Německá premiéra zbraně budoucnosti: Drony Císařského námořnictva a jejich nasazení v první světové válce

Slovo dron označuje jakýkoliv dálkově ovládaný stroj a z hlediska nasazení je můžeme rozdělit na námořní, letecké, pozemní či dokonce vesmírné. Pokud zůstaneme hned v první zmíněné oblasti, dělí se dále na hladinové a podvodní (autonomní ponorky).

Pro hladinovou kategorii, zejména v důrazu na ozbrojené síly a válečné konflikty, je používáno označení USV pocházející z anglického názvu Unmanned Surface Vehicle (hladinové plavidlo bez posádky). Jedná se o plavidlo, které se pohybuje po vodní hladině, a na dálku jej řídí operátor.

Plně autonomní lodě pak nesou zkratku ASV (Autonomous Surface Vehicle). Někdy jsou nazývány též dronové čluny či námořní drony (v případě sebevražedného použití se používá označení X-USV, kdy X znamená eXpendable – postradatelné).

První USV

První dálkově ovládané plavidlo pod názvem Teleautomaton představil vynálezce Nikola Tesla na světové výstavě v Chicagu už v roce 1893. Na jeho práci pak v roce 1905 navázal Wilhelm Siemens experimenty s dálkově ovládaným člunem, což o dekádu později vedlo k vývoji reálného modelu.

Když později vypukl globální konflikt, společnosti Siemens, With, Giesler a Goldbach se obrátily na německé ministerstvo války a císařský námořní úřad, aby pro válečné úsilí zpřístupnily své četné patenty a plány prototypů. Po vyhodnocení návrhů, za což zodpovídal Ferdinand von Zeppelin, začaly experimenty s dálkově ovládanými vzducholoděmi, letadly, čluny či torpédy také v režii ozbrojených sil. 

Kaiserliche Marine vkládalo nemalé naděje do výbušného člunu, který měl pomoci prolomit dohodovou námořní blokádu – a to bez vlastních ztrát na životech. Společnost Siemens-Schuckertwerke záhy představila dálkově ovládaný motorový člun (Fernlenkboot – FL) nesoucí výbušniny. Tato plavidla měla primárně cílit na monitory britského válečného námořnictva operující u pobřeží Flander.

Na jaře 1915 proběhly na několika vodních plochách v říši první testy, které ukázaly, že je nutné zaměřit síly na vývoj jednotek ovládaných pomocí kabelu. Ukázalo se, že se dají ovládat až do vzdálenosti 15 km, což souviselo s plánem na výstavbu řídících stanovišť umístěných na vyvýšených bodech. 

Spolupráce s letci

Císařské námořnictvo objednalo v září 1915 tucet výbušných člunů, z nichž čtyři se měly účastnit dalších námořních testů, zatímco dalších osm zamířilo do Flander, kde se plánovalo jejich nasazení proti monitorům Royal Navy. Současně přišla zakázka na výstavbu ovládacích stanovišť v Ostende a Zeebrugge, k nimž záhy přibyly další, které vznikaly v Kielu, Travemünde a na dalších místech na pobřeží Severního a Baltského moře.

Pro co nejvyšší efektivitu se umísťovaly na věže vysoké asi 30 metrů, ze kterých mohla obsluha za ideálních podmínek FL vidět a ovládat na vzdálenost až 24 km od pevniny. 

První dvě z lodí se podařilo připravit do akce až v prosinci 1915, ale stejně jako jejich nástupci trpěly řadou „dětských nemocí“ (převážně s pohonnými jednotkami), takže velení odložilo nasazení do ostré akce až na rok 1916. Mezitím se díky využití hydroplánů podařilo zdvojnásobit ovládací rádius. Jejich osádky měly pomocí silné vysílačky podávat ovládacímu stanovišti zprávy o pohybu FL a obsluha tak mohla korigovat jejich směr, aniž by na plavidlo reálně viděla.

O bezpečnost hydroplánu se měl postarat silný stíhací doprovod. Vše se jevilo slibně, a tak námořnictvo objednalo v únoru 1916 dalších pět plavidel, která měla operovat u pobaltského pobřeží. Celkem tak Císařské námořnictvo disponovalo 17 FL označenými číslicemi 1–17, o jejichž výrobu se staraly brémské loděnice Lürssenwerft.

