Nejen upíři se štítí česneku: Proč nepatřil ani do stravy japonských nindžů?

21.08.2019 - Radomír Dohnal

Velká část informací o klanech japonských profesionálních zabijáků, je buď silně přikrášlená anebo rovnou vybájená. Zajímavým a dosud opomíjeným aspektem života nindžů zůstává jejich strava. Přitom hlavně díky ní dokázali často neuvěřitelné kousky!

<p>Lidé v Japonsku věřili, že nindžové jsou něco jako smrtící plyn: lehčí než vzduch, schopní protáhnout se klíčovou dírkou a neviditelní…</p>

Lidé v Japonsku věřili, že nindžové jsou něco jako smrtící plyn: lehčí než vzduch, schopní protáhnout se klíčovou dírkou a neviditelní…


Reklama

V neklidných časech se dá vydělávat různým způsobem. Někdy v průběhu 6. století, za vlády císařovny Suiko, se japonští peóni z prefektury Mie z nedostatku jiných příležitostí rozhodli odložit motyky a hrábě a začali si vydělávat úkladnými vraždami. Smrt povýšili na řemeslo, které brzy mistrně ovládli. Stali se z nich zabijáci, kteří pracovali pro kohokoliv, kdo byl schopen jim patřičně zaplatit. Tehdy si ještě neříkali nindžové, ale šinobi. Úplně obyčejně kočovali krajem jako ostatní party truhlářů, dřevorubců nebo námezdných pomocníků. A po večerech realizovali jiné, výnosnější zakázky.

V průběhu staletí se stali mistry špionáže: uměli se infiltrovat prakticky kamkoliv, znali regionální dialekt i zvyky místních. Naslouchali, sbírali informace a pozorovali okolí. Dá se říct, že dokonale splynuli s davem. 

Škola černého života

Kdo by taky ty málomluvné kopáče na rýžovém poli podezříval z nějakých nekalých myšlenek. Po odvedené práci, která byla někdy dokonale elegantní a jindy vyloženě řeznická, zmizeli jako pára nad hrncem. Doslova se rozplynuli v lesích. Jako by tu nikdy ani nebyli.

Zatímco pravidelná feudální vojska, a zvlášť samurajové tehdy důsledně dbali na dodržování válečnických kodexů, šinobi nečinilo žádný problém vrazit někomu nůž do zad, uškrtit ho ve spánku nebo otrávit. Čest nebo fair play se u nich skutečně nepočítala mezi profesní kvality. Postupně pro své záměry vytvořili celé školy „umění zabíjet“. Neoficiální, samozřejmě. Nejslavnější taková stála ve vesnici Kōka v prefektuře Šiga. A někdy mezi 12. až 15. stoletím se tu školili ti nejobávanější vrazi. 

Vesničané si tolik nevybírají

Ponechme teď stranou jejich náročný výcvik, i domnělé nebo skutečné schopnosti. Většinu legend o sobě totiž nindžové sami aktivně přiživovali, aby si zvýšili prestiž i případný honorář. Podívejme se na mnohem všednější část života „neviděných a neviditelných zabijáků“. Na to, co je navzdory maximální snaze o utajení vlastně mohlo prozradit – třeba jejich stravovací návyky...

Pokud se snažíte z hloučku pokojně svačících vesničanů vytipovat ty, kteří sem nepřišli pomáhat se sklizní, ale zabíjet, dívejte se pozorně, co právě jedí. Zvyk je totiž železná košile, a nindžové se vždy museli vyhýbat konzumaci potravin, které by na ně mohly upoutat pozornost. Česnek nebo pórek tedy do jejich diety rozhodně nepatřil.

Prozradit může i kapka potu

Právě tak se vyhýbali zauzeným či nasoleným rybám, které by z nich byly cítit na sto honů. Vydatné červené maso, které by prostý a nemajetný vesničan jistě nikdy neodmítl, nechá zabiják raději ležet. Je si totiž vědom, jak moc se masožrouti v horku potí. Z celkem pochopitelných důvodů se zříkali i konzumace luštěnin. Určitě nechtěli, aby se  jejich střeva přihlásila o slovo zrovna, když se budou trámovím paláce plížit ke svému cíli.

Na druhé straně, když přišlo na přežití v divočině, patřili nindžové mezi vyloženě skromné strávníky. Nepohrdli prakticky ničím, co okolní příroda nabízela. A protože se nechtěli zdržovat nebo na sebe zbytečně upozorňovat, pojídali hady, žáby, brouky i ptáky syrové. Na japonských ostrovech prý nežilo zvíře, které by nebyli schopni sníst.

Žízeň a bolest? Věc neznámá

Nedílnou součástí špinavé práce zabijáků byla disciplinovaná trpělivost. Na svou lidskou „kořist“ si museli umět počkat i několik dní, prakticky bez jediného pohybu. Takovou dobu je jistě možné nejíst, ale nepít?

Kniha Bansenshukai z roku 1676 možná s trochu přehnanou popisností rozvádí, jak to nindžové dokázali. Užívali totiž superkyselé nakládané plody umeboši, které žízeň spolehlivě zaháněly. Protože se při jejich výrobě používala sůl, patřily mezi vzácné zboží. Pokud jste jich tedy u někoho našli větší množství, mohlo by vás to přivést na stopu. 

Další takovou specialitou vražedné kuchyně byly „kalorické bomby“, kuličky vyrobené ze slupek švestiček ume, naplněných omamným žitným námelem a krystalickým cukrem. Po jejich požití jste schopni urazit desítky kilometrů a necítit únavu ani bolest

TIP: Tajné organizace a utajení světovládci: Vražední hašašíni

Zabijáci se obvykle zdráhali konzumovat fermentované potraviny, ze kterých se linul silný odér. S jedinou výjimkou – při dlouhých výpravách, na kterých vyčkávali v záloze na své protivníky, ve velkém množství konzumovali prokvašenou rýži se strouhaným ženšenem. Tento nízkokalorický pokrm měl řadu předností: bylo snadné ho přepravovat, nekazil se, udržoval konzumenta v neustálé bdělosti, a hlavně nenutil zažívací trakt k vylučování. 

  • Zdroj textu:

    100+1 historie

  • Zdroj fotografií: Pixabay

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Rorschach chtěl svým testem odhalovat schizofrenii, tedy duševní nemoc související se selháváním myšlenkových procesů a sníženým vnímáním emocí.

Zajímavosti

Svobodné zednářství

Historie

Pozemní personál britského a francouzského letectva si krátí dlouhou chvíli u krytu s nápisem upomínajícím na adresu britských premiérů

Válka

Umělá inteligence značně vylepší provoz satelitů pro dálkový průzkum Země.

Vesmír

Bakteriální kultury v experimentu

Věda
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907