Podkarpatská Rus: Jak došlo k připojení a pozdější ztrátě země pod Karpatami?

Z perspektivy Prahy vzdálená země na východě se stala součástí Československa po první světové válce. Její začleňování do mladého státu přineslo obtíže v politické, vojenské i sociální oblasti a celková chudoba si vyžádala značné investice. Po druhé světové válce země připadla Sovětského svazu

07.10.2023 - Vladimír Černý



Dlouhá staletí tvořilo území Podkarpatské Rusi součást Uherského království. Převažovalo zde rusínské obyvatelstvo, které bylo kulturně i ekonomicky velice zaostalé. Stejně jako na sousedním Slovensku, panoval i zde tvrdý maďarizační útlak. Mnoho lidí tedy raději odcházelo do zahraničí, zejména do USA, protože doma je nečekalo nic jiného než bída.

Národnostní hnutí Rusínů bylo celkově slabé a jeho projevy Maďaři tvrdě pronásledovali. V této situaci vypukla roku 1914 světová válka. Desetitisíce mužů musely narukovat do c. a k. armády a území Podkarpatské Rusi se stalo bojištěm, kde v letech 1914–1915 lehly během krutých bojů popelem desítky vesnic. Většinu země tehdy obsadily jednotky carského Ruska, které však na jaře 1915 ustoupily na východ.

Masarykovo vyjednávání

Když Maďaři získali ztracené území zpět, obvinili řadu Rusínů z kolaborace a následovaly kruté tresty včetně poprav. Na půdě Spojených států se mezitím po vstupu této mocnosti do války v dubnu 1917 aktivizovala rusínská emigrace. Žilo zde asi 200 000 Rusínů, kteří založili několik krajanských organizací. Jejich předáci uvažovali, jak v dané situaci dál postupovat. Stále více totiž bylo zřejmé, že Rakousko-Uhersko válku nevyhraje. Nejprve převládala myšlenka připojení Podkarpatské Rusi k Rusku, ale to se nelíbilo politikům USA či Británie, kteří si nepřáli posunutí ruských hranic dál do střední Evropy. Bolševický převrat v listopadu 1917 nakonec plány na spojení s Ruskem pohřbil definitivně. Předáci amerických Rusínů proto navázali kontakty s T. G. Masarykem, který se o ně zajímal již dlouho. Postupně se tak zrodila myšlenka na vytvoření nějaké formy federace Čechů, Slováků a Rusínů. 

V červenci 1918 vznikla Americká národní rada Uhro-Rusínů, mezi jejímiž představiteli vynikal mladý advokát Grigorij Žatkovič (1886–1967). Ten po určitém váhání začal podporovat myšlenku spojení s Čechy a Slováky a jednal o tom s Masarykem. Přitom se mu dostalo ujištění, že Rusíni budou mít v rámci budoucího Československa autonomii a také hranice budou vytyčeny k jejich naprosté spokojenosti. Masaryk měl zájem na připojení Podkarpatské Rusi především proto, že by pak na východě republika sousedila s potenciálním spojencem v podobě Rumunského království. Připojení Podkarpatské Rusi k Československu následně schválili členové rusínských spolků velkou většinou na svém zasedání 12. listopadu 1918. Další možnosti v podobě případného spojení s Ukrajinou či Ruskem, setrvání ve svazku s Uhrami nebo úplné samostatnosti získaly mnohem menší podporu.

