Reklama


Stoletá záhada tunguzské katastrofy: Co způsobilo obří výbuch nad Sibiří?

14.08.2017 - Vendula Hrnčířová

V roce 1908 explodovalo v tunguzské tajze cosi, k čemu ani dnešní věda nemůže podat jednoznačné vysvětlení. Výbuch byl slyšet 800 km daleko, pak nastalo dlouhé ticho. V 30. letech minulého století se však katastrofa změnila ve fascinující záhadu

Tunguská událost - Energie uvolněná při výbuchu se rovnala asi dvěma tisícům hirošimských atomových bomb.
Tunguská událost - Energie uvolněná při výbuchu se rovnala asi dvěma tisícům hirošimských atomových bomb.

Začalo to téměř romanticky: ohromně jasné východy slunce, stříbřitá oblaka, podivné záře a nakonec bílá noc – a to prosím v západní Evropě! Konec června roku 1908 byl působivý, nikdo však netušil, že je to předehra k dramatu, které jen náhodou nestálo život statisíců lidí. 

Apokalypsa s malebnou předehrou

Přenesme se do Ruska, přesněji do Krasnojarské oblasti centrální části Sibiře. Na absolutně jasném nebi se zde 30. června náhle zjevil žhnoucí a nesmírně zářící ohnivý válec doprovázený ohlušujícím rachotem. Přelétl nad tajgou a po deseti minutách, během nichž překonal tisíc kilometrů a nechal za sebou duhovou stopu, explodoval nad téměř neobydlenou Tunguzskou oblastí. Místo okamžitě vzplanulo a hustý černý kouř, stoupající ze zapálené tajgy, byl vidět na 400 km daleko.

Ztráty na životech naštěstí nebyly velké – v tajze se pohybovali pouze Evenkové a ruští lovci. Až 34 km od epicentra nalézáme první přeživší: skupinka tří Evenků ještě spala ve svém čumu (což je něco jako vigvam z březové kůry nebo sobích kůží), když je exploze i se stanem vymrštila do vzduchu. V nejbližší obydlené osadě, 70 km vzdálené obchodní stanici Vanavaře, prý vlna žhavého vzduchu odhodila muže sedícího na verandě domku a zapálila na něm košili. Popáleniny utrpěli i ostatní lidé z blízkého okolí, zmizela většina sobích stád i s hlídacími psy.

Zklamání prvních průzkumníků

Co vnesly do případu bezprostřední výzkumy? Nic, žádné se nekonaly. Carské Rusko přecházelo do pomalé agónie posledních let své vlády a odlehlá neobydlená oblast byla mimo jeho pozornost. Nikdo nezmapoval rozsah škod, proto se na vše brzy zapomnělo. Když pak v roce 1921 mineralog Leonid Alexejevič Kulik vyrazil na expedici přezkoumat v Rusku dosud objevené meteority, do Tungusky vlastně vůbec nedošel. Mapku dopadu však sestavil z dostupných informací a publikoval.

Kulik byl také prvním vědcem, který se do Tungusky skutečně vypravil, a to v březnu 1927. Posledních 80 km se probíjel na lyžích, a když dosáhl hranice polomu, evencký průvodce jej do „začarovaného kruhu“ odmítl vpustit. I tak odjížděl Kulik uchvácen. Grandiózní výjev zmaru jej pohltil a Tunguska se stala jeho celoživotním tématem. Vrátil se sem spolu se svými kolegy ještě čtyřikrát, naposledy roku 1939, a pokaždé odešel jako poražený. Četné krátery (největší o průměru 30 m a hloubce 4 m), v nichž se pokoušel nalézt zbytky meteoritického železa, byly patrně běžným geomorfologickým fenoménem a výtvorem mrazu ve věčně zmrzlé půdě. Nenašel vlastně vůbec nic a nakonec zmizel v pekle druhé světové války – byl raněn, zajat a v koncentračním táboře zemřel roku 1942 na epidemii tyfu.

Mravenčí práce a první výsledky

Od padesátých let do současnosti už tajgu křižuje celá řada expedic vědeckých i zpola amatérských, sovětských i světových. Zkoumají radioaktivitu i přítomnost cizorodých prvků, pátrají po zbytcích tajemného tělesa, složitě propočítávají dráhy dopadu vesmírných těles a analyzují dobová seismická měření ze všech koutů světa. Jen v letech 1961 až 1979 prošlo tajgou deset sovětských expedic, které do největších podrobností zakreslily směřování vyvrácených stromů i výrazné jizvy na těch, které zůstaly stát. V hledáčku výprav byly magnetické, izotopové i termoluminiscenční anomálie v oblasti i mutace borovic. 

