Směna bez peněz: Cesty dávných komodit od paleolitu po dobu bronzovou
Obchod po řadu staletí přináší lidem nezanedbatelné zisky a vždy se předpokládalo, že musel vzniknout už v pravěku spolu s produktivním hospodařením. Jenomže tak jednoduché to nebylo.
Se zavedením zemědělského způsobu obživy se přebytečná část úrody či odchovaných zvířat mohla prodávat a vyměňovat za něco jiného. Šlo o takzvaný nadvýrobek, který měl být dostatečným důvodem ke vzniku směny, nebo dokonce obchodu. Pokud však budeme pojem obchodu spojovat s provozovateli, kteří se jím živí, můžeme o něm na půdě Evropy s jistotou mluvit až v antice, nikoliv ve starší době kamenné. Co se odehrávalo mezi těmito obdobími, je nejasná šedá zóna.
Import kamene
Už ve starší době kamenné, tedy v nejstarším a nejdelším úseku lidských dějin, se na sídliště čím dál více dostávaly horniny cizího původu. Určitý zlom nastal před asi 40–30 tisíci lety s rozšířením anatomicky moderních lidí dnešního typu. Na území budoucích českých zemí se počátkem mladého paleolitu část obyvatel spoléhala na místní zdroje kamene, pokud se daly dobře zpracovat. Jiná část dávala přednost práci s přinášenými kameny, které byly kvalitnější a na pohled přitažlivější. Dělo se tak hlavně v oblastech, kde se zdroje kamenných surovin nevyskytovaly, například v Pomoraví.
Jejich import zobecněl ve střední fázi mladého paleolitu, kdy u nás dominovala rozvinutá kultura lovců mamutů nazývaná gravettien a na Moravě pavlovien. Téměř na všech sídlištích té doby převládal severský pazourek, přinášený z rozplavených ledovcových morén v oblasti dnešního jižního Polska a severní Moravy. Jen v některých případech jej vystřídal jemný rohovec z krakovsko-čenstochovské jury, který pocházel z ještě větší vzdálenosti, nebo hnědý radiolarit z moravsko-slovenského pomezí. V poslední kultuře paleolitické civilizace magdalénienu se převaha importů kamenných surovin projevovala jen místy, zatímco jinde ožíval zájem o místní výchozy rohovců.
Ke studiu změn v preferencích kamene k výrobě nástrojů takzvané štípané industrie je obzvlášť vhodné území Moravy, protože bylo hustě osídleno a jemné suroviny, vyhledávané hlavně v pozdějších obdobích, se zde nacházely v severní části. Dále byly k dispozici i v řídce obydlených krajích větší nadmořské výšky, například křišťály se vyskytovaly na Českomoravské vrchovině a radiolarity v Bílých Karpatech. Ve střední době kamenné se pak lidé spokojili s místními zdroji, které se naučili detailně využívat, i když tu a tam se přece jen dochovaly také importy ze vzdálených krajů.
Proč se věci přesouvaly?
Směňovaly se suroviny v době kamenné i formou obchodu, nebo alespoň za protihodnotu? Těžko říct, přímé doklady chybějí. Kameny, stejně jako další předměty, se nejspíš šířily z mnoha důvodů, ale proti očekávání se spíše nejednalo o motivace praktického rázu. Lidé si mohli atraktivní importované věci spojovat s odkazem předků či jinou zvláštní působností. Faktem přitom zůstává, že kameny – a jistě spousta dalších věcí, které nezanechaly stop – se přenášely.
Protože příčiny jejich přesouvání jsou nejasné, zabývají se dnes archeologové raději pozůstatky, které po sobě import zanechal. Britský archeolog Colin Renfrew (1937–2024) například rozeznával šíření down the line, kdy s větší vzdáleností komodity přirozeně ubývá, a directional, které je zacílené na jednu lokalitu, kde se určitý import vyskytuje nápadně silně, a byl tam tedy asi přinášen záměrně. Proč a co představovalo případnou protihodnotu, vědec neuvádí.
Transport předmětů mohla zajišťovat daná skupina, na jejímž území nebo v jejíchž hrobech archeologové suroviny zastihli, a která si pro ně docházela buď záměrně při samostatných expedicích, nebo předměty získávala během pochůzek jakožto jejich vedlejší produkt. Uvažuje se však i o existenci nepřímého zásobování cestou prostředníků. Hlavně v tomto případě by teoreticky šlo hovořit o fungování obchodu.
Směna mezi zemědělci
Pro počátky neolitu, kdy se u nás šířilo zemědělství, se nabízí představa směny zemědělských produktů třeba za med od posledních lovců a sběračů. Obecně však platí pozorování francouzského etnografa Clauda Léviho-Strausse (1908–2009) u jihoamerických Ňambikwárů, který odhalil, že tito původní obyvatelé neměli zájem o žádné potraviny, naopak vyměňovali předměty z dnešního hlediska zcela nesmyslné, jako jsou střepy starých nádob. To souvisí s faktem, že se této činnosti mohli věnovat jen výše postavení, kteří se o zajišťování stravy nemuseli starat.
