Vrtulníky nad krvavou pouští: Duel AH-1 Cobra vs. Mi-24 Hind (1)

Irácko-íránská válka patří mezi největší konflikty druhé poloviny 20. století, přesto se dosud těší pouze malé pozornosti. Byla zajímavá mimo jiné tím, že se v ní odehrála i přímá střetnutí bitevních vrtulníků. Írán používal americké stroje AH-1 Cobra, které se utkávaly s iráckými Mi-24D

03.05.2018 - Lukáš Visingr



Jako první bitevní vrtulník zasáhl do boje americký AH-1 Cobra, jenž se objevil ve Vietnamu. Ukázal se být vysoce účinným nástrojem vzdušné podpory, i proto začal podobný stroj vyvíjet také Sovětský svaz, který však zvolil výrazně odlišnou cestu. Jeho Mi-24 se stal jakýmsi „létajícím bojovým vozidlem pěchoty“ a v této úloze si získal velikou slávu v Afghánistánu.

Oba typy se dočkaly největšího nasazení v asymetrických konfliktech, mnohdy se však zapomíná, že současně s válkou v Afghánistánu probíhal též rozsáhlý symetrický konflikt, ve kterém se tyto vrtulníky objevily na opačných stranách. Nebojovaly však tehdy pouze proti pozemním cílům, měřily své síly i v regulérních vzdušných soubojích.

Opatrné začátky

K nejslavnějším a nejúspěšnějším vrtulníkům nesporně náleží víceúčelový UH-1 Iroquois. Vydobyl si jméno především v úloze dopravního prostředku „vzdušné kavalerie“ a mohl nést i zbraně. Jeho výrobce, koncern Bell, již koncem 50. let studoval i možnost varianty sloužící speciálně coby nosič výzbroje. Tak začala vznikat koncepce bitevní helikoptéry, anglicky také „gunship“. První demonstrátor nazvaný Model 207 Sioux Scout vycházel ze slavného lehkého vrtulníku Model 47, ale definitivní varianta, která byla představena v roce 1965 jako Model 209, používala komponenty z UH-1 (tovární označení Model 204/205).

Prototyp poprvé vzlétl 7. září 1965 a o rok později získala společnost Bell kontrakt na sériovou produkci pro armádu, která v červnu 1967 přebrala první sériové exempláře AH-1G Cobra. Jednalo se o vrtulníky pro přímou palebnou podporu pěchoty a ničení „měkkých“ cílů, čemuž odpovídala rovněž jejich výzbroj. Tu představovaly kulomety a granátomety v otáčivé věžičce pod přídí a neřízené rakety pod bočními nosníky.

Narůstající požadavky armády

Přístrojové vybavení umožňovalo pouze operace ve dne a za příznivého počasí. V této podobě byly cobry záhy nasazeny ve Vietnamu, kde se ukázaly jako vysoce efektivní, avšak rostly požadavky armády, která chtěla helikoptéru schopnou ničit též obrněné cíle. Následující verze proto získaly schopnost používat protitankové řízené střely TOW, ve věžičce se objevil 20mm kanon M197 a stroj obdržel pokročilejší přístroje.

Původně „protipěchotní“ podpůrný vrtulník se tedy postupně změnil v protitankový bitevník, se kterým se počítalo i pro mnohem náročnější evropské bojiště. Vedle US Army projevila zájem rovněž námořní pěchota, která ale žádala dvoumotorový stroj, a proto na přelomu 60. a 70. let vznikla obměna s označením AH-1J SeaCobra. Ve skutečnosti byla vlastně první sériovou verzí, která nesla výše zmíněnou příďovou věžičku s 20mm kanonem. 

Helikoptéry pro šáhovo letectvo 

Dále zdokonalené dvoumotorové provedení AH-1T Improved SeaCobra již mohlo odpalovat i rakety TOW a dostalo silnější motory. V 80. letech se objevila třetí verze AH-1W SuperCobra se schopností nést rakety AGM-114 Hellfi re a AIM-9 Sidewinder. Zatím nejnovější provedení nese název AH-1Z Viper a má kompletně přepracovanou pohonnou soustavu, která se shoduje s víceúčelovým strojem UH-1Y Venom; tyto typy patří i mezi hlavní kandidáty na přezbrojení vrtulníkové flotily české armády, která by se tak zařadila do opravdu velmi dlouhého seznamu uživatelů strojů značky Bell.

Na něm se nalézá i Írán, který až do převratu v roce 1979 figuroval mezi předními americkými spojenci, a tudíž i mezi hlavními odběrateli amerických zbraní. Íránský šáh projevil zájem též o bitevní helikoptéry Cobra a v roce 1971 se rozhodl objednat 202 kusů verze, jež nesla oficiální název AH-1J International. Od původní podoby se lišila mimo jiné silnějšími agregáty Pratt & Whitney T400-WV-402 či stabilizovaným zaměřovačem. Posledních 62 kusů mohlo používat i rakety TOW.

AH-1J

  • OSÁDKA: 2 muži
  • CELKOVÁ DÉLKA: 16,26 m
  • DÉLKA TRUPU: 13,59 m
  • PRŮMĚR NOSNÉHO ROTORU: 13,41 m
  • PRŮMĚR OCASNÍHO ROTORU: 2,59 m
  • PRÁZDNÁ HMOTNOST: 2 950 kg
  • MAX. VZLETOVÁ HMOTNOST: 4 536 kg
  • TYP MOTORŮ: Pratt & Whitney T400-WV-402
  • VÝKON MOTORŮ: 2× 1 470 kW
  • MAX. RYCHLOST: 283 km/h
  • BOJOVÝ DOLET: 570 km
  • DYNAMICKÝ DOSTUP: 3 000 m
  • INTEGRÁLNÍ VÝZBROJ: 20mm kanon M197
  • EXTERNÍ VÝZBROJ: max. 1 200 kg 

Vrtulníky proti Saddámovi

Právě tyto exempláře potom představovaly mimořádně důležitou zbraň proti tankům Saddáma Husajna, když propukla válka mezi Irákem a Íránem. Vzdušné síly Islámské republiky Írán zvládly udržovat většinu vrtulníků v provozu i navzdory sankcím, a to zřejmě s tichou asistencí Izraelců. Některé helikoptéry nosily i výkonné protizemní rakety AGM-65 Maverick.

TIP: Bell AH-1 Cobra: První bitevní helikoptéra likvidovala cíle ve Vietnamu

Íránské cobry si nárokují také několik sestřelů letounů, a to vesměs za pomoci svých kanonů; prokazatelně sestřelily tři MiG-21, možná i jeden Su-20 a podílely se na sestřelení stíhačky MiG-23. V řadě případů se střetly i s iráckými vrtulníky, přičemž sázely na svou vyšší obratnost a menší rozměry. Íránské letectvo stále provozuje část AH-1J, jež absolvovaly modernizační program Panha 2091. Írán dokonce uvádí, že je schopen tyto helikoptéry sám vyrábět, byť se o tom hodně pochybuje. 

Dokončení v pátek 4. května

Témata

letectvo
  • Zdroj textu

    Válka REVUE

  • Zdroj fotografií

    Wikimedia


Další články v sekci