Raději řeholnicí, než císařovnou: Proč oblékla Anežka církevní roucho?

30.07.2018 - Josef Veselý

Svět nejen ve středověku většinou přál daleko spíše mužům, takže se zřídka shledáváme s výraznou ženskou osobností. Světlou výjimkou je v tomto směru nejmladší sestra českého krále Václava I., která dostala jméno „Ctnostná“ neboli „Čistá“. Právě takový je význam jména Anežka...

<p>Podle příkladu své sestřenice Alžběty založila spolu se svou matkou Konstancií dvacetiletá Anežka v Praze špitál</p>

Podle příkladu své sestřenice Alžběty založila spolu se svou matkou Konstancií dvacetiletá Anežka v Praze špitál


Reklama

Budoucí světice se narodila jako dcera krále Přemysla Otakara I. (vládl 1197–1230) pravděpodobně roku 1211 a pravděpodobně v Praze. Bývají uváděna i data o pět až šest let starší, ale ta jsou zřejmě nesprávná. Král ji už ve třech letech zasnoubil nezletilému slezskému princi Konrádovi, synu Jindřicha Bradatého a vratislavské vévodkyně Hedviky, Anežčiny pratety. Tu prohlásili za svatou už čtvrt století po její smrti.

Výchova v klášteře

Tříletá snoubenka Anežka odjela do Polska v doprovodu desetileté sestřičky Anny. Lze předpokládat, že za svým snoubencem, aby si mohli spolu hrát. Ti dva se však ještě dlouho neviděli. Anežka s Annou byli na vychování v cisterciáckém klášteře v Třebnici, což byl nepochybně nezáviděníhodný osud pro tříleté děcko. Nikdo se neohlížel na takový detail, jak se té holčičce líbilo (či spíše nelíbilo) v cizí zemi bez jediného blízkého člověka. Mnohem důležitější byl zájem dynastie. 

Anežka prožila v Polsku tři roky. Ale svatba se nekonala, protože dětský ženich zemřel. Co s malou Přemyslovnou? Její pobyt v Polsku se stal bezpředmětným. Vrátila se domů. Přemyslova moc ovšem zatím vzrostla a příbuzní na něj naléhali, aby jí vyhledal nějakého královského ženicha. „Doma“ se ocitla zase v klášteře, tentokrát doksanském. Učila se písmu a pravdám svatého náboženství přesně dva roky. Pak se opět vynořila otázka svatby.

„Když jí bylo osm let, stala se krásnější, než může býti lidské stvoření. Vlasy měla hnědé, drobounce kadeřavé, nos jemný, hrdý, dobře utvářený, tvář hebkou a zářivou,“ popisuje Anežku romanopisec Vladislav Vančura. Bůhví, kde její popis sehnal, ale zdá se, že nepřeháněl.

Přemyslovská princezna Anežka musela být nepochybně kráska. Navíce se zřejmě už tehdy začala projevovat její dobrota a široké srdce a také se ukázala jako společenská dívenka, což z ní činilo mimořádně atraktivní nevěstu. Prý se začalo šeptat o tom, že královská koruna je pro ni málo a zmiňovalo se jméno Jindřicha, který se měl stát císařem.

Budoucí císařovna

O svatbě uvažoval hlavně tatínek Přemysl Otakar. Nelíbilo se mu, že řeholnice mají na Anežku příliš silný vliv a nehodlal se vzdát své dcery, která vyrůstala ve sličnou dívku a mohla se stát důležitou figurkou na šachovnici jeho mocenských zájmů. Takže se Anežka po pěti letech pobytu v klášterech mohla vrátit zpátky na Pražský hrad. Ale jenom na skok.

Zasnoubili ji v osmi letech Jindřichovi, synovi německého císaře Fridricha. Bylo mu zatím teprve devět let, ale byl to předpokládaný dědic císařského trůnu. Pokud by se ti dva snoubenci vzali, stala by se česká princezna císařovnou. O to taky českému králi šlo – spojit přemyslovský rod s císařským rodem Štaufů. Na věno své nejmladší dcery obětoval 30 000 hřiven stříbra. Český král na to měl. Anežka uvykla myšlence, že bude císařovnou. Odešla z kláštera, žila na dvoře rakouského vévody Leopolda a dcera toho vévody Markéta se stala její přítelkyní. Vzdělávaly se spolu v naukách, sdílely stůl, a nakonec sdílely i stejnou naději.

Budoucí svatbu Anežky s Jindřichem měl dojednat, zařídit a zprostředkovat rakouský vévoda Leopold, když u něj Anežka trávila šestý rok svého dospívání. Jenže tenhle Leopold byl náramný intrikán. Dosáhl toho, že se císařský dvůr začal poohlížet po jiné nevěstě. Leopold přesvědčil neznámým způsobem patnáctiletého ženicha Jindřicha, že Anežku vlastně nechce. „Ano, Anežku nechci a nikdy si ji nevezmu,“ prohlásil.

