Kam zmizeli nindžové? Kdo ve skutečnosti byli mýty opředení muži v černém?

20.11.2019 - Jiří Janoš

V 60. letech minulého století vtrhli japonští nindžové do západní civilizace a fantastické příběhy o jejich neuvěřitelných bojových dovednostech dobyly svět

<p>Mezi hlavní úkoly nindžů patřilo pronikat v přestrojení za nepřátelské linie a vynášet informace či zabíjet.</p>

Mezi hlavní úkoly nindžů patřilo pronikat v přestrojení za nepřátelské linie a vynášet informace či zabíjet.


Reklama

Předchůdci nindžů žili v 11. a 12. století v odlehlých horách středního Japonska, kam se stahovali různí vyděděnci společnosti – poustevníci, asketové a také buddhističtí mniši cvičení v bojových uměních. Někteří historici kladou počátek nindžucu neboli umění nindžů už do 7. století a ke zdrojům jejich inspirace řadí legendární spis Umění války čínského mistra Sun-c’. Významný vliv podle nich měli také imigranti, kteří na japonské ostrovy přišli z Číny za dynastie Tchang, vládnoucí v letech 618–907. V podstatě však nelze pochybovat, že nindžové představují čistě japonský fenomén. 

V době válek ve 12. století je některé japonské rody začaly využívat, aby pro ně shromažďovali informace o nepřátelích. Mnozí se osvědčili, a tak se ještě před ustavením vojenské vlády v roce 1192 vytvářela základní struktura nindžovského světa. Pevné místo ve společnosti však nindžové získali až poté, co se k moci dostali samurajové, jimž pomáhali nikoliv na základě věrnostního závazku, nýbrž za odměnu – šlo v podstatě o nájemné žoldnéře. Kromě sbírání informací působili také jako záškodníci a pronikali například do cizích hradů, kde zakládali požáry nebo zabíjeli významné „cíle“. 

Rozdrobená válčící země

Existují sice záznamy, že se nindžové zapojili do válečných střetů hned po roce 1192, zlatý věk jim však nastal až v tzv. éře válčících provincií v letech 1467–1600, kdy se země rozpadla na víc než dvě stovky formálně samostatných oblastí v čele s daimjóem (v překladu doslova „velké jméno“). Každý z nich měl přitom svou samurajskou armádu a neobešel se bez pomoci stínových válečníků. 

Tehdy sehráli nindžové důležitou roli v životě Iejasua Tokugawy, který se stal jednou z nejvýznamnějších postav japonských dějin. Narodil se do nepříliš významného rodu a navíc jej od dětství věznili v sídle Imagawů. Vyhlídky na velkou kariéru, po níž toužil, byly mizivé, a tak potají nabídl své služby Nobunagovi, který s Imagawou válčil. Jako devatenáctiletý si Iejasu v roce 1562 najal oddíl asi osmdesáti nindžů a ti mu posléze pomohli dobýt důležitý hrad Kaminogó: Ačkoliv jej měl podle svých závazků bránit, vpustil dovnitř Nobunagovu armádu, a zajistil si tak vzestup.

Nindžové proti samurajům

Na druhou stranu Nobunagovy vztahy s nindži nebyly dobré a vyhrotily se v roce 1579, kdy už ovládal téměř celé Japonsko vyjma provincie Iga. Tehdy se rozhodl, že jejich nezávislé postavení přestane tolerovat a oblast si podrobí. Jeho armáda asi se čtyřiceti tisíci samuraji sice utrpěla několik porážek, ale nakonec v prosinci 1581 zvítězila. V červenci následujícího roku ovšem Nobunagu zavraždil jeho nepřítel Micuhide Akeči a v ohrožení se ocitl také Iejasu coby spojenec poraženého. Nindžové pod vedením známého válečníka Hanzóa Hattoriho mu však tehdy umožnili uniknout, načež se jim odvděčil tím, že oddíl tří set Hattoriho nindžů najal do svých služeb. 

