Bylo to počátkem 13. století, kdy pod vládou Čingischána vznikla říše vybudovaná z mongolských etnik pocházejících ze zdejších stepních oblastí. Měla silnou armádu, která nezávisela na kmenových a rodinných vazbách. Nejprve získala území Asie a východní Evropy, včetně severní oblasti dnešní Číny. Postupně rostla a v době největšího rozmachu měla Mongolská říše asi 100 milionů lidí a zahrnovala velké části Číny, Korey, Persie, Gruzie, Arménie, Bulharska, Rusi a Uher. 

Nepoznaná brutalita 

Zprávy o tom, co se na východě děje, děsily. Především vojenské chování dobyvačných Mongolů se zcela lišilo od tehdejších zvyklostí. Bitvy a boje v Evropě měly zcela jiný průběh. Mongolové, kterým se říkalo Tataři, navíc vypadali jinak než Evropané a stejně tak se i chovali. Při svých vojenských taženích a bitvách se nezabývali složitým obléháním měst. S nikým se nijak nesnažili vyjednávat. Jezdili bleskurychle na malých koních, dorazili na dané místo, vše vyplenili a stejně rychle odjížděli dál. Obtížně se hodnotí, o co jim vlastně šlo. O jejich brutalitě se povídaly legendy a popisy jejich vpádů do Evropy zaznamenaly prameny středoevropské, arabské i perské. 

Netrvalo dlouho a opojeni svými úspěchy se rozhodli Mongolové získat také evropské země. Na tažení se vypravili roku 1220. O rok později už porazili gruzínské vojsko. Poté, co navázali spojenectví s Benátkami a tím obnovili tzv. hedvábnou stezku mířící z Asie do Evropy, pokračovali ve svém tažení. Tentokráte zacílili na Krym a v květnu roku 1223 drtivě porazili ruská knížata na řece Kalce. 

Další tažení, ke kterému ale došlo už po smrti panovníka Čingischána, směřovalo za Ural – na dnešní území Ukrajiny. A dál sčítali úspěchy. Tak se roku 1241 dostali až do střední Evropy. Táhli ve dvou směrech: jeden do Polska a Slezska, odtud pak přes Moravu do Uher a Rakous. Druhý pak do Sedmihradska a Uher. 

Dvě velké bitvy z těch mnoha se zapsaly do historie obzvláště katastrofálním výsledkem. Spojená křesťanská vojska utrpěla obrovskou porážku. Obě se odehrály v dubnu roku 1241: jedna u Lehnice ve Slezsku a druhá pak u Muhi v Uhrách. Cesta do Evropy se Mongolům otevřela. Zabrali řadu slezských měst, mimo jiné i Krakov. Bitvy uherské se účastnili vedle Poláků, Slezanů a Valachů i Češi. Mongolská taktika boje byla tak překvapivá, jejich rychlost na tehdejší poměry tak závratná, že jim nemohli vzdorovat. Jejich skvěle strategicky naplánovaná tažení zastihla evropské panovníky zcela nepřipravené. Dlouho se také země ležící v relativním bezpečí tvářily, jako že se jich to netýká. To vše hrálo Mongolům do karet. 

Strach za Dunajem 

Už první zprávy, které pronikly do tehdejších českých zemí vzbuzovaly oprávněný strach. Lidé se chránili tak, jak to středověcí lidé uměli: postili se a organizovali prosebná procesí. Pražský hrad se dočkal lepšího opevnění a tehdejší panovník Václav I. zahájil přípravy k obraně a ochraně země. Nebezpečí se ale blížilo. Když padla polská Vratislav, došlo všem, že už stojí za pomyslnými dveřmi. 

Václav I. se ještě snažil svému švagrovi, velkopolskému knížeti Jindřichu II. Pobožnému, dojet na pomoc, ale nestihl to. Jeho cesta z Prahy přes Sadskou a Dvůr Králové se protáhla a Jindřich nechtěl vyčkávat. Václav tak na místo přijel o den pozdě. Bitva na Lehnici se odehrála 9. dubna 1241 a dopadla hrozivě. Jindřich II. v boji padl. 