Co vše umějí?

Výbušné čluny měly hmotnost šest tun, aerodynamický trup dosahoval délky 16 metrů a šířky 1,86 metru. Pohon zajišťovaly dva benzinové motory Maybach (používané u vzducholodí) o výkonu (154 kW) a dva šrouby, díky nimž prostředek dokázal vyvinout maximální rychlost až 30 uzlů (56 km/h). Rozměrné palivové nádrže umožňovaly až šestihodinovou plavbu v plné rychlosti.

Nutno však podotknout, že bojový rádius ve skutečnosti závisel na možnostech ovládací stanice. Ta člun řídila pomocí izolovaného jednojádrového měděného kabelu, po němž se přenášely elektrické povely. Drát o délce 20 km se nacházel na bubnové cívce na zádi člunu a operátor mohl z řídícího stanoviště předávat jednoduché povely:

• zapnuto ovládání
• nastartování nebo zastavení motoru
• řízení kormidla
• sebedestrukce
• zapnutí zadního světla pro lepší viditelnost člunu při řízení
• zapnutí nebo vypnutí dýmovnic

Hlavní a jedinou výzbroj představovala 700kg výbušná hlavice s kontaktním zapalovačem, kterou mohl operátor odpálit dálkově. Námořnictvo také přišlo s novou možností nasazení FL, když nechalo upravit torpédoborec T-146, který měl člun dopravovat blíž k vybranému cíli. Probíhaly dokonce také pokusy s řízením FL z doprovodného torpédoborce a ze vzducholodí a pro tyto účely došlo k prodloužení ovládacího kabelu na 50 km.

S ohledem na problémy spojené s dálkovým předáváním pokynů se experimentovalo také s bezdrátovou/rádiovou obsluhou a na přelomu let 1917 a 1918 byly čluny přestavěny pro tento způsob. Operátor tak nemusel setrvávat na věži na pobřeží, ale FL řídil z hydroplánu letícího nad plavidlem. Tato úprava významně rozšířila možnosti nasazení nové zbraně, ale bohužel pro Německo přišla pozdě. Ruku v ruce s těmito úpravami došlo také k instalaci silnějších motorů, díky nimž mohl FL plout rychlostí až 40 uzlů (74,1 km/h).

V akci

Císařské námořnictvo zavedlo tyto čluny zejména k obraně vod okupované Belgie. K prvnímu ostrému nasazení došlo 24. dubna 1916, ale porouchalo se řízení a operátor jej nakonec sám odpálil. Stejná situace se opakovala 25. září 1916 a 1. března 1917 německý FL doplul až na dohled britských ostrovů a zničila jej pobřežní baterie. K další akci došlo 6. září 1917, kdy plavidlo zamířilo proti lodi Královského námořnictva, ale posádka si jej včas všimla a rozstřílela jej dřív, než se stačil přiblížit. 

Obdobně skončil i úder proti ruskému torpédoborci v Rižském zálivu. Prvního úspěšného zásahu docílil operátor FL-12 dne 28. října 1917, když nedaleko Ostende narazil do britského monitoru Erebus. Výbuch nálože však na silně pancéřovaném obrněnci způsobil jen lehké škody. Jediným zaznamenaným útokem rádiem řízené modifikace je akce z 25. května 1918, kdy plavidlo naváděla osádka hydroplánu. Nakonec však svůj cíl minulo, a tak jej zničil jeho operátor.

Příliš drahý vývoj a nepřesvědčivé výsledky přiměly Němce, aby tento program v průběhu roku 1918 zastavili. O výbušné čluny projevilo zájem i rakousko-uherské válečné námořnictvo, ale nakonec jej od toho odradili němečtí experti. Na počátku 20. století prováděly pokusy s dálkově řízenými plavidly také další velmoci. Většinou se jednalo o vyřazené válečné lodě, které se řídily pomocí rádia, ale zpravidla sloužily jen jako cvičné cíle.