Provincie Ruská krajina

Zatímco probíhala tato jednání, došlo na podzim 1918 k rozpadu Rakousko-Uherska. Na území obývaném Rusíny vypukl chaos, protože zde byly zakládány různé „národní rady“, jejichž členové měli o budoucnosti velmi rozdílné představy. Pod vlivem mezinárodní politické situace však začalo stále víc Rusínů upřednostňovat jako nejlepší možnou variantu připojení k Československu. Narazili však na odpor maďarské vlády hraběte Károlyiho. Hrabě sice vyhlásil konec Uherského království a Maďarsko se stalo republikou, ale jinak nehodlal připustit ztrátu žádného z území, které k Uhrám až dosud patřily. Odtrhnout se však chtěli také Jihoslované a Rumuni žijící v Sedmihradsku, takže situace byla velmi komplikovaná. Károlyi se snažil zabránit ztrátě některých území tím, že nabídl nemaďarským národům autonomii. Části rusínských zástupců se tato myšlenka zalíbila a 21. prosince 1918 došlo v Budapešti k vyhlášení autonomní provincie nazvané Ruská krajina.

Její prozatímní vláda byla jmenována v únoru 1919 a následně proběhly volby do zákonodárného sboru Sejmu. Károlyiho vláda sice nevymezila jasné hranice této provincie, ale Československo zatím nemělo možnost do vývoje zasáhnout, protože mělo dost starostí se zvládnutím situace na Slovensku. Také jeho území si Maďaři stále nárokovali a početně slabé čs. jednotky mohly Slovensko dostat pod svou kontrolu jen pozvolna. Počátkem ledna 1919 se první čeští vojáci konečně objevili i na Podkarpatské Rusi. Károlyi nebyl schopen zajistit územní integritu Maďarska, takže jeho vláda ztratila podporu a v březnu 1919 padla.

Krvavé jaro 1919

Během mocenského převratu se k překvapení okolních zemí dostali v Budapešti k moci komunisté vedení Bélou Kunem. Podařilo se jim obsadit i část Podkarpatské Rusi a vyhlásili zde Ruskou krajinu jakožto součást takzvané Maďarské sovětské republiky. Představitelé nového režimu sice měli plná ústa líbivých slov o „novém světě“, který pomáhají vytvořit, ale jejich zahraniční politika se od politiky předchozí vlády prakticky v ničem nelišila. Ani bolševici totiž nehodlali připustit narušení územní integrity Uher a pokusili se získat zpět Slovensko i Podkarpatskou Rus silou.

Koncem května 1919 tak zahájila maďarská Rudá armáda ofenzivu a podařilo se jí během místy krvavých bojů obsadit zhruba třetinu Slovenska. Dohodové mocnosti vývoj situace velmi zneklidnil a po jejich intervenci došlo koncem června k uzavření příměří. Maďarské jednotky pak obsazená území vyklidily a vojenský zásah Rumunska bolševický režim v Budapešti definitivně zlikvidoval. Na Podkarpatské Rusi byla v té době vyhlášena vojenská diktatura a moc převzaly československé jednotky pod velením francouzského generála Edmonda Hennocquea. Počátkem srpna pak v Užhorodě zahájila činnost Civilní správa pro organizaci administrativy kraje v čele s českým úředníkem Janem Brejchou.

Diplomatická jednání

O budoucím uspořádání Evropy se mezitím jednalo na mírové konferenci v Paříži. Mezi členy československé delegace si nejaktivněji počínal ministr zahraničí Edvard Beneš, který předložil nejvyšší radě složené ze zástupců mocností memorandum č. 6 požadující připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Argumentoval tím, že si to jednak přejí samotní obyvatelé, kteří nechtějí být vystaveni další maďarizaci. Případné spojení jejich území s Ukrajinou není možné pro odpor Polska a Československo potřebuje mít společnou hranici s Rumunskem. Připojení Podkarpatské Rusi navíc do budoucna zamezí tomu, aby Rusko po případném ovládnutí Haliče proniklo do oblastí na jižní straně Karpat.

Benešovy návrhy podporovala zejména Francie, která měla zájem na vytvoření silného Československa jakožto stabilní spojenecké země ve střední Evropě. Z mezinárodněpolitického hlediska připojení Podkarpatské Rusi k republice nic nebránilo a vše definitivně zpečetily mírové smlouvy uzavřené s Rakouskem v Saint-Germain a s Maďarskem v Trianonu.

