Svatební tradice: Proč se unáší nevěsta a jakou roli má ženichův svědek?

05.10.2020 - Radomír Dohnal

Svatba byla z historického hlediska považována za obchod, na kterém nikdo ze zúčastněných nechtěl tratit. I proto se ustálil systém pravidel, z nichž část ještě dnes provozujeme coby dozvuk dávných tradic.


Reklama

To, komu vlastně svatební oznámení pošleme (a komu ostentativně ne), vypovídá hodně o nás samých. V zásadě jde ale jen o modifikovanou variantu trojkolových ohlášek, jejichž praxi roku 1213 stvrdil bulou papež Inocenc III. Proč by někoho ve farnosti, vsi, nebo v celém kraji mělo vůbec zajímat, že se budete vdávat či ženit? Důvod byl velmi praktický: každý si mohl sáhnout do svědomí a zavčasu sňatku zabránit. Třeba proto, že ženich a nevěsta mohli být bratr a sestra. Právě potlačení incestních tendencí a příbuzenského křížení nejrůznějších nemanželských levobočků mělo zabránit možné genetické katastrofě. Ohlášky měly také v dostatečném předstihu připravit terén a urovnat případné letité rodinné spory tak, aby samotná svatba už probíhala co nejpoklidněji. 

Loučení se svobodou

Zvyk, který má své kořeny v přechodových rituálech, se poprvé uchytil v antice. Průkopníci „zapíjení“ svobody byli pravděpodobně Sparťané, kteří si až do rána při pohárech vína nastávajícího ženicha dobírali. Ten pil většinou „nealko“, nebo svůj nápoj hojně ředil vodou. Proč? Už následující večer se od něj očekával výkon, o kterém měl pramalé tušení a nesouvislé narážky starších mužů většinou nechápal. Umírněnou variantou spartského předsvatebního veselí byla třeba francouzská as l'enterrement de vie de garçon, tedy pohřbívání chlapce. To ženy si, v kruhu kamarádek či sester, dopřávaly vonné koupele se zpěvy. Třeba v oslím mléce, když na to měly. Obecně mělo loučení dívek se svobodou tklivý charakter, sňatek byl obvykle i jejich odchodem od rodinného krbu do zcela nového prostředí. 

Kde je nevěsta?

Únos nevěsty se dříve odbýval bez veškeré romantiky: šlo čistě o způsob, jak si pojistit ruku oné vyvolené. Pokud se totiž někomu podařilo unést svobodnou dívku ideálně z lepší rodiny a únosce s ní strávil (klidně ve vší počestnosti) noc nebo pár hodin o samotě, dotyčná prudce klesla v ceně. Další potenciální ženichové často ztratili zájem – právě kvůli důvodnému podezření, že už to s její počestností nevypadá dobře. Legendární únos Sabinek v Římě nebo výpad Přemyslovce Břetislava a odvedení Jitky spadá přesně do takové kategorie. Žena se po únosu stane zbožím s rychle postupující dobou spotřeby a je třeba ji provdat co nejdříve. Klidně i do nerovného či nepříhodného sňatku s jejím „únoscem“. Dnes je to jen společenská hra, kde ženichovi hrozí nanejvýš velká útrata, pokud se s hledáním nevěsty opozdí. Po staletí to ale bylo bráno smrtelně vážně.

Svědek ženicha

Ne nadarmo se jim v Anglii přezdívá best man, nejlepší muž. Dnes je úkol svědka ženicha deklasován na pořádání rozlučky, hlídání prstenu a jeho transport k oltáři. Jenže dřív to byl best man, kdo asistoval při únosu. Prostě dokonalý a důvěryhodný parťák pro krajně riskantní podnik. To on měl být schopen třeba zatarasit vlastním tělem dveře kostela a svádět souboje s bratry nevěsty. Mimochodem, i proto stojí žena při obřadu po levici svého nastávajícího. Ten totiž potřebuje pravou ruku volnou, kdyby musel tasit meč. Jak asi tušíte, stát se může ledacos a své rozhodné „ano“ třeba ženich už říct nestačí. Co pak s nevěstou? Pořád je tu best man, který to tak všechno trochu spískal. Rázem musí zastat ženicha, aby bylo spravedlnosti a pořádku učiněno zadost.

