Bojovnice s naginatou: Zapomenuté japonské válečnice se vyrovnaly samurajům
O Japonsku se často mluví jako o „zemi samurajů“. Postava válečníka v těžké zbroji se dvěma meči patří k tradičním symbolům Japonska. Mnohem menší je povědomí o tom, že do samurajských bitev se poměrně často zapojovaly i ženy. A některé se dokonce proslavily do té míry, že vzpomínka na ně je dodnes živá.
V hlavní samurajské epoše japonských dějin (asi 1180 až 1600) bylo samozřejmostí, že nejen chlapci, ale i dívky ze samurajských rodin procházely v dětství tvrdým válečnickým výcvikem. Manželky a dcery se aktivně podílely na obraně sídel a hradů, poskytovaly bojovníkům zázemí a byly schopny ošetřovat raněné. Účastnily se ale i otevřených bitev, kde bojovaly neméně statečně než muži.
Existují svědectví, že se někdy pouštěly do střetů s takovou urputností a zuřivostí, že se jich protivníci opravdu děsili. A úloha žen byla zřejmě větší, než se dosud předpokládalo. Velmi zajímavé údaje v posledních letech získali archeologové: při průzkumech na místě několika bitev se při analýze DNA nalezených lebek ukázalo, že až třetina z nich patřila ženám. Dodnes se v Japonsku tradují příběhy o statečných bojovnicích, které se zasloužily o vítězství v mnoha bitvách.
Nejoblíbenější zbraň
Dívky v samurajských rodinách se od malička učily jízdě na koni, lukostřelbě i ovládání různých druhů mečů a kopí. Typicky ženskou zbraní však byla naginata (česky se někdy nesprávně označuje jako halapartna), která sestávala z masivního ratiště, na němž byla nasazena čepel s výrazným zakřivením. Ratiště bylo dlouhé 150 až 210 cm a mělo na rozdíl od kopí oválný průřez, takže se zbraň užívala lépe k sekání než k bodání.
Vyrobit kování čepele o délce 30 až 60 cm bylo stejně náročnou prací jako výroba meče a přikládala se jí stejná pozornost. Naginata byla obvykle i na druhém konci ukončena špičatým hrotem ratiště, takže také tímto koncem bylo možné bojovat. Protože těžiště zbraně leželo přibližně uprostřed, často se s ní v bitvě točilo a na bojišti tak samuraj mohl kolem sebe vytvořit velký volný prostor. To ocenily právě ženy, které si mohly držet fyzicky zdatnější muže ve větší vzdálenosti od těla.
První doklady o užití naginaty pocházejí již ze 7. století. V nejstarších dobách ji však běžně užívali muži, hlavně pěšáci, kteří s ní velmi účinně bojovali proti jezdcům na koních vyzbrojeným luky a šípy. Ženy si tuto zbraň oblíbily o něco později. Bývalo také zvykem, že skříň s naginatami stála u vstupní brány do každého samurajského sídla, aby se jich v případě nečekaného přepadení mohl rychle chopit kdokoli z obránců.
Za dlouhého období míru v éře Edo (1603–1867) se výcvik s naginatou stal běžným prostředkem pro udržování fyzické kondice dívek a žen ze samurajských rodin. A nakonec některé ženy dokázaly tyto dovednosti zúročit v bojích za bošinské války v roce 1868. V dnešním Japonsku je naginatadžucu (umění naginaty) oblíbeným bojovým sportem, jemuž se věnují převážně ženy, a často právě ty, které mají mezi předky samuraje.
Kromě naginaty bojovaly ženy i se samurajskými meči – s kratším wakizaši nebo s dlouhou katanou. Běžnou součástí jejich výzbroje byly i krátké dýky kaiken, které skrývaly v rukávu kimona. Ženy je užívaly při boji zblízka, a když byly nuceny spáchat sebevraždu. Samurajky prosluly rovněž dovednostmi při vrhání dýkami, byly schopny zneškodnit protivníka na značně velké vzdálenosti.
Ikkó ikki a nindžové
V Japonsku se odehrály tisíce samurajských bitev, ale ne vždy mezi sebou válčili jen „urození“ samurajové, příslušníci vojenské aristokracie. Důležitou součástí válečných dějin Japonska jsou také rolnické legie Buddhovy čisté země – takzvané Ikkó ikki, které vybojovaly desítky vítězných bitev s mnohem lépe vyzbrojenými samuraji. Ženy v nich byly zastoupeny dokonce více než mezi samuraji. V 15. a 16. století ovládaly Ikkó ikki rozsáhlé území ve střední části ostrova Honšú, hlavně v okolí dnešních měst Nagoja, Ósaka a Fukui. Běžnou zbraní pro ně byla zmiňovaná naginata.
