První pozorovací balony zavedla do výzbroje francouzská armáda již na konci 18. století a tento prostředek nabídl generálům dosud nevídané možnosti. Z koše aerostatu se dalo dalekohledem pohodlně obhlížet bojiště, zaznamenávat polohu nepřátelských jednotek a dramaticky tak zlepšit informovanost vlastního velení. 

V průběhu 19. století se tento způsob průzkumu rozšířil i do dalších evropských armád a dále se zdokonaloval. Velké zlepšení představovalo zavedení telegrafního drátu připojovaného k poutacímu lanu, pomocí něhož pozorovatel komunikoval se zemí. Během americké občanské války (1861–1865) se také začaly poprvé používat  letecké snímky pro vojenské účely. 

O pár let později se začaly zavádět pojízdné generátory vodíku a parní navijáky a na přelomu staletí už Francouzi a Britové běžně nasazovali balony i při taženích v koloniích, kde se přepravovaly na velké vzdálenosti. Právě druzí jmenovaní přišli jako první s transportem vodíku ve stlačeném stavu v kovových láhvích. Aerostaty hojně užívaly obě strany rusko-japonské války (1904–1905) při obléhání Port Arturu.

Císařovy jitrnice

Německá armáda se na válku připravovala dlouhodobě a její balonové oddíly již od roku 1896 začaly dostávat naprosto převratné typy Parseval-Sigsfeld. Ty mohly bez problémů operovat i za větru 14 m/s, což umožňoval jejich tvar připomínající jitrnici a vzduchem plněný balonet v jejich plášti. Jednalo se o volnou přepážku všitou dovnitř balonu, přičemž její vnitřek neobsahoval nosný plyn. Ve spodní části se pak nacházel otvor s lapací kapsou. Za bezvětří tlak plynu v přední části aerostatu držel přepážku balonetu splasklou. Jakmile se však vítr zvedl, stabilizační plochy nastavily balon proti němu a ten lapací kapsou s otvorem začal proudit do splasklé části balonetu za přepážkou a plnit ji. Tlak stěn pak působil na část aerostatu naplněnou plynem, který stejným tlakem vyplnil všechny nekulovité tvary balonu. 

To mělo velký význam za špatného počasí. Čím silnější foukal vítr, tím větší tlak vyvíjel uvnitř balonetu a tím byl také povrch balonu tužší a odolnější. Náporem vzduchu se plnila i nafukovací svislá ocasní plocha držící „jitrnici“ stále proti větru. Přebytečný vzduch pak mohl unikat malým ventilem v zádi. Aerostat dosahoval délky patnácti a průměru šesti metrů, objem činil 540 m³. Balon plul šikmo na směr větru a pod úhlem asi 45 stupňů. Měl i vodorovné ocasní a jednu svislou nafukovací plochu na zádi. Na začátku první světové války tak parsevaly mohly operovat i v počasí, za něhož musely podobné prostředky nepřítele zůstávat na zemi. 

Balonová velmoc

Císařská armáda disponovala společně se vzdušnými silami Rakouska-Uherska v srpnu 1914 zhruba 420 pozorovacími balony. Tyto jednotky jak počtem, tak kvalitou vycvičených obsluh značně překonávaly podobné oddíly Dohody. Němcům pak poskytovaly neocenitelné služby jak koncem srpna 1914 během bitvy u Tannenbergu, tak na Marně o 14 dní později. U každé takové jednotky sloužily stovky mužů, které zajišťovaly rozbalování a napouštění aerostatu a následnou obsluhu navijáků. Pozorovatelé pak měli k dispozici ty nejkvalitnější dalekohledy a fotografické aparáty. Pro komunikaci se zemí mnohdy používali radiostanice se sluchátky a mikrofonem. Němci se snažili využívat všechny výdobytky moderní technologie a co nejvíce zkrátit dobu od pořízení snímku nepřátelského území do okamžiku, kdy jej velitelé dostanou na stůl. 

Muži v koších neustále kontrolovali pohyb nepřítele v blízkém okolí fronty a mohli tak včas varovat před případným útokem. Zásadní význam měli také pro obsluhy těžkých dalekonosných děl, které hrály stále důležitější roli. Pozorovatel v reálném čase informoval o dopadu střel a kanonýři tak mohli palbu průběžně korigovat. 

Francouzi stahují náskok

Kolébku balonového létání Francii zastihlo vypuknutí války v létě 1914 naprosto nepřipravenou. Její vzduchoplavecké oddíly měly ve výzbroji jen naprosto zastaralé prostředky typu Siege, vyvinuté v polovině 80. let 19. století. Tento model měl značná omezení, neboť ho šlo užívat jen za takřka úplného bezvětří. Při silnějším větru se koš velmi houpal a balon trhal za poutací lano. Jedinou francouzskou předností se staly moderní samohybné automobilové navijáky. 

Za tuto „krizi“ mohlo zásadní přehodnocení role artilerie, které roku 1911 provedl tamní generální štáb. Došlo k útlumu těžkého dalekonosného dělostřelectva a nejvyšší prioritu dostala přímá střelba z lehčích kanonů. Jejich obsluhy samozřejmě hlášení ze vzduchu k ničemu nepotřebovaly. Postupně se proto rušily polní vzduchoplavecké oddíly i stálé útvary u posádek. Zůstaly jen balony ve velkých pevnostech. 

Po vypuknutí války se Francouzi rychle přesvědčili o důležitosti dalekonosných děl, která pro korekci své střelby hlášení pozorovatelů nutně potřebovaly. Vzduchoplavecké oddíly z pevností proto urychleně putovaly na frontu a výrobci aerostatů se snažili dohnat ztracený čas a pokoušeli se dohnat technický náskok německých parsevalů. Pod vedením kapitána Lenoira začala vznikat kopie slavné „jitrnice“, kterou jeho tým na podzim 1914 dokončil pod označením Typ H. Masová produkce byla zahájena už v následujícím roce,  ale vývoj dál pokračoval. Albert Caquot už od konce roku 1914 pracoval na balonu, který měl překonat jak domácí Typ H, tak německé parsevaly. 

Zkušení pozorovatelé a pozemní obsluhy měli v podstatě jediný požadavek – zamezit velkému napětí lana za větru. Šikmo postavený balon totiž poutací lano velmi napínal, což často vedlo k jeho přetržení nebo k poškození navijáku. Nový Typ L létal téměř vodorovně, měl aerodynamičtější tvar a stabilitu zajišťovaly tři plochy, které se za větru plnily vzduchem. Sériová výroba ale začala až v roce 1915. 