Směna potravin čili hmotný profit byl pro tyto zprostředkovatele pravěké výměny patrně příliš přízemní, protože by z ní nevytěžili nic pro své společenské postavení. Kvůli osobní zálibě a reprezentaci se na pobřeží sbíraly také mušle ostnovek (Spondylus), které se v období neolitu dostávaly ze Středomoří do vnitrozemí. Tehdy tedy můžeme hovořit o směně, ale o obchodu v důsledku existence nadvýrobku, jak jej definovala marxistická teorie, spíše ne.
Co se týče nadprodukce předmětů z kamene v zemědělském pravěku, během eneolitu se v Evropě rozmáhala těžba silicitů, to je křemitých hornin vhodných na zhotovování štípané industrie, ale ani zdaleka k ní nedochází v každé archeologické kultuře té doby a na každém výchozu vhodného kamene (výchoz je geologický termín označující místo na zemském povrchu, kde je podložní vrstva odkryta a vystupuje na zemský povrch).
Nelze popřít, že vytěžený silicit se oproti jiným kamenným surovinám o něco lépe zpracovával a dovoloval výrobu větších nástrojů. Ty se k práci používaly až druhotně a plnily různé společenské a rituální role – ať již šlo o atributy osobního postavení, například v Tichomoří se nosily velké sekery, dále se jimi „platilo“ nebo mohly být využity jako obětina. U těchto prestižních předmětů nelze vyloučit, že za ně jejich nabyvatel něco směnil, a to buď přímo horníkům, nebo určitému zprostředkovateli.
Dar světu živých
Ne vždy dobývané kameny patřily mezi ty nejlepší. V Krumlovském lese na jižní Moravě se od střední doby kamenné až do starší doby železné získával z třetihorních písků jurský rohovec průměrné kvality. Vrchol těžby spadá až do starší doby bronzové, kdy se zde dolovalo z šachet hlubokých až osm metrů. Množství tehdy rozštípané (a až na výjimky neodnášené) suroviny lze odhadnout na tisíce tun. Když byla příliš znetvořena krajina, šachty se začaly zaplňovat a odtěžené hřbítky znovu navršovat. Rohovec se přitom zpracovával stále více a jeho těžba pravděpodobně souvisela s rituální cestou za podzemními silami, snad předky, přičemž tato hornina byla jejich tradičním darem světu živých.
Z Krumlovského lesa se do oblasti současných Čech, Dolního Rakouska a jižního Polska šířil jediný produkt – srpové čepele z charakteristické rohovcové brekcie. Těžko si představit, že takto ritualizovaný předmět by se stal součástí výdělečně motivovaného obchodu.
Mnohem pravděpodobnější to je v případě severského jantaru, který se na některých pohřebištích únětické kultury starší doby bronzové objevuje ve velkém množství, například na nalezišti v Mikulovicích byl v ženském hrobě odhalen náhrdelník ze čtyř stovek jantarových korálů. Ačkoliv Jantarová stezka, po které se pravěká pryskyřice dopravovala od Baltu k Jaderskému moři, procházela spíše Moravou, vyskytovalo se více jantaru v Čechách.
Přínos bronzových obětin
Doba bronzová získala svůj název podle výroby předmětů ze slitiny mědi a cínu. Z počátku se jednalo o výrobu formalizovaných surovin, ozdob a prestižních zbraní, teprve později se vytvářely prakticky použitelné nástroje. Bronzové artefakty se často objevují samostatně v hrobech i v hromadných archeologických nálezech zvaných depoty, ukládaných hlavně jakožto obětiny.
Nejstarší formalizovanou surovinou z kovu byly bronzové hřivny, jež se u nás vyskytovaly nejčastěji v podobě nákrčníků či náramků, které však nešlo nijak navléknout na tělo, i když existuje několik výjimek. Možná představovaly předmincovní formu platidla, s níž se obchodovalo stejně jako s jinými výrobky z této slitiny kovů. Nelze ovšem opomenout, že bronzové předměty z celého kontinentu směřovaly do severoevropských bažin, kde byly hromadně ukládány coby obětina obávaným božstvům. Tyto rituálně motivované exporty měli stěží v rukou jedinci toužící po výdělku.
Lidé doby bronzové zato mohli ovládat obchod se solí, která představovala vítaný doplněk pokrmů. Kdo si jednou osolil maso, chleba nebo obilnou kaši, příště neodolal. Zájmem o tuto surovinu lze vysvětlit bohatou výbavu hrobů na pohřebišti v Hallstattu v Solné komoře, kde se sůl v době bronzové i železné těžila z nitra hory. Získávala se též na Krakovsku v dnešním Polsku či v okolí současného města Halle nad Sálou v Německu.
Iracionalita vs. technika
Z českého území chybějí písemné prameny, z nichž bychom mohli potvrdit existenci obchodu ještě v době kolem přelomu letopočtu. Jihoevropské prameny nás ale ubezpečují, že v antice obchod vzkvétal a jeho úspěšní provozovatelé se domohli výsostného postavení ve společnosti. Roli všeobecného ekvivalentu (komodity sloužící jako uznávaný prostředek směny v dané společnosti) zastával ve Středomoří původně dobytek (pecus), jenž dal název i latinskému označení peněz (pecunia).