Podraz Rakušanů

Kandidát na císařský trůn si měl vzít nevěstu z Anglie či z Francie, což by zaručilo spojení s tehdejšími mocnostmi. Ale nakonec si k všeobecnému překvapení vzal Markétu. Tu Markétu, co s ní Eliška v Rakousku vyrůstala, dceru čiperného vévody Leopolda.

Je to trochu paradox, k němuž přidružíme hned další. S touhle Markétou uzavřel sňatek o čtvrt století později Přemysl Otakar II., syn Václava I. A protože tento druhý Přemysl Otakar byl Anežčiným synovcem, stala se Anežce její přítelkyně z mládí vlastně neteří. To už jí ovšem bylo skoro padesát a jde o úplně jiný příběh.

Vraťme se zpět do roku 1225, kdy se konala svatba Jindřicha s Markétou. Pro Anežku to znamenalo konec všech plánů. Nezbývalo jí nic jiného, než se opět vydat zpátky domů. Podruhé v jejím čtrnáctiletém životě. Mezi Přemyslovci a rakouskými Babenberky vzplálo nepřátelství, ale ji tížily hlavně stesk, lítost a ponížení. Cítila hořké osamocení a není divu, že začala toužit po klášterním životě blízko Bohu a daleko od všech intrik.

Další potenciální manželé

Ale ještě nebyl všem zasnubovacím snahám konec. Královských děcek se totiž nikdo na nic neptal. Svatební smlouvy byly běžnou součástí politiky a city nikoho moc nezajímaly. Ani královské rodiče. Mezitím se stačil český král Přemysl Otakar I. pořádně rozzuřit, protože to, co mu udělal rakouský vévoda, byl podraz, který si žádal být řádně vyplacen krví

Mezi Českým královstvím a Rakouským vévodstvím to tenkrát opravdu vřelo, ale nezdá se, že by se válečné štěstí přiklánělo na jednu stranu. Vzájemné půtky pak sice trvaly až do roku 1246, kdy Babenberkové vymřeli po meči, ale Přemyslova trestná výprava skončila zkrátka nezdarem a ničeho nedosáhla. A zatímco se v Rakousích a na Moravě bojovalo, v Praze se začala střídat poselstva. Dostavila se delegace od anglického krále Jindřicha Plantageneta a rovněž bývalý Anežčin snoubenec Jindřich učinil jakýsi trapný pokus o návrat, přestože byl už ženatý s Markétou, což mu zjevně nijak nepřekáželo. 

Tenhle Jindřich byl ostatně znám svým prostopášným životem. Musel zasáhnout pantáta císař Fridrich II. Jindřicha s Markétou smířil a pak je pro jistotu poslal na dalekou Sicílii. Možná to udělal proto, že zrovna ovdověl a v krásné české princezně našel zalíbení. Když si Anežka nevzala jeho syna, proč se s ní nemohl oženit tatínek? V té době to nebylo vůbec nic divného, že se měla Anežka stát ženou muže, který měl být původně jejím tchánem.

Bratr s porozuměním

Anežka však tehdy už prosadila svou svobodnou vůli. Měla všeho už dost. Měla dost světa mocných, odmítla císařskou korunu, kterou jí Fridrich nabízel, a rozhodla se. Zdá se, že tentokrát se už skutečně mohla rozhodnout. Její otec Přemysl Otakar I. totiž roku 1230 zemřel a nenašel se nikdo, kdo by ji od jejího rozhodnutí mohl odvrátit. Ani bratr Václav, který právě nastoupil na trůn. Ten už vůbec ne. Poslechněme si, co o své sestře napsal později papeži: „Abych pravdu řekl, miluji ji jako ženu a děti a všechny statky a dávám jí v lásce přednost přede všemi lidmi smrtelnými.“ Václav nechal Anežce v rozhodování naprostou volnost.

Proč tu zprávu Václav papeži vlastně psal? Naznačil totiž Řehořovi IX. svou ochotu ke spolupráci. Anežka mu dala příležitost, aby uvedla nové řehole minoritů a klarisek do Prahy. Sama se také klariskou stala. Navíc byla sestřenicí svaté Alžběty Uherské (přes matku Konstancii), jejíž pověst a zázraky hýbaly tehdy veškerým křesťanstvem. Častými dopisy dávala o sobě vědět papeži, který Alžbětu za světici vyhlásil a ony řehole sám založil. Proto také dával k Anežce zvláštní šetrnost najevo.  

