Jak se fotí polární záře? Fotograf Jiří Kvasnička popisuje dlouhé čekání, mráz i nástrahy norské zimy

Jiří Kvasnička zamířil do země, která je k pořizování snímků polárních září jako stvořená – do Norska. „Většinu fotek jsem pořídil v únoru, což je na pozorování polárních září dobrý čas. Počátkem ledna panuje takhle daleko za polárním kruhem polární noc: Přes den sice není úplná tma, spíš takové pološero, ale noc je tam vážně dlouhá a je to vlastně pro focení polárních září ideální. Jenže pokud je zataženo a pořád sněží, na noční oblohu můžete zapomenout a moc toho nenafotíte ani přes den,“ vysvětluje fotograf.

Únor pro něj tedy znamená dobrý kompromis, jakousi pojistku pro záložní témata. „Byl jsem v Norsku před třemi lety na dva týdny a za tu dobu jsme fotili noční oblohu jen jednou. Bylo prostě ošklivě a pořád sněžilo. Když se vám tohle stane v únoru, tak si aspoň nafotíte krajinu za světla,“ doplňuje. Pro focení si záměrně zvolil méně obvyklé místo.

„Všichni rádi jezdí na Lofoty, Ostrovy jsou nesmírně fotogenické, mají krásné fjordy, rybářské vesnice s červenými domky – což je pro fotografa super, protože v té šedé krajině existuje nějaký vizuální kontrast, a navíc k tomu máte kopce, přes které se prohánějí polární záře. Tím pádem jsou ovšem Lofoty tak navštěvované, že na jedné vytížené lokaci můžete potkat i několik desítek fotografů stojících vedle sebe.“ 

Za polárním kruhem

Proto se raději přesunul o tři sta kilometrů výš do Tromsø a poté na ostrov Senja, kde je podle jeho slov nádherná krajina a doslova ráj pro skialpinisty. Tím však tamní výhody zdaleka nekončí. „Když dojde ke geomagnetické bouři a jste takhle daleko za polárním kruhem, tak máte doslova místo v první řadě,“ vysvětluje.

Polární záře neboli aurora vzniká, když tzv. sluneční vítr naráží do zemské magnetosféry. Slunce neustále vysílá do prostoru tento proud nabitých částic, jeho intenzita se však mění podle aktivity naší hvězdy.

Magnetické pole Země většinu zmíněných částic odkloní, nicméně v okolí magnetických pólů mohou po jeho siločárách směřovat do horních vrstev atmosféry. Ve výškách okolo 100 km pak narážejí hlavně do atomů a molekul kyslíku a dusíku, předávají jim energii – a ta se následně uvolňuje ve formě světla, které pozorujeme jako polární záři.

Hlavní je trpělivost

Pro předpověď viditelnosti polárních září se mimojiné používá tzv. Kp index, se stupnicí od 0 do 9. „Už na dvojce ty záře na severu vypadají nádherně, zatímco u nás je nemáte šanci vidět,“ doplňuje fotograf. „Teď v lednu jsme měli štěstí až na hodnotu 8,3, a tak se posunuly i k nám na jih do Česka. Foťák je přitom paradoxně zachytí líp než oči. Má prostě výkonnější čip, takže jsou záře na fotkách malinko intenzivnější než naživo. Když je fotíte u nás v Česku, dají nejsou vidět – přístroj to prostě dokáže,“ upřesňuje Kvasnička.

Délka expozice bývá obvykle 5–15 sekund dle intenzity záře. Po 20 sekundách už je znatelný pohyb hvězd a nebeská tělesa jsou na snímcích rozmazaná. 

Focení za polárním kruhem má však i další specifika. „Musíte se pořádně obléknout, bývá fakt zima. Ale pokud fouká, stejně nic nepomůže. To máte potom tak zmrzlé prsty, že ani nedokážete zmáčknout spoušť,“ podotýká Kvasnička s tím, že nejdůležitější roli hraje pevná vůle – a to nejen při samotném focení.

„Když přijdete na vyhřátý hotel a těšíte se na snímky, můžete všechno strašně pokazit. Pokud vytáhnete vymrzlý foťák, utrpí takový teplotní šok, že v něm může zkondenzovat kapka vody a zlikvidovat elektroniku. Musíte ho prostě nechat přes noc ležet v brašně. Trpělivost je základ.“