Ve své zprávě o Tatarech z dubnu 1241 sám Václav I. napsal: „Jindřich II. Pobožný se s nimi sám utkal, bez naší vůle a požehnání, pročež byl bídně zabit. My jsme se pak vrátili s vojskem z Polska a hodlali jsme další den důstojně pomstít knížete s Boží pomocí… Tataři zamířili na Moravu do naší země, kde nám bez ustání způsobují velké a nesnesitelné ztráty, od největších po nejmenší, na ženách i dětech, ničí vznešené kláštery a zabíjejí velké množství mnichů.“ Mongolské oddíly se totiž takticky Václavovu vojsku vyhnuly a pokusily se dostat do Čech přes Kladsko. Královo vojsko je však donutilo k ústupu. Nebezpečí tím ovšem nezažehnalo. 

Mongolové táhli na Míšeň. Václav se chystal na pomoc, ale po cestě se dozvěděl, že problém se mezitím přesunul na území Moravy. Nájezdníci postupovali ze Slezska do Uher. Přes Moravu pak přejížděla mongolská vojska necelé dva týdny. Začalo to vpádem na Opavsko. Město sice nedobyli, ale škody přesto napáchali hrozivé. Přesunuli se k Olomouci, kterou obléhali. Padl jim do rukou nedaleký klášter Hradiště. Ještě než Václav stačil vést vojenské tažení na Moravu, Mongolové už se nacházeli za hranicemi. Přesto se tehdy českému králi podařil husarský kousek: spolu s německými spojenci zabránili postupu Mongolů k Vídni. 

Evropská obrana 

Riziko, že cílem mongolských tažení se stanou další země a města, neustávalo. Jistot ubývalo a prodlení, během něhož se panovníci nedokázali dohodnout na společném postupu, vše jen zhoršovalo. I z tohoto důvodu bylo třeba konat. Německá knížata proto iniciovala sněm v Mersburku a mimo jiné se dohodla, že vyhlásí proti Tatarům křížové tažení. Ovšem od nápadu k výsledku vedla daleká cesta. K ničemu takovému nakonec nedošlo. Mongolové v Uhrách rychle postupovali a zemi hrozilo nebezpečí ze čtyř stran. V červnu 1241 už se Mongolové roztahovali v Rakousích. 

Král Václav I. měl nejen odvahu, ale také si uvědomoval, že postupovat se a bránit musejí země společně. Inicioval další vyjednávání a podařilo se mu získat podporu při tažení na Moravu a přípravu k postupu do Uher. Paradoxem pak je, že celé tažení se zastavilo kvůli uherskému králi Bélovi IV., který ho odmítl. Zřejmě se obával porážky a doufal, že se celá Evropa vzburcuje ke křížovému tažení. Nestalo se tak. Jeho naděje padly v bitvě u Mohi. Mezi bojovníky se sice nacházeli i Češi, žádná evropská koordinovaná armádní akce však neproběhla. Mongolové pak ještě po nějakou dobu plenili Uhry a Béla IV. získal azyl u rakouského dvora. 

Naštěstí pro střední Evropu zemřel velký chán Ögedej a Mongolové se stáhli, aby vyčkali na volbu nového panovníka. Jejich vpády tím zdaleka neskončily, ale cílili hlavně na Polsko. Několik staletí poté vládli na Rusi, odkud byli vytlačeni až počátkem 16. století. Jejich úspěšné vpády však i dnes připomínají, jak nezbytná je v rámci evropské bezpečnosti spolupráce. Jakékoliv podcenění nebezpečí a neschopnost nalézt společné aktivní řešení vytváří z jednotlivých zemí snadný cíl pro agresora. 

