Bolívie: Hrdá země koky

Bolívie byla odedávna proslulá bohatstvím přírodních zdrojů. Těžilo se zde nejprve stříbro, potom cín a dnes země doslova i obrazně těží z obrovských rezerv zemního plynu. Přesto je nejchudším státem kontinentu

16.04.2013 - Marek Telička



Alt text

Vlajka Bolívie byla odvozena od dřívějších symbolů Kolumbie a osvoboditele Simona Bolívara. Později byl červené přiřčen symbol statečnosti bolívijských vojáků, zelená má reprezentovat úrodnou zem a žlutá přírodní zdroje

Bolívie je skutečně pozoruhodná země plná protikladů. Například několik předchozích prezidentů vynaložilo velké úsilí, aby zamezili pěstování koky, z níž se vyrábí kokain. Přitom současný prezident Evo Morales je vedle svého vládního úřadu zároveň vedoucí osobností odborářské organizace „Cocalero“ bránící práva farmářů, kteří tuto tradiční bolívijskou plodinu pěstují.

Dvě třetiny obyvatel v chudobě

Bolívie byla odjakživa bohatá na přírodní zdroje. Po Venezuele jsou zde v rámci zemí Jižní Ameriky druhé největší zásoby zemního plynu, který je v současnosti hlavní vývozní surovinou. Většina Bolivijců ovšem z tohoto bohatství stále nic nemá a země nedokáže vybřednout z ekonomického marasmu. Teprve vláda Eva Moralese (prezidentem od roku 2006) dokázala ekonomiku, snad i díky mnoha sporným zásahům, nastartovat, takže v letech 2006 až 2009 byl ekonomický růst vyšší než kdykoli během předchozích 30 let. Díky tomu dokonce došlo k mírnému snížení sociálních nerovností mezi nejchudšími a nejbohatšími obyvateli země. I tak skoro dvě třetiny obyvatel země žijí v chudobě.

Světová ekonomická krize růst země zpomalila, ale i tak zaznamenala Bolívie v roce 2009 největší vzestup ze všech jihoamerických států. V roce 2010 pak měla díky růstu cen zemního plynu největší přebytek zahraničního obchodu v historii.

Surovinou budoucnosti by pro Bolívii mohlo být lithium, jehož je zde podle odhadů pod zemí ukryto až 5,4 milionů tun. Jde tedy o 50 až 70 % známých světových zásob vzácného kovu, z nějž se vyrábí vysokokapacitní baterie. Nedostatek zahraničních investic v těžebním průmyslu a vysoké ceny potravin jsou pro bolivijské politiky do budoucna asi největší ekonomickou výzvou.

Koka – tradice i prokletí

Bolívie je historicky státem zemědělců tvořících stále dvě třetiny obyvatelstva. Jednou z jejich tradičních plodin je koka, kterou zdejší farmáři už před stovkami let používali jako stimulační prostředek a nástroj pro zahnání hladu. Koka je ovšem také vstupní surovinou pro výrobu kokainu a není tedy divu, že její pěstování v Bolívii není vítáno zejména v USA – primárním odbytišti drogy. Na konci 20. století se toto téma stalo jedním z hlavních motivů bolivijských prezidentů. Nejdříve se s kokou snažila vypořádat vláda prezidenta de Lozady (1993–1997). Zemědělci, kteří se vzdali jejího pěstování, dostali finanční náhradu, ale produkce ve skutečnosti klesla jen málo. V polovině 90. let 20. století z Bolívie stále pocházela třetina světové produkce kokainu.

Prezident Hugo Banzer (1997–2001) nasadil speciální policejní jednotky, které se měly vypořádat s pěstiteli koky v regionu Chapare. Ke konci tisíciletí se prezidentovi skutečně podstatně podařilo snížit produkci koky, což ale znamenalo, že mnoho bolívijských farmářů přišlo o práci a rozmnožilo řady obyvatel slumů u hlavního města La Paz.

Bolivijský „Robin Hood“

Po několika krátkodobých „záskocích“ na začátku roku 2006 stanul v čele Bolívie Juan Evo Morales. V minulosti byl tento muž aktivistou, který se velmi výrazně zasazoval právě o práva farmářů pěstujících koku. Jeho protiamerické postoje jsou známé a neměnné a dokonce je stále hlavou odborové organizace Cocalero! Pěstitele koky považuje současný prezident za největší obránce bolivijské demokracie.

Zřejmě nejspornějším a nejvýraznějším krokem Eva Moralese bylo „opětovné znárodnění“ nerostných ložisek, které byly za dřívějších vlád odprodány zahraničním investorům. Na Moralesův pokyn obsadily 1. května 2006 jednotky bolivijské armádu 56 těžebních míst a zahraničním firmám byly předloženy nové smlouvy. V nich Bolívie získala většinové vlastnictví největších ložisek zemního plynu. Všechny soukromé společnosti na tyto podmínky přistoupily a prezident oznámil, že jeho čin není vyvlastněním.

