Ďatlovova výprava: Záhada pekelného průsmyku vyřešena?

15.06.2021 - Barbora Jelínková

V roce 1959 se obyčejná výprava na Ural změnila v horor, který ani po šedesáti letech nepřestává vyvolávat otazníky a hrůzu. Záhadu tzv. Ďatlovovy expedice, po níž uprostřed mrazivých hor zůstalo jen devět zohavených těl, se však možná konečně podařilo vyřešit

<p>Z deníku výpravy lze vyčíst, že začínala velmi optimisticky a mezi jejími členy nepanovalo žádné pnutí. Později byli někteří členové expedice nalezeni jen ve spodním prádle, jiným chyběly kusy tváře.</p>

Z deníku výpravy lze vyčíst, že začínala velmi optimisticky a mezi jejími členy nepanovalo žádné pnutí. Později byli někteří členové expedice nalezeni jen ve spodním prádle, jiným chyběly kusy tváře.


Reklama

Psal se leden 1959 a skupina devíti studentů i absolventů Uralského polytechnického institutu v Jekatěrinburgu pod vedením 23letého Igora Ďatlova plánovala výpravu na uralský vrchol Otorten. S nadmořskou výškou 1 230 metrů se sice zdaleka nejednalo o nejvyšší bod oblasti, ovšem z hlediska přístupnosti představoval mimořádnou výzvu: V nejmrazivější části roku, kdy průměrné teploty klesají k −18 stupňům, se trasa řadí mezi nejobtížnější. Nutno však podotknout, že horolezecká skupina, kterou doplnil ještě profesionální horský vůdce, již měla zkušenosti z předchozích expedic, takže si na nelehký úkol mohla troufnout.  

V dohledné době se navíc studenti chystali na několik polárních výprav a Otorten je měl na drsné podmínky připravit. Osm mužů a dvě dívky neodradil ani fakt, že vrchol Cholat Sjachyl, kde si chtěli zřídit poslední tábor před výstupem, se mezi domorodými Mansiji netěší právě příznivé pověsti: Jeho název lze přeložit jako „mrtvá hora“. A koneckonců i pojmenování Otorten znamená „nechoď tam“.

Vtipkování až do rána

Ďatlovův plán vypadal následovně: V pátek 23. ledna nasednou členové expedice na vlak do Ivdělu, ležícího zhruba sto kilometrů od úpatí Otortenu. Následně se nákladním autem přesunou do osady Vižaj, jednoho z posledních obydlených míst pod horou, a odtud budou pokračovat po svých. Čekal je okruh dlouhý asi 400 kilometrů, který chtěli zvládnout zhruba za tři týdny. Blízkým a příbuzným oznámili, že ve čtvrtek 12. února už by měli být zpět ve Vižaji, odkud jim pošlou telegram. Zároveň je však upozornili, že se plán cesty možná trochu změní, takže si nemají dělat starosti, pokud by se pobyt v horách o něco protáhl.

Zpočátku panovala výborná nálada: 27. ledna Jurij Dorošenko ve společném deníku vylíčil, jak si do tří hodin ráno povídali vtipy, a Zina Kolmogorovová se usmívala nad slavnostní přísahou mužského osazenstva, že se po celou výpravu ani nedotknou cigaret

Poslední zápis 

V sobotu 31. ledna úspěšně dosáhli hranice horské oblasti, kde rozbili základní tábor. A pro jistotu za sebou zanechali zásoby jídla i vybavení, jež by se mohlo hodit na zpáteční cestě. Další den je potkala první zásadnější komplikace: V mrazivé mlze a vánici se skupina nedopatřením odchýlila od plánované trasy a namísto hory Otorten začala stoupat na svah sousedního Cholat Sjachylu

Dobrodruhové si naštěstí svůj omyl záhy uvědomili, načež se rozhodli utábořit přímo na místě a počkat, dokud se počasí nezlepší. Zmíněná lokalita tehdy nenesla žádné jméno, dnes ji však v mapách najdeme jako Ďatlovův průsmyk. Právě tam totiž výprava tragicky skončila. V neděli 1. února přibyl do deníku poslední zápis – a pak se stalo něco děsivého. Jenže co přesně, to až dosud nedokázal nikdo přesvědčivě objasnit. 