Neměli bychom zapomenout ani na bojovnice z oddílů takzvaných nindžů. Ve stínu stovek filmů, komiksů a knížek, které zaplavily svět v posledních desetiletích, si mnoho lidí na Západě spojilo představu nindžů s lidmi nadanými nadpřirozenými schopnostmi: zlézají strmé zdi hradů, lezou jako mouchy po stropě, létají vzduchem a jsou prakticky neviditelní.
V realitě to ale byli převážně příslušníci nižších samurajských rodů, kteří byli v tajných službách často mocných osobností, například si jich velmi cenil Iejasu Tokugawa (šógun v letech 1603–1616). Měli dost společného s moderními agenty a špiony: kromě proniknutí na území protivníka a shromažďování informací byly jejich úkolem také vraždy a různá záškodnická činnost.
Nindžovské ženy nebyly cvičeny pro přímý bojový střet, ale využívaly svých schopností (například svést muže) k získávání důvěrných informací. Dokázaly však své protivníky také zavraždit. Hlavně ve 14.–17. století se nindžové významně podíleli na výsledku mnoha bitev.
Čestná smrt
Pro samurajské ženy platily stejné zásady jako pro muže. Musely být odvážné, zachovávat věrnost svému pánu a samozřejmě také dbát na svou čest. Když se dostaly do bezvýchodného postavení, měly si raději vzít život než upadnout do zajetí. Ženy ale nemohly vykonat obřadnou sebevraždu seppuku, tedy tak, že by si jako muži rozřízly břicho.
Slovo seppuku se píše znaky ve významu „rozříznout hara“, a na Západě se proto občas chybně čte jako harakiri. Japonské slovo hara má sice základní význam „břicho“, ale především se jím označuje nejniternější podstata člověka, jako je u nás duše nebo srdce. Aktér seppuku proto okolnímu světu nechce ukázat své vnitřnosti, ale předkládá jim to nejcennější, co má, jako kdyby si vyřízl srdce.
Hara v tomto vznešeném významu ale podle Japonců vlastní jen muži, zatímco ženské hara prý tvoří jen břicho a vnitřnosti. Samurajské ženy si proto při obřadu nazývaném džigai (sebe-zranění) dýkou prořízly hrdlo a asistent nebo asistentka jim pak mečem usekl hlavu, aby netrpěly. Ženy přitom seděly na patách a předem si musely pečlivě svázat nohy, aby pohled na ně byl i po smrti estetický.
Nejslavnější válečnice
O kterých udatných ženách si Japonci dodnes vyprávějí? Jednou z nejznámějších samurajek je Tomoe-gozen (gozen je staré označení pro urozenou dámu). Její účast v bitvě u Awazu v roce 1184 je zaznamenána ve známé kronice Příběhy rodu Taira. Tomoe tehdy bojovala jako jediná žena mezi třemi sty samuraji Jošinaky z rodu Minamoto proti obrovské přesile. Přes velké nasazení a odvahu byl Jošinakův boj ztracený. Když mu zbylo posledních pět bojovníků, řekl prý Tomoe, aby raději utekla, protože nechce, aby se o něm po smrti říkalo, že až do posledních chvil bojovala po jeho boku žena. Tomoe se ale znovu vrhla do bitevní vřavy a podařilo se jí ještě srazit hlavu jednomu důležitému veliteli protivníka. Podle některých verzí příběhu mu hlavu dokonce ukroutila holýma rukama a odhodila na zem. Teprve pak se z bojiště vzdálila.
Výjimečný je příběh Curu-hime z rodu Óhóri, jejíž otec byl nejvyšším knězem šintoistické svatyně na ostrově Ómišima v japonském Vnitřním moři. Božstvo uctívané ve svatyni chránilo místní samuraje v bitvách. Když ale během námořní bitvy v roce 1541 otec Curu-hime zahynul, prohlásila tehdy šestnáctiletá dívka, že se sama stala vtělením ochranného božstva. V čele samurajů se vrhla do boje s nepřátelským loďstvem a zahnala je na útěk. Pak ale za dva roky při další bitvě zahynul její snoubenec a zoufalá Curu-hime spáchala sebevraždu skokem do moře. Romantický příběh se dočkal několika literárních zpracování a o Curu-hime se někdy mluví jako o japonské Johance z Arku.
