na aktuálním zdravotním stavu nebo společenské prestiži. Lemur, který poklesl na sociálním žebříčku tlupy, trpí „pachovou frustraci“ a složení sekretu jeho žláz se dramaticky mění.
Vědci navíc pomalu ale jistě docházejí k přesvědčení, že lemuři nemají jen pachový slovník, ale že kombinací pachů vytvářejí celé „pachové věty“. Například sekret zápěstní žlázy používají někdy samotný a jindy jej cíleně mísí s hnědou pastou vylučovanou ze žlázy na rameni. Pastovitý sekret z ramenní žlázy se uplatní bezpochyby jako nosič, díky kterému má pachové poselství zápěstní žlázy delší trvanlivost. V kombinaci s pachem ramenní žlázy však zřejmě získává pach ze žlázy na zápěstí i nový význam. Navíc se zdá, že složení sekretu zápěstní žlázy na levé a pravé končetině není zcela totožné a každá končetina lemuřího samce „voní“ trochu jinak. Také jejich mixování může dávat pachové zprávě nový obsah. Těžko říct, zda se nám lidem někdy podaří vyluštit jejich význam.
Čich výměnou za zrak
Člověk nemá tak špatný čich, jak se obvykle tvrdí. Je například prokázáno, že matka pozná po čichu košilku svého dítěte od košilek cizích dětí. Mnoho pachů a vůní ovšem vnímáme spíš podvědomě. Výsledný dojem pak dáme najevo slovy, jež sehrávají v naší komunikaci mnohem významnější roli. A tak říkáme, že nám to či ono „nejde pod nos“ a někoho nemůžeme „ani cítit“.
Naši zvířecí předkové byli vybaveni k vnímání přinejmenším dvaapůlkrát pestřejší škály pachů než my. Můžeme to odhadnout z množství genů, které původně kódovaly tvorbu bílkovinných „antén“ pro zachycení různých těkavých látek čichovou sliznicí v nosu. Člověk má 60 % těchto genů proměněno na „genetický šrot“, podle nějž se už funkční „antény“ netvoří.
Zdá se, že jsme si takový „výprodej“ čichových genů mohli dovolit díky tomu, že příroda vybavila zhruba před 23 miliony roků naše zvířecí předky dokonalým barevným viděním. Opice Nového světa o tuhle vymoženost přišly, protože jejich předci už byli v té době za Atlantikem. Před 12 miliony roků si ale evoluce vynález kompletního barevného vidění zopakovala u předků dnešních jihoamerických vřešťanů (Alouatta). A „výprodej“ čichových genů se opakoval. Zatímco většina barvoslepých opic Nového světa má vynikající čich, barevně vidící vřešťani za nimi ve vnímání vůní a pachů výrazně zaostávají. Spoléhají se na zrak a čich už pro ně není tak důležitý.
Další články v sekci
Titanův podpovrchový oceán by mohl hostit jen hrstku mikroorganismů
Počítačové simulace prostředí na Titanu ukazují, že by se na tomto největším Saturnově měsíci uživilo jen velmi málo případných organismů.
Největší Saturnův měsíc Titan je velmi zvláštní svět. Je protkaný řekami a jezery kapalného metanu a posetý ledovými balvany, nad nímž se rozprostírá hustá atmosféra. Vědci už dlouho spekulují o tom, zda by v takovém prostředí mohl prosperovat život. Antonin Affholder z Harvardovy univerzity a jeho kolegové hledali odpovědi pomocí počítačových modelů. Soustředili se přitom na vlastnost Titanu, která ho odlišuje od ostatních ledových měsíců – je plný organických látek.
Život v podpovrchovém oceánu
Vědci dospěli k tomu, že podpovrchový oceán na Titanu, který se tam pravděpodobně nachází a který podle odhadů sahá do hloubky stovek kilometrů, může obsahovat živé organismy, které se tam živí organickou hmotou. Podle jejich studie, kterou zveřejnil odborný časopis Planetary Science Journal, by mohlo jít jen o jednoduchý mikroskopický život, kterého by tam navíc bylo málo, jen pár kilogramů biomasy na celém Titanu.
Jak je to možné, když je Titan plný organické hmoty? Počítačové simulace ukázaly, že ve skutečnosti je jenom malá část organického materiálu na Titanu vhodná pro konzumaci případnými mikroorganismy. Mikroby Titanu by zřejmě potřebovaly přísun organických látek z povrchu měsíce do podpovrchového oceánu.
Takové zásobování organickými látkami by ale zřejmě bylo možné jen vzácně, například při dopadech meteoritů na led Titanu, když dojde k roztátí povrchového ledu a vzniklá kapalina prosákne do hloubky. K tomu ale dochází jen vzácně, takže by to mohla využívat jen velmi skromná populace mikrobů. Podle simulací by v podpovrchovém oceánu Titanu mohla žít méně než jedna živá buňka na litr vody.