A tak nám z celého příběhu zůstává vedle tohoto poučení také příběh o statečném českém králi, který porazil Mongoly. Ale dlužno přiznat, že je to především krásná pohádka. Legenda o hrdinství krále Václava postupně přerostla reálné meze, až se z ní stal takzvaný hostýnský zázrak. Na zásah Matky Boží prý pod vrcholem Hostýna vytryskl pramen vody, který zachránil Moravany před hladem i žízní, neboť zázračná voda sytila tělo jako mana. Poté se strhla mohutná bouře. Blesky zapálily a zničily tatarské ležení a nájezdníci v panice prchali pryč. 

Tato pohádka si pak žila svým vlastním životem, jak v legendě o Štramberských uších, tak v padělaném Rukopise královédvorském. Z Václava se tak stal zachránce tehdejší křesťanské Evropy.

Image

Čtěte také

Tatarské panství: Zlatá horda tvrdě vládla Střední Asii i východní Evropě

Ještě před pár měsíci vyvolával v astronomické komunitě i mezi veřejností mírné obavy. Dnes už víme, že asteroid 2024 YR4 v roce 2032 naši planetu nezasáhne. Přinesl ale překvapení jiného druhu – vědci zjistili, že má neobvyklý tvar plochého disku. Anebo, chcete-li, létajícího talíře.

Co o něm víme?

Asteroid s označením 2024 YR4 byl poprvé zaznamenán koncem prosince 2024. První výpočty mu dávaly zhruba jednoprocentní šanci na kolizi se Zemí, což samo o sobě bylo dost na to, aby si vysloužil přezdívku „city-killer“ – ničitel měst. V únoru se pravděpodobnost zásahu dokonce vyšplhala na více než 3 %, pozdější pozorování ale srážku se Zemí prakticky vyloučila.

Kdyby dopadl na Zemi, způsobil by masivní zkázu – odhadovaná velikost mezi 30 až 65 metry (tedy přibližně jako 10patrová budova) by stačila na devastaci celé metropole.

Na rozdíl od většiny asteroidů, které připomínají brambory, má 2024 YR4 překvapivě plochý a diskovitý tvar, připomínající hokejový puk. Tým astronomů pod vedením Bryce Bolina získal jeho snímky pomocí dalekohledu Gemini South v Chile, a to v různých vlnových délkách. 

Závěry doposud nerecenzované analýzy ukazují, že má nejen neobvyklý tvar, ale také že se velmi rychle otáčí – přibližně jednou za 20 minut. Tato kombinace tvaru a rotace je v rámci známých asteroidů velmi vzácná.

Zrozen v nitru Sluneční soustavy

2024 YR4 patří k tzv. S-typům asteroidů, bohatých na křemičitany. Co ale vědce opravdu překvapilo, je jeho původ. Zatímco složení naznačovalo, že pochází z vnitřní části hlavního pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, novější data ukazují na jinou oblast — tzv. centrální hlavní pás planetek.

To je nečekané zjištění. Doposud se totiž soudilo, že z této oblasti se k Zemi dostane jen málo asteroidů. Odpověď možná leží v gravitačním působení Jupitera, který mohl asteroid vychýlit z jeho stabilní dráhy.

Zatímco Země už je z nejhoršího venku, Měsíc by se přece jen mohl ocitnout v ohrožení. Podle nejnovějších pozorování z Webbova vesmírného teleskopu totiž existuje 3,8% šance, že asteroid narazí právě do něj. Případný dopad by sice zanechal výrazný kráter, neovlivnil by ale oběžnou dráhu našeho souputníka. Vědecky by každopádně šlo o cennou příležitost — ač pro Měsíc by to nebyl zrovna jemný políček.

Image

Čtěte také

K asteroidu, který hrozil srážkou se Zemí, by mohla zamířit sonda

Podle nové zprávy britského klimatického a energetického think tanku Ember se podíl obnovitelné energie ve výrobě elektřiny během loňského roku 2024 zvýšil na 40,9 procent. Tento údaj je založený na datech a odhadech získaných z celkem 215 zemí světa.