Chvíli se zdálo, že klíčem k záhadě budou magnetitové a silikátové kuličky velké desetiny až setiny milimetru, které se nacházely všude okolo. Takových kuliček ovšem na Zemi spadne denně několik tun, aniž by u toho asistoval meteor o velikosti fotbalového hřiště. Na kosmický původ katastrofy však ukazovaly i zvýšené obsahy vzácných prvků v půdě a vrstvě rašeliny z roku 1908. Italští vědci Menotti Galli a Giuseppe Longo pátrali v Tungusce v roce 1991. Nakonec prokázali přítomnost mikroskopických částeček chemických prvků, typických pro kamenný meteorit, v pryskyřici ožehnutých stromů. Na dalšího badatele, Jevgenije V. Dmitrijeva, čekal důkaz v mraveništi. Lesní mravenci totiž, podobně jako straky, s oblibou shromažďují lesklé věci – zrnka zlata nebo střípky skla. A tunguzští mravenci si do svých domovů natahali sklovitá vlákna, roztavenou hmotu explodující komety. 

Superpočítač v hlavní roli

Jestliže první expedice hledaly zbytky železného jádra meteoritu a druhá etapa výzkumů (od padesátých po začátek devadesátých let) sbírala data a indicie, nastává od devadesátých let etapa třetí, vybavená nejvýkonnějšími počítači a maximem informací. Kráter se však hledá dál.

Vědci z Boloňské univerzity už od roku 1999 zkoumají jezero Čeko. Za dopadový kráter po tunguzském meteoritu chtěli prohlásit právě jej – má totiž přibližně okrouhlý tvar, průměr kolem 500 m, netypicky strmé stěny a dno v hloubce 50 m. Jeho původ je však mnohem starší a žádné zbytky po meteoritu se v jeho sedimentech nenašly. S tím se ovšem italský vědec Luca Gasparini nehodlá smířit a poslední tři roky se pokouší na dně jezera narazit na jádro domnělého meteoritu. 

Zásadní analýzy nicméně pracují s počítačovými modely a s předpokladem, že z tělesa nezůstalo víc než pár gramů. Tým kolem italských vědců Luigiho Foschiniho a Paola Farinelly zveřejnil roku 2001 teoretické výpočty k předpokládanému rozdrobení tělesa během letu. Průměr tělesa byl zároveň určen na 60–100 metrů.

Pachatel neznámý, pátrání pokračuje

Nevyřešenou záhadou je už v prvé řadě to, co vlastně výbuch v tajze (nebo nad tajgou) způsobilo. Již v roce 1930 britský matematik a astronom Francis J. W. Whipple publikoval názor, že šlo o malou kometu – ta se totiž skládá z ledu, prachu a silně výbušného metanu. Hypotézu podporují i ony pozoruhodné optické jevy, jež události předcházely. Slovenský astrolog Ľubor Kresák záhadné těleso roku 1978 dokonce určil jako fragment umírající Enckeovy komety. Argumentem oponentů je však přílišná křehkost a nesoudržnost komet, těleso by muselo explodovat mnohem výše nad Zemí.

Novější výzkumy proto straní spíše mimořádně pórovitému kamennému meteoroidu (úlomku ze srážky asteroidů) nebo chondritu – vzácnějšímu typu meteoroidu s křehkou strukturou. Toto těleso mohlo mít průměr kolem 50 m a explodovalo už ve výšce kolem 6–8 km nad Zemí. Ohnivá zkáza, která se zřítila do tajgy, vůbec nemusela být pevnou hmotou. Vědci z amerických Sandia National Laboratories předpokládají, že menší asteroid, letící až šedesátinásobnou rychlostí zvuku, explodoval už v nejvyšších vrstvách atmosféry a na Zemi vrhnul ve směru letu pouze masu horkého stlačeného plazmatu, která nevytvoří kráter, jen sežehne vegetaci pod sebou. 

Antihmota, nebo černá díra?

