V oceánu je ohromné množství plastového odpadu. Pokud ho tam necháme, bude se rozkládat stovky let. Můžeme se snažit oceán vyčistit nebo třeba plast nějakým způsobem využít.

Čínští a američtí vědci navrhují, že bychom z plastu v oceánu mohli vyrábět palivo.Vycházejí z toho, že plasty jsou vlastně produkty z fosilních paliv.

TIP: Světový oceán je plný plastového odpadu. Pomohou plovoucí bariéry?

Badatelé se zaměřili na polyetylén, nejvíce vyráběný plast na světě, jehož roční produkce činí 100 milionů metrických tun. Podařilo se jim vyvinout metodu zpracování polyetylénu, při níž se dvěmi katalyzátory urychlují potřebné reakce a účinně rozkládají polyetylén na kapalná paliva a vosky, přičemž k tomu nepotřebují extrémní podmínky. 

Bylo zapotřebí zvolit nového krále. Uchazečů bylo hned několik: polský král Zikmund I. Starý, bavorští Wittelsbachové, dokonce i významní čeští šlechtici Vojtěch z Pernštejna a Zdeněk Lev z Rožmitálu. Volba ale nakonec padla na rakouského arcivévodu Ferdinanda Habsburského, bratra císaře Karla V.

Pod žezlem Habsburků

Mladý Ferdinand českým stavům slíbil mnohé. Že zaplatí polovinu astronomického královského dluhu 300 000 zlatých, že bude sídlit v Praze, že neporuší stavovská práva nebo že bude respektovat náboženskou svobodu... Ze slibů nesplnil téměř nic, naopak se jako zastánce absolutistické moci dostal do ostrého sporu se šlechtou i městy.

Přestože s českými zeměmi nikdy příliš nesouzněl a jeho hlavním zájmem byla integrace habsburských držav, budiž mu přičteno k dobru, že pro Čechy vymohl na Tridentském koncilu výjimku pro přijímání pod obojí a že přece jen po nějakou dobu sídlil v Praze, kde nechal zbudovat krásný renesanční letohrádek Belveder. Cesta k provinčnosti a začlenění českého království do habsburské monarchie byla nicméně započata. 

Protoplanetární disk u nedávno zrozené hvězdy TW Hydrae, vzdálené 170 světelných let, patří k těm nejbližším. To z něj dělá zajímavý cíl pro pozorování. Ještě lákavější je, že podle astronomovů planetární systém hvězdy TW Hydrae připomíná vznikající Sluneční soustavu.

Soustava radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/Submillimeter Array) je v dnešní době nejvýkonnějším zařízením, které dokáže pozorovat chemické složení a rozložení chladného plynu v blízkých protoplanetárních discích.

Unikátní schopnosti tohoto přístroje využil tým astronomů Catherine Walshové z nizozemské Leiden Observatory ke zkoumání chemických procesů právě v protoplanetárním disku TW Hydrae.

Metanol v protoplanetárním disku

A vyplatilo se. Soustava ALMA poprvé odhalila plynný metanol v protoplanetárním disku. Metanol, derivát metanu, je jednou z největších organických molekul, které byly vystopovány v protoplanetárních discích. Jeho objev přispěje k objasnění pochodů v protoplanetárním disku a při vzniku nových planet.

TIP: Vesmírné perličky: Prstence a disky kolem hvězd a planet

Metanol sám o sobě je navíc základním stavebním kamenem řady dalších biologicky významných organických molekul (například aminokyselin). Určitě sehrál zásadní úlohu i při vzniku organických látek nezbytných pro vznik života na Zemi.

3D tiskárna, kterou NASA dopravila na konci března na Mezinárodní vesmírnou stanici, již začíná naplno pracovat. Prvním výrobkem, který tiskárna vyrobila, je maticový klíč s očkem, které astronautům slouží k zavěšení, aby při práci v beztížném stavu neodletěl. Klíč je samozřejmě spíše demonstrací funkčnosti nového zařízení na palubě ISS než výrazem potřeb posádky.

3D tisk pro vesmířany i pozemšťany

3D tiskárna má na ISS plnit důležitou úlohu hned ze dvou důvodů. Tím prvním je samozřejmě cena věcí dopravovaných do vesmíru. Udává se, že dopravit necelý půlkilogram užitečného materiálu (1 libru) stojí okolo 10 tisíc dolarů (zhruba 240 tisí korun). Skutečná cena je ale ještě vyšší, neboť veškeré výrobky určené pro ISS musí projít náročným procesem certifikace, což cenu ještě zvyšuje.

Druhým důvodem přítomnosti 3D tiskárny na ISS je vědecký vývoj – tisk v prostředí mikrogravitace je v pozemských podmínkách obtížně simulovatelný, zároveň je ale žádaný. Výrobce tiskárny s NASA uzavřel dohodu, podle které může zařízení na ISS využívat i pro potřeby svých zákazníků. Ještě před samotným startem jich měla společnost Made In Space, která 3D tiskárnu vyrobila, více než dvacet.

V rámci propagační kampaně vyhlásil nejmenovaný ruský internetový obchod, že svému stotisícímu zákazníkovi věnuje měsíční pobyt v moskevském hotelu ve společnosti pornoherečky Jekatěriny Makarovové. Výhru získal šestnáctiletý Ruslan Ščedrin, jeho matka je však samozřejmě proti – syn prý musí hlavně myslet na studia.