Více než stostránková zpráva Global Electricity Review 2025 analyzuje současné trendy ve výrobě elektřiny a jejich vliv na zdroje energie i na emise, které s nimi souvisejí. Překonání hranice 40 procent obnovitelných zdrojů ve výrobě elektřiny v roce 2024 jde na vrub především bezprecedentnímu růstu solární energetiky.

Obnovitelná energetika

Za solární energetikou se drží větrná energetika společně s vodními zdroji elektřiny. Do jisté míry se zvýšil i výkon jaderné energetiky. Největší nárůst ve výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů zaznamenala Čína s Evropskou unií. V Číně představuje elektřina vyrobená z obnovitelných zdrojů 81 procent, v Evropě jde o 71 procent.

Za pozornost rovněž stojí, že kombinovaná globální výroba elektřiny z větru (8,1 procent) a elektřiny ze slunce (6,9 procent) poprvé v historii předstihla jako zdroj elektřinu z vodních elektráren (14,3 procent). V roce 2024 jsme byli svědky ohromujícího nárůstu solární energie o 29 procent. Celkový výkon solární energetiky byl počátkem letošního roku asi 2 131 TWh, přičemž 1 TWh elektřiny postačuje pro malé město na celý rok.

V rámci Evropské unie byla nejrychleji rostoucím zdrojem energie solární energetika, která za loňský rok narostla o zhruba 21 procent. V EU rovněž došlo k celosvětově největšímu poklesu výroby energie z uhlí. Poprvé došlo k tomu, že solární energetika v EU vytvořila více energie než energetika založená na uhlí.

Image

Čtěte také

Geotermální energie: Kdy se nám podaří zkrotit energii sopek?

Zatímco u letectva byl a je za „vzdušné eso“ považován každý, kdo dosáhl pěti sestřelů nepřátelských strojů, u pozemních sil takto jednoznačné vymezení neexistuje. To však neznamená, že by se úspěchy ostřelovačů, dělostřelců nebo tankistů nezaznamenávaly. I u těchto zbraní existují pomyslné žebříčky, na základě kterých zpravidla jmenujeme největší „esa“. V případě obrněných sil jim vévodí (podobně jako u letectva) německá jména, namátkou Kurt Knispel, Otto Carius, Johannes Bölter či Michael Wittmann. Existuje přitom řada různých teorií o tom, proč právě němečtí tankisté dosáhli takových úspěchů. 

Spekuluje se o nejlepším výcviku a taktické vyspělosti (mimo jiné díky brzkému a intenzivnímu rozvoji Panzerwaffe v druhé polovině 30. let), nejpokročilejší technice či prostém faktu, že zpravidla na frontě strávili velmi dlouhou dobu. Dost možná šlo o kombinaci všech zmíněných faktorů, nicméně důležité je také kriticky nahlédnout na samotný pojem „tankové eso“.

Týmová práce klíčem k úspěchu

V první řadě si musíme uvědomit, že stejně jako u letectva, tak i v případě tankistů je třeba počet nárokovaných vítězství brát s rezervou, což se rozhodně netýká pouze Němců. V zuřící bitvě bylo často velmi náročné nebo i nemožné správně identifikovat zničení nepřátelského stroje. Ne každý zásah musel nutně znamenat vyřazení z boje a mnohdy tak docházelo k nadhodnocování úspěchů, mimo jiné i z prestižních důvodů. Kromě toho je potřeba mít na paměti, že v tanku vždy sedělo 3–5 mužů, kteří museli především fungovat jako sehraný tým. Pokoření nepřítele tedy nebylo podobně jako u souboje stíhačů individuálním, nýbrž skupinovým výkonem. Žádný tankista, kterého dnes nazýváme tankovým esem, by svých úspěchů nedocílil, pokud by pod pancířem neseděl se schopnými spolubojovníky.

Pokud jde o nadhodnocování, je dnes už prakticky nemožné přesně zjistit, v jak velké míře k němu docházelo. Zajímavé nicméně je, že například německá vojenská rozvědka Fremde Heere Ost ve svých analýzách a statistikách o bojích na východní frontě standardně ponižovala hlášená vítězství tankových  útvarů o 30–50 %, aby tak orientačně vyvážila množství nadhodnocených úspěchů a počet vozidel, která nepřítel dokázal z bojiště odtáhnout a opravit.

