Sibiřští poustevníci: Rodina Lykovových se čtyři desetiletí ukrývala v ruské tajze
Příběh rodiny Lykovových, která se před pronásledováním ukryla hluboko v sibiřské tajze a po desetiletí žila zcela odříznuta od světa, je jedním z nejpozoruhodnějších dokladů lidské odolnosti a houževnatosti.
V roce 1978 proletěl vrtulník s geologickým týmem nad odlehlou částí sibiřské tajgy. Z výšky si pilot všiml něčeho zvláštního – na horském svahu, více než 250 kilometrů od nejbližší vesnice, se rýsovala malá mýtina s dlouhými záhony. Zdálo se nemožné, aby v takové pustině někdo žil. Přesto geologové po přistání objevili srub, v němž přežívala rodina, která se před světem ukryla už před čtyřmi desetiletími.
Útěk před pronásledováním
Rod Lykovů pocházel z náboženské sekty tzv. starověrců, kteří odmítali sovětský ateismus a nové církevní reformy. Po bolševickém převratu byli tvrdě pronásledováni. V roce 1936 Karp Lykov, hlava rodiny, viděl, jak jeho bratra zastřelili, a rozhodl se s manželkou Akulinou a dvěma malými dětmi (Savinem a Natalií) utéct z civilizace. Odešli hluboko do tajgy, kde založili nový, zcela izolovaný život.
V chatrči u říčky Jerinat se jim narodily další dvě děti, Dmitrij a Agafja, které nikdy nespatřily jiného člověka mimo vlastní rodinu až do chvíle, kdy je v roce 1978 objevili geologové.
Život na hranici přežití
Samota znamenala neustálý boj o přežití. Lykovovi vyráběli oblečení z konopí, v létě chodili bosí a na zimu si vyráběli boty z březové kůry a zvířecích kůží. Vařili v improvizovaných nádobách. Jakmile jim dosloužilo kovové nádobí, které si do divočiny přinesli, museli si vyrobit náhradu. Oheň rozdělávali pomocí křesadla.
Nejtěžší zkouška přišla v roce 1961, kdy ji sněhová bouře zničila úrodu. Rodina přežívala na koříncích, houbách, a dokonce na kůře stromů. Matka Akulina se nakonec obětovala a zemřela hlady, aby děti měly více jídla. Přesto se rodině podařilo zachránit pár výhonků žita a z něj obnovit zásoby. K obživě si pěstovali brambory, tuřín, cibuli a hrách, v řece lovili ryby a chytali divokou zvěř do pastí.
Agafja vzpomínala na padesátá léta jako na „roky hladu“: „Byli jsme hladoví pořád. Každý rok jsme se radili, jestli všechno sníme, nebo něco necháme na setbu.“
Když geologové rodinu objevili, Lykovovi nejprve odmítali jejich jídlo. Děti nikdy neochutnaly chléb ani marmeládu a bály se, že je to hřích. Přijali pouze sůl – a později i pár drobností, jako nože, semena nebo baterku. Televizi, kterou jim geologové ukázali, považoval Karp za ďáblův výtvor, byť od pohyblivých obrázků nemohl odtrhnout oči.
Vědci je postupně seznamovali s dějinami, které mezitím pohnuly světem – s druhou světovou válkou, lety do vesmíru a průmyslovou modernizací.
Tragédie a poslední přeživší
Lykovovi však zůstali věrní svému životu v divočině. V roce 1981 postihla rodinu tragédie: během několika dní zemřeli Savin, Natálie a Dmitrij. Pravděpodobně šlo o selhání ledvin či nemoci, vůči nimž byli v izolaci bez imunity zcela bezbranní. Když geologové chtěli Dmitrije odvézt do nemocnice, odmítl: „Člověk žije tak dlouho, jak mu Bůh dopřeje.“ Podle ruského lékaře Igora Nazarova mohla být příčinou jejich úmrtí infekce od některého z návštěvníků. Krevní testy Agafji a Karpa později prokázaly absenci protilátek proti většině běžných patogenních virů.
Po smrti Karpa v roce 1988 zůstala jediným přeživším dítětem Agafja. Dál žila sama v srubu, se stejnou houževnatostí jako dříve. V devadesátých letech minulého století pobývala krátce v klášteře, pak se vrátila do tajgy a v roce 2021 se přestěhovala do nového domu v tajze, jehož stavbu financoval ruský miliardář Oleg Děripaska.
V jejím novém domě ji čas od času navštěvují pracovníci Chakaské rezervace, a také pracovníci Centra pro provoz pozemních zařízení kosmické infrastruktury (CENKI), protože její dům se nachází v oblasti možného dopadu částí raket startujících z kosmodromu Vostočnyj. Všechny nabídky evakuace ale tato dnes již 80letá žena striktně odmítá. Díky těmto občasným návštěvám má Agafja přístup k lékům, potravinám a dalším věcem, které jí usnadňují život v izolovaném drsném podnebí.
Osud Lykovových připomíná, jak daleko může člověka zavést víra, strach i touha po svobodě. Zatímco většina světa prožívala bouřlivé proměny 20. století, oni přežívali s holýma rukama uprostřed divočiny. Agafja, poslední žijící členka rodu, je dodnes symbolem neobyčejné vytrvalosti a života v souladu s přírodou, který se vymyká všem představám o moderní civilizaci.