Kontroverzní cena už údajně rozhádala celou Ščedrinovic rodinu: S pochopením se totiž nesetkal ani návrh obchodníků, aby cenu využil Ruslanův otec. Nicméně Jekatěrina se na Ruslana údajně těší – osobně se ještě nesetkali, ale na fotkách se jí mladík líbí a výhra sex nijak explicitně nezmiňuje. Jak ale pornoherečka dodává, „stát se může cokoli“. 

Dobrá a vděčná francouzská královna Marie Leszczyńská se narodila 23. června 1703. Přestože jí v žilách kolovala nejurozenější krev, nebyla zrovna žádoucí nevěstou. Její otec přišel o trůn a mladá princezna tak budoucímu ženichovi nemohla nabídnout výhodné spojenectví.

Ale přesně to kníže de Condé, první ministr krále Ludvíka XV., potřeboval. Jeho cílem nebylo zatáhnout Francii do nevýhodných politických vazeb a princezna z královského rodu bez politického vlivu tuto ideu zcela splňovala. Navzdory velkému počtu Ludvíkových milenek, mezi nimiž zaujímala výsadní postavení markýza de Pompadour, bylo manželství celkem šťastné. Aby ne, když z něj vzešlo rovnou deset potomků!

TIP: Slavné milenky: Koho měli v náruči nejmocnější muži světa?

Přestože byla Marie průbojnějšími metresami značně upozaděna, po celý život se k ní její choť choval s respektem a ponechával jí značnou volnost, díky čemuž se mohla jako jedna z mála provdaných princezen dále stýkat se svou rodinou.

Působení člověka má zásadní dopad v mnoha oblastech. Mimo jiné by určitě bez lidských zásahů úplně jinak vypadal přirozený lesní porost naší republiky. Dá se říct, jak u nás lesy vypadaly dejme tomu před třemi sty lety?

Zrovna před třemi sty lety vypadaly špatně. Živelně se těžilo dřevo a prakticky na celém území naší země se pásl dobytek. Až ve druhé polovině 18. století rádcové císařovny Marie Terezie usoudili, že když to takhle půjde dál, civilizace se zhroutí. V té době bylo dřevo hlavním zdrojem energie a vlastně šlo o první energetickou krizi na území střední Evropy, nejen u nás. Z toho vyplynul v roce 1754 první dekret Marie Terezie o lesích, který zavedl velmi jednoduchou zásadu – jestliže vlastník lesa kácí, je povinen také vysazovat. To dodnes vůbec není celosvětově samozřejmé. Další zásadou bylo, že chce-li vlastník změnit lesní půdu na jiné využití, musí k tomu mít schválení příslušných úřadů. I to platí dodnes a je to velmi rozumné. Patent Marie Terezie dal vlastně základ středoevropskému lesnictví.

Takže už před takovou dobou se schylovalo ke kolapsu lesů... Musím se tedy zeptat jinak. Jak by naše lesy vypadaly, kdyby byly přirozené? A kdy naposled přirozené byly?

Naše území je z tohoto hlediska nutné rozlišit na dva výrazně odlišné typy krajiny – starosídelní oblast nížin a teplých pahorkatin (především Jižní Morava, Haná a Polabí), kde vývoj vegetace ovlivnili už prastaří zemědělci v době poledové. Dodnes je tam jen asi deset patnáct procent plochy zalesněno. Mezi 11. a 13. stoletím proběhlo období středověké kolonizace, která měla vliv i na vrchoviny a hornatiny. Před kolonizací zde byly rozsáhlé hraniční hvozdy, popisované například v Kosmově kronice. Nešlo jen o porosty na hranicích Čech, ale i na hranici mezi Čechami a Moravou a byly to skutečné pralesy.

Dá se tedy říct, že bez osídlení lidmi by většinu Česka pokrývaly lesy?

Ano, u nás je taková klasická středoevropská lesní krajina. V současné době jsou u nás lesy na 32,9 % plochy. Jde tedy prakticky o třetinu a je zajímavé, že tohle číslo se zhruba shoduje s tím, co je bráno jako plocha dostatečná k tomu, aby lesy plnily základní funkce a mohla vzniknout harmonická kulturní krajina.

Plocha lesa se u nás za poslední desítky let i trochu zvětšuje, že?

Každý rok přibude trocha a tento trend se projevuje už od 2. světové války. Zalesňování probíhalo třeba v pohraničních oblastech po odsunu Němců, čili za posledních 50 let se plocha lesů mírně zvětšila a o několik tisíc hektarů se zvětšuje každoročně i v posledních letech. Setkal jsem se i s názorem, že nárůst rozlohy lesů je pro životní prostředí genocidní. To je ovšem názor entomologů, kteří se zabývají určitými druhy hmyzu na nelesních stanovištích. Jim vadí, že jsou občas zalesňovány lokality, kde se vyskytují vzácné druhy hmyzu. Každopádně obecně je zachování plochy lesa a její nárůst pro životní prostředí samozřejmě velmi pozitivní, a to ve všech směrech.

Zásahy člověka ovšem nemění jen plochu lesů, ale i jejich skladbu. Jakým způsobem?

