Při pátrání po srdci starého kontinentu bychom nenašli lepšího kandidáta než francouzské Alsasko. V bezprostřední blízkosti německých hranic se odjakživa střetávaly vlivy obou evropských mocností a metropole Štrasburk tvoří od poloviny minulého století centrálu sjednocené Evropy
Od roku 1988 je historické centrum Štrasburku s názvem „Grande Île“ zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. V roce 2017 byla pod ochranu UNESCO zařazena i městská část „Neustadt“. (foto: Wikimedia Commons, Jonathan Martz, CC BY-SA 3.0)
Až do roku 1949 sestávala alsaská vlajka pouze ze dvou vodorovných pruhů, odpovídajících znaku vévody lotrinského z 11. století. Vžil se pro ni německý název Rot un Wiss neboli „červená a bílá“, po druhé světové válce však byla nahrazena. Nová podoba má více reflektovat alsaskou příslušnost k Francii, a návrh tak obohatily symboly departementů Haut-Rhin a Bas-Rhin, jež pod region spadají.
Ve městě, kde Johannes Gutenberg roku 1440 vynalezl knihtisk a kde během Francouzské revoluce poprvé zazněla hymna Marseillaisa, dnes sídlí víc než dvacítka mezinárodních institucí spjatých s integrací Evropy. Nejdůležitější z nich je Evropský parlament, přičemž hlavní z pětice jeho budov – pojmenovaná po francouzské spisovatelce a političce Louise Weissové – patří zároveň mezi největší v metropoli.
Sedmnáctipatrový kolos s rozlohou 220 tisíc metrů čtverečních však zůstává po většinu času prázdný, neboť Evropský parlament standardně zasedá v belgickém Bruselu. Do Štrasburku europoslanci přijíždějí pouze jednou za měsíc na plenární zasedání. Rozsáhlý přesun se ovšem už dlouhou dobu nachází v hledáčku kritiků, kteří jej posměšně označují za „létající cirkus“ a poukazují na jeho zbytečnost.
Přemístění bruselské agendy do Alsaska totiž obnáší přejezd patnácti tisíc úředníků a dalších zaměstnanců, což znamená náklady v odhadované přepočtené výši až šesti miliard korun – nehledě na devatenáct tisíc tun emisí oxidu uhličitého, který při tom vyprodukují letecké spoje. Snahy zrušit zmíněnou tradici odstartovala už v roce 2006 petice s názvem One Seat neboli „jedno sídlo“ švédské eurokomisařky Cecilie Malmströmové a od té doby ji podepsalo víc než milion lidí.
Samotné Alsasko však považuje místní evropskou centrálu za symbol prestiže a proti jejímu definitivnímu přemístění do belgické metropole ostře protestuje. Evropská čtvrť totiž přináší miliony eur do štrasburské kasy, a když se před třinácti lety musela dvě jednání odložit kvůli rekonstrukci budovy, město tím údajně přišlo o osm milionů eur.
Celkově však Alsasku podobný výpadek zřejmě příliš neublíží – díky strategické poloze v tzv. Modrém banánu (viz box) se i bez zmíněných financí pyšní titulem hospodářského tahouna Francie. Čtvrtinu Alsasanů zaměstnává průmysl, přičemž ročně zajišťuje druhé nejvyšší HDP v zemi. Zásluhu na tom mají zejména místní automobilky, konkrétně továrna Peugeotu ve městě Mulhouse; v nedalekém Molsheimu pak roku 1909 založil italský konstruktér Ettore Bugatti svůj stejnojmenný podnik. Další miliardy generuje turistický ruch: Díky lákadlům v podobě vinařských stezek a malebných historických panoramat místních vesniček přivítá Alsasko ročně na patnáct milionů návštěvníků.
