Království otroků: Vzpoura na Sicílii předčila i Spartakovo povstání
Povstání otroků nebyla v Římské říši ničím neobvyklým. K revoltám docházelo s železnou pravidelností téměř každý rok, ovšem většina jich byla udušena hned v zárodku. V otevřenou válku přerostla vzpoura na Sicílii, do jejíhož čela se postavil otrok jménem Eunus.
Všechny velké rebelie otroků, s jejichž potlačením měli Římané obrovské problémy, zastiňuje Spartakovo povstání (73–71 př. n. l.). To se nesmazatelně zapsalo do historie a stalo se legendou, která dala vzniknout řadě literárních, filmových i seriálových adaptací.
Pro Řím ale byla možná ještě nebezpečnější vzpoura, která začala v roce 135 př. n. l. na Sicílii. Tamějším povstalcům se podařilo ovládnout celý ostrov, a dokonce tu vyhlásili vlastní království. Jejich vůdce Eunus měl prý božská vidění, díky nimž dokázal porážet i slavné římské legie. O závažnosti celé situace podávají svědectví antičtí historici Diodoros Sicilský (90–27 př. n. l.) a Lucius Annaeus Florus (asi 74–130 n. l.).
Krutá obilnice Říma
Sicílie byla k Římské říši připojena na konci první punské války v roce 241 př. n. l. Na základě rozhodnutí senátu se z ostrova stala první římská provincie. Obyvatelstvo zůstalo veskrze řecké, přičemž Římané se na ostrov zprvu stěhovali jen jako majitelé velkých latifundií, úředníci či obchodníci. Až mnohem později sem přicházeli italští rolníci a řemeslníci.
Sicílie proslula velkou produkcí ovoce a obilí, na jehož dodávkách bylo impérium závislé. Výpadek mohl mít nedozírné následky pro zajištění zásob mnoha obyvatel zejména nižších vrstev. Během 2. století př. n. l. díky obchodu s touto komoditou římští majitelé sicilských velkostatků značně zbohatli. Zvyšující se poptávka po obilí nutila velkostatkáře pořizovat další a další otroky na obhospodařování rozšiřujících se lánů. Vlivem velkého množství válek, které republika ve 2. století př. n. l. vedla, i značné aktivitě pirátů z Kilíkie, byl počet otroků na trhu enormní a jejich cena nízká.
Majitelé si proto zvykli s nimi zacházet velmi krutě. Tvrdá práce na polích, mizivé příděly jídla a nedostatek základního ošacení stál mnoho z nich život. Za sebemenší prohřešek se trestalo buď smrtí, nebo vyhnanstvím. Po ostrově se tak toulaly skupiny vyhnaných otroků, kteří kradli, rabovali a vraždili. Pohybovat se po sicilských cestách v noci se prý rovnalo hazardu se životem.
Římští správci neměli možnosti a ani vůli problém řešit. Jakýkoli zásah proti množství otroků vzbuzoval nevoli jejich pánů, kteří díky římskému občanství a často i značnému politickému vlivu měli možnost podat žalobu na nařízení správců. Úbytek počtu nesvobodných obyvatel na ostrově by totiž vedl ke snížení produkce obilí. Napjatá situace nakonec vygradovala v bezprecedentní vzpouru.
Popravy v amfiteátru
Rozbuškou se stalo chování římského patricije Damofila a jeho ženy Megallis z města Enna v centrální části Sicílie. Antičtí historikové se shodují v tom, že jejich krutost vůči otrokům se vymykala i tehdejším měřítkům.
V Enně žil také jistý otrok jménem Eunus, který prý pocházel ze syrského města Apameia a do otroctví se dostal jako válečný zajatec. V širokém okolí byl známý svými okultními schopnostmi. Sám o sobě prohlašoval, že k němu promlouvají bohové, kteří mu umožňují vidět budoucnost. Otroci si ho předcházeli a mnoho z nich k němu chodilo pro radu. Patricijové z Enny ho však považovali za obyčejného kejklíře a nechávali ho vystupovat na hostinách jako baviče.