Další články v sekci
Války kolem knížete míru: Soše sv. Václava zasvětil Myslbek přes třicet let života
Poté, co byl barokní jezdecký pomník sv. Václava přenesen na Vyšehrad, měla být na Václavské náměstí umístěna nová socha českého světce. Po mnoha peripetiích ji vytvořil Myslbek. Kníže Václav na koni se pro něho nadosmrti stal tvůrčím traumatem, ale také nejpůsobivějším sochařským výkonem, na němž pracoval s přestávkami 35 let.
Sotva asi bylo náhodou, že si Josef Václav Myslbek vybral právě toto téma. Jednak se Pražané už delší dobu přeli, zda se má na Václavské náměstí vrátit roku 1879 odstraněný Václavův barokní pomník od Jiřího Bendla, a za druhé (v souvislosti s chystanou výstavbou Národního muzea) mělo být Václavské náměstí zcela nově urbanisticky řešeno.
Kam s ním?
Otázka umístění jezdecké sochy se řešila s typickou českou hašteřivostí. Někomu by se svatý Václav líbil na původním místě, kde stávala Bendlova socha, čili uprostřed Václavského náměstí, jinému zase připadalo, že by měl stát o něco výš. Objevil se i nápad postavit ho až dolů na Můstek, nicméně rozhodující slovo si přisvojoval projektant obnoveného Národního divadla a teď už i Národního muzea, muž stejně autoritativní jako suchopárný, profesor Josef Schulz. Ten trval na tom, aby byl doslova přilepený na Muzeum, na rampě přístupového schodiště. Ale nejenom to – měl se stát součástí alegorického sousoší, na němž už pracoval Antonín Wagner, autor vnější sochařské výzdoby Národního divadla. Pro Myslbeka nepřijatelné řešení. Jeho Václav by se zpola ztratil mezi cizími „panáky“.
Musela být povolána komise uměleckých odborníků z ciziny. Závěry zněly: 1. Václav by měl být v dostatečném odstupu od Národního muzea (tedy tam, kde se nachází dnes); 2. vzhledem k významu věci je třeba vypsat, jak bývá obvyklé, regulérní konkurs.
Myslbek v soutěži vyhlášené v lednu 1894 v podstatě oprášil svůj starší pokus (ideou jezdecké sochy se začal zabývat již roku 1887), opatřil Václava jen trochu vyšší knížecí čapkou a přidal jeho příliš mladistvému vzhledu poněkud na mužnosti. První cenu v hodnotě tří tisíc zlatých porota neudělila. V rozpačité snaze o spravedlnost odměnila formou dvou druhých cen návrhy Myslbeka a Bohuslava Schnircha. Když byly soutěžní modely vystaveny, veřejné mínění i umělecké kruhy se přikláněly spíš k řešení Schnirchovu. Jeho Václav víc vyhovoval tenkrát uznávané představě moudrého a mírumilovného světce, zatímco ten Myslbekův ztělesňoval v dosti značném rozporu s dobovým vkusem spíše energického, k boji odhodlaného rytíře.
Zmanipulovaná umělecká soutěž?
Rozhořel se spor, který z Václavů je lepší, což bylo vyhrocováno podezíravými novinovými zprávami: „Porota, pokud jde o skutečné odborníky, navrhla jednohlasně, aby první cenou vyznamenán byl model páně Schnirchův. Avšak dobré zdání jejich nelíbilo se jiným pánům neumělcům, a ti způsobili, že stalo se v zemském výboru usnesení, jež znaleckému posudku neodpovídá.“
U zrodu patrně nejslavnějšího českého sochařského monumentu stála jako zlá sudička určitá křivda. Můžeme připustit, že při obtížném rozhodování kladli kompetentní činitelé na misku vah i nesporný fakt, že profesor Myslbek byl už v té době bezkonkurenčně nejlepším českým sochařem. Navíc v následujících letech dospěl Myslbek ke zcela nové, vyšší kvalitě, takže konečný výsledek byl ve srovnání s jeho původním soutěžním návrhem mnohem lepší. V případě, že by se téhož úkolu ujal Schnirch, nebyl by patrně ochoten a možná ani schopen vložit do realizace tolik úsilí, vůle, hledačství.
Nicméně platí, že Myslbekovi byla tenkrát galantně dána přednost. Z klání vyšel Myslbek se skvrnou na štítě a rozkmotřen s konkurentem Schnirchem. Navíc ke skutečné realizaci měl ještě hodně daleko. Byla to ale situace, jakou z dřívějších konkursů už znal a v níž ožíval jako ryba ve vodě. Byl to bojovník. Sám moc dobře věděl, že v koncepci pomníku zatím ulpěl na povrchu. Má-li zakázku udržet, musí tentokrát vyjít vstříc připomínkám posuzovatelů, i kdyby se mu některé sebevíc zajídaly.
