Reklama


Na stopě yettimu: Je sněžný muž výmysl, medvěd, nebo skutečně existuje?

25.11.2017 - Roman Polach

Po desítkách let bádání zůstává mytický sněžný muž stále stejnou záhadou. O to větší rozruch vyvolaly zprávy hned dvou vědeckých týmů, že se jim podařilo najít DNA yettiho. Nejde však opět jen o planý poplach? A co vlastně dnes o yettim víme?

Zatím naposledy byl bigfoot spatřen v americkém státě Pennsylvánie počátkem října. Autor John Stoneman tvrdí, že se vracel z výletu a postavu zachytil vteřinu předtím, než zmizela.
Zatím naposledy byl bigfoot spatřen v americkém státě Pennsylvánie počátkem října. Autor John Stoneman tvrdí, že se vracel z výletu a postavu zachytil vteřinu předtím, než zmizela.

Svědectví o pozorování yettiho (zvaného také sněžný muž či sasquatch nebo bigfoot) se za poslední desítky let objevily tisíce. Hmatatelných důkazů však dodnes existuje velmi málo a kromě toho jsou všechny sporné. Až donedávna se za jeden z nejlepších považoval krátký filmový záznam, který spatřil světlo světa v roce 1967, ale vášnivé spory vyvolává dodnes. Natočili jej Roger Patterson a Robert Gimlin v oblasti Bluff Creek v Kalifornii.

Na roztřesených záběrech je vidět mýtina, po které se vzpřímeně pohybuje mohutná postava připomínající gorilu. Jde však opravdu o yettiho? Do debaty o pravosti filmu se pustily desítky nadšených amatérů i odborníků. O mnoho let později přiznal Pattersonův známý Bob Heironimus, že záhadný snímek zachycuje právě jeho: pózoval v opičím obleku za slíbenou odměnu tisíc dolarů (kterou nikdy nedostal). 

Zastánci existence yettiho však zmíněné přiznání nepřijali – tvrdili, že postava má na člověka příliš velký hrudník. Nicméně přinejmenším dva antropologové – David Daegling a Daniel Schmitt – na podvrhu trvali a zároveň zpochybnili, že by tvor chodil způsobem, který by člověk nedokázal napodobit. Většina odborníků tak dnes považuje Pattersonův film za podvod. Přesto na něm jeho autor vydělal slušné peníze, stejně jako na své knize. 

Za vším hledej medvěda

K popularitě yettiho výrazně přispěl i slavný horolezec Reinhold Messner, který prý historkám o tomto záhadném stvoření nejprve nevěřil a publikované fotky jeho stop ve sněhu považoval za podvod. Pak ovšem sněžného muže sám v roce 1986 potkal v Himálaji. Spatřil v dálce stín mohutné postavy, ale protože už se stmívalo, nevšiml si žádných detailů.

Záhadný tvor vzápětí zmizel, a když Messner přišel blíž k místu, kde jej viděl, našel páry stop svědčící o vzpřímené chůzi. Horolezec však později zjistil, že řešením záhady může být obyčejný tibetský medvěd: ve sněhu totiž klade zadní tlapy do otisků těch předních, které pak na první pohled vypadají jako stopy vzpřímeného živočicha. Podle Messnera odpovídá medvěd legendám o sněžném muži také svou výškou okolo 250 centimetrů. „Věřte mi, bigfoot je ve skutečnosti medvěd,“ uvedl horolezec v jednom rozhovoru.  

Zmíněná teorie ovšem hledače yettiho příliš neuspokojuje: obvykle se domnívají, že jde o neznámý druh primáta, možná dokonce o blízkého příbuzného člověka, jako byl například neandertálec. Nedá se popřít, že spoustu druhů, které s námi obývají modrou planetu, stále neznáme. Podle odhadu publikovaného před několika lety v časopise Science žije na Zemi přibližně 2–8 milionů druhů, ale pojmenováno jich zatím bylo jenom 1,5 milionu. To znamená, že stále máme co objevovat.

