Psychopati mezi námi: Poruchu osobnosti mají nejen vrazi, ale i někteří politici a špičkoví manažeři

Když se řekne „psychopat“, většině z nás se v první chvíli vybaví krvežíznivá zrůda typu Jacka Rozparovače. Lidé trpící psychopatií, přesněji disociální nebo asociální poruchou osobnosti, však samozřejmě nemusejí nutně skončit jako vraždící monstra. Jejich výskyt v běžné populaci se pohybuje kolem 1 %, přičemž některé zdroje uvádějí i vyšší čísla. Nezdá se však, že by na každých sto obyvatel připadal jeden sériový vrah. Nabízí se tak otázka, kde všichni ti narušení jedinci jsou. 

Bez porozumění a lítosti 

Za normálních okolností nepoznáme psychopata na první pohled, a mnohdy ani na ten druhý. Odhalit ho totiž většinou pomohou až komplexní psychologické testy. Existují nicméně určitá vodítka: Mezi obvyklé znaky psychopatické osobnosti patří nedostatek empatie, bezcitnost, chladnokrevnost, lhostejnost vůči společenským normám, sklony k agresi nebo neschopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem a s tím související absence lítosti (viz Typické znaky psychopata). 

Přestože lidé s poruchou osobnosti emoce téměř neprožívají, u ostatních je dokážou velmi dobře rozeznávat, popřípadě je zdařile napodobovat. S tím se pojí jejich další vlastnost – sklon manipulovat lidmi a zneužívat je k vlastnímu prospěchu. K tomu jim mimo jiné pomáhá, že bývají často šarmantní, charismatičtí a během rozhovoru značně přesvědčiví. Někdy se též uvádí, že mívají snížený práh bolesti, což ovšem výsledky posledních studií nepotvrzují.

Za mřížemi i jinde

Neurovědecké výzkumy ukazují souvislost mezi psychopatickými rysy a vývojem či funkcí některých oblastí mozku. Postižení mívají kupříkladu menší nebo méně aktivní amygdalu – část orgánu, která souvisí mimo jiné se strachem. Bývají tudíž méně bázliví, což z nich dělá například velmi dobré vojáky či záchranáře. 

Jejich obecná odolnost vůči negativní zpětné vazbě jde ruku v ruce s absencí pocitů lítosti, viny a schopnosti vcítit se do druhého. Je proto méně pravděpodobné, že by své chování na základě zpětné vazby změnili, a léčba tudíž bývá náročná, až nemožná. Přesto neplatí, že pokud někomu lékaři diagnostikují psychopatii, jedná se o beznadějný případ s celou škálou uvedených vlastností. Porucha je totiž komplikovaná a člověk může vykazovat pouze některé její projevy, navíc v různé míře, popřípadě i v kombinaci s dalšími poruchami osobnosti. Běžně se například setkáváme s podobným termínem „sociopat“, který má ovšem odlišný význam (viz Geny versus výchova).

Pravdou zůstává, že mezi vězni – alespoň těmi v USA – se zastoupení psychopatů pohybuje kolem 15 %. Rozhodně však není pravidlem, že jedinec s poruchou osobnosti skončí za mřížemi. Ve hře je totiž celá řada dalších faktorů jako kombinace jednotlivých psychopatických rysů, inteligence (přestože výzkum odhalil, že se průměrné IQ sériových vrahů nevymyká hodnotám v běžné populaci) či dosažené vzdělání. Lidé s disociální poruchou nejsou výlučnými zločinci a docela dobře se uplatňují i v různých jiných, nekriminálních sférách společnosti, kde jim jejich osobnostní rysy mohou být dokonce ku prospěchu.

Korporátní psychopati

Jednu z oblastí, kde se to psychopaty s trochou nadsázky jen hemží, představují vysoké manažerské pozice v korporacích. Tématem se dlouhodobě zabývali psychologové Paul Babiak a Robert Hare a výsledky svého bádání zveřejnili v knize „Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce“ (česky vyšla v roce 2014). Jejich studie ukázala, že se výskyt jedinců s poruchou osobnosti na vyšších manažerských pozicích v „korporátech“ pohybuje kolem 3 %, což je oproti běžné populaci trojnásobek. 

Nutno dodat, že se zmíněný výzkum potýkal s mnoha problémy, od nedostatečně rozsáhlých vzorků po neochotu dotyčných podstupovat dotazníkové testování. I když ovšem musíme brát výsledky s jistou rezervou, nejsou vzhledem k popsaným rysům psychopatie nijak překvapivé. Právě manipulativní povaha a absence svědomí či empatie mohou pro dané jedince znamenat nespornou výhodu při postupu na firemním žebříčku. Jinými slovy, psychopatům nedělá problém jít „přes mrtvoly“.

Jak autoři dále upozorňují, množství zaměstnanců se zmíněnou poruchou nebývá pro firmu velkou výhrou – psychopatům totiž neleží na srdci dobro celku, nýbrž jejich vlastní prospěch. V kombinaci s nedostatkem smyslu pro zodpovědnost a společenské normy to může na pracovišti vést k závažným problémům. Výzkumy například ukázaly, že zaměstnanci, jejichž nadřízení vykazují psychopatické rysy, bývají víc deprimovaní a pociťují menší uspokojení z práce. Pod vlivem nadřízeného se pak rovněž mohou nechat strhnout k šikanování ostatních.