O něco složitější situace panovala v samotné Podkarpatské Rusi, protože tam stále existovaly dvě národní rady, z nichž jedna horovala pro společný stát s Maďarskem a druhá preferovala spojení s Ukrajinou. Nakonec zde v květnu 1919 vznikla Centrální ruská národní rada v čele s Augustinem Vološinem, která oficiálně souhlasila s připojením k Československu. Rusínská delegace pak v Praze jednala s Masarykem o budoucím uspořádání poměrů. Objevily se různé problémy, jelikož rusínští představitelé měli v porovnání s prezidentem dost odlišné názory. Název státu žádali v podobě Česko-slovensko-ruská republika a představovali si, že Podkarpatská Rus dostane rozsáhlou autonomii. Navíc k ní měly patřit i některé župy na východě Slovenska. Masaryk s československou vládou však tyto podmínky nepřijali.

Pod československou vlajkou

Československá ústava z 29. února 1920 sice zakotvovala autonomní postavení Podkarpatské Rusi, ale rusínští politikové měli přesto pocit, že Praha nesplnila to, co původně slibovala. Vláda se zavedením autonomie do praxe nespěchala, což odůvodňovala zaostalostí země.  V polovině roku 1921 se objevil návrh zákona o zemském zřízení, podle něhož měly na území Podkarpatské Rusi automaticky platit všechny zákony a nařízení Československé republiky, pokud nebude výslovně stanoveno jinak.

Správu země od roku 1919 zajišťoval zmíněný úřad civilní správy spadající pod pražské ministerstvo vnitra a významnou roli hrály rovněž čs. ozbrojené síly, jejichž cílem bylo uklidnit rozjitřenou politickou situaci a obnovit pořádek. Vojáci a četníci povolaní z Čech a Moravy také dostali za úkol potírat různé loupeživé bandy, jejichž činnost byla po skončení války značně rozšířená. Vojenská diktatura trvala až do ledna 1922.

V čele Podkarpatské Rusi stál guvernér jmenovaný prezidentem na návrh vlády. Ten také jmenoval učitele, soudce a úředníky. Jako první získal tuto funkci Grigorij Žatkovič, který však podal roku 1921 demisi kvůli tomu, že Podkarpatská Rus nedostala slíbený autonomní statut. Zástupcem guvernéra a faktickým šéfem civilní správy byl viceguvernér. Zákonem z července 1927 pak bylo na Podkarpatské Rusi zavedeno zemské zřízení. 

Úřad guvernéra sice zůstal zachován, ale nově se tu objevil zemský prezident, jehož měl jmenovat ministr vnitra. Prezident stál v čele zemského úřadu, což byla nejvyšší politická instituce v zemi. Centralizovaná správa Podkarpatské Rusi se místním politikům nelíbila a nedořešeny zůstávaly například i hranice se Slovenskem. Rusínští předáci chtěli sjednotit všechny Rusíny do jednoho správního celku, což by znamenalo rozšíření hranic Podkarpatské Rusi až někam za Poprad. Takové plány však na Slovensku nenacházely zrovna velké pochopení a výsledkem všeho bylo, že vztahy Slováků a Rusínů nebyly zrovna přátelské.

Autonomie a první vídeňská arbitráž

Situace se radikálně změnila po podpisu mnichovské dohody na konci září 1938. Nacionalisté využili tehdejší slabosti pražské vlády a dohodli se s předáky Hlinkovy slovenské ľudové strany na zásadní změně podoby republiky. Už 11. října 1938 tak došlo ke jmenování první autonomní vlády Podkarpatské Rusi v čele s Andrejem Bródym, jehož brzy vystřídal nacionalisticky orientovaný kněz Augustin Vološin. Tehdejší krizové situace se však ve svůj prospěch rozhodlo využít Maďarsko, jehož politici i obyvatelé toužili po znovunabytí některých území patřících kdysi Uherskému království. Obrátili se proto na Německo a Itálii se žádostí o arbitráž, protože jim bylo jasné, že Hitler s Mussolinim se jen těžko postaví na stranu Československa.

