Doba reforem a pokroku: Jak vypadala lékařská péče za první republiky?
Lékařská péče za první republiky zažila období výrazného pokroku a modernizace. Zaváděly se nové postupy, rozvíjely se na svou dobu moderní nemocnice a zlepšovala se péče o zdraví obyvatel. Jak vypadala medicína v době, kterou řada z nás vnímá jako mytický „zlatý věk“ našeho státu?
Prvorepublikové zdravotnictví u řady lidí vyvolává představu skvělého Vlasty Buriana v roli ošetřovatele Rozrucha v klasické komedii U pokladny stál a s tím i charakteristickou architekturu některých nemocnic, případně jiných zdravotnických institucí. Oba tyto prvky však ilustrují jen některé z mnoha aspektů, které jsou typické pro zdravotnictví meziválečného období.
Dědictví monarchie
Základy moderního zdravotního systému na území bývalého Československa byly položeny ještě na konci 19. století za habsburské monarchie. Díky několika zákonům vznikla v tehdejším Rakousku-Uhersku v návaznosti na takzvané zdravotní policii hierarchicky uspořádaná síť institucí (na úrovni autonomních územních celků, často až v jednotlivých správních obvodech) v čele s úředními lékaři, která zabezpečovala, sledovala a kontrolovala stanovená hygienická, protiepidemická a preventivní opatření.
V roce 1888 byl uzákoněn systém povinného nemocenského pojištění dělníků a zaměstnanců v továrnách a podnicích spadajících pod živnostenský řád. Oba tyto systémy pak byly – s určitými postupnými změnami – adaptovány do právního řádu samostatného Československa. Nová republika tedy v roce 1918 převzala systém péče o zdraví občanů na solidní evropské úrovni, stejně jako poměrně kvalitní, byť zastaralé zdravotnické zákonodárství týkající se veřejné zdravotní služby, nemocenského pojištění a postavení zdravotnického personálu.
Pomoc pro každého
Jedním z prvních prvorepublikových zdravotnických reformních kroků (v letech 1920 až 1922) bylo zestátnění zdravotní policie zděděné po rakousko-uherské monarchii, tedy zhruba 1 600 původně obvodních lékařů. Z dosavadních pracovníků obcí se tak stali zaměstnanci státní. Zároveň jim přibyla celá řada povinností týkajících se prevence, hygieny a dalších oblastí, ale uděleny jim byly jen malé pravomoci – a to vše za dosti ubohý (byť fixní) plat, který byl v reálu čtyřikrát menší než před Velkou válkou. K těmto obvodním lékařům se v případě potřeby dostal každý nemocný.
Lékaři si z důvodu nízkého ohodnocení často otevírali i soukromé praxe a svoji klientelu si pak samozřejmě mohli vybírat. Jejich výdělek záležel na množství pacientů, kterým se věnovali. I přes nedokonalosti tehdejšího systému organizace se ale za první republiky tvrdilo, že patřil mezi nejpropracovanější na světě, a významně zvýšil dostupnost alespoň základní lékařské péče.
Zdravotní péče v legislativě
Zákon č. 221/1924 Sb. upravil nemocenské pojištění dělníků a námezdních pracujících pro případ nemoci, invalidity a stáří. Zdravotní pojišťovny tehdy spadaly pod Ministerstvo sociální péče a bylo jich mnohonásobně více než dnes (v polovině třicátých let něco přes 300). Přímo tak bylo ze zákona pojištěno asi 3,5 milionu zaměstnanců. Pojištění se však díky legislativní úpravě již z roku 1919 vztahovalo i na jejich rodinné příslušníky – čímž se dostáváme na asi 7 milionů pojištěných osob, tedy přibližně polovinu obyvatelstva tehdejšího Československa.