Typologický průzkum lesů nám ukazuje, jak by Česká republika z hlediska dřevinné skladby za přirozených podmínek vypadala. Hlavním rozdílem je převaha jehličnanů, kterých jsou tady téměř tři čtvrtiny, nad listnáči, které by jinak měly asi 55% zastoupení. Třeba zastoupení buku je 7%, ale v přirozené dřevinné skladbě by měl reprezentovat 40 % dřevin u nás. Naopak smrk by tady byl zastoupen 11 %, má ovšem dnes zastoupení 52,4 % a to je základní problém lesů České republiky. Smrk se odedávna pěstuje z komerčních důvodů, protože to je dobře prodejná dřevina. Lesníci ji umí velmi dobře pěstovat, mají na ni zavedenou mechanizaci, odběratelé jsou na smrk zvyklí, takže je nejsnadněji zpeněžitelný. Současně jsou ale smrkové monokultury nejlabilnější. Důkazem je podíl tzv. kalamitních těžeb, které se dělají proto, že přijde vichřice, sucho nebo kůrovcové kalamity. Kromě toho smrkové porosty výrazně snižují biodiverzitu a především se kvůli globálnímu oteplování podmínky pro smrk stále zhoršují.

Mají listnáče třeba i lepší schopnost pohlcování oxidu uhličitého a produkce kyslíku než jehličnany?

Je potřeba říci, že úvaha o produkci kyslíku je trochu zavádějící. Stromy produkují kyslík tehdy, když les roste. To znamená zachycují oxid uhličitý a uvolňují kyslík. Ovšem v přirozeném koloběhu je reprodukce kyslíku zajišťována pravděpodobně jinými mechanizmy, protože když se strom rozkládá, tak se zase kyslík spotřebovává na rozkladné procesy. V současnosti je mnohem významnější funkcí zadržování oxidu uhličitého. Objem vázaného uhlíku závisí na množství dřeva, tedy biomasy, která je v lese a na stavu lesních půd a tam není příliš velký rozdíl mezi listnáči a jehličnany. Významný rozdíl je zejména v plnění všech možných krajinných funkcí. Týká se to jak vodohospodářské funkce, tak především biodiverzity, tedy množství živočichů a rostlin. Ostatně všichni vědí, že když vkročí do smrkové monokultury, tak tam neroste skoro nic, s výjimkou hub. Tam nemá podmínky žádná rostlina a obdobně to je s živočichy.

Smrků je u nás tedy výrazně víc, než je s ohledem na zvyšování průměrných teplot rozumné. Už se z tohoto stavu hledá v rámci ČR nějaká cesta?

Hospodářské plány s tím počítají a je stanoveno, že by u nás neměly vznikat nové čistě smrkové monokultury. Snižování zastoupení smrku je ovšem velmi dlouhodobá záležitost. V roce 1950 u nás bylo smrku 60 %, v roce 2008 už jen 52,4 %. Je třeba uvědomit si jednu věc, a to je specifikum lesního hospodářství. Produkční doba je stoletá, což znamená, že v současnosti těžíme stromy, které byly sázeny ještě za Rakousko-Uherska. Stoletá doba produkce je tradiční a nejlepší, čili to složení dřevin se dá změnit jednou za sto let, když se zakládá nový porost. Klimatická situace se mění také pozvolna, ale právě v souvislosti s globálním oteplováním je otázka, jestli nás náhodou nečeká doslova katastrofa. Protože na území ČR se teplota za posledních sto let prokazatelně zvýšila o 1 °C. To bohužel znamená posun vegetačních stupňů a jednoznačně zhoršené podmínky pro smrk. Takže možná by ten postup změny dřevinné skladby měl být co nejrychlejší. Řešení ovšem není jednoduché a lesníci se musí správně rozhodnout. Ideální je zakládat porosty smíšené – tam, kde to jde, samozřejmě. Pokud budeme mít lesy smíšené, jsme připraveni na obě varianty. Když budou mít pravdu klimatologové a průměrná teplota poroste, výběrově se v takových porostech bude kácet smrk a zůstanou tam listnáče. Jestliže by se náhodou ukázalo, že má pravdu pan profesor Klaus a globální oteplování je výmysl, tak se budou vybírat listnáče a smrky dorostou do sta let. Já osobně ale věřím, že přijde oteplení a smrky v těch nových podmínkách v nižších polohách nepřežijí.

Použil jste obrat, že by se určité stromy „vybíraly“. To ale není převažující způsob těžby u nás, že? Narážím na holoseče, kdy se určitý úsek pokácí celý, což má pak vliv i na degradaci zeminy...

Holoseče jsou negativní dědictví minulosti, a to nemluvím jen o totalitním režimu, ale o sto padesáti, možná dvě stě letech lesního hospodářství na našem území. I když v Evropě jsou státy, kde holoseče vůbec nepoužívají – například Slovinsko, z větší části Bavorsko. Někde jsou holoseče přímo zakázány. U nás by toto nemělo smysl, protože ve smrkových monokulturách se jinak hospodařit nedá. Jde o to je postupně přeměňovat a snažit se o vytvoření přírodě blízkého lesa. Tohle příroda sama nezařídí, trvalo by to příliš dlouho. V této souvislosti to platí i pro Šumavu, kde část těch porostů, které dnes hynou vlivem kůrovce, nejsou přírodní smrčiny, ale smrkové porosty na místě bývalých smíšených lesů. I tam by ten aktivní zásah velmi prospěl. Rozdíly v jednotlivých lesních majetcích jsou přitom už dnes velké. Kladný příklad jsou třeba lesy naší univerzity, takzvaný Masarykův les, který má 10 000 ha a čisté holoseče se tam používají jen výjimečně. Hlavně se tam ale už dvě stě let hospodaří způsobem přírodě blízkým. Vedle pozůstatků minulosti jsou dalším problémem technologie. Dřevo se dá vytěžit a odvézt tak, že v lese nezůstanou žádné následky. To ovšem předpokládá použití jemných způsobů těžby se zahlazením všech následků. Když někde spatříte takové ty hluboké koleje způsobené těžbou, tak si na to můžete stěžovat, protože tohle těžební firmy dělat nesmí. Samozřejmě, že v průběhu těžby je stav krajiny horší, ale vše lze zahladit a vhodnými technologiemi se tomu dá i vyhnout. Dají se používat lanovky, stahování dřeva na sněhu a podobně.

