Opice navazují vztahy i s jinými druhy. Hrají si s prasaty, hladí veverky, čistí psy a pečují o cizí mláďata

Když se řekne společenské chování primátů, většina lidí si představí vztahy mezi příslušníky stejného druhu. Třeba opice si vytvářejí hierarchie, pečují o mláďata, vzájemně se čistí, hrají si a spolupracují.

Pozorování z posledních desetiletí ale ukazují, že jejich sociální svět může být mnohem širší. Primáti totiž někdy navazují překvapivě blízké vztahy také s jinými živočišnými druhy – a podle nové studie může jít o mnohem rozšířenější jev, než se dosud předpokládalo.

Impulzem k výzkumu byla mimo jiné dvě pozorování, která na první pohled působila poněkud zvláštně. V zoologické zahradě v Šanghaji držel gibon bělolící (Nomascus leucogenys) a něžně hladil myš, která se zatoulala do jeho výběhu. Nezdálo se, že by ji chtěl sežrat nebo odehnat.

O několik let později autor studie pozoroval v horách jihozápadní Číny mladé langury Bietovy (Rhinopithecus bieti), kteří se opakovaně pokoušeli vyšplhat na hřbety prasat.

Taková setkání působila natolik neobvykle, že zpočátku nebylo jasné, zda jde jen o několik kuriózních případů. Postupně se ale začaly objevovat další a další podobná pozorování. 

Opice a jejich nečekaní společníci

Autoři nové studie shromáždili 427 zdokumentovaných případů, při nichž primáti vstupovali do sociálních interakcí s příslušníky jiných živočišných druhů. Záznamy pocházejí z několika desetiletí, od 70. let 20. století až do roku 2025. Výzkumníci přitom čerpali z odborné literatury, fotografií, videí i pozorování a zpráv dalších primatologů.

Celkem se případy týkaly 88 druhů primátů a 127 druhů dalších živočichů. Rozmanitost jejich partnerů byla překvapivá. Objevovali se mezi nimi savci, jako jsou ovce, tapíři, jeleni, domácí prasata, kočky nebo psi, ale také ptáci, ještěři, ropuchy a dokonce hmyz.

Nešlo přitom pouze o situace, kdy se různé druhy náhodou ocitly na stejném místě. Výzkumníky zajímaly především skutečné sociální interakce. Primáti si s jinými zvířaty hráli, vzájemně se čistili, nosili je, choulili se k nim, sdíleli s nimi potravu a v některých případech se o jejich mláďata dokonce starali způsobem připomínajícím adopci. Ve většině zaznamenaných případů přitom kontakt iniciovali právě primáti.

Když už nejde jen o potravu

Mezidruhové soužití není v přírodě samo o sobě ničím neobvyklým. Různé druhy mohou například vytvářet smíšené skupiny, protože jim společný pohyb přináší výhody. Opice si mohou díky přítomnosti jiných druhů lépe všímat predátorů nebo nacházet více potravy. Ptáci zase často následují opice pohybující se lesem a sbírají hmyz, který primáti při svém pohybu vyplaší.

Takové vztahy však nemusí být skutečně sociální. Mohou být jednoduše výsledkem toho, že dva druhy využívají stejné prostředí nebo zdroj potravy.

Nová studie se proto soustředila na něco jiného: na chování, které připomíná sociální vztahy uvnitř jednoho druhu. Právě zde se objevily nejzajímavější příklady.

Nejčastějšími formami mezidruhového kontaktu byly hra a vzájemné čištění srsti. Známým příkladem jsou japonští makakové, kteří se pravidelně čistí a vozí na hřbetech jelenů sika. Jde o vztah, který se může opakovat po dlouhou dobu a který působí jako skutečné mezidruhové soužití.

Existují však i méně známé příklady. Langur byl pozorován při něžném hlazení veverky, dospělý samec gorily pečlivě držel drobného galaga a bonobo jemně svíral mládě mangusty. Makakové zase byli pozorováni při čištění toulavých psů…

Z pohledu samotných primátů přitom mohou mít některé tyto činnosti podobný význam jako jejich chování vůči příslušníkům vlastního druhu. Čištění srsti pomáhá odstraňovat parazity a zlepšovat hygienu, zároveň však hraje důležitou roli při upevňování sociálních vazeb. Hra zase pomáhá mláďatům rozvíjet pohybové schopnosti, sociální dovednosti a schopnost pružně reagovat na nové situace.

Některé mezidruhové kontakty tedy mohou vznikat zcela přirozeně: pokud dva druhy tráví hodně času společně, může se mezi nimi postupně rozvinout chování, které původně nebylo jeho součástí.

Kde končí zvědavost a začíná přátelství?

Ne všechny případy lze ovšem vysvětlit společným hledáním potravy nebo jinou praktickou výhodou. Proč by například langur měl hladit veverku? Proč by makak měl čistit toulavého psa?

Právě tyto případy naznačují, že primáti mohou být vůči příslušníkům jiných druhů mimořádně tolerantní a sociálně flexibilní. Roli může hrát také zvědavost. Zvíře, které se setká s něčím neobvyklým, může zkoušet nové formy chování a zjišťovat, jak na ně druhý živočich reaguje.

Výsledkem může být něco, co z lidského pohledu nápadně připomíná přátelství. Vědci jsou ale s takovým označením opatrní. Z pouhého pozorování totiž není vždy možné zjistit, co přesně mezidruhový vztah pro jednotlivé účastníky znamená.