Dokumentární přesnost
Přesvědčit pochybovače – to byl Myslbekův program pro rok 1895. Jak to činil vždy za podobných okolností, vložil do úkolu „všechno sádlo“, jak říkával. Okysličen novou energií začal pozměňovat podstatné i marginální prvky, ověřovat nápady, jež jako by teď sypal z rukávu. Přistoupil na věcné výtky k nehistoričnosti Václavova plátového brnění a požádal odborníky, aby mu v souladu s vědeckými poznatky pomohli „ušít pro Vaška“ věrohodný raně středověký knížecí šat.
Myslbekova odpovědnost při práci na postavě knížete Václava šla tak daleko, že uprosil vedení kapituly chrámu svatého Víta, aby mu byly – k preciznímu provedení detailů odění – zapůjčeny jako modely vzácné předměty za svatovítského pokladu: totiž brokátový plášť, drátěná košile, meče, přilba, přezky a ostruhy. Sám si uvědomoval, jak lpěním na dokumentární přesnosti práce neustále protahuje, jak neplní termíny a jak napíná trpělivost zadavatelů. Dílčí úkoly proto musel svěřit spolupracovníkům. Z Myslbekova ateliéru se stala huť, v níž vedle sebe pracoval tým specialistů, vesměs jeho žáků. Jaroslav Krepčík pracoval na Václavově rouchu a jeho výšivkách, Ludvík Herzel měl na starosti drátěnou košili, Bohumil Kafka modeloval třmeny, praporec, ruce, a tak dále.
Vítězství a bolest
Dostal také geniální nápad, že Václava obstoupí čtyři samostatné sochy a vznikne tak skulpturální pyramida, na jejímž vrcholu bude o to působivěji čnít On! Na konci horečnatě uskutečňované proměny byl vlastně úplně jiný pomník, tentokrát přijímaný s všeobecným obdivem. Po dobrozdáních znalců, nyní jednoznačně ladných, se dostavuje fanfára: V lednu 1896 uzavřel zemský výbor s Mistrem Myslbekem smlouvu na realizaci pomníku (a to včetně souhlasu s jeho návrhem rozpočtu, i když naň zatím nebyly peníze) v celkové výši tří set padesáti tisíc korun. Bylo to vítězství v důležité bitvě. Dlouhou válku, přesněji křížovou cestu, měl však teprve před sebou.
Svému korunnímu dílu, knížeti Václavovi, zasvětil Myslbek (s přestávkami arci) neuvěřitelných třicet pět let života. Vypracoval přes padesát různých modelů a bezpočet dílčích trojrozměrných studií. Například když roku 1899 vytvořil sedmý model, v jeho nitru se náhle cosi zlomilo a on svůj model se vším temperamentem sobě vlastním zlikvidoval a do kalendáře si napsal „Vaška shodil!“. Přehnal to. Z vládce a bojovníka, jakého viděl na začátku, nezbylo nic; vyšel cizím radám přespříliš vstříc; stvořil nakonec figuru přepjatě pokornou, nábožnou, svatou. Ale začal zase znovu… Zkrátka, ideou jezdecké sochy se začal zabývat v roce 1887, za devět let nato získal objednávku, přičemž se ve smlouvě zavázal pomník dokončit do roku 1901.
Úžas Pražanů, rozpaky Mistra
V dohodnutém termínu ale dokázal po těžkém hledání udělat jen jezdeckou sochu (jako modely knížete mu stáli „profesionálové“ z Akademie pánové Hatina a Rak), přičemž v řadě dalších studií i nadále měnil pojetí hlavy sv. Václava. Do nadživotní velikosti, odpovídající reálu, byl patron české země v sádře přiveden a odevzdán k odlití v roce 1904. Firma Bendelmayer a Červenka odevzdala bronzovou skulpturu o výšce pěti metrů šedesáti centimetrů v roce 1908. Až do roku 1913 zůstaly veškeré pokroky instalace pomníku skryty před zrakem veřejnosti dřevěnou ohradou. Poté, co byla odstraněna, nastal obecný úžas. Po dlouhé týdny se shromažďovali Pražané kolem Myslbekova monumentu v upřímném obdivu a úctě, i když dva světci z doprovodu knížete stále chyběli.
Myslbek se v té době opakovaně vracel na Václavské náměstí, aby z velkého odstupu, z jeho dolní části, zadumaně hleděl vzhůru. Postupně dospíval k závěru, že pochybil. Jezdecká socha měla být ještě o něco větší. A kníže na koni přece jen sedí maličko toporně – nesrostl úplně se zvířetem, protože byl na koně posazen až dodatečně. Celý takřka nekonečný příběh skončil až v éře první republiky, a sice odlitím do bronzu v detailech i tak nedokončeného sv. Vojtěcha. Sochařovo veledílo bylo takto zkompletováno v roce 1924, dva roky po Myslbekově smrti.