Je však zvláštní, že se vědcům nikdy nedostala do rukou žádná kostra či tělo yettiho. Jak napsal badatel Ben Radford, který se řadu let zabývá zkoumáním paranormálních jevů: „Historka, které máme věřit, zní tak, že tisíce obrovských, chlupatých, záhadných stvoření se neustále úspěšně vyhýbají chycení a objevení, a navíc se jim to daří sto či více let. V určité chvíli však musí štěstí bigfoota opustit. Jeden z těch tisíců musí zabloudit na silnici, načež ho srazí auto, nebo jej zastřelí lovec či zemře přirozenou smrtí a najde ho nějaký turista. S každým uplynulým týdnem, měsícem a rokem, kdy nemáme definitivní důkaz existence bigfoota, se jeho existence stává méně a méně pravděpodobnou.“ 

Konečně odhalen?

„Testy DNA dokazují, že bigfoot je skutečný!“ Podobné titulky se objevovaly na konci roku 2012 ve světových denících. Autorkou zmíněných tvrzení byla veterinářka Melba S. Ketchumová, která prý během pěti let prozkoumala více než sto vzorků údajné yettiho krve, chlupů a dalších nálezů. Se svým vědeckým týmem dospěla k závěru, že se nejspíš jedná o našeho příbuzného, který se vyvinul zhruba před patnácti tisíci lety jako výsledek křížení člověka s neznámým druhem primáta

Jedinou vadu na kráse celého příběhu představuje skutečnost, že uvedená analýza nevyšla následně v žádném vědeckém časopise. A v takovém případě jde vždy o varovné znamení. V odborných periodikách totiž každý publikovaný článek podléhá kritice vědecké obce a lze tak odhalit očividné chyby, které se u podobných studií mohou snadno objevit.

Když tedy doktorka Ketchumová zveřejnila, že má k dispozici důkaz existence yettiho, aniž by její studii mohli nejdříve zhodnotit jiní vědci, nejednalo se o příliš seriózní přístup. Americká organizace pro ochranu spotřebitelů Better Business Bureau navíc její laboratoři udělila nejhorší možné hodnocení – „F“. Seriózní vědecké časopisy její práci odmítly,a tak si ji nakonec vydala sama ve vlastním rádoby odborném plátku DeNovo Scientific Journal. 

Mnoho povyku pro nic

K materiálům Melby Ketchumové se mezi prvními dostal genetik John Timmer. Podrobně je analyzoval a dospěl k závěru, že záhadná DNA yettiho představuje nejspíš důsledek kontaminace, což bývá při podobných genetických analýzách palčivým problémem. Podle obvyklého postupu se totiž DNA namnoží a rozkouskuje na malé části, které se následně přečtou. V poslední fázi se pak počítač pokusí určit, kam asi jednotlivé kousky DNA patří – v podstatě jde o jakési obrovské puzzle. 

A teď si představte, že se vám do skládačky připlete například DNA personálu laboratoře nebo třeba jiných živočišných druhů – což se zřejmě ve zmíněném případě také stalo. „Výsledky, které tým z DNA získal, představovaly směs vnitřně rozporuplných informací a věcí, které zkrátka nedávaly žádný smysl. Ale doktorka Ketchumová tak moc věřila ve spolehlivost svých forenzních procedur, že pokračovala s výsledky bez ohledu na problémy,“ tvrdí Timmer. Vzorky následně analyzoval ještě genetik z jiné laboratoře a dospěl k závěru, že jde o lidskou DNA kontaminovanou dalšími živočichy, včetně vačice. Zdálo se, že případ je vyřešen. 

Pátrání pokračuje

Ve stejnou dobu se však do pátrání po DNA yettiho zapojil i druhý a podstatně serióznější vědecký tým, vedený Bryanem Sykesem, profesorem genetiky na Oxfordské univerzitě a autorem známé knihy Sedm dcer Eviných. Sykes vypustil do světa zprávu, že podrobí zkoumání vzorky DNA, které mu lidé pošlou a o nichž se domnívají, že patří sněžnému muži. Obdržel řadu materiálů z celého světa: mnohé pocházely od dlouholetých hledačů yettiho i od lidí, kteří jej údajně spatřili a byli ochotni dosvědčit, že se nemohlo jednat o medvěda ani o podobné známé zvíře. A protože se zmíněným nadšencům podařilo najít i chlupy těchto stvoření, bylo možné celou záležitost rozřešit vědecky. 

Navzdory přesvědčení svědků se ukázalo, že se ve většině případů skutečně jedná o medvědy a další všeobecně známé druhy. Záhadou však zůstaly dva vzorky: jeden pocházel ze severní Indie a druhý z Bhútánu – místa nálezu ležela téměř 1 300 kilometrů od sebe.