V době římské republiky u nás sídlili Keltové, kteří si budovali velká opevněná centra zvaná oppida. Některým z nich se přisuzuje výrazná ekonomická role, například na Třísově v jižních Čechách se mělo obchodovat s tuhou a na Starém Hradisku na Drahanské vrchovině s baltským jantarem. Toho se tam po staletí skutečně objevovaly spousty, což věděl již Jan Amos Komenský (1592 až 1670), který na své mapě Moravy toto místo označil jako „Hradisko, ubi myrrha effoditur“ čili „Hradisko, kde je nacházena myrha“.
Otázkou zůstává, zda Keltové s ceněným jantarem obchodovali. Možná v něm měli zvláštní zálibu či věřili v jeho magickou působnost. U nich totiž jeden neví – sice byli schopni vymyslet a přechodně zavést nejrůznější technické vymoženosti, jako je hrnčířský kruh, železné nářadí či velké horizontální pece, avšak zároveň se nechávali řídit z dnešního pohledu zcela iracionálními představami. Právě těmi musíme poměřovat i roli archeologické lokality Němčice nad Hanou, kde byly objeveny četné nálezy mincí, ale také skla, které se tam vyrábělo.
Keltských platidel je už dnes dostupných tolik, že z nich můžeme sestavit celou měnovou soustavu. Otázkou ovšem zůstává, zda sloužily v keltském světě stejně jako v antice, nebo jde jen o marnivou nápodobu cizích vzorů. U Němčic nad Hanou se tak mohlo nalézat jak obchodní centrum, tak společenské středisko se zvláštní, současně těžko pochopitelnou funkcí.
Proti hromadění majetku
Pod pojmem obchod by bylo nejlépe rozumět jen takový způsob šíření komodit (ať už skutečně potřebných, nebo jinak zajímavých), na němž někdo vydělává a zakládá na tom hmotnou stránku své existence. A to má smysl jen ve společnosti, ve které již existuje trh (tedy nabídka a poptávka), umožňující hromadit hmotné statky a oceňovat bohatství. V pravěké společnosti se prestiže dosahovalo jinými prostředky. Tehdejší úspěšní a mocní jedinci jsou v anglofonní etnologii nazýváni big men neboli velcí mužové. Ti se honosili okázalým přerozdělováním hodnot nabytých ovládnutím kontaktů, z čehož plynul jejich vliv, který měl působit dobročinně. Hromadění hmotných statků se naopak posuzovalo negativně. Pro příslušníky málo usazených společností, jež jsou typické ve starší době kamenné, představoval tento typ majetku spíše obtíž, protože jej nešlo přenášet.
Dalším vodítkem pro určování existence obchodu je trvanlivost nabytých protihodnot. Zrní, vypěstované zemědělci, je jistě trvanlivější než maso, které získávali lovci a sběrači. Na obojím je ovšem možné jak vydělávat, tak suroviny rozdat a zvýšit tím své postavení ve společnosti. Nejlepším prostředkem hromadění majetku jsou peníze, ideálně v podobě označených kousků ceněného kovu. Až ony propůjčily obchodu novou kvalitu. Nelze ale tvrdit, že by tam, kde nedošlo k jejich zavedení, obchod neexistoval.
Přes absenci peněz obchodníci jistě tvořili vlivnou skupinu lidí na staroslovanských hradiskách, která je asi zčásti ochraňovala. Například hradisko Pohansko u Břeclavi mohlo představovat emporium, tedy opevněné místo sloužící primárně obchodu. Roli všeobecného ekvivalentu zastávala u starých Slovanů pláténka.
V širším časovém rozsahu i objemu fungoval obchod u severských vikingů, třeba v osadách Birka a Hedeby, ale jistě také jinde v Evropě, nemluvě o dálkové cestě zvané Hedvábná stezka, která spojovala starý kontinent s Dálným východem. V té době už byl obchod doložen písemnými zprávami, ale je zřejmé, že se ne vždy odehrával na peněžní bázi.
Směna ze společenských důvodů
Do jakého období položíme počátky obchodu a jak ho definujeme, podléhá různým názorům. Čím více budeme pojem rozšiřovat a posunovat jeho původ do minulosti, s tím většími nejistotami se budeme potýkat. Vedle různě motivovaného šíření komodit, prováděného namnoze i vlastními silami, se objevuje směna nepotřebných, ale v nějakém ohledu zajímavých předmětů, organizovaná jen za účelem udržování meziskupinových kontaktů. Sem patří takzvaná kula, rituál kruhové výměny symbolických darů mezi obyvateli několika tichomořských ostrovů, kteří si ve dvou vzájemně protichůdných směrech předávají různá pírka, mušle, ozdoby a podobně. Poprvé ho popsal polsko-britský etnolog Bronisław Malinowski (1884–1942), který strávil mezi domorodci na Trobriandových ostrovech dvacet šest měsíců mezi lety 1915 až 1918 a podrobně pozoroval jejich zvyky.
