Benin: Levný benzin a nezletilí otroci
Na začátku své samostatné existence byl Benin autoritářským státem, dnes se však považuje za jednu z nejstabilnějších afrických demokracií. Zároveň jde o nesmírně chudou zemi s rozsáhlou šedou ekonomikou, která se potýká s problémem dětské práce
Vlajka Beninu sestává z populárních panafrických barev, podobně jako například ta etiopská. Zelená představuje naději a obrodu, žlutá bohatství a červená odvahu.
Benin, který se teprve v listopadu 1975 zřekl dlouho užívaného názvu Dahomej, představoval v prvních desetiletích nezávislosti politicky velmi nestabilní stát. Zásadní krok k méně nahodilé budoucnosti přišel v roce 1991, kdy v rámci svobodných voleb ztratil svou pozici dlouholetý vůdce země Mathieu Kérékou. Tamní volby z let 2006 a 2011 pak v Africe slouží jako příklad skutečně svobodné možnosti výběru z velkého počtu nezávislých stran.
Město rozvoje, země chudoby
Hlavním městem Beninu je Porto-Novo, ale vláda sídlí v přístavu Cotonou, který představuje centrum tamního obchodu a zároveň i největší město země – podle neofi ciálních údajů se počet jeho obyvatel za posledních 50 let zvýšil dvacetkrát. Cotonou se stalo svědkem ekonomického rozvoje, ale zbytek Beninu plně odpovídá charakteristice jednoho z nejchudších států Afriky.
Ekonomika země je závislá na produkci bavlny, která vytváří 40 % tamního HDP a 80 % zisku z ofi ciálních vývozů. Beninská vláda chce v budoucnu přilákat víc zahraničních investorů a podpořit nové informační a komunikační technologie a rozvíjející se turistický ruch. Jako zásadní se jeví stabilizace elektrické soustavy, jež neustále kolabuje.
Pašování s požehnáním státu
Plných 12 % beninských domácností je natolik chudých, že hlavní výzvu každého dalšího dne představuje obstarání jakéhokoliv jídla. Podvýživa je běžná a ti, kdo nemají stálé zaměstnání nebo vlastní pole, se často snaží zajistit si živobytí velmi bizarními způsoby. K nejběžnějším z nich patří pašování pohonných hmot ze sousední Nigérie – velký soused Beninu je totiž největším africkým producentem ropy a tamní ceny se už dlouhé roky podporují ze státní kasy.
Nafta a benzin se přes nigerijsko-beninské hranice dostávají na lodích i po souši a jako nelegální dovozci figurují například invalidé na upravených vozíčcích, kteří mohou do země naráz převézt i dvě stě litrů benzinu. Tři čtvrtiny automobilových paliv se proto v Beninu neprodají u čerpacích stanic, ale levněji v plastových láhvích u malých prodejců. Beninskému rozpočtu tak sice odhadem uniká několik miliard západoafrických franků ročně, ale pašování živí tisíce lidí, kteří by jinak umírali hladem.
Cesty nezletilých otroků
Mnohem zoufalejší volba padá v některých rodinách na nezletilé děti. Z generace dnešních beninských rodičů museli mnozí ve svých dvaceti letech odcházet za prací do celé Afriky – a jejich potomky čeká v současnosti totéž často zhruba v polovičním věku.
Ze země, která má velkou tradici vývozu otroků z dob Dahomejského království, směřuje každý rok do zahraničí za prací zhruba 50 tisíc dětí – nejčastěji do Nigérie a Gabonu. Jejich rodiče si tak obvykle jednorázově vydělají 200 dolarů a doma mají o jeden hladový krk méně. Pašování mladých dělníků je nezákonné a může znamenat až dvacet let za mřížemi, přesto jejich proud neustává: doma neseženou vůbec žádnou práci a jejich rodiny jsou vděčné za každou možnost.
Špatná pověst dobrého vúdú?
V Beninu je velké množství křesťanů i muslimů, mnoho věřících ovšem praktikuje také vúdú, jež se právě v této africké zemi zrodilo. Běžně tak lze spatřit skupinu katolíků, jak po mši v kostele míří do nedalekého chrámu vúdú, které přitom bylo ještě před dvaceti lety zakázáno. Vláda však nakonec naznala, že jeho tradice k zemi patří a vymýtit ho není možné. Zákaz proto padl, a dnes se dokonce každoročně koná oficiální vúdú festival.
