Z vysokých kamenných hradeb měst, obsypaných lučištníky, pršela na obléhatele celá mračna šípů, kamení nebo hořlavých překvapení. Přiblížit se pod ně znamenalo vystavit se oštěpům a kopím. Zlézat takové opevnění po žebříku? To obnášelo odhalit se všem ostřím a hrotům, učinit ze sebe terč. Každé zranění přitom mohlo způsobit pád do hlubin hradního příkopu, polámané kosti a pomalou smrt. 

Řekněme ale, že voják tento výstup zázrakem přežil. Co dál? Nahoře na cimbuří, do něhož se musel krkolomně přehoupnout či skočit, ho uvítala přesila odhodlaných obránců. Proti jeho meči v tu chvíli stály nejméně čtyři čepele odhodlaných nepřátel. Jaké asi tak měl šance, že je všechny pobije, proseká si cestu a se spolubojovníky onu bráněnou hradbu obsadí? Minimální, samozřejmě. 

Proto se jeví naprosto logické, že aby přežil vřavu boje, bude se voják dobývající takové opevněné město držet hezky někde vpovzdálí. Tam, kam nedoletí projektily obránců, v bezpečí za vlastním štítem, schovaný v polním opevnění. A určitě se nebudete snažit lézt sebevražedně někam po žebříku na hradby. Rozhodně ne v první vlně. Jenže přesně takhle římští legionáři nesmýšleli…

Být první 

O možnost stát v čele takové žebříkové zteče anebo vyběhnout na hradby z obléhací věže sami usilovali. Ještě před vlastním útokem se dokázali v polním ležení se svými druhy pobít o výsadu vyrazit jako první. Proč, když se to v podstatě rovnalo téměř jisté smrti? Inu, vždy tu byla určitá nepatrná šance, že dostatečně divoký a zběsile riskantní počin povede k úspěchu: k průlomu, obsazení hradby a zpacifikování celého obléhaného města. Že místo měsíců pomalého obléhání bude boj rozhodnut za několik hodin. Znamenalo to ohromnou úsporu, jak času, tak materiálu, financí a lidských životů. A kdo k tomu přispěl největší měrou? První muž, který zdolal hradby, zpacifikoval její obránce a vztyčil zástavu legie či vlajku, si za to zákonitě zasloužil odměnu. Tou odměnou byl řád zvaný corona muralis (hradební koruna). Náležela tomu, kdo si v očích svých velitelů počínal natolik inspirativně a odvážně, že byl „první“ a přežil to. Bylo to jedno z nejvyšších udělovaných vyznamenání. 

Pochopitelně, že v takovém boji se dalo, mnohem pravděpodobněji, zahynout. Ale pokud měl někdo to neuvěřitelné štěstí a dosáhl na ono vyznamenání, změnilo mu to život. Jemu i jeho příbuzným – už napořád. 

Šlapat bláto a dýchat prach na nekonečných výpravách, potit vlastní a cedit cizí krev, to mohli vojáci v římské legii dělat zhruba pětadvacet let. A ve finále pak s titulem zasloužilého veterána dosáhli „jen“ výslužného diplomu a občanství, slušného důchodu, osvobození od daní a pár pozemků. Jenže corona muralis z nich v očích celého římského světa – což byl tehdy prakticky celý známý svět – učinila hrdiny. Celebrity, osoby veřejně proslulé a zasloužilé. Místo fádního důchodu na ně čekala kariéra: povýšení, hodnosti a pocty. Udělalo to z nich tribuna, dost možná i kvestora. Přeloženo do reálných měřítek: už ne výsluhy, pozemek a malá farma v důchodu, ale vlastní villa, latifundie a na nich otroci. Tím vyznamenáním se společensky nesmírně povýšili, a nahoru s sebou vytáhli celé své příbuzenstvo. 

Koruny pro hrdiny 

Ale zpátky na zem: šance, že dobytí hradby voják přežil, byly opravdu skrovné. S udělením corona muralis – odlité z ryzího zlata – se nesmírně šetřilo, a udělovalo se až po zevrubném prošetření. Po dobytí Nového Kartága na území dnešního Španělska musel zasednout výbor z velení celé legie a rozhodnout o tom, zda ocenění náleží muži jménem Quintus Trebellius anebo Sextu Digitovi. Vyznamenání se tenkrát, v roce 209 př. n. l., nakonec dočkali oba. Jinak se nestávalo, že by v rámci celého impéria existovalo více než půltuctu nositelů takového vyznamenání současně. Prostě to připomínalo hlavní výhru v loterii. Na jaký počet sázejících asi tak připadá suma šťastných výherců? No vidíte! Šance tedy vojáci měli sice nízké, ale mohla se jim vyplnit všechna jejich přání. Jejich jméno mohlo být už navždy spojeno s dobytím celého nepřátelského města. Celý národ si je za to pamatoval. 

Neexistovalo totiž mnoho jiných příležitostí k vyznamenání, které by tak radikálně dokázaly změnit život. Odměna se sice pojila i s tzv. coronou navalis, jejíž udělování se obdobně týkalo lodí nepřátel. Ne že by šlo o méně riskantní počin. Jenže galér měli Římané mnoho a loďstvo jako takové nikdy nehrálo v mínění veřejnosti tak velkou roli, jako pěší legie – tyto továrny na antické hrdiny. 

Za slabý odvar corony muralis se dá považovat i corona castrum či corona vallaris. Ta patřila vojákům, kteří v bitvě dosáhli centra nepřátelského ležení či polního opevnění. Nižší hodnocení plyne už z charakteru zdolané fortifikace. Prosekat si cestu palisádami a nepřáteli zkrátka Římané nepovažovali za tak hrdinské, jako dobytí celého ohradbeného města. Vyznamenání se sice pojilo s povýšením a korunou, ale často jen pozlacenou. 

To už se větší osobní benefit pojil s tzv. coronou aureou. Ta korunu nesla jen v názvu, protože šlo většinou o nárameníky a nátepníky, ozdoby, poháry nebo šperky. Zato byly ale vyrobené z drahého kovu. Pyšnit se jí mohl voják, který si dobyl mimořádných zásluh: pobil nejvíc nepřátel, zvítězil v boji proti nejsilnějšímu ozbrojenci nebo jen udržel pozice. Zkrátka se odměňovalo mimořádně úspěšné provedení a splnění úkolu. Mimo armádu ale toto vyznamenání nijak vysoce nehodnotili, už proto, že postupně degradovalo na cosi jako právo na vyšší podíl vojáka z celkové kořisti. 

Větší úcty se těšili legionáři, kteří si vydobyli prostý věnec, umotaný z listí a větví bobulových keřů. Z těchto prostých materiálů se totiž skládala tzv. koruna zachránce. Odměnili jí vojáka, který svým hrdinstvím přispěl k záchraně lidských životů. Většinou se vztahovala k nějakému konkrétnímu místu či sídlu. Jeho obyvatelé – jak píše historik Polybius – ctili už po zbytek svých životů vyznamenaného zachránce jako svého rodiče, protože mu vděčili za život. 