Mláďata si hrají, samice pečují

Studie zároveň odhalila poměrně výrazný vzorec související s věkem a pohlavím primátů. Mladí jedinci byli mnohem častěji zapojeni do hry s příslušníky jiných druhů, zatímco dospělé samice se častěji podílely na vzájemném čištění. Odpovídá to přitom obecným pravidlům sociálního života primátů. Mláďata tráví značnou část času hrou a dospělé samice často věnují více energie péči o jiné jedince.

Mezidruhové kontakty tak mohou být do určité míry pokračováním přirozeného repertoáru chování, který se původně vyvinul pro komunikaci a spolupráci uvnitř vlastního druhu.

Mladý primát například nemusí nutně rozlišovat mezi „správným“ partnerem ke hře podle toho, zda patří k jeho druhu. Pokud je druhé zvíře dostatečně tolerantní a reaguje na jeho chování, může se z něj stát zajímavý společník.

Některé vztahy připomínají adopci

Ještě pozoruhodnější jsou případy, kdy primáti přebírají vůči mláďatům jiných druhů pečovatelské chování. Některá zvířata cizí mláďata nosila a držela způsobem připomínajícím péči o vlastní potomky.

Takové případy ale nelze automaticky označit za adopci. Chování totiž nemusí mít vždy pozitivní výsledek. V některých situacích vedlo neobratné nebo příliš hrubé zacházení ke zranění či dokonce úhynu mláděte. Byly zaznamenány také případy, kdy primáti mládě jiného druhu zřejmě odnesli z jeho skupiny, a několik interakcí mělo vysloveně násilný charakter.

Přesto existují příklady dlouhodobých vztahů. Některé interakce trvaly celé týdny. Jedním z nich je případ malpy, která se ujal mláděte kosmana. V prostředí zoologických zahrad mohou být podobná pouta ještě výraznější, protože zvířata jsou spolu dlouhodobě a nemají možnost přirozeně svou sociální skupinu opustit.

V roce 2017 například samice makaka jménem Niv žijící v izraelské zoo přijala kuře a zacházela s ním, jako by šlo o její vlastní mládě.

Nejen naši nejbližší příbuzní

Možná by se nabízelo vysvětlení, že podobné chování je typické především pro naše nejbližší příbuzné – velké lidoopy. Výsledky studie však tuto představu nepodporují.

Mezidruhové sociální interakce byly zaznamenány napříč hlavními vývojovými liniemi primátů. Nešlo tedy o zvláštnost goril, šimpanzů nebo bonobů. Schopnost navazovat podobné kontakty se objevovala u mnohem širšího spektra primátů.

To je důležité i z evolučního hlediska. Pokud se podobné chování objevuje u vzdáleně příbuzných skupin, může naznačovat, že jeho základní mechanismy jsou velmi staré.

Co nám mezidruhová přátelství prozrazují o člověku?

Právě tady se výzkum dostává k otázce, která přesahuje samotné primáty. Lidé jsou totiž v mezidruhových vztazích mimořádní. Dokážeme vytvářet velmi těsné vazby nejen s příslušníky vlastního druhu, ale také se psy, kočkami, koňmi a množstvím dalších zvířat. Některá z nich chováme jako domácí společníky, jiná využíváme ke spolupráci a některá dokonce považujeme za členy rodiny.

Jedním z možných klíčů k pochopení tohoto lidského rysu může být právě kombinace zvědavosti, tolerance, péče a hry. Tyto vlastnosti nemusely vzniknout až u člověka. Je možné, že jejich evoluční kořeny sahají hluboko do minulosti primátů.

Schopnost tolerovat cizího jedince, reagovat na jeho chování, hrát si s ním nebo o něj pečovat tak může představovat základní stavební kámen mnohem složitějších mezidruhových vztahů. U člověka se tento potenciál mohl rozvinout do mimořádné šíře, ale samotný základ možná sdílíme s dalšími primáty.

Když se hranice mezi druhy stírají

Výzkum má ale i praktický význam. Příležitostí k setkávání různých druhů totiž v současném světě přibývá. Fragmentace lesů a další změny krajiny nutí volně žijící živočichy častěji přicházet do kontaktu s lidmi, hospodářskými zvířaty a domácími mazlíčky.

Primáti tak mohou stále častěji potkávat psy, kočky nebo další druhy, s nimiž by se v původním prostředí setkávali jen zřídka. Některé takové kontakty mohou být neškodné nebo dokonce prospěšné. Jiné však mohou vytvářet nové příležitosti pro přenos nemocí mezi volně žijícími zvířaty, domácími zvířaty a lidmi.

Porozumění tomu, kdy a proč jsou primáti ochotni tolerovat příslušníky jiných druhů, proto není jen otázkou kuriózního chování. Může pomoci při ochraně přírody i při hodnocení rizik spojených s kontaktem lidí a volně žijících zvířat.

Výsledky mohou být užitečné také pro chov zvířat v lidské péči. Zoologické zahrady stále častěji hledají způsoby, jak některé kompatibilní druhy chovat společně. Pokud vědci lépe pochopí, které druhy mají předpoklady vytvářet pozitivní sociální vztahy, mohou podle toho upravit jejich podmínky.

Nejzajímavější poselství studie je ale možná mnohem obecnější. Mezidruhové vztahy primátů ukazují, že hranice mezi „naším druhem“ a „cizím druhem“ nemusí být v sociálním chování zdaleka tak pevná, jak bychom čekali.

Hra, péče, zvědavost a tolerance mohou být natolik základními součástmi chování primátů, že se někdy uplatní i vůči zvířatům, která s nimi nemají téměř nic společného.