Nad zákopy

Když boje na západní i východní frontě koncem roku 1914 zabředly do poziční, zákopové války, důležitost aerostatů ještě vzrostla. Jednotlivé oddíly už se nemusely tak často stěhovat a dlouhodobě sledovaly jim vyhrazený úsek bojiště. Zaujímaly pozice v ideální vzdálenosti 5–6 km od frontové linie. Tam je už bezprostředně neohrožovalo nepřátelské dělostřelectvo, zato pozorovatelé viděli vše, co potřebovali. Výška se ustálila přibližně na 1 000 m. Jednotlivé oddíly působily ve vzdálenosti 20–25 km od sebe, na aktivnějších úsecích fronty bývala hustota vzduchoplavců větší.

V následujících měsících a letech jejich význam rozhodně neklesal, ale objevila se konkurence v podobě pozorovacích letadel. Kromě toho je stále častěji napadaly stíhačky, které pro hořlavým vodíkem plněné balony představovaly smrtelné nebezpečí. Obsluhy navijáků začaly aerostat stahovat vždy, když se z nepřátelské strany fronty začal přibližovat jakýkoliv letoun. Jako velmi důležitá se přitom ukázala kvalita výcviku obsluhy a její sehranost. Válka ve vzduchu tak dostala zcela nový rozměr. Narůstající ztráty muselo nahradit navýšení výroby, díky čemuž německá armáda obdržela v letech 1914–1918 více než 4 000 pozorovacích balonů.

Image

Čtěte také

Pozorné sokolí oči: Letecký průzkum za první světové války (1)

Demilitarizovaná zóna mezi KLDR na severu a Korejskou republikou na jihu vznikla po skončení války v roce 1953. Zmíněný úzký pás země, obehnaný z obou stran plotem s ostnatým drátem a hlídaný vojáky, však představuje zároveň místo lákající turisty z celého světa: Jen v jihokorejském hlavním městě Soulu nabízí výlety do demilitarizované zóny neboli DMZ hned několik cestovních kanceláří. Od průvodců, kteří se k vaší výpravě připojí již při nástupu do autobusu, se pak v průběhu asi hodinové cesty dozvíte řadu zajímavostí. Jejich klíčový příspěvek ke zdaru akce ovšem spočívá v opatření povolenek ke vstupu, jichž se každý den vydává jen omezené množství.

Na konci cest

Než překročíte řeku Imdžin tvořící pomyslnou bránu do světa nikoho, narazíte na místo, kde končí koleje i většina silnic. Dýchne z něj na vás šeď a pustota, jež ostře kontrastuje s krajinou, kudy jste dosud projížděli. V parku Imdžingak si prohlédnete čtyřmetrový zvon míru, symbolizující snahy o sjednocení poloostrova, a nedaleko i rozstřílenou parní lokomotivu coby memento bojů, které se tam ještě v roce 1953 odehrály. Koleje tehdy spojovaly Soul se severokorejským městečkem Kesong a vedly přes železniční most, z nějž dnes ovšem zbyly jen pilíře uprostřed řeky. Po podepsání příměří vyrostla nová spojnice, na které si pak země vyměnily téměř třináct tisíc válečných zajatců – a začalo se jí proto říkat „most svobody“.

Jediný alespoň částečně pozitivní objekt široko daleko představuje plot s ostnatým drátem, na němž visí hustý chumel barevných stuh s korejskými nápisy. Jedná se o přání a modlitby za znovusjednocení země, případně o osobní vzkazy pro příbuzné či přátele žijící na severu. Stužky s předtištěným textem podle vlastního výběru pořídíte v malém obchůdku se suvenýry přímo u přerušených kolejí, přičemž stánek nabízí i jihokorejské vlaječky nebo dobové fotografie z éry krátce po uzavření příměří. Součástí místa se stala rovněž vyhlídková lanovka a v tamní kavárně si můžete koupit severokorejské bankovky jako suvenýr. Nechybí dokonce ani zábavní park se spoustou atrakcí pro malé návštěvníky, zřízený vládou. A tak zatímco dospělí jdou pověsit stužku s přáním a pomodlit se, jejich ratolesti tráví čas v lunaparku. 

Kontrola za kontrolou

Přesun přes řeku Imdžin po mostě Sjednocení nelze brát na lehkou váhu. Pokud cestujete sami, jednoduše se nedostanete přes kontrolní stanoviště. A jestliže byste se o přechod pokusili navzdory zákazu, říkáte si o zatčení, v horším případě i o zastřelení. Povolenky dostávají pouze schválená vozidla – vesměs vojenská auta či turistické autobusy. Situace pak ještě nabere na vážnosti, když si prohlédnete severní břeh řeky: Táhne se po něm totiž dvojitý plot s ostnatým drátem a každých zhruba sto až dvě stě metrů stojí strážní věž s vojenskou osádkou. 

Přímo na mostě pak bude muset vaše vozidlo kličkovat mezi ocelovými zátarasy, načež dojde k první ze dvou pasových kontrol. Přísně vyhlížející voják prolustruje každému cestujícímu pas, poté ho podrží vedle obličeje nervózního turisty a hodnou chvíli bude porovnávat fotografii s podobou dotyčného. Zbylí vojáci mezitím prohledají zavazadlové prostory vozu a ověří propustky do zóny i visačky kanceláře, která návštěvu zprostředkovává. V uvedeném bodě cesty platí striktní zákaz fotografování a jeho porušení se pokutuje. 

Betonové skořápky

Druhá pasová kontrola následuje o pár minut později při vjezdu do oploceného areálu pozorovatelny Dora, která se stala oblíbeným turistickým cílem. Pomineme-li, že pěší túru v DMZ nemá průměrný návštěvník šanci zažít, jen málokdo by o ni ve skutečnosti stál. Odrazují od ní divoce zarostlé pásy zeleně a remízky, jichž se lidská ruka desítky let nedotkla. Navíc jsou uvedené plochy obehnané řetězy s výmluvnými červenými trojúhelníky, jež varují před nášlapnými minami. 

Observatoř Dora funguje zčásti jako muzeum zóny a na její střeše najdete pozorovací plošinu s dalekohledy namířenými na sever. Pokud správně zaostříte, můžete sledovat velmi zjevnou demarkační linii nebo maličký severokorejský vojenský objekt na protějším kopci. Zajímavý bod v zorném poli tvoří vesnice Kidžong se 160metrovým stožárem, na němž za příznivých povětrnostních podmínek spatříte státní vlajku KLDR. Čtyřpatrové domy s modrými střechami stojící vedle pak působí jako kostičky lega. A skutečně se také jedná o pouhé betonové skořápky propagandistické obce, jež zejí prázdnotou stejně jako škola, kulturní centrum a další budovy. Kidžong totiž nepředstavuje místo k životu, ale má pouze budit zdání honosného blahobytu.