Variací na toto vyznamenání pak byla corona civica, jež se vila z dubového listí. Tu kladli na hlavu „zachránci města“. Běžný legionář o ní nemohl ani snít, tuto poctu totiž lid uděloval generálům a vojevůdcům. Zpravidla tam, kde svým velením dokázali udržet pořádek a nenechali vlastní obležené město padnout. Byť neměl takový věnec skoro žádnou finanční hodnotu, dal se snadno přetavit v politický potenciál. Generál, který se pyšnil přídomkem „zachránce“, měl nakročeno do Senátu.

Vzhledem k povaze všech těchto vyznamenání nejspíš i legionáři naznali, že proslavit se a vystoupat na společenském žebříčku, se dá nejlépe dosažením corony muralis. Muži zocelení výcvikem a bojem, sloužící národu a legii, proto vnímali šanci zapojit se do boje na hradbách jako první za velkou čest a vrchol svého poslání. Bylo to hlavní slosování v loterii jejich válečnického života.

Image

Čtěte také

Skuteční vládci Říma: Pretoriánské gardy se báli i sami císaři

V posledních letech bylo objeveno několik planet, které obíhají kolem dvou hvězd najednou, podobně jako fiktivní svět Tatooine z filmů Star Wars. Tyto planety obvykle obíhají po drahách, které jsou zhruba ve stejné rovině, v níž obíhají jejich hostitelské hvězdy. Již dříve se ale objevily náznaky, že by mohly existovat planety i na kolmých neboli polárních drahách kolem dvojhvězd: teoreticky jsou tyto dráhy stabilní a byly objeveny planetární disky na polárních drahách kolem hvězdných párů. Dosud jsme však postrádali jasné důkazy, že tyto polární planety skutečně existují.

Bezprecedentní exoplaneta pojmenovaná 2M1510 (AB) b obíhá kolem dvojice mladých hnědých trpaslíků – objektů větších než plynné planety, ale příliš malých na to, aby se jednalo o skutečné hvězdy. Oba hnědí trpaslíci se při pohledu ze Země vzájemně zakrývají, takže tvoří tzv. zákrytovou dvojhvězdu. Tento systém je neuvěřitelně vzácný: je to teprve druhý dosud známý pár zákrytových hnědých trpaslíků a první obsahující exoplanetu, která kdy byla nalezena na dráze kolmé k dráze svých dvou hostitelských hvězd.

Astronomové objevili tuto planetu při zpřesňování orbitálních a fyzikálních parametrů obou hnědých trpaslíků na základě pozorování pomocí přístroje UVES (Ultraviolet and Visual Echelle Spectrograph) dalekohledu ESO VLT na observatoři Paranal v Chile. Dvojici hnědých trpaslíků, známou pod označením 2M1510, poprvé detekoval v roce 2018 profesor na Birminghamské univerzitě Amaury Triaud se svými kolegy v rámci projektu SPECULOOS (Search for habitable Planets EClipsing ULtra-cOOl Stars).

Astronomové zjistili, že oběžné dráhy dvou hvězd v systému 2M1510 jsou tlačeny a přitahovány neobvyklým způsobem, což je vedlo k závěru o existenci exoplanety s podivným úhlem oběžné dráhy. „Prověřili jsme všechny možné scénáře a jediný, který je v souladu s daty, je, že se planeta nachází na polární dráze kolem této dvojhvězdy,“ vysvětluje Thomas Baycroft, doktorand na Birminghamské univerzitě ve Velké Británii, který vedl studii publikovanou v časopise Science Advances.

Podivný planetární systém má dokonce i třetí hvězdu, která obíhá ve velké vzdálenosti od zmíněné dvojice hnědých trpaslíků. Podle výpočtů vědců je ale 2M1510 C příliš vzdálená na to, aby způsobovala orbitální poruchy.

Image

Čtěte také

V neuvěřitelném systému Kepler-47 vědci objevili planetu z Hvězdných válek

Velikonoce jsou oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jejich datum je pohyblivé, na církevním koncilu v Nikáji v roce 325 bylo ustanoveno na první neděli po prvním jarním úplňku. Velikonoční okruh má přípravné období v čase od Popeleční středy do západu slunce Bílé soboty a sváteční dozvuk sedmi týdnů od Velikonoční neděle do Slavnosti seslání Ducha svatého (letnice). 

Zpočátku slavila starověká církev svátek v jeden den, respektive v jednu noc, avšak postupně se velikonoční slavnost rozčlenila do tří dnů. Ve 4. století se vyvinulo svaté třídení (triduum), které dnes zahrnuje Velký pátek, Bílou sobotu a Boží hod velikonoční. 

První sváteční dny 

Svátky otevírá Květná neděle ve znamení zelené ratolesti. V liturgickém kalendáři je současně prvním svátečním dnem Svatého či Velkého týdne, zvaného též pašijový. Po bohoslužbách se v něm totiž čtou či zpívají pašije, části evangelií líčících utrpení Ježíše Krista. Sám katolický obřad svěcení ratolestí je upomínkou na slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma, kdy ho lidé vítali palmovými listy. Jelikož v našich zeměpisných šířkách palmy nerostou, dávali si křesťané posvětit svazky narašených jívových prutů, které zastrkovali doma za obrázky, do zahrádky nebo do pole. Vedle kytic z kočiček v některých krajích vytvářeli z větví různých dřevin velké svazky zvané košťata, berani, bahníře a palmy. Sestavovali je chlapci, kteří je nosili do kostela. Jeden druhého se pak snažili předstihnout délkou prutů. 

Svaté třídení v liturgii začíná už večerem Zeleného čtvrtka. Podle výkladu církevních autorit vzniklo adjektivum zelený nejspíše z církevního řádu, podle něhož se do obce křesťanů opětně přijímali hříšníci odsouzení k pokání. Tak se symbolicky z uschlých ratolestí opět staly zelené. Jiné zdroje uvádějí, že se pojmenování Zelený čtvrtek odvozuje od zelenin, které prý staří křesťané jedli podle zvyku Židů. Ohlasem je ona špenátová tradice, jíž se řídíme namnoze i dnes. 

Ve jménu zdraví a úrody 

Prožívání Velkého pátku určovala řada zákazů. Předně se nesmělo hýbat se zemí, která je v křesťanské interpretaci ložem Krista. Další zákazy se týkaly nebylo také dovoleno cokoli půjčovat a vynášet z domu. V jitřním čase před východem slunce se lidé modlili venku v sadu a umývali se v tekoucí vodě, aby se uchránili před nemocí podle představy, že velkopáteční voda, ještě než ji políbí první paprsky slunce, má divotvornou moc plnou hojivé síly. Znamenali zemi třemi křížky, třikrát ji políbili a pronášeli slova lidových modliteb, například: „Vítám tě, Velký pátku, chraň nás ode všeho zlého, od žloutenice, od padoucí nemoce.“ Jak silně se věřilo v uzdravující účinky velkopáteční vody ještě v 19. století, dokládají záznamy o lidech postižených kožními neduhy, kteří se nedali odradit ani ledovým škraloupem a vstupovali do ní nazí. 