Za svou ekonomickou prosperitu vděčí Alsasko poloze přímo v srdci západoevropského koridoru urbanizovaných oblastí, pro nějž se díky charakteristickému protáhlému tvaru na mapě vžilo označení „modrý banán“. Území táhnoucí se od severozápadní Anglie přes Benelux, jihozápad Německa a Švýcarsko až po sever Itálie v současnosti obývá 15 % evropské populace a nachází se tam jedno z největších jader světové ekonomiky. Samotné Alsasko dané charakteristice plně odpovídá: Navzdory zanedbatelné rozloze jde o největší exportní region Francie a druhý nejvýznamnější hned po Paříži z hlediska průmyslu. Místní HDP na hlavu lze srovnat například s Japonskem.
Nejstarší osídlení Alsaska se datuje již do pravěku, kdy tam nejprve přebývaly kočovné kmeny, mezi nimiž kolem roku 1500 př. n. l. převládli Keltové. Později si je však podmanili Římané pod vedením Julia Caesara, který z oblasti zahrnující i současné Alsasko vytvořil provincii Horní Germánie. Lokální nadvládu impéria ukončili po jeho úpadku germánští Alamani, ale v 5. století museli sami své území postoupit další mocnosti, tentokrát Francké říši.
Po následující staletí německý vliv v regionu přetrvával. První „zlatý věk“ zažilo Alsasko jako součást Svaté říše římské: Roku 1262 získal Štrasburk statut svobodného města a potvrdil svůj post významné obchodní křižovatky na cestě mezi Francií a Německem. Zároveň se stal jedním z nejdůležitějších přístavů na Rýnu, což ostatně platí dodnes – v současnosti se jedná o největší říční přístav v zemi galského kohouta.
Poprvé se Alsasko dostalo pod francouzská křídla v roce 1648, když se s koncem třicetileté války dramaticky proměnila politická mapa Evropy. Již po dvou staletích se ovšem Němci o své dřívější území přihlásili znovu, tentokrát po vítězství v prusko-francouzské válce. Německy se pak v Alsasku mluvilo až do versailleského míru, který v roce 1918 ukončil první globální válečný konflikt a přinesl další přepisování map: Tehdy region opět – a zatím trvale – připadl Francii.
V polovině minulého století byly ve Štrasburku položeny základy evropské integrace: Od roku 1949 tam sídlí Rada Evropy, o tři roky později v metropoli vznikl Evropský parlament a záhy se do ní přesunuly i hlavní orgány tehdy nově ustaveného Evropského hospodářského společenství. Jako samostatný administrativní celek fungovalo Alsasko do roku 2016, kdy se ve Francii odehrála reforma regionálního uspořádání.
Shutterstock, Wikimedia Commons, Jonathan Martz, CC BY-SA 3.0
ZajímavostiZařízení označovaná jako exosuits představují měkkou variantu podstatně robustnějších robotů.
VědaKočky jsou jedním z nejhorších invazních druhů dneška.
VesmírNová vizualizace jedné z nejextrémnějších hvězd.
VálkaLoď Altalena přivážející zbraně pro Irgun se stala cílem palby vládních jednotek židovského státu. (kolorováno).
PřírodaČernobílý mořský vlk
Mezi nejobávanější predátory mezi vodními savci nepochybně patří kosatka dravá (Orcinus orca) – až šestitunový kytovec. Kosatku coby vrcholného predátora v jejím přirozeném životním prostředí nic neohrožuje. Tito několikatunoví savci z čeledi delfínovitých dovedou plavat rychlostí bezmála 60 km/h, vidí skvěle nad hladinou i ve vodě, výborně slyší a pomáhají si také echolokací. Loví v organizovaných smečkách, proto se jí někdy přezdívá „mořský vlk“. V průměru pozře skoro čtvrt tuny masa denně a zabíjí bez problémů i velké žraloky nebo ploutvonožce.
Skutečné nebezpečí však představují pouze pro svou kořist. Ve volné přírodě ještě nedošlo k žádnému útoku na lidi, který by skončil smrtí – kosatky si člověka obvykle jen spletou se svým běžným úlovkem a včas se zastaví, což se připisuje jejich vysoké inteligenci.