Ne vždy také musí velký počet „zářezů“ svědčit o mimořádných velitelských schopnostech či taktické vyspělosti daného tankisty. Jako příklad může posloužit již zmíněný Michael Wittmann, kterému je většinou připisováno 138 vítězství, zároveň však někteří historikové poukazují na fakt, že aureola neporazitelného tankového velitele, která se kolem něj dodnes vznáší, je do značné míry výsledkem propagandy. Jak například poukazuje historik Steven Zaloga, drtivé většiny ze svých úspěchů Wittmann dosáhl na východní frontě v roce 1943, a to s tankem PzKpfw VI Tiger. Ten své osádce v dané době díky mohutné výzbroji a silnému pancéřování poskytoval oproti sovětským tankům a samohybkám obrovskou výhodu. 

Jít příkladem

Stejný argument pak lze použít i u řady dalších (nejen) německých es, o nichž Zaloga napsal: „Většina měla jednoduše štěstí, že disponovala nezranitelným tankem s výkonným kanonem.“ Jakkoliv může být takové zhodnocení snad až příliš příkré, reálný základ mu nelze upřít. Na druhé straně je ale třeba přiznat, že němečtí tankisté vycvičení v předválečném období a ještě v první polovině konfliktu se kromě vyspělé techniky mohli spoléhat i na bohaté znalosti získané v rámci propracovaného systému tankových učilišť a škol, v nichž se jim zpravidla věnovali zkušení frontoví veteráni.

Z výše řečeného je nicméně patrné, že pouhý počet zničených nepřátelských strojů by neměl být považován za jediné měřítko úspěšnosti tankisty. Ne nadarmo žádná z armád s pojmem tankového esa oficiálně nepracovala a vyznamenání se zpravidla udělovala za úspěšné plnění bojových úkolů, a nikoliv po dosažení určitého počtu „zářezů“. Do popředí našeho zájmu by se tak měli dostat i vojáci, kteří sice nezničili vyšší desítky cílů, zato však dokázali úspěšně vést své muže na úrovni čety, praporu či pluku. K tomu potřebovali nejen kvalitní výcvik, ale i odvahu, odhodlání jít příkladem, umět dobře zhodnotit situaci na bojišti a správně posoudit míru rizika té které operace.

Image

Čtěte také

Panzerkampfwagen IV (1): Nejlepší německý tank druhé světové války

Hlavní přizpůsobení na teplo spočívá ve faktu, že klokani se rodí už po 31–36 dnech březosti matky. Pro srovnání – lidské embryo by v této fázi vývoje bylo asi sedm týdnů staré. U tak starého plodu jsou jen trochu vyvinuty přední končetiny a budoucí důstojný skokan australských pouští vypadá jako malý růžový červík.

I tak se ale mládě velikosti fazole dokáže po cestičce, kterou mu samice slinami vyznačila ve své srsti, dostat do vaku, kde se přisaje k prsní bradavce. Produkce mléka je totiž méně energeticky náročná než dlouhodobé poskytování výživy stále rostoucímu plodu prostřednictvím placenty, jak to typicky probíhá u savců. Malý klokan poté zůstává ve vaku šest až jedenáct měsíců a matka jej krmí až do věku jeden a půl roku.

Stojí za zmínku, že klokaní samice má často dvě mláďata, která krmí z bradavek – již samostatně poskakujícího klokánka z předchozího „vrhu“ a malý zárodek. Jestliže ale přírodní podmínky nejsou zrovna příznivé, je klokaní matka schopna „zmrazit“ vývoj plodu až do doby, kdy je starší klokánek schopen opustit vak. Jde o další přizpůsobení se suchému podnebí.

Image

Čtěte také

V bezpečném kruhu rodiny: Jak vypadá rodičovská péče v říši zvířat?

