Exotika na východě republiky: Jak se žilo na Podkarpatské Rusi?

12.08.2018 - Radan Lášek

Podkarpatská Rus byla nejchudší částí Československa. Ovšem na konci třicátých let by se dala nazvat také zemí kontrastů, kde kolem nového funkcionalistického paláce projížděli vesničané v režných halenách na dobytčím potahu

<p>Rusíni, původní obyvatelé Podkarpatska, se dělili do tří národnostních skupin – na severozápadě to byli Lemkové se slovensko-rusínským nářečím, ve středu Bojkové s maďarskou jazykovou příměsí a nejvýchodněji Huculové </p>

Rusíni, původní obyvatelé Podkarpatska, se dělili do tří národnostních skupin – na severozápadě to byli Lemkové se slovensko-rusínským nářečím, ve středu Bojkové s maďarskou jazykovou příměsí a nejvýchodněji Huculové 


Reklama

V roce 1921 pracovalo na Podkarpatské Rusi 80 % procent lidí v zemědělství, číst a psát umělo jen 17,5 procent obyvatel, neexistovala zde žádná moderní infrastruktura a prakticky chyběla jakákoliv politická tradice. Do země proto byli posílání čeští učitelé, úředníci, inženýři, policisté a kulturní pracovníci.

Podkarpatská Rus také lákala turisty svou divokou, nedotčenou přírodou a členové Klubu čs. turistů postupně její území protkali sítí značených turistických cest. Dědictví předchozích staletí bídy však bylo natolik velké, že se jej nepodařilo během dvaceti let existence první republiky překonat. Zejména na venkově stále panovala chudoba a obyvatelstvo kosily infekční choroby.

Nuzný babylon

Tak by se dalo nazvat Podkarpatsko na počátku 20. století. Kromě dominujících Rusínů zde žili potomci německých kolonizátorů z 13. i 18. století, Židé, Rumuni, Češi (zejména lesníci a řemeslníci) a od jihu proniknuvší Maďaři, kteří postupně vytvořili vládnoucí vrstvu. Národnostní útlak a zejména nuzné hospodářské poměry donutily v letech 1880 až 1914 část Rusínů k emigraci do Ameriky, kde vytvořili silnou komunitu, čítající okolo 400 000 osob. V roce 1930 žilo na Podkarpatské Rusi celkem 718 586 obyvatel, z toho 445 231 Rusínů, 109 366 Maďarů, 91 212 Židů, 29 876 Čechů a Slováků, 14 258 Rumunů, 11 499 Němců a 16 212 dalších cizinců.

Země rolníků

Zemědělství tvořilo dominantní hospodářské odvětví Podkarpatské Rusi, když v nerozvinutém průmyslu pracovalo necelých 12 % a lesy zaměstnávaly 8 % obyvatel, především Verchovince (Huculy). Důležitým krokem bylo zavedení pozemkové reformy, při které byla rolníkům po roce 1919 přidělována půda zestátněná maďarské šlechtě a velkostatkářům, na níž dříve pracovali za naturální podíl třetiny až poloviny sklizené úrody. Do konce roku 1934 bylo rozděleno mezi třicet tisíc rolnických rodin 57 tisíc hektarů. Nová zemědělská půda byla získána také z rozsáhlých bahnitých nížin v Potisí, na jejichž meliorace československý stát uvolnil desítky milionů. Na úrodném jihu vzniklo i několik českých kolonizačních zemědělských kolonií, například legionářská kolonie Svoboda u Baťova.

Zajímavou položku zdejšího přírodního bohatství, jehož s výjimkou dřeva nebylo mnoho, představovala sůl. Těžila se v oblasti někdejší uherské Marmarošské župy, kde po připojení k Československu byly stále využívány dva hlubinné solné doly v Solotvině (tehdy Slatinové Doly). Až do roku 1927 se přitom dobývala ručně. Zásoby byly velké – například roku 1936 zde bylo vytěženo 167 000 tun, zatímco v solném dole u Prešova pouze 5 300 tun. Dobývali ji posléze (po odtržení Podkarpatské Rusi od ČSR) i Maďaři a Sověti. Koupání v místních solných jezerech nabízí podobné zážitky jako Mrtvé moře.

Co se průmyslu týče, ten představoval jen necelé 1 % celkového objemu čs. průmyslu z hlediska počtu závodů a jejich zaměstnanců. Přes různé plány (například těžba ropy) ovšem žádné nové významné průmyslové závody za éry první republiky nevznikly.

