Šlechtická rebelie proti železnému králi: Vzpoura v roce 1276 otřásla mocí Přemysla Otakara II.

Čeští a moravští pánové museli znát Přemyslovu pýchu, jeho přebujelé sebevědomí a nesmlouvavou povahu ve chvílích, kdy mu kdokoliv v čemkoli odporoval. Bylo jim tedy určitě jasné, že neposlušnost vůči králi nemůže projít bez trestu. Přesto doufali, že vhodným výběrem okamžiku oslabí panovníkovu moc natolik, že bude ochotný k vyjednávání a po dlouhých dvou desetiletích systematického omezování jejich práv snad i k významným ústupkům.

Výběr okamžiku

Ve skutečnosti vlastně nešlo ani o nějakou válečnou akci, při které by snad Vítkovci či Boreš z Rýzmburka, hlavní aktéři vzpoury, obsadili královské město či hrad a chtěli dosadit na trůn jiného vladaře, ale jednoduše odepřeli vládci poslušnost ve chvíli, kdy ji nejnutněji potřeboval. Jihočeští Vítkovci ještě návdavkem vyplenili klášter Zlatá Koruna, který dlouhodobě zasahoval do jejich výsostného území a práv. Tento klášter podobně jako nově založené královské město (České) Budějovice byl jedním z mnoha prostředků, jakými Přemysl Otakar II. systematicky oklešťoval moc jihočeského rodu, protože měl pocit, že ho ohrožuje.

A co bylo tak kruciální událostí, že si ji šlechtici vyhodnotili jako dlouho očekávaný moment pro spuštění své dlouhotrvající zloby? Roku 1276 se u Vídně shromáždila vojska Rudolfa Habsburského a Přemysla Otakara II., který očekával pomoc svých šlechticů. Jenže přišla zpráva, že Vítkovci a Boreš z Rýzmburka se vzbouřili. Český král byl totiž od roku 1273 ve sporu s novým římským králem Rudolfem, když odmítl navzdory všem ostatním říšským kurfiřtům uznat jeho volbu. Habsburk si to nenechal líbit, vyhlásil nad ním říšskou klatbu a vyzval své příznivce do boje proti pyšnému rozpínavému českému králi. A měl úspěch.

Čekání na vazaly

Přemysl sice nezůstal bezmocný, ale opustila ho většina šlechticů z rakouských zemí (Rakousy, Štýrsko a Korutany), kteří se chtěli zbavit nepohodlného českého jha, neustále utahujícího šroub vlastní moci na úkor té jejich. V tomto se královy metody podobaly těm, které používal v Čechách k upevnění vlastní autoritářské moci.

Vojska obou králů nyní stála u Vídně na pravém břehu Dunaje, přičemž pod korouhvemi Rudolfa Habsburského se sešla i většina Přemyslových bývalých poddaných z rakouských zemí. Ty postupně získával od 50. let pod svou vládu, když předchozí vládce Fridrich Babenberský zvaný Bojovný zemřel bez mužského dědice roku 1246.

Moc českého krále tím nebývale vzrostla, takže postupně ztrácel i své někdejší spojence po celé Svaté říši římské. Z významnějších říšských knížat zůstal na Přemyslově straně jen jediný, braniborský markrabě Ota Dlouhý, který se utábořil na levém břehu Dunaje, kde vlál prapor s českým lvem. I přes toto výrazné oslabení hodlal Přemysl svést bitvu v případě, že se na jeho příkaz sjedou šiky veškeré české a moravské šlechty.

Jenže tady padla kosa na kámen. Vítkovci vycítili příležitost k pomstě za všechna předchozí příkoří, stejně jako starý Boreš z Rýzmburka, takže k Vídni odmítli přijet. Chyběly zřejmě i další významné šlechtické rody (Markvartici a Ronovci), zatímco na levém břehu Dunaje všichni napjatě čekali, jestli dorazí. 