Neortodoxní prezident

Současný bolivijský prezident Evo Morales rozhodně není modelovým příkladem typického vrcholného politika Jižní Ameriky. Tak například má velmi netradiční styl oblékání a s výjimkou inaugurace nebyl nikdy přistižen v obleku. I jeho oděv při uvedení do úřadu byl ovšem daleko od obvyklého protokolu. Vůbec nejčastěji je vidět v pruhovaném svetru, a to i při oficiálních setkáních s představiteli jiných zemí. Kopie svetru se prodává po celé zemi a je mezi lidmi velice populární. Oblibu si prezident získal například tím, že už v lednu 2006 si sám snížil výši svého platu o 57 % na 1 875 dolarů měsíčně.

Morales je svobodný, ale má dvě nemanželské děti s dvěma různými ženami. Roli první dámy tak vykonává jeho starší sestra Esther.

Stručné dějiny

Na území dnešní Bolívie existoval první státní útvar už kolem roku 400 př. n. l. Jeho centrem bylo město Tiwanaku, které mělo ve vrcholném období 40 000 až 50 000 obyvatel. Tehdejší lidé byli zdatní architekti a dokázali zpracovávat keramiku, stříbro, měď i obsidián. Zhruba od roku 700 bylo Tiwanaku středem velké říše, která ovládala území Bolívie a jižního Peru. Kolem roku 1 000 se říše rozpadla a byla nahrazena menšími státy.

Inkové, Španělé a nezávislost

V 15. století dobyli území Inkové, jejichž říše byla ovšem už v roce 1533 porobena španělskými conquistadory. V roce 1545 bylo v Potosi objeveno stříbro a Španělé začali zdejší indiány využívat na otrockou práci v dolech. Roku 1780 došlo k velkému povstání bolivijských indiánů, které se však o dva roky později podařilo Španělům potlačit. Země dosáhla nezávislosti až v roce 1825 a nový stát získal jméno Bolívie – na počest Simóna Bolívara, vůdčí osobnosti hnutí za nezávislost. Nová republika musela čelit ekonomickému propadu a mnohé stříbrné doly byly zavřeny.

Rozebraná země

Na konci války s Chile (1879–1884) přišla Bolívie o přístup k Pacifiku. Ekonomika se však vzpamatovala díky těžbě cínu, který nahradil stříbro. Na severu se dařilo kaučukovému průmyslu. Část této provincie ale Bolívie ztratila po konfliktu s Brazílií (1903) a v roce 1938 po válce s Paraguayí (1932–1935) stát přišel ještě o region Gran Chaco.

V roce 1965 se argentinský revolucionář Che Guevara dostal přes Kubu do Bolívie. Jeho hnutí bylo ovšem potlačeno a sám Che v roce 1967 zabit. V zemi se odehrál řetězec vojenských převratů a civilní vláda byla nastolena teprve roku 1982.

Lidé

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: 10 290 003
Očekávaná doba dožití: 67,9 let
Prům. počet dětí: 2,93 na jednu ženu
Kojenecká úmrtnost: 40,94 z 1 000 živě narozených
Věková struktura: 34,2 % děti do 14 let, 61 % obyv. ve věku 15 až 64 let, 4,7 % obyv. starší než 65 let
Etnické složení: kečuánci 30 %, mesticové (míšenci bělochů a indiánů) 30 %, Ajmarové 25 %, běloši 15 %
Náboženství: katolíci 95 %, protestanti 5 %
Jazyky: oficiálními jazyky jsou španělština (ovládá ji cca 60 % obyvatel), kečuánština (21 %) a ajmarština (15 %)
Nezaměstnanost: 7,6 %
Gramotnost: 86,7 %

Politika

Typ vlády: republika
Nezávislost: od 6. srpna 1825 (předtím španělská kolonie)
Hlava státu: prezident Juan Evo Morales (od 22. ledna 2006) je zároveň šéfem vlády, viceprezident Alvaro Garcia (od 22. ledna 2006)
Volby: prezident a viceprezident jsou voleni společně na jednom volebním lístku v rámci všelidového hlasování; funkční období je pětileté a opakovaná volba téže osoby je možná; další volby mají proběhnout v roce 2014

Ekonomika

HDP na hlavu: 4 800 USD (odhad z roku 2011)
Měna: boliviano (BOB), 1 USD = 6,9 BOB

Geografie

Rozloha: 1 098 581 km², tedy o něco větší než Egypt, o trochu menší než Etiopie
Hranice: celkem 6 940 km, z toho 3 423 km s Brazílií, 1 075 km s Peru, 860 km s Chile, 832 km s Argentinou a 750 km s Paraguayí
Podnebí: liší se v závislosti na nadmořské výšce – od vlhkého tropického po studené a polopouštní
Minimální noční/maximální denní teploty (°C) v La Paz: leden–březen 6/25–24, duben–červen 4–1/24–21, červenec–září 1–3/22–27, říjen–prosinec 4–6/24–25
Průměrné měsíční srážky (mm) v La Paz: leden–březen 114–66, duben–červen 33–8, červenec–září 10–28, říjen–prosinec 41–94
Nejnižší a nejvyšší bod: řeka Rio Paraguay 90 m / Nevado Sajama 6 542 m

  • Zdroj textu

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií

    Shutterstock, mongrelmedia.com, citiesalliance.org


Další články v sekci