Velké sousto pro žraloky: Obávaný predátor nepohrdne ani velrybí mršinou

07.06.2019 - Jaroslav Petr

Žralok lidožravý má pověst smrtícího zabijáka, přesto ho ale neodolatelně lákají mršiny. Příležitost dosyta se nacpat zejména velrybího tuku obávaný predátor beze zbytku využívá

<p>Neobvyklé chování, které bylo zaznamenáno u hodujících žraloků v jihoafrickém zálivu False Bay. Čtyři a půl metru dlouhý žralok odkousává dvacetikilové sousto aniž by si chránil oči protektivní okulární rotací.</p>

Neobvyklé chování, které bylo zaznamenáno u hodujících žraloků v jihoafrickém zálivu False Bay. Čtyři a půl metru dlouhý žralok odkousává dvacetikilové sousto aniž by si chránil oči protektivní okulární rotací.


Reklama

Lachtaní ostrov v jihoafrické zátoce False Bay dělá svému jménu čest. Od května do června na něm žije až 60 000 lachtanů jihoafrických (Arctocephalus pusillus). Za nimi sem připlouvá i jeden z nejobávanějších mořských predátorů – žralok lidožravý (Carcharodon carcharias), kterému se někdy přezdívá „velký bílý“.

Tým zoologů vedený Neilem Hammerschlagem z University of Miami však hned několikrát pozoroval, že žraloci ztratili o lachtany zájem a vydali se za podstatně odleželejším soustem – velrybí mršinou. 

Pozvánka na hostinu

V okolí False Bay se vyskytuje celkem hojně plejtvák Brydeův (Balaenoptera edeni) a velryba jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci připlouvají především v zimních měsících blízko k pobřeží, kde na ně číhá řada smrtelných nebezpečí. Nejednou uvíznou v rybářských sítích a utopí se, jindy jsou fatálně zraněni při srážce s lodí. Citlivý čich žralokům brzy prozradí, že se někde v okolí nachází uhynulá velryba, jejímuž pachu nejsou schopni odolat.

Dvacetitunový plejtvák či ještě dvakrát těžší velryba jižní jsou pro žraloka dorůstajícího délky až šesti metrů a hmotnosti dvou tun opravdu kapitálním soustem. Ve srovnání s mrtvým kolosem je třistakilový lachtan nejen malý, ale také nepříjemně hbitý. Po zapáchající pochoutce proto nedočkavě pátrají především ti největší žraloci. Nejsou už tak pohybliví a velrybí mršina jim nabízí podstatně větší porce, které lze konzumovat bez námahy. Takové hody se žralokům nenabízejí často, ale mají pro tyto mořské predátory zcela zásadní význam.

Přecpaní k prasknutí

Kolem mršiny ve False Bay se rychle shromáždí početná skupina žraloků lidožravých. Často jich je mnohem víc, než kolik původně patrolovalo u Lachtaního ostrova, protože mnozí připlavou i z hodně vzdálených míst. To platí především ve dnech, kdy nad mořem vane čerstvý vítr a žraloky přiláká pach šířený vzduchem. Naopak za bezvětří zůstává mršina často několik dní skoro nepovšimnuta.

Jako první se krmí mohutné exempláře z nejvyšších příček žraločího společenského žebříčku. Mladší a menší žraloci uctivě vyčkávají opodál a jen tu a tam se dostanou k nějakému „drobku“, který upadl od tlamy krmící se žraločí generalitě. Velcí žraloci s přednostním právem přístupu k mršině si vybírají nejchutnější a nejvydatnější sousta. Přednostně trhají velké kusy podkožního velrybího tuku.

Čtyři a půl metru dlouhý žralok polkne na jedno ukousnutí asi třicetikilovou porci tuku. Toto jediné sousto by mu zajistilo dostatek energie pro základní životní pochody na dobu 1,5 měsíce. Přesto žralok spolknuté sousto nejednou vyvrhne a nechá je být. Vzápětí se znovu vrhá na mršinu a rve z ní další kusy. Zřejmě dokáže posoudit kvalitu spolknuté potravy, a pokud s ní není spokojen, zbaví se jí, aby měl v útrobách místo na lepší porci.