K definitivnímu sjednocení Japonska došlo až po bitvě u Sekigahary v roce 1600, kde Iejasu Tokugawa také s pomocí nindžů zvítězil, a v roce 1603 jej císař jmenoval šógunem. Jako poslední vzdoroval Hidejori Tojotomi, jenž sídlil na ósackém hradě. Dobýt obrovskou pevnost s mohutnými hradbami bylo zpočátku nad Iejasuovy síly. Podařilo se mu to teprve v červnu 1615: Sídlo lehlo popelem a většina obránců uhořela nebo byla zabita. Hidejori vykonal rituální sebevraždu seppuku, jeho osmiletého syna popravili, a rod Tojotomi tak zmizel z dějin. Armáda Tokugawů tehdy zahrnovala přes 150 tisíc samurajů a téměř tisíc nindžů, kteří posloužili coby špehové i lítí válečníci. 

Za stoly a do polí

V boji se nindžové naposledy ocitli při potlačení rolnické vzpoury u Šimabary na ostrově Kjúšú na přelomu let 1637 a 1638. Jejich úkol tehdy spočíval v infiltraci armády asi třiceti tisíc rolníků a róninů (samurajů bez pána), proti nimž šógun vyslal na 150 tisíc samurajů. Po bitvě u Šimabary započalo dlouhé období míru: Zrodilo se úplně jiné Japonsko, které pak až do roku 1867 ovládali šógunové z rodu Tokugawa a nepřipustili na jeho území žádné boje. Popsaný zvrat samozřejmě nejvíc zasáhl samuraje, ale o svou roli ve společnosti přišly také nindžovské rody. 

Ze samurajů se stali vládní úředníci: Nemohli totiž válčit a bylo nepřípustné, aby vykonávali jakoukoliv manuální nebo obchodní činnost – i ti nejchudší byli od ostatních vrstev obyvatel sociálně odděleni víc než evropská šlechta od neurozených. Mnozí se oddali životu v zahálce, jiní však nemohli zapomenout na staré časy a intenzivně se věnovali bojovému umění. Vznikly také různé školy, na něž dnes navazují nadšenci po celém světě: džúdó, kendó, kjúdó a mnoho dalších. 

Zlí, lstiví a zákeřní

Jiní vysloužilí sepisovali kroniky, v nichž se obraz samurajů stále víc idealizoval a vzdaloval od pravdy: Za éry válčících provincií bojovali všichni o přežití, a bitvy proto byly kruté, plné zrady, lstí i léček. Dokládá to ostatně i Tokugawův život. O samurajských ideálech cti, věrnosti a ochrany slabších tak začali mluvit až ti, kdo popsané války sami nezažili. 

Z nindžů se na druhé straně stali rolníci, řemeslníci či obchodníci. Nejlépe přirozeně dopadli členové rodů, které v minulosti pomáhaly na cestě k moci dynastii Tokugawa. Takoví dostali nabídku působit ve službách šógunů – jako osobní strážci v paláci nebo v síti speciální „tajné policie“ onmicu, jejíž agenti skrytě dohlíželi na aktivity samurajských rodů a podávali šógunům informace. 

Když utichne vřava

Při této práci sice nindžové mohli občas využít své dovednosti, ale stejně jako samurajům jim chyběl reálný boj. Snažili se proto zformovat pravidla „měkčích“ bojových technik pro střet, který nekončí smrtí protivníka. Patří mezi ně třeba mutódori – zneškodnění ozbrojeného nepřítele holýma rukama, nebo nawadžucu čili přemožení a svázání soka lanem. Také mezi nindži se někteří ponořili do minulosti, zaznamenali ji a shrnuli principy vedení boje. 

Rozsáhlou encyklopedii nindžovských tradic představuje například Bansenšúkai, v překladu „moře, do nějž proudí deset tisíc řek“. V roce 1676 ji sepsal Fudžibajaši Jasutake, nindža z významného rodu v Iga. Kniha obsahuje pasáže nejen o taktice záškodnického boje, zbraních a sbírání informací, ale také o lékařství a lécích, výbušninách, jedech, speciálních pokrmech, astrologii a magii. Tento ani další spisy nebyly určeny pro veřejnost, mají tedy obtížně čitelný rukopis a některé jejich důležité části bývají vynechány: Autoři totiž počítali s tím, že si jejich studium vyžádá pomoc mistra, který žákovi text přečte, doplní, vysvětlí a názorně předvede. 