Bílá sobota se nesla ve znamení očekávání zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Bílá podle bílého roucha novokřtěnců, kteří při velikonoční vigilii přijímali křest. K novému ohni, který kněz zažíhal venku před kostelem starobylým způsobem – křesáním křemene, se připojil lidový obyčej pálení Jidáše. Když dříví z hranice dohořívalo, brali hospodáři uhlíky a oharky, neboť se věřilo, že mají moc uchránit pole od různých pohrom. V čase do ranního rozbřesku se lidé opět umývali v čerstvé studniční či pramenité vodě, aby smyli hříchy a byli čerství a zdraví. Ve chvíli, kdy se rozhlaholily zvony, běželi do sadu a třásli stromy, aby vydaly úrodu. 

Církevní slavnost Vzkříšení se až do obnovy liturgických obřadů Svatého týdne v roce 1955 pořádala slavným průvodem v podvečer Bílé soboty, poté byly velikonoční vigilijní bohoslužby přesunuty do nočních hodin. Množstvím účastníků, mezi nimiž nechyběli zástupci obce, cechů, řemeslnictva a spolků, patřila k nejokázalejším v roce. 

Na Boží hod vycházeli sedláci do polí, aby si zajistili jejich úrodu. Křížky ze dřeva opáleného v ohni na Bílou sobotu, pruty svěcené na Květnou neděli a vejce zastrkávali do brázd, aby byla pole chráněna před nepohodou počasí a posílen vzrůst plodin. K dobré úrodě mělo napomoci pojídání svěceného vejce a mazance přímo na poli, přičemž se skořápky a drobky zahrabovaly do brázd. 

Zvony odletěly do Říma 

Dodnes si hoši před Velikonocemi připravují své nástroje na klepání, hrkání, křísání, rachání či vrkání, jak se nazývá ohlašování času ve dnech, kdy zvony podle lidové tradice odlétají do Říma. Umlkají od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty. Tehdy je nahrazuje rytmické hlučení zvukových nástrojů, které se v organologické systematice řadí k idiofonům, nástrojům samoznějícím. Konstrukčně spočívají jednak na principu kladívka a ozvučné desky, jednak na principu tenké lamely narážející na rotující ozubené kolečko na osce. Vyskytují se buď ruční jako řehtačka, hrkotka, valcha, drkač, harfa, rachačka, nebo pojízdné, jako tragač. Velkorozměrné nepřenosné instrumenty stávaly ve věži kostela. Ty rozezvučel kostelník s pomocí ministrantů. 

Dřevěné zvonění je dochované již v pramenech z 16. století. Z té doby pochází zpráva o dřevěných chřestačkách, které v čase, kdy umlkly zvony, udávaly věřícím čas bohoslužby. Dřevěné zvonění mělo a má pro hochy význam každoroční služby pro obec. Patřilo k němu společné nocování mimo domov, obvykle ve stodole, a umývání na Velký pátek. Tradice určuje shromaždiště (obvykle místní svatyni), trasu obchůzky i zastavení u sakrálních objektů. 

Pravidla pro účastníky bývají přísná. Nejstarší chlapci zvaní páni, velitelé, hejtmani, kapitáni a stárci hrkání řídí, zaznamenávají docházku dětí, řadí je do průvodu, dávají povely k hlučení i k modlitbě u křížů. Úloha „zvoníků“ končí na Bílou sobotu, kdy si chodí pro výslužku v podobě vajec, pečiva či peněz. Jako součást chlapeckého velikonočního klepání je v pramenech 19. století zachycen také obyčej honění Jidáše či pálení Jidáše, jehož zpodobňuje v masce některý z chlapců. 

Hrachovina a sláma, obrácený kožich, tvář zakrytá punčochou nebo začerněná, vysoká kuželovitá čepice z pletenců slámy, to jsou prostředky maskování, které se stále uplatňují. V lidové tradici je pohled na jidášskou postavu negativní. Chování chlapců-zvoníků směřovalo převážně k trestu – Jidáše honili, hrkali mu u uší, pohazovali ho blátem, vyhrožovali v říkadlech a písních. Podobné jednání lze zaznamenat v obchůzkách i dnes. Jiným projevem tradice jsou jidášské loutky z hadrů a slámy, které chlapci obřadně spalují. 

Oslavy zmrtvýchvstání 

K Božímu hodu se vztahují velikonoční jízdy, které jsou na našem území známé hlavně z někdejších německých lokalit v severních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku. V Lukavci, české obci u Fulneku, dnes stejně jako v minulosti rejtaři objíždějí polnosti obce, projíždějí kolem jednotlivých stavení s křížem, který podávají lidem k políbení, a s písněmi, v nichž oznamují velikonoční zvěst o zmrtvýchvstání Spasitele. 

V tradici velikonočních jízd se oslava Vzkříšení propojuje s přáním, které v minulosti zaznívalo silněji, aby Bůh dal požehnání polím. Pomlázku, která neodmyslitelně patří k Velikonočnímu pondělí, bychom našli už v Postile husitského kazatele Jana Rokycany z poloviny 15. století. Ten uvádí, že se „dívky s pacholky pomlázejí a mrskají o velikonočních hodech“. Pojem pomlázka označuje jak obřadní bití, hlavně dívek a žen, tak obchůzku mužské mládeže i velikonoční dar. Obyčej má četná regionální pojmenování, v Čechách se proto můžeme setkat s binovačkou, dynovačkou, koledou, na Moravě se šmigrusem, mrskutem, šlahačkou a ve Slezsku s kyčkováním. 

Mnoho podob má i sama pomůcka k vyšlehání: pamihod, žila, kocar, tatar, kyčka a další. Jazykovědci vysvětlují pomlázku ve vztahu k pojmům pomladit/zmladit, a to prostřednictvím jarní zeleně. V etnografickém výkladu se jedná o dotýkací magickou praktiku – mrskání zeleným prutem je probuzením aktivity, životní síly v přelomovém čase obnovy vegetace a prostředkem obřadní očisty. 

Kromě pletence z vrbového proutí se používaly větve jalovce, březová nebo dřínová metla, rákoska (fišpanka), kdysi i žíla splétaná z kožených řemínků a také lékořice, z níž se na Slovácku upletl korbáč a jako laskomina mohl být zkonzumován. Zvláštností tradice je velký pletenec dosahující délky dvou i tří metrů. Ten se stal společným atributem mužské chasy, vypravující se na mrskut, a v tomto významu je doložen už na počátku 19. století na jihomoravském Podluží. 