Modernizace měst

Hlavním správním centrem Podkarpatska byl Užhorod. Do jeho rozvoje stát investoval desítky milionů a špinavé provinční městečko (původně i bez vodovodu a kanalizace) se měnilo v moderní město západoevropského typu. Do roku 1936 zde vznikly dvě rozsáhlé čtvrti úředních budov a domů pro veřejné zaměstnance, nazvané Malé a Velké Galago. V jejich středu byl nákladem dvaceti milionů korun postaven monumentální palác Zemského úřadu o půdorysu 100×80 metrů, který se tak stal největší správní budovou v republice. Tyto i další stavby z let 1919–1938 jsou na území nynější Zakarpatské oblasti Ukrajiny evidovány jako chráněné architektonické památky.

Chust ležící na jihu země byl do roku 1919 správním městem Marmarošské župy, jejíž část, ležící na levém břehu Tisy, vláda postoupila spojeneckému Rumunsku. Po připojení k ČSR se rakousko-uherský provinční ráz Chustu začal výrazně měnit. Symbolem citlivě pojaté moderní výstavby se stal obytný komplex nazvaný Masarykova kolonie, realizovaný v letech 1924–1925 pražskou firmou Freiwald a Böhm. Kolonie byla tvořena typizovanými sekcemi dvojdomků a blokem činžovních domů. Stavělo se z tradičních místních materiálů (kámen, dřevo, štěrkopísek a keramická krytina) a pro začlenění do rustikální chustské aglomerace byly při návrhu uplatněny prvky lidové architektury.

Se svými 10 600 obyvateli byla Jasiňa jednou z největších obcí Podkarpatska za první republiky. Ve zdejší železniční stanici měly konečnou přímé vlaky z Prahy. Rychlík Praha–Jasiňa byl roku 1937 vypravován ve 21.07 a do cíle dorazil v 15.23, cesta tedy trvala asi 18 hodin. Obec tvořila jediná dlouhá ulice dřevěných domků táhnoucí se okolo Tisy a osm kostelů. Protože se jasiňské údolí nacházelo v nejvýchodnějším cípu Československa, vzniklo vlastenecké heslo: „Od Jasini do Aše, republika je naše!“

Vzdělání

Školství prodělalo během čs. správy významný rozvoj. Před rakousko-uherským vyrovnáním (1867) bylo na Podkarpatsku 479 rusínských státních škol. V roce 1914 už ani jediná a pouze 23 církevních, kde se vyučovalo rusky a maďarsky. Negramotnost dosahovala v odlehlejších oblastech až 98 %. Avšak v roce 1934 už existovalo na Podkarpatsku 629 škol státních, 125 církevních, 4 obecní a 5 hebrejských. Vyučovací jazyk ve státních školách byl místně volen podle potřeb šesti zde žijících národností. Raritou byla cikánská škola v Užhorodě založená roku 1926, údajně jediná svého druhu na světě.

Židovská komunita

Na Podkarpatsku žilo asi 13 % Židů, kteří se zabývali převážně obchodováním a provozováním pohostinství. Na rozdíl od historických zemí se však živili také jako řemeslníci a rolníci. Židé ve venkovských obcích Podkarpatské Rusi byli přísně ortodoxní, s celou řadou nevšedních obyčejů a zvyklostí, které popsal ve svých dílech například Ivan Olbracht.

TIP: Malé Česko uprostřed Rumunska: V Banátu se stále mluví starou češtinou

Pro muže začínal den ranním shromážděním v synagoze, kde se po modlitbě vedla obchodní jednání. Přísně se dodržoval sobotní svátek šábes – v tento den se nikdo v židovské rodině nedotkl práce a potřebné úkony v domácnosti dělaly rusínské dívky (šábes gojové). Příslušníci židovských rodin žijící v jižní části země v městském prostředí postupně odkládali ortodoxní zvyklosti a provozovali svobodná povolání. Za maďarské okupace byli pak téměř všichni podkarpatští Židé vyvražděni. Deportace do vyhlazovacích táborů proběhla na jaře 1944. Ze 100 000 deportovaných přežila asi desetina.

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ke zděšení maminky Žofie si František Josef vybral za manželku nezkrotnou Sissi.

Historie
Věda

Určování vítěze je často problematické. Hlavní sudí má proto k ruce také poradce okolo ringu.

Zajímavosti

Místo dopadu izraelské sondy Berešít.

Vesmír

Společně s Wehrmachtem se v Sudetech dočkali vděčnosti také příslušníci Freikorpsu, které ocenil i Adolf Hitler

Válka

T-pod během jízdy v prostoru zařízení společnosti DB Schenker

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907