U Tungusky však nesoupeří pouze klasický meteoroid s kometou. Mezi výstřední outsidery, kteří se přesto hlásí k souboji, patří i antihmota nebo černá díra. Jsou to hypotézy nepříliš reálné, ale čas od času se přece vynoří. Meteoroid z antihmoty by vážil pouhý kilogram, přesto by dovedl napáchat stejnou škodu jako jeho o několik set tun těžší kamenný kolega. Interakce s atmosférou by však byla natolik rychlá a bouřlivá, že by se těleso sotva dostalo tak blízko Zemi, jak se dle dosavadních výpočtů předpokládá.

Ještě fantastičtěji zní teorie o setkání Země s miniaturní černou dírou. Její zánik by se sice neobešel bez mohutné exploze, ale stejně jako antihmota by nevysvětloval předcházející jevy v atmosféře. Současné fyzice navíc není jasné, jak tyto malé černé díry fungují. Ani náraz plazmoidu, tedy plazmatické hmoty vymrštěné z povrchu Slunce, nebo obřího kulového blesku nemá jednoznačné zastánce.

Příroda sobě

Možná se však astronomové pletou a tunguzská katastrofa nebyla návštěvou z vesmíru, ale ryze domácí záležitostí. Protože oblast leží v tektonicky velmi aktivní oblasti a epicentrum se navíc nachází v průsečíku několika zlomových linií, mohou se tyto teorie opírat o reálný základ.

Jeden ze scénářů počítá s výronem a následnou explozí obrovského množství zemního plynu, druhý s pyroklastickou smrští vyvolanou vulkanickou činností. Žhavé plyny a popel, vyvržené z hlubin Země, aniž by byly následovány vznikem vulkánu a chrlením lávy, mohly mít dostatečnou sílu na to, aby spálily a zahubily vše v okruhu několika desítek kilometrů. Popílek a zplodiny, které by se takto dostaly do vzduchu, mohly koneckonců vést k oněm pozorovaným světelným efektům. 

Zastáncem varianty, že příčinou katastrofy byl únik deseti milionů tun sopečných plynů, je i astrofyzik Wolfgang Kundt z Bonnské univerzity, který s touto teorií vystoupil v roce 2001. Spouštěčem exploze bylo podle něj tření zemního plynu o atmosféru. Malou zradou je ovšem otázka, jak se ty zhruba dvě miliardy kubických metrů metanu mohly v takovém množství a koncentraci nad tajgou shromáždit, aniž by explodovaly dříve, než by dosáhly maxima.

Fyzik a geolog Andrej J. Ol’chovatov zase ve svém volném čase uvažuje o tom, že ohnivá koule nad tajgou mohla být původu geofyzikálního. Jeho geometeor tak vznikl v důsledku zemětřesení a při svém letu kopíroval linii tektonických zlomů.

TIP: Proč nikdo neviděl Čeljabinský meteoroid? Hrozí nám něco podobného znovu?

Proč se však stále tolik zabýváme dávným výbuchem? Možná proto, že potenciální zkázu z vesmíru nemůžeme nikdy vyloučit a obrovité asteroidy Zemi, sice z bezpečné vzdálenosti, míjejí každou chvíli. NASA aktuálně eviduje přibližně 14 tisíc potenciálně nebezpečných objektů. Drtivá většina nicméně nepředstavuje nebezpečí pro Zemi a ani pro satelity na oběžné dráze. Podle pracovníka NASA, Lindleye Johnsona je aktuálně největší hrozbou objekt, který se má k Zemi přiblížit v roce 2185. I u něj je ale pravděpodobnost, že zasáhne Zemi jen 490 k jedné.

  • Zdroj textu: 100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Wikimedia Commons, Flickr

Reklama



Reklama

Aktuální články

Víska Albinen leží na jihu země v nadmořské výšce 1 300 metrů, na dohled od Matterhornu.

Zajímavosti

Vlevo šaty vyrobené z listí, vpravo herečka Bingbing Fan.

Revue

Mrtvý muž z dnešního Německa, který se zřejmě stal obětí moru doby kamenné

Věda

<p>Ve výjimečných případech jsou rohy starých beranů dlouhé až jeden metr</p>

Příroda

Protiletadlový kanón Bofors instalovaný na polském torpédoborci ORP Błyskawica

Válka

Ledové gejzíry na Saturnově Enceladu jistě stojí za prozkoumání

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907