Co se týče nemocenských dávek, patřila první republika v jejich rozsahu mezi přední státy Evropy. Například v roce 1924 pobírali nemocní zaměstnanci po 52 týdnů 60 % platu; o rok později bylo přiznáno privilegovaným státním zaměstnancům, jako byli četníci či učitelé, celých 100 % platu za rok. Sociálně-zdravotní oblast tedy patřila mezi velmi úspěšné v rámci tehdejšího československého i celoevropského zdravotnictví – v západní Evropě byla tak velká část obyvatelstva pojištěna o několik let až desetiletí později.
Ani tyto dílčí, byť samozřejmě dobře míněné předpisy však nemohly nahradit absenci základního zdravotního zákona, o němž se mezi politiky i odborníky jednalo již od prvních let existence samostatné republiky, ale který se za celých dvacet let jejího trvání nepodařilo uzákonit.
Slavné ústavy
Již 11. listopadu 1918 vzniklo samostatné Ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy, dále pak zdravotní odbory při zemských politických správách a Státní zdravotní rada, vytvořená k podávání návrhů reforem, statistik a podobně. Bohužel, po celou dobu existence samostatného Československa se projevovala absence vládní koncepce zdravotnictví, případně pro uskutečnění celé řady podnětných návrhů chyběly buď peníze, nebo politická vůle. V roce 1919 byly založeny lékařské fakulty na nově vzniklých univerzitách v Brně a Bratislavě, čímž jejich počet vzrostl na čtyři (v Praze dále pokračovala česká fakulta všeobecného lékařství a až do roku 1945 i německá lékařská fakulta).
Důležitým momentem se stalo v roce 1925 otevření Státního zdravotního ústavu republiky Československé, vybudovaného díky významnému daru americké Rockefellerovy nadace. Ústav se měl věnovat především výrobě a zdokonalování sér a očkovacích látek, ale stal se i významným vědeckopedagogickým pracovištěm.
Kromě těchto úředních, vědeckých i pedagogických institucí vznikaly také různé sociálně-zdravotní ústavy, což byly často výkonné orgány sociálně-zdravotních spolků, jako byl například Československý červený kříž nebo Masarykova liga proti tuberkulóze. Jejich provoz subvencoval stát, samozřejmě za podpory uvedených spolků.
Nemocnice a jejich fungování
Hlavními centry zdravotní péče včetně prevence se však za první republiky měly stát nemocnice. O jejich ekonomickou konsolidaci se po Velké válce velmi zasloužila zdravotní přirážka k daním (zavedená roku 1922 ve výši 7–10 %) ve prospěch Fondu pro podporu veřejných nemocnic a ústavů léčebných v ČSR.
Zejména v počátečních letech existence první republiky byla ale v některých regionech dostupnost zdravotní péče (co se týče rozmístění lékařů i nemocnic) velmi špatná, především na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Proto se objevovaly různé návrhy, jak tuto situaci zlepšit. Nejlepší a nejoriginálnější koncepcí reformy nemocničního ústavnictví byl Albert-Traplův plán z počátku 30. let.
Šlo o promyšlený hierarchický systém nemocnic, přičemž ty krajské měly zajišťovat kompletní péči včetně sociálně-zdravotních služeb ambulantní formou, ale také prevenci a poradenství. K nim se měly přidružovat specializované ústavy národního zdraví ve všech okresech. Tak měl vzniknout fungující systém dělby práce mezi ústavy, poradnami a nemocnicemi, uspořádanými tak, aby se vzájemně doplňovaly. Ne každá nemocnice se tedy měla věnovat všem specializacím.
Nemocniční ústavnictví, které se u nás v té době rozvinulo na světovou úroveň, se tak snažilo ve prospěch pacienta překlenout zásadní rozpor zdravotnického systému první republiky – mezi terapeutickou a preventivní péčí. Bohužel, potřebné zákony k uskutečnění všech těchto plánů a reforem už před okupací a propuknutím druhé světové války nestačily být schváleny. Každopádně však tyto návrhy alespoň inspirovaly poválečnou přestavbu československého zdravotnictví.
