Čtvrtý muž na Měsíci: Ve věku 86 let zemřel americký astronaut Alan Bean

28.05.2018 - Tomáš Tázlar

Ve věku 86 let zemřel v americkém Houstonu čtvrtý muž na Měsíci, astronaut Alan Bean. Rok před jeho smrtí se nám podařilo s ním pořídit rozhovor. Popovídali jsme si s ním o jeho vesmírných zážitcích i celoživotní vášni pro malování...

<p>V době mise Apollo 12 bylo Alanu Beanovi 37 let.</p>

V době mise Apollo 12 bylo Alanu Beanovi 37 let.


Reklama

Jaká byla vaše motivace přihlásit se mezi budoucí astronauty? Cítil jste, že máte šanci stát se jedním z nich?

Už jako malý chlapec jsem snil o tom, že budu pilotem. Asi to způsobily filmy, na které jsem se v té době díval – létat vypadalo jako zábava. Takže jsem svůj život směroval k tomu stát se pilotem. A taky jsem se jím stal. Po čase jsem zjistil, že mě baví létat na různých typech strojů, a tak jsem se stal testovacím pilotem. Pak se rozjel vesmírný program, a když jsem viděl, co všechno se tam děje, řekl jsem si, že by to byla ještě větší zábava. Do té doby jsem si přitom myslel, že mám nejlepší práci na světě. Podal jsem si proto žádost do druhého výběru (v roce 1962 – pozn. autora). Tenkrát mě ale nevybrali. 

Dozvěděl jste se, proč jste tehdy neuspěl?

Samozřejmě vám nesdělí důvod, pro který vás nevybrali. Neřeknou: „Ještě se chvilku cvičte jako pilot, a příště to třeba vyjde.“ Nebo naopak, že jste se jejich ideálu ani nepřiblížili a před vámi skončilo mnoho jiných. Takže jsem na sobě začal pracovat ještě víc a doufal jsem, že se objeví další šance. Ani ne za rok a půl pak NASA vyhlásila nábor do třetí skupiny a já jsem si opět podal žádost. A tentokrát mě vybrali. Vždycky jsem byl optimistický v tom, že bych mohl být dobrým astronautem, protože jsem byl dobrým pilotem. Být astronautem bylo pouze rozšířením toho, co jsem už dělal. Byl jsem tehdy připravený, ale také jsem měl štěstí a potřebné předpoklady, jako je správný věk nebo zdraví. 

Jedním z vašich úkolů na Měsíci bylo zapojit televizní kameru. Namířil jste ji však do Slunce, takže se čočka přístroje spálila. Vyčetl vám to někdy někdo? 

Mám za to, že každý věděl, že to byla moje chyba. Já jsem věděl, že to byla moje chyba. Lituji toho dodnes, jenže vrátit se to nedá. NASA ale naštěstí není místem, kde by na vás svalovali vinu. Nikdo mi nikdy neřekl: „To byla tvoje chyba, když jsi namířil kameru do Slunce.“ Oni věděli, že já si to uvědomuji. Kdybych si nevedl dobře, tak bych už znovu letovou nominaci nezískal. Byl bych „marginalizován“, jak jsme tomu říkali. Já jsem ale poté získal velitelskou funkci na Skylabu. Ano, udělal jsem chybu, ale NASA odpouští. Naštěstí – protože to byla veliká chyba.

Vím, že během vašich výstupů jste neměli téměř čas přemýšlet, kde jste a co to znamená. Zamyslel jste se nad tím při odpočinku v lunárním modulu mezi měsíčními vycházkami?