Červené pondělí 

Starou víru v životodárnou sílu skrytou ve vejci adaptovalo křesťanství ve smyslu podobenství zmrtvýchvstání Ježíše Krista a včlenilo vejce do velikonoční liturgie. To mělo různé funkce. Mezi věřícími má dosud platnost pojídání svěcených vajec po návratu z kostela. Jejich rozkrájení a rozdělení mezi členy rodiny vyjadřuje soudržnost a podle lidových představ má ochránit člověka, kdyby v životě zbloudil. Vejce bylo také předmětem obdarování, jež se dotýká kmotrovských, příbuzenských, sousedských a milostných vztahů, nebo představovalo svěceninu v pokrmu či v magickém rituálu posílení úrody země. Mimo to mohlo být objektem kreativní výzdoby a dětské hry. Známý a dosud místy praktikovaný zvyk vede rodiče, aby uschovali dětem vejce na skryté místo, ale tak, aby si je nalezly. Vejce měla pocházet od zlaté slepičky, kohouta nebo skřivánka. 

Starý český, moravský a slezský obyčej ale zatlačila do pozadí nadílka vajec od zajíce, zprostředkovaná z německé tradice. Starobylým a základním zdobením je barvení na červeno. Odtud bývá Velikonoční pondělí nazýváno červené a Velikonoce coby Červené svátky či Svátky na červený vejce. Staročeský výraz kraslice je zapsán v latinsko-českém Glosáři z doby kolem roku 1466, zatímco „krášlené vejce“ je zmíněno v traktátu Tomáše Štítného. 

Výraz kraslice se uchoval v lidové tradici severovýchodních Čech, ale k jeho obecnému rozšíření došlo až koncem 19. století. Do té doby se pro zdobené pomlázkové vejce užívalo výrazů malované vajíčko, pomlázka nebo malovna. Ve 20. století se kraslici dostalo významu výtvarného artefaktu, jenž se uplatňuje na soutěžích a výstavách. 

Barvení, nástroj použitý ke zdobení a technický postup jsou vzájemně úzce spjaty a podmiňují výzdobu vajec, která je v českých zemích rozmanitá. Jde buď o volné vytváření ornamentů na skořápce kresbou (voskem, rytím, leptáním do obarvené skořápky) a aplikací (slámou, sítinou, textilem), nebo o dekorativní postupy využívající hotové vzory (takzvaná rostlinná batika, vodové obtisky a obrázky nalepované na skořápku).

Image

Čtěte také

Beránci, mazance a jidáše: Co symbolizuje tradiční velikonoční pečivo? A kdy se na svátečním stole poprvé objevil velikonoční beránek?

Černé díry hvězdné velikosti jsou sice extrémní gravitační monstra, ale samy o sobě jsou vlastně docela nenápadné. V porovnání s klasickými hvězdami mají jen nepatrnou velikost a nevydávají žádné nápadné záření. Proto až donedávna byly všechny hvězdné černé díry objeveny výhradně ve dvojhvězdách, v nichž s velmi nápadnými vizuálními efekty pohlcují hmotu svého hvězdného partnera.

Kailash Sahu z amerického Institutu vědy vesmírných teleskopů a jeho kolegové v roce 2022 ohlásili objev něčeho, co popsali jako „temný objekt,“ který se nachází v oblasti souhvězdí Střelce. Domnívali se, že jde o černou díru, ale jiný vědecký tým to vzápětí zpochybnil a označil objekt za neutronovou hvězdu.

Identita temného objektu

Sahu a jeho spolupracovníci se ale nevzdali. K původnímu objevu jim posloužila data z Hubbleova vesmírného dalekohledu, pořízená v letech 2011 až 2017. V rámci nového výzkumu opět zapojili Hubbleův teleskop, podpořený navíc i evropskou vesmírnou observatoří Gaia. Nové analýzy ukazují, že „temný objekt“, který nese označení OGLE-2011-BLG-0462, má hmotnost přibližně sedmi Sluncí. Z toho je možné jednoduše odvodit, že nejde o neutronovou hvězdu. Teoretické výpočty totiž udávají, že neutronové hvězdy mohou mít hmotnost maximálně kolem 2,9 sluncí. Jedinou zbývající možností v rámci známých objektů je černá díra. Výsledky výzkumu podezřelého objektu ve Střelci uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Jde o první známý případ, kdy byla přesvědčivě potvrzena existence osamocené černé díry hvězdné velikosti, která není aktivní a nepohlcuje velké množství hmoty. Vědci doufají, že v dohledné budoucnosti bude možné nalézt více podobných případů s pomocí infračerveného Vesmírného teleskopu Nancy Grace Romanové, který by měl odstartovat do vesmíru v roce 2027.

Image

Čtěte také

Astronomové objevili zatím nejhmotnější černou díru hvězdné velikosti v Mléčné dráze

Mezi způsoby, jak rozpoznat biologické mechanismy, patří zkoumání proteinů cirkulujících v krvi. Jejich produkci řídí naše geny a zmíněné molekuly hrají nepostradatelnou roli ve správném fungování lidského těla. Právě na bílkoviny se proto zaměřil mezinárodní tým vědců, ve snaze přijít na kloub negativnímu vlivu osamělosti na fyzické i duševní zdraví. 

Samota, nebo izolace?

Badatelé zkoumali proteomy, tedy soubory proteinů produkovaných jedním organismem. Získali je ze vzorků krve, jež britské biobance poskytlo přes 42 tisíc dobrovolníků ve věku od 40 do 69 let. Vědcům to následně umožnilo zjistit, které proteiny se ve vyšší míře vyskytují u osob sociálně izolovaných či osamělých – a jak dané bílkoviny souvisejí s horším zdravotním stavem.

Zároveň odborníci vypočítali skóre sociální izolace a osamělosti jednotlivců. První pojem představuje objektivní měřítko založené například na tom, zda člověk žije sám, jak často se stýká s ostatními a jestli se účastní společenských aktivit. Osamělost naproti tomu odráží subjektivní pocit dotyčného.

Choroby i mrtvice

Odborníci nejprve analyzovali proteomy na základě faktorů, jako je věk, pohlaví či socioekonomické zázemí. Zjistili tak, že 175 proteinů souvisí se sociální izolací a 26 s osamělostí, zároveň se však značně překrývají. Mnohé ze sledovaných bílkovin přitom tělo produkuje v důsledku zánětu, virové infekce či jako součást imunitní reakce a vědci je rovněž spojují s výskytem kardiovaskulárních chorob, cukrovky druhého typu, mrtvice a s předčasným úmrtím.

Nakonec tým zkoumal příčinnou souvislost mezi sociální izolací a osamělostí na jedné straně a „rizikovými“ proteiny na straně druhé. Podařilo se tak identifikovat pětici konkrétních bílkovin, jejichž množství v důsledku osamělosti narůstá. 

Problém roste

Mezi proteiny, jež se vlivem osamělosti tvoří ve vyšší míře, patří i tzv. ADM. Předchozí studie ukázaly, že se uvedená bílkovina zapojuje do regulace stresových a sociálních hormonů včetně oxytocinu, který pomáhá snižovat stres a zlepšovat náladu. Badatelé rovněž odhalili silnou souvislost mezi vyšší hladinou ADM a menším objemem některých mozkových center, mimo jiné oblasti zpracovávající emoční a sociální procesy. Větší množství ADM se rovněž spojuje se zvýšeným rizikem předčasného úmrtí. 