Loni v říjnu prováděli stavební dělníci ve vídeňské čtvrti Simmering renovaci sportovního hřiště. Při práci narazili na masový hrob přibližně 150 mužů, podle všeho římských legionářů, pohřbených v prvním nebo druhém století našeho letopočtu. Podobné nálezy jsou velmi vzácné, protože Římané obvykle pohřbívali své mrtvé kremací.

„V římské říši panovala přísná pohřební pravidla. Kolem roku 100 n. l. bylo v evropských částech impéria běžné mrtvé spalovat,“ vysvětluje Kristina Adler-Wölfl, vedoucí archeologického oddělení města Vídně.

Střet na hranicích impéria

Archeologové zjistili, že všichni pohřbení byli muži, mnozí s evidentními znaky válečných zranění – kosti nesou stopy po bodnutí kopím, dýkou či sečných ranách mečem. Někteří byli pohřbeni s výzbrojí a zbytky výstroje, což pomohlo potvrdit jejich příslušnost k římské armádě. 

„Zranění na kostech jasně odpovídají bojovým střetům,“ potvrzuje bioarcheoložka Michaela Binderová, která výzkum vede. Podle ní lze vyloučit, že by šlo o nemocnici nebo oběti epidemie – všechny známky ukazují na následky intenzivního boje.

Podle expertů jde pravděpodobně o padlé z jedné z bitev s germánskými kmeny na severní hranici římského impéria, tzv. Limes Pannonicus. Místo nálezu se nachází jen pár kilometrů od Vindobony, významného římského vojenského tábora, který existoval na území dnešní centrální Vídně až do nájezdů Germánů v 5. století.

Z písemných pramenů víme, že v oblasti Vindobony docházelo ke střetům s germánskými kmeny, ale nález hromadného hrobu je prvním fyzickým důkazem takové bitvy v této oblasti. Podle odborníků mohl právě tento konflikt představovat důvod pro rozšíření římského opevnění a posílení místní posádky. Ve 3. století n. l. sídlily ve Vindoboně tisíce římských vojáků a okolní civilní osídlení čítalo až 20 000 obyvatel. Nově nalezený masový hrob tak vrhá světlo na dramatické období římské přítomnosti na severní hranici říše.

Výzkum nalezených ostatků i artefaktů – mezi nimiž je dýka, zbytky zbroje či železné hřeby z vojenských bot – stále pokračuje. Vědci plánují analýzy DNA a izotopové testy, které by mohly odhalit, odkud vojáci pocházeli, jak žili a možná i to, co je vedlo na toto bojiště.

Image

Čtěte také

Římané na Moravě: Jak málo nás dělilo od vzniku provincie Marcomania?

Jedni ho milují, druzí nenávidí, ale všichni dnes znají kečup jako druh rajčatové omáčky. Možná vás tedy překvapí, že ve svých počátcích neměl s rajčaty nic společného. Zmíněné dochucovadlo původně vzniklo v některé z asijských zemí, snad v Číně, snad v Malajsii nebo v Indonésii. Odtud pak název kečup, v doslovném překladu rybí omáčka, pronikl do anglicky mluvících zemí. 

V průběhu 18. století se někdejší asijská rybí omáčka proměnila v kuchyni kolonizátorů nejprve v omáčku houbovou a o století později pak v rajčatovou. Průmyslově vyráběný kečup se následně stal poznávacím znamením amerického rychlého občerstvení a v této podobě se rozšířil prakticky do celého světa.

Hlavními vývozci kečupu jsou dnes Itálie, Spojené státy a Nizozemsko, největšími milovníky kečupu (alespoň podle průměrné spotřeby na obyvatele) jsou možná překvapivě Kanaďani.