Nezapomeňte na přilbu

Pod demilitarizovanou zónou se rovněž táhnou čtyři tunely, které Severokorejci vyhloubili kvůli možnosti zaútočit na Soul. Třetí z nich se podařilo objevit v roce 1978 na dohled observatoře Dora a stal se z něj turistický cíl, u něhož si můžete pořídit památeční foto s velkým barevným nápisem DMZ či s dalším pomníkem sjednocení. Tunelem se dá projít až k samotné demarkační linii, nicméně výška prostoru klesá ke 165 centimetrům, takže se vám jistě bude hodit zapůjčená přilba. Ani dobrá fyzička přitom není k zahození, protože cesta z hloubky 73 metrů pod povrchem má jedenáctistupňový sklon. Uvnitř pak opět platí přísný zákaz fotografování. 

Image

Čtěte také

Neuvěřitelná země: Jak se žije v severokorejském ráji pracujících

Astronomové, kteří se zaměřili na „inventuru“ veškeré běžné hmoty ve vesmíru, tedy nikoliv temné hmoty, ale hmoty, které bychom měli bez potíží rozumět, se potýkají s problémem – ve výpočtech jim chybí ohromné množství hmoty. Ve srovnání s výpočty a teoretickými modely chybí zhruba polovina množství, jaké bychom ve vesmíru měli pozorovat.

Podle nových měření (pokud jsou správná) to už ale možná neplatí. Boryana Hadzhiysková z Kalifornské univerzity v Berkeley s početným týmem kolegů zjistila, že chybějící hmotu představuje vodík, nejjednodušší prvek vesmíru, který je jako nesmírně řídký a velmi obtížně viditelný plyn rozptýlený v širokém okolí galaxií.

Kosmický oceán řídkého vodíku

Pokud mají autoři doposud nerecenzované studie, uveřejněné na preprintovém serveru arXiv, pravdu, nalezení chybějící hmoty by vyřešilo konflikt mezi astronomickým pozorováním a nejlepším modelem evoluce vesmíru. Také by to znamenalo, že supermasivní černé díry v centrech galaxií jsou aktivnější, než jsme si mysleli.

Pokud je v okolí galaxií rozptýleno ohromné množství většinou ionizovaného vodíku, znamená to že z bezprostřední blízkosti supermasivních černých děr tryská vodík mnohem dál, než jsme předpokládali. Podle týmu Hadzhiyskové je to zhruba pětkrát dál. Galaktické černé díry podle vědců fungují jako ohromné trysky, které zaplavují mezigalaktický prostor vodíkem. Tento jev známý jako „galaktická zpětná vazba“ má zásadní vliv na formování hvězd a celkový vývoj galaxií.

Badatelé odhadovali rozložení ionizovaného vodíku ve vesmíru kolem galaxií pomocí snímků asi 7 milionů galaxií, které se nacházejí do vzdálenosti 8 miliard světelných let od Sluneční soustavy, a také analýzou reliktního mikrovlnného záření, které je ovlivňováno takzvaným kinematickým Sunjajev‑Zeldovičovým jevem v souvislosti s rozptylem záření elektrony ionizovaného plynu.

Image

Čtěte také

Čínský teleskop FAST odhalil největší plynnou strukturu kolem galaxií

Prototyp stroje, který by se dal s trochou nadsázky označit za počítač – lépe řečeno programovatelný přístroj – vznikl už na počátku průmyslové revoluce. Jeho vynález se připisuje anglickému matematikovi a filozofovi Charlesi Babbageovi, jenž jako jeden z prvních přišel s myšlenkou, že složitější matematické úkony je třeba zpracovávat mechanicky. 

Vědecké poznání se totiž stále rozšiřovalo a v běžné praxi už přestávaly stačit tabulky, logaritmická pravítka či další pomůcky určené k jednodušším výpočtům z hlavy. O principech počítacího stroje se Babbage poprvé zmínil v dopise z roku 1822, kdy už na něm dva roky pracoval. Nemohl přitom samozřejmě tušit, že na jiném místě Anglie žije sedmiletá holčička, která se jednoho dne stane jeho asistentkou a svými znalostmi ho dost možná předčí. 

Vypočítá všechno!

Ve zmíněném roce 1822 představil Babbage londýnské Královské společnosti tzv. diferenční stroj, jenž dokázal počítat hodnoty pro libovolnou funkci, a dokonce uměl tabulku s výslednými ciframi vytisknout. Matematik přišel jako první s použitím děrných štítků pro zaznamenávání dat. Mnozí jeho kolegové počítali se sériovou výrobou zařízení, a vynálezce na ni dokonce získal grant od ministerstva financí – nicméně uvedený pokus ztroskotal. Po dalších deseti letech se v Babbageově dílně skvěl návrh tzv. analytického stroje, jenž si měl údajně poradit s jakýmkoliv výpočtem. Zahrnoval čtyři části, které již odpovídaly konstrukci moderních počítačů a označovaly se jako procesor, paměť, vstupní a výstupní zařízení. Vědec však uvedený aparát nikdy nesestrojil.

Zatímco Babbage intenzivně bádal, Ada Lovelace – jediný legitimní potomek proslulého básníka lorda George Gordona Byrona – dospívala v mladou dívku, oplývající nadšením pro matematiku a technické vědy. Už ve dvanácti letech například uvažovala o tom, že bude létat, takže studovala anatomii ptáků, zabývala se ideálními materiály pro sestrojení křídel a přemýšlela o páře coby vhodném pohonu pro let nad krajinou. Těžko přitom soudit, co by na to řekl její otec. Manželku s dcerou totiž opustil, když byl dítěti pouhý měsíc. 

Zaklínačka čísel

Adina matka Annabella Milbankeová, baronka z Wenworthu, měla k dívce velmi rezervovaný vztah. Jediné vřelé příbuzenské pouto ji tak v mládí pojilo s její babičkou Judith, lady Milbankeovou. Je přitom možné, že Annabella později svého odtažitého přístupu litovala – vždyť její dcera byla nade vši pochybnost nadaná a jedinečná. Stala se například jednou z mála žen viktoriánské Anglie, které navštěvovaly univerzitu. Vzájemnému vztahu však jistě nepomohlo, že osmnáctiletá dívka prožila v roce 1833 románek se svým poručníkem. Annabella pak měla dost práce s tím, aby aféru ututlala a zamezila skandálu. Dceřino tíhnutí k matematice a logice prý navíc podporovala z jediného důvodu: Doufala, že tím zabrání propuknutí duševního šílenství, které se podle ní projevilo u Byrona. 

Ada patřila mezi první zástupkyně něžného pohlaví ve vědecké komunitě, nebyla však úplnou průkopnicí. Za svůj vzor považovala britskou vědkyni a spisovatelku Mary Somervilleovou, jež se rovněž věnovala primárně matematice. Právě ona pak teprve osmnáctiletou dívku seznámila s Babbagem, načež si s ním Ada začala intenzivně dopisovat. O čtyřiadvacet let starší vědec byl talentovanou mladou ženou údajně okouzlen a nazval ji „zaklínačkou čísel“. Ada se však rychle spřátelila i s dalšími významnými osobnostmi té doby, kupříkladu s fyzikem Michaelem Faradayem či se spisovatelem Charlesem Dickensem. 