Při jedné z nich měl Eunus prohlásit, že se velmi brzy role ve společnosti obrátí. Otroci se stanou pány a patricijové budou zotročeni. On pak bude korunován králem Sicílie. Možná se jedná o výmysl pozdějších literátů, jisté ovšem je, že skupina vzbouřených Damofilových otroků požádala Euna, aby je vedl, a naplnil tak jejich touhu po pomstě.
Během několika dní shromáždil pod hradbami Enny armádu asi 400 mužů, kteří byli sice chabě vyzbrojeni, nedostatek zbraní však vyvážili svým odhodláním. V nečekaném nočním útoku se jim podařilo obsadit hradby a pobít jejich obránce. Poté se valili ulicemi Enny, rabovali domy patricijů a osvobozovali jejich otroky. Do rána se počet vzbouřenců zvýšil na několik tisíc. Zámožné obyvatele města odvedli do místního divadla, kde mnoho z nich popravili. Ti, co brutální řádění přežili, mohli odejít z města. Nejkrutější osud si otroci připravili pro Damofila a jeho ženu, kteří museli před smrtí vytrpět dlouhé mučení.
Vzbouřená Sicílie
Současně s Eunovým povstáním došlo ještě k jedné rebelii. V jižní části Sicílie asi 5 000 vzbouřenců obsadilo pod vedením Kleona z Kilíkie velké město Agrigentum. Římané zprvu doufali, že by se obě vojska otroků mohla eliminovat sama. Jenže Kleón učinil zcela nečekaný tah, když se podřídil Eunovi a se všemi svými muži přešel do jeho služeb. Eunus se poté nechal korunovat králem Sicílie, přijal jméno Antiochos a Kleona učinil vrchním velitelem armády.
Římský správce provincie praetor Lucius Plautius Hypsaeus rychle shromáždil vojsko několika tisíc domobranců a vytáhl na Ennu. Otroci nečekali, až Hypsaeus přitáhne k nim. Překvapivým útokem zaskočili praetorovy jednotky během přesunu a rozdrtili je. Po porážce římského správce padalo do rukou vzbouřenců jedno sicilské město za druhým. Kromě několika přístavů se do konce roku 135 př. n. l. podařilo povstalcům ovládnout celý ostrov. Eunus prohlásil Ennu za své sídelní město a nechal tu dokonce razit i vlastní mince.
Odhady velikosti otrocké armády se u starověkých autorů značně liší. Spojením Kleonových a Eunových povstalců vzniklo uskupení o přibližně 10 000 lidech, postupně se toto číslo zvýšilo na 70 000, a podle Diodora dokonce až na 200 000 lidí – do toho počtu jsou však pravděpodobně zahrnuti nejen bojeschopní muži, ale i ženy a děti. Zpráva o povstání na Sicílii se brzy rozšířila do všech koutů říše a podnítila řadu dalších revolt. Nepokoje se objevily v Římě, kde se asi dvě stovky otroků pokusily zabít několik místních patricijů, v Attice, kde přes tisíc otroků chtělo svrhnout zdejšího správce, na ostrově Délos i na jiných místech. Všechny však byly utopeny v krvi.
Římu hrozí hlad
Pád tak velkého a strategického území do rukou otroků vzbudil v Římě zděšení. Impériu hrozil akutní nedostatek obilí. Většina polí na ostrově ležela ladem a zbytky jejich výnosů si přerozdělovali povstalci. Senát proto musel tomuto problému věnovat náležitou pozornost. Již následujícího roku byl řešením situace pověřen konzul Gaius Fulvius Flaccus. O jeho kampani není známo mnoho podrobností. Jisté je, že nedosáhl žádných velkých úspěchů. Podařilo se mu nejspíše obsadit přístav Messana (dnes Messina), odkud byl však nedlouho poté vypuzen a musel se s vojskem stáhnout zpět do Říma. Vzbouřencům se také podařilo porazit vojsko pod vedením nového správce provincie praetora Manlia.
