Černá Hora: Malý stát s velkými cíli

Černá Hora je historicky tradičním partnerem Ruska, ale v posledních letech se stále výrazněji kloní k západnímu světu, což završila nedávným vstupem do NATO. Pozice na hranici mezi Ruskem a Západem otevírá v této malé a zdánlivě bezvýznamné zemi prostor pro nečekaná dramata

24.10.2017 - Marek Telička



Alt text

Po rozpadu socialistického bloku a Jugoslávie usilovala Černá Hora o začlenění do vojenských a ekonomických struktur západní Evropy. Letos v červnu se stala členem NATO a do roku 2020 by se chtěla připojit k EU. 

Plánovaná vražda premiéra?

Snahu Černé Hory o příklon k Západu však negativně vnímá právě Rusko. Malá zemička sice určitě není vojenskou mocností, ale ovládá důležitou část pobřeží Jaderského moře. Ještě donedávna byly černohorské břehy dokonce jediným pásmem mezi Gibraltarem a východním Tureckem, jež NATO nedržela v rukou. Dřív než Černá Hora do aliance vstoupila, snažila se ruská vláda podpořit provýchodní politické strany v zemi a také pravoslavné kněží, kteří NATO vnímají jako hrozbu slovanské vzájemnosti.

Tato polarizace vyvrcholila během parlamentních voleb v roce 2016, kdy tehdejší premiér Milo Dukanovič oznámil, že vláda odhalila Ruskem podporovaný plán uskutečnit státní převrat. Jeho součástí byla i vražda ministerského předsedy a úmysl prosadit novou vládu, jež vůči Západu zaujme negativní postoj. 

Odstoupit v pravý čas

Pravda o zamýšleném puči zůstává dodnes nejasná. Mnohá média označila Dukanovičovo prohlášení za pohádku a snahu odvrátit pozornost od vládních problémů. Existují však náznaky, že hrozba mohla být reálná; i když například brzké propuštění Alexandra Šindeliče, který byl označen za hlavního organizátora celé akce, budí oprávněné podezření. Nenašly se ani zbraně, jež měly údajně posloužit při plánovaném útoku na parlament. 

Deset dní poté, co Dukanovič oznámil zmaření puče, vystoupil s dalším prohlášením – že opouští křeslo premiéra. Politik, jehož strana má přímou vazbu na dřívější komunistické struktury, se paradoxně zasloužil o začlenění svého státu do západních organizací. Při jeho odstoupení se spekulovalo, že na něj Rusko vyvíjelo tlak (možná i popisovaným pokusem o převrat). Je ovšem také možné, že důvodem jeho odchodu ze scény byl naopak tlak ze Západu. 

Dukanovič je vnímán jako kontroverzní politik s potenciálním napojením na organizovaný zločin. On sám každopádně jakékoliv překročení zákona popřel a rovněž odmítl, že by jeho odstoupení souviselo s nepodařeným pokusem o převrat. V současné situaci však jeho odchod z čela vlády může mezinárodní pozici státu jen pomoct. 

Ekonomika Černé Hory si pořád „zvyká“ na otevřené tržní hospodářství, ale postupuje velmi cílevědomě. V roce 2015 došlo k privatizaci 90 % původně státních podniků, včetně všech bank a telekomunikačních společností. Země má velký potenciál hydroelektráren: Zatím využívá 20 % možné vodní elektřiny a do budoucna plánuje energii vyvážet

Potenciál v turistech

Energetika a zemědělství se považují za hospodářské pilíře státu a stále výrazněji se k nim přidává turistický ruch. Do Černé Hory každoročně zavítá třikrát víc turistů, než má země obyvatel; turismus tvoří asi pětinu tamního HDP a podél pobřeží vyrůstají stále nové ubytovací komplexy. Vláda si uvědomuje, jak důležité je odstranit překážky pro zahraniční investory, pocházející především z Ruska, Itálie, Kypru, Maďarska a Srbska. Cizí investice loni dosáhly 755 milionů dolarů, což v přepočtu na hlavu představuje jednu z nejvyšších úrovní v Evropě. 

Faktum

Óm šinrikjó v Černé Hoře

Loni v březnu vyhostila Černá Hora 58 cizinců, kteří prý byli ve spojení s Óm šinrikjó – japonskou sektou zodpovědnou za útok v tokijském metru z března 1995. Členové sekty tehdy nervovým plynem sarin zamořili několik vlakových souprav: Zemřelo 13 lidí, vážně ohroženo na životě bylo 54 osob a bezmála dalších tisíc cestujících vyvázlo s menšími následky.