Hudba versus matematika

Na rozdíl od charakteristického prototypu introvertního vědce, který je nejšťastnější ve své laboratoři, se Ada velmi ráda pohybovala v nejvyšších kruzích. Vstupenku mezi šlechtu jí v roce 1835 zajistila svatba s baronem Williamem Kingem, načež se díky finanční nezávislosti mohla naplno věnovat své badatelské vášni. Roku 1838 se pak její manžel stal baronem z Lovelace, odkud pramení Adino pozdější příjmení. Z manželství vzešly tři děti – synové Byron a Ralph Gordon a dcera Anne Isabella. 

Ještě než ratolesti dorostly do školního věku, jejich zvídavá matka – tou dobou se značně podlomeným zdravím – úspěšně zdolala jednu z největších výzev své krátké kariéry: Mezi roky 1842 a 1843 přeložila do angličtiny článek italského inženýra a pozdějšího premiéra Luigiho Menabrey o Babbageově analytickém stroji. Ve svých dodatcích také zdůraznila jeho odlišnost od předchozích mechanických počítadel: Jak si správně povšimla, potenciál stroje dalece přesahoval pouhé početní úkony. Předpokládala proto, že by mohl najít využití nejen v matematice. Sto let před tím, než se taková zařízení skutečně objevila, tak Ada předpověděla například budoucí strojové komponování hudby.

Sázka na nejistotu

Ada Lovelace ve svých teoriích Babbage předběhla: Čísla nahradila libovolnými symboly, jako právě notami či písmeny. Toužila dokonce vytvořit matematický model formování myšlenek a pocitů v mozku. Neurologie a psychologie ji přitahovaly i proto, že ji matka varovala před otcovým údajným šílenstvím, které mohla zdědit. V roce 1844 pak oslovila inženýra Andrewa Crosse s žádostí, aby ji naučil provádět elektrošoky. Později uvažovala o zkonstruování stroje schopného předpovídat výsledky legálních sázek – sama totiž sázkařské vášni propadla a údajně kvůli ní přišla o tisíce liber. 

Realizace zmíněného vynálezu však fatálně ztroskotala a Ada se zadlužila ještě víc. Krátce nato se její zdravotní stav značně zhoršil a poslední ránu jí zasadilo pouštění žilou, které provedl lékař v mylném přesvědčení, že tím pacientce uleví. Navíc Adu opustil manžel, pravděpodobně kvůli tomu, že vyšla najevo její nevěra. Na smrtelné posteli pak zlomenou vědkyni navštívila matka a přiměla ji změnit závěť ve vlastní prospěch. V listopadu 1852 nakonec Ada Lovelace podlehla rakovině dělohy.

Image

Čtěte také

Margaret Hamiltonová: Žena, která dostala Apollo 11 na Měsíc

Budoucí legenda kanadských obrněných sborů se narodila 11. ledna 1920 v Gaspé nedaleko Québecu. Do armády Sydney Radley-Walters vstoupil na podzim 1940, kdy se stal příslušníkem 27. kanadského obrněného pluku známého i jako Sherbrookští fyzilíři. V jeho řadách odcestoval v roce 1942 do Velké Británie, kde se poté zapojil do příprav na vylodění v Normandii. 

Již tehdy prokazoval své vůdčí schopnosti, silné charisma a rozvážnou povahu, která z něj v očích podřízených činila přirozenou autoritu. Když pak v červnu 1944 vyrazili Sherbrookští fyzilíři do boje coby součást 2. kanadské obrněné brigády, nacházel se Radley-Walters (nyní již v hodnosti kapitána) v centru dění. Jeho prvním strojem se stal věžový stíhač M10 Wolverine, o ten ale přišel již krátce po vylodění. Přesedlal proto na M4 Sherman, na němž sloužil až do konce války.

Rad mezi živými ploty

První úspěch na sebe nenechal dlouho čekat – již 7. června 1944 zlikvidovala Radley-Waltersova osádka německý PzKpfw IV. V čele tankové čety pak „Rad“, jak mu přezdívali jeho vojáci, prošel tvrdými boji mezi normandskými živými ploty, během nichž s oblibou velel z první linie. Přitom nepřestal přemýšlet nad způsoby, jak svým mužům poskytnout výhodu v boji. Přišel tak například s nápadem posílit ochranu svých tanků navařováním článků pásů, případně osádkám radil zakrýt podlahu pytli s pískem a snížit tak možnost zranění po najetí na protitankovou minu.

Zároveň nezapomínal na lidskou stránku velitelské funkce a vroucně se staral o duševní i fyzickou pohodu podřízených. Ve snaze zmírnit psychické dopady války například zbavil své muže smutné povinnosti odstraňovat ostatky padlých spolubojovníků z vyřazených tanků mířících k opravě. Rovněž také projevil v té době nepříliš častou starost o vojáky stižené granátovým šokem a dbal na to, aby se jim dostalo odpočinku v zázemí.

Dostal Wittmanna?

Na frontě pak Radley-Walters podával vynikající individuální i velitelské výkony. V čele eskadrony A se účastnil operace Totalize, během které se 1. kanadská armáda snažila spojit s americkými jednotkami u Falaise a uzavřít tak v kotli celou německou Skupinu armád A. Právě během tohoto střetnutí vyhasl život Michaela Wittmanna, jehož PzKpfw VI Tiger dostal 8. srpna 1944 fatální zásah od spojeneckého tanku. Poslední výzkumy přitom naznačují, že smrtící ránu vypálil jeden z tanků Radley-Waltersovy eskadrony, byť s jistotou se to už asi nikdy nedozvíme. Tak jako tak, za své vynikající velení se „Rad“ dočkal ocenění Vojenským křížem a Řádem za vynikající službu.

Po tuhých v bitvách v severní Francii se Sherbrookští fyzilíři účastnili tažení podél francouzského pobřeží a asistovali při dobývání Dieppe, Le Havru, Boulogne a dalších francouzských měst. Radley-Walters pokračoval ve výtečné službě a postupně v čele své eskadrony prošel také boji v Nizozemsku i samotném Německu. V okamžiku nacistické kapitulace pak měl na kontě 18 zničených nepřátelských tanků, což z něj činilo jednoho z nejúspěšnějších spojeneckých tankových velitelů. 

