Prvními vyslanci k světům mimo Sluneční soustavu by mohly být želvušky a háďátka

12.01.2022 - Martin Reichman

Vědci z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře navrhují, aby se prvními pozemskými vyslanci k cizím světům za hranicemi Sluneční soustavy staly želvušky a háďátka.

<p>Želvušky patří k nejodolnějším organismům na Zemi. Mimo jiné dokážou přežít obrovské dávky radiace a na své vzkříšení z hibernace umí čekat až deset let.</p>

Želvušky patří k nejodolnějším organismům na Zemi. Mimo jiné dokážou přežít obrovské dávky radiace a na své vzkříšení z hibernace umí čekat až deset let.


Reklama

Podle badatelů z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře je snaha o průzkum vzdálených světů za hranicemi Sluneční soustavy přirozená lidskému druhu. „Podívejte se na historii lidského druhu. Prozkoumáváme vše na stále menších a menších úrovních až po subatomární úroveň. Zároveň ale probíhá lidské bádání ve stále větší celcích a ve větším měřítku. Myslím, že taková snaha je jádrem toho, kým doopravdy jako lidé jsme,“ zamýšlí se nad budoucností lidského poznání Joel Rothman, ředitel programu biomolekulárních věd na Kalifornské univerzitě.

Myslet ve velkém, začít v malém

Největší výzvu pro mezihvězdné cestování představuje obrovská vzdálenost mezi Zemí a nejbližšími hvězdami. Mise Voyagerů ukázaly, že dokážeme vyslat kosmické sondy na vzdálenost 150 astronomických jednotek, kterou potřebujeme k opuštění heliosféry – bubliny obklopující naši Sluneční soustavu, ve které převládá vliv magnetického pole Slunce. Bezmála tunovým sondám, které se vesmírem řítí rychlostí přes 60 tisíc kilometrů v hodině, to ale trvalo přes 40 let. Přitom urazily jen zlomek vzdálenosti potřebné k dosažení nejbližší extrasolární hvězdy – cesta sondy podobné Voyageru by k Proxima Centauri trvala zhruba 80 tisíc let.

Joel Rothman a experimentální kosmolog Philip Lubin proto navrhují změnu uvažování. Namísto velkých sond bychom k extrasolárním světům mohli namířit minimalistická zařízení o velikosti lidské dlaně. Taková zařízení by podle nich mohl pohánět laserový paprsek, a mohla by dosahovat rychlosti 20 až 30 % rychlosti světla. K Proxima Centauri by takové zařízení bylo schopné dorazit za pouhých 20 let.

Etika panspermie

Další otázkou, nad kterou se oba vědci zamýšlejí, je účel sond a jejich náklad. V úvahu by podle nich připadalo vyslání živých želvušek nebo háďátek. Tito mikroskopičtí tvorové jsou známí svou extrémní odolností a životaschopností a jsou tak oblíbenými modelovými organismy pro výzkum zaměřený na přežití v extrémních podmínkách. Dokážou například utlumit svůj metabolismus na takovou úroveň, že přežijí i extrémně nízké teploty nebo nepřátelské prostředí vesmírného záření. Samozřejmě ani želvušky nejsou nesmrtelné a není tak jisté, že by dlouhou cestu vesmírem přežily, za zkoušku to ale podle vědců stojí.

TIP: Jak přežijeme v kosmu: Na co se musí připravit budoucí vesmírní cestovatelé?

Existuje ale ještě etická stránka celé věci – také želvušky a háďátka jsou živými tvory a je třeba si tak odpovědět na otázku, zda máme právo je takovému zacházení vystavit. Další a dost možná mnohem důležitější otázkou je, zda je odpovědné a etické snažit se rozsévat život po dalších koutech vesmíru.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Laločníci na korálovém útesu

Věda
Reklama
Historie

7335 (1989 JA) patří do tzv. Apollonovy skupiny planetek – tak se nazývají vesmírné objekty obíhající kolem Slunce, jež v periodických intervalech míjejí oběžnou dráhu Země.

Vesmír

Sloní samice se s velkou oblibou pase na vodních rostlinách. V tomto případě pod dohledem dvojice kladivoušů afrických.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907