Moc ne. S Petem (Charles „Pete“ Conrad – pozn. autora) jsme si povídali o tom, s čím jsme se na Měsíci potýkali, a snažili jsme se vysvětlit lidem na Zemi to, co jsme považovali za důležité. Kdyby se něco stalo a my bychom se nevrátili zpět, měli by spoustu informací, s nimiž by mohli pracovat. No a po tom všem jsme si šli lehnout. Měli jsme mnoho práce i po návratu do lunárního modulu, takže jsme o těchto věcech moc nepřemýšleli. Teprve když jsme vzlétli z Měsíce a zamířili zpět k Zemi, jsme si spolu začali povídat. Samozřejmě jsme pak na to měli ještě spoustu roků po návratu. Během letu se však musíte plně koncentrovat na úkoly, až poté můžete přemýšlet nad podobnými otázkami.

Litoval jste, že jste nezažil jízdu v lunárním roveru?

Rozhodně ne. Byli jsme jedni z prvních. Věděli jsme, že na Měsíci uděláme méně než ti po nás – a na druhou stranu jsme udělali víc než první posádka. Všechny posádky od Apolla 15 měly rover i vylepšené skafandry, které umožňovaly být na povrchu déle, provést víc výzkumu. Posádka „jedenáctky“ si také přála být na Měsíci stejně dlouho, jako jsme tam byli my, ale nebylo to možné. Jejich mise byla jiná než naše a na povrchu mohli pobýt jen chvilku. My jsme byli rádi, že se nám vše podařilo a že jsme vůbec dostali šanci přistát, protože našim kolegům z „třináctky“ se to nepovedlo

Jste jediný malíř, který se procházel po jiném nebeském tělese. Kdy jste začal malovat – před vaším letem k Měsíci, nebo až po něm? 

Malovat jsem začal už jako testovací pilot. Ačkoliv jsem se snažil ve své práci stále zlepšovat, uvnitř jsem zůstal tím umělecky založeným člověkem, který ve volném čase chodí do muzeí. A tak jsem začal docházet do večerní umělecké školy. Nikdy by mě nenapadlo, že se ze mě stane umělec, jakým jsem dnes, ale bavilo mě to a dělal jsem to rád. Mnoho mých kolegů pilotů říkalo, že bych místo umělecké školy měl o víkendu jezdit hrát golf s důstojníky. To by mi totiž pomohlo v kariéře mnohem víc. A já jsem jim vždycky odpovídal, že nejsem tak veliký fanoušek golfu, ale zato mám rád malování. Sice jsem v tom nikdy nebyl tak dobrý, jak bych si přál, ale vydržel jsem u toho. Když jsem přišel do NASA, času na malování bylo ještě méně, ale při každé příležitosti, která se naskytla, jsem chodil do muzeí a po čase jsem začal znovu navštěvovat kurzy na umělecké škole v Houstonu. A během osmnácti let v NASA jsem absolvoval spoustu kurzů u výjimečných malířů.

A malování nakonec nad létáním v raketoplánu zvítězilo?

Když jsem trénoval létání v raketoplánu, uvědomil jsem si, že je tu spousta mladých mužů a žen, kteří jsou schopni létat stejně dobře jako já i lépe. Nicméně jsem byl jediným, kdo měl tu čest procházet se po Měsíci a zároveň mohl oslavovat úspěchy Apolla skrz malování. Nekladl jsem si za cíl nahradit fotky, televizi, videa z Měsíce. Jde ale o jiný způsob, jak oslavovat toto dobrodružství. A tak jsem si řekl, že tohle je možná to, co bych měl dělat. Bylo mi dáno procházet se po Měsíci a chtěl jsem ten dar nějak předat dál. Líbilo se mi být astronautem a líbilo by se mi létat s raketoplánem. Navrhovali mě jako jednoho z jeho prvních velitelů. Ale chtěl jsem se stát lepším umělcem a nevěděl jsem, jak to skloubit. Proto jsem z NASA odešel, abych se mohl plně věnovat malování. Což dělám každý den. 

Strávil jste téměř šedesát dní na stanici Skylab. Byla tato mise náročnější než let k Měsíci?