Více než počtem zářezů na pomyslné pažbě se ale Radley-Walters do povědomí zapsal jako rozvážný a charismatický velitel. V červnu 1945 byl „Rad“ povýšen do hodnosti podplukovníka a chopil se velení celého pluku. V jeho čele pak po válce sloužil v Německu a později se zúčastnil mírových misí na Kypru a v Egyptě. Během 50. a 60. let vystřídal několik štábních a velitelských pozic, aby se nakonec v roce 1971 ujal funkce velitele výcvikového centra v Gagetownu. O tři roky později pak odešel do zasloužené penze a čekal jej ještě dlouhý a spokojený život. Zemřel v požehnaném věku 95 let.

Polozapomenutý jezdec na Tigeru

Při spojení „německé tankové eso“ si mnozí vybaví jména jako Knispel, Wittmann, Carius či Barkmann. Daleko méně lidí ale zná i Johannese Böltera – třetího nejúspěšnějšího německého tankového velitele, který podle mnohých zdrojů překonal dokonce i zmíněného Wittmanna. Rodák z města Mülheim an der Ruhr jevil o vojenskou kariéru zájem již od útlého věku. V roce 1932 proto nastoupil k dobrovolné pracovní službě a v březnu 1933 k jezdectvu, aby o rok později vyměnil koně za motory a začal sloužit u automobilního oddílu 4. Následně prošel učilištěm pro poddůstojnické čekatele a poté se již stal příslušníkem právě se rodící Panzerwaffe, když se na podzim roku 1935 stal příslušníkem 1. tankové divize.

V jejích řadách Bölter prošel polským tažením jako velitel čety obrněnců PzKpfw IV. U Piotrkówa otevřel své konto zničením čtyř polských tančíků a zlikvidoval také několik protitankových děl. Za své umění v boji byl následně vyznamenán Železným křížem 2. třídy. Po odpočinku během takzvané podivné války se pak Bölter společně s 1. tankovou divizí zapojil do bitvy o Francii. Tam zničil dva francouzské tanky a několik protitankových děl. Na podzim 1940 se pak dočkal povýšení na vrchního šikovatele.

Po zahájení operace Barbarossa bojoval Bölter na leningradské frontě, kde si brzy připsal dalších 10 zničených nepřátelských obrněnců. Zároveň ale poprvé okusil také hořkost porážky, když musel po zásahu sovětského kanonu svůj tank opustit. Tentokrát ještě vyvázl bez zranění, v říjnu 1941 jej ale v útrobách tanku vážně zranila sovětská střepina. Jeho stav si vyžádal převoz zpět do Německa a na východní frontu se vrátil až v lednu 1943. 

Jelikož ale Bölterovy schopnosti neunikly jeho nadřízeným, začlenil se místo ke své původní jednotce k prestižnímu oddílu těžkých tanků 502 vyzbrojenému novými PzKpfw VI Tiger. Ačkoliv pak jeho služba na novém stroji nezačala zrovna nejlépe (v prvních dnech sovětské operace Jiskra jeho tiger po zásahu vyhořel a sám Bölter jen stěží unikl plamenům), rychle s pancéřovým monstrem sžil a začal sbírat jeden úspěch za druhým.

Tiger pod palbou

V řadách oddílu těžkých tanků 502 kryl na konci roku 1943 ústup německých sil od Leningradu, účastnil se obrany Narvy a později (již v hodnosti poručíka) bojoval na území dnešního Lotyšska. Během bojů o Pskov v dubnu 1944 pak společně s dvěma dalšími tigery pomohl zastavit úder sovětské obrněné brigády a zabránit tak průlomu německých pozic. Sám Bölter se svou osádkou přitom zlikvidoval 15 nepřátelských strojů, a i když jeho tiger inkasoval řadu zásahů, žádný jej nevyřadil a on tak mohl pro doplnění munice vyrazit znovu do boje, během nějž zničil další dva tanky a jedno protitankové dělo. Za tyto výkony pak obdržel Rytířský kříž Železného kříže. V srpnu 1944 se k němu ale štěstěna obrátila zády, když jeho tiger při protiútoku na sovětské předmostí na řece Nemunélis vyhořel po nepřátelském zásahu. Tři členové osádky zahynuli a sám Bölter vyvázl s vážnými popáleninami.

Do služby se vrátil až v říjnu 1944, kdy převzal Dubové ratolesti ke svému Rytířskému kříži Železného kříže, na východní frontu se však už nevrátil. Čekalo jej  totiž zařazení na pozici instruktora u tankové školy v Paderbornu, kde se v lednu 1945 dočkal povýšení na kapitána. V březnu 1945 pak naposledy vyrazil do boje v čele bojové skupiny sestavené z tanků Tiger a Tiger Ausf. B a z příslušníků své školy a tankového náhradního a doplňovacího oddílu 500. Bránil okolí Kasselu proti Američanům a u Braumlage si připsal své poslední zničené tanky, když zlikvidoval tři shermany. Pak ale jeho stroj dostal zásah a Bölter musel s osádkou prchnout do blízkého lesa. 

Jeho skóre se tak zastavilo na 139 zničených nepřátelských obrněncích. S vědomím, že válka je u konce, se Bölter rozhodl své muže propustit ze služby a poslat je domů. Sám pak pěšky zamířil za svou rodinou do Erfurtu, kde jej zastihla německá kapitulace. Sověti se jej posléze pokusili obvinit z válečných zločinů, pro nedostatek důkazů ale zůstal na svobodě. V roce 1950 pak s rodinou odešel do SRN a usadil se v rodném Mülheimu, kde žil až do smrti.

Image

Čtěte také

Elitní tankoví velitelé: Creighton Abrams a Zinovij Kolobanov

Horská jezera bývají oddělená od okolní krajiny řadou přirozených překážek, které v minulosti bránily tomu, aby do nich pronikly ryby. Pak se do toto ale vložili lidé, kteří ryby úmyslně šíří. Podle historických pramenů se v evropských horských jezerech objevily ryby až během 14. a 15. století. Tyto záznamy se ale týkají především právních a obchodních záležitostí a nejsou tím pádem úplně věrohodné, pokud jde o počátek chovu ryb v daném jezeře.

Elena Fagínová ze španělského výzkumného centra CREAF (Centro de Investigación Ecológica y Aplicaciones Forestales) a její kolegové prozkoumali počátek chovu ryb v španělském horském jezeře Redon v Pyrenejích, které se nachází v nadmořské výšce 2 234 metry. Použili k tomu analýzy dávné DNA, kterou izolovali ze sedimentů jezera (sedDNA).

