Ze sběratelského koníčku vědou: Kudy se ubíraly dějiny české numismatiky
Roku 1771 vyšla v Praze více než čtyřsetstránková kniha, jež představovala první část rozsáhlejšího spisu o českém mincovnictví. Vydání tohoto svazku je považováno za přelom ve formování české numismatiky. Ta však prakticky současně utrpěla nenahraditelnou ztrátu zničením jednoho z nejvýznamnějších mincovních pokladů, jaký kdy byl na našem území objeven.
Autorem německy psaného numismatického díla, jež vycházelo mezi léty 1771–1787, byl Mikuláš Adaukt Voigt (1733–1787). Tento piaristický kněz a učenec se do dějin české měny ponořil z podnětu jiné výrazné osobnosti osvícenské vědy, Gelasia Dobnera. Jako výchozí studijní materiál Voigtovi posloužila rozsáhlá mincovní sbírka litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna. Jejím kritickým zhodnocením si natrvalo vydobyl pozici klasika vědeckého zkoumání vývoje platebních prostředků na našem území.
Sběratelské kořeny
Při vyslovení pojmu numismatika si zpravidla vybavíme mince. Ačkoliv má dnes tato vědní disciplína mnohem širší záběr a studuje prakticky veškeré platební prostředky, nic to nemění na tom, že vznikla ze sbírání mincí. Počátky cíleného vytváření kolekcí starých či cizích kovových platidel zachytíme již v pozdním středověku. Od 14. století se v Evropě šířila „móda“ sbírání antických mincí. Zejména peníze starého Řecka budily pozornost jakožto starobylé artefakty s velmi vysokou estetickou hodnotou. V průběhu 16. a 17. věku se už stávaly předmětem pozornosti i ražby středověké, které spolu s antickými měly zastoupení v raně novověkých kabinetech kuriozit.
S prosazením renesanční kultury se také v českých zemích staly mince běžnou součástí aristokratických kunstkomor. Zcela mimořádný fenomén v tomto ohledu představoval pražský dvůr císaře Rudolfa II. Habsburského (v Čechách 1576–1611). Ke slavným rudolfínským sbírkám patřila i kolekce mincí, převážně starověkých, již pro panovníka vybudoval císařský dvorní antikvář Ottavio Strada z Rossbergu (1550–1606). Tento syn učence, antikváře a sběratele Jacopa Strady (1507–1588) sehrál navíc významnou roli také v císařově soukromém životě. Byl totiž otcem Anny Marie, někdy zvané Kateřina, která se stala milenkou Rudolfa II. a přivedla na svět dvě z jeho nemanželských dětí.
Trnitá cesta k vědě
Estetické hledisko u zájemců o staré mince jednoznačně převažovalo až do přelomu 17. a 18. století. Tehdy se však již začal obecně dostávat do popředí jiný přístup. Spočíval v tom, že na platidla bylo nazíráno jako na artefakty odrážející dějinný vývoj. A právě díky důrazu na historické souvislosti se pomalu, ale jistě formovala numismatika jako věda, sice nedílně spjatá se sběratelstvím, nicméně vnášející do studia platidel nový rozměr.
V řadě evropských zemí začaly vycházet práce, které lze považovat za ranou numismatickou literaturu. Prozatím měla ovšem převážně popisný charakter. Navíc se ještě po celé 18. století, navzdory rozšiřování zájmu do oblastí středověkého i mladšího mincovnictví, těšily největší pozornosti antické mince.
Příležitostné zmínky o platidlech v historiografických dílech z českých zemí měly dlouho hodně daleko ke skutečně systematickému studiu dějin peněz. Posun v tomto směru přinesl teprve osvícenský dějezpyt druhé poloviny 18. století, kdy již začala být mincím věnována pozornost jako historickým pramenům. Náběhy k tomu zachytíme u samotného Gelasia Dobnera (1719–1790), známého propagátora kritického zkoumání minulosti. Jeho zásluhou však bylo především to, že dokázal k problematice vývoje české měny přivést jiné badatele.
Na Dobnerův popud se minulostí českého mincovnictví zaobíral Theodor Anton Taulow z Rosenthalu (1702–1779). Tento úředník působil v české dvorské kanceláři do jejího zrušení v roce 1749 a poté se stal prvním archivářem vídeňského Domácího, dvorského a státního archivu (Haus-, Hof- und Staatsarchiv). Zanechal po sobě promyšlený nástin koncepce ucelené numismatické práce, k její realizaci však nakonec nepřistoupil. Jeho dějepisné zájmy byly přespříliš rozmáchlé, a třebaže vedle své záslužné archivářské činnosti sepisoval řadu pojednání se vztahem k českým dějinám, většinu z nich nedokončil a tiskem nevydal ani jedno.