To je dobrá otázka. Let k Měsíci je jako cesta do New Yorku nebo do Los Angeles, kde strávíte deset dní. Let na vesmírnou stanici je jiný. Letíte tam a věnujete se práci – zajímavé, nicméně náročné. Je to také dobrodružství, jako při cestě do New Yorku, ale je to mnohem víc spojeno s prací. Proto je podstatně náročnější být astronautem, který se připravuje k letu na vesmírnou stanici, než se připravovat na let k Měsíci. Ještě víc je to umocněno u dnešních astronautů, kteří letí na stanici na půl roku, či dokonce na rok. Je to velice těžké, velice náročné a není to ani z poloviny tak zábavné jako cesta na Měsíc. Přesto jde o skvělé dobrodružství. Kdybych byl mladý, chtěl bych se stát astronautem, ale dnes by to bylo mnohem obtížnější než dřív. Je snadné vydat ze sebe to nejlepší po dobu deseti dnů – mnohem obtížnější je vydat ze sebe to nejlepší dennodenně celý rok. Takže abych odpověděl na vaši otázku: Let na vesmírnou stanici byl náročnější. 

A co bylo pro vás větším zážitkem – procházka po Měsíci, nebo vycházka ve volném prostoru při pobytu na Skylabu? 

Musím říct, že chodit po Měsíci bylo úžasnější už jen proto, že jste na jiném místě, než na které jste zvyklý. Pocit, že jste tak daleko od naší planety a vidíte ji ve vzdálenosti tří set osmdesáti tisíc kilometrů. To je prostě úžasné. Zato Skylab byl spíš science-fiction: Když vyjdete mimo stanici do vesmíru a pod sebou vidíte ubíhat Zemi rychlostí téměř třiceti kilometrů za hodinu, a přitom jste na prahu svého příbytku. Připodobňuji to k dopravnímu letadlu, ze kterého za letu vystoupíte a projdete se až na konec křídla. Vidíte všechny ty cestující a piloty uvnitř a pod sebou ubíhající Zemi. Být astronautem mi chybí ve chvílích, kdy vidím, jak na oběžné dráze opravují Hubbleův teleskop nebo něco podobného. Kdybych se nerozhodl věnovat se umění, určitě bych zůstal v NASA a létal bych s raketoplánem tak často, jak by to jen bylo možné, a to až do penze. 

Čtvrtý muž na Měsíci

Alan LaVern Bean se narodil 15. března 1932 v americkém Texasu. Pracoval jako zkušební pilot a v době, kdy si podal přihlášku k NASA, měl nalétáno přes 2 500 hodin. Původně se připravoval na lety k plánované vesmírné stanici Skylab. Po smrti svého kolegy Cliftona Williamse jej však nahradil na pozici pilota lunárního modulu v Apollu 12. Po návratu absolvovala celá posádka Apolla 12 i s manželkami cestu kolem světa se sérií přednášek a setkání. 

Alan Bean byl několikrát televizním spolukomentátorem dalších letů Apolla. Povýšili jej do hodnosti námořního kapitána, získal čestný doktorát University of Texas a řadu dalších ocenění. Do vesmíru se podíval ještě jednou a strávil tam 59 dní jako kapitán druhé mise ke Skylabu. Jeho pozemská pouť skončila v sobotu 26. května 2018. 

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií: NASA

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Templáři bývali ve výběru daní efektivnější než panovník – což vyvolávalo nenávist šlechticů.

Zajímavosti

Významným zdrojem ultrajemných částic je spalování – doprava, vytápění, průmyslová výroba, lesní požáry a výbuchy sopek.

Věda
Reklama

Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) prozkoumal nová data roveru Curiosity z Marsu a zjistil, že se na rudé planetě nečekaně pohybuje hladina kyslíku. 

Vesmír

Uvítání v Římě. Ne vždy čekaly na americké vojáky jen polibky mladých dívek

Válka

Jestliže výše postavený šimpanz přihlíží tomu, jak probíhá čištění srsti mezi dvěma níže postavenými jedinci, skončí očista mnohem dřív

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907