Image

Čtěte také

Kde se vzala pizza? Od antických placek až po královnu Margaretu

První polovojenskou formací na čs. území ovlivňovanou částečně sudetoněmeckou sociální demokracií byl Volkswehr, snažící se v období 1918–1919 zabránit rabování a chaosu, ale také nedopustit připojení německojazyčných území k Československu. Sdružoval však i stoupence pravicových německých stran, bolševické radikály i muže, kteří sloužili hlavně kvůli jídlu a žoldu. Praha pacifikovala Sudety mnohdy násilně a prohloubila tak nedůvěru Němců, časem však Německá sociálně demokratická dělnická strana (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei, DSAP) přešla mezi státotvorné strany.

Ze stínu do legality

Ke vzniku Republikanische Wehr (RW) (do roku 1935 Rote Wehr) přispěl Republikanischer Schutzbund (RS), zformovaný rakouskou soc. dem. v roce 1923. Jeho představitel Julius Deutsch navrhl založení podobné organizace i v ČSR. Zákon na ochranu republiky budování stranických paramilitárních odnoží zakazoval, ale už v říjnu 1926 v Hostinném vznikl první oddíl RW a postupně se rodily další. Vzhledem k tomu, že organizace nevyvolávala potyčky, dopředu žádala o svolení k účasti na akcích a udržovala se státními orgány dobré vztahy, úřady této milici povolily legální činnost. 

Členové pěstovali branný sport, nacvičovali pochody, někdy i zákrok proti davu a střelbu, zatím jen ze vzduchovek. Organizaci řídilo vedení DSAP, kterému podléhaly Gruppe v čele s Gruppenführerem, jedna Gruppe sestávala ze tří Zehnerschaft (družstev). Ta vedl Zehnerschaftführer, každé sestávalo z 10 ordnerů. Z počátku 30. let mělo jít asi o 8 500 členů a členek v 65 místních sdruženích. Během krátké občanské války v Rakousku mezi schutzbundem a proitalskou fašizující vládou v únoru 1934 (asi 100 zabitých na každé straně) pomáhaly stovky členů wehru na hranicích uprchlíkům.

DSAP proti SdP

I když měl RW sloužit původně hlavně jako reprezentační a pořadatelská organizace, čím dál víc musel v druhé polovině 30. let zasahovat při ochraně schůzí a budov – „lidových domů“. Na mnoha místech se střetal, i za použití zbraní, se členy Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF), později pak se Sudetendeutsche Partei (SdP) Konráda Henleina a jejího početnějšího a lépe vyzbrojeného Sudetendeutsche Freikorps. RW také zabezpečoval týl československé armády. 

Část z těchto Němců pak dostala i armádní výzbroj a výstroj, například v Mikulově, kde místní skupina RW sídlila s vojskem na tamním zámku. Někteří z německých sociálních demokratů však  disponovali vlastními zbraněmi, drženými někdy i nelegálně. Po odstoupení pohraničí RW dál působil a pořádal schůze, blížil se ale jeho konec – 2. března 1939 ústřední velení RW zbylé oddíly rozpustilo. Po okupaci zbytku republiky 15. března se i příslušníci wehru stali oběťmi perzekucí, končili ve věznicích a koncentračních táborech. Část zůstala v ilegalitě či odešla  do zahraničí, někteří se podíleli na odboji a jiní bohužel přešli k nacistům.

Zajímavou kapitolu tvoří spolupráce s komunisty. Vedení DSAP a RW jakoukoliv kooperaci s nimi zakázalo a obdobná situace existovala v Německu. Sílící nacismus však tlačil oba směry k pragmatické spolupráci. V některých oblastech měli členové KSČ s místními organizacemi německé sociální demokracie a její paramilitární organizace úzké styky. Nejvýraznějším příkladem byl opět Mikulov, kde k RW patřilo několik desítek komunistů, ovšem tato buňka se od většiny dalších výrazně odlišovala. 