Historie ryb v jezeře Redon

Vědce nezajímala přímo DNA ryb, kterou ostatně v sedimentech ani neobjevili, ale DNA rybích parazitů. Cenná pro ně byla především DNA prvoků bičivek z příbuzenstva krásnooček. Z DNA parazitů vyčetli, že jezero Redon bylo pravděpodobně zarybněno už od 7. století našeho letopočtu. Uvedená doba odpovídá pozdně římskému a vizigótskému obyvatelstvu, které v té době intenzivně využívalo hory jako pastviny, především pro ovce. Potvrzují to také archeologické nálezy v této oblasti a důkazy o zvýšené primární produkci jezera, které souvisejí s detekcí fotosyntetických pigmentů. Podrobnosti výzkumu DNA rybích parazitů v horském jezeře uveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

Badatelé upozorňují, že podle důkazů zůstávala populace ryb v jezeře Redon víceméně konstantní, bez ohledy na změny okolní lidské populace. V současnosti v něm žije asi 60 tisíc pstruhů obecných. Výzkum Fagínové a spol. potvrzuje, že DNA má velký potenciál pro výzkum historických aktivit v krajině i vztahu mezi lidskými sídly a vysokohorskými ekosystémy.

Image

Čtěte také

Antarktické jezero Enigma je jako zamrzlá časová schránka

Mlynáři měli mezi řemeslníky svým způsobem výlučné postavení, což se projevilo zejména v dobách národního obrození. Tehdy se mlýny, zejména ty vesnické, často stávaly ohnisky hnutí proti vrchnosti. Ještě předtím, v čase rekatolizace, se nejeden mlýn stal útočištěm evangelíků, například českých bratrů. V těžkých dobách válek pak mlynáři často pomáhali obyvatelstvu mletím načerno. Mnohé za to čekala smrt. Tisíciletou mlynářskou tradici tragicky zpřetrhali až komunisté.

Veselo ve mlýně

Hned na úvod je třeba podotknout, že v životě větrných a vodních mlynářů byl zásadní rozdíl. I ve větrném mlýně bývalo veselo a fungoval podobně jako vodní coby společenské srdce vesnice, vedle kostela a hospody, kde se dlouhé časy čekání na semletí trávily besedováním. Jen pro představu: metrák zrna se šrotoval 2–3 hodiny a zrno na mouku se vymílalo šestkrát až desetkrát. K chodu větrného mlýna ovšem stačily dvě osoby: pan otec a člen rodiny. Větrní mlynáři patřili k nejchudším vrstvám vesnice a mlýn jim umožňoval jen nejnutnější obživu. Mleli pro malé zemědělce, pro které byly výhodou menší poplatky.

Ve vodních mlýnech šel život jinak, protože ty byly několikrát výkonnější a také výnosy z nich byly mnohonásobně vyšší. Bylo jich u nás také nesrovnatelně víc. V 19. století, zlatém věku mlýnů, je k roku 1875 jen v Čechách zaznamenáno 6 940 mlýnů, z toho 220 parních, 40 větrných a 4 lodní, zbytek představují mlýny vodní. Zvláště v bohatých obilnářských oblastech patřili vodní mlynáři vedle statkářů k nejbohatší společenské vrstvě a měli také vliv na dění v obci. Mlynářští potomci byli proto také „dobrou partií“.

Mlýnská chasa

Ve mlýně bylo chasy různě podle toho, jak byl velký a bohatý. Například větší mlýn v Levíně na Českobudějovicku zaměstnával sedm mlynářských, kočího a dvě služky a Kuchařův mlýn v Podskalí jen stárka a mládka a v době sezony pomocné dělníky. Takzvaná Griespekova vrchnostenská instrukce na nelahozeveském panství z roku 1588 uvádí: „Čeládky ve mlejně náchlebním (viz dále), počítajíc i s mlynářem, nikdá přes osm býti nemá.“

Hlavou velkého mlýna byl pan otec či pantáta „velkovodský“, na malé říčce nebo potoku se mu říkalo „otec potočník“ nebo „malovodský“ a na nejmenších mlýnech byli „žabaři“. „Žabař na nebeském“ se říkalo na Pelhřimovsku mlynáři, který spoléhal na dešťovou vodu, „drncálník“ roztáčel své mlýnské kolo na prameni, který mu vyvěral ze země.

Pantátu mohl zastoupit stárek, který musel ovládat totéž: nejen provoz mlýnice, sekernictví, ale i ekonomické záležitosti. Mlynáři i stárkovi ostatní zaměstnanci zásadně vykali. Tato nadřazenost se často projevovala i ve stolování, například ve mlýně v Osvračíně na Domažlicku jedl mlynář spolu se stárkem a ostatní chasa s mlynářkou a dětmi seděla odděleně. Mládek odpovídal za bezchybný chod mlýnice a ručil stárkovi za kvalitu mouky. Musel si také poradit s drobnými opravami na mlýnském zařízení. Prášek či smetiprach, učeň, se staral o čistotu ve mlýně, pomáhal mládkovi i mlynářce, panímámě, která rovněž byla váženou osobou, jejíž povinností bylo postarat se o chasu.

Byla to taková velká rodina, která žila ve mlýně pospolu. Chasa měla v bohatých mlýnech svou místnost, někdy i samostatný domek, případně spávala v komoře nebo šalandě, místnosti sloužící k odpočinku i pro čekající mleče. Svůj vlastní prostor či byt míval stárek, zvlášť byl-li ženatý. Stávalo se, že když mlynářka ovdověla, provdala se za svobodného stárka nebo jiného muže z chasy, aby mlýn zůstal v rodě.

Jak se stát mlynářem

Učedníci sloužili ve mlýně asi od 14 let, načež absolvovali tovaryšskou zkoušku a dostali výuční list. Pak na zkušenou vandrovali po mlýnech, jak to bylo zvykem i u jiných řemesel, s vandrovními listy a od roku 1827 s vandrovními knížkami, do kterých jim mlynáři zapisovali vykonanou práci a chování ve mlýně. Zápis stvrzovala příslušná vrchnost nebo úřad. Ve 20. století už se na zkušenou skoro nechodilo a tovaryši byli přijímáni přímo do mlýnů jako mládci, zpravidla smluvně za pevný plat. Od roku 1911 se mohli vzdělávat v České mlynářské škole v Břeclavi. Kdo zatoužil být mlynářským mistrem, musel složit mistrovské zkoušky a u nich prokázat znalosti z oboru mletí i stavby mlýna.

Protože zprovoznit mlýn a udržet ho v chodu vyžadovalo řadu různorodých znalostí (kromě samotného mletí mouky, případně sladu, také základy hydrologie, opracování dřeva i mlýnských kamenů), bylo mlynářské řemeslo považováno za náročné a vážené a mlynáři platili za všestranně nadané a schopné řemeslníky. Od mlynářů se postupně oddělovali krupaři a krupičníci, rormajstři (správci vodovodu), sekerníci (nazvaní podle svého pracovního nástroje). Například pražský mlynář František Holeček byl posledním městským hydraulikusem – na jeho doporučení začala roku 1820 v Praze výměna dřevěného potrubí za železné. Jiní mlynáři se specializovali na budování rybníků.