Zbytky výpravy

Uplynulo bezmála čtrnáct dní. A teprve když se ani po předesílaném únorovém datu nikdo z výpravy na domluveném místě neukázal, začali znepokojení příbuzní obvolávat záchranáře. Celý další týden trvalo, než několik studentů a přátel zorganizovalo pátrací akci a vydali se k Otortenu. Jenže tou dobou byli již horolezci dávno po smrti.  

Obrázek, který se záchrannému týmu naskytl při objevení prvních členů výpravy, překonal i ty nejhrůznější obavy: 26. února narazil jeden ze studentů v závěji na zpola stržený a rozřezaný stan, nedaleko se pak našly boty, peníze a další osobní věci pohřešovaných. Zhruba o 1 500 metrů dál leželi u zbytků ohniště první dva mrtví: Georgij Krivoniščenko a Jurij Dorošenko, oba jen ve spodním prádle.

Zabilo je podchlazení

Ještě větší otazníky vyvolala prohlídka bezprostředního okolí: Větve nejbližších stromů byly až do výšky pěti metrů polámané, jako by po nich někdo zběsile šplhal vzhůru, a na jedné z borovic dokonce zůstaly cáry lidské kůže. Krátce na to pátrači, jejichž řady mezitím rozšířila armáda i policejní vrtulníky, spatřili ve sněhu další tři oběti včetně samotného Ďatlova. Jedno z těl leželo bezmála 700 metrů od zmíněné borovice.

Co se mohlo stát? A kde byli zbývající členové expedice? Objevený deník ani fotoaparát s několika snímky rozřešení záhady nenabídly. Na odpovědi, tedy alespoň částečné, museli pozůstalí čekat až do jara. Vyšetřovatelé mezitím provedli pitvu nalezených těl a dospěli k nic neříkajícímu závěru, že se příčinou smrti stalo podchlazení. Neodpověděli však na otázku, proč se účastníci výpravy svlékli… 

Otazníky se množí

Intenzivní pátrací akce pokračovala několik týdnů, ale výsledek přinesla až po více než dvou měsících: Tehdy sníh povolil a vydal zbylá čtyři těla, na něž se opět nenaskýtal pěkný pohled – byla rovněž svlečená, a kromě toho hrůzně zohavená. Oběti podle všeho utrpěly rozsáhlá vnitřní zranění, bližší ohledání odhalilo rozdrcená žebra či lebky. Ljudmile Dubininové dokonce v ústech chyběl jazyk a Semjon Zolotarjov přišel o oční bulvy. 

Něco takového už prostým podchlazením vysvětlit nešlo, ale sovětští vyšetřovatelé se do podrobnějšího zkoumání příliš nehrnuli. Protože nenašli žádné stopy cizího zavinění, ještě téhož roku záležitost uzavřeli s tím, že oběti podlehly „spontánní přírodní síle, kterou nedokázaly překonat“. Podle forenzního lékaře Borise Vozrožděnného šlo o tak silný tlak, že by se dal přirovnat k nárazu automobilu – rozhodně jej prý nemohl vyvinout jiný člověk. Spisy o případu pak byly zapečetěny a uloženy do archivu, kde zůstaly až do 90. let.

Mohlo za to UFO?

Podobné podezřelé události pochopitelně nelze ututlat, a tak se okolo zkázy výpravy okamžitě vyrojila řada teorií. Všechno napovídalo, že její členy něco vyhnalo z bezpečí stanu. Jenže co? I hlavní vyšetřovatel Lev Ivanov později připustil, že již v průběhu pátrání bral v úvahu tvrzení některých svědků z okolí, že se v den tragédie vznášely nad místem záhadné svítící koule. Zmíněné výpovědi však samozřejmě nebylo jak potvrdit.