Pojďme k další funkci lesa. Dá se vyčíslit, kolik dokáže zadržet vody, například při výrazných srážkách?

Velmi obecně se dá říct, že ta kapacita je asi 200 mm. Tedy 200 mm srážek je v bohatě strukturovaném lese možné zadržet. Samozřejmě, že srážky mohou být vyšší, například při povodních na Moravě v roce 1997 šlo o 500–600 mm, a to žádný les zadržet nedokáže.

Lesy jako protipovodňové opatření tedy mají smysl?

Jsou prováděny pokusy v rámci vodohospodářských výzkumů, jak by se dalo zvětšením plochy lesa zamezit vzniku povodňových situací. Tedy spíše je omezit. Dá se velmi zjednodušeně říci, že je vhodnější postarat se o dobrý stav lesů, než stavět protipovodňové hráze a nedej Bože přehrady. Ty jsou drahé a záplavám stejně nezabrání. I tak ale musí jít o les, který je dobře obhospodařován, nejlépe smíšený les bez míst soustředěného odtoku. Pak je jeho zadržovací schopnost poměrně velká.

Před studiem vysoké školy jste strávil dva roky v Orlických horách a pak prakticky po celý život jste měl k lesům a přírodě obecně velmi blízko. Jak jste vnímal stav přírody tehdy a v současnosti?

Zmizela spousta tradičně krásných míst. Stromové aleje, polní cesty. Zvětšily se bloky orné půdy, krajina je neprostupná. Asi největší rozdíl je myslím dokumentován tím, že v 50. letech se ještě dalo putovat krajinou a pít vodu ze studánek. Dnes bych se toho neodvážil. Kvůli používání pesticidů a průmyslových hnojiv došlo ke znečištění vod. To je obrovský problém. Zemědělská hnojiva se dostala i na okraje lesů. Lesů se výrazně dotklo také to, že v polovině 70. let došlo k výraznému snížení stavů drobné polní zvěře. Zajíců, koroptví, bažantů. Na nich byla založena tradiční česká myslivost. Koroptví se dříve lovily dva miliony kusů ročně, dnes jde o ohrožený druh. Skoro totéž platí o zajících. Tím se stalo, že myslivci, aby měli co lovit, začali protežovat vysokou zvěř – srnce, jeleny, daňky a muflony. A to má na lesy velmi negativní vliv.

Ještě v době první republiky se jeleni ani divočáci ve volné přírodě České republiky nevyskytovali, byli jenom v oborách, protože působili obrovské škody. Zhruba od 60. let se začaly neúměrně zvyšovat počty spárkaté zvěře, která velmi významně brání přirozenému růstu listnatých dřevin. Ten rozdíl je zřetelný, když se projdete našimi lesy. Není tam žádný podrost, lesy jsou čisté, průhledné – to je právě důsledek okusu přemnožené spárkaté zvěře. Naproti tomu se stačí podívat do Východních Karpat, kde jsou stavy zvěře přirozenější, tam takový čistý les skoro nenajdete. Nejlépe tomu pomáhá přirozená struktura živočišné složky, tedy velcí predátoři – rys, medvěd, vlk. Jenže pro jejich existenci u nás jsou velmi omezené možnosti.

Češi sice už téměř nemohou pít ze studánek, ale na výlety do lesa se stále mohou vydat prakticky kamkoli. Tahle vymoženost pochází rovněž z dob Marie Terezie?

Kdepak. Až do roku 1918 byly všechny lesy hlídané a jejich zpřístupnění je až záležitostí první republiky. Vzpomeňte si na Haškovy povídky o tom, jak hajní honili z lesa babky, které tam sbíraly chrastí. To se do té doby nesmělo. Ale zase to není celoevropské. V Británii nesmíte vstoupit do soukromého lesa, pokud není věnován veřejnosti.

Věřím, že většina Čechů tuhle volnost přístupu oceňuje. Na druhou stranu ale dochází k takovým jevům, jako je nadměrný sběr lesních plodin, který lesu asi sotva prospívá...

Sběr lesních plodin je u nás zákonem povolen k nekomerčním účelům. Ponechejme stranou, že to není kontrolovatelné. Kolegové lesničtí ekonomové každopádně spočítali, že sběr lesních plodů poskytuje populaci České republiky výnos několik miliard. Třeba sběr hub, ten se v některých oblastech dostává za hranici únosnosti. Houby tam vlastně nejsou, protože je lidé vysbírali. V zahraničí je sběr hub povolen jen v určitém období, někde se na něj vydávají povolenky – něco jako rybářský či myslivecký lístek. Tam, kde takto sběr zpoplatnili, například v Itálii, je výnos z houbaření dokonce větší než výnos z produkce dřeva.

Ale myslím si, že tohle není správná cesta. Problém ekonomiky lesnictví je, že všechny mimoprodukční funkce jsou placeny výnosem z produkce dřeva. To nemůže trvat věčně. Buď bude vstup do lesa zpoplatněn a vlastníci lesů budou své bilance vyrovnávat tím, co vyberou, anebo, což si myslím, že je lepší varianta, budou z veřejných zdrojů vlastníkům lesa vhodnou formou tyto výnosy nahrazeny.