Voigtovo zakladatelské dílo
Dobnerův impuls i Rosenthalovy přípravné práce se zúročily v díle litvínovského rodáka Mikuláše Adaukta Voigta, vědecky a pedagogicky činného člena piaristického řádu. Ačkoliv se Voigt podílel na formování moderní české vědy také v oblasti lingvistiky, obecných dějin, literární historie a dějin umění, za zcela zásadní lze považovat právě jeho angažmá na poli numismatiky. Při práci na dějinách české měny neváhal přihlížet k písemným pramenům, základní materiálové východisko mu ovšem poskytla velká mincovní sbírka litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna, jejíž katalogizací byl pověřen.
Výsledkem Voigtova výzkumu se staly čtyři publikované svazky německy psané práce s názvem Popis dosud známých českých mincí v chronologickém pořadí (v původním znění Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen nach chronologischer Ordnung). První díl, který spatřil světlo světa v roce 1771 a byl opatřen úvodním věnováním biskupu Valdštejnovi, pojednával o české měně počínaje údajnými ražbami bájné kněžny Libuše až po mince Přemysla Otakara I.
Vydávání Popisu, v jehož dalších částech chronologicky pokračovalo zpracování mincovního vývoje, i jiných vědeckých prací zajistilo Voigtovi věhlas, díky němuž se roku 1777 stal profesorem obecné historie a dějin umění na vídeňské univerzitě a kustodem numismatického oddělení tamní knihovny. Po šesti letech však z Vídně odešel do jihomoravského Mikulova. Učinil tak zčásti ze zdravotních důvodů, zčásti kvůli svému nesouhlasu se smrští josefínských reforem. Místo působení v hlavním městě monarchie trávil zbytek života v mikulovském závětří jako knihovník ve službách knížat z Ditrichštejna.
Čtvrtým svazkem dospěl Popis až do doby vlády Marie Terezie ( 1740–1780), tedy prakticky do Voigtovy současnosti. Roku 1787, kdy byl tento díl vydán, autor ve věku čtyřiapadesáti let v Mikulově zemřel. Na zamýšlený pátý svazek, který měl doplnit přehled českých vládních mincí pojednáním o problematice medailí a soukromých (zejména šlechtických a církevních) ražeb na našem území, jakož i nástinem moravského mincovnictví, tak již bohužel nedošlo. Nic to však nemění na tom, že Voigtova práce přinesla přehledné fundované zpracování domácího měnového vývoje od nejstarších dob do 18. století, a stala se tak základem dalšího odborného numismatického bádání u nás.
Numismatická pohroma
V červnu 1771, právě když se připravovalo vydání prvního dílu Voigtova Popisu, byl v Podmoklech, vsi příslušející ke křivoklátskému panství, učiněn nález zcela mimořádného souboru keltských zlatých mincí. Šlo o několik tisíc kusů takzvaných duhovek, tedy statérů pocházejících z 2. až 1. století př. Kr., jejichž celková hmotnost se zpravidla odhaduje na zhruba 40 kilogramů. Rozchvacování tohoto pokladu místními obyvateli udělal přítrž Karel Egon I. kníže z Fürstenbergu (1729–1787) coby jejich vrchnost prostřednictvím drábů vedených činorodým aktuárem Kašparem Růžičkou.
Ačkoliv kníže Fürstenberg sám patřil k mecenášům vědeckého bádání, v případě podmokelského nálezu se z dnešního pohledu zachoval jako barbar. Na rozdíl od prostých venkovanů, kteří nebyli s to docenit historickou hodnotu zlatých kotoučků a zpočátku je ani nepovažovali za mince, měl přístup k informacím o významu pokladu. Přesto nechal se souhlasem samotné Marie Terezie naprostou většinu keltských mincí roztavit v pražské mincovně. Z takto získaného kovu pak byly raženy jednak tereziánské dukáty, jednak dukáty s portrétem Karla Egona z Fürstenbergu a letopočtem 1772.
Fürstenbergovy ražby dnes sice patří ke sběratelským raritám, okolnosti jejich vzniku jsou však z hlediska výzkumu dějin peněz na našem území nutně vnímány jako tragické. Unikátní mincovní depot jako celek nenávratně zanikl a s ním vzala za své i možnost jeho detailní analýzy, která by bezpochyby zásadně obohatila naše znalosti o keltském mincování.
Nenahraditelné hodnoty podmokelských duhovek si byl samozřejmě vědom i Mikuláš Adaukt Voigt, který se o nich dozvěděl krátce po jejich objevení. Neprodleně věnoval pokladu krátký spisek Dopis příteli o zlatých mincích nalezených v Podmoklech (Schreiben an einen Freund von den bey Podmokl gefundenen Goldmünzen), který vyšel tiskem v Praze ještě roku 1771.
V tomto dílku jednoznačně vyvrátil množící se nepodložené teorie o exotickém původu nalezených mincí. Správně usoudil, že jde o domácí peníze z dávných dob, avšak mylně je přiřkl českým pohanským knížatům. Zabránit roztavení souboru ovšem nemohl. Počátek 70. let 18. století se tak do dějin české numismatiky zapsal současně zlatým i černým písmem.