Další protein, ASGR1, pak souvisí s vyšší hladinou cholesterolu a větší hrozbou kardiovaskulárních chorob. Ostatní identifikované bílkoviny hrají roli například při vzniku inzulinové rezistence, aterosklerózy či při rozvoji rakoviny. Uvedená zjištění podle vědců potvrzují význam společenských kontaktů pro udržení dobré fyzické i duševní kondice. Pocit osamělosti přitom udává stále víc lidí všech věkových kategorií. Světová zdravotnická organizace proto sociální izolaci a osamělost označila za globální problém veřejného zdraví. 

Image

Čtěte také

Samota a sociální izolace škodí zdraví jako patnáct cigaret denně

Každý, kdo sleduje příběhy o kriminalistech a vyšetřování zločinů, jistě ví, jak je v případě střelby důležité prověřit povýstřelové zplodiny, přímo na místě činu, na oblečení a těle podezřelých. Nová metoda vyvinutá odborníky Amsterdamské univerzity tento úkol podstatně zjednodušuje a zrychluje.

Výstřel z palné zbraně po sobě zanechává více či méně stop, které vytvářejí látky uvolněné během procesu výstřelu. Jde o rozmanité mikročástice, které pocházejí ze střely, nábojnice a ze samotného výstřelu. Tvoří je celé řada chemických prvků, jako je například antimon, cín, baryum, síra, měď, nikl, zinek, železo a v neposlední řadě olovo.

Světélkující stopy

Současné kriminalistické metody zahrnují odběr vzorků na místě činu i u podezřelých a jejich převoz do forenzní laboratoře, která provede potřebné testy. To všechno ale nějakou dobu trvá. Nová metoda detekce povýstřelových zplodin, kterou podrobněji popisuje odborný časopis Forensic Science International, by měla vše urychlit.

Wim Noorduin a jeho kolegové využili k detekci stop výstřelu kapalinu založenou na izopropylalkoholu, která obsahuje ještě další chemické látky. Vyšetřovatelé touto kapalinou postříkají povrchy související se zločinem a pak sehraje klíčovou roli methylamoniumbromid. Ten reaguje s částicemi olova, pokud jsou přítomné a vytvoří známý polovodičový materiál perovskit.

Když je poté perovskit vystavený ultrafialovému záření ze speciální svítilny, světélkuje jasně zelenou barvou, což je snadno viditelné. Experimenty potvrdily, že tímto způsobem lze detekovat povýstřelové zplodiny na oblečení až dva metry od výstřelu, a také na rukou střelce i po intenzivním mytí. Policie v Amsterdamu právě testuje tuto metodu při reálném vyšetřování.

Image

Čtěte také

Kriminalisté a forenzní vědci dostanou nový nástroj v boji proti zločincům

V mnoha knihách i internetových zdrojích se uvádí, že držitelem rychlostního rekordu mezi zvířecími letci jsou střečci rodu Cephenemyia. Připisuje se jim rychlost bezmála 1 300 km/hod a má se za to, že jsou jako jedni z mála živočichů schopni pohybu nadzvukovou rychlostí! 

Údaj vzbuzoval nedůvěru už záhy po svém zveřejnění v roce 1926. Střeček by při tak rychlém letu spálil každou vteřinu takové množství živin, které by vážila 1,5krát víc než on sám. Střeččí rekord byl jako omyl odhalen už v roce 1938 a už tehdy spolehlivá měření potvrdila, že střeček nelétá rychlostí vyšší než 40 km/hod. Omyl se však i s odstupem tři čtvrtě století stále drží při životě a dodnes figuruje jako rekord v mnoha přehledech „nej“ ze zvířecí říše.

Rychlost hmyzu pod lupou

Střečka nevystřídá v držení rychlostního rekordu ani další hmyzí adept – šídlo Austrophlebia costalis, u kterého se udává rychlost letu kolem 100 km/hod. I to je údaj získaný chybným měřením, při kterém byla brána v potaz jen rychlost hmyzu vzhledem k pozorovateli stojícímu na zemi. Za hodnověrný pro skutečnou rychlost letu se ale považuje pouze údaj o rychlosti, s jakou se hmyz pohybuje vůči okolní mase vzduchu. 

Rozdíl mezi oběma hodnotami – rychlostí vzhledem k zemi a rychlostí vzhledem k okolnímu vzduchu – může být propastný. Například můře osenici ypsilonové (Agrotis ipsilon) vědci naměřili ze země rychlost letu 110 km/hod. Můra však letěla ve výšce od 300 do 600 metrů a „vezla“ se na vichru před postupující studenou frontou. Vůči okolnímu vzduchu letěla rychlostí pouhých 10 km/hod.

K nejrychlejším hmyzím letcům, o jejichž výkonu není nejmenších pochyb, se tak řadí saranče stěhovavá (Locusta migratoria) létající rychlostí až 35 km/hod. Nelze však vyloučit, že se některé druhy hmyzu pohybují výrazně rychleji. Ve vědecké literatuře je popsána situace, kdy se ovád (Tabanidae) pokoušel dohonit vystřelené broky a údajně při tomto marném honu vyvinul rychlost 145 km/hod.

Image

Čtěte také

Mimořádné výkony světové fauny: Kdo jsou nejlepší atleti zvířecí říše?

Srdce je sice relativně jednoduchý, ale zároveň velmi namáhaný a současně kriticky důležitý orgán. Pokud je trvale poškozené, je transplantace často jedinou možností. Tradičně se srdce dárce vyjme z těla a uloží se v chladu a bez zásobování krví. Doba, kterou takto chlazené srdce pro transplantaci může strávit mimo tělo je samozřejmě jen omezená a navzdory chladnému prostředí představuje pro orgán značné riziko. Srdce během té doby nebije. Může dojít k jeho poškození a znehodnocení nebo k odmítnutí transplantátu tělem pacienta.

Transplantace srdce v plném provvozu

Tým chirurgů Národní univerzitní nemocnice Tchaj-wanu (NTUH) před časem úspěšně zvládl nový, revoluční postup transplantace srdce, při němž není aktivita srdce nikdy zastavena a příjemce dostává trvale tlukoucí srdce. Tento postup snižuje riziko pro srdce a tím i riziko neúspěchu transplantace.

Nový typ operace umožnil speciálně navržený systém pro podporu živého orgánu. Systém udržuje srdce v chodu, když je mimo tělo pacienta tím, že skrz něj protéká okysličená krev. Odborníci NTUH se při vývoji tohoto systému inspirovali systémy pro podporu života, které dočasně nahrazují činnost srdce a plic.