O víc než 20 let později provedly bezpečnostní složky v černohorských městech Danilovgrad a Podgorica razie, při nichž zatkly 43 Rusů, sedm Bělorusů, čtyři Japonce, tři Ukrajince a jednoho Uzbeka. Všichni byli nějak napojeni na Óm šinrikjó, kterou v roce 2000 nahradily nástupnické organizace Aleph a Duhový kruh, považované v Japonsku za „nebezpečná náboženství“. 

Stručné dějiny

Jako první se v oblasti dnešní Černé Hory usadili Ilyrové – národ indoevropského původu, který kolem roku 1000 př. n. l. tvořil převažující etnikum Balkánu. Od roku 400 př. n. l. se do míst začala šířit řecká kultura; ve 3. století př. n. l. pak přišli Římané a kolem roku 100 př. n. l. Balkán zcela ovládli. Černá Hora představovala součást provincie Dalmácie. 

Knížectví a království

Po rozpadu římského impéria se oblast ocitla na hranici mezi Západořímskou a Byzantskou říší. V 6.–7. století ji osídlili Slované a v 9. století existovala tři nezávislá knížectví: Duklja, Travunia a Rascia. První jmenované se od Byzantské říše v roce 1042 osamostatnilo, bylo uznáno královstvím a až do konce 12. století představovalo v lokalitě mocný útvar. Roku 1186 se přičlenilo k Srbské říši jako provincie Zeta. 

V roce 1496 stát ovládli Osmani, přesto si uchoval jistou autonomii. Od roku 1516 budovali biskupové z Cetinje teokratický režim a metropolita Danilo Petrovič-Njegoš učinil tuto hodnost dědičnou. 

Od Osmanů po samostatnost

Njegoš a jeho nástupci bojovali na straně Rakouska a Ruska proti Turkům a v roce 1852 se Černá Hora stala světským knížectvím. O čtvrt století později získala nezávislost a roku 1910 se změnila v království. V první světové válce země bojovala proti Rakousku-Uhersku a od roku 1918 byla součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Po jedenácti letech se začlenila do Království Jugoslávie, jež se pak na počátku roku 1946 transformovalo v socialistickou federativní republiku. 

Po rozpadu Jugoslávie existovala mezi roky 1992 a 2003 Federální republika Jugoslávie, přičemž Černá Hora byla společně se Srbskem její součástí. Poté se federace přeměnila ve Státní společenství Srbsko a Černá Hora, z nějž se následně Černohorci v roce 2006 vyčlenili.

Lidé

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: zhruba 644 600; očekávaná doba dožití: 76,1 roku; prům. počet dětí: 1,68 na ženu; věková struktura: 15,13 % dětí do 15 let, 14,76 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. starších 40,2 roku; městské obyv.: 64 %; etnické složení: Černohorci 45 %, Srbové 28,7 %, Bosňáci/Muslimové 12 %, Albánci 4,9 %, Romové 1 %, Chorvati 1 %, ostatní 2,6 %, bez určení 4,8 %; náboženství: pravoslavní 72,1 %, muslimové 18,1 %, katolíci 3,3 %, ateisté 1,2 %, ostatní 1,5 %, bez určení 3,8 %; jazyky: oficiálním jazykem je černohorština, mnoho lidí mluví srbsky; obyv. pod hranicí chudoby: 8,6 %; gramotnost: 98,7 %.

Politika

Typ vlády: parlamentní republika; samostatnost: od 3. 6. 2006 (předtím součást Státního společenství Srbsko a Černá Hora); hlava státu: prezident Filip Vujanovič (od dubna 2008), šéf vlády: premiér Duško Markovič (od listopadu 2016); volby: prezident se volí v přímých volbách na pět let a může kandidovat podruhé; premiéra jmenuje prezident na základě výsledků parlamentních voleb.

Ekonomika

HDP na hlavu: 17 000 USD (odhad z r. 2016; ČR – 33 200 USD); měna: euro. 

Geografie

Rozloha: 13 812 km², zhruba desetina rozlohy Řecka; hranice: 680 km (s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem, Kosovem a Albánií); charakter území: členité pobřeží s úzkou pobřežní rovinou, která přechází v rozeklané vápencové hory a náhorní plošiny; podnebí: přímořské s horkými suchými léty a podzimy a poměrně studenými zimami, kdy ve vnitrozemí intenzivně sněží; min. noční / max. denní teploty (°C) v Podgorici: leden–březen 1–7/9–17, duben–červen 8–19/18–30, červenec–září 14–21/24–32, říjen–prosinec 2–13/10–23; nejnižší a nejvyšší bod: Jaderské moře (0 m) / Bobotov Kuk (2 522 m). 

  • Zdroj textu

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií

    Shutterstock


Další články v sekci