Černý den na Bílé hoře: Začátek konce moci českých stavů (1)

05.11.2016 - Dušan Uhlíř

Pro srážku s protivníkem nemohlo velení české stavovské armády zvolit lepší místo, než byl svah Bílé hory u Prahy. Tamní bitva ale vešla do dějin jako národní tragédie

<p>Pozice na návrší skýtala pro české stavy výhodu, protože spojená císařsko-ligistická armáda musela útočit z údolí. Ve vítězství ji ale neproměnily</p>

Pozice na návrší skýtala pro české stavy výhodu, protože spojená císařsko-ligistická armáda musela útočit z údolí. Ve vítězství ji ale neproměnily


Reklama

Ráno 8. listopadu 1620 se k Bílé hoře přiblížil předvoj vojska Katolické ligy. Za úsvitu se ligisté zastavili u Hostivic, kde generál Tilly obdržel zprávu, že se čelo jeho armády dostalo do styku s nepřítelem. Poslal proto dopředu dvě stovky jezdců, aby svůj předvoj posílil. Sám se pak rozjel prozkoumat terén. Viděl před sebou Litovecký potok, který se v těch místech rozléval a vytvářel mokřiny. Přejít ho bylo možné po jediném mostě, přes který běžela od Prahy karlovarská silnice. Hájil ho oddíl českých pěšáků, kteří se však po krátké přestřelce stáhli.

Promarněná šance

Srážka u mostu přesvědčila Tillyho, že má před sebou celou českou stavovskou armádu. Rozhodl se proto přejít potok i s ostatním vojskem. Nemohl však využít jinou cestu než přes most, což bylo riskantní, a Tilly mohl mluvit o štěstí, že krajinu kryla mlha. Tak se stalo, že české vojsko nevyužilo možnosti napadnout bavorského vojevůdce v této choulostivé situaci. Kritický stav trval pro ligisty i poté, co přešli most a seřadili se pod kopcem. V dohledu totiž zatím nebyli císařští pod generálem Buquoyem, kteří si jako obvykle dávali na čas a nakonec dorazili s více než hodinovým zpožděním. Buquoy trápený zraněním, které utrpěl při srážce u Rakovníka, je čekal ve svém kočáře u Hostivic a s velkým znepokojením sledoval, jak se zvětšovala mezera mezi rychle postupujícími bojechtivými ligisty a jeho vlastními oddíly.

Jakmile přešel most, stočil Tilly své pluky doleva a uvolnil tak císařským prostor po svém pravém boku. Když okolo deváté hodiny ranní rozptýlilo studené listopadové slunce mlhu, mohli velitelé českého stavovského vojska spatřit, že pod Bílou horou nastupuje celá spojená katolická armáda. 

Anhaltovy chyby

Česká královská armáda (říkejme jí tak, třebaže v jejích řadách bojovala skoro polovina Evropy) disponovala celkem asi 21 000 muži. Nejvyšší velitel Kristián z Anhaltu dal sešikovat své vojsko do tří sledů podle zásad nizozemské taktiky. Vznikla tak dlouhá a nepříliš hluboká sestava. Anhaltovo rozhodnutí bylo problematické, protože nizozemská taktika vyžadovala velmi dobrou souhru mezi formacemi a zvlášť velkou odolnost proti nepřátelskému útoku, který mohl být veden na libovolný úsek fronty.

Dokončení: Černý den na Bílé hoře: Začátek konce moci českých stavů (2)

Pravé křídlo opřel Anhalt o úžlabí při zdi obory u letohrádku Hvězda. Celá fronta pak pokračovala k jihozápadu, překřížila karlovarskou silnici a levým křídlem sahala až k srázu nad Motolem. V prvním a druhém sledu se střídaly pěší útvary s jezdeckými. Asi 200 kroků před prvním šikem v pravé části fronty se rozestavily v otevřeném poli čtyři kornety rejtarů Anhaltova pluku. Ještě během dopoledne došlo k několika přesunům, jejichž cílem bylo posílit levé křídlo. Kromě jednotek rozmístěných na bělohorské pláni stálo asi 1800 mužů, mezi nimi oddíl tělesné gardy Fridricha Falckého, uvnitř obory, kde měli vyčkat dalších rozkazů. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Experimenty ve Francii a ve Španělsku ukázaly, že po kávě se hůře odolává svodům nákupů. (foto: PixabayCC0)

Věda

Vizualizace polární záře tančící v atmosféře rudé planety. (foto: Shutterstock)

Vesmír

Noráky se nazývali čeští muži, kteří museli za druhé světové války odejít do totálního nasazení do Norska. Bylo jich 1300. Většinu z nich Němci poslali až za polární kruh, kde stavěli opevnění, silnice a železnice. (foto: soukromý archiv příbuzných Jana Novotného)

Zajímavosti

Růžoví elegáni se často hašteří. Vzrušením se jim načepýří peří a obzvlášť v zapadajícím slunci, kdy jeho barvy zázračně ožívají, bývají nádherní. (foto: David Říha)

Příroda

Aby se dostala na palubu, musela Jeanne Barretová oblékat mužský oděv. Námořníci však nic nepoznali. Její skutečná identita vyšla najevo při vylodění na Tahiti v dubnu 1768. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Objevená hlava mramorového Hérákla z Antikythéry. (foto: Nikos GiannoulakisCC BY 4.0)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907