Nebe českých světců: Jak vznikl kult nejslavnějších českých světců?

Dějiny našeho národa jsou protkány životy osob, jež úděl dovedl až do jakéhosi pomyslného českého nebe světců a patronů. Míra jejich vážnosti a důležitosti je však věcí víry jednotlivce. Přesto se následující výčet pokouší ukázat, kteří čeští svatí zůstali v oblibě a ani do dnešních dob neupadli v zapomnění.

Příliš horlivý křesťan

Biskup Vojtěch (v zahraničí je známý zpravidla pod svým biřmovacím jménem Adalbert) byl jedním z nejvzdělanějších lidí své doby. V nelehkých časech, kdy se křesťanská věrouka jen nesměle usazovala na našem území, aby těžce zápasila o každou píď s pohanstvím, bylo prosazování katolictví věcí nesnadnou. Učený Vojtěch se přesto o zdánlivě nemožné pokusil, a to hned několikrát. Velká část tehdejší společnosti žila dosud životem bezvěreckých mýtů a pověr, v pořadí druhý pražský biskup však propagoval křesťanství i za cenu neoblíbenosti, kterou mu vlastní snaha skutečně přinesla.

Misionář a řeholník Vojtěch procestoval podstatnou část někdejší Evropy a poznal tak mravy nejen prostých obyvatel raně středověkých říší. Z přísného římského kláštera přivedl do Čech několik bratří, jimž roku 993 založil v Břevnově vůbec první benediktinský klášter u nás. Úskalí pohanské společnosti vzpírající se jakýmkoliv novotám však nebylo jedinou překážkou Vojtěchova života. Slovutný pražský biskup totiž pocházel ze starého a mocného rodu Slavníkovců, který byl na základě politických tahanic o nadvládu na Libici vyvražděn. Roztrpčený Vojtěch zklamaný Čechy a českými poměry vůbec se obrátil k severu, kde ležely dosud zcela pohanské Prusy. Misijní výprava se mu ale stala osudnou a Vojtěch zde byl 23. dubna roku 997 zavražděn. Do Čech se jeho ostatky vrátily teprve o více než čtyřicet let později. 

Ten, který je připraven k boji 

V malebném ohybu řeky Sázavy prožil svůj život další z řady českých světců, svatý Prokop. Na rozdíl od svých předchůdců nevstoupil do dějin jako mučedník. Navzdory své nekrvavé smrti však získal stejnou oblibu jako patroni, kteří zahynuli cizí rukou. Prokop se narodil na Kouřimsku někdy v samém závěru 10. století a podle mnohých legend se mu dostalo značného vzdělání, zejména ve slovanském jazyce. Stal se knězem, oženil se a zplodil syna. Nutkání očistit sebe samého od zla a přiblížit se tak Bohu však vedlo jeho kroky daleko od rodinného krbu.

Stejně jako mnoho poustevníků před ním se i Prokop uchýlil do malé jeskyně v naději, že zde dojde Boží milosti. Myšlenka žít sám a bojovat se zlem v sobě samém přiváděla k Prokopovi další příznivce a zanedlouho byla založena malá komunita bratrů, jakási předzvěst budoucího klášterního společenstva na Sázavě. Právem a regulemi nadaný klášter byl však oficiálně uznán teprve v roce 1032 a Prokop se stal jeho prvním opatem.

Nadějné centrum slovanské vzdělanosti stmelilo dosud po zemi roztroušené kněžstvo, které pracovalo a žilo v odkazu ke Konstantinovi a Metodějovi. První sázavský představený zemřel 25. března roku 1053 a český král Přemysl Otakar I. ho později postavil po bok dosavadních českých patronů. Čtvrtého červencového dne roku 1204 byla svátost opata Prokopa potvrzena i z Říma a nositel řeckého jména Prokopios (ten, který je připraven k boji) vstoupil do českého nebe jako jeden z nejoblíbenějších světců. 

Umučený zpovědník

Další z řady českých světců doplatil na mocenské spory mezi církví a královskou mocí. V devadesátých letech 14. století vrcholily intriky tehdejšího českého krále Václava IV. proti pražskému arcibiskupovi Janu z Jenštejna. Vleklý svár obou stran měl být završen vzájemným setkáním, které by krále i preláta opět spojilo, pokud ne přímo v přátelství, tedy alespoň v tolerantní přijímání protistrany. Václavův plán se však ubíral zcela jiným směrem. V den, kdy se arcibiskup se svým doprovodem setkal tváří v tvář s českým králem, nastalo poslední a nejzásadnější dějství života Jana z Pomuku. Generální vikář byl spolu s dalšími lstivě vlákán do pasti, z níž již nebylo návratu.

TIP: Raději řeholnicí, než císařovnou: Proč oblékla Anežka církevní roucho?

Přestože se arcibiskupovi podařilo uniknout královským biřicům, Jan z Pomuku tolik štěstí neměl. S několika dalšími duchovními byl odveden na mučidla, kde byl natahován na skřipec a pálen. Zatímco se však ostatní dokázali vyhnout následnému utopení tím, že podepsali závazek mlčení, smrtelně zraněný Jan tolik síly neměl. Okolo deváté hodiny večerní byl svázán a vhozen do Vltavy. Protože jeho tělo vyplavalo teprve po měsíci dost daleko po proudu řeky, soudí se, že byl z mostu shozen již mrtvý. Smrt Jana Nepomuckého, který upadl do tenat špinavé mocenské politiky, se však začala vysvětlovat i poněkud odlišným způsobem. Jako zpovědník královny Žofie prý totiž Jan věděl příliš mnoho, ale zpovědní tajemství neporušil ani na mučidlech.