Nové kláštery

Podle příkladu své sestřenice Alžběty založila spolu se svou matkou Konstancií dvacetiletá Anežka v Praze špitál. Královna Konstancie už měla v zakládání zkušenosti. Díky ní vznikl například klášter Porta coeli u Tišnova nedaleko Brna. Nový špitál začal vyrůstat v sousedství nového kostela sv. Haštala.

Slovo špitál v sobě tehdy zahrnovalo nemocnici, chudobinec i útulek pro pocestné. Anežka vlastně zahájila výstavbu sítě špitálů po celé zemi. Další byly založeny ve Stříbře, v Mostě, Chebu, Klatovech. Šlo o velké sociální a zdravotnické dílo – v těch časech absolutně bez konkurence.

Příští rok přibyly v blízkosti špitálu dva kláštery. Mužský klášter menších bratří svatého Františka, a jeho ženský protějšek: klášter řádu svaté Kláry. Oběma klášterům věnovala Anežka celé své královské věno. Opět to byl velkolepý podnik, který tehdy, ale ani později neměl v Čechách obdoby. Do nového řádu klarisek bylo uvedeno pět řádových sester, které přišly z italského Assisi, a s nevelkým odstupem je následovalo sedm vznešených dívek z Českého království. Vyvrcholením byl vstup princezny Anežky Přemyslovny do řádu. Byla jí 23 léta, když se stala abatyší. 

Sen o novém řádu

Zdánlivě měla, po čem toužila. Ale ona chtěla položit základy úplně novému řádu. To by znamenalo víc, než „jen“ přivést cizí řád k nám. Papež Řehoř, který františkánský řád před léty zakládal, byl vůči Anežce slušný a zdvořilý, ale opatrný. Nemohl nevidět rozdíl mezi původním ideálem a expanzí řádu po celé Evropě. Tu doprovázely nemalé majetkové zisky. Sama Anežka hlásala návrat k prvotní chudobě. Vzdala se v klášteře hodnosti abatyše a dál užívala jenom titulu „starší sestra“. Vzdala se také špitálu a statků, spadajících pod správu kláštera.

Tak proč jí papež nechtěl vyhovět? To bohužel nevíme, nejspíš prostě nechtěl. Možná papežská kurie neměla zájem na další české světici. Zakladatelé nových řádů, pokud je kurie uznala, se stejně jako mučedníci stávali světci. Anežka podnikala, co mohla, aby se jí její sen o prvním českém řádu vyplnil. Velice pilně si o této věci dopisovala se svatou Klárou. Nakonec pomohl přirozený vývoj a podařilo se založit aspoň mužský řád. 

Světlo smíření a práva

I do ticha kláštera pronikal hluk českých dějin. Roku 1249 došlo v klášteře u Anežky ke smíru mezi jejím bratrem, Václavem I., a synovcem, kralevicem Přemyslem Otakarem II. Byla to právě Anežka, sestra a teta těch dvou rozvaděných kohoutů, které se povedlo, že k sobě našli cestu. Po bitvě na Moravském poli (1278) se stal klášter útočištěm žen královské rodiny. V době „Braniborů v Čechách“, v tom čase hladomoru a bídy, ve kterém byl následník trůnu a Anežčin prasynovec Václav II. v internaci na Bezdězu, představoval Anežčin klášter nejenom naději, ale přímo symbol české nezávislosti. Anežka Přemyslovna, tehdy sedmdesátiletá, stála v klášteře nepokořeně jako pečeť českého práva.

TIP: Mezi hříchem a ctností: Co ve středověku obnášelo být královnou?

Uprostřed hladomoru a běd zemřela vyčerpáním a hladem 2. března 1282. Byla představenou kláštera po 46 let – po většinu té doby vlastně neoficiálně. Pod jejím vedením a vlivem se tu vystřídalo několik generací sester. Anežka poznala, že její život končí, a proto v přítomnosti sester a menších bratří přijala pomazání nemocných. Anežka je chtěla potěšit, probděla s nimi celou noc. Druhý den se jí ulevilo a její tělo vyhublé dlouhými půsty a stářím zářilo (jak praví svědectví autora legendy) až do dvanácté hodiny. Okolo třetí hodiny odpoledne Anežka zemřela. 

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Reklama

Kudlanka číhající v typické poloze na svou kořist.

Příroda

Pařížskou katedrálu Notre-Dame zachvátil v polovině dubna mohutný požár. Střecha svatostánku se následně propadla a oheň se rozšířil i do jedné z hlavních věží.

Zajímavosti

Nejnebezpečnější nepřítel - japonské Micubiši A6M Zero bylo rychlé a obratné.

 

Válka
Věda
Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907