V roce 133 př. n. l. se tažení na Sicílii ujal konzul Lucius Calpurnius Piso Frugi, který zaznamenal větší úspěchy než jeho předchůdce. Znovu se mu podařilo ovládnout Messanu, kde zajal přes 8 000 vzbouřenců, načež je všechny nechal popravit. Poté vytáhl k jihu na pevnost Tauromenium, která se díky své pozici i masivním hradbám stala opěrným bodem povstalecké expanze. Konzul město oblehl, avšak kvůli nedostatečnému zásobování a neustálým výpadům nepřátel byl nucen se stáhnout.
Pád Enny
Roku 132 př. n. l. navázal na Pisonovy úspěchy konzul Publius Rupilius, který obnovil obležení Tauromenia. Místo přímého útoku zahájil blokádu města z pevniny i z moře a pokusil se obránce vyhladovět. To se mu skutečně podařilo. Po několika týdnech obležení došlo otrokům jídlo. Diodoros tvrdí, že povstalci v pevnosti byli tak zoufalí hlady, že se údajně začali pojídat navzájem. Římané proto neměli mnoho práce najít mezi nimi zrádce, který by jim za příslib ušetření života otevřel brány.
Syřan Sarapion, snad dokonce jeden z velitelů, zradil své druhy a vydal celou pevnost do rukou legií. Římané vtrhli do města, kde většinu vzbouřenců pobili a zbytek popravili shozením z útesu. Povzbuzen tímto vítězstvím se Rupilius krátce poté vydal na pochod přímo na Ennu bráněnou Kleonem.
Stejně jako v případě Tauromenia se rozhodl město obléhat a počkat, až otrokům dojdou zásoby. Tentokrát se však jednalo o zdlouhavou záležitost. Obránci Enny při výpadech způsobovali Římanům nemalé škody. Rupiliovi se nakonec podařilo s vypětím všech sil veškerým pokusům o proražení blokády odolat. Po několika měsících se zásoby v Enně začaly povážlivě tenčit a Kleon se rozhodl pro poslední velký výpad. Římané byli tentokrát připraveni a útočníky zmasakrovali. Padl také Kleon a město tak zůstalo bez velitele i bez jídla.
I zde se v řadách obležených otroků objevil zrádce, který vpustil legionáře do vyhladovělého města. Ti ho krutě vyplenili a zajali snad až 20 000 vzbouřenců. Rupilius poté nechal mnoho z nich ukřižovat. Pádem Enny však povstání neskončilo. Skupinky povstalců i nadále terorizovaly Sicílii a Římané měli s jejich pronásledováním ještě mnoho starostí. Poslední ohniska odporu zlikvidovali až v roce 131 př. n. l.
Eunova smrt
Jaký byl osud krále otroků Euna i jeho skutečná role v povstání, není jasné. Antičtí historikové se v těchto ohledech rozcházejí. Nevíme, zda stál vždy v čele své armády, nebo v bitvách velel jeho generál Kleon. Dokonce nelze ani říct, jestli skutečně sídlil v Enně, nebo vládl z jiného dobytého města. Otroci ho považovali za mága, ale podle starověkých autorů používal důmyslný trik, který dodával jeho proroctvím na přesvědčivosti. Do úst si prý vkládal skořápku vlašského ořechu s dvěma otvory, vyplněnou jakousi hořlavou směsí. Při výdechu ze skořápky vyletovaly jiskry, nebo snad i plamínky. Ostatní si ho proto velmi vážili a pravděpodobně se ho i obávali, což je nejspíše jeden z důvodů, proč si dokázal udržet moc po celou dobu povstání.
Římanům se ho nakonec roku 132 př. n. l. podařilo zajmout a uvěznit v pevnosti Morgantina. Podle všeho byl přítomen v Tauromeniu při jeho obléhání konzulem Rupiliem. Z pevnosti se mu však muselo podařit uprchnout, protože mezi zajatými otroky nebyl. Kam se uchýlil, není jasné. Do Enny určitě ne, protože při obléhání města velel povstalcům jen Kleon a Eunus v jeho zdech téměř jistě nebyl. Ať tak či onak, zajetí neunikl, ale než mohl být Římany exemplárně potrestán, zemřel ve vězení.
