Nástupce slavného čtyřmotoráku: Jak probíhal vývoj, zařazování do služby a první bojové akce bombardéru Avro Lincoln?

Na začátku roku 1910 byla v Manchersteru založena firma A. V. Roe & Company, která se na poli letecké výroby postupně propracovávala k úspěchu. Úvodním typem těžkého bombardéru z její konstrukční kanceláře se stal Avro Manchester, jenž vznikl na základě specifikací P.13/36 vypsaných ministerstvem letectví v září 1936. Za pohon moderně řešeného celokovového jednoplošníku zvolili inženýři nové 24válcové motory (s válci do „X“) Rolls-Royce Vulture.

Úvodní ze dvou prototypů (Type 679) vzlétl 25. července 1939. Sériová stavba byla objednána specifikací 19/37 již 1. července 1937, tedy dlouho před zalétáním prototypu, k němuž došlo 25. července 1939. 

Tahoun Bomber Command

V lednu 1940 již objednávky na manchester vyskočily na 1 200 strojů a RAF s typem počítalo jako s významnou součástí výzbroje Velitelství bombardovacího letectva (Bomber Command). Letoun ovšem v řadové službě propadl, neboť motory Vulture trpěly malým výkonem, chronickou nespolehlivostí a také náchylností k požárům, byť ke konci operační služby se řadu obtíží podařilo vyřešit. Produkce byla přerušena již po vyrobení 200 Manchesterů Mk.I a Mk.IA (verze s přepracovanými ocasními plochami).

Poslední akci typ provedl v noci z 25. na 26. června 1942. Bojové nasazení ovšem provázely těžké ztráty, ke kterým vedle sílící německé obrany významně přispívaly právě problémy s motory. Důležitost manchesteru tak spočívá v jediném: poskytl základ, z kterého mohl vzniknout nejúspěšnější britský čtyřmotorový bombardovací letoun: Avro Lancaster.

Vývoj lancasteru byl zahájen roku 1940, přičemž konstruktéři spojili trup neúspěšného manchesteru s modifikovaným křídlem, uzpůsobeným pro montáž čtyř kvalitních motorů Rolls-Royce Merlin. Prototyp (Avro Type 683 Manchester Mk.III) vzlétl 9. ledna 1941 a následná produkce navázala na výrobu Manchesterů Mk.I.

Zavedení konstrukce do výzbroje RAF pod označením Lancaster Mk.I představovalo významný zlom v britské strategické ofenzivě proti třetí říši. Do bojů se lancastery poprvé zapojily v noci z 10. na 11. března 1942 a od listopadu 1941 do května 1945 bylo těmito těžkými bombardéry vybaveno 62 perutí Bomber Command. Sériová produkce (včetně licenční v Kanadě) dala celkem 7 378 strojů všech verzí.

Oblíbený bombardér

Lancaster se vyznačoval přísně účelně řešeným drakem spojeným s kvalitními motory. Ve verzi Lancaster B.Mk.I (k pohonu sloužila čtveřice řadových dvanáctiválců Rolls-Royce Merlin 24 o 1 223 kW) unesl 8 156 kg pum v různých kombinacích. Z hlediska některých paramentrů (zejména dostupu a rychlosti) i propracovanosti vnitřního vybavení lancaster sice možná nepředstavoval tak atraktivní letoun jako B-17 Flying Fortress či B-24 Liberator, ale jeho hrubší konstrukce byla přímočaře podřízena základnímu úkolu: dopravit co největší náklad výbušnin nad cíl. 

Nad oběma americkými typy vedl v tomto ohledu díky účelně řešené a rozměrné pumovnici, schopné pojmout větší množství pum a také bomby podstatně větších ráží. Speciálně upravený letoun B.Mk.I (Special) si dokázal poradit i s tehdy nejtěžšími pumami včetně 10tunové „Grand Slam“.

Další přednosti lancasteru představovala odolnost, spolehlivost a dlouhý dolet. Bombardér, oblíbený osádkami a vysoce hodnocený velením RAF, se stal jednoznačným triumfem společnosti Avro a jeho konstrukce navíc nabízela potenciál pro další vývoj.

I proti Japonsku?

V roce 1943 ministerstvo letectví vypsalo specifikace B.14/43 na těžký bombardovací letoun, který by v budoucnosti nahradil stávající lancastery. Požadavky od samého začátku počítaly s novou pokročilejší verzí tohoto typu: mělo jít v zásadě o Lancaster B.Mk.III, ale se zesílenou výzbrojí a pasivní ochranou. Očekávalo se nasazení v Pacifiku proti Japonsku, a proto mělo nové provedení disponovat zvětšeným doletem. Zlepšit se měly rovněž výškové charakteristiky, které byly u lancasteru v porovnání s americkými typy B-17 a B-24 (o nově vyvíjeném Boeingu B-29 Superfortress ani nemluvě) slabší.

Konstrukční tým vedený Royem Chadwickem (měl na kontě jak manchester tak i lancaster) se tedy pustil do práce. K pohonu vývojáři zvolili agregáty Rolls-Royce Merlin 85 a nový typ nejprve nesl označení Lancaster Mk.IV. Pro verzi s americkými licenčními motory Packard Merlin 68 pak bylo rezervováno označení Lancaster Mk.V. Konkurenční firma Vickers sice připravila typ Windsor, ten se ovšem s produktem společnosti A.V. Roe nemohl srovnávat.

Lépe vyzbrojený lincoln

Při vývoji konstruktéři použili mnoho komponentů původního lancasteru, nicméně změny byly natolik zásadní, že výrobce v srpnu 1944 upravil označení na Type 694 Lincoln. K pohonu prvního prototypu posloužila čtveřice motorů Merlin 85. Letoun obdržel nové křídlo se zvětšeným rozpětím a vyšší štíhlostí aerodynamické plochy. Trup se dočkal prodloužení a ocasní plochy sice měly identickou konstrukci s lancasterem, získaly však zvětšená směrová kormidla. Při stavbě došlo na rozdíl od předchozího typu k použití modernější technologie se zapuštěnými nýty. 

Jelikož narostla celková hmotnost letadla, konstruktéři zesílili zatahovací podvozek Dowty. Stavba prototypu byla objednána v červenci 1943 a úvodní kontrakt na 162 exemplářů se podařilo podepsat o pouhý měsíc později.

Neozbrojený prototyp sériového čísla PW925 zalétal kapitán Harry Brown na letišti Ringway v Manchesteru 9. června 1944. O pouhé čtyři dny později stroj přelétl do sídla zkušebního střediska v Boscombe Downu k dalším zkouškám. Posléze obdržel výzbroj: na horní straně trupu se při této příležitosti objevila střelecká věž Martin 250 CE.23 s dvojicí kulometů ráže 12,7 mm. Ta se nicméně u dalších prototypů i sériových letadel v definitivní podobě neuplatnila a nahradila ji střelecká věž Bristol.