Obránkyně hradu
Časté jsou případy, kdy se samurajské ženy vyznamenaly při obraně rodového sídla. Někdy jen pomáhaly manželovi a mužské posádce, občas se ale samy postavily proti nepříteli. Takovou hrdinkou byla na počátku 13. století Hangaku-gozen z rodu Džó, který bojoval proti šógunovi. Jednou v nepřítomnosti mužských příbuzných stála v čele obrany rodového hradu, ale pak byla zasažena šípem a obrana se zhroutila. Nepřátelé ji zajali a odvedli k šógunovi, který jí podle očekávání měl uložit, aby spáchala sebevraždu. Jeden ze samurajů však byl dojat její udatností a požádal vládce, aby jí dal milost a jemu dovolil se s ní oženit. Šógun mu vyhověl a Hangaku se pak stala matkou několika synů. Příběh zachycuje kronika Azuma kagami a byl několikrát zpracován divadelně.
Podobnou hrdinkou byla Komacu-hime (hime označuje urozenou dámu) z rodu Honda. Sehrála důležitou roli v roce 1600, kdy se schylovalo ke klíčovému střetnutí v boji o ovládnutí Japonska mezi stoupenci a odpůrci rodu Tokugawa. Když její manžel odešel se svými samuraji do války na straně jmenovaného rodu, přenechal jí obranu hradu Numata. Komacu-hime hrad opravdu před nepřítelem ubránila a navíc se zasloužila o to, že se samurajům ze sousedního mohutného hradu Ueda, kde sídlil rod Sanada, jeden z velkých soupeřů Tokugawy, nepodařilo prorazit obklíčení a nemohli tak zasáhnout do závěrečných bojů, v nichž Tokugawové zvítězili.
Poslední samurajská bitva
Významnou roli sehrály samurajské ženy v bojích při obraně hradu Wakamacu (známého také pod jménem Curuga) v oblasti Aizu v dnešní prefektuře Fukušima v říjnu 1868. Byla to vůbec poslední velká samurajská bitva na japonském území, která se odehrála v rámci bošinské války. Po pádu hlavního města Eda se do Aizu stáhlo několik tisíc posledních samurajů věrných rodu Tokugawa. Všichni věděli, že při blížícím se střetu s mnohem silnější a lépe vyzbrojenou císařskou armádou nemají naději na vítězství. Byli ale připraveni položit za šóguna své životy. V hanbě a nečinnosti nechtěly zemřít ani dobře vycvičené mladé samurajky vedené 21letou Takeko Nakano, která si právě díky této bitvě zajistila proslulost.
Takeko se narodila ve starobylé samurajské rodině úzce spřízněné s rodem Tokugawa. Byla všestranně nadaná a již v pěti letech uměla recitovat klasické básně. Nejvíc ji ale přitahovalo válečné umění a pod vedením proslulého mistra dosáhla takové zručnosti v ovládání naginaty, že v šestnácti letech sama začala cvičit další dívky ze samurajských rodin.
V roce 1868 se pod jejím vedením zformoval oddíl několika desítek bojovnic, které si ostříhaly vlasy nakrátko a nabídly mužům, že budou bojovat po jejich boku. Nenechaly se odradit ani tím, když muži jejich pomoc odmítli. S naginatami se postavily proti císařským samurajům s moderními puškami. Takeko se podařilo zabít asi šest protivníků, ale nakonec ji jedna kulka smrtelně zranila. Protože nechtěla padnout živá do rukou nepřítele, rozhodla se pro sebevraždu, při níž roli kaišaku (asistenta, který oběti usekne hlavu) sehrála její mladší sestra. Ta také zajistila, že její tělo bylo později pohřbeno v klášteře Hókaidži ve městě Aizubange.
Samurajům, kteří v bojích padli na císařské straně, se dostalo nejvyšších poct a jejich duchové vstoupili o rok později do nově otevřené šintoistické svatyně Jasukuni v Tokiu, kde jsou dodnes uctíváni. Této cti se Takeko samozřejmě nedostalo, ale lidé na ni nezapomněli. Každý rok 10. září na ni vzpomínají při slavnosti v Aizubange.
Do bojů o hrad Wakamacu se zapojila i 23letá samurajka Jaeko Jamamoto, známá také s příjmením druhého manžela jako Jae Niidžima. Její otec zajišťoval pro samuraje v Aizu dodávky pušek a působil jako instruktor střelby. Také Jaeko se od dětství učila bojovat s naginatou, ale otec ji naučil i výborně střílet z moderní americké opakovací pušky Spencer. Do obrany hradu se proto jako jedna z mála žen zapojila na střeleckém postu. Byla už tehdy vdaná, ale s manželem, který byl zajat a skončil ve vězení, se později rozvedla.
Na rozdíl od Takeko Nakano bitvu přežila. V Kjótu pak poznala svého druhého manžela, který jako jeden z prvních Japonců získal univerzitní vzdělání ve Spojených státech. V roce 1875 se společně podíleli na založení významné Doshisha University v Kjótu a Jaeko až do smrti v roce 1932 intenzivně bojovala za rovnoprávnost žen.
