Reklama


Mezi hříchem a ctností: Co ve středověku obnášelo být královnou?

24.06.2018 - Jitka Tláskalová

Ve středověku to ženy vůbec neměly snadné. A platilo to i pro šlechtičny...

<p>Ženy ve středověku neměly lehké postavení</p>

Ženy ve středověku neměly lehké postavení


Reklama

Někdy bývá jako příčina označována už biblická kniha Genesis a prvotní sexuální hřích. Banálně řečeno prý Eva svedla Adama a lidstvu tak uzavřela brány ráje. To je ale velká chyba. Prvotním hříchem byly totiž zvědavost a pýcha a to, že byl tento delikt později ztotožněn se sexuálním proviněním je až druhotná interpretace. Bohaté a mnohovýznamové biblické texty lze totiž vykládat nejrůznějšími způsoby.

Je pravda, že určitá neláska k opačnému pohlaví je patrná už u Pavla z Tarsu coby autora listů obsažených v Novém zákoně. Co svatý Pavel začal, svatý Augustin završil. Jinak inteligentní, chápavý a cituplný autor ve svém Vyznání rozsáhle rozebírá, jak mu jeho milující a oddaná družka překážela na cestě ke spasení. Na této ose pak vzniklo přesvědčení, že za vším zlým je nutno hledat ženu. 

Všichni jsme příbuzní

S rozvojem šlechtictví se začala výběru vhodné životní partnerky věnovat větší pozornost. Nesměla již například patřit k nižším vrstvám, což bylo dříve běžné. Především však neměla být příbuzná. V klasickém římském právu se tento zákaz vztahuje jen na nejbližší rodinu, ale již biblická kniha Leviticus doplňuje řadu i o sešvagřené příbuzné. V 8. století už byli vyloučeni všichni jakkoli pokrevně spříznění včetně kmotrů. Vzhledem k mimořádně obšírné definici incestu a skutečnosti, že rozvod nebyl možný, bylo toto ustanovení značně zneužíváno. Máloco totiž bylo tak snadné jako zvolat „Jsme příbuzní!“ a odhalit jakoukoliv, byť nejvzdálenější rodinnou vazbu. Manželství pak právně nikdy neexistovalo a problém byl vyřešen. 

Podobně bylo rozděleno i nešťastné manželství francouzského krále Ludvíka VII. a Eleonory Akvitánské, ale nejznámějším případem je asi Kateřina Aragonská. Učebnice dějepisu tvrdí, že se s ní Jindřich VIII. rozvedl, což udělalo z Marie I. Tudorovny nemanželskou dceru. Kdo však kdy slyšel o tom, aby rozvod z někoho udělal levobočka? Jindřich dal prokázat příbuzenství, a manželství tudíž vůbec neexistovalo. Z Kateřiny se tak stala cizoložnice a z jejího dítěte levoboček

Pokorná světice

Další z povinných rolí královny plyne z těch předchozích. Nepostačovalo být ženou a manželkou, královna především musela zajistit dědice. Z historie známe hned několik případů, kdy se panovník zbavil své choti kvůli její neplodnosti. Například „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. zapudil Markétu Babenberskou po osmiletém bezdětném manželství. Tento tlak pociťovaly téměř všechny středověké ženy a jeho dozvuk jasně vidíme v písních, legendách a lidové slovesnosti. I Bible má v tomto ohledu jasno: chce-li Hospodin nějakou ženu potrestat, zamkne její lůno. Strach z bezdětnosti sužoval všechny, ale u královen byl téměř extrémní.