Je něco, co byste chtěl vzkázat běžnému návštěvníkovi českých lesů?

Pohyb v lese je demokratický výdobytek a myslím si, že je to dobře. Byl ovšem vždy myšlen pro pěší a v posledním desetiletí se velmi výrazně projevují negativní vlivy pojíždění. Už cyklisté dokáží nadělat velkou škodu. Ne na lesních cestách, tam to není problém. Ale adrenalinoví jezdci si vybírají stezky přímo lesem. Tím spouštějí erozní jevy a další negativní vlivy. Ještě horší jsou samozřejmě motorkáři a nejhorší čtyřkolky. V této oblasti by myslím bylo potřeba, aby zákony byly mnohem tvrdší, protože tohle jednání někdy hrozí úplnou devastací lesa.

Paradoxně i ti, kteří jezdí lesem na koni, což jsou milovníci přírody, mohou napáchat v lese dost škody. Protože tam, kde je koní hodně, si i oni dělají cesty leckde a tím lesy ničí, a to dokonce i v přírodních rezervacích. Takže tady je vidět, že lesní hospodářství má na podmínky vývoje lesů často relativně malý vliv a na druhé straně je vystaveno všem možným přírodním i antropogenním vlivům. Lesníci to zkrátka nemají jednoduché a za stav našich lesů jsme odpovědní my všichni, kdo do nich chodíme.

Ještě včera jsme propoceni stoupali po příkré horské stezce z Oščadnice na Velkou Raču (1 236 m n.m.), nejvyšší bod Kysuckých Beskyd. Z holého vrcholu na slovensko-polské hranici jsme se pokochali až štíty Západních Tater a na Kykule nám posloužil větrný bivak. Pak jsme se potají mezi Půlgruněm a Markovem prosmykli kolem česko-slovenských hraničních kamenů a sestoupili do Mostů u Jablunkova, kde na rušné komunikaci před časem kamion srazil medvěda. Odvěcí karpatští obyvatelé – vlci, medvědi a jiná lesní zvěř, státní hranice na rozdíl od nás neznají a stejně jako někteří milovníci přírody je nerespektují.

Strategičtí sousedé

Chráněná krajinná oblast Beskydy byla vyhlášena v roce 1973 a svou rozlohou 1 200 km² je největší v České republice. Je tvořena horskými pásmy Moravskoslezských Beskyd, Javorníků a Vsetínských vrchů. Mimořádnost Beskyd z hlediska zde žijící fauny je dána jejich geografickou polohou. K CHKO Beskydy na východě bezprostředně přiléhá slovenská CHKO Kysuce, která má rozhodující vliv na příchod staronových migrujících živočišných druhů: vlka, rysa, medvěda a možná i kočky divoké. Na Kysucích se hojněji vyskytuje vydra říční, z glaciálních reliktů sýc rousný, kulíšek nejmenší, datlík tříprstý a myšivka horská. Na některých vzácných místech žije i endemit čolek karpatský a zalétá sem orel skalní i orel křiklavý. Stále bydliště zde mají ostříž lesní a včelojed lesní.
Severním sousedem jsou Slezské Beskydy v Polsku, kde jsou relativně uspokojivé stavy tetřeva hlušce a jeřábka lesního. Vyskytují se tu i vlci a rysové a výjimečně i medvěd, který se sem občas patrně zatoulá ze Slovenska. Beskydy tedy těží z faktu, že jsou začleněny do širšího přírodního areálu a díky tomu zde kromě velkých šelem stále najdete například vzácné druhy bezobratlých: např. tesaříka alpského a vzácné druhy motýlů, jako je jasoň červenooký a jasoň dymnivkový.

Botanická pokladnice

Ze zkušenosti vím, že drtivé většině lidí zůstává význam slova Beskydy (beskydy = odlesněné kopce a pastviny) utajen. Toto významové slovo dnes již v této části Západních Karpat stejně v mnohém neplatí. Pochází z časů, kdy původní obraz hor významně formoval člověk během valašské kolonizace v 16. a 17. století. Lidé káceli lesy, proměňovali je v pastviny a pasekářské usedlosti byly rozptýleny po horské krajině i do vyšších poloh. S postupným poklesem pastevních aktivit si les začal brát ztracená území zpět. Dnes pokrývá lesní porost asi 71 % popisované oblasti, i když z podstatné části jde bohužel o smrkové monokultury. Původní složení karpatské vegetace, tedy bukojedlové pralesy a pravé horské smrčiny, se zachovalo pouze na relativně menších lokalitách.
CHKO Beskydy poskytuje domovské území mnoha vzácným a chráněným druhům rostlin, které jsou typické pro oblast Západních Karpat. Vsetínské vrchy a Javorníky se pyšní třiceti vstavačovitými druhy. Na jaře poutníka ohromí na lučinách rozkvetlé koberce srstnatců bezových, srstnatců májových, vstavačů mužských, pětiprstek žežulníků i mnoha dalších druhů orchidejí a šafranů – např. šafrán Heuffelův a bělokvětý.
V květnatých bučinách objevíte lýkovec jedovatý, kyčelnici cibulkonosnou, kopytník evropský a mnohé další rostliny. Mezi nejcennější zástupce beskydské flóry nepochybně patří orchidej střevíčník pantoflíček, lilie zlatohlavá, mečík střechovitý a měsíčnice vytrvalá. Ve vyšších polohách můžete narazit i na hořec tolitový. V beskydských rašelinných lokalitách roste mimo jiné ďáblík bahenní, rašeliník a rosnatka okrouhlolistá.