Čas žní

Ve mlýně se mlelo nejvíce od žní do zimy. Pracovní den začínal kolem páté hodiny ráno, a pokud bylo hodně práce, mlýn se nezastavil po dvanáct hodin a někdy ani v noci. Každého mleče mlynář přivítal a bývalo zvykem tomu, kdo přišel po žních mlít jako první, posloužit zadarmo. Zákazník buď čekal na semletí, nebo si pro svou mouku zpravidla do 14 dnů přijel. V řadě mlýnů se praktikovalo samomletí – mleč, který přivezl obilí, se na práci podílel, nosil je na zanášku a sypal do koše. 

Mlynáři se platila zpravidla pevně stanovená částka – měřičné, které se ukládalo do samostatné místnosti nebo truhly na zámky. Pak se také mlelo za poplatek nebo existovala poloobchodní mletí, kdy se obilí hned po přivezení měnilo za mouku. Před první světovou válkou existovalo i obchodní mletí, kdy mlynáři nakupovali obilí a mouku i další produkty a nezávisle je prodávali.

Vedle klasického obilí na mouku se ve mlýně mlel i slad a vyráběly se kroupy a v úrodnějších oblastech, kde se pěstovalo proso a pohanka, také jáhly. V čase, kdy se nemlelo, procházel mlýn úklidem a prováděly se nutné opravy, aby čeládka nezahálela a aby pak práce při mletí zbytečně nestála.

Je nabíledni, že osazenstvo mlýna nebylo živo jen ze zpracování obilí. K mlýnu patřilo i hospodářství – pole, louky, dobytek i drobné domácí zvířectvo, které v čase, kdy mlýn stál, bylo zdrojem obživy. Mlynáři také často chovali včely. Někdy provozovali pekařství – pecnářství nebo šenky či na větších řekách přívozy. Hlavně při městských mlýnech bývaly zřizovány soukenické valchy, koželužny, brusírny nebo od poloviny 19. století přádelny, olejny k drcení lněného semene nebo řepky. V podhorských oblastech nejčastěji mlýn doplňovala pila nebo brusírna skla. Stávalo se, že vedlejší výroba převládla nad původním účelem.

Od podřízení k samostatnosti

Mlýny se zpočátku stavěly při klášterech, hradech, tvrzích a městech. Až do zrušení poddanství v polovině 19. století byli mlynáři podřízeni vrchnosti, ať světské nebo církevní, nebo městu či obci, a jejich práva a povinnosti vymezovala řada nařízení. Odváděli peněžní dávku, část meliva, mouku, a mnoho dalšího. Tak mlynář Václav v Dolním Hradišti například platil roku 1416 plaskému klášteru kopu grošů a každý pátek od sv. Jiří do sv. Václava dodával mísu říčních ryb.

Vrchnost samozřejmě zvýhodňovala své mlýny například rajonizací – povinností poddaných mlít v přiděleném vrchnostenském mlýně. Bylo také dovoleno mlít jen v příslušném panství. Rajonizaci zrušil dekretem z roku 1783 Josef II., o šest let později padlo i omezení stran panství. Malou revoluci v mlynářském řemesle přineslo vydání mlýnského řádu Františkem I. v prosinci 1814. Přiznával každému právo požádat o vystavení nového mlýna, pokud nedojde k újmě ostatních mlynářů a obyvatel. Velkou revolucí bylo zrušení roboty roku 1848, kdy se mnozí mlynáři vykoupili a stali se samostatnými hospodáři.

Po dlouhá staletí existovali mlynáři náchlební, najímaní vrchností, církví či městem za pevný plat. Mlynáři nájemní odváděli pevný roční plat a hradili i částečně náklady spojené s provozem, během svého života mohli vystřídat i více mlýnů. Od konce 15. století pak existovali mlynáři úroční, kteří mlýn odkoupili se závazkem ročního úroku majiteli. Obdobně městští mlynáři měli sice mlýn ve svém vlastnictví, ale vrchní panství zůstávalo městu. Od 18. století mohli působit samostatně hospodařící mlynáři na vlastních mlýnech, kteří ho sami postavili nebo vykoupili, mlýn byl pořád ale součástí panství a jeho převod vyžadoval souhlas vrchnosti.

Závistiví pekaři

Už začátkem 14. století se mlynáři sdružovali v profesních organizacích a následně vznikaly první cechy – zpočátku ve spojení s pekaři. Přitom konkurence mezi pekaři a mlynáři mnohdy vyvolávala spory. Jakub Novomlýnský, který působil v Kutné Hoře kolem roku 1600, „dovedl pro svůj mlýn získati dodávku mouky do královské kuchyně na hradě Pražském; ale tím vzbudil závist kutnohorských pekařů. Ti nabíhali na pány šepmistry a žádali, aby mu ta živnůstka přetržena byla. Nezmohli však ničeho, neboť král nedopustil, aby Jakubovi mlynářovi bylo ubližováno.“ Podle volyňských cechovních artikulí například mohl mlynářské řemeslo provozovat jen příslušník cechu, který při přijetí dal 6 liber vosku, půl kopy grošů a vystrojil pro ostatní svačinu. Po zrušení cechovního systému 1859 se mlynářské řemeslo stalo svobodnou živností.

Vedle cechovních pravidel platil už od středověku soubor zásad, kterými se mlynáři museli řídit, aby nedělali škodu jiným mlynářům a hospodářům. Na to dohlížel sbor zemských přísežných mlynářů, zřízený v polovině 14. století. Členové působili jako znalci v oblasti vodního práva, ale vydávali i úřední proby, předpisy, kolik a v jaké kvalitě musí mlynář semlít mouky z obilí, aby nešidil. Měli dobrou pověst, například Ferdinand I. je listem ze 7. 12. 1548 žádal, aby vydali své dobrozdání ve sporech mezi mlynáři Uher a Štýrska o jezy a toky.

Image

Čtěte také

Hledá se nový hospodář: Jak vypadalo dědické právo v raném novověku?

Před 30 lety, v dubnu 1995, se odehrál teroristický útok na Federální budovu Alfréda Murraha v centru Oklahoma City. Masivní exploze nákladního automobilu s několika tunami improvizované výbušné směsi si vyžádala 168 mrtvých a 853 zraněných. Šlo o ohromný šok, z něhož se lidé dlouho vzpamatovávali.

Události jako je tato zanechávají na lidech šrámy fyzické i psychické, někdy na velmi dlouhou dobu. Nový výzkum, který vedli odborníci Oklahomské univerzity, ukazuje, že to platí i pro biologii přeživších. Těla lidí, kteří prožili podobnou katastrofu, si „pamatují“ prožité trauma, i když fyzické a psychické následky víceméně odezní.

Dědictví katastrofy

Phebe Tuckerová a její kolegové měli možnost analyzovat údaje zjištěné zhruba sedm let po útoku v Oklahoma City. Šedesáti fyzicky zdravým přeživším tehdy změřili řadu fyziologických parametrů, včetně srdečního tepu a tlaku, hladiny stresového hormonu kortizolu a imunitních proteinů cytokinů.