Když namísto toho došla zpráva o zmíněné rebelii a napadení královských statků, ztratil Přemysl poslední naději. Pokořil se před Rudolfem, uznal jeho nárok na vládu v říši a postoupil mu všechny své země kromě Čech a Moravy. Sepsali o tom smlouvu, které se někdy říká vídeňský mír a jež mimo jiné obsahovala závazek, že ani jeden z králů nebude trestat příznivce toho druhého, kteří se proti němu postavili. Ani Rudolf ani Přemysl to však nemínili dodržet. Habsburk tvrdě ztrestal vídeňské měšťany, kteří zůstali na české straně. Přemyslovec se vypravil domů, přičemž neskrýval touhu po krvi odbojných rodů.

Vůdci vzpoury

Jak to tedy vypadalo v Čechách koncem podzimu roku 1276, zatímco se nejmocnější vládci střední Evropy domlouvali u Vídně? V čele vítkovského odboje stál mladý charismatický šlechtic Záviš z Falkenštejna, který se ještě o dva roky dříve na rodovém sněmu krčil ve stínu starších příbuzných.

Již brzy poté se však projevily jeho nesmírné ambice, sebevědomí a především výmluvnost. Díky umění slova ve spojení s osobním kouzlem dokázal přesvědčit ostatní Vítkovce, že je čas přestat reptat a přejít k radikálním činům. Sám byl zatím jen správcem hradu Falkenštejna v rakousko-bavorském Pošumaví a skrze matku měl příbuzenské vazby právě na Rakousy.

Otázkou zůstává, jestli díky příhodné poloze svého panství udržoval už před vypuknutím vzpoury kontakty s Rudolfem Habsburským či s jeho rakouskými příznivci. Čekal záměrně s napadením Zlaté Koruny na nejvhodnější okamžik, který by pomohl právě Habsburkovi? Nebo pouze dokázal rozpoznat pravou chvíli, když nastala, a teprve následně požádal o ochranu římského krále? Prameny nám neumožní spolehlivě odpovědět a stejně tak není jasné, jestli Záviš koordinoval svoje akce s Borešem z Rýzmburka, který vystoupil proti králi ve stejnou chvíli. Je to velmi pravděpodobné, protože odbojníci by byli hloupí, kdyby se navzájem nepodporovali, ale stejně tak je možné, že Boreš prostě vyhodnotil situaci podobně jako Záviš a napadl králův majetek ve chvíli, kdy byl nejzranitelnější.

Sbírání sil

Je zřejmé, že si svou chvíli vybrali šlechtici nadmíru dobře. Králi Přemyslovi uškodili obrovskou měrou a jeho prestiž coby mocného evropského vládce utrpěla nenapravitelné šrámy. Jenže si asi neuvědomili, že tím vlastně panovníkovi rozvazují ruce, když ho uvolňují ze sporů, které musel vést v říši a v rakouských zemích. Když byl Přemyslovec dočasně donucen rezignovat na evropské ambice, mohl o to více věnovat svou energii potrestání odbojníků, které vnímal jako hlavní příčinu svého ponižujícího pokoření u Vídně.

Domů do Čech dorazil ke konci osudného roku 1276, a přes Vánoce si zvládl odpočinout a nabrat dostatek sil k pomstě. Při jeho pyšné a neústupné povaze v něm vřela zloba vůči viníkům. Přesto tady můžeme znovu žehrat na nedostatečnost pramenů, když se budeme snažit rekonstruovat průběh událostí roku 1277, kdy král zvaný železný a zlatý zahájil tvrdou odvetu. Kromě zmíněného přepadení Zlaté Koruny ani přesně nevíme, jaké královské statky vlastně vzbouřenci napadli. Další průběh se pak rýsuje podle zmínek v listinách a v kronikách v hrubých obrysech, ale přesnou časovou souslednost neznáme.

Král využil zimu 1276/1277 k sesbírání všech možných domácích sil. Určitě se nesnažil o smírné narovnání, protože v jeho vojsku se opět objevují zástupci všech možných rodů s výjimkou mocné čtyřky – Vítkovců, Markvarticů, Ronovců a Hrabišiců. To nastoluje úvahu, zda po boku Záviše a Boreše bojovali i zástupci Ronovců a Markvarticů. Vzhledem ke zmíněným skutečnostem je to pravděpodobné, ale konkrétní doklady o tom opět chybí. Celkově můžeme vnímat celé povstání jako střet mezi autoritářskou koncepcí královské vlády a rostoucími ambicemi nejvlivnějších šlechtických rodů.