Žraloci se ale nikdy nespokojí s jediným soustem. Krmí se, dokud nemají žaludek úplně plný. Nakonec už nedokážou ani zvednout hlavu nad hladinu, aby se zahryzli do mršiny. Pak – beznadějně přecpaní – upadnou do zvláštního stavu strnulosti a bezvládně klesají do mořských hlubin.

Dostaveníčko u mršiny

Vědci byli překvapeni, když viděli jinak samotářské velké žraloky lidožravé, kteří se bez nejmenších projevů zášti či agrese krmí bok po boku na velrybí mršině. Predátorům nevadí, ani když do sebe narazí těly. Vášně nevzplály dokonce ani v případě, kdy se jeden žralok v zápalu velrybích hodů zakousl nejen do břicha mršiny, ale dvěma zuby se zasekl do hlavy svého souseda. Ani napadený žralok ani nechtěný agresor nevěnovali této nehodě pozornost a pokračovali v krmení.

TIP: Jak loví žraloci: Vyrovnané šance nerovných protivníků

Celkem běžně hoduje ve stejný okamžik na jednom velrybím trupu sedm či osm žraloků, z nichž každý měří na délku přes pět metrů. Hammeschlag je přesvědčen, že velkým pohlavně dospělým žralokům slouží velrybí mršiny i jako seznamka pro navázání kontaktů mezi samicemi a samci. Vědci dokonce spekulují, že vzrušení z hodů na mršině může vyústit v následné páření. Důkazy, které by tuto hypotézu potvrdily, však zatím chybějí.

S očima dokořán

Na živou kořist útočí žralok lidožravý bleskurychlým výpadem. Při „útoku“ na mršinu se naopak pohybuje pomalu a pečlivě vybírá místo, kam se zakousne. Pohybem hlavy do stran si pomáhá při oddělení sousta od velrybího těla. 
Od útoku na živou kořist se krmení na mršině liší i tím, že při něm žralok neobrací oči v sloup. Těsně před zakousnutím do živé kořisti stočí žralok oči tak, že zcela skryje zornice. 

Odborníci označují tento reflex jako „protektivní okulární rotaci“ čili ochranné stáčení oka. Tento obranný trik zdaleka nepoužívají všichni žraloci. Mnozí mají třetí víčko, tzv. mžurku, kterou při útoku na kořist přetáhnou přes oko, a tak ho dostatečně chrání. Žralok lidožravý ale na oku mžurku nemá, a proto si našel jiný způsob jak chránit zrak – protektivní okulární rotaci. Platí za to tím, že finální fázi ataku vede zcela naslepo. Při pojídání mršiny si je ale zjevně vědom, že jeho kořist už se bránit nebude a může si dovolit luxus otevřených očí.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pochod žen v roce 1915 v New Yorku. K volbám zde mohly dámy poprvé v listopadu 1918.

Historie

Léčba eboly bude náročná i s fungujícími léky

Věda

Hřebčín v Kladrubech je nejstarším nepřetržitě fungujícím místem svého druhu na světě.

Zajímavosti

Brokovnice TP-82, která byla u ruských kosmonautů součástí tzv. balíčku pro přežití, měla pod dvouhlavní ještě třetí hlaveň, jež mohla vystřelit signalizační náboj.

Vesmír

Nažka pocházející z rozšířené trvalky – hlaváče fialového (Scabiosa columbaria). Snímek slouží zároveň jako srovnání dvou metod mikroskopie. Nalevo je obrázek ze světelného mikroskopu, který je ve skutečných barvách a působí „živěji“, napravo je dobarvený snímek z elektronového mikroskopu, který na rozdíl od prvního poskytuje větší množství detailů a hloubku ostrosti. (Autor: Viktor Sýkora)

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907