Během zmíněné operace tým NTUH transplantoval srdce 49leté ženě, která trpěla dilatační čili městnavou kardiomyopatií. Operace proběhla loni v srpnu a žena byla brzy propuštěna z nemocnice. Dodnes se jí daří dobře. Tým doufá, že podobné operace budou v budoucnu stále častější. Úspěšnou operaci popisuje studie, kterou zveřejnil odborný časopis Journal of Thoracic and Cardiovascular Surgery Techniques.

Image

Čtěte také

Vědcům se podařilo prodloužit životnost srdcí určených k transplantacím

Kdy se u nás Keltové objevili? To je těžká otázka, protože nemůžeme určit nejen přesný rok příchodu, ale těžko se trefujeme i do století. Zhruba to lze odhadnout na 4. století před Kristem, tedy zhruba před 2 400 lety. Kolem roku 400 vycházejí zpoza pomyslných kulis na jeviště českých dějin. Keltové jsou sice stále hodně tajemní a víme o jejich životě vlastně jen útržky, ale ve srovnání s anonymitou pravěkých společností už to nejsou jen tušené stíny, ale skuteční lidé z masa a krve. Keltům se někdy říká také klasici barbarského světa. Do dějin vstupují jako první pojmenovaní a písemně historicky zaznamenaní obyvatelé středoevropského vnitrozemí. Kolébku Keltů bychom našli v zemi, kde pramení Dunaj. Na sever od Alp někde mezi východní Francií a Čechami. 

Dobývání území 

O Keltech nepsal nikdo menší než „otec dějepisu“, Řek Hérodotos z Halikarnassu už v 5. století před Kristem. Své rozsáhlé historické a místopisné dílo nazval Histories apodexis, tedy Výklad zkoumaného. Podle jeho zpráv žili Keltové neboli Keltoi v zemi zvané Keltiké. Česky bychom mohli říct: Keltsko. Jeho zpráva je důležitá i v tom, že upřesňuje datování. Dokládá, že v jeho době znal antický svět jenom Kelty středoevropské, tedy vnitrozemské. Nezažil je dosud na mořském břehu jako obávané dobyvatele. 

Keltové se totiž představili antickému světu jako náramně drsní, neohrožení válečníci. Řekové a později i Římané byli zděšeni tvrdostí keltských útoků. Vyděsila je možná i odvaha, s jakou v armádách Keltů bojovaly ženy po boku mužů, a zděsili se i nad keltským kořistnictvím – lačným jako bezohledným. 

Tři kmeny (či etnické skupiny, chcete-li) budily na jihu evropského kontinentu skutečnou hrůzu: Peršané, Skythové a Keltové. Řekové se smáli, že kopí Keltů nemají průraznost. Opravdu, jejich hroty byly ze železa příliš měkkého a po několika úderech se ohnuly. Jenomže keltští bojovníci ohnuté špičky svých zbraní za pochodu narovnávali nohama a nenechali se ničím zastavit. Kopí (latinsky gaesum) mělo dřevěnou botku a dosahovalo délky přes dva metry. Nebylo samozřejmě jedinou keltskou zbraní. Používali například takzvané velitelské mečíky, jakkoliv šlo více o odznak moci než o skutečnou zbraň.

Odvaha a odhodlání 

Kromě toho však Keltové měli i pevný železný meč jako bojový nástroj. Jeho délka se někdy blížila jednomu metru. Ukládal se do pochvy, kterou v pozdějších časech bohatší vrstvy nechávaly i umělecky dekorovat. Proto se ve 2. století před Kristem mluví o „stylu krásných mečů“. A měli i další zbraně: oštěpy, luky a šípy. Typickou zbraní býval prak, do nějž se jako munice používaly oblázky. Římané sice pomlouvali štíty Keltů (jsou prý jen slabou ochranou, protože pořádným oštěpem legionáře lze prorazit i dva tři najednou), ale Keltové poničené štíty odhazovali a brali si nové, lemované často bronzovým plechem, se střední bronzovou puklicí chránící ruku. 

Vedle pěších jednotek vyzbrojených spíš skromně bojovalo na všech frontách keltské vozatajstvo – útvary lehkých dvoukolých kár, tedy jízdní sbory postavené z příslušníků keltské aristokracie. Ti dovedli v největším trysku obrátit koně a smést nepřítele smykem káry. Za jízdy pobíhali vozatajové po ojích, stavěli se na jho, skrývali se za těly hřebců a nečekaně vnikali do týlu nepřítele, aby vzápětí mizeli jak stíny. V dalších stoletích ovšem Keltové používali i regulérní jezdce na koních bez vozů. 

Hluk a valící se masa 

Hrůzu u protivníků vzbuzoval nenapodobitelný ryk keltských útočících vojů – doslova ohlušující řvaní smíšené s hlasitým troubením na rohy a dlouhé válečné trouby. „Vzhled keltského vojska a hluk, které způsobovalo,“ napsal Řek Polybios, „naplňoval děsem. Rohů a trub bylo nespočetně, zároveň vojsko tropilo takový povyk, že nejen přehlušoval zvuk hudebních nástrojů a volání vojáků, ale dokonce i okolí znělo ozvěnou, jako by se k tomuto hřmotu připojovalo...“ Postrachem se stal také rozšířený a známý keltský zvyk uřezávat hlavy přemoženým. 

Souvisel s dávným kultem hlavy – jeho stopy se nalézají po celé někdejší oblasti Keltů. Podle jejich představ byla hlava nejdůležitější částí lidského těla a patrně i sídlem duše. Vlastnit hlavu nepřítele znamenalo ovládnout ho celého. Z tohoto názoru vznikla a rozmohla se jakási sběratelská vášeň. 

Někteří badatelé označují proto Kelty jako „lovce lebek“. Bojovníci odcházeli z bitevního pole s co nejpočetnější kolekcí uřezaných hlav. Nepřátelské hlavy přibíjeli na dům jako viditelné znamení statečnosti jeho obyvatele. Hlavy byly často balzamovány a v domácím prostředí tvořily sbírku udatného veterána. Lebek nepřátel se užívalo jako číší při kultovních slavnostech a při této příležitosti sloužily i jako ozdoba. Při oslavách je Keltové rozmisťovali po hodovních halách či kolem nich. 

Dvě stě let dobývání 

Římané jim říkali Galové a od tohoto pojmenování vznikl i Tumultus gallicus, čili galský postrach. Keltský nápor trval dvě století. Nejvíc je lákaly nejbohatší kraje Evropy – jih a jihovýchod. Z Řecka a Itálie se už v době halštatské dostávala do pravlasti Keltů spousta přepychového zboží – od zlatých a bronzových šperků přes nejjemněji tkané látky až po amfory s vínem a taky nádherné etruské zobákovité konvice. A postupem času si je Keltové chtěli brát sami – ne kupovat od obchodníků. Snadná kořist se stala heslem a železná zbraň praporem dobyvačné války. 