Tvrdá odplata

Odvetné tažení na jih Čech zahájil Přemysl, až opadl sníh na jaře 1277. Bez milosti zabavil Vítkovcům (Jindřichův) Hradec, stejně jako hlavní sídlo (Český) Krumlov. Pod náporem králova vojska trpěl i klášter ve Vyšším Brodě, rožmberský konkurent Zlaté Koruny. Líté boje také proběhly v severním ohybu Lužnice kolem (Sezimova) Ústí a Hradiště, jež asi právě v té době zpustlo a bylo obnoveno až po dalších téměř 150 letech husity jakožto Tábor.

Králův protiútok byl každopádně tak silný, že někdy na přelomu jara a léta se Vítkovci obrátili už zcela veřejně na Rudolfa Habsburského s prosbou o pomoc. Sám Záviš musel dokonce uprchnout za hranice, dost možná právě k německému králi. Přemysl jej dal prohlásit za psance a vykázal do zahraničí celý rod, což ukazuje míru jeho zloby.

Jenže ve skutečnosti mu jeho zraněná pýcha nadělala jako obvykle více škody než užitku. Rudolf se v té době chlubil, že ho podporují nejen Uhři, ale též 16 českých velmožů, kteří stojí proti Přemyslovi. Habsburk dobře věděl, že podporu mocných rodů může využít k podlomení moci českého krále.

Přemysl konečně pochopil, že ho vnitřní válka oslabuje, a tak sepsal v květnu s Rudolfem jakýsi dodatek ke smlouvě z Vídně. Opět se tam zmiňovalo omilostnění odbojníků, a dokonce vrácení Krumlova zpět Vítkovcům. Pod tímto dojmem se zřejmě vrátil do Čech také Záviš, jenže záškodnické akce ze strany jeho rodu i Boreše z Rýzmburka pokračovaly. Těžko říct, kdo vyprovokoval nové násilí, ale Záviš s mladými „chlapci z Rožmberka“, tedy Jindřichem, Vítkem a Ojířem z Lomnice, dokonce přepadli Budějovice.

Povstání utopené v krvi

V té chvíli Přemyslovce opět ovládla zuřivost na nejvyšší míru. Omezovala ho jen jakási nemoc, jíž tou dobou trpěl, ale když se na podzim uzdravil, udeřil ke konci roku znovu plnou silou na vítkovské zboží. Záviš z Falkenštejna podruhé utekl za hranice k Rudolfovi, zatímco Boreše král přemohl, zajal a odsoudil. Někdy na přelomu let 1277 a 1278 mocný starý pán z Rýzmburka zemřel, byť není jasné, jestli následkem těžkého věznění, nebo popravy.

Vzpouru tedy Přemysl dle svého zvyku nekompromisně utopil v krvi, aniž došlo k jakémukoliv náznaku kompromisu či ústupkům z jeho strany. Jako lev, jehož měl ve znaku, pošlapal záhon růží, ale kořeny jim nechal. Měly mu vyrůst nové „poslušné růže“, jenže se přepočítal. Následující rok se k rozhodující bitvě na Moravském poli mnoho rytířů z odbojných rodů pod jeho prapory nedostavilo a ti co přišli, jako Jindřich z Rožmberka, pak bojovali víceméně z donucení a bez valného nadšení. Podle toho také bitva dopadla a někdejší král železný a zlatý tam padl, byť se v té době už na jeho stranu postavila většina českých rodů, pokořená a podmaněná jeho krutými tresty.

Údajná zrada Miloty z Dědic, který se měl králi mstít za smrt svého bratra, tu neproběhla a Rudolf v té době už ztratil i velkou část podpory svých někdejších říšských spojenců, protože se ukázalo, že i on touží především po vlastní moci a majetku.