Sykes zjistil, že se oba vzorky shodují s DNA polárního medvěda, který žil možná až před 120 tisíci lety a jehož čelist se podařilo nalézt na Špicberkách v Severním ledovém oceánu. Kde by se však vzal prehistorický druh polárního medvěda v Himálaji? Podle britského genetika se nejpravděpodobněji jedná o hybridní druh – křížence polárního a hnědého medvěda. Máme tedy co do činění s nějakým dosud neobjeveným druhem tohoto jinak dobře známého zvířete? A je právě on tím záhadným stvořením, které považujeme za yettiho? Profesor Sykes říká, že bude nezbytné ještě další zkoumání, než dokážeme vyslovit definitivní závěr. 

Tajemná Zana

Mezitím se ale britský odborník dostal k další záhadě. V 70. letech 19. století chytili obyvatelé v lesích Abcházie podivnou „ženu“. Uvozovky jsme použili proto, že není jisté, zda se vůbec jednalo o člověka. Vešla ve známost jako Zana a místní jí přezdívali „divoká žena“. Byla prý velmi vysoká, silná a celé její tělo pokrývala srst. Údajně ji v odlehlé krajině věznili po dvě desetiletí a během té doby porodila tamním mužům čtyři děti. Hledači yettiho se přitom dlouho domnívali, že by se mohlo jednat o přímého potomka neandertálců, kteří v této oblasti dokázali nějak přežít až do moderní doby. 

V rámci natáčení třídílného dokumentu britské stanice Channel 4 nazvaného Bigfoot files se podařilo vypátrat šest žijících Zaniných potomků a také lebku jednoho z jejích synů. Následné testy odhalily překvapivou skutečnost: jejich DNA naznačovala původ ze subsaharské Afriky, přičemž k neandertálcům neměli o nic blíž než jiní lidé. „Zana nebo její předci byli zřejmě do Abcházie přivlečeni jako otroci z Afriky v období Osmanské říše, kdy se obchodovalo s námezdní lidskou silou,“ domnívá se Sykes. „Rusové sice otroctví zrušili v padesátých letech devatenáctého století, když oblast převzali, ale někteří Afričané tam zůstali.“ Byla Zana jednou z nich a žila v divočině v lese, než ji zajali? 

Takové vysvětlení však příliš neodpovídá dochovanému popisu „divoké ženy“. Profesor Sykes navíc zkoumal lebku jejího syna a všiml si, že vykazuje některé neobvyklé znaky jako široké oční jamky, zvýšené nadočnicové oblouky, a dokonce něco, co vypadá jako nadbytečná kost na zadní části lebky.

Podle britského genetika se předkové Zany mohli dostat na území dnešní Abcházie s dřívější migrační vlnou z Afriky. Víme, že se dávní příslušníci rodu Homo rozšířili do zbytku světa v několika vlnách právě z černého kontinentu. Opustili tedy předkové Zany před desetitisíci lety Afriku, načež se jejich kmen vyvíjel odděleně a nezávisle na zbytku lidské rasy? Jelikož Sykesovy výsledky nebyly zatím publikovány ve vědeckých časopisech, je namístě brát uvedené spekulace s rezervou. Fanouškům yettiho ovšem znovu svitla naděje, že na všech těch legendách o sněžném muži přece jen může něco být. 

Video z roku 2016 zachycuje podivné stvoření, které nápadně připomíná pověstného sněžného muže. Záběry pocházejí ze španělského lyžařského resortu Formigal. S velkou pravděpodobností se ale opět jedná o omyl, nebo úmyslný podvrh.

  • Zdroj textu: 100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama



Reklama

Aktuální články

Jak by vypadaly Niagarské vodopády, kdyby v řece Svatého Vavřince došla voda? Reálnou fotografii vyretušoval grafik Joel Krebs.

Zajímavosti

Jasný meteor nad Oklahomou (2008)

Vesmír
Revue

Pohled z Velké Hejšoviny na Broumovské stěny, Broumovskou kotlinu a Javoří hory

Příroda

Snímek z konce října 1937 zachycuje Benita Mussoliniho při oslavách 15. výročí pochodu na Řím, kterým donutil vládu k rezignaci a krále k předání moci do rukou fašistů. Po diktátorově levici jde zástupce Adolfa Hitlera Rudolf Hess a oba muže při přehlídce doplňují další italští generálové.

Válka

Jeskynní systémy na Yucatánu jsou jako jiný svět

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907