Skutečně pak 2. listopadu 1938 padlo ve Vídni rozhodnutí, na jehož základě musely být Maďarsku odstoupeny jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ta přišla o 1 523 km² svého území včetně velkých měst Užhorod, Mukačevo a Berehovo. Kromě toho Maďaři okupovali na Podkarpatské Rusi dalších 97 obcí s celkovým počtem 173 233 obyvatel. Pro republiku to byla další velká rána, ale Maďaři nebyli s územními zisky spokojeni a chtěli ještě víc. 

Příležitost se naskytla brzy. V chaotickém období rozpadu Česko-Slovenska sice vyhlásila Vološinova vláda 15. března 1939 samostatnost, ale Hitler už neměl na území Podkarpatské Rusi zájem a nechal Maďarsku volnou ruku k její okupaci. Ta potom skutečně proběhla a statečný odpor čs. vojáků 12. pěší divize pod velením brigádního generála Olega Svátka (1888–1941) už nemohl na vývoji situace nic změnit. Maďaři pak okupovanou zemi nazvali Karpatské teritorium a začali zatýkat a popravovat zejména ukrajinské a rusínské nacionalisty.

Stalinovo přání

Následující léta byla tragická. Pod vládou Budapešti se zemi nevedlo dobře, navíc muži museli narukovat do maďarské armády. Mnoho jich potom padlo v bojích na východní frontě. Z Podkarpatské Rusi byli deportováni Židé a k jejich největšímu masakru došlo na Ukrajině u města Kamenec-Podolský. Celkem 71 620 osob židovského původu z Podkarpatské Rusi nakonec zahynulo v osvětimských plynových komorách

Maďarská nadvláda se zhroutila až na podzim 1944, kdy na území Podkarpatské Rusi vstoupily jednotky Rudé armády. Lidé doufali, že to nejhorší už mají za sebou a po válce se opět stanou součástí Československa. Stalin to původně také Benešovi sliboval, ale nakonec si uvědomil, že připojením Podkarpatské Rusi by došlo ke strategicky významnému posunutí hranic Sovětského svazu do nitra Evropy.

Sovětské orgány měly na osvobozeném území fakticky veškerou moc a příslušníci bezpečnostních sil začali na základě předem připravených seznamů odvlékat do Sovětského svazu vytipované osoby z řad ukrajinských a rusínských nacionalistů. A předválečného předsedu podkarpatoruské autonomní vlády Augustina Vološina si příslušníci NKVD našli v Praze. Na mnoha místech také pod sovětskou kontrolou vznikly „národní výbory“ agitující proti Československu a v listopadu 1944 došlo k založení Komunistické strany zakarpatské Ukrajiny, která si vytkla za cíl „vyřešení hlavního úkolu – spojení se sovětskou Ukrajinou“. V tomto duchu byl také koncipován manifest, který podepsalo na 90 % obyvatelstva. Máme však k dispozici řadu svědectví o tom, že podpisy byly vynucovány pod nátlakem.

TIP: Zaostalý východ: Podkarpatská Rus za první republiky

Edvard Beneš ale začal chápat, že Stalin Podkarpatskou Rus prostě chce, a ta je tedy pro republiku ztracena. Nová československá vláda vytvořená na jaře 1945 už pak neměla možnost do vývoje situace zasahovat a ani se o to nepokoušela. Formálně vše skončilo 29. června 1945 smlouvou o odstoupení této země SSSR, což československý parlament ratifikoval o půl roku později. Z Podkarpatské Rusi se oficiálně stala Zakarpatská Ukrajina a součástí sovětského impéria byla až do jeho rozpadu v roce 1991. 


Další články v sekci