Co bylo příčinou keltského tažení? Na jedné straně silné přelidnění (na poměrně malém území se tísnil kmen vedle kmene a také patrně kmen proti kmeni bojoval), nedostatek půdy a obživy. Kam to mohlo vést? Jedině k masovým odchodům početných skupin za daleké obzory, za nadějí na nová sídla, pole, zemi. Byly to pochody se zbraní v ruce, neboť půdu ani obživu nikdo dobrovolně nevydá, pochody, které přerostly ve valící se záplavu, šířící hrůzu – Tumultus gallicus. 

Ale Keltům nešlo zdaleka jenom o hledání nového domova. Stali se z nich draví kořistníci. Zvykli si na divoká tažení a na svévolné hospodaření v bohatých jižních zemích. Lákalo je drancování a při něm snadno nabytý lup a snadná obživa. Prostě kořist všeho druhu, kterou někdy nosili napíchnutou na svých pověstných kopích. 

Roku 225 př. n. l. uštědřily římské armády Keltům jednu z rozhodujících porážek v bitvě u Telamonui na etruském pobřeží. Roku 195 př. n. l. pak shořela severoitalská keltská pevnost stojící na místě dnešní Boloně. Brzy poté se války s Kelty přenesly do krajů, odkud se kdysi útočníci vydali za výboji. Někdejší dobyvatelé se nyní sami museli bránit za svými hradbami před odvetou stále mocnější římské říše. Ta měla ovšem zájem pojistit se před nebezpečím nových vpádů jednou provždy. Proto v posledních desetiletích před počátkem nového letopočtu obsadily římské legie někdejší keltské državy až po linii horního Dunaje a Rýna. 

Kam se poděla bojovnost a nepřemožitelnost Keltů? Gaius Julius Caesar například ve svých Zápiscích napsal: „Působila zde i změna podnebí. Bojovníci, kteří žili po generace ve studených a vlhkých krajích střední Evropy a nyní se ocitli v teplém a laskavém pásmu Středozemního moře, prodělali vlastně škodlivou změnu, neboť zdejší příjemné prostředí ubírá ne-li na odvaze, tedy aspoň na houževnatosti...“ Další příčinu spatřoval Caesar v keltské nejednotnosti, kmenové i osobní nesvornosti. Těmito vlastnostmi Galové přímo prosluli. Na rozdíl od Římanů, kterým byla v té době republika vším a služba vlasti byla prvořadou věcí každého, vytvářeli Keltové jenom větší či menší skupiny, častěji znepřátelené než spojenecké. 

Češi poprvé na scéně? 

Jméno Bójů se vlastně poprvé objevuje v době, kdy Keltové bili Římany jako žito. Římský historik Titus Livius líčí, kterak se Keltové vydali do Itálie přes alpské velehory: „Do té doby nebyly Alpy po žádné cestě skutečně překročeny.“ To ovšem Livius přehnal, protože odedávna proudily přes alpské průsmyky kupecké karavany. „Nyní se jimi hrnuly vojenské sbory. Za novou zemí šly nejrůznější keltské kmeny – Insubrové, Cenomanové, Lingonové, Senonové...“ 

Nás budou zajímat nejspíš Bójové, kteří okupovali kraj kolem etruského města Felsiny. „To podle nich změnilo jméno na Bononii (dnešní Bolognu).“ Jen část těchto dobyvatel se v nových krajích usazovala, ostatní táhli dál a předcházel je onen Tumultus gallicus. Vždyť kmenové jméno Bójů znamená Strašní. Mezi bitvou u říčky Allie roku 390 př. n. l., po které následoval keltský útok na Řím, a bitvou u Telamonu roku 225 př. n. l. se odehrál keltský nástup a ústup. 

V písemných pramenech se jméno Bójů v souvislosti s Čechami objevilo až v poslední čtvrtině 2. století před Kristem. Zmínil ho Řek Strabón, autor mnohasvazkové Geografiky, který zachytil výňatky z díla svého kolegy Poseidonia z Apameie. Tento Poseidonios procestoval kdejaký kout tehdy známého světa, kromě toho pobyl i ve zmíněném Keltsku. V některých končinách mu poněkud činila problémy aklimatizace: „Těžko jsem si zvykal na obyčej galských náčelníků předvádět svou sbírku uťatých hlav...“ 

Jedna z jeho zpráv se týká i našeho území. Římané začali vytlačovat Kelty z Itálie, ovšem kdesi západně od Čech je odrazili Bójové, proto chtěli roku 192 př. n. l. zničit i jejich město v Itálii Bononii (Bolognu). Šlo v té době o nejvýznamnější boj na italské půdě. Co bylo pak? Část Bójů patrně splynula se zdejším obyvatelstvem, ale část odešla. Kam? Těžko říct, protože kmen Bójů vynikal mimořádnou pohyblivostí. Můžeme se však domnívat, že postupovali jednak k severovýchodu do Podunají a jednak k nám do Čech. A té zemi dali první jméno, které se v dějinách dochovalo: Boiohaemum čili Bohemia.

Image

Čtěte také

Negramotní, ale nadčasoví barbaři: Co všechno jsme zdědili po Keltech?

V době takzvané opotřebovací války (1967–1970) se vedoucí představitelé Izraele rozhodli nová území vojensky zajistit, a tak na východním břehu Suezského průplavu vyrostl po roce 1969 systém bunkrů a opevnění, pro který se brzy vžilo pojmenování Bar Levova linie (po tehdejším náčelníku generálního štábu). Pozorovatelny s úkryty určené hlavně ke sledování aktivit syrské armády byly vybudovány i na výšinách podél „purpurové linie“ (linie zastavení palby) na Golanech.

Preferovaná letadla a tanky

Výsledek šestidenní války měl ještě jeden výrazný dopad – ve světle oslnivého vítězství totiž Izraelci, včetně nejvyšších armádních a politických představitelů, okázale přehlíželi mnohé chyby a nedostatky vlastních ozbrojených sil (Israeli Defence Forces – IDF) a nabyli zkreslený dojem o jejich možnostech. Například díky skutečnosti, že izraelské letectvo (Israeli Air Force – IAF) v červnu 1967 doslova smetlo letectva arabských států, převládl v nejvyšších armádních kruzích názor, že do budoucna může IAF zajistit bez problémů nejen ochranu vlastního vzdušného prostoru, ale také vybojovat převahu nad bojištěm a ještě navíc plnit i roli „létajícího“ dělostřelectva. Proto také v dalších letech šlo na jeho rozvoj plných 52 % z obranného rozpočtu. Tyto prostředky posloužily zejména k nákupu amerických strojů F-4 Phantom II a bitevních A-4 Skyhawk. Klasické pozemní dělostřelectvo (polní děla a samohybné houfnice) tak nebylo po roce 1967 výrazněji modernizováno nebo alespoň početně posíleno.