Povaha zmíněného náboženství údajně vůbec není tak temná a násilná, jak se traduje v západním světě. Kněží tvrdí, že vúdú odjakživa usiluje o soulad člověka s přírodou, přičemž Západ ho jen nepochopil a deformoval jej. Hlavní proud vúdú je nepochybně neškodný, ale pravdou zůstává, že v Beninu občas problesknou zprávy ukazující i odvrácenou tvář tohoto náboženství. V roce 2012 například úřady odkryly zhruba stovku hrobů s ostatky lidí zabitých kvůli obchodu s orgány, které pak posloužily pro černou magii. Je ovšem těžké určit, zda je zpráva pravdivá a jestli šlo skutečně o obřady vúdú. Přesto se budou jeho vyznavači jen obtížně zbavovat nálepky zaříkávačů a nositelů zla.
Stručné dějiny
Benin dnes zahrnuje tři někdejší politicky a etnicky odlišné oblasti: městské státy podél pobřeží (především Ajové a Jorubové), mnoho samostatných kmenů ve vnitrozemí a nakonec říši Ojo, která zabírala východní část teritoria.
Černá Sparta a pobřeží otroků
Jako protiváha útočného impéria Ojo vzniklo v 17. století dál ve vnitrozemí Dahomejské království, které dobylo některá pobřežní města. V Evropě se vyprávělo o tvrdé výchově dahomejské mládeže i o jednotkách elitních bojovnic, jimž se přezdívalo „dahomejské amazonky“. V 19. století říkali objevitelé africkému království „černá Sparta“. Oblast rovněž proslula jako zdroj pracovní síly: otrokářství tam fungovalo od uzavření smlouvy s portugalskými obchodníky v roce 1472 až do roku 1885, kdy od „pobřeží otroků“ odrazila poslední otrokářská loď.
Směrem ke svobodě
V polovině 19. století začalo Dahomejské království ztrácet moc a na konci století jej Francouzi začlenili do svých západoafrických kolonií. V roce 1958 získala země autonomii a o dva roky později úplnou samostatnost: prvních dvanáct let proběhlo ve znamení etnických nepokojů a vlády „triumvirátu“ Huberta Magy, Souroua Apithyho a Justina Ahomadegbého. V roce 1972 se však chopil moci plukovník Mathieu Kérékou, který se přiklonil k marxismu a zastavil příliv zahraničních investic. V roce 1989 byla marxistická ideologie opuštěna a roku 1991 utrpěl Kérékou porážku ve svobodných volbách, k moci se však vrátil ještě dvakrát – v letech 1996 a 2001 volby opakovaně vyhrál.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: zhruba 10,45 milionu, přibližně jako ČR; očekávaná doba dožití: 61,47 roku; prům. počet dětí: 4,95 na ženu; kojenecká úmrtnost: 55,68 z 1 000 živě narozených; věková struktura: 43,42 % dětí do 15 let, 2,82 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. mladších 17,7 roku; městské obyv.: 44 %; etnické složení: Fonové 39,2 %, Ajové 15,2 %, Jorubové 12,3 %, Baribové 9,2 %, Peulové 7 %, Ottamariové 6,1 %, Yoa-Lokpa 4 %, Dendiové 2,5 %, ostatní (vč. Evropanů) 1,6 %, neurčené 2,9 %; náboženství: katoličtí křesťané 27,1 %, muslimové 24,4 %, vúdú 17,3 %, protestanti 10,4 %, ostatní 15,5 %; jazyky: oficiálním jazykem je francouzština, jazyky fon a joruba jsou nejčastější na jihu, na severu se hovoří přinejmenším šesti hlavními kmenovými jazyky; obyv. pod hranicí chudoby: 37,4 %; gramotnost: 38,4 %!
Politika
Typ vlády: republika prezidentského typu; samostatnost: od 1. 8. 1960 (dříve francouzská kolonie); hlava státu: prezident Thomas Yayi Boni (od 6. 4. 2006); prezident je zároveň šéfem vlády; volby: prezident se volí v přímých volbách na pět let, může kandidovat podruhé.
Ekonomika
HDP na hlavu: 1 900 USD (odhad z r. 2014; ČR – 29 900 USD), podobně jako Tanzanie; měna: západoafrický CFA frank (XOF), 1 USD = asi 580 XOF, 1 CZK= asi 24 XOF.
Geografie
Rozloha: 112 622 km², tedy zhruba stejně jako Bulharsko; hranice: 2 123 km (s Togem, Burkinou Faso, Nigerem a Nigérií); délka pobřeží: 121 km; charakter území: většinou nížiny, několik kopců a nízké hory; podnebí: tropické, tedy horké a vlhké, na SV polopouštní; min. noční / max. denní teploty (°C) v Porto-Novo: leden– březen 20–22/31–32, duben–červen 23/32–30, červenec–září 22–21/29–27, říjen–prosinec 21/30–32; prům. měsíční srážky (mm) v Porto-Novo: leden–březen 20–80, duben–červen 150–320, červenec–září 255–115, říjen–prosinec 130–15; nejnižší a nejvyšší bod: Atlantský oceán (0 m) / Mont Sokbaro (658 m).