Příslušníci Republikanische Wehr

1. Pouzdro s pistolí  Steyr M.12 rakousko-uherského původu
2. Světle hnědá čepice „mačkavka“, kromě této „předpisové“ se objevily i černé a khaki
3. Kožený kabát. Oficiálně měl tvořit součást uniformy krátký světle hnědý plátěný kabát, ale vyskytují se i kožené a jiné civilní svršky
4. Dvoutrnový opasek s dohodou, nejčastěji vídaná varianta. Dohodový řemen se v určitých lokalitách používal všeobecně, jinde ho měly jen velitelské hodnosti
5. Černé rajtky. Někdy se používaly rovné kalhoty, v dalších případech černou barvu nahrazovala tmavě modrá
6. Kotníkové kožené boty a holenice. Žádný předpis kožené boty blíže nestandardizoval, nosily se pro svou praktičnost, při nošení rajtek je doplňovaly kožené holenice zpevňující lýtko. Někdy místo nich přicházely vhod vysoké kožené boty
7. Revolver Rast & Gasser M.98 rakousko-uherské produkce, převzatý po roce 1918 i čs. ozbrojenými složkami a rozšířený též v civilní sféře. Přebíjení 8ranného válce zabralo dost času a náboje 8 × 27 mm se kromě malé části pistolí Mauser C96 už do žádné další zbraně nepoužívaly
8. Bodák pro Mannlicher M.95, vydávaný někdy armádou s puškami, jindy vlastněný soukromě
9. Lodička vz. 21, součást armádního stejnokroje, nosila ji na podzim 1938 většina členů RW z Mikulovska
10. Modré nárameníky s rudou lemovkou, součást velitelských uniforem
11. Hodnostní štítek na levém nadloktí. V RW existovaly čtyři hodnosti: Ordner (bez označení), Zehnerschaftführer (jeden proužek), Technische Leiter (dva) a Gruppenführer (tři)
12. Puška Mannlicher M.95 rakousko-uherského původu pro munici 8 × 50 mm R. „Mannlicherovky“ ve 13 verzích a v celkovém počtu 300 000 kusů zůstaly ve skladech pro druhořadé jednotky čs. armády, ta v roce 1938 některé vydala i RW
13. Modrá košile. Předpisově se mělo jednat o chrpově modrou, ovšem objevovaly se i světlejší varianty, stejně jako barva khaki
14. Opasek se sponou RW, varianta, u níž dvoutrnovou přezku nahradila kovová spona. Na ní se pak nacházela buď písmena RW nebo tři šípy
15. Patrontaška pro munici do Mannlicher M.95, do každé poloviny se vejdou dva rámečky po pěti nábojích

Image

Čtěte také

Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Určení rychlosti rotace planety vypadá jako relativně snadný úkol. Ve skutečnosti to ale může být velice náročné. Stoprocentně to platí pro planetu Uran, od nás velmi vzdálený svět, kde je v současné době nemožné provádět měření přímo na místě. Naštěstí existují způsoby, jak takové omezení obejít.

Francouzský astronom Laurent Lamy z Pařížské observatoře a dalších institucí společně se svými kolegy vyvinul novou inovativní metodu pro měření rotačního pohybu Uranu, která je založená na pozorování polárních září tohoto ledového plynného obra. 

Jak rychle se točí Uran?

Badatelé analyzovali pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu za posledních více než 10 let, která souvisejí s polárními zářemi této planety. Díky tomu určili rotaci Uranu s přesností zhruba tisíckrát vyšší než už předchozích odhadů. Podle výpočtů vědců se Uran jednou otočí kolem své osy přesně za 17 hodin, 14 minut a 52 sekund. Tento údaj je přitom o 28 sekund vyšší oproti odhadu, který pořídila americká meziplanetární sonda Voyager 2 během průletu kolem Uranu v roce 1986. Podrobnosti zveřejnil odborný časopis Nature Astronomy.

„Naše přesné měření představuje cenný údaj pro vědeckou komunitu, na který lze navázat dalšími výzkumy,“ vysvětluje Lamy. „Dosavadní systémy souřadnic založené na méně přesných odhadech rotace Uranu se potýkají s problémy. Kvůli tomu nebylo například možné sledovat pohyb magnetických pólů Uranu v průběhu času.“

Image

Čtěte také

Nový výzkum: Naše poznatky o Uranu jsou zřejmě dost zkreslené