Naděje pro orly skalní

Nebýt rušných komunikací a fragmentace krajiny, mohla by logická migrace karpatské zvěře probíhat zcela nerušeně. Nejen z toho důvodu se za minulá desetiletí výrazně ztenčily stavy některé zvířecí populace. Kdysi se například do Beskyd sjížděli movití střelci z celé Evropy, aby ulovili tetřeva. Tetřev je na životní prostředí velmi náročný a dnes zde přežívá jen asi dvacet těchto ptáků. Poněkud lepší situace je se stavy jeřábků lesních a velmi uspokojivé jsou počty čápů černých.
Vedle vzácného kulíška nejmenšího a sýce rousného se Beskydy mohou pochlubit další mimořádně vzácnou sovou: puštíkem bělavým, který se kromě této oblasti vyskytuje v Česku už jen na Šumavě. Tato nádherná světlá sova je veliká téměř jako výr velký a je pro ni typické, že často létá i za světla. S oblibou obývá staré bučiny a smíšené porosty pralesovitého typu ve vyšších polohách.
Z ohrožených dravců hnízdí v Beskydech např. včelojed lesní, ostříž lesní, krahujec obecný a jestřáb lesní. Díky nezdolnému úsilí Záchranné stanice v Bartošovicích probíhá ve spolupráci se slovenskou stranou projekt návratu impozantních orlů skalních (tento druh zde naposledy hnízdil v roce 1893). Realizace repatriačního projektu byla zahájena v roce 2006 a už bylo vypuštěno několik těchto majestátních dravců. Bohužel již jeden orel byl nalezen otráven nalíčenou návnadou.

Šelmy se lidem „nehodí“?

Významná strategická poloha Beskyd, navazující na rozsáhlý karpatský horský komplex, je výhodná i pro návrat migrujících velkých karpatských šelem, které zde byly v minulosti vyhubeny. (Více viz Kamarádil jsem s rysem: Ludvík Kunc, Malíř posedlý velkými šelmami). Bohužel medvědi, vlci i rysové se musí potýkat s odvěkým nepřátelstvím ze strany lidí. Z toho důvodu působí od roku 1999 v Beskydech dobrovolníci z řad Vlčích hlídek (pod záštitou Hnutí DUHA v Olomouci), kteří významně pomáhají profesionálním pracovníkům CHKO s monitoringem a s mapováním výskytu vzácných živočichů.
Hnutí DUHA rovněž vypsalo peněžitou odměnu (cca 100 000 Kč) za dopadení a usvědčení pytláka či pytláků. Bohužel odhalení a dopadení pytláků je v obtížném horském terénu nejen značně obtížné, ale téměř nemožné.
V úvahách o pytláctví však mějme na paměti i moudrá slova Alistaira Grahama z jeho knihy Rajští zahradníci: „Pytláctví není příčinou, ale jen nástrojem úbytku zvěře. Nejvlastnější příčinou je lidská populační exploze, která nevyhnutelně vytlačuje volně žijící zvířata.“

Čekání na dobré ovoce

Lidskou populaci naštěstí netvoří jen pytláci, ale i lidé odpovědní, kteří chtějí měnit stav přírody k lepšímu. Jsou si vědomi toho, jak jsou šelmy v přírodě nezastupitelné a jakou důležitost mají biokoridory pro veškerou západokarpatskou faunu. Jen těmto nadšencům je třeba děkovat například za snahu o zřízení ekoduktu přes rušnou komunikaci u Mostů u Jablunkova, která by umožňovala migraci zvěře ze Slovenska na Moravu. Tuto iniciativu vede Správa CHKO Beskydy a ekologické organizace, ale jejich bitva není dosud vítězně dobojována.
V roce 2003 přijaly vlády České republiky, Maďarska, Polska, Rumunska, Srbska, Slovenské republiky a Ukrajiny takzanou Karpatskou úmluvu, která rámcově vymezuje společná pravidla pro ochranu a udržitelný rozvoj Karpat. Jejím cílem je chránit karpatskou faunu a flóru formou poskytování pomoci zaměřené na zlepšování životní úrovně lidí žijících ve zmíněných regionech. Karpatská úmluva chce aktivně řešit problémy nezaměstnanosti, ale také neplánované výstavby, nadměrné těžby přírodních surovin, znečištění životního prostředí, odlesňování a nadměrné myslivosti. Věřme, že i tato mezinárodní smlouva, jejíž obsah vypadá na papíru velmi sympaticky, brzy ponese ovoce…

Rady do batohu

Inspiraci k beskydským túrám můžete načerpat v útlém, avšak přehledném a zasvěceném průvodci Petra Davida a Vladimíra Soukupa – Beskydy a Ostravsko (nakl. Soukup a David, 2002). Vynikající pomůckou k získání znalostí o přírodních rezervacích a přírodních památkách Beskyd je publikace Agentury ochrany přírody a krajiny ČR: Beskydy – Chráněná území ČR – Ostravsko (vydání z roku 2004). K orientaci vám pomohou mapy edice Klubu českých turistů (v měřítku 1:50 000): Slezské Beskydy a Jablunkovsko (č. 97), Moravskoslezské Beskydy (č. 96) a Javorníky západ (č. 95). Sousední území na Slovensku najdete na mapě Kysucké Beskydy, Veĺká Rača (č. 101).

Důležité adresy
Správa CHKO Beskydy, Nádražní 36, 756 61 Rožnov pod Radhoštěm
Správa CHKO Kysuce, U Tomalí 1511, 022 01 Čadca, Slovensko
Hnutí DUHA (místní skupina Olomouc, která se zasazuje o projekt ochrany velkých karpatských šelem), Dolní náměstí 38, 772 00 Olomouc

Drobky z beskydské hostiny

Beskydy nabízí obrovské množství přírodních pozoruhodností. Tady jsou alespoň některé nich:
Legendární prales Mionší (169,70 ha) nabízí téměř původní les karpatských jedlobučin s příměsí klenu. Lze navštívit pouze s průvodcem.
Nefalšovanou karpatskou divočinu nabízejí přírodní rezervace Mazácký Grúnik (strmý svah v jihozápadní části skupiny Lysé hory) a Mazák (prudký západní svah pod vrcholem Lysé hory).
K velkým zvláštnostem Beskyd patří třiatřicet jeskyní: největší je Cyrilka, dlouhá 370 m (na Pustevnách); kuriozitou je rovněž Ledová jeskyně, v níž vydrží led po celý rok.
Kromě „bezručovského výplazu“ na Lysou horu si poutník určitě nemůže nechat ujít výstup na legendami opředený Radhošť s kaplí sv. Cyrila a Metoděje. Cestou z Pusteven stojí socha pohanského boha úrody, stád a pohostinnosti Radegasta, kterou vytvořil v roce 1929 rodák z Frenštátu pod Radhoštěm Albín Polášek až v Chicagu.
V Rožnově pod Radhoštěm stojí Valašské muzeum v přírodě – jeden z největších a nejkrásnějších skanzenů v celé Evropě.
Milovníci samoty zamíří na dlouhý hřeben spojující horské pásmo od Velkého Polomu až po Makytu.
Romantici si určitě nenechají ujít národní přírodní rezervaci Pulčín – Hradisko s roklemi a bizarními skalními útvary.
Bylo by škoda nejmenovat Salajku, Razulu, Travný, Ondrášovy díry, Kněhyni – Čertův mlýn, Čerňavinu či magickou Čantoryji (která ukrývá ve svém nitru polské „blanické“ rytíře). Výčet beskydských krás by ale mohl ještě velmi dlouho pokračovat…

Rostliny žijící v symbióze s mravenci se nazývají myrmekofilní, české užití mravencomilné se nějak nevžilo. V anglické literatuře často najdeme spojení „ant plants“. Tyto rostliny na svých tělech vytvořily struktury vhodné jako mravenčí úkryty, od plochých listů přitisklých k podkladu, pod které lze zalézt, až po důmyslná mohutná sídliště. V našem článku se zmíníme o vybraných skupinách myrmekofilních rostlin, přičemž nás bude zajímat jen botanická stránka a nebudeme řešit, které druhy mravenců v nabízených úkrytech přebývají.

Bydlení v kapradí

Mezi kapradinami existují jen dva mravencomilné rody. Jde o asijský rod Lecanopteris a americký Solenopteris. První jmenovaný rod je rozšířen od Malajského poloostrova na Novou Guineu, nejvíce druhů se nachází na Sulawesi. Všechny rostou jako epifyty na kmenech, ale zejména na větvích stromů. Často hodně vysoko, takže o jejich přítomnosti se dozvíte jen podle opadlých mrtvých prýtů.

Mezi třinácti druhy můžeme najít názornou ukázku vývoje mravenčích úkrytů. Nejjednodušší formu má L. sinuosa, jehož oddenky jsou jednoduché, málo větvené a jen mírně zploštělé, s jednoduchou středovou dutinou. Větší zploštění a větvení nabízí L. crustacea. Dokonalejší formy mají ploché křehké srostlé prýty, které jako pláty pokrývají velké úseky kmenů či větví a uvnitř poskytují bohatý systém chodbiček. Takhle vypadají třeba L. pumilla nebo L. celebica, u druhu L. deparioides je vzhled vylepšen pěkným modrosivým ojíněním prýtů.

Nádhernou formou jsou pak talířovitě ploché prýty novoguinejského druhu L. mirabilis. Z hor Sulawesi pocházejí dosud méně známé druhy se zajímavým dvoupatrovým systémem komůrek, příkladem může být L. darnaedii. Tvarem listů se druhy rodu Lecanopteris podobají třeba osladičům, s nimiž jsou také příbuzné. Přesto i ve tvaru listů existují rozdíly od nedělených listů L. sinuosa po jednoduše zpeřené listy většiny dalších druhů.

Rod Solanopteris má pouhé čtyři druhy rostoucí od Kostariky po Peru. Překlad jeho jména by mohl znít jako „bramborová kapradina“ a má původ právě existencí ztloustlých útvarů sloužících jako úkryt pro mravence. Jedná se o menší druhy s „bramborami“ o velikosti několik centimetrů. Znalosti o tomto rodu jsou dosud hodně mezerovité a rostliny se teprve začínají objevovat v kultuře.

Sídliště velké jako lidská hlava

Do čeledi mořenovité (Rubiaceae) patří i mnoho našich českých rostlin, ponejvíce z rodu svízel. S mravenci se však přátelí pouze několik tropických asijských až australských rodů, přičemž mravenci někdy z jejich jména zaznívají (myrmex = mravenec) – Myrmecodia, Myrmephytum, Hydnophytum, Anthorrhiza, Squamellaria.

Obecným znakem je výrazně rozšířený stonek hlízovitého tvaru, uvnitř hustě protkaný komůrkami. Na jeho konci vyrůstají v husté růžici nedělené listy (Myrmecodia) nebo tenčí větévky se vstřícnými listy (Hydnophytum). Květy jsou drobné, bílé, se srostlou korunou, vzhledem ne až tak daleko od již zmiňovaných svízelů.

Zajímavostí je, že po odkvětu se plod vytváří uvnitř těla mravenčích rostlin a ven je vytlačena až zralá válcovitá bobule s několika semeny. Ta jsou obalena lepivým slizem, který jim umožní dobře přilnout k podkladu. Největším rodem s více než 50 druhy je Hydnophytum, další rody mají do deseti druhů. Druhy rodu Myrmecodia mohou dosahovat i velikosti lidské hlavy, takže s početnou mravenčí kolonií může jít jejich váha do kilogramů. Jejich těla zavěšená na spodní stranu silných větví či na kmeny tak někdy působí jako protest proti zemské tíži.

Život „pod poklicí“

Z čeledi toješťovitých (Apocynaceae) je u nás častější pouze barvínek, převaha druhů je v tropických zemích, což je i případ rodů s výrazným výskytem myrmekofilie – Dischidia a Hoya. Oba jsou opět asijské až australské a jsou to spíše menší popínavé liány.

V rodu Dischidia najdeme druhy s krásně pozměněnými vakovitými listy vhodnými pro mravenčí bydlení. Největším druhem je D. major a pěkné tenkostěnné vaky poskytuje i D. pectenoides. Skromnější mravenci se ubytovávají třeba i pod plochými penízkovitými listy druhu D. nummularia nebo většími a vypouklými listy druhu D. astephana.

Zástupci druhého rodu jsou s ohledem na běžně pěstovaný druh „voskovky“ Hoya bella známější. Zde je rostlin žijících s mravenci méně. Jedním z nejzajímavějších je filipínský druh H. darwinii, který si příbytky pro mravence vytvořil stočením okrajů listů. Jiné druhy mají pouze okrouhlé listy poklicovitě vypouklého tvaru, pod kterými se dá dobře žít.

Ochrana proti sežrání

Méně známým faktem je, že mravence umí ubytovat i rostliny čeledi Melastomataceae. Rod Tococa je rozšířený od jihu Mexika po Bolívii. Obsahuje asi 45–50 druhů, z nichž kolem 30 vytváří domatia (viz Kde hledat mravenčí domky) pro mravence. Jsou to keře nebo malé stromy, na první pohled celkem nenápadné, pokud si nevšimnete bouliček na řapících listů. Domatia některých druhů jsou drobná a snadno je přehlédnete, ale pár druhů umí mravencům poskytnout docela slušné bydlení o délce až dvou centimetrů.

Nejznámějším druhem je patrně Tococa guyanensis, druh tropického deštného lesa. V tomto případě však jde mnohem více o ochranu před býložravci, než o malé množství živin, podobně jako například u rodu Acacia a dalších velkých keřů, pro které mravenčí „hovínko“ není až tak významným přínosem. Tococa guyanensis lze spatřit i v některých evropských botanických zahradách.

Vila Orchidea

Životu s mravenci se přizpůsobily i některé orchideje. Pověstný je zejména rod Myrmecophila pocházející ze Střední a severu Jižní Ameriky a některých Karibských ostrovů. Většina z asi desítky druhů jsou robustnější orchideje, často se rozrůstající do impozantních trsů. Jejich silné válcovité pahlízy jsou duté, protkané dutinami a tvarem i velikostí připomínají banány. Rostou na holé kůře vyšších stromů, bývají vystavené slunci a povětrnostním podmínkám, takže přísun živin kolonií mravenců je pro ně stejně příjemný jako pro nás donáška pizzy až do bytu.

Zloději, nebo zachránci?

Zajímavou úchylkou je přátelství mravenců a bornejské masožravé láčkovky Nepenthes bicalcarata. Zatímco jiné láčkovky vidí v hmyzích tělíčkách zejména zdroj potravy, tento vzrůstem nejrobustnější druh nabídnul mravencům zajímavou spolupráci. V rozšířených úponkách nalezl mravenec Camponotus schmidtii své bydliště. Rostlina mu dále pravděpodobně poskytuje nektar tvořící se na dvou bizarních výrůstcích, které jako krvelačné zuby ční z víčka směrem k nitru pasti.

TIP: V záplavě pestrobarevných květů: Orchideje italského Gargána

Mravenci se po rostlině suverénně pohybují, umějí vstupovat i do nitra pastí a dokonce se pohybovat i pod hladinou trávicí tekutiny. Pokud je v pasti velká kořist, mravenci ji vytahují ven a využívají jako potravu. Vytažení větší kořisti z pasti je pro ně mnohahodinová práce. Na první pohled to vypadá jako sprostá zlodějna vůči hostiteli, ale ve skutečnosti jde o pomoc. Velká kořist může být pro past nebezpečná, protože rozkladné procesy běží rychleji, než jsou možnosti vstřebávání pasti. Bylo prokázáno, že rostliny této láčkovky obsazené mravenci mají dvanáctkrát méně předčasně uhnilých pastí než ty, u kterých mravenci ubytovaní nejsou.