Svatí, špioni a novináři 

Studie z roku 2016 však upozornila, že 3 %, k nimž dospěli Hare a Babiak, tvoří z hlediska výskytu psychopatů ve vysokých funkcích spíš spodní hranici. Práce forenzního psychologa Nathana Brookse a jeho kolegů odhalila, že v obchodním sektoru vykazuje výrazné psychopatické rysy až 21 % lidí (celkem vyšetřovali 261 jedinců) – což lze srovnat s prostředím věznic. 

Autoři rovněž dodávají, že počet psychopatů na podobných pozicích zřejmě vzrostl po poslední ekonomické krizi, a stejně jako Hare a Babiak doporučují testovat zaměstnance na výskyt psychopatických rysů jako běžnou součást přijímacího řízení na rozhodující posty. Na první pohled se totiž tito jedinci jeví jako velmi schopní a efektivní pracovníci s vynikajícími výsledky, ale z dlouhodobého hlediska může být jejich působení nadmíru zhoubné. Univerzita, na níž Brooks v době vydání své studie působil, práci v roce 2018 stáhla kvůli podezření z plagiátorství.

Vyšší než běžnou koncentraci takto postižených ovšem najdeme i jinde, jak dokládá mimo jiné britský psycholog a spisovatel Kevin Dutton v knize „Moudrost psychopatů: Praktická lekce od svatých, špionů a sériových vrahů“ (česky 2013). Předkládá v ní seznam deseti povolání, jež přitahují největší procento psychopatů. Vzestupně se jedná o státní úředníky, šéfkuchaře, duchovní, policisty, novináře, chirurgy, prodejce, pracovníky v médiích (televizi či rádiu), právníky a především výkonné ředitele společností. 

Politika, jejich výspa 

Nabízí se však ještě jedna oblast, kde může být podobný soubor vlastností velice výhodný – a sice politika. Také touto otázkou se Dutton zabýval: V roce 2016, kdy vrcholil boj o křeslo amerického prezidenta, si s využitím jednoho z testů pro vyhodnocování psychopatických rysů posvítil na celou řadu významných politických vůdců, diktátorů i vládců. Jednalo se například o Jindřicha VIII., Abrahama Lincolna, Margaret Thatcherovou, ale i Donalda Trumpa a Hillary Clintonovou. A jak dopadli prezidentští kandidáti USA? 

Donald Trump se umístil v první pětce a předstihl takové osobnosti, jako byli Adolf Hitler, Ježíš či Napoleon Bonaparte. Ačkoliv na „vítězného“ Saddáma Husajna celkově ztrácel, vedl v charakteristikách označovaných jako neohrožená dominance a sebestředná impulzivita. Ani Hillary Clintonová neskončila v žebříčku daleko, přestože za soupeřem z prezidentského klání zaostala o několik míst. Předčila ovšem například římského císaře Nerona či Olivera Cromwella. Dutton v dané souvislosti upozorňuje, že důležitá je i kombinace pozitivních a negativních psychopatických vlastností (například sociální vliv a rozhodování s chladnou hlavou versus impulzivita a nedostatek empatie), která výrazně ovlivňuje společenský úspěch konkrétní osoby.

Studentská volba 

Stejně jako v případě zaměstnání, upřednostňují lidé trpící psychopatickou poruchou také určité oblasti vzdělávání. Práce z roku 2017 zkoumala osobnostní rysy 487 mladých Dánů, kteří se přihlásili ke studiu práv, politických věd, obchodu a ekonomie. Ti, kdo si vybrali obchod či ekonomii, přitom vykazovali vyšší skóre v rysech tzv. temné triády (narcismus, machiavelismus a psychopatie) než kupříkladu budoucí posluchači psychologie. Aby se předešlo možnému ovlivnění zkoumaných rysů samotným studiem, proběhlo testování ještě před začátkem prvního semestru. Výsledky tak skutečně poukazují na výběr podmíněný povahovými rysy jedince.

TIP: Takoví normální zabijáci: Skutečnou elitou jsou pouhá 2 % vojáků

Míra projevu vlastností spojených s psychopatií se zřejmě liší i napříč kulturami, jak naznačuje výzkum uveřejněný v roce 2017 v časopise Journal of Abnormal Psychology. Tým z Universiteit van Amsterdam pod vedením Bruna Verschuereho testoval 7 450 jedinců vykazujících rysy poruchy osobnosti, kteří se řadili do tří rozsáhlých skupin: dvou ze Spojených států a jedné z Nizozemska. Vědci u nich zkoumali dvacet znaků typických pro psychopaty a výsledky ukázaly, že u obou amerických skupin patřily k nejvýznamnějším vlastnostem bezcitnost a nedostatek empatie. Ty se sice objevovaly rovněž u nizozemské části testovaných, převládaly u nich ovšem jiné rysy – parazitický způsob života a nezodpovědnost.