Za jedno z možných vysvětlení se od počátku považovala nepřízeň počasí. Silný vítr mohl například strhnout nejprve jednoho člena expedice a posléze ostatní, snažící se nešťastníka zachránit. Když v roce 2015 zahájil Vyšetřovací výbor Ruské federace revizi případu, jedno z prvních zjištění skutečně znělo, že osudné noci dosáhl vítr rychlosti orkánu, což v roce 1959 nevyšlo najevo. Teplota prý klesla až k −40 stupňům a rozpoutala se sněhová bouře. 

Od hádky k masakru

Jenže nejpřirozenější vysvětlení bývají zároveň nejméně přitažlivá a v průběhu let, kdy podivná tragédie vzrušovala představivost lidí, se teorii smrtícího počasí nevěnovalo příliš pozornosti. Ničemu nepomohlo ani mlžení sovětských úřadů, spekulace se množily a vynořovala se nová svědectví i hypotézy – od těch střízlivých po zcela bizarní. Hovořilo se o útoku vězňů uprchlých z nedalekého gulagu, o napadení dravými zvířaty, či dokonce o sněžném muži. Řadu příznivců si získalo také tvrzení, že za masakrem stojí tajné služby, které obrazem šokujícího násilí zakryly důležitou operaci

Nabízela se i možnost, že mezi členy výpravy propukla vážná roztržka a vyústila v krvavý střet. Podle příbuzných horolezců měli prý navíc někteří z nich komplikované povahy a sklon vyvolávat spory. Pravděpodobnost zmíněné teorie je však mizivá: O případných konfliktech se v deníku nenašly žádné záznamy, a především se jeví takřka nemožné, aby prostá hádka skončila takovým masakrem.  

(Ne)uspokojivý závěr

Mezi roky 2015 a 2020 otevřely ruské úřady vyšetřování ještě třikrát a prověřovaly 75 možných hypotéz. Ta, jež se loni v červenci definitivně potvrdila, se nakonec nepříliš překvapivě týká počasí – příčinou neštěstí se stala lavina. Zpočátku proti podobnému závěru hovořilo hned několik faktorů: Svah, kde výprava vztyčila stan, měl mít příliš malý sklon, než aby se po něm mohla masa sněhu sunout dost rychle. I v opačném případě by se prý navíc pokrývka uvolnila hned, nikoliv až několik hodin poté, co skupina porušila podklad při stavbě přístřešku. 

Obnovené pátrání však poukázalo, že se na tábořiště nemusela sesunout klasická vlna sněhu, nýbrž těžká a kompaktní sněhová deska, uvolněná teprve později v průběhu noci. Zasypaní studenti se pak nejspíš museli ze stanu prořezat, což by vysvětlovalo, v jakém stavu byl nalezen. Podle dalších závěrů neměli při zběsilém útěku do bezpečí čas se obléknout, a výprava se navíc rozdělila. Jedna skupina se později pokusila vrátit pro vybavení, aby mohli přenocovat venku. V takřka nulové viditelnosti však nešťastníci nedokázali stan najít a nakonec se pod nimi propadla sněhová vrstva. Utrpěli při tom smrtelná zranění a pozdější zohavení těl údajně způsobila tíha sněhu. 

Nové důkazy

Závěry ruské prokuratury nepřímo potvrdilo i přezkoumání odborníků z univerzit v Lausanne a Curychu, publikované letos v lednu. Švýcarští badatelé si vzali na pomoc moderní technologie, aby zrekonstruovali případný pád laviny. Mimo jiné tak odhalili, že měl svah možná o několik stupňů větší sklon, než udával původní odhad. Extrémně silný vítr pak nahromadil sníh v takovém množství, že se neudržel na místě a zřítil se přímo na stan, kde v tu chvíli spalo devět lidí. 

Podle počítačových modelů k tomu mělo dojít v rozmezí 9,5–13,5 hodiny od chvíle, kdy skupina stavbou tábora narušila podklad. Výzkumníci nicméně dodávají, že jejich závěry nelze považovat za stoprocentní. „Dokázali jsme pouze to, že je hypotéza o lavině vysoce pravděpodobná,“ uzavřel vedoucí studie Johan Gaume. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907