Podobně se přeceňoval i význam tankového vojska, což se v následujících letech projevilo doslova „tankománií“ izraelských vyšších důstojníků. Mnozí z nich vyšli právě z řad obrněných jednotek (například generálové Rafael Ejtan, Jisrael Tal a další). Nákupy nových tanků (amerických M60 nazývaných v IDF Magach a upravených britských centurionů označovaných jako Šo‘t kal) dostaly absolutní prioritu. To se negativně odrazilo na stavu vybavení ostatních složek pozemního vojska, zejména pěchoty, jíž se nedostávalo výkonnějších obrněných transportérů a moderních ručních palných zbraní (takže se nadále využívaly zastaralé polopásové M3 amerického původu nebo u záložních útvarů ještě dokonce kořistní pušky Mauser 98k).

To vše se dělo v době, kdy Egypt a Sýrie zaváděly do výzbroje sovětské transportéry BMP-1 a egyptská a syrská pěchota byla masově vyzbrojena útočnými puškami AK-47. Také zastaralá představa generálů, že nejlepší zbraní proti tanku je zase jen tank, způsobila, že došlo k zanedbání nákupu protitankových raket TOW z USA, a to ve chvíli kdy již Izraelci věděli, že arabské armády disponují sovětskými řízenými střelami Šmel a Majlutka a granátomety RPG-7.

Změny v Egyptě a Sýrii

V Egyptě kromě obnovování materiálních ztrát a osvojování si nejmodernější sovětské výzbroje probíhaly další mnohé méně nápadné změny, které měly za výsledek obnovení bojové morálky armády. Společným jmenovatelem těchto změn se stala podrobná analýza příčin porážky z roku 1967, snaha definovat klíčové prvky izraelského úspěchu a najít prostředky, jak je neutralizovat. 

Obrodný proces urychlila významná změna ve vedení Egypta. Dne 28. září 1970 totiž nečekaně zemřel egyptský prezident Gamál Násir a jeho nástupcem se stal viceprezident Anvar Sadat. Ten přišel s novátorským nápadem omezené války. Hodlal na východním břehu Suezského průplavu dobýt a udržet jen tolik území, aby si vynutil obnovení diplomatických jednání a dosáhl návratu oblastí ovládnutých Izraelem politickou cestou. Pro realizaci svých plánů ustanovil začátkem roku 1971 Saada Šazlího novým náčelníkem  generálního štábu egyptské armády. Šazlí se okamžitě energicky pustil do plánování operace na překročení toku Suezského průplavu (operace Badr – půlměsíc). 

Sadatovi nakonec pomohla ještě jedna významná okolnost. V Sýrii se v březnu 1971 stal prezidentem ministr obrany generál Háfiz al-Asad, jenž byl rovněž nakloněn myšlence znovudobytí ztracených území. Nic už tak nestálo v cestě navázání těsné vojenské spolupráce a koordinaci konkrétních kroků vedoucích ke společnému vojenskému vystoupení proti Izraeli. Když se potom sovětští nejvyšší představitelé setkali s jednohlasnými požadavky Egypťanů a Syřanů, zprostředkované velvyslanci z Káhiry a Damašku, souhlasili i oni s plány na omezený konflikt a začali bezodkladně plnit jejich požadavky na „speciální“ materiál.

Upevňování „koncepce“

Mezitím v Izraeli neměl nikdo o tomto novém vývoji ani ponětí. Nejenže vojenská rozvědka Aman nepostřehla změnu v egyptské strategii, ale také v průběhu let 1972 a 1973 nezjistila nic, co by naznačovalo úzce koordinovaný egyptsko-syrský postup. Náčelník Amanu generál Eli Zeira opakovaně ve svých zpravodajských odhadech ohodnocoval nebezpečí války „nižší než nízké“, přestože  v Egyptě docházelo opakovaně k vojenským cvičením. Aman vše samozřejmě sledoval, ale postupně jej začala rutina pohybů egyptské armády uklidňovat. Ani to Zeiru nevyvedlo z jeho mylného hodnocení situace a všechna opatření protivníka označoval za čistě obranná. 

Na Golanských výšinách se syrská armáda rovněž věnovala podobné rutině cvičení a posilování jednotek na linii dotyku, a tak Aman opět dospěl k závěru, že se Syřané zřejmě obávají útoku IDF. Navzdory zdánlivému klidu a sebejistotě izraelských tajných služeb několik příslušníků ozbrojených sil včetně nově jmenovaného náčelníka generálního štábu generála Davida „Dado“ Elazara (od ledna 1972) a ministra obrany Mošeho Dajana získalo na začátku roku 1973 pocit, že se určitě něco stane. Na základě  varování Mosadu a tedy i navzdory uklidňujícím hlášením Zeiry Izraelci 7. května 1973 skutečně částečně mobilizovali. Ukázalo se však, že šlo o planý poplach, který stál daňové poplatníky 45 milionů dolarů. Tento nezdar jenom do budoucna posilnil věrohodnost Zeirovy „koncepce“ a na čas umlčel jeho odpůrce.

Znovu válka!

Koncem září 1973 však už nikdo na nejvyšších místech v Izraeli nemohl přehlédnout množství náznaků, že nový konflikt je přede dveřmi. Hlavně na Golanských výšinách vojáci IDF ze svých dobře umístěných pozorovatelen sledovali, jak počty vojenské techniky na syrské straně každým dnem enormně narůstají. I Egypťané u Suezského průplavu po troškách a neúnavně posilovali své jednotky.

Nejzávažnější varování ale přišlo od ředitele Mosadu generála Cvi Zamira, který ráno 5. října získal v Londýně zprávu od svého agenta z egyptských nejvyšších kruhů, že válka vypukne zítra na svátek Dne smíření (Jom kipur) o šesté hodině večer. Ale i tehdy se ministr obrany a premiérka zdráhali této informaci uvěřit. 

Elazar jako jediný už nepochyboval a požadoval okamžitou a plnou mobilizaci. Finanční ztráty způsobené tou květnovou byly ale ještě v čerstvé paměti a také Zeira neustále všechny kolem ujišťoval, že pravděpodobnost konfliktu je nízká. Z tohoto důvodu Dajan a premiérka Elazarův požadavek zamítli. 

Po několikahodinovém dohadování dostal Elazar od Dajana 6. října ráno povolení mobilizovat pouze 120 000 záložníků. Soukolí se tedy dalo kolem oběda do pohybu, ale bez 48hodinového varování předem, které měl zajistit Aman,a týkalo se jen části záložních útvarů. Úvodní nápor nepřátel do příchodu prvních záloh tak musely zvládnout krycí oddíly pravidelné armády. 

Jejich velitelé však nepochopitelně obdrželi od Elazara pouze varování, že se Egypťané a Syřané 6. října o „něco“ pokusí. Slovo válka nebylo vůbec zmíněno, a tak se vojáci na Golanech a Sinaji domnívali, že je čeká pouze další rutinní „bojový den“ čili intenzivní výměna palby a možná omezené útoky nepřátelské pěchoty s cílem získat zajatce či dobýt některý z opevněných bodů hlídajících linii zastavení palby z roku 1967. Do příchodu noci mělo být po všem. Izrael tak byl v předvečer další války zoufale nepřipraven.

Image

Čtěte také

Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence