Tři pány, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů čekalo 21. června 1621 krvavé představení, z něhož neměli vyváznout živí. Vzpoura proti Habsburkům, která vyvrcholila bitvou na Bílé hoře, měla mít takovou dohru, aby v případných odpůrcích arcidomu rakouského veškeré myšlenky na odpor jednou provždy potlačila.

TIP: Veliké theatrum v Městě pražském: Staroměstská poprava 27 českých pánů

Od páté hodiny ráno přicházeli odsouzenci na popraviště, kde byli postupně dle rodu a věku zprovozeni ze světa. Dvanáct hlav popravených vzbouřenců bylo poté pro výstrahu napíchnuto na Staroměstské mostecké věži, aby Pražanům připomínaly, že Habsburkové se české koruny nehodlají vzdát.

Pokud by mezi bakteriemi byla superstar, tak to nepochybně je Escherichia coli. Žádná jiná bakterie se tak často a intenzivně nevyužívá ve vědeckém výzkumu a právě jí vděčíme za mnohé zásadní poznatky.

Proč je tak oblíbená? Bakterie E. coli se snadno množí, v ideálním živném médiu se počet jejich buněk zdvojnásobí za 20 minut. Hlavním důvodem je ale historie jejího výzkumu – o žádné jiné bakterii toho tolik nevíme. Proto si vědci E. coli rádi vybírají do svých experimentů, mají na co navazovat. Mezi odborníky se ale šíří názory, že je možná na čase udělat na postu laboratorní superstar změnu.

TIP: Zachrání nás před vražednými bakteriemi bakteriální superhrdinové?

Genetici z Harvardu navrhují nahradit E. coli bakterií Vibrio natriegens, která pochází z bahna přímořských slanisek. Je blízce příbuzná slavnému původci cholery, narozdíl od něj ale není lidem nebezpečná. A proč zrovna tahle bakterie? Důvod je jednoduchý – množí se nejrychleji ze všech známých bakterií. Počet buněk Vibrio natriegens se zdvojnásobí za těžko uvěřitelných 10 minut.

Prémiová řada SUHD TV využívá unikátní technologii displeje s názvem Quantum dot. Poprvé na světě je obrazovka vyrobena bez použití kadmia. Miliony nanokrystalů, ze kterých je displej vyroben, dokážou absorbovat a vyzařovat světlo, přičemž každý krystal vyzařuje specifickou barvu (nebo vlnovou délku), která se odvíjí od jeho velikosti (velikosti jeho jádra). Vyzařovaná barva je také velmi stabilní a čistá, a tak SUHD TV divákům zprostředkují nejširší paletu dokonale přesných barev. 

Dokonalý jas s hlubokým kontrastem

Dalším unikátem SUHD TV je využití technologie HDR se svítivostí až 1 000 nitů, čímž je zajištěn dokonalý jas s hlubokým kontrastem. I při ostrém denním světle v pokoji tak na obrazovce zřetelně uvidíte sněhuláka na bílé pláni, anebo černou kočku číhající v noci na myš. Hloubku obrazu pak umocňuje ještě křivka u prohnutých modelů.  

Jste zvyklí při sledování TV v místnosti svítit? Pak budete potěšeni unikátní antireflexní vrstvou Ultra Black, kterou Samsung vyvinul, aby zabránila odrazu světla z okolních zdrojů tím, že tyto odlesky absorbuje. Na diváka tak čeká dokonale zřetelný obraz bez zrcadlení okolních předmětů. 

Samsung udává trend i v oblasti designu. SUHD TV jsou zcela bez rámečku, který jinak ohraničuje obraz, a jejich zadní strana je hladká a nerušená prohlubněmi, šrouby, či kabely. Ze všech stran TV působí elegantně a není nutné umisťovat ji ke zdi, naopak si zaslouží svůj prostor „na slunci“. Vybrat si můžete prohnuté i ploché, s uhlopříčkou od 55 do 88 palců a v ceně od 49 990 Kč. A jako bonus Samsung přidává roční předplatné služeb HBO GO! 

Více na www.samsung.cz.

V roce 1974 zrušil SSSR lunární program N-1 a začal hledat nový cíl kosmických aktivit. Padaly přitom nejrůznější návrhy: Stálá lunární základna? Obří vesmírná stanice ze stotunových modulů? Či pilotovaná výprava na Mars? A co třeba koncepce raketoplánů, kterou zvolily Spojené státy? Každý z nich vykazoval určitá pro a proti, všechny však měly jedno společné – potřebu vytvořit superraketu s kapacitou přesahující sto tun nákladu.

Sověti se nakonec rozhodli zkopírovat koncept amerických raketoplánů, a tak vznikl Buran. Není zřejmě nutné sáhodlouze popisovat genezi programu, stačí si jen připomenout dopis tehdejšího ministra obrany Dmitrije Ustinova, ve kterém se za raketoplán a nosné rakety postavil: „Američané jsou velmi pragmatičtí a chytří. Pokud investují ohromné částky do takového projektu, musejí vědět, proč tak činí – pokud je tento smysl ukrytý našim zrakům, neznamená to, že neexistuje. Proto musíme vyvinout podobnou technologii, abychom nebyli v budoucnu nemile překvapeni.“ V duchu hesla „to musíme mít taky“ dostal tedy vývoj nového systému Eněrgija/Buran 17. února 1976 zelenou.

Superraketa jako stavebnice

Zadání znělo jasně – vyvinout stroj s podobnými parametry, jaké měly americké kosmické letouny. K cíli však vedlo několik cest a Sověti se nakonec rozhodli pro dva systémy: samostatný nosič a samostatný raketoplán. Raketa tak mohla vynášet jakýkoliv náklad – nejen raketoplán –, a vesmírný letoun mohl naopak startovat na jakémkoliv nosiči s odpovídající kapacitou. Přesněji bychom tedy měli hovořit o kosmoplánu neboli kosmickém kluzáku (měl sice rovněž k dispozici raketové motory, ovšem nikoliv pro vlastní dopravu na oběžnou dráhu).

Superraketa se tak otevřela libovolným budoucím nákladům: mohla vynášet orbitální stanice, obří telekomunikační družice nebo díly pro sestavení planetoletů. A co víc – její modulární konstrukce umožňovala jak snížení nosnosti, tak naopak její zvýšení na více než dvě stě tun. Daň za uvedenou univerzálnost ovšem představovala velmi vysoká cena. Zatímco nejdražší elektronika a kyslíko-vodíkové motory se s americkým raketoplánem vracely po každém letu zpět na Zemi k dalšímu použití, u Eněrgije byly tyto prvky jednorázové. I Sověti pak s odstupem času označovali svou raketu za „pozlacenou“ a konstatovali, že jeden její start stál zhruba stejně jako deset misí amerických strojů.

Přes překážky ke hvězdám

K příčinám vysoké ceny patřilo i důkladné testování a předimenzování některých systémů: například motory druhého stupně byly vybaveny hasicími systémy, které by zasáhly v případě požáru (raketa mohla za určitých okolností splnit úkol i bez jednoho ze čtyř motorů). Nad ambiciózním projektem se totiž vznášel strašák jménem N-1: všichni měli ještě v živé paměti čtyři spektakulární havárie zmíněného lunárního nosiče v letech 1969–1972. A navzdory různým příčinám měly nehody společného jmenovatele – nedostatečné vývojové, případně předletové zkoušky. Testy Eněrgije tak probíhaly mnohem intenzivněji. Uskutečnilo se jich více než 11 tisíc, přičemž v nich figurovalo 80 prototypů a funkčních celků. Než Eněrgija poprvé vzlétla, prošlo zkušebními stavy například 148 motorů RD-170 pro první stupeň!

První testovací zážeh se přitom uskutečnil v srpnu 1980, přičemž musel být přerušen v čase 4,4 sekundy. Ani další testy neproběhly uspokojivě: postupně se sice podařilo činnost motoru prodloužit na 150 sekund, ovšem za cenu výrazného snížení tahu (necelých šest meganewtonů oproti plánovaným 7,6 MN). V září 1981 poškodily nečistoty v palivu lopatky turbočerpadla motoru výrobního čísla 18. Technici to považovali za drobnost, což se však vymstilo: během následující zkoušky 26. června 1982 turbočerpadlo prohořelo a motor explodoval, přičemž zničil zkušební stav.

Šlo o poslední pověstnou kapku, protože motor RD-170 vykazoval problémy dlouhodobě. A tak se za něj začala hledat náhrada. Uvažovalo se o resuscitaci motorů NK-33 z prvního stupně N-1, o totální přestavbě RD-170 (měl čtyři spalovací komory, ale jen jedno turbočerpadlo; řešila se tedy potenciální instalace čtyř turbočerpadel) a rovněž o motorech na tuhá paliva po vzoru amerického raketoplánu. Na půdě konstrukční kanceláře Iskra v Permu dokonce vznikl jejich návrh: měly dosahovat výšky 44,92 metru a hmotnosti 520 tun (z toho by 460 tun připadalo na palivo), přičemž by pracovaly 138 sekund. Sověti ovšem s podobnou technologií neměli zkušenosti.

Motor RD-170 se nakonec vrátil do hry – i proto, že změna v pohonné jednotce by už tak zpožděný program zdržela o další roky. Naštěstí si dal říct a v květnu 1983 poprvé pracoval na plný tah a po celou plánovanou dobu. Poté začali konstruktéři připravovat premiéru rakety Zenit. Její první stupeň se ze sedmdesáti procent shodoval se čtveřicí prvních stupňů Eněrgije, což mělo umožnit snížení ceny nosičů (díky sériové výrobě) i získávání zkušeností s hardwarem přímo za letu. První stupeň Zenitu prošel v prosinci 1984 dvěma úspěšnými testy na zkušebním stavu a v dubnu 1985 se vydal do vesmíru. Druhý stupeň sice selhal, ale první pracoval jako hodinky. O dva měsíce později se scénář opakoval. „Do třetice všeho dobrého,“ řekl si nejspíše Zenit a v říjnu téhož roku už fungoval na sto procent. Následovalo pět úspěšných misí, a cesta k Eněrgiji byla tedy otevřená.

V hledáčku Američanů

První kus druhého (středového) stupně Eněrgije sjel z výrobního pásu už v roce 1979. Šlo zatím jen o maketu, která sloužila k nácviku obsluhy a ověřování pozemního komplexu. V roce 1982 pak na Bajkonur dorazila maketa čtyř bloků prvního stupně a zároveň došlo na zkompletování prototypu středového stupně 4M: nebyl určen k letu, ani se nejednalo o plnohodnotný prvek, ale některými komponentami už disponoval (například se do něj daly tankovat pohonné látky).
V březnu 1983 tak první superraketa (stupeň 4M s maketami bloků) poprvé opustila montážní halu – a hned ji vyfotografovaly americké špionážní satelity. V květnu prošla rázovými testy, při nichž byl jeden z motorů stupně 4M nahrazen napnutým lanem, které následně pyrotechnika přeťala: snížené pnutí pak s raketou zatřáslo, přičemž vibrace měřily stovky senzorů.

V roce 1985 se prototyp podíval na zkušební stav UKSS, kde prošel devíti cykly plnění – palivem, okysličovadlem a v jednom případě oběma složkami. V říjnu se pak odehrály první dva testy zážehu kyslíko-vodíkových motorů. Když se raketa vracela do montážní haly, vykolejil její železniční podvozek. Nosič se však naštěstí nepoškodil.

Drama během testu

Pro zkušební účely vznikly dva středové stupně Eněrgije označené 5S a 6S, které už představovaly prakticky přesné kopie nosiče, jen nebyly určeny k letu. Hned první zkouška 30. ledna 1986 však přinesla nesmírné drama. Měla trvat 17,8 sekundy, nicméně automatika ji přerušila v čase 2,58 sekundy. Během havarijního vypnutí praskla jedna trubka v pneumatickém systému, z nějž následně uniklo veškeré helium. A bez něj nebylo možné vypustit z rakety palivo.

Natankovaná Eněrgija přitom nesla 600 tun kapalného kyslíku a 100 tun vodíku. S ubíhajícím časem teplota v nádržích rostla a ruku v ruce s ní se zvyšoval i tlak. Bylo jasné, že se nádrže dříve či později roztrhnou a pohonné látky silou odpovídající 450 tunám TNT explodují. Skupina dobrovolníků se proto vydala pod nevyzpytatelnou raketu a ručně ji připojila k záložnímu systému dodávky helia – naštěstí úspěšně.

Nebezpečný náklon

Následovat měla zkouška, které se konstruktéři upřímně obávali – test kompletní rakety (tedy prvního i druhého stupně) na stavu UKSS. Kdyby se ovšem stav při případné mimořádné události zničil, zpozdil by se celý program o dva až tři roky. Pak ale někoho napadlo: „Pokud by se při zkoušce zdemolovala jen raketa, nezaznamenali bychom de facto žádné škody.“ A tak se zrodil nápad přeměnit testovací stupeň 6L na letuschopný nosič a zamýšlenou zkoušku neprovést na stavu, nýbrž ve vzduchu. K výhodám uvedeného řešení patřil zároveň fakt, že by se první produkční raketa 1L zachovala pro druhý start – pro let s Buranem. 

Zkušební stupeň 6S se tak postupně začal měnit na letový 6SL a 15. května 1987 Eněrgija odstartovala ze stavu UKSS. Ten původně opravdu vznikl kvůli testování motorů (absence podobného zařízení se stala jednou ze základních příčin neúspěchu nosiče N-1), neboť regulérní rampy 37 a 38 zatím neměli Sověti k dispozici. 

Když však Eněrgija stoupala k obloze, všem se zatajil dech: začala se totiž naklánět směrem na vynášené zařízení Poljus. Dokonce to vypadalo, že se převrátí a skončí tím nejhorším možným způsobem – v moři plamenů. Jakmile ovšem dosáhla odchylka čtyř metrů od vertikály, začaly motory náklon srovnávat a raketa pokračovala v letu. Příčinou celé situace se stal fakt, že hlavní motory byly první tři sekundy letu záměrně blokovány, aby se nedostaly do kontaktu s vypouštěcím stolem. Odchylku tedy v řídicím centru víceméně očekávali, přesto došlo ke změně programu a při následujícím startu se motory odblokovaly dříve.

Raketa fungovala bezvadně, přesto se žádný náklad do vesmíru nedostal. Vynášené zařízení Poljus (podle všeho prototyp sovětské vojenské stanice) se mělo přesunout na oběžnou dráhu po zážehu vlastního motoru: ten se však z technických důvodů nacházel vpředu, tedy proti směru letu. Vinou navigační chyby se pak před zážehem zařízení neotočilo o zamýšlených 180 stupňů, nýbrž o 360, a namísto urychlovacího manévru tak provedlo brzdicí, načež zaniklo v hustých vrstvách atmosféry.

Zastavený start

Příprava první „skutečné“ Eněrgije 1L probíhala hladce, několik odkladů startu ovšem zapříčinily problémy s Buranem. Nakonec mělo ke vzletu dojít 29. října 1988: zbývalo však jen 51 sekund do startu, když automatika odpočítávání zastavila. Od Eněrgije se totiž neodklopilo rameno s plošinou nesoucí kalibrační gyroskopy, o hmotnosti asi 300 kilogramů. 

Rameno se mělo odpojit ve dvou fázích: nejprve se měly během tří sekund vysunout konektory spojující plošinu s raketou, načež by se plošina odklopila. Jenže vysunutí konektorů trvalo čtyřicet sekund namísto plánovaných tří. Automat proto už nedal příkaz k odklopení plošiny a vzlet zastavil. Na vině byla nejspíše guma u konektorů, jejíž vlastnosti se po dlouhé době od výroby změnily. (Mimochodem, při premiérovém letu v květnu 1987 Sověti zmíněnou plošinu vůbec nepoužili, protože se nevyžadovalo přesné navedení na oběžnou dráhu.) Systém ovšem neumožňoval start zopakovat, jakmile Buran jednou přešel na interní baterie. Stalo se tak osmdesát sekund před vzletem, a bylo tedy nutné hledat nový termín.

Pomalejší odpojení konektorů nicméně podle všeho představovalo ohromné štěstí. Bylo totiž nutné vypustit nádrže pohonných látek, přičemž se zjistilo, že jeden filtr v systému zásobování motorů kapalným kyslíkem je zanesený nečistotami. Tento problém přitom nebylo možné před startem odhalit. Kdyby se přípravy nepřerušily a raketa by vzlétla, jeden z motorů by nejspíš krátce po startu ztratil tah a mise by skončila katastrofou. O několik dní později pak technik zjistil, že se jeden akcelerometr v zadní části rakety „podařilo“ nainstalovat vzhůru nohama! Na nosiči je jich víc, takže není snadné posoudit, zda by měla zmíněná chyba vliv na průběh letu. Trojice obráceně instalovaných akcelerometrů přitom v červenci 2013 zničila bezprostředně po startu ruskou raketu Proton.

Vzhůru do psího počasí

K druhému pokusu o vzlet došlo 15. listopadu 1988. Startovalo se ovšem do prachmizerného počasí: silný nárazový vítr v nízkých výškách vzbuzoval obavu, že „hodí“ raketu na startovací konstrukci. Ostrý vichr ve větších výškách ji zase mohl vychýlit z kurzu nebo zapříčinit nebezpečné namáhání a rozlomení stroje. Nízká oblačnost znemožňovala monitoring. Navíc pršelo a teplota klesla pod nulu, takže déšť ihned namrzal. Raketu pokrývala před začátkem tankování více než dvoumilimetrová ledová vrstva: pravidla přitom povolovala jen 1,7 milimetru.

Proč se startovalo do takové sloty, navíc s nepříliš odzkoušeným nosičem a netestovaným kosmoplánem? Logika samozřejmě velela počkat na lepší počasí. Jenže Eněrgija i Buran měly několik let zpoždění a vládní garnitura SSSR v čele s Michailem Gorbačovem programu nepřála a opakovaně jednala o jeho možném ukončení. Pokud by se tedy odkládalo, další pokus o start by nejspíš sklouzl až na jaro 1989, a vůbec by tak k němu nemuselo dojít. Představitelé sovětské kosmonautiky se zkrátka rozhodli jít za hranici rizika, protože věděli, že Eněrgija s Buranem poletí dnes – nebo také nikdy. Start se nakonec vydařil na výbornou.

Neodvratný konec

V montážní hale na Bajkonuru se dokončovala druhá raketa 2L, vyráběná nikoliv pro Buran, ale pro kontejnerové zařízení. Podle plánu se měla použít k vynesení dvou družic, jež běžně létaly na Protonu: navigačního Uraganu pro systém GLONASS a blíže nespecifikovaného telekomunikačního zařízení. Každá družice měla nést svůj urychlovací stupeň Blok-DM, přičemž je měl chránit aerodynamický kryt z Protonu. V březnu 1990 byla 2L dokončena a čekala jen na příkaz ke startu. Prakticky hotová byla i 3L pro let s Buranem. Další tři nosiče se nacházely ve fázi před dokončením u výrobce CSKB Progress v Samaře.

Jenže nad programem už se stahovala mračna. V roce 1991 se Eněrgija 3L s druhým exemplářem Buranu podívala na startovací rampu. Ve stejné době došlo k představení rozměrové makety zmenšené Eněrgije M (jen dva bloky prvního stupně, jeden motor na stupni druhém) pro vynášení nákladu o hmotnosti 40 tun. Pak ale v květnu 1993 vydala Rada konstruktérů Ruska prohlášení, že s hlubokým zármutkem ukončuje jakékoliv další práce na Eněrgiji i Buranu. Posledního červnového dne roku 1993 stvrdil tento nemilosrdný ortel svým podpisem tehdejší ruský prezident Boris Jelcin. 

Image

Čtěte také

Tajné sovětské raketoplány: Cesta k Buranu začala už ve 30. letech

Světlovlasí a modroocí lidé se mezi námi objevili v historicky nedávné době. Dědičné dispozice ke světlému zbarvení pleti a vlasů se totiž mohly prosadit až po odchodu člověka z horkého afrického kontinentu do chladnější Evropy. Za světlou a narezlou barvu hřívy zodpovídá gen MC1R, který během lidského vývoje mutoval několikrát: Jeho varianty, jež ovlivňují dnešní populaci, sahají zřejmě do doby před 40–20 tisíci let. 

Blond čili genetický defekt 

Lipský biolog Michael Hofreiter prokázal, že rusovlasí jedinci žili i mezi neandertálci. Zkratka MC1R označuje receptor pro melanokortin-1 – molekulu, která na povrchu kožních pigmentových buněk a ve vlasových cibulkách řídí produkci tmavého pigmentu eumelaninu. Při poškození příslušného genu se receptory MC1R vytvářejí jen omezeně nebo vůbec a důsledkem je absence eumelaninu v kůži a ve vlasech. Pokud má příslušný jedinec dostatek druhého z obou pigmentů, feomelaninu, prosadí se u něj rusovlasost. Jestliže chybějí oba pigmenty, stává se výsledkem světlá pleť a blond vlasy.

Vědci zatím objevili 70 různých variant příslušného genu. Pět z nich přivodí natolik závažné změny, že zcela zablokují funkci receptoru MC1R. Pokud takovou dispozici zdědí dítě po jednom z rodičů, potom se pravděpodobnost, že bude rusovlasé, značně zvyšuje. Předání vlohy od obou rodičů prakticky zaručuje, že bude mít potomek stejně zrzavé vlasy jako oni. Nedostatek tmavého pigmentu má však za následek i zvýšené riziko rakoviny kůže, neboť eumelanin dokáže eliminovat škodlivý vliv ultrafialového záření. Přeměňuje totiž až 99,9 % dopadajících UV paprsků na neškodné teplo.

Z poruchy přirozenou výhodou 

Když naši předkové opustili před 70–45 tisíci let černý kontinent a vydali se na cestu do Eurasie a Austrálie, byli s největší pravděpodobností tmavoocí, tmavovlasí a měli tmavou pleť. U afrických populací druhu Homo sapiens docházelo i dřív k mutacím genu MC1R, dlouhodobě se však neudržely. Lidé s nedostatkem pigmentu a se světlou pletí měli totiž ve sluneční výhni mnohem nižší šanci na přežití.

V Evropě, a především v její severní části, byla však situace jiná. Právě tam se dnes vyskytuje nejvyšší koncentrace defektních receptorů MC1R a nejvíc zrzavých a světlovlasých osob. Úplně nejvyšší podíl rusovlasých lidí najdeme ve Skotsku (13 % populace) a v Irsku (10 % populace). Vysvětlení zní prostě: Zatímco v Africe je světlé zbarvení pleti životu nebezpečné, v oblastech s nízkým slunečním svitem může být naopak prospěšné. Lidské tělo potřebuje určité množství slunečního záření, aby mohlo vytvářet nezbytný vitamin D3. Jeho nedostatek zvyšuje riziko rachitidy, vývojové poruchy kostí a svalů. S tímto problémem se potýkají například tmaví přistěhovalci do Velké Británie, kteří tam přišli z jiných oblastí Britského společenství. Na rozdíl od nich stačí lidem se světlou pletí k vytvoření dostatečného množství vitaminu D3 pouhá hodina na matném zimním slunci.

Stateční lovci?

Kanadský antropolog Peter Frost vystoupil v roce 2006 s teorií, podle níž přispěl k rozšíření blondýnek drsný život pravěkých lovců na sklonku doby ledové. Frost vychází z předpokladu, že v tehdejší společnosti bylo méně mužů než žen, neboť nebezpečný lov velkých zvířat přinášel mnoho smrtelných zranění. V konkurenci si pak muži vybírali ženy s neobvyklejším vzhledem, tedy blondýnky. Asi se už těžko podaří prokázat, zda byly v době ledové blondýnky skutečně atraktivnější než ostatní příslušnice něžného pohlaví. Faktem zůstává, že Frostovy názory vyvolaly ohlas především v laických kruzích, zatímco akademická obec se k nim staví víc než rezervovaně.

Zajímavým a dosud neobjasněným jevem, který potvrdily i některé pokusy se zvířaty, je snížená citlivost rusovlasých jedinců na bolestivé podněty. Toto zjištění nabízí k úvaze další možný scénář šíření genů světlovlasosti: Objektem zvýšeného zájmu žen se mohli v pravěku stát lovci blondýni, kteří statečněji odolávali utrpení a lépe snášeli zranění.

Partnerské preference našich pravěkých předků dnes již těžko vystopujeme. Jisté je, že se světlá hříva vzhledem ke své výjimečnosti i v minulosti těšila vždy oblibě. Například římské krásky si vlasy záměrně odbarvovaly, nebo dokonce nosily paruky z vlasů svých plavovlasých germánských otrokyň. Blondýnky jsou oblíbené také dnes, což ukazuje i výběr modelek v módních časopisech. Počet vyobrazených plavovlásek v amerických magazínech výrazně přesahuje jejich podíl v celkové populaci. 

Plavá inteligence

Co vlastně muže ke světlovláskám přitahuje? Ženy se světlou pletí a zářivými vlasy slámové, medové nebo platinové barvy vyvolávají představu křehkosti, poddajnosti a něžnosti. Je prokázáno, že světlá hříva zdůrazňuje sexuální přitažlivost své nositelky. Světlé tóny navíc symbolizují dětskou nevinnost a podporují mladistvý vzhled. Na oblibě naivních, nepřístupně chladných nebo naopak vyzývavých blondýnek nic nezměnilo ani množství anekdot, které o nich kolují ve všech zemích světa.

Ovšem rozšířený stereotyp, že jsou plavovlásky hloupé, se nezakládá na pravdě – alespoň podle vědců, kteří se jej rozhodli prověřit pomocí IQ testů amerických vojenských rekrutů. Když badatelé srovnali výsledky testů a barvu vlasů, ukázalo se, že blondýny nebyly vůbec hloupé. Naopak – patřily k nejinteligentnějším.

Přirozené blondýnky a blondýni jsou dnes ve světové populaci zastoupeni pouhými 2 % a podle všeho se brzy dostanou na seznam ohrožených druhů. S častější migrací obyvatel se bude jejich podíl postupně snižovat, neboť dominantní jsou genetické vlohy pro tmavovlasost. Avšak nebezpečí, že by vymizeli úplně, zatím není příliš reálné. Mutace příslušného genu se bude zřejmě objevovat i v budoucnu a postará se, aby si tito lidé své místo na Zemi udrželi – ačkoliv budou stále představovat vzácný, až ohrožený druh.

Image

Čtěte také

Tajemství zrzků rozluštěno: Co rozhoduje o barvě ryšavých vlasů?

Dolní komora nizozemského parlamentu schválila návrh, podle nějž by byla v roce 2025 postavena mimo zákon všechna neelektrická vozidla. Současné automobily by mohly v klidu dožít, dokud budou splňovat emisní normy; prodej vozů se spalovacími či hybridními motory by však musel skončit. Drastická změna se mezi politiky těší překvapivé oblibě, a pokud projde i v horní komoře parlamentu a v senátu, stane se součástí nizozemského práva.

Téměř přesně 20 let po Valentině Těreškovové se do vesmíru podívala i první Američanka. Sally Rideové, která se do vemíru podívala 18. června 1983 na palubě raketoplánu Challenger, i tak ale náleží několik primátů – je první a dodnes i nejmladší Američankou ve vesmíru. V době startu jí bylo 32 let. Spolu s astronautkou Kathryn Sullivanovou se Sally účastnila i další mise, když v říjnu 1984 letěla podruhé raketoplánem Challenger.

Harding se ujal úřadu poté, co v roce 1920 zvítězil nad demokratickým kandidátem Franklinem D. Rooseveltem. V jeho administrativě přitom působila řada vážených osob: Například ministr financí Andrew Mellon zahájil svými reformami prosperitu 20. let, ministr zahraničí Charles Hughes utvořil Washingtonskou konferencí poválečné uspořádání v Tichomoří a jméno ministra obchodu Herberta Hoovera se pojí se stavbou přehrad, železnic a rozhlasových vysílačů. Rozhodující vliv však měla skupinka prezidentových přátel, která éru jeho vlády zapsala do historie především sérií korupčních skandálů. 

Ohijský gang

Prezidentovi přátelé byli známí jako „ohijský gang“, protože se s Hardingem spřáhli v době, kdy působil coby lokální politik v Ohiu. Ministr vnitra Albert Fall nechvalně proslul aférou Teapot Dome, kdy se zjistilo, že nelegálně převedl pozemky s ropnými ložisky na soukromé společnosti a z provizí si postavil vilu. Charles Forbes, ředitel úřadu pro veterány, rozkrádal a prodával pomoc určenou válečným vysloužilcům. Oba pak kryl ministr spravedlnosti Harry Daugherty, který byl podílníkem v několika firmách, jež si přivlastňovaly obsah armádních skladů po demobilizaci – a ministr inkasoval peníze za to, že bránil vyšetřování. Navíc si nechával platit od drogových dealerů za to, že nebudou stíháni.

Vrcholem gangsterství byl ovšem Albert Lasker, ředitel úřadu pro lodní dopravu: Konfiskoval obchodní plavidla na základě válečných zákonů, sám je pak od státu pod cenou kupoval, načež je i s nákladem zase prodával.

Záhadná smrt

Z řady těchto transakcí zřejmě profitoval i sám prezident – jeho žena Florence přitom proslula zálibou v luxusu a špercích, čímž si vysloužila přezdívku „vévodkyně“. Jakmile pak začaly informace o krádežích prosakovat na veřejnost a Kongres zahájil vyšetřování, rozhodl se Harding podniknout „cestu porozumění“ s cílem získat si mizející popularitu.

Během této cesty vlakem napříč celou zemí se dost vzdálil tradičním republikánským hodnotám: Povolil těžbu ropy na Aljašce, přestože do té doby republikáni jako strana hájili ochranu životního prostředí. Podpořil i vznik Mezinárodního soudu v Haagu, pak ovšem náhle 2. srpna 1923 zemřel. Jeho žena úmrtí tajila a spálila všechny jeho písemnosti. Pravděpodobně tak chtěla chránit manželův odkaz a krýt jeho podíl na nezákonném jednání. Zároveň to však vedlo ke spekulacím, že svého muže sama otrávila: Harding totiž před cestou požadoval rozvod a do vlaku si vzal svou milenku.

Rabíni jsou duchovní autoritou židovské obce a s jejich jmenováním souvisí řada zkoušek i podmínek – Jacek Niszczota je však všechny obešel chytře vykonstruovanou lží. „Tvrdil mi, že pochází z Haify, kde stále žije jeho matka, má izraelský pas a jeho syn je v armádě. Zároveň se uměl židovsky pomodlit a znal naše zvyky, takže jsem mu věřila,“ vysvětluje skandál Alicja Kobusová, viceprezidentka židovské obce v Poznani.

Jacek svou lež maskoval tak dobře, že by se na ni nikdy nepřišlo, kdyby se sám nepřiznal reportérovi místních novin. Řekl, že v životě nenavštívil Izrael, nemluví hebrejsky ani si není moc jistý v židovských zvycích – ve skutečnosti je totiž katolík. Nic z toho mu však nebránilo pořádat semináře pro děti nebo se účastnit „bohoslužeb smíření“ s polskými biskupy. 

O postavení člověka ve vesmíru přemýšlely už starověké civilizace, které věřily v nadpozemské bytosti obývající jiné světy. Po dlouhá léta však byly tyto úvahy do značné míry potlačovány: tehdejší církevní učení totiž prohlašovalo, že žádný jiný život není možný, protože bůh stvořil člověka k obrazu svému, stvořil život jako výjimečný, na místě v samotném centru všeho dění. Postupem času však vědci prokázali, že se Země nenachází v centru Sluneční soustavy, že náš solární systém neleží ve středu Galaxie a ta netvoří jádro vesmíru. Žijeme na obyčejné malé planetě obíhající obyčejnou hvězdu v obyčejné galaxii. Proč by tedy měl být výskyt života ve vesmíru výjimečný? 

Další díly seriálu:

• Co bylo před velkým třeskem
• Jak se zformovala struktura vesmíru
• Z čeho se skládá vesmír
• Je možné cestovat časem?
• Jaká je podstata sil kosmu?
• Jsou černé díry opravdu díry?
• Jsou přírodní zákony vyladěny pro život?

Problém spočívá v tom, že pozemskému životu dosud příliš nerozumíme, pokud jde o jeho podstatu. Kdy vznikl? Jak vznikl? Zrodil se na Zemi, nebo jej na naši planetu dopravila kometa? Nic z toho nevíme dostatečně přesně. Nedokážeme ani říct, zda může existovat zcela jiný model života, naprosto nepodobný tomu pozemskému. Prozatím se tedy snažíme zjistit, zda se vesmíru vůbec nacházejí místa, kde by se život, jak jej známe, mohl vyskytovat – tedy s tekoucí vodou, příznivou teplotou a vhodnou atmosférou. Zdá se, že všechny naděje vkládané do těles Sluneční soustavy jsou marné: na Venuši vládne horké peklo, na Marsu studená poušť, a zbývají nám tak některé měsíce plynných obrů – například Europa, kde předpokládáme tekutou vodu pod ledovcovým příkrovem. 

A tak se naše oči obrátily do vzdáleného vesmíru, kde se snažíme objevit planety u jiných hvězd, což však vůbec není snadné. Planety jsou miliardkrát méně jasné než jejich hvězdy, takže sledovat je přímo prakticky nemůžeme. Proto se využívají speciální metody, které rozpoznají jemné kývání hvězdy způsobené gravitačním vlivem planety; případně tranzitní metoda měřící jasnost hvězdy, před níž planeta prochází. Zmíněnými způsoby se dosud podařilo najít tisíce planet. Ve většině případů jde ale bohužel o extrémní světy, naprosto nevhodné pro život, jak jej známe. Nejčastěji se jedná o plynné obry podobné Jupiteru, často na exotických oběžných drahách. Jen několik z nich se nachází v zóně příhodné pro život a podle dostupných měření mají blíže k Zemi než k plynným obrům. Ovšem zjistit, zda na nich existuje život, zatím neumíme. 

Kdy najdeme řešení?

Zatímco kdysi se hledání exoplanet považovalo za nereálné, dnes patří jejich objevitelé k váženým osobnostem hlavního proudu vědy. Nacházíme další a další planety a ty z konce seznamu se již pomalu, ale jistě začínají blížit Zemi – alespoň co se týká rozměrů. S vývojem plánované moderní techniky, jako například gigantických pozemních teleskopů nebo nové verze teleskopů vesmírných, lze očekávat i brzké objevení terestrických planet (pokud existují). Mohli bychom je pak dále zkoumat různými metodami, zejména spektrografickými, rádiovými atd.