Naměřené hodnoty přeživších útoku poté vědci porovnali s kontrolní skupinou 23 zdravých dospělých, kteří nebyli přímo vystaveni zmíněnému útoku. Výsledky výzkumu biologických následků zničujícího teroristického útoku publikoval odborný časopis Prehospital and Disaster Medicine.

Badatelé zjistili, že co se týče symptomů posttraumatické stresové poruchy a deprese, mezi testovanými skupinami nebyl rozdíl. Překvapením také bylo, že přeživší útoku měli nižší hladinu stresového hormonu kortizolu, který přitom řídí reakci na stresové situace. Přeživší také měli vyšší krevní tlak a pomalejší srdeční tep. Rozdíly byly i v cytokinech, jejichž stav u přeživších odpovídal spíše nemoci, i když byli zdraví. Ukazuje se, že teroristický útok člověka změní i na biologické úrovni.

Image

Čtěte také

Hladomor z druhé světové války mají Nizozemci stále ještě v genech

Vědcům se během nedávné expedice podařilo vůbec poprvé zachytit kalmara Hamiltonova (Mesonychoteuthis hamiltoni) přímo v jeho přirozeném prostředí u odlehlých Jižních Sandwichových ostrovů v jižním Atlantiku. Ačkoliv se jedná o zástupce jednoho z největších hlavonožců planety, pozorovaný jedinec byl zhruba třiceticentimetrovým mládětem.

Překvapení z hlubin

Objev začal nenápadně. Z temnomodrého oceánského prázdna se v hloubce okolo 600 metrů vynořil mezi pomalu klesající směsí organického materiálu téměř průhledný, mihotavý přízrak. Pilot podvodního robota opatrně navedl stvoření do středu záběru, a vědci na palubě výzkumné lodi Falkor dostali jedinečnou příležitost sledovat tohoto tajuplného tvora na vlastní oči. Tělo kalmara zdobily drobné skvrny a pohyboval svými ploutvemi jako křídly. Jeho chapadla byla schoulená pod tělem, podsvícená narůžovělým leskem.

Ačkoliv samotné pozorování trvalo jen několik minut a proběhlo téměř v posvátném tichu, pro vědu šlo o historický okamžik. Poprvé za sto let od vědeckého popsání tohoto druhu se podařilo spatřit a natočit kalmara Hamiltonova přímo v hlubinách, kde žije.

„Je to jeden z opravdových obrů této planety, žijící v jednom z nejzachovalejších mořských ekosystémů,“ vysvětluje mořská bioložka Kat Bolstadová z Aucklandské technologické univerzity, která pomohla s identifikací živočicha. „Je nejen fascinující a krásný, je také důležitou součástí potravního řetězce v Antarktidě.“

Obři ukrytí ve stínech

Kalmaři Mesonychoteuthis hamiltoni dorůstají více než sedmi metrů (největší exempláře pravděpodobně až 15 metrů) a mohou vážit přes 450 kilogramů. Jsou sice kratší než jejich příbuzní, krakatice obrovské (Architeuthis dux), jsou ale mnohem robustnější. Vědci tohoto hlavonožce znají déle než sto let, jeho pozorování ale bylo až dosud omezené na mrtvé exempláře – obvykle natrávené zbytky nalezené v žaludcích velryb nebo mořských ptáků. V roce 2007 se v Rossově moři u severního pobřeží Antarktidy podařilo ulovit jedince vážícího 495 kilogramů a dlouhého osm metrů. Živá zvířata se ale lidem zatím úspěšně vyhýbala.

„Naše zařízení je hlučné a plné světel, takže kalmaři o nás ví dávno předtím, než je vůbec zahlédneme – a většinou se nám raději vyhnou,“ vysvětluje Bolstadová. „Hluboké moře je obrovský trojrozměrný prostor. Najít v něm konkrétní živočicha je jako hledat jehlu v kupce sena – obzvlášť, když se ta jehla snaží schovat.“

Vědci stále nevědí, čím přesně se kalmaři živí, jak dlouho žijí nebo jak vypadá jejich rozmnožování. O to cennější je záznam mladého jedince. 

Zachycení mláděte kalmara bylo jen jedním z mnoha podivuhodných pozorování. Expedice v těchto odlehlých oblastech zaznamenala například rybu s parazitickými „copánky“, sasanku připomínající narozeninovou piñatu, masožravou houbu podobnou pampelišce nebo korály jako z knih Dr. Seusse. Každý nový objev v této málo prozkoumané oblasti poskytuje cenné informace o světě, který věda teprve začíná poznávat.

Image

Čtěte také

Fascinující mořští giganti: Pět bezobratlých obrů z hlubin

Případy, kdy supermasivní černá díra rozdrtí a pohltí hvězdu, která se dostala příliš blízko, jsou sice vzácné, ale vědci se s nimi občas setkávají. Jak se ukazuje, ne vždy musejí mít takové události stejný scénář. Aleksandra Olejaková z Institutu Maxe Plancka pro astrofyziku v Mnichově a její kolegové popisují jinou podobu osudového setkání.

Vědci vzali do úvahy situaci, kdy se stará hvězda typu podobr, která vyčerpala téměř všechen vodík a brzy se změní na červeného obra, dostane tak blízko k supermasivní černé díře, že se jí zmocní mohutné slapové síly, ale současně ne tak blízko, aby ji černá díra okamžitě roztrhala a kompletně celou pozřela.

Když hvězda umírá bez světla

Tým Olejakové modeloval hvězdu o hmotnosti dvou sluncí, která se nejprve vyskytovala ve dvojhvězdném systému v centru Mléčné dráhy. V určitém okamžiku se tato dvojhvězda dostala do těsné blízkosti supermasivní černé díry a rozpadla se. Podobr zůstal na orbitě u supermasivní černé díry, která se do hvězdy „zakousla“. Supermasivní černá díra nejprve připravila hvězdu o vnější vrstvy a z podobra zůstalo jen husté heliové jádro. To ještě nějakou dobu kroužilo kolem černé díry, než ho definitivně pozřela. 

Modelování ukázalo, že v takovém případě nevznikne typický jasný záblesk, který bychom mohli detekovat. Určitě ne v Mléčné dráze, jejíž jádro je zahalené prachem a plynem. 

Olejaková a spol. se ale domnívají, že bychom i přes absenci jasného záblesku mohli takovou událost detekovat. Měla by totiž vytvářet gravitační vlny, které jsou sice příliš slabé na soudobé gravitační observatoře jako LIGO či Virgo, měly by je ale zachytit vesmírné gravitační observatoře, jako je plánovaná observatoř LISA.

Image

Čtěte také

Supermasivní černá díra spolkla Slunci podobnou hvězdu a stále nemá dost