Wernhera von Braun ve 20. a 30. letech minulého století uchvátily rakety, kterým se začal věnovat. Brzy se stal konstruktérem smrtících strojů, kterými nacistické Německo za války bombardovalo Londýn a jeho civilní obyvatelstvo
Wernher Magnus Maximilian svobodný pán von Braun své služby raketového inženýra nabídl německé armádě, která je s radostí přijala. Výsledkem vývoje se stala nechvalně proslulá raketa V-2, proti které všechny předválečné pokusy představovaly jen slabý odvar. Raketa V-2 měla výšku 14 metrů, startovací hmotnost 13 tun a dolet až 380 kilometrů. Bez nadsázky se dalo říci, že o takových raketách specialisté ostatních zemí ani neuvažovali.
Nacistické Německo do vývoje rakety V-2 investovalo více peněz, než Spojené státy vložily do programu Manhattan, který měl vytvořit atomovou bombu. Při převodu na srovnatelnou jednotku (americký dolar v roce 1943) jsou to zhruba tři miliardy dolarů pro V-2 oproti dvěma miliardám pro projekt Manhattan. Přitom šlo o teroristickou zbraň, která měla z vojenského hlediska jen minimální šanci změnit průběh války. Její přesnost byla malá, takže jejím hlavním úkolem bylo rozsévat strach mezi civilním obyvatelstvem a podlamovat jeho morálku.
Wernher von Braun se na konci války vzdal Američanům a následně byl společně s dalšími špičkovými odborníky internován v USA. Zde se snažil udělat tlustou čáru za svou minulostí, bagatelizovat svoji roli v projektu V-2 a maximalizovat svůj pozitivní přínos v něm. Je sice pravdou, že počátkem roku 1944 byl zatčen Gestapem za určité nesrovnalosti v programu V-2, ve skutečnosti se ale nejspíše stal obětí boje o moc mezi nacistickými představiteli, kteří toužili mít program V-2 ve své kompetenci. Každopádně mu toto zatčení po válce velmi pomohlo.
Není však pravdou, že vývoj rakety byl možný pouze za cenu ohromných lidských ztrát na životech nevinných vězňů. Ti k vlastnímu vývoji neměli přístup, úmrtí si vyžádala výroba v nelidských podmínkách, především v podzemní továrně Dora. V-2 se kvůli tomu stala zřejmě jedinou zbraní v historii, při jejíž výrobě zahynulo více lidí, než při jejím operačním nasazení.
Ve Spojených státech von Braun pochopil, že zdejší dění do značné míry ovlivňuje veřejné mínění a tak se vrhl na propagaci kosmonautiky a kosmických letů. V osmi číslech časopisu Collier’s mu vyšla série článků o kosmických raketách, družicích a kosmonautech. K ní napsal vydavatel zajímavý úvod: „Co zde budete číst, není fikce. Jsou to seriózní fakta. Navíc jde o akutní varování, že Amerika musí rychle začít budovat dlouhodobý program, který zajistí západu kosmickou převahu. Pokud to totiž neuděláme my, pak to udělá někdo jiný. A tím někým bude pravděpodobně Sovětský svaz.“
Časopisecký seriál měl velký úspěch, na jeho základě vznikly další materiály. Z nich byl nejdůležitější televizní seriál vysílaný v roce 1955, na jeho výrobě se podílela firma Walt Disney Production, nešlo však o žádnou lacinou zábavu nebo pouťovou atrakci. Von Braun v seriálu osobně vystupoval a hned první díl s názvem Člověk ve vesmíru vzbudil obrovskou pozornost. Kopii si dokonce na doporučení prezidenta zapůjčil i Pentagon.
„Napravený hříšník“ se tedy zapojil do amerického raketového a kosmického programu. Přesto byl dlouhé roky odsouván na druhou kolej a až po selhání prvního amerického pokusu o dopravu družice do vesmíru vycítil svoji životní příležitost a poslední lednový den roku 1958 do vesmíru dopravil první americkou družici.
V americkém prostředí se naučil pohybovat bravurně, a tak když Kennedy vyhlásil lunární program, nemohl u toho chybět a ihned předložil své plány na superraketu Nova. Ta se sice nakonec nerealizovala, von Braun však u kormidla lunárního programu zůstal. Stále však tvrdě prosazoval technické koncepty, které by cestu na Měsíc velmi zkomplikovaly.
Prvním z nich byl plán přímého letu. Von Braun prosazoval cestu na Měsíc, přistání i návrat v jediné lodi. NASA se nakonec rozhodla pro jiný způsob, kdy astronauti použili dvojici lodí, jednu pro dopravu na oběžnou dráhu Měsíce a zpět na Zemi, druhou pro přistání na jeho povrchu a návrat k mateřské lodi. Tento koncept byl náročnější na provedení setkávacích manévrů, ale technicky jednodušší. Na Měsíc nebylo nutné vláčet loď schopnou přestát náročný přistávací manévr u Země, stejně jako nebylo třeba dopravovat až na jeho povrchu palivo nezbytné pro odlet od Měsíce.
Proti všem šel von Braun také při použití kapalného vodíku jako paliva. Ten má totiž nízkou molární hmotnost: je dosaženo vysoké teploty při spalování (a vysoké výtokové rychlosti spalin z motoru). Díky tomu má vodíkový raketový stupeň nosnost o 35 až 40 procent vyšší ve srovnání s jinými palivy.
TIP: Spolčení s ďáblem: Využití nacistických zločinců za studené války
Jenže nic není zadarmo. Vodík je nutné skladovat při teplotě mínus 253 stupňů Celsia, což klade obrovské nároky na manipulaci, skladování i na vlastní raketový motor. Von Braun byl proto zapřisáhlým odpůrcem vodíku. Nakonec si NASA proti jeho vůli „vydupala“ použití vodíku ve druhém a třetím stupni obří rakety Saturn-5. Přesto si historie von Brauna pamatuje jako hlavního tvůrce této rakety i jako architekta amerického lunárního programu.
Kauzy (extra Historie)
VědaÚlomek dvanáctistěnu nalezený v belgické provincii Limburk. (foto: Flanders Heritage Agency, Kris Vandevorst, CC BY 4.0)
HistorieStalinova pohřbu se zúčastnil i československý prezident Klement Gottwald, jemuž se však cesta do Moskvy stala osudnou. Následkem letu u něj totiž došlo k protržení výdutě srdeční aorty. Zemřel devět dnů po Stalinovi, což bylo propagandisticky využito jako „smrt žalem“. (foto: Profimedia/ČTK)
VesmírSimulace planet obíhajících kolem celých dvojhvězd ukázaly, že obyvatelné mohou nejspíš být v případě, kdy obíhají relativně blízko výrazně nestejných hvězd. (ilustrace: NRAO/AUI/NSF, S. Dagnello, CC BY-SA 4.0)
VesmírRaketoplán Challenger během startu 28. ledna 1986. Jen o pár sekund později došlo k fatálnímu selhání, které vedlo ke zkáze a rozpadu celého stroje. (foto: Wikimedia Commons, NASA, CC0)