Poslední nindža

O činnosti potomků nindžovských rodů na počátku 20. století máme jen málo zpráv, je však doloženo, že na vojenské akademii v Nakanu působil od roku 1937 při přípravě zpravodajských důstojníků velký expert teorie i praxe nindžů Seiko Fudžita, potomek jejich významného rodu z Kóga. V roce 1941 se s padesáti muži účastnil bojů proti Britům v Barmě – údajně v nindžovském stylu, bez moderních zbraní. V následujícím roce pak vydal knihu Od nindžucu ke špionážní válce. K jeho žákům patřil i Hiró Onoda, který se po kapitulaci Japonska dokázal skrývat ve filipínské džungli až do roku 1974 a svůj příběh popsal v knize Moje třicetiletá válka. Po jeho smrti v roce 2014 o něm tisk psal jako o „posledním nindžovi“.

TIP: Nejen upíři se štítí česneku: Proč nepatřil ani do stravy japonských nindžů?

Západní svět se s nindži poprvé seznámil v bondovce Žiješ jenom dvakrát z roku 1967. Netrvalo dlouho a filmové či komiksové příběhy o jejich neuvěřitelných dovednostech opanovaly svět. V Japonsku vzniklo několik muzeí, byly napsány tisíce knih a natočeny stovky filmů různé kvality. Objevili se nadšenci, kteří zatoužili patřit mezi nindži, a nindžucu se zařadilo mezi bojové sporty. Mistr Masaaki Hacumi založil v roce 1970 mezinárodní organizaci Bujinkan pro jejich výuku, jež dnes působí ve více než padesáti zemích včetně Česka. Orientuje se na devět škol, z nichž tři vycházejí z tradic středověkého nindžucu. 

Muži v černém

Nindžové v černém šatu se poprvé objevili na dřevorytech z konce 18. století a uvedená „image“ se velmi rychle ujala. Vizuální představy odpovídaly dobové tendenci, kdy se samurajové stále víc idealizovali do souboru ctností a nindžové démonizovali coby ztělesnění zla – jako podlí nájemní vrazi, spolčení s temnými silami. Ve skutečnosti byli samurajové do značné míry stejně zákeřní a lstiví, protože obě skupiny trvale čelily ohrožení života. Nindžové však na rozdíl od nich často používali různé převleky – za mnichy, obchodníky, žebráky – a při proniknutí do cizího hradu s oblibou sahali po oděvu nepřátelských samurajů, aby šířili zmatek a paniku. 


Japonští supermani

Slovo „nindža“ se píše znaky „nin“, tedy „skrývat se“, ale také „být vytrvalý“, a „dža“ neboli „člověk“ – doslova tudíž „člověk, který se dokáže skrývat a mimořádně mnoho vydrží“. A středověcí nindžové toho vydrželi a zvládali opravdu mnohem víc, než si dnes umíme představit. Byli cvičeni k přežití v extrémně náročných podmínkách, a od nejútlejšího dětství se proto „otužovali“: Trávili celé dny bez hnutí v nepohodlných skrýších nebo naopak vyráželi na vysilující dálkové běhy, zlézali nebezpečné útesy a museli zvládnout náročný boj muže proti muži. Po Japonsku se pohybovali výhradně pěšky a většina z nich dokázala uběhnout i 170 km denně. 

Nelehký výcvik absolvovaly rovněž nindžovské ženy, známé jako kunoiči. Netrénovaly sice přímý bojový střet, ale s využitím svých předností nepřátele sváděly, načež od nich získávaly informace. Často si opatřovaly falešnou identitu a poté třeba několik let předávaly důvěrné zprávy. V případě potřeby však dokázaly i vraždit.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Stoupající hladiny způsobí ve městech škody, jejichž očekávaná výše dosáhne do konce století desítek trilionů korun.

Zajímavosti
Věda
Historie

Rekonstrukce hrubého vzhledu magnetického pole Slunce. Je zřejmé, že jde o velmi komplikovaný magnet

Vesmír

Menší obrázky ukazují, jak karty vidíme my, a větší, jak je vidí včely.

Zajímavosti

Příslušníci Local Defence Volunteers - konkrétně tito muži bojovali proti Němcům už v Belgii za Velké války

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907