Ani úspěch na porodním lůžku, který je variantou mužova úspěchu na bitevním poli, však neznamenal nějakou idylu. Mnohé královny trpěly odloučením od svých potomků, když se rozhodlo, že se budou vzdělávat mimo domov. Například svatá Anežka byla svěřena třeboňským cisterciačkám v pouhých třech letech, zatímco kněžna Drahomíra musela strpět, že její syny vychovávala nemilovaná tchyně. Kroniky nám dochovaly, jak se s takovou ztrátou vyrovnávala ideální královna. Korunovaná matka při odchodu dítěte truchlila, což obzvláště sugestivně zaznamenal Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice. Popisuje, jak královna Markéta, žena císaře Jindřicha Lucemburského, naříkala nad odchodem Jana Lucemburského: „Světlo mateřských očí, ó ty, můj milený synu / sladké děťátko mé, to věru je krutější než smrt, / že se tak s tebou mám loučit a že snad tě v budoucnu nikdy / nespatří oko mé! Ach, smrt to znamená pro mne!“ 

Matky z dobrého kovu

Markéta prý po synově odchodu přímo zemřela žalem. Tomu se však dá uvěřit jen stěží. Předchozí řádky nám jasně ukázaly, že odloučení od dítěte bylo u urozených žen téměř pravidlem. Navíc naše prabáby byly ulity ze zatraceně dobrého kovu, a tak by sotva na odchod milovaného potomka reagovaly skonem. Ze žalu může umřít Poeova Lenora, která beztak šustí papírem, ale sotva žena z masa a krve.

Ve své době však Markéta skutečně byla nevšedním zjevem. Se svou tchyní totiž přímo zasahovaly do výchovy Jana Lucemburského, což bylo značně neobvyklé. Správná královna dítě povila a o zbytek se více méně starala armáda kojných a služebného personálu. V pozdějším věku pak někdy nastupovala klášterní výchova nebo vzdělání na jiném panovnickém dvoře. To však neznamená, že ideální královna neměla k dítěti (a zejména k synům) vřelý vztah. 

Kronikář Petr Žitavský opěvovanou Markétu pravděpodobně nikdy neviděl, neznal ji, a její slova si sám vymyslel. Když o ní tedy napsal, že v její mysli vždy zářila perla ctnosti, že byla prosta vší lsti a byla ozdobou a zrcadlem všech paní, prezentuje svůj názor. Předestírá nám, jak by podle něho královna měla vypadat, a nikoliv jak vypadala ve skutečnosti.

Krásná, ctnostná, vzdělaná

Jak by tedy měla královna vypadat? Měla být především krásná a dvěma póly ženské krásy ve středověku jsou pramáti Eva a Panna Maria. Jde však o značně nesourodou dvojici: hříšnice a světice. I v tom jasně vidíme protikladnost toho, jak byla žena ve středověku vnímána. Hříšná pramáti je v ráji nahá a středověk tak přes ni objevuje ženské tělo. Naopak v případě Marie není předmětem obdivu tělo, ale tvář. Se značnou mírou nadsázky tedy můžeme říci, že ideální královna měla tělo pramáti Evy a tvář Panny Marie. Pramáti hřích spáchala a bohorodička ho vykoupila.

Vládkyně dále musela být ctnostná, protože její prohřešek by vrhl špatné světlo nejen na ni, ale i na jejího muže či syna. Zločin nactiutrhání nám až do dnešních časů dochoval širokou škálu středověkých nadávek a je nesmírně zajímavé, že muži se navzájem uráželi tím, že napadaly ctnost žen (matek nebo manželek). Zcela překvapivě je však správná panovnice i vzdělaná. To nenápadně naznačují i obrazy Zvěstování, kde anděl Marii vyruší v četbě. Mnohé také naznačí i samozřejmost, se kterou je Eleonora na svém náhrobku spodobněna s knihou v ruce.

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Slovo „grál“ pochází ve své nejstarší formě „graal“ ze staré francouzštiny a znamená pohár nebo mísa z hlíny, dřeva či kovu.

Zajímavosti
Věda

Příjezd Jana Lucemburského do Prahy.

Historie

Pohled z Malého na Velký Ostrý přes „čarostřelcovu“ Vlčí propast.

Příroda

Měsíc Titan na snímku sondy Cassini

Vesmír

Spartakus dal podle římského historika Flora dohromady deset tisíc otroků.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907