Po většinu historie byla barvou smutku bílá. Kdy ji vystřídala černá?

26.11.2021 - Tomáš Konečný a Nina Weissová

Po většinu středověku bylo zvykem oblékat se na znamení smutku do bílé. Teprve v 16. století nastal radikální obrat díky třem ženám z francouzského dvora. A od té doby nosí pozůstalí černou…

<p>Skotská královna <strong>Marie Stuartovna</strong> (vlevo) v rozporu se zvyklostmi oblékla bílou na svou svatbu. <strong>Diana de Poitiers</strong> vyřešila problém s volbou smuteční barvy šalamounsky – až do své smrti oblékla šaty kombinující bílou i černou.</p>

Skotská královna Marie Stuartovna (vlevo) v rozporu se zvyklostmi oblékla bílou na svou svatbu. Diana de Poitiers vyřešila problém s volbou smuteční barvy šalamounsky – až do své smrti oblékla šaty kombinující bílou i černou.


Reklama

Od středověkých dob vyjadřovala černá barva zbožnost, pokoru a strohost. Mniši a kněží skrze ni odkazovali na svou společenskou roli a na začátku novověku se stala úředním odstínem oděvu soudců, kteří tak manifestovali službu nestranné spravedlnosti. Ostatně, ve většině zemí jsou taláry černé dodnes. Barvu smutku za zemřelé oproti tomu představovala od středověku bílá. Ze stejného důvodu se i dnes pokládají na hrob bílé květiny a totéž pozadí mají zřejmě rodové pověsti, v nichž nešťastné události a skon zvěstuje „bílá paní“. Tímtéž spojením se ostatně označovaly francouzské královny-vdovy, neboť po smrti manžela odcházely do ústraní a bílou již nesundávaly na znamení věčného smutku. 

Soudkyně všech

Obrat v barevné symbolice přinesl červenec roku 1559, kdy na následky zranění z turnaje zemřel francouzský král Jindřich II. Jeho o dvacet let starší milenka Diana de Poitiers, do níž se zamiloval už coby šestnáctiletý mladík a po celý život jí zůstal věrný, tak měla projevit smutek. Jenže byla zároveň provdána za jiného muže, a formálně tudíž na smuteční barvu neměla nárok. Problém vyřešila šalamounsky: Oblékla šaty kombinující bílou i černou, a chodila tak až do své smrti o šest let později. 

Odění do bílé se naopak očekávalo od Jindřichovy ženy Kateřiny Medicejské, jenže královna-vdova tak odmítla učinit, zřejmě v reakci na nenáviděnou sokyni. Po zbývajících třicet let života, kdy většinou vládla za své tři syny, tedy nosila téměř výhradně černou: Manifestovala tím nejen zbožnost, jak se ostatně slušelo na papežovu neteř, ale rovněž zdůrazňovala svou proklamovanou roli usmiřovatelky katolíků s protestanty a hlavní soudkyně království. Přízvisko „černá královna“ přitom dokonale shrnovalo její intrikánskou a tvrdou vládu. 

Svatba v bílém

Jako třetí žena se o změnu trendu zasloužila skotská královna Marie Stuartovna. Roku 1558 Paříž oslavovala její svatbu s budoucím francouzským panovníkem Františkem II., synem Kateřiny Medicejské.

TIP: Svatební tradice: Proč se unáší nevěsta a jakou roli má ženichův svědek?

Nevěsta však doslova vyrazila přítomným dech, když v rozporu se zvyklostmi oblékla bílou, zřejmě aby zvýraznila svou snědou pleť. Spekulaci, že šlo o barvu smutku, musela následně sama vyvracet tvrzením, že volba podtrhovala její panenství. Na pomoc jí přispěchali i dvorní básníci, kteří skládali sonety o krásné nevěstě v bílém. Propaganda se ujala, řada šlechtičen posléze zvolila svatební šaty ve stejné barvě – a zvyk přetrval dodnes. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Hanza neprosperovala jen díky diplomacii – v případě nutnosti dokázala vzpurná hrabství třeba vyhladovět. (ilustrace: Profimedia)

Zajímavosti

Ted Sams získal po 60 letech svůj maturitní diplom. (foto: Profimedia, David Orr ©)

Revue

DART míří na sebevražednou misi ve jménu planetární obrany. (ilustrace: NASA/Johns Hopkins APL, Steve GribbenCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Banánovník nakažený fusariovým vadnutím (TR1). (foto: Flickr, Scot NelsonCC0)

Věda

Seznamte se s oblastí, kde se stékají dvě nejmohutnější moravské řeky Morava a Dyje – seznamte se s krajinou Soutoku. (foto: Petr Zajíček ©)

Příroda

Klášterní komplex dnes. (foto: Shutterstock)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907