Hra na schovávanou

Samozřejmě, že v průběhu časů se stala svatba poněkud civilizovanějším obřadem. Výrazně k tomu přispělo svolení rodičů nevěsty, zvláště pak jejího otce. Pořád ale bylo zapotřebí zajistit, aby smluvenou „obchodní dohodu“ mezi nastávajícím ženichem a budoucím tchánem nenarušil (třeba zrovna únosem) nikdo zvenčí. A právě tady, někdy kolem 14. století, vzniká v anglosaských zemích tradice družiček: dívek podobně nastrojených jako nevěsta, které ji doprovází k oltáři. V zásadě jsou jen podstrčenou návnadou, po které má případný narušitel svatby skočit, než se ženich zhotoví k obraně. Odtud také pochází na východě tradiční „maškara“, kterou ženichovi někdy před svatbou nabízejí.

Okroužkovat 

Prstýnek? Pravda, přišli s ním už staří Egypťané, ale že by mělo jít o zlaté a stříbrné kousky posázené drahými kameny, to se ujalo až později. Původně jej ženich předával otci nevěsty, coby kapitál do zástavy. Byla to jen finanční transakce, musel ukázat, že na to má. Uznalý tchán pak obvykle prsten ponechal nevěstě, aby měla v novém životě něco do začátku. Oficiální předání zásnubního prstenu přímo své nastávající poprvé učinil Jindřich VIII. Jeho nevěstě tehdy byly dva roky. Za zásnubními prsteny s diamanty pak stojí až reklamní kampaň společnosti De Beers, nastartovaná ve třicátých letech minulého století. To aby se každá žena mohla jednou za život cítit jako princezna. Reklamy zdůrazňovaly také to, že „diamanty pochází ze zrození hvězd a jsou na věčnost“, což bylo velmi chytré motto.

Kousíček z nevěsty

Svatební kytice byla starořeckým ochranným talismanem, který měl ženu vstupující na neprobádanou půdu chránit před zlými silami. Velké květy se užívaly zřídka, spíše šlo o byliny a křoviny s magickým účinkem. Výběr? Podle místních zvyků. Například na západě  triumfoval břečťan, na jihu česnek, ve starém Římě vavřín.

TIP: Proč vlastně nosí nevěsty závoj? Má pouze dělat ženu tajemnější?

Odhazování kytic do davu přišlo do módy relativně nedávno, až ve 14. století. Bylo totiž zvykem, že si svatebčané pro štěstí utrhli kus šatů nevěsty, takže toho na ní moc nezůstalo. Bitku o „něco z nevěsty“ tak nahradila zahozená kytice – novomanželka už žádný talisman nepotřebuje, protože své štěstí přece našla. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Upír obecný (Desmodus rotundus), někdy nazývaný též upír rudý nebo upír velký, je druh tropických netopýrů žijící ve Střední a Jižní Americe.

Věda

Základna nově nalezeného korálového útesu je široká 1,5 kilometru a jeho vrchol se v nejvyšších bodech nachází 40 metrů pod hladinou moře.

Zajímavosti
Reklama

Příslušníci 101. výsadkové divize během operace Anaconda v březnu 2002.

Válka

Na jednání v Ženevě nemohl chybět Edvard Beneš. Z Prahy přijeli Karel Kramář, předseda Národního výboru a vůdce strany státoprávně demokratické, Václav Klofáč, místopředseda Národního výboru a vůdce českých národních socialistů, agrárník František Staněk, předseda Českého svazu poslanců, Gustav Habrman za sociální demokraty, státoprávní demokrat Antonín Kalina, šéf Maffie Přemysl Šámal, ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss a ředitel Agrární banky Karel Svoboda. Později dorazil i Mořic Hruban za moravské katolíky.

Historie

Sir John Julius Angerstein